České sekačky „brousí“ golfová hřiště na Floridě



„Okamžitě jsem se pustil do svého největšího životního dobrodružství,“ říká s úsměvem, „prodal jsem auto, půjčil si peníze od kamarádů a přivezl z Anglie ojetý bagr JCB. V přepočtu stál 480 tisíc korun, což byly peníze, za které se tehdy dal koupit slušný dům.“ Díky podnikatelské prozíravosti Lubomíra Dvořáka se ale tahle investice zpropadeně vyplatila. „Věděl jsem, že začíná plynofikace všech vesnic, obnovují se vodovody, kanalizace apod. Prostě že bagry budou zapotřebí na každém kroku,“ říká k tomu.

Vzhůru na šikmou plochu!

Což se ukázalo jako pravdivé. Bagr začal okamžitě slušně vydělávat, přibyly další stroje a výsledkem byla stavební firma, která dodneška pěkně „šlape“ a dává práci skoro stovce lidí. „Ale pozor,“ podotýká Lubomír Dvořák, „tuhle naši stavební divizi jsem už zcela přesunul pod vedení mé bývalé manželky. Já se soustřeďuji na svahové sekačky.“

Dvořák totiž patří k onomu vzácnému a nesmírně cennému druhu lidí, pro něž jsou problémy vítanou výzvou a jejich řešení jednou z největších radostí. Nevrátil se k rodovému zaměstnání, sedlačení – jeho rodině svého času komunisté sebrali prosperující statek – ale vrhl se do divokých vod nového podnikání. Moc nechybělo a víry či spodní proudy by ho stáhly pod hladinu.

Díky své odvaze, pracovitosti, vynalézavosti a preciznosti však Dvořák uspěl a jeho jméno je dnes s úctou vyslovováno na všech kontinentech, kde roste tráva. Vymyslel a vyrábí speciální sekačky k ošetřování prudkých svahů, na kterých by se běžný stroj „nechytil“. Spolu se synovcem podnikatel zkonstruoval sekačku, nad kterou světu klesla čelist – a začal dostávat objednávky.

Cesta k „supersekačce“, jež konkurenci odstavila na vedlejší kolej, ovšem nebyla snadná. Na mnoha místech na českého vynálezce koukali jako na fantastu, s nímž je zbytečné ztrácet čas. Velký podiv budil už kolový podvozek sekačky: ten se konkurence, používající neobratné těžkopádné pásové podvozky, dodnes neúspěšně snaží napodobit.

Ukázalo se také, kdo dokáže pochopit potenciál nového nápadu a dát mu zelenou. Dvořák tak třeba neuspěl u klasických sekačkových značek Honda a Briggs and Stratton. Naopak v Kawasaki ucítili dobrý – byť rozsahově nevelký – byznys a nyní už dělají pro Lubomíra Dvořáka a jeho značku Spider motory přímo podle jeho specifikací.

Šídlo v pytli neutajíš

Dnešní podnikatelé vědí, že není ani tak důležité vyrobit, jako spíše prodat. První Dvořákova rádiem řízená svahová sekačka Spider ILD01 v roce 2003 sice způsobila na zemědělské výstavě v rakouském Tullnu poprask, ale objednávky se jaksi nedostavily. Až dokud s první objednávkou – a hned velkou – nepřišel výrobce strojů na úpravu golfových hřišť Ransomes Jacobsen. Dnes už si firma Spider prodává téměř všechny sekačky sama. Nebýt však tehdejšího včasného zájmu etablované britské společnosti, kdoví jak by dopadla. Jen na okraj: Spider dnes drží víc než polovinu světového trhu se svahovými sekačkami!

„V minulém roce jsme prodali přes 450 sekaček (jedna stojí cca 0,5 milionu korun) do více než 40 zemí,“ říká Lubomír Dvořák. „V současné době zaznamenáváme výrazný zájem o naše sekačky zejména z Kanady, Spojených států, Anglie či Ruska; jezdí po celé Evropě a třeba i na Novém Zélandu či v Austrálii. Patentovaný kolový podvozek je pořád jednou z velkých výhod našich spiderů: umožňuje sekačce, tančit‘, takže je v náročném terénu mnohem obratnější než pásové stroje. Konkurenční prostředí však vnímáme velmi pozitivně, díky tomu stále přicházíme s inovativními řešeními a snažíme se držet pořád o krok vpřed,“ dodává.

Inovace přicházejí na pořad dne i ohledně motorů Kawasaki. Ty současné jsou výborné – jako jediné z nabízených poskytují spolehlivé mazání motoru v náklonech. Nyní však pracuje Lubomír Dvořák na další možnosti: implementovat do sekaček EFI motor od Kawasaki: tedy motor s elektronickým vstřikováním. (Už dříve se podařilo vymyslet radlice, po jejichž namontování se v zimě spidery stávají unikátními svahovými sněžnými pluhy.)

