Česku chybí moderní identita. Pojďme být aspoň v něčem světoví, říká šéf nanoasociace Jiří Kůs

Taky si myslíte, že Česko je turistický skanzen a že mu chybí moderní identita? A tušíte, proč v psychiatrických léčebnách v současnosti tak rychle přibývá zejména mladých lidí? O tom všem jsme si povídali s Jiřím Kůsem, podnikatelem, šéfem Asociace nanotechnologického průmyslu ČR a také psychologem.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:54 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Nanotechnologie vs. ropné vrty?
• 03:32 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak obor nanotechnologií ovlivňuje ekonomiku
• 12:42 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ V čem je síla nano Česka
• 23:23 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Nanotechnologie jako byznys
• 31:23 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Česku chybí moderní identita
• 38:24 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Proč přibývá psychických problémů mezi dospívajícími

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Co přesně jsou nanomateriály?

Ve vývoji a výrobě nanomateriálů je velmi důležitým přístrojem elektronový mikroskop. Věděli jste, že až třetina mikroskopů v laboratořích po celém světě pochází z České republiky? Česká republika je v oblasti nanotechnologií světovou špičkou, zejména díky vývoji a průmyslové výrobě nanovláken, v níž nemáme v Evropě srovnání.

Představit si, jak malé nanomateriály jsou, je velmi těžké. Měřítko „nano“ znamená miliardtinu metru nebo 10^-9 metru. Nanovlákna jsou tak malá, že nejsou vidět pod lupou, ale k jejich spatření potřebujeme právě elektronový mikroskop. „Nanomateriály jsou materiály, které pracují právě tady s tím malým rozměrem. Může to být nanovlákno, které je velmi tenké, má tloušťku třeba 100 nm nebo to mohou být různé nanočástice, nanotrubičky, které právě mají tyto rozměry,“ říká Jiří Kůs.

Nanotechnologie jsou technologií, která prochází napříč různými obory: od biotechnologií, elektroniku, senzoriku, zdravotnictví, chemický průmysl až po stavebnictví. Vyrábějí se chemickými nebo fyzikálně-chemickými procesy podle toho, o jaký typ nanomateriálu se jedná.

„Výroba nanovlákna probíhá tak, že máte nějaký roztok polymeru a elektrostatickým polem z toho roztoku vytahujete takové tenké vlásky, které jsou ale tisíckrát tenčí než lidský vlas,“ popisuje Jiří Kůs. Vzniklá nanovlákna se uchytávají na netkané textilie nebo papír. Tak funguje například výroba na patentovaném českém stroji Nanospider.

Tím, že materiály přejdou do nanoformy, mohou měnit své vlastnosti. Mohou změknout, ztvrdnout nebo vytvořit tzv. novou funkcionalitu, jako je nanomembrána. „Ta nanovlákna jsou jednak velmi tenká a v nanomembráně mají velmi malé otvůrky, takže je to ultra jemný filtr, kterým můžete zachytávat velmi malé částice. Víte, že v době pandemie se nosily nanoroušky a nanorespirátory, což byly roušky, kde byla nanomembrána a ta nanomembrána je tak jemná, že dokáže skutečně zachytit i viry a bakterie,“ říká Jiří Kůs, šéf Asociace nanotechnologického průmyslu ČR.

Jak dále přibližuje, nanomembrány se dají využít například ve zdravotnictví nebo kosmetice. Různé typy membrán totiž dokážou usnadnit vstřebávání léků nebo živin do lidského těla. V České republice také probíhá výzkum nanorobotů a jejich využití na dopravu léků v krevním řečišti nebo čištění půdy od radioaktivity.

Od lůžkovin přes nanoroušky k udržitelné módě

Jiří Kůs v roce 2012 založil firmu nanoSPACE, která se zaměřuje na výrobu lůžkovin pro alergiky a astmatiky. V lůžkovinách využívají právě nanomembránu, která dokáže zadržet roztoče a alergeny, které se v lůžkovinách běžně vyskytují.

Velkým motorem pro další rozvoj firmy byla paradoxně pandemie koronaviru. „Byli jediná firma, která prodávala nanovlákenné roušky už před pandemií, takže to pro nás byla konkurenční výhoda, že jsme tuto technologii nebo ten produkt znali a měli,“ říká Jiří Kůs.

V současnosti tvoří lůžkoviny více jak polovinu obratu firmy nanoSpace. Se svým e-shopem firma expandovala také do zahraničí. Přestože jsou s prodejem do ciziny teprve na začátku, pomalu tento objem roste.

Před dvěma lety si firma založila vlastní výzkumné a vývojové centrum. Dceřiná firma nanoSPACE Technology se zabývá inovovaným zvlákňováním tedy výrobou nanovlákna. „Jmenuje se to hybridní zvlákňování, kde se kombinují dvě technologie a kde běží řada projektů. Zároveň tam vyvíjíme membrány pro naše vlastní výrobky,“ upřesňuje Jiří Kůs.

Budují také značku nanoSPACE Cosmetics. Pro ni vyvinuli vlastní nanomembránu, která se používá k odstranění akné a dále se v této kosmetické firmě zpracovává.

Dále firma spolu s módní návrhářkou Ladou Vyvialovou z Moravy, která dlouhodobě pracuje s nanotextiliemi, pracuje na kolekci udržitelné módy. Nanotextilie využité v kolekcích obsahují stříbro a jsou antibakteriální a ultralehké. Velký důraz kladou na ekologii, tudíž oblečení od počátku vyvíjejí s myšlenkou, aby v šatníku vydrželo několik let.

České republice chybí identita, jsme turistický skanzen

Podnikatel Jiří Kůs se poměrně často vyjadřuje k budoucí podobě našeho státu. Je jedním z podporovatelů tzv. Druhé transformace ekonomiky, což je výzva představitelů byznysu, kteří mluví o tom, že potenciál reforem z devadesátých let už se vyčerpal, že je potřeba hledat nové cesty i způsoby inovace.

