English version
ICUK oslovil všechny tři. Jiřího Šimůnského a Martinu Marešovou s projektem AKTIVITY NADOHLED, Markétu Bartovou s projektem EduMeets a Michaela Doubka, který se jako programátor školstvím zabývá dlouhodobě. Jak oni vidí digitalizaci ve školství? Jak jejich projekty pomáhají učitelům a žákům? A má se české školství odkud inspirovat?
Začněme rovnou dobou po pandemii. Jak aktuálně vnímáte české školství?
Markéta: Myslím si, že české školství se vrátilo zpátky do běžného režimu, ve kterém bylo před covidem. Otázkou je, zda tento běžný režim je ten správný v dnešní digitální době, kdy umíme správně nastavit výuku, aby zahrnovala pouze nepostradatelné znalosti pro 21. století.
Michael: Souhlasím s Markétou. Navíc si myslím, že obecně ke změnám a hlavně k digitalizaci je teď cítit o to větší odpor. Učitele dlouhodobě svazuje byrokracie a covid jim na dlouhou dobu vzal to, co je v práci motivuje – práce a kontakt s dětmi/studenty. Obávám se, že snaha cokoliv změnit teď bude narážet. Ale digitalizace, to nejsou jen Teamsy.
Jiří a Martina:
Podle nás je české školství především takové, jací v něm pracují lidé. Existují školy, které jsou velmi pokrokové, protože mají pokrokové vedení a motivované pedagogy. Stejně tak existují školy, které jsou „zkostnatělé“ a jejich náklonnost ke změnám (v době pandemie anebo po ní) se vůbec nezměnila. Nyní máme trochu obavu, že se „prach“ po pandemické bouři usadil a do toho prachu si zpátky sedá i velká část českého školství. Myslíme, že je třeba nedopustit, aby se vše vrátilo do původních kolejí, ale musíme využít této situace k nastartování změn.
Co českému školství nejvíce chybí?
Markéta: Za mě je to jednoznačně individuální přístup, který v našich vzdělávacích podmínkách ale není možný. Jako příklad prospěšného školství, ve kterém je zahrnuto více osobních asistentů u slabších dětí, bych uvedla Finsko. Učitelé mají potom více času se individuálně zaměřit na jednotlivce a jejich rozdílné potřeby. Přitom máme ale spoustu šikovných a proaktivních učitelů, kteří by toto vřele přejali i do své výuky.
Michael: Různorodost. Každý z nás očekává od školy něco jiného, každému z nás vyhovuje jiný přístup. Někdo chce u svých dětí rozvíjet kreativitu a měkké dovednosti, někdo jiný organizovanost a disciplínu. Některým z nás úplně vyhovuje sedět několik hodin v lavici, ale další by se lépe učili na vzduchu. Nelze postavit školu, která bude vyhovovat všem. Je potřeba, aby mohly vedle sebe stát školy s různými názory na vzdělávání. A to státní školství z principu nedokáže. Řešení existuje více, ale brání jim legislativa.
Jiří: Upřímně? Za mě si myslím, že českému školství chybí zdravý selský rozum. Spousta věcí je nastavena příliš komplikovaně například v rámci administrativy, která rok od roku bobtná a pak pro samé papírování nemají učitelé čas a energii kvalitně učit. Ředitelé nemají čas na rozvoj a vedení lidí, ale z velké části plní jen byrokratické požadavky.
Samo školství si hází klacky pod nohy. Příkladem je nesmyslné zavedení inkluze, která v aktuálním nastavení vytváří více problémů, než aby reálně pomáhala. Z mého pohledu na takový zásah školství nebylo připraveno personálně, administrativně, finančně, změnou RVP a hlavně chybí vytrénovaní učitelé, kteří umí efektivně spolupracovat s asistenty, což jim nemám za zlé, protože je to nikdo nenaučil a prostě je školství hodilo do vody a děj se co děj.
Čím se zabývá váš projekt? A také jaké problémy v našem školství řeší?
Markéta: V této digitální době, kdy děti u počítače sedí více, než je zdrávo, chceme tento zlozvyk převést na benefit. A platí to i pro dospělé. Online výuka z pohodlí domova nebo online výuka během pracovní doby může být příjemným prvkem všedního dne. Proto komunikujeme s klienty, rodiči dětí, lektory a pedagogy o metodách, které lekci udělají intenzivnější a zábavnější zároveň. Gaming mluví sám o sobě – hrát hry a u toho se učit konverzovat v angličtině.