„Momentálně se věnujeme například vývoji hobby sekačky, která by měla nahradit náš nejmenší model – Spider Mini. Nový model je vystavěný na zcela novém podvozku, který sekačce umožní dokonalé kopírování terénu.“

Na jakém novém typu sekačky pracují nyní v nevelké obci Pohled u Havlíčkova Brodu, kde firma Dvořák sídlí? „Momentálně se věnujeme například vývoji hobby sekačky, která by měla nahradit náš nejmenší model – Spider Mini. Nový model je vystavěný na zcela novém podvozku, který sekačce umožní dokonalé kopírování terénu. Celou konstrukci jsme zvětšili (čímž se zvětšil i její záběr), maximálně zjednodušili a použili výkonnější motor. Zároveň jsme přidali více dálkově ovládaných funkcí. Cílem bylo vyvinout sekačku maximálně funkční, uživatelsky přívětivou, ale zároveň ekologickou a úspornou. Dovolím si poznamenat, že se nám to podařilo,“ říká Lubomír Dvořák.

Kdy půjdou sekat roboty?

Opravdovou „trefou do černého“ by ovšem byla robotická sekačka, která by bez dohledu člověka sekala trávu v sadech, na vinicích, mezi záhony drobného ovoce apod. „V minulosti jsme v tomto ohledu spolupracovali s několika (i zahraničními) univerzitami, nicméně tyto spolupráce jsou během na dlouhou trať. Z toho důvodu jsme nedávno navázali spolupráci s firmami specializujícími se na robotiku a rozhodli se této oblasti věnovat intenzivněji,“ vysvětluje Dvořák. „Sadaři, vinaři či majitelé solárních elektráren by robotickou sekačku jistě ocenili, nicméně u plně robotické sekačky vznikají problémy bezpečnostní a legislativní – například potřeba oploceného pozemku, který řada vinařů či sadařů nemá. I přesto lze říci, že vinaři a sadaři již v současné době patří mezi našezákazníky. My se jim snažíme maximálně vycházet vstříc a dodáváme jim například speciálně upravené snížené sekačky, které nacházejí uplatnění i v solárních elektrárnách,“ vykládá dále.

Dá se říci, že výrobky z Pohledu uvedl do „velkého světa“ golf. Ten však nyní celosvětově zažívá ústup z obliby: klesá počet hráčů i hřišť. Neznamená to pro firmu Dvořák problém? Aktuální golfové trendy zaznamenávají a nejsou jimi nadšení: vždyť golfová hřiště jsou pro ně ideálními zákazníky. Situaci však berou hlavně jako další výzvu k vyhledávání nových zákazníků a vyvíjení upravených či nových produktů. Firma, která je v mnoha ohledech unikátní, také už několik let čerpá, zpravidla přes ministerstvo průmyslu a obchodu, dotace na výzkum a vývoj nebo na technické vybavení do výroby a na vzdělávání.

Nadšení tu ale nejsou kejklemi, které v posledních letech provázejí kurz koruny. Vzhledem k vysoké míře exportu tady většina peněžních toků probíhá v eurech. Proto teď v Pohledu řeší především otázku, jak po uvolnění kurzu zajistit dostatek korun pro výplatu mezd zaměstnanců. Nejde však prý o problém fatálního rázu, spíš jen o obtížnou nepříjemnost.

Neprodám, mám dědičku

A kolik nyní firma Dvořák zaměstnává lidí? Jak se daří její montovně v USA a chystá takové „výsadky“ i v jiných zemích? „V současné době zaměstnáváme 58 lidí,“ konstatuje ředitel, „na americkém trhu procházíme většími změnami. Momentálně rozšiřujeme svoji působnost i do dalších zemí Spojených států. Dosud jsme se soustřeďovali pouze na Floridu, kde sídlí naše pobočka. Čeká nás však v tomto ohledu ještě hodně práce, zejména s dealery a distributory. Americký trh má ale pro nás obrovský potenciál.“

Je logické, že se konkurence hystericky snaží o převzetí firmy – ať už přátelské, nebo nepřátelské. Prodej firmy nějakému sekačkářskému kolosu však majitel odmítá, vychovává si totiž nástupkyni. „S nabídkami na koupi firmy se setkáváme relativně často,“ krčí rameny Lubomír Dvořák, „o prodeji ale neuvažujeme. A co se týče nástupce: jedna z mých dcer v současné době dokončuje vysokou školu a poté k nám nastoupí do trvalého pracovního poměru. Takže dědičku z našeho rodu bych tu měl mít.“

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Ivo Bartík. Foto: Martin Pinkas.