„Kdybyste končil střední školu a přemýšlel byste, kam jít studovat něco, kde je to opravdu na úrovni. Budete chtít vystudovat třeba nějaký technický obor, anebo třeba i humanitní. A teď si budete vybírat v Evropě nebo ve světě zemi, kde opravdu budete vědět, že tam to je špička. Tak co je ta špička v České republice? Hledal byste tady něco jako Francouz?,“ ptal se v rozhovoru Jiří Kůs moderátora Martina Ziky.

Domnívá se, že České republice oproti jiným státům chybí jasně definovaná identita. Sice se nám daří v moha oborech, ale nemáme jeden, který by byl naší doménou. Jako příklad uvádí například Tchaj-wan, který je světovou špičkou ve výrobě čipů a lidé z celého světa se knowhow jezdí učit tam.

Podle něj by proto bylo potřeba vybrat si jednu dvě oblasti, ve kterých se budeme profilovat a nebudeme marnit náklady a talent ve všech oblastech ve stejné míře. Jen tak podle něj docílíme toho, aby se i k nám jezdili lidé učit to, v čem bychom vynikali. Takovými oblastmi by mohly být počítačové hry nebo právě nanotechnologie.

Mladá generace

V závěru rozhovoru se rozhovor od nanotechnologií přesunul k psychologii, kterou Jiří Kůs vystudoval jako druhý obor. V současnosti působí v písecké psychiatrické nemocnici, která je doléčovacím zařízením se zaměřením na psychoterapii.

On i jeho kolegové si v poslední době všímají obrovského nárůstu mladých lidí na psychiatrii. Upozorňuje také, že tento problém je celosvětový. „Mladí lidé, když se dostanou do období dospívání, tak se začnou, jak říkají psychiatři, dekompenzovat. Propadají se do takových úzkostných a depresivních stavů, poškozují se, pokouší se o sebevraždy, a toho je skutečně velký nárůst. Po celém světě se přemýšlí a zkoumá, co se to děje,“ uvádí Jiří Kůs

Velkou změnu u mladé generace oproti těm starším vidí v tom, že se posouvá věk, kdy se mladí lidé stávají skutečně dospělými. Dříve bylo běžné, že kolem dvacátého roku začal mladý dospělý pracovat nebo ještě studoval, pár let ještě pobyl u rodičů, ale brzy se vrhnul do dospělého života.

„To, co tato moderní doba, zejména v těch západních vyspělých zemí, umožňuje, je protáhnout si tato období už v té dospělosti, kdy ještě jste u rodičů, nepracujete, studujete, pak si dáte rok pauzu, někde cestujete, pak ještě studujete, pak si teprve něco vyberete. Teď je to možné a dochází k rozšíření období, kdy ještě nestojíte na vlastních nohou, ale už jste téměř dospělí.“

V důsledku toho se mladí lidé potýkají s pochybnostmi o vlastní identitě. Řeší kdo jsou, co zvládnou nebo naopak nezvládnou. Potýkají se s větší nejistotou. Tomuto stavu nepomáhají ani digitální technologie, prostřednictvím nichž na mladé lidi působí větší tlak a mají tendenci se více srovnávat s různými idoly a ideály z celého světa.

Podle Jiřího Kůse mladí lidé nejsou o tolik úzkostnější, než byly dřívější generace, ale v porovnání s nimi, čelí mnohem většímu zavalení úzkostí, což vede k psychickým obtížím.

Jak Jiří Kůs vnímá digitální závislost a čím dál větší přístup k virtuální realitě? A proč jsou pro děti a mladé lidi důležité hranice? Pusťte si celý rozhovor.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Jiřím Kůsem

Martin Zika: Naším hostem je dnes podnikatel, předseda Asociace nanotechnologického průmyslu České republiky, ale také psycholog Jiří Kůs. Pane Kůsi, dobrý den. Děkuji, že jste přijal naše pozvání.

Jiří Kůs: Dobrý den, děkuji za pozvání.

MZ: Já jsem si na úvod pro vás připravil úryvek z jednoho článku, který jste napsal někdy v roce 2014. Já to s dovolením ocituji: „Kapitalismus 21. století nebude už o tom, kdo má na svém území ropné vrty nebo naleziště vzácných kovů, ale o převratných technologiích a chytrých materiálech. Otvírá se velká šance pro Českou republiku vrátit se do pozice lídrů světového průmyslu, kde jsme kdysi byli, protože nejde dnes už o obráběcí stroje, elektrárny, cukrovar nebo boty, ale jedná se o nanotechnologie.“ Mě by zajímalo, jak se tato vaše vize vyvíjela nebo vyvíjí v posledních letech a v jaké fázi podle vás zhruba dneska jsme?

JK: Myslím, že to vnímáme všichni, že to 21. století je o pokročilých technologiích. Lídři nebo noví lídři průmyslu vystupují z těchto oblastí, jak digitálních, tak materiálových technologií a nanotechnologie jsou pokročilé materiály nebo pokročilé materiálové technologie. Takže já si myslím, že se to beze zbytku naplňuje.

MZ: Pokud jde o roli České republiky, o nás se mluvilo před několika lety jako o lídrech v oblasti nanotechnologií. Jak to vypadá z vašeho pohledu dnes?

JK: V nanotechnologiích jsme stále špička. Já jsem se vrátil teď v sobotu (duben 2024 pozn. red.) z technologické mise v Mexiku, kde jsme měli spoustu kontaktů nejen s aplikovaným výzkumem, ale i s podnikateli. Když vidíte to, co se dělá v laboratořích ve světě, a to je nejenom Mexiko, my jsme prezentací českých nanotechnologií po celém světě už udělali spoustu v rámci Asociace nanotechnologického průmyslu České republiky, tak vidíte, že jsme skutečně na špičce. Zejména v nanovláknech, ale nejen v nich. Máme tady další technologie. Nicméně celkově můj současný názor nebo pohled na Českou republiku je poměrně dost kritický, protože to, co já vnímám, je absence moderní identity Česka.