Jiří a Martina: Naprosto souhlasíme s Markétou, že děti tráví příliš mnoho času v online prostoru (hraní her, sledování videí, sociální sítě,…) a nevědomky se tak ochuzují o mnoho krás našeho fyzického světa. My se snažíme dětem, pedagogům, ale i rodičům znovu ukázat, že návrat k přírodě a jednoduchosti může být ve výsledku velmi zajímavým prostorem ke vzdělávání a zároveň účinnou psychohygienou vyvažující dnešní počítačovou dobu.
Martino a Jiří (projekt AKTIVITY NA DOHLED), vy učíte učitele učit – neurazí je to vlastně? A jak jste se dostali k tomu, že začnete učit „branné dovednosti“ na školách?
Pocit, že bychom urazili učitele tím, že je učíme, vůbec nemáme. Naopak vnímáme u učitelů, že je zajímají nové podněty a inspirace, což je vlastně skvělé a dává to naději na změnu. Navíc si myslím, že učitelé by měli jít příkladem v osobním rozvoji a měli by se vzdělávat pravidelně. A to především v disciplínách, které se v čase mění nebo již změnily anebo je jich více potřeba. Mám na mysli především didaktiku, psychologii, ale i pedagogiku.
Branné dovednosti se v průběhu času vytratily, což je v kontextu doby logické. Dnes je situace díky pandemiím, povodním, požárům a aktuálně i válce na Ukrajině jiná a tak se to více nabízí. Návrat k branným dovednostem vnímáme jednak jako oživení výuky a také jako nástroj pro zefektivnění výuky. Pokud totiž pedagog připraví kvalitně např. projektový den, tak si děti díky praktické a zážitkové formě lépe získané dovednosti zafixují a zároveň to pro všechny bude mnohem větší zábava.
Pod termínem „branné dovednosti” jsou zahrnuty dovednosti, které pomohou dětem, ale i dospělým zvládnout nestandardní až krizové situace. Naučí nás se o sebe postarat s minimem vybavení, připraví naši psychiku (formou her) na zvládání jistého osobního diskomfortu a pomohou nám si ujasnit procesy a postupy v případě výjimečné situace.
Markéto (projekt EduMeets), jak konkrétně funguje to učení se anglickému jazyku v prostředí počítačových her? Protože to zní tak, že se zabavím a ještě něco naučím – což je až moc líbivé.
Markéta: Jak to zní, tak to je! Často v hodinách na škole není prostor pro to, aby děti mohly volně konverzovat nebo využívat formu učení pomocí her, a ještě k tomu pomocí počítačových. Bohužel s tím si ale ve školství zatím neví rady, jelikož doposud nikdo nepřišel na to, jak tuto metodiku zakomponovat, aby fungovala pro 20 dětí a více. Tohoto se dosáhne primárně, když je možnost se dítěti či dospělému plně věnovat.
Výhoda proto u nás je, že se zaměřujeme na jednotlivce či menší skupiny, kdy je pomocí gamingu dostaneme do stavu „flow”. Jedná se o stav, při kterém se naplno věnujete vykonávané činnosti a nevnímáte nic jiného. S tímto stavem pracují primárně sportovci, ale my jsme ho nasměrovali i do lekcí a výsledky jsou doopravdy překvapující. Děti i dospělí se anglicky učí mnohem rychleji než při běžných lekcích, a jako vedlejší účinek si osvojují kritické myšlení, zvyšují svoji soustředěnost a mají vlastní iniciativu k zlepšení svých dovedností.
Michale, čím se zabýváte vy?
Pracuju jako vývojář, a tak se i celkem logicky zajímám o využití technologií ve vzdělávání. Jsem kritik centrálně řízeného (státního) školství a věřím, že právě technologické inovace mohou tento systém rozbít a zpřístupnit nám mnohem rozmanitější a osobnější vzdělávání, než jaké si dnes umíme představit.
Vezmu to obchodnicky – dělat akvizice klientů z řad veřejné sféry, to není lehký úkol. Nebojíte se, že právě toto bude ta největší brzda ve vašich projektech?
