Bezdůvodné obohacení

Případy jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení

• plnění bez právního důvodu
• plnění z právního důvodu, který odpadl
• plnění za jiného
• protiprávní užití cizí hodnoty

Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu

Plněním bez právního důvodu se rozumí takové plnění, k němuž neexistoval od samého počátku právní důvod. Plnění bez právního důvodu je možné charakterizovat tak, že bylo plněno, tj. že došlo k přesunu majetkové hodnoty z majetkové sféry jednoho subjektu do majetkové sféry subjektu druhého, a že pro toto plnění nebylo žádného právního důvodu.

Lze sem zařadit případy plnění poskytnutého omylem někomu, kdo nebyl věřitelem, nebo tzv. plnění nedluhu – tedy pokud někdo hradí dluh, který vůbec neexistuje ani nikdy neexistoval. Důležité je, aby ten, kdo plnil, nevěděl, že není povinen plnit nebo že plní někomu, kdo nemá právo toto plnění přijmout.

Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl

Tato skutková podstata bezdůvodného obohacení nebyla v minulosti upravena samostatně, a proto byly tyto případy zařazovány pod případy plnění bez právního důvodu. Tyto dvě skutkové podstaty je však nutné odlišovat, což nebývá vždy jednoduché.

Podstatnou odlišnost mezi nimi lze spatřovat v tom, že zatímco v případě plnění bez právního důvodu jde o situaci, kdy neexistuje právní důvod od samého počátku, jde v druhé skutkové podstatě o situaci, kdy v okamžiku plnění zde existující právní důvod existuje, avšak následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (čili odpadl), a to bez ohledu na to, zda s účinky „ex tunc“ (právní důvod neexistoval již od samého počátku) nebo „ex nunc“ (právní důvod předtím existoval a odpadl až následně).

Rozdíl mezi bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu a získaným z právního důvodu, který odpadl, lze demonstrovat na následujícím příkladu:

„A prodá B movitou, individuálně určenou věc, aniž by ji B odevzdal. B se stane vlastníkem věci okamžikem uzavření smlouvy. Poté však A uzavře s C novou kupní smlouvu ohledně téhož předmětu koupě. C, který ovšem není v dobré víře, věc zaplatí a převezme od A. B jako vlastník věci bude požadovat její vydání na C cestou žaloby vlastníka věci na její vydání. C věc vydá a bude požadovat od A vrácení částky, kterou za věc zaplatil. Zde ovšem nejde o odpadnutí právního důvodu, neboť v tomto případě platná kupní smlouva mezi A a C nikdy nevznikla a právní důvod plnění mezi nimi nikdy nebyl dán. Žalobce se tedy bude domáhat vrácení plnění, pro které od počátku nebylo právního důvodu, a nikoli plnění, jehož právní důvod odpadl.“ (Knapp, V. O důvodu vzniku závazků a jejich kauze. Stát a právo. IV. Praha: ČSAV, 1957, s. 59.)

Jako příklad lze pod tuto skutkovou podstatu zařadit situaci, kdy je plněno za předpokladu, že se uskuteční v budoucnu určitá událost, se zřetelem k níž bylo plněno, avšak tato se nedostavila. Může jít např. o poskytnutí zálohy, nedošlo-li k uzavření zamýšlené smlouvy. V okamžiku, kdy je zřejmé, že k uzavření této smlouvy nedojde, stává se přijatá záloha bezdůvodným obohacením. Tímto okamžikem totiž odpadl právní důvod, na základě kterého byla záloha poskytnuta.

Dalším případem může být uzavření komisionářské smlouvy a svěření finančních prostředků na koupi věci, která se následně neuskutečnila. Právním důvodem, který později odpadl, mohou být také dohody dodatečně zrušené odstoupením, splněním rozvazovací podmínky či zrušením smlouvy. Pod tuto skutkovou podstatu lze subsumovat též případy, kdy bylo plněno na základě pravomocného soudního rozhodnutí, které bylo soudem následně zrušeno.

Naproti tomu o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, nepůjde tam, kde sice právní důvod k plnění existoval, ale ten zanikl ještě před tím, než bylo něco plněno (může se jednat např. o plnění prekludovaného dluhu). Tuto situaci by bylo nutné posoudit podle skutkové podstaty bezdůvodného obohacení získaného bez právního důvodu.

Plnění za jiného

Další ze zvláště upravených skutkových podstat bezdůvodného obohacení je plnění získané tím, za nějž bylo plněno to, co po právu měl plnit sám. Bezdůvodné obohacení zde na rozdíl od předchozích případů nespočívá ve zvětšení majetku obohaceného, ale v tom, že se jeho aktiva oprostila od pasiv v důsledku splnění jeho závazku jinou osobou. O takovou situaci se jedná v případě, kdy do vztahu mezi dlužníkem a věřitelem vstupuje třetí subjekt, který plní za dlužníka.