MZ: K tomu se určitě dostaneme. Já vím, že o těchto věcech hodně mluvíte, ale teď, prosím, zůstaňme ještě v oboru nanotechnologií a nanomateriálů. Mohli bychom si přiblížit, jak ten obor v České republice vypadá? Jestli je třeba možné i na nějakých číslech ukázat, jak se třeba podílí na ekonomice atd. Dá se to?

JK: Úplně si nemyslím, že to na číslech nějak dokážeme demonstrovat, protože nanotechnologie, co do obratu, jsou jednak těžko hodnotitelná záležitost, a to se týká i různých globálních studií. Nanotechnologie, to je v současnosti třeba elektronika, ale na úrovni nano se pracuje i v různých chemických technologiích, takže je to dost těžko vyčíslitelné.

Když budeme říkat miliarda nebo deset miliard, tak to nebude nikdy úplně pravda. Z pohledu HDP jsou nanotechnologie pořád součástí výkonu české ekonomiky jenom v jednotkách procent. Nicméně Česká republika má jednak stále primát, že byla první na světě, kdo začala s průmyslovou výrobou nanovlákna.

Patentovali jsme stroj Nanospider v Liberci a díky tomu jsme v nanovláknu pořád na špičce. Jsme v rámci Evropy jediná velká průmyslová výrobna na nanomembrány, nemáme v Evropě srovnání. Když bychom se dívali po celém světě, tak jsme jedna z několika mála průmyslových výroben nanovlákna na světě.

Vedle toho tady máme další velmi zajímavé technologie. Jedna z nich je třeba holografický 3D nanotisk. To je novinka loňského roku a o tom si možná můžeme říct ještě potom víc. Takže čísla vám bohužel nedám. Já jsem se díval na nějaké globální studie o objemu nebo růstu nanotechnologií a narazil jsem na číslo 1,6 miliardy dolarů v loňském roce, pak na studie, kde mluvili o desetiprocentním, někde o dvacetiprocentním meziročním růstu. Podle mojí zkušenosti to neobsahuje úplně všechno.

MZ: Než se pustíme do těch zajímavých projektů z vašeho pohledu. Myslím, že by bylo dobré si vysvětlit, protože myslím, že spousta lidí dodnes tomu pořádně nerozumí, co přesně nanomateriály jsou. Jestli se tedy můžeme pokusit vysvětlit, co to vlastně je?

JK: Tak samo o sobě slůvko „nano“ je měřítko a měřítko něčeho velmi, velmi malého. 1 nm neuvidíme ani pod lupou, potřebujeme na to elektronový mikroskop.

MZ: To je nějaká tisícina šíře vlasů, jestli jsem to dobře pochopil.

JK: Je to miliardtina metru nebo 10 na minus devátou metru. A nanomateriály jsou materiály, které pracují právě tady s tím malým rozměrem. Může to být nanovlákno, které je velmi tenké, má tloušťku třeba 100 nm nebo různé nanočástice, nanotrubičky, které právě mají tyto rozměry. A díky tomu potom mají úplně jiné nebo nové vlastnosti oproti klasickým materiálům. Anebo to mohou být úplně nové materiály.

V nanotechnologiích jsou takovým velkým hitem tzv. 2D nebo dvourozměrné materiály. To jsou ultra tenké materiály, kam patří třeba grafen, o které možná lidé už slyšeli. To je taková velmi speciální forma de facto uhlíku. Obyčejný uhlík nebo třeba tuhu, kterou máme v tužce, známe, ale když se uhlík zpracuje právě tady do nanoformy, tak má úplně jiné vlastnosti než ta tuha. Je extrémně vodivý nebo téměř supravodivý, co se týká elektřiny, je extrémně pevný a dá se použít na spoustu věcí. Tak to jsou nanomateriály.

Vidíte, že je tam taková velká šíře. A to se týká celých nanotechnologií. Nanotechnologie nejsou nový průmyslový obor, ale je to technologie, která prochází všemi možnými obory: od biotechnologií, elektrotechniky až třeba po stavebnictví.

MZ: Můžeme říct, jakým způsobem se nanomateriály vyrábí? Jakým způsobem se dostanou do té nanoformy?

JK: Jsou to všechno chemické nebo fyzikálně-chemické procesy, ale zase záleží na tom, co to je za materiál. Když se vrátíme k tomu už zmíněnému nanovláknu a českému stroji Nanospider, tak výroba nanovlákna probíhá tak, že máte nějaký roztok polymeru a elektrostatickým polem z toho roztoku vytahujete takové tenké vlásky, které jsou ale tisíckrát tenčí než lidský vlas.

Celé se to odehrává v takové komoře, kde vám prochází buď netkaná textilie, nebo papír jako nosič, na který se uchytávají nanovlákna a vznikne tam taková pavučinka, což je ta zmíněná nanomembrána. To je jeden ze způsobů výroby nanomateriálu, ale těch způsobů a typů nanomateriálů je celá řada a liší se.

MZ: Když jsou firmy, které používají nanomateriály v různých oblastech, v různých oborech, tak samozřejmě k tomu musí mít speciální přístroje. Jsou ty přístroje speciální pro každý ten obor, anebo existují nějaké přístroje, které se dají používat napříč obory pro práci a manipulaci s těmi nanomateriály?

JK: Důležitým přístrojem je elektronový mikroskop. Tam je možná dobré zmínit, že Česká republika patří mezi globální lídry v elektronové mikroskopii. Málokdo to ví, ale třetina elektronových mikroskopů po celém světě v různých laboratořích, ať už výzkumných, nebo třeba u výrobních firem, pochází z České republiky. V Brně máme tři velké výrobce elektronových mikroskopů.

Takže to je jeden z těch přístrojů, abyste mohl vidět vůbec ty nanomateriály. Když uděláte elektroniku, dneska každý z nás má smartphone a ta elektronika, která tam je, tak ty obvody nebo tranzistory, chcete-li, jsou o velikosti nanometrů.

Vedle toho je potom řada speciálních přístrojů pro tzv. charakterizaci materiálu, kdy se zkoumá typ materiálu, ale to už myslím mimo tenhle podcast. To je záležitost, která patří spíš na vysoké školy, kde se studuje chemie nebo fyzikální chemie.