Markéta: Pro nezkušeného podnikatele to určitě oříšek je. Naštěstí mám vedle sebe schopné a zkušené kolegy/mentory, na které se mohu vždy obrátit. Jedním z mentorů myslím i samotný ICUK. Je pro mě důležité mít důvěru v tuto instituci a jsem za ni moc vděčná.
Jiří a Martina: Rozhodně to bude mravenčí práce a velká výzva. Akvizice v tuto chvíli beru nejen jako proces získání klienta, ale především z pohledu ambasadora našich myšlenek. Asi si na první dobrou všichni nekoupí to, co jim nabízíme. Nicméně v procesu nabídky mohu představit filozofii a hlavní myšlenky Aktivit NADOHLED a tím možná i zvenčí začít ovlivňovat školství (názory ředitelů a učitelů).
Digitalizace – to je velké téma nejen ve školství. Jak by ale k němu měl tento obor přistoupit?
Markéta: Digitalizaci si školy vyzkoušely nedobrovolně a všichni víme, že na to připravené nebyly. S pandemií odešla i snaha digitalizovat školní systém, což je obrovská škoda. Za nás by bylo přínosné, kdyby se dosavadní zkušenosti s digitalizací využili ve prospěch například dlouhodobě nemocných dětí, dětí z vyloučených sociálních skupin a jiných. Od nainstalovaných Teamsů a jiných platforem se hned uteklo a už se dál nemyslí na jejich využití (alespoň tak to vnímám ve svém okolí).
Michael: To je celkem jednoduché, stejně jako ostatní obory. Podstata zůstává stejná, tedy vzdělávání má vést k rozvoji žáků, digitalizace je jen nástrojem, jak toho dosáhnout efektivněji. Pokud chcete vědět jak, zeptejte se žáků. Už dávno s technologiemi pracují, to jen školy za nimi zaostávají.
Jiří a Martina: Souhlasíme s Markétou a to je ten usazující se prach a do něj dosedající české školství, o kterém jsme mluvili na začátku. Digitalizace je všude kolem nás a svými změnami nás ovlivňuje a ovlivňovat bude. Je to ale jen nástroj a my se s ním musíme naučit zacházet a musíme s ním naučit zacházet i děti. Protože každá mince má dvě strany.
Digitalizace a technologie jsou v pořádku a mohou nám výrazně usnadnit život, ale na druhou stranu nám poškozují zdraví, protože s nimi neumíme správně pracovat anebo nedokážeme vyvážit jejich působení na naše fyzické tělo, ale i psychiku. Použil bych stejný příměr jako u ohně: „Digitální technologie jsou dobrý sluha, ale zlý pán.“ Tímto směrem by se české školství mělo zaměřit a prostě začít učit vyvažovat. My už jsme s tím v Aktivitách začali.
Kde by se mohlo dle vás české školství inspirovat?
Markéta: Jak jsem již zmiňovala, pro nás je obrovským příkladem Finsko, které se může pyšnit úspěšným vzdělávacím systémem. Finský systém se vyznačuje svojí schopností rychle reagovat na inovace, a právě tím nás inspiruje. Další inspirací by mohla být moje bývalá učitelka ekonomie, které vděčím za skvělou přípravu do života.
Michael: Žádná centrální změna ve školství neřeší ten fundamentální problém, jen upraví prostředí školy na míru jiné skupině dětí. Určitě ale v zahraničí najdeme modely, které mají lepší výsledky, a můžeme se jimi inspirovat.
Jiří a Martina:
Inspirací je mnoho (a Finsko k nim patří), ale hlavní je vědět, co české školství chce. Protože jako Češi máme specifickou náturu a věci čistě převzaté odjinud, byť funkční, u nás fungovat nemusí. Měli bychom se vrátit k jednoduchosti a základům pedagogiky a začít si víc hrát, ukazovat věci v realitě, být v kontaktu s přírodou, ale umět zacházet s technologiemi. Především musíme naučit děti (ale i sebe) zacházet sami se sebou, protože každý z nás je sám sobě parťákem, se kterým to musí vydržet až do konce.
Zdroj: Inovační centrum Ústeckého kraje
