English version
Naše schopnost či spíše ochota problém řešit se naopak zdá být velmi nízká. Je to proto, že bychom se ke svému okolí museli začít chovat jinak?
Kdyby tak Jan Neruda v době, kdy napsal svůj slavný fejeton Kam s ním, tušil, co lidé dokážou za téměř sto padesát let poté… „Pokud urgentně nezměníme náš způsob života, ohrozíme život sám o sobě,“ prohlásil před časem António Guterres, generální tajemník OSN. Narážel nejen na to, na čem se dnes už shodne spousta vědců: že i v důsledku lidské činnosti tají ledovce, hladiny moří stoupají nebo že se oceány okyselují. Podle portálu TheWorldCounts.com lidstvo také každoročně vyhodí neuvěřitelných zhruba 2,1 miliardy tun odpadu. Jen toho plastového vzniká každý rok na planetě okolo 34 milionů tun, z čehož se ovšem zrecykluje pouhých přibližně 30 procent. Zbytek? Buď se s dalšími rizikovými následky spálí nebo se někde povaluje.
Proč je to problém? Třeba proto, že každý rok vyplaví moře na pláž stovky až tisíce živočichů zamotaných do igelitů a odpadků. A že stejně tak každý rok zemře jeden milion mořských ptáků kvůli tomu, že se do odpadků zamotají nebo je pozřou a ucpou si trávicí trakt. O to děsivěji pak vyznívá prognóza OSN, podle které bude v oceánech do poloviny století víc plastů než ryb.
Snad ještě neuvěřitelnější je, že tohle ohromné množství odpadu vzniká částečně i proto, že 99 procent věcí, které si koupíme, do šesti měsíců zase vyhodíme do koše. Nakupujeme tedy spoustu zboží, které nepotřebujeme, a navíc ani mnohdy nedokážeme ocenit. Například neustále rostoucí frekvenční rozsah reproduktorových souprav či sluchátek prostě lidské ucho kvůli fyziologickému omezení nemá šanci zaznamenat. Z velké části za tím stojí všudypřítomný a mnohdy vlezlý marketing, který dokáže zaútočit na naše slabá místa a přesvědčit nás, že půl roku staré Airpody už jsou prostě nemožné.
A když už jsme u toho plýtvání – děsivá statistika ukazuje, že jídla se jen v EU se ročně vyhodí téměř 90 milionů tun. Ani to ale ještě není všechno. Jak v knize Future energy napsal Alex Raynham, celou polovinu energie, kterou vyrobíme, dokážeme vyhodit doslova do vzduchu. Elektřina se totiž ztrácí v kabelech a auta promrhají obrovské množství benzínu a nafty během čekání v zácpách – například řidič v Los Angeles stráví až 70 hodin ročně v autě bez pohybu.
Nejdřív musí přijít průšvih
Na druhou stranu se zdá, že aktivit, jejichž cílem je přispět ke zlepšení situace, neustále přibývá. Stále častěji například čteme o tom, jak firmy zapojují do svých výrobních cyklů cirkulární principy. Je to logické, využívání odpadu z výroby jako zdroje pro další produkci jim přinejmenším snižuje náklady. Přesto všechno je odpadu stále víc.
Pokud jde o zacházení s ním, z evropského pohledu jsme v minulých stoletích dosáhli určitého pokroku. Prohlásil to před časem Martin Hobrland, autor nedávno vydané knihy Sedm pádů odpadu, v rámci seriálu rozhovorů nazvaných Let´s Talk About It, který moderuje vědec Michael Londesborough působící v ČR. Jenže pokud si člověk nasadí globální brýle, upozorňuje Martin Hobrland, vidí, že se prakticky nic k lepšímu nezměnilo.
Stačí si uvědomit třeba to, že až 95 procent veškerých plastových odpadů, které znečišťují moře a oceány, pochází jen z deseti afrických a asijských řek. Zjistili to v roce 2017 vědci z Helmholtz-Centre for Environmental Research v německém Lipsku. Martin Hobrland k tomu dodává, že k onomu „evropskému pokroku“ jsme navíc byli donuceni. Nejdřív totiž musí přijít průšvih, v podobě například masivně znečištěných a odpudivě páchnoucích ulic, jak tomu bylo v minulosti. Teprve pak začneme něco dělat.
Ekonomika nás ovládá
Důvod? Jak připomíná Martin Hobrland, snahy o omezení množství odpadu narážejí na ekonomické zájmy. Jak jinak. Ty je podle něj „tříští na prach, dopadající na stohy papíru popsaného směrnicemi, předpisy a novelami zákonů“. Ekonomika má dnes nad námi podobnou moc, jakou měla ve středověku nad lidmi církev svatá. Tedy moc víceméně absolutní, píše Hobrland.
Podstatou všeho je tedy ekonomický růst. Respektive jeho až zbožšťování ze strany naší civilizace. Přitom se stále jasněji ukazuje, že nejlepším způsobem, jak nesmírné množství globálního odpadu snížit, je předcházet jeho vzniku. A taky se zabývat tím, co s produktem bude poté co nám doslouží, už když se začíná vymýšlet. Ne až ve chvíli, kdy se ho zbavujeme.
Jak toho ale dosáhnout? V první se zastavit se a začít přemýšlet, jestli opravdu nezbytně potřebujeme všechno to, co si každých šest měsíců nakupujeme. Zásadní změny by se pak musely odehrát především ve firemním sektoru. „Je opravdu tak těžké si říct ‚vyděláváme dost peněz, pojďme si tedy stejné platy a zisky pro akcionáře zafixovat i pro příštích deset let‘? Je to skutečně tak obtížné?“ položil ve zmiňovaném rozhovoru Let´s Talk About It řečnickou otázku Martin Hobrland.
Nepromarněme šanci dál klesat
Existují příklady, které ukazují, že to jde. Jedním z nich je společnost Koma Modular a její zakladatel a šéf Stanislav Martinec. Ten nedávno, pár týdnů po vypuknutí koronavirové krize, zaujal svým zamyšlením, které nazval Zastavme růst. Mimo jiné v něm napsal: „Nepromarněme tuto jedinečnou současnou příležitost, kdy se svět zastavil a ekonomika padá. Nepromarněme šanci dál klesat a žít v nové budoucnosti jinak”. Jak?
Podle Martince bychom si měli zkusit zvyknout na to, že ekonomika poklesne třeba i o 20 %, a tak to zůstane navždy. „Bude nás muset být na planetě méně, budeme méně cestovat, nebudeme produkovat tolik potravin, aut se bude vyrábět výrazně méně, ale budou kvalitní a déle vydrží, vzroste úloha cirkulární ekonomiky. Vybraní sportovci nebudou brát sta miliony, nebudeme tolik poslouchat média, budeme méně digitální, marketing a reklama budou upozaděné, falešné celebrity přestanou být uznávány. Z ničitelů přírody, podvodníků a úplatkářů se stanou lidé na okraji společnosti.“
Stanislav Martinec ovšem o těchto věcech nejen mluví, ale snaží se je zároveň uvádět do praxe. Jeho firma Koma Modular je úspěšná i v mezinárodním měřítku a pochopitelně si užívá všechny benefity, které plynou z jejího růstu. Podnikatel nicméně říká, že si už několikrát dával za vinu, jak rychlým tempem šla firma nahoru. Proč? „Všechno, co má exponenciální průběh, dříve či později končí v problémech, je to jen otázka času,“ je přesvědčen vizovický inovátor. Proto má jeho firma zpracovanou strategii a postup, jak se chovat v jednotlivých vývojových fázích (více viz box).
Podle Stanislava Martince je nesmírně důležité nezaměňovat růst za rozvoj: růst je podle něj křivka, kdežto rozvoj určitá plocha, člověk se rozvíjí plošně. Firmy jsou do růstu tlačeny i bankami, podnikatelů se podle ptají prakticky jen na to o kolik procent porostou. „To ale není normální, protože pokles je součástí růstu,“ říká Stanislav Martinec. Co s tím?
Podle šéfa vizovické firmy je třeba zavádět interní vzdělávání v tomto duchu ve firmách a nutnost snižování spotřeby vysvětlovat i v rámci rodin. „Opravdu potřebujeme pořád víc a víc vykrojené carvingy?“ ptá se s notnou dávkou sarkasmu Stanislav Martinec. A zdůrazňuje, že nižší spotřeba nemusí znamenat zastavení růstu, pokud se zaměříme na dražší a kvalitnější produkty s vyšší přidanou hodnotou. Zároveň považuje za důležité posílit úlohu kultury a vzdělání člověka a také podpořit cirkulární fungování firem.
Kopírování přírodních procesů
Mezi podnikatele, kteří se snaží vytvářet svůj byznys na principu udržitelnosti, patří také Martin Hausenblas, lídr mezinárodně úspěšné firmy Adler. Ta je jedním z největších výrobců a vývozců reklamního textilu v Evropě a pozoruhodné je na ní mimo jiné to, že celý výrobní proces zvládá dělat ekologicky, zcela bez odpadů. Pokud jde o nastíněný problém Martin Hausenblas si myslí, že snaha omezovat růst firem s cílem snížit množství odpadu a dalších negativních externalit fungovat nebude.
Podle něj je potřeba pomocí státní regulace nasměrovat systém tak, aby nedošlo k podvázání aktivity a snah o inovace, ale zároveň abychom se vydali cestou udržitelnosti. Z hlediska odpadů dnes podle něj chybí například široké využití principu záloh. Takže věci se po použití stávají bezcennými. „Je třeba zavést zdanění primárních zdrojů, např. tzv. uhlíkovou daň,“ myslí si Martin Hausenblas. Podle něj je obecně správnou cestou kopírování přírodních procesů, protože příroda dokáže recyklovat všechno. Jakým způsobem lze tenhle princip využít ukazuje například kniha Biomimikry vědkyně a konzultantky v oblasti inovací Janine Benyus.