MZ: Možná jenom zmiňme podrobněji to, o čem jste mluvil. To znamená, že tím, že se ty materiály převedou do nanoformy, tak mění své vlastnosti. Jaké vlastnosti tam mohou být?

JK: Oni mohou měnit své vlastnosti. Když z materiálu jako je uhlík uděláte tuhu, tak je to velmi měkký materiál. Stejně tak můžete udělat ultra tvrdý materiál, anebo můžete získat tzv. novou funkcionalitu, což je třeba případ nanomembrány. Ta nanovlákna jsou jednak velmi tenká a v nanomembráně mají velmi malé otvůrky, takže je to ultra jemný filtr, kterým můžete zachytávat velmi malé částice. Víte, že v době pandemie se nosily nanoroušky a nanorespirátory, což byly roušky, kde byla nanomembrána a ta nanomembrána je tak jemná, že dokáže skutečně zachytit i viry a bakterie.

Tyto rozhovory vznikají ve spolupráci portálu BusinessInfo.cz a pražského institutu ELAI. ELAI je inovativní vzdělávací platforma, v jejímž rámci působí jako lektorky a lektoři významné osobnosti českého byznysu a dalších oborů, jako je zakladatelka a ředitelka Zásilkovny Simona Kijonková, filozof a spisovatel Tomáš Sedláček nebo Anna Bohoněk, která nám nedávno poskytla rozhovor o využití umělé inteligence v praxi. ELAI je také organizátorem jedné z největších byznysových událostí v tuzemsku nazvané Týden inovací České republiky.

MZ: Můžeme si tedy říct, v jakých oblastech se především nanomateriály rozvíjejí? Vy jste říkal, že to asi dneska už funguje napříč, dejme tomu, ekonomikou. Jsou nějaké obory, kde se rozvíjejí víc?

JK: Ještě jednou se vrátím ke globálním studiím. Tam zhruba asi 50 % v tom koláči rozdělení různých oborů tvoří elektronika. To jsou právě zmíněné elektronické obvody, kde se skutečně pracuje už v nanometrech a pak následují různé oblasti použití.

Takový jeden z velkých směrů využití nanomateriálů je senzorika. Víte, že začínáme být obklopeni různými senzory: od měření parametrů našeho těla, které ve spolupráci právě s digitálními aplikacemi hodnotí náš zdravotní stav až po senzoriku, která kontroluje stavby nebo v autě máme spoustu senzorů. Senzory se neustále zmenšují a řada z nich má právě nanorozměry. My je nevidíme, takže nás neruší svojí přítomností, ale zároveň měří a pomocí digitální technologie umožňují vyhodnocování toho, co se děje, jaký vzduch dýcháme, jakou vodu pijeme. Takže to je velká oblast.

Další je určitě zdravotnictví nebo třeba kosmetika, kde se dají využít právě různé typy membrán, které usnadňují vstřebávání léků nebo nějakých výživných ingrediencí do našeho těla. Velká oblast, která se zkoumá, je nanorobotika. Mimochodem tady v České republice máme takový velký výzkum nanorobotů, což je od dopravy léků krevním řečiště v těle až po třeba vyčištění půdy od radioaktivity, oblast neskutečných možností.

MZ: Když se zaměříme více na Českou republiku, v čem jsme silní? Vy jste zmiňoval nanovlákna, nanomembránu, teď jste mluvil o nanorobotech. V čem je Česká republika silná?

JK: V České republice, co se týká aplikovaného výzkumu nebo i základního výzkumu, studujeme podobné oblasti, které se studují v celém světě. Od právě zmíněných: nanosenzoriky, speciálních materiálů jako jsou 2D materiály, grafen a další, až po různé využití vláken nebo nanorobotů.

Co se týká nanotechnologického průmyslu, tak tam máme několik firem, které využívají právě nanovlákno, včetně mé firmy, kde zachytáváme pomocí nanomembrány roztoče v lůžkovinách pro alergiky. Potom to, co já v současnosti považuji za úplně takový technologický highlight, tak je tzv. 3D nanotiskárna. Když si představíte, že vyrábíte materiál tak, že ho tisknete 3D tiskem. To dnes znají všichni, ale tento 3D tisk je 3D nanotisk, takže odtisknete s nano přesností a můžete vyrobit například velmi malé konstrukce, které jsou velmi přesné.

Jestli si třeba představíte, že budete mít úraz a dojde k přerušení páteře, míchy, tak to je velký průšvih. Když pomocí 3D nanotisku vytvoříte trubičku, kterou tam vsadíte, do té přerušené oblasti, tak ty neurony dokážou potom prorůst přesně tou vytištěnou trubičku a znovu se vám propojí mícha. Anebo můžete vytvořit konstrukční materiály, které budou velmi pevné, velmi tvrdé, mnohem tvrdší než ocel, ale budou lehké jako pírko. Takové věci se otevírají touto technologií, která právě loni na podzim byla v České republice představena.

MZ: To zní fantasticky. Jak je to třeba s těmi nanoroboty? Vy jste zmiňoval, že je možné už s jejich pomocí doručovat třeba léky do krevního řečiště. To dnes skutečně funguje?

JK: Funguje to tady v České republice. Tým pana profesora Pumery, který dlouhou dobu bádal v Asii, pak se vrátil do Čech a vytvořil tady tým specialistů z celého světa, teď zkoumá už nějakým čtvrtým pátým rokem nanorobotiku. Ale je to nejenom on, těch pracovišť je daleko víc, kde to je skutečně možné.

Jsou různé způsoby, jak nanoroboty nebo spíš si to představte jako takovou nanokapsli, kde uvnitř je lék nebo molekuly léku, který chcete někam dostat. Je to zapouzdřené v takovém pouzdru. Těch kapslí je celý roj a vy ho řídíte tak, aby se dostal tam, kam má. Samozřejmě, když se pak zeptáte, kdy to budeme používat nebo kdy to bude v medicíně, tak obecně všech léků se týká to, že je dlouhá cesta od výzkumu až k nějakým preklinickým, klinickým testům a potom uvedení do praxe. Je to někdy řada let. To je jedna věc a druhá věc jsou vždycky peníze. Ne všechno, co vznikne v laboratořích, se pak dostane k lidem. Někdo to musí zaplatit a jsou to nemalé částky.