Povinnost k plnění v právním vztahu mezi věřitelem a dlužníkem může vyplývat jak ze smlouvy, tak také ze zákona. Pokud za dlužníka plnila třetí osoba, je oprávněna požadovat vyplacené plnění po dlužníkovi, nikoli po subjektu, kterému plnila (tedy věřiteli). Je však nutné, aby ten, kdo plnění poskytnul, neměl právní povinnost takto učinit – nelze proto pod tuto skutkovou podstatu vztáhnout například ručení, kde ručitel je povinen za splnění určitých podmínek plnit za dlužníka.

O bezdůvodné obohacení nepůjde ani v případě, kdy závazek splnil třetí subjekt na základě písemné dohody o převzetí dluhu uzavřené s původním dlužníkem za souhlasu věřitele nebo s věřitelem samotným. V těchto případech totiž existuje právní důvod plnění (smlouva), který vylučuje splnění jednoho ze základních předpokladů naplnění této skutkové podstaty, a sice neexistenci právní povinnosti u subjektu, který plnění poskytl.

Protiprávní užití cizí hodnoty

Poslední ze zvláště upravených skutkových podstat bezdůvodného obohacení je protiprávní užití cizí hodnoty. Jedná se o případ, kdy dochází k užití cizí hodnoty bez smlouvy opravňující její užívání. V tom případě vzniká prospěch tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo cizí hodnotu užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí hodnoty vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou.

Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné hodnoty i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání hodnoty vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá.

Prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu, a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo hodnotu užívat.

Shora uvedený výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení však není konečný. V praxi se můžeme dále setkat s případem bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního jednání. Náš právní řád rozlišuje absolutní neplatnost a relativní neplatnost. Toto dělení je významné i z hlediska nároku na vydání bezdůvodného obohacení, získaného plněním z absolutně nebo relativně neplatného právního jednání a otázky jeho promlčení.

Pokud hovoříme o neplatnosti absolutní, působí tato „ex tunc“ (tedy od samého počátku). Z tohoto důvodu každé plnění, poskytnuté byť i dobrovolně na základě takovéhoto právního jednání, je bezdůvodným obohacením, a to již od okamžiku, kdy bylo poskytnuto.

Absolutní neplatnosti se lze dovolat bez časového omezení, ale právo na vydání plnění z absolutně neplatného právního jednání se promlčuje ve lhůtách stanovených v § 629 odst. 1 a§ 638 občanského zákoníku. U relativně neplaného právního jednání je situace jiná. Toto se považuje jak za existující, tak také za platné, a to až do doby, než se jeho relativní neplatnosti oprávněný subjekt dovolá.

Účinným dovoláním se neplatnosti právního jednání se plnění poskytnuté na jeho základě stává plněním z neplatného právního jednání, je tedy bezdůvodným obohacením. Právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Od práva dovolat se relativní neplatnosti je nutno odlišovat právo na vrácení plnění z relativně neplatného právního jednání, které se promlčuje ve lhůtách stanovených v § 629 odst. 1 a § 638 občanského zákoníku. Promlčecí lhůta počíná běžet v okamžiku dovolání se relativní neplatnosti.

Pokud by měl o existenci či neexistenci právního vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého na základě plnění z neplatného právního jednání rozhodovat soud, měl by jako předběžnou otázku vyřešit platnost či neplatnost právního jednání, na jehož základě bylo plněno. Závěr o tom, že někdo je odpovědný za bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního jednání, a je tedy povinen takové obohacení vydat, lze učinit pouze v případě, že je neplatnost právního jednání spolehlivě zjištěna.

Nejčastějším případem bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního jednání jsou plnění z neplatných smluv (např. nárok na vrácení plnění z neplatné smlouvy, k jejímuž uzavření nedali souhlas spoluvlastníci apod.).

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ovšem nevzniká, pokud je plnění poskytnuto na základě právního jednání, které je neplatné pouze pro nedostatek jeho formy.

Za bezdůvodné obohacení je také považován případ majetkového prospěchu získaného z nepoctivých zdrojů.

Jedná se o řadu případů neoprávněného nabytí hodnot, které nelze předem předvídat. Odpověď na otázku, jaký zdroj majetkových hodnot můžeme označit za nepoctivý, je možné najít v rozhodování soudů a v právní teorii, neboť tento pojem není nikde v občanském zákoníku definován.

Jako příklad lze uvést prospěch získaný trestnou činností (např. loupež, krádež atd.), dále činností, která je v rozporu s dobrými mravy, prospěch získaný z nedovoleného podnikání nebo ze spekulací, z obchodování s pašovaným zbožím atd. Při hodnocení nepoctivosti zdroje je třeba mít na zřeteli, že platí domněnka poctivosti zdroje, a nepoctivost zdrojů je proto třeba prokázat.

Pro portál BusinessInfo.cz zpracoval advokát Mgr. Marek Doleček, partner DKS LEGAL.