Koblihová ekonomika
Ukazuje se, že při řešení problémů mohou výrazně pomoci i vedení měst. Například začátkem května 2020 schválila realizaci zajímavého experimentu nizozemská metropole Amsterdam. Jeho podstatou je ústup od ekonomiky růstu coby priority. Tou je v tomto modelu, který je označován jako kobliha, především udržitelnost, prosperita, cirkulární ekonomika a ochrana klimatu. Proč zrovna kobliha?
Jak nedávno vysvětlil portál CzechSight, jde o to, že pomyslný vnitřní prstenec oblíbeného sladkého pečiva znázorňuje minimální životní úroveň vycházející z cílů OSN v oblasti udržitelného rozvoje. Od potravy a čisté vody po genderovou rovnost a přiměřené bydlení. Důležité je, že by se nikdo neměl dostat do díry ve středu koblihy. To by totiž znamenalo, že si nemůže dovolit základní životní potřeby. Vnější prstenec koblihy pak představuje ekologické limity planety, od úbytku biologické rozmanitosti a znečištěného ovzduší až po klimatický kolaps. Cílem, který si představitelé Amsterdamu vytyčili, je pohybovat se mezi vnitřním a vnějším kruhem, kde je podle Ilektry Kouloumpi, vedoucí strategie v organizaci Circle Economy, která spolupracuje na dalším směřování města, koblihovitý prostor, v němž je možné uspokojit potřeby všech lidí a zároveň planety.
Když se to přehřívá, klínujeme
Příliš rychlé tempo firemního růstu je podle vizovického inovátora a šéfa mezinárodně úspěšné společnosti Koma Modular Stanislava Martince nebezpečné. Proto má jeho firma zpracovanou strategii a postup jak se chovat v jednotlivých vývojových fázích. Například fáze růstu má dvě části, strmou a pomalou, fáze stabilizace je vodorovná úsečka a nechybí samozřejmě ani pokles. Pokud firma roste rychle, šéf své lidi důrazně upozorňuje, že nastanou problémy. Takže získá-li Koma najednou velký kontrakt, snaží se růst omezit. Například tím, že nevezme další zakázku, pokud vidí, že se situace „přehřívá“. Když nastanou problémy ji zvládat, zavádí podnik další mechanismy, především tzv. klínování. Tyto „klíny“ má firma stanovené: například koupí či vyvine software, část prostředků převede do nových technologií atd. Pak přichází stabilizace, kdy se vytváří rezervy.
Nizozemská metropole má jíž v rámci strategie stanovené ambiciózní environmentální cíle, včetně plánu na dosažení nulové uhlíkové stopy, a chce přejít na cirkulární ekonomiku. Bude také řešit třeba i velkou sociální výzvu v podobě nedostatku bytů, přičemž nová výstavba může negativně ovlivnit klima města, tím pádem ovzduší a v konečném důsledku i zdraví lidí. Proto vedení města v případě výstavby nové bytové infrastruktury zvažuje mimo jiné využití přírodních a recyklovatelných materiálů atd.
Cirkulární skeny
Tvůrcem modelu „koblihové ekonomiky“ je britská ekonomka z Oxfordské univerzity Kate Raworth. Ta také pomáhá organizaci Circle Economy připravit pilotní projekty pro další města, v tuto chvíli už mají analýzu vypracovanou například Portland, Oregon či Filadelfie. A tzv. Cirkulární sken Prahy, který je součástí projektu Odpad zdrojem, jehož realizátorem je BIC Brno ve spolupráci s Institutem Cirkulární Ekonomiky, si nechalo vypracovat i hlavní město ČR. Pražský magistrát na jeho základě uvažuje například o vybudování vlastní bioplynové stanice, dále tzv. reuse center, které by měly sloužit občanům jako místa pro opravu či výměnu použitých, ale funkčních příslušenství pro domácnost, a také o zavedení principů cirkulární ekonomiky při zadávání veřejných zakázek. Podobné „skeny“ by brzo měly mít i další města a kraje v Česku či na Slovensku.
„Existuje celá řada důkazů, že represemi zlepšení nedosáhneme,“ prohlásil Martin Hobrland v rozhovoru Let´s Talk About It. Při zavádění příslušné legislativy je podle něj třeba brát v potaz to, jak funguje lidská psychika. „Pomoci by jistě mohly finanční stimuly, mimo jiné zvýhodňování recyklátů ve veřejných zakázkách a s tím související snížení DPH. Dále pak i výhody pro firmy, které zaměstnávají lidi v tomto oboru ap.,“ říká. Ovšem s tím, že je nutné přemýšlet a jednat globálně, a využít toho, že odpad je zdroj. Když bude v Asii či Africe fungovat systém výkupu surovin, lidé budou odpad sbírat, aby ho mohli prodávat. „Raději než na restrikce bych tedy vsadil spíš na motivaci,“ uzavírá Martin Hobrland.
Martin Zika, autor je publicista