MZ: Já jsem se vás chtěl taky zeptat, protože jsem při přípravě na rozhovor narazil na to, že nějaké zdroje upozorňují také na negativní stránky nanomateriálů z hlediska ekologie nebo třeba zdravotních účinků, jak to je tady v tom?

JK: Je to tak, že tzv. nanotoxicita se studuje, zkoumá už od osmdesátých let minulého století. Na to vždycky upozorňuji, že se nejedná o novou věc. Nanomateriály nejsou novinka loňského roku, ale ve výzkumu jsou opravdu někdy od těch osmdesátých devadesátých let minulého století a od té doby jsou tisíce nebo desítky tisíc studií nanotoxicity. Vždycky je to zaměřené na nějaký materiál, takže nanotechnologie nejsou azbest, jak si někdo občas myslí.

Vedle toho máme to štěstí, že žijeme v Evropské unii, která velice dbá na bezpečnost všeho, co používáme, jíme. Máme spoustu regulací, které v tomhle případě, myslím, jsou na místě. Je tam vytvořená tzv. definice nanomateriálu od nuly do sta nanometrů, i když nanometriál je všechno, co je pod jedním mikrometrem. Ale tady v té malé oblasti je potom speciální regulace, která se musí splnit, než se něco uvede na trh.

Takže se lidé nemusí obávat, že by se setkali s něčím, pokud je to vyrobené v Evropě a projde to evropskými atesty, legislativou, co by nás to ohrožovalo. Naopak my třeba u pleťové masky, která je vyrobená z nanomembrány, naopak chceme, aby se vitamíny, které tam jsou, dostaly do těch buněk. Tak to není vždycky, že pozor, tady se mi něco dostává do buněk, ale naopak mám technologie, kde využívám toho, že třeba z toho nanovlákna se to tam velmi efektivně vstřebá.

MZ: Pokud jde o budoucnost nanomateriálů a nanotechnologií, existují nějaké odhady, kam se tento obor bude vyvíjet?

JK: Vezměte si, že nanomateriály používané v konstrukcích umožnily nástup kompozitních materiálů. V současnosti se možná už víc setkáváme s kompozitními materiály než s klasickou ocelí nebo hliníkem. Takže nás obklopují materiály, kde jsou právě použité pokročilé metody nebo směsi materiálů, kde víte, že tam máte třeba příměs zmíněného uhlíku v nějaké formě, která zvyšuje jeho tvrdost.

Budoucnost výroby nebo předmětů denního použití je podle mě jednoznačně v tzv. aditivních metodách. To jsou právě metody 3D tisků nebo 4D tisků, ať už tedy v té nano podobě nebo v té klasické, kde budeme zřejmě v budoucnosti víc tisknout než obrábět. Souvisí to i s tím, co jste četl na začátku.

Mé dlouhodobé vize jsou o tom, že výroba budoucnosti se bude čím dál tím víc lokalizovat, že si lokálně díky technologiím budeme vyrábět potravu, vyrábět věci a že to, co dnes zažíváme na silnicích, že jezdí spousta kamionů a trpí tím životní prostředí, tak předměty budou putovat jenom jako digitální obrazy a my si je budeme tisknout v tom místě, kde je budeme spotřebovávat. Ideálně z materiálů, které jsou recyklovatelné a které nezatíží životní prostředí.

MZ: Vy jste také podnikatel, máte firmu, která se jmenuje nanoSPACE. Začali jste podnikat už někdy v roce 2012. Pak jste zaznamenali poměrně zajímavý boom v době covidu, kdy jste vyráběli nanoroušky. Mě by zajímalo, jak se to vyvíjí dneska? Protože to jsem zapomněl říct, když tak mě, prosím, opravte, vy se soustředíte na výrobu textilu, který má být určený pro alergiky. Je to tak?

JK: Je to tak. Ono to má svoje důvody, protože já jsem celoživotní alergik a moje dcera, která ve firmě pracuje jako provozní ředitelka, i když teď je čerstvě na mateřské, tak je také těžký alergik. My vždycky říkáme, že všechno, co vyrábíme, tak testujeme na sobě.

Naším takovým základním produktem, který byl s nanoSPACE od začátku, jsou lůžkoviny, kde je použitá nanomembrána, která zadržuje roztoče a alergeny. Ti způsobovali právě alergické reakce člověku, protože třetinu života trávíme spánkem. Někdo spí víc, někdo méně. Roztoči právě spí s námi v těch našich lůžkovinách.

Nanomembrána, jak už jsem o tom mluvil, je úžasný filtr, který zachytí velmi jemné částice. Když vytvoříte speciální textilii, která je takový sendvič, je tam víc vrstev, ale ta jedna vrstva je právě nanomembrána, tak zabráníte průniku roztočů a jejich alergenů nebo třeba i zbytků roztočů. I když se rozpadají, tak jsou pořád alergen. To je náš produkt.

Byla to velmi dlouhá cesta, než jsme ho dostali do té podoby, v jaké dnes je. Během pandemie jsme byli jediná firma, která prodávala nanovlákenné roušky už před pandemií, takže to pro nás byla konkurenční výhoda, že jsme tuto technologii nebo ten produkt znali a měli. De facto pandemie byla naším investorem, že jsme mohli dotáhnout další věci. Nebylo to ale tak, jak to měla celá řada firem, která, když přišla pandemie, tak se vrhla do ochranných pomůcek. Vydělali spoustu peněz a pak to zase zavřeli.

Pro nás to byla možnost získat větší kapitál na to, abychom profinancovali to, co od začátku bylo naším záměrem. Takže v současnosti asi víc jak polovina obratu firmy nanoSPACE jsou lůžkoviny. Prodáváme přes e-shop, jsme největším e-shopem s tímto sortimentem v Čechách, možná i v Evropě, a vytvořili jsme i nanoSPACE store, který je anglický. Já jsem si to počítal před týdnem nebo dvěma týdny, kam už jsme všude dodali a vyšlo mi 26 zemí, kam šly naše výrobky, ale jsme pořád na začátku. Nejsou to žádné dramaticky velké objemy, ale roste to. Tak tolik k nanoSPACE.

