English version
Obkladač jde na stavbu poslední, což může být výhoda i nevýhoda. Vytváří obrazce, může si pohrát s designem, jeho práce je na očích. Ovšem pokud něco malinko zkazí, je to hned vidět a nemusí to být úplně jeho vina, protože stavba může být špatně připravená. Také se často stane, že je tlačený do šibeničního termínu nebo majitelé už nemají peníze, takže nechtějí zaplatit stanovenou cenu.
„Náš cech se snaží kvalitním řemeslníkům pomáhat především tím, že se pokoušíme narovnat povinnosti a práva pro všechny lidi podnikající v oboru,“ vysvětluje Roman Pommer. „Nejvíc nám vadí, že člen cechu odvede kvalitní práci za 400 korun na metr, někdo jiný ji udělá za polovinu, ale protože obkládat neumí, zničí materiál. A zákazník potom rychle shání někoho z cechu. Lidé by si měli uvědomit, že kdo nemá živnost, neumí svou práci.“
Roman Pommer přitom uznává, že jen část zákazníků jde cíleně po nejnižší ceně – jiní vezmou levného člověka proto, že kvalitní zkrátka nejsou k dispozici.
„Chybí tu kontrola odvedené práce. V západních zemích funguje stavební policie – zkušení členové cechu chodí kontrolovat, jestli řemeslníci dělají svou práci správně. Odbornost je ochrana spotřebitele,“ podotýká prezident cechu.
Desatero profesionála
Na otázku, jak se pozná dobrý obkladač, Roman Pommer odpoví, že daleko snazší je rychle odhalit obkladače špatného. „První znamení: může hned. Když chcete kvalitního řemeslníka, musíte mu zavolat dva až tři měsíce předem. Druhé znamení: přijde, hned si namíchá lepidlo a začne obkládat. Dobrý obkladač ale nejprve měří,“ vysvětluje Roman Pommer. „Někdy vidíte, na koho jste narazili, už podle nářadí – jakmile si zedník přinese kbelík, z kterého mu kouká ulomený metr a jedna zednická lžíce, je moudré se s ním hned rozloučit.“
Naopak dobrý obkladač je slušný a zručný, předvídavý, nápaditý, vnímavý k detailu a má cit pro design. Dokáže se vžít do myšlení investora, umí mu říct, když po něm chce nesmysl, a pokusí se ho zadavateli rozmluvit. Pokud se mu to nepodaří, musí práci odmítnout, protože nemůže za výsledek ručit. „Na stránkách našeho cechu je Desatero profesionálního obkladače – pokud řemeslník nesplňuje jen jediný bod, není dobrý obkladač,“ dodává Roman Pommer.
Kdo umí, ten umí
V učilišti v Praze-Jarově už několik let stoupá počet přihlášených žáků, což může vypadat optimisticky. „Problém ovšem je, že velké procento z nich už předem řekne, že budou dělat třeba vyhazovače – hlásí se na obkladače jen proto, aby neukončili vzdělání základní školou,“ říká Roman Pommer. „Každé učiliště je vezme, protože zájemců je málo, školy za ně dostanou peníze a nemají žádnou zodpovědnost, když mladé lidi řemeslo nenaučí. Tak je to bohužel nastavené.“
Dříve bývaly v osnovách základních škol pracovní dílny, kde si děti různé manuální činnosti osahaly, ale po revoluci se zrušily a šance zavést je zpátky podle Romana Pommera není. „Ředitelé se bojí, aby se děti třeba neřízly – dřív dostal kluk facku a bylo to, ale dnes by byl malér. Kromě toho nářadí a materiál něco stojí.“ Děti se tedy musí přivést k řemeslu jinak, o což se pokusí projekt Kdo umí, ten umí, který cech právě realizuje. „V Praze na Jarově budeme organizovat kroužky pro děti z šesté až osmé třídy. Projekt bude provázet kampaň, která by měla sdělit, že když je řemeslník kvalitní a poctivý, slušně si vydělá a má po práci čistou hlavu na rozdíl od manažerů a kancelářských myší.“
Cech obkladačů ČR
Otevřené profesní organizaci pro všechny podnikatele a živnostníky působící v obkladačském oboru se od jejího vzniku v roce 1996 podařilo vytvořit základnu kvalitních a ověřených řemeslníků-obkladačů, obnovit učební obor obkladač, vytvořit osnovy a podílet se na vydání učebnic. Spoluorganizuje řadu projektů a podporuje uvádění novinek na českém stavebním trhu. Má zájem na rozšiřování členské základny o další kvalifikované členy, kteří chtějí přispět k rozvoji obkladačského řemesla a pomohou obnovit cosi, čemu se dříve říkalo „stavovská čest“. Více na www.cech-obkladacu.cz.
Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Cech obkladač ČR.