MZ: Vy jste říkal, že to byla dlouhá cesta, než se vám to podařilo dostat do té formy, v jaké je to dnes. Co na tom bylo nejtěžší? Ladění té technologie?

JK: Vždycky když tyto otázky čas od času dostávám, tak mi vyskočí věta, kterou jednou řekla ředitelka Evropské nanotechnologické asociace, což je Nanotechnology Industries Association se sídlem Bruselu. Není to současná ředitelka, je to ta, která řídila toto sdružení, když jsme tam vstupovali.

Ona říkala, že nanotechnologové jsou „insane optimistic“. Mně tento obor přinesl spoustu do života. Spoustu skvělých lidí, které mám moc rád, jsem s nimi rád, kteří svým způsobem jsou blázni, že se pustili do tohoto oboru. Protože nanotechnologie nejsou digitální technologie, kde uděláte aplikaci a můžete vydělat opravdu třeba za rok spoustu peněz. Je to hodně práce a investice.

Návratnost je většinou třeba za sedm nebo deset let. Trvá to, trvá to dlouho a je to tím, že investujete a teď vytváříte nějaký materiál, testujete ho. Někdy se to nepovede na první pokus a stojí to spoustu úsilí, peněz a vytrvání. Ale na druhou stranu, tak nás to baví.

MZ: Když se vás zeptám, jaké máte plány?

JK: Tím, že nanoSPACE neskutečně vyrostl, tak jsme se před dvěma lety rozhodli, že si založíme vlastní R&D centrum. Vznikla dceřiná firma nanoSPACE Technology, kde máme plně inovovaný způsob zvlákňování neboli výroby nanovlákna. Jmenuje se to hybridní zvlákňování, kde se kombinují dvě technologie a kde běží řada projektů. Zároveň tam vyvíjíme membrány pro naše vlastní výrobky.

Vedle toho jsme začali budovat značku nanoSPACE Cosmetics, vznikla ještě další firma. První výsledek této práce je nanomembrána, která se používá k odstranění akné. Je to naše vlastní nanomembrána, která je potom dál zpracovaná v té kosmetické firmě. Takže nanokosmetika je jednou z takových oblastí, které se věnujeme.

Zároveň jsme se před dvěma třemi lety dohodli s módní návrhářkou Ladou Vyvialovou z Moravy, která dlouhodobě pracuje s nanotextiliemi, ale ne s nanomembránou, ale se stříbrem. Tyto nanotextilie jsou antibakteriální, velmi lehké. Dohodli jsme se, že vytvoříme společnou kolekci módního oblečení, které ale zároveň bude udržitelnou módou, tzv. slow fashion. Těch kolekcí už od té doby byla celá řada. Takže móda, kde se protíná ekologie, je to udržitelná móda a nanotechnologie. To je jeden ze směrů, kterým jsme se vydali.

MZ: Co to konkrétně znamená? Nanomateriály v tom oblečení způsobují to, že třeba déle vydrží, tím pádem je udržitelnější? V čem to je?

JK: Jednak je to oblečení, které není na jednu sezónu, takže je udělané tím designem tak, aby se dalo používat několik let a u těch materiálů je tam několik funkcí. Jsou to speciální materiály, které obsahují stříbro v nano formě, takže jsou jednak antibakteriální, ale vedle toho mají řadu vlastností: jsou ultralehké, když se namočí, tak rychle schnou, a mají ještě další funkcionality.

Princip pomalé módy je, že to není móda, že si koupíte tričko a po sezóně ho vyhodíte. Je to móda, která by vám v tom šatníku měla zůstat alespoň několik let.

MZ: Pojďme teď k tomu, v čem se také angažujete. Poměrně často vnímám, že se vyjadřujete k něčemu, co bych nazval jakousi vizí České republiky nebo budoucí podobu České republiky. Vy jste sám v úvodu zmínil, a teď bych vás asi citoval nepřesně, ale mluvil jste o tom, že České republice chybí nějaká vize.

Pojďme k tomu. Viděl jsem také, že jste jedním z podporovatelů tzv. Druhé transformace ekonomiky, což je výzva velkých nebo důležitých představitelů byznysu, kteří mluví o tom, že potenciál reforem z devadesátých let už se vyčerpal, že je potřeba hledat nové cesty, nové způsoby inovace atd.

Kdybych se vás zeptal, co vnímáte především jako problém současnosti, pokud jde o Českou republiku z hlediska budoucího vývoje? Na co byste se především zaměřil? Co by se především podle vás mělo vylepšovat? Na čem by se mělo pracovat?

JK: Já se zeptám vás. Představte si na chvilku, že jste třeba Američan nebo Angličan. Když se řekne Česká republika, co u nás budete hledat nebo co si představíte?

MZ: Když bych byl Američan? Já se obávám, že toho asi dneska moc nebude.

JK: Co si představíte? S čím budete identifikovat Českou republiku? Nebo jste třeba Francouz. Amerika je hodně daleko, tak zůstaňme v Evropě.

MZ: Já si myslím, že to bude pivo asi a pak moc nevím.

JK: Kdybyste končil střední školu a přemýšlel byste, kam jít studovat něco, kde je to opravdu na úrovni. Budete chtít vystudovat třeba nějaký technický obor, anebo třeba i humanitní.

A teď si budete vybírat v Evropě nebo ve světě zemi, kde opravdu budete vědět, že tam to je špička. Tak co je ta špička v České republice? Hledal byste tady něco jako Francouz?

MZ: Myslím si, že asi ne.

JK: To je právě ta identita. Já bych opustil slovo vize. Tady mají všichni vize, ale nic moc se nemění. Zůstaňme u té identity. Třeba identita Tchaj-wanu jsou čipy, elektronika. Takže logicky, když byste si řekl, já chci prostě pracovat tady v tom oboru, tak Tchaj-wan by byla jedna z možností, kam třeba jít a kde se naučit, jak se to vyrábí nebo kde se k tomu dostat víc.

Nám chybí moderní identita. My máme pořád identitu trošku turistického skanzenu. Nebo ne trošku, ale úplně. Co tady lidé hledají? Hrady, zámky, pivo, sklo. Bezpečná země, kde je to prostě fajn, ale aby sem šli něco studovat, to není. My jsme velmi tvořivý národ, technicky zdatný, máme tady úplně všechno.

Vždycky, když se dívám třeba na projekt ekonomické diplomacie, na ty cesty do zahraničí, tak tam je úplně všechno. Tam je od technologií až třeba po pivo úplně všechno, ale to je ten průšvih. Tady najdete všechno. Ale v čem jsme teda ta špička? Měli bychom mít tu identitu, kde bude třeba jenom jedna věc nebo dvě věci.

Třeba si budovat identitu, že jsme špička v digitálních hrách nebo jsme špička, my bychom rádi nanotechnologie, v nanotechnologiích. Ale abychom měli tu identitu složenou opravdu z několika mála věcí a neustále se takhle profilovat, protože chceme nejenom exportovat věci ze zahraničí. My chceme, aby to sem šli lidé ze zahraničí třeba studovat, aby v tom začali podnikat. A tu moderní identitu my nemáme.

Anebo řekněme, tak dobrá, tak budeme špičkový skanzen. Zaměřme se tedy na turistiku a vedle toho tady samozřejmě budou zajímavé firmy. Proč ne? Fajn, ale budeme se profilovat jako takový turistický skanzen ve střední Evropě, kde prostě je bezpečno, je tady dobré jídlo, spousta památek. Pak ale neplýtvejme tím ostatním

Zaměřme se na to jedno a investujme do infrastruktury. Já jsem se před 14 dny účastnil nějaké debaty na VŠE v Praze, aula studentů a teď tam byli zástupci z ministerstev a pak ze Svazu průmyslu. Byl jsem tam ještě spolu s dalšími lidmi a dal jsem tam stejnou otázku těm studentům. Nehlásil se vůbec nikdo. Přihlásil se jeden student a říká „montovna“. Tak to je můj názor.

To, o co my se snažíme v Asociaci nanotechnologického průmyslu ČR, proč jezdíme po světě, proč děláme velké promo nanotechnologií, tak naším snem nebo cílem je, aby byla Česká republika identifikovaná s nanotechnologiemi. Ale na úrovni vlády, Hospodářské komory, Svazu průmyslu, já tady to prostě nevidím. Transformace je fajn, restart je fajn, ale kde je ta moderní identita?

MZ: Jak by to podle vás mělo vzniknout, ta identita?

JK: Lidé, kteří řídí naši zemi nebo kteří mají vliv, by opravdu měli zúžit a definovat, v čem z těch moderních technologií nebo moderních věcí budeme nejlepší. I ten nedávný restart je sice fajn, ale je to pořád dohánění něčeho.

Proč třeba neřekneme, že budeme hvězda v rámci Evropy v autonomním řízení a budeme první, kdo bude mít zákon, který bude umožňovat autonomní řízení vozu, budeme první, kdo to bude testovat. Proč chtít něco dohánět? Proč si prostě nevybrat jednu věc?

MZ: Zmiňoval jsem na začátku, že jste současně i psycholog. Já jsem viděl, že jste se kromě jiného účastnil tzv. Magnoli večerů, kde jste mluvili o tématu světa teenagerů očima rodičů. To je téma, o kterém se teď asi hodně mluví.

Jak se na teenagery díváte? Ptám se na to, protože teď jsou často slyšet takové názory ve smyslu, že dospívající dneska jsou příliš citliví, že vydrží méně než předcházející generace atd. Jak se na to díváte? Rozumím, že zobecňování asi není úplně optimální, ale přesto se vás ptám.

JK: Já jsem psychologii vystudoval jako svůj druhý obor o něco později než techniku. Nicméně nějakou shodou náhod se psychologie stala jednou z mých třech oblastí, ve kterých působím a které mě i živí.

V současnosti jsem na zkrácený úvazek vedoucím týmu psychologů v jihočeském Písku, kde je psychiatrická nemocnice, která je doléčovacím zařízením se zaměřením na psychoterapii. Tam jsem garantem terapeutického programu a tím chci říct jednu věc, že jsem v klinické psychologii už docela dlouhou dobu.

To, co vidíme a co vidí všichni kolegové, jak v České republice, tak i po celém světě, je skutečně extrémní nárůst mladých lidí na psychiatrii. Ještě před pár lety to bylo nějaké jenom malé procento. Teď třeba v té psychiatrické nemocnici v Písku je to opravdu možná třetina pacientů, kde je to všechno o takové poruše identity.

Mladí lidé, když se dostanou do toho období dospívání, tak se začnou, jak říkají psychiatři, dekompenzovat. Propadají se do takových úzkostných a depresivních stavů, poškozují se, pokouší se o sebevraždy, a toho je skutečně velký nárůst. Po celém světě se přemýšlí a zkoumá, co se to děje.

Na jedné straně samozřejmě vždycky ta starší generace kritizovala tu mladší, a to tak bude vždycky. I ta generace teď, co nastupuje, se s tím světem bude muset nějak poprat sama, ale co se teď děje?

Já jsem zase před pár týdny, když jsem byl na jednom psychologickém kongresu, tak tam byla přednáška o tom, že to, co se změnilo proti minulosti, je, že se rozšířilo období, v angličtině se tomu říká Emerging Adulthood.

Když se narodí dítě, tak dospívá a dostane se do puberty. Po pubertě následuje ta adolescence. A dřív to bylo tak, že když došlo k dovršení dospívání někde kolem toho dvacátého roku, tak ten mladý dospělý šel už někam pracovat nebo ještě třeba studoval, ale v té rodině svých rodičů ještě třeba pobyl dva tři roky, ale pak už se prostě vrhnul do života.

To, co tato moderní doba, zejména v těch západních vyspělých zemí, umožňuje, je si protáhnout tato období už v té dospělosti, kdy ještě jste u rodičů, ještě nepracujete, studujete někde, pak si dáte rok pauzu, někde cestujete, pak ještě studujete, pak si vyberete něco. Teď je to možné a dochází k rozšíření tohoto období, kdy ještě teda nestojíte na vlastních nohou, ale už jste téměř dospělí.

Děje se to, že se tam objevuje právě takové větší, jak možná i na to máte víc prostoru, pochybnosti o svojí identitě. Kdo jsem, co zvládnu nebo nezvládnu. Je tam daleko víc nejistoty.

Do toho samozřejmě vstupují i digitální technologie. V minulosti, ještě před existencí internetu, informací, co se k vám dostávaly, bylo mnohem méně, a i té možnosti zúzkostnění a srovnávání bylo méně. My se neustále srovnáváme s druhými lidmi a od toho si nějak si odvozujeme, jestli jsme taky tak dobří, nebo se snažíme.

Když vám bylo, já nevím, 14 let, s kým jste se srovnával? Se spolužáky ve svojí třídě nebo s kluky a holkami z ulice, kde jste bydlel. A s kým se srovnává ten mladý člověk nebo člověk, co se ocitne v tom období, kdy už by měl jít do toho života? On se srovnává s celým světem. Je na sociální síti, kde je zahlcený různými idoly nebo ideály.

Samozřejmě každé srovnávání s někým, kdo mi připadá, že je lepší než já, způsobuje nějakou úzkost. I my, když jsme dospívali, tak jsme byli zavaleni nějakou úzkostí, ale nebylo jí tolik, jako to, čemu jsou vystaveni ti současní dospívající.

Plus třeba role rodiče. I rodiče jsou zúzkostňováni, co by se mělo, jak by se to dítě mělo vychovávat. Poslouchají třeba podcasty o tom, jak by se to mělo dělat, ale v tom všem je spousta úzkosti. Takže možná ti dospívající teď jsou křehčí, ale možná nejsou ani tak křehčí, jako spíš zaplavení daleko větší úrovní úzkosti a pak se děje, co se děje.

Přesto nějak vnitřně věřím mladé generaci, že to zvládne. Bude to muset zvládnout.

MZ: Ještě v této souvislosti mě zajímá, jak se díváte na pokusy, protože o tom vlivu digitálních technologií a sociálních sítí se mluví hodně, tak třeba teď ve Spojených státech prošel sněmovnou zákaz TikToku atd.

Myslíte si, že toto je nějakým způsobem pomoc? Nějaké omezování přístupu k těm věcem? Nebo je to zkrátka něco tak nového, že si na to postupně lidé zvyknou, že teď je to příliš nové a příliš jiné?

JK: Na to asi nemám jednoznačnou odpověď, protože samozřejmě u lidí, kteří mají nějakou dispozici k závislému vztahování nebo k závislosti, tak všechny digitální technologie v této podobě, ať už sociálních sítí nebo her, mohou tu závislost hodně saturovat nebo posílit. Ale když se zakáže TikTok, tak může ten člověk být závislý na digitálních hrách online, které se asi nezakážou a může stejně trávit většinu času ve virtuálním světě

Já spíš mám takovou představu toho budoucího světa, že lidé budou daleko víc času trávit ve virtuální realitě. Ona realita je jenom jedna. Každý z nás je konstruktérem své reality a jestli část toho je virtuální, část nějaká nevirtuální, tak to už je na nás.

Ale možná i, co se týká, jak jsem říkal, poruchy identity. Kdo jsem? Jsem muž, žena, to, ono nebo něco úplně jiného? Avatar? Tak možná, že se to vyřeší tím, že opravdu velká část života bude u nových lidí probíhat virtuálně a tam si budou brát své avatary, a to jim nějak bude plnit takové funkce. Tak to asi úplně nezakážeme.

Jedna věc, co možná souvisí i s těmi poruchami u těch dospívajících, je, že je dobré, když člověk, když dospívá nebo už od malého dítěte, je vystavovaný nějakým hranicím. Něco je možné, něco není možné a když v průběhu toho zrání zažíváte opakovaně frustraci, že něco prostě nejde překročit, že není všechno možností volby.

Ono se také píše tady o té době tak, že je to doba, kdy se všechno změnilo na podobu volby ano/ne. Ztrácí se závazek a mizí pravidla, že něco jde, něco nejde. Tak může třeba zákaz nebo nějaká regulace mít formu právě hranice. Toto ještě lze a toto nelze. Není všechno na světě jako výklad cukrárny, kde si vezmu zákusek, co mi zrovna chutná. Prostě něco můžu mít a něco mít nemůžu.

Musím si zažít tu frustraci. Když si takhle zažijete tu frustraci, nebo ji budete zažívat od malého dítěte, tak budete odolnější potom, když přijde nějaký průšvih a najednou prostě se stanou věci, co jsou mimo vaši kontrolu. Tak to ustojíte a nezhroutíte se.

MZ: Abychom to zakončili něčím optimističtějším. Zeptám se vás, jaké máte budoucí plány, co vás čeká zajímavého, na co se těšíte?

JK: Mě těší to, co děláme v nanoSPACE. My se opravdu snažíme propojovat technologie, ekologii a udržitelnost a není to z naší strany nějaká póza nebo nějaká komerční věc. My skutečně prostě tak přemýšlíme o světě a dělá nám radost, že takové věci můžeme vytvářet a nabídnout dalším lidem nebo třeba být příkladem.

Já si myslím, že je důležité neproklínat tmu, ale zapálit tu svoji jednu svíčku a jakmile už hoří třeba jenom ta jedna svíčka, tak ta tma není matoucí, ale něco tam svítí. A to se nějak snažíme dělat.

To já se třeba za sebe snažím předávat dalším lidem. Neproklínejte tmu, ale zapalte tu svoji jednu svíčku. Když nás bude dost, tak to bude svítit dostatečně.

MZ: To jsme skončili krásně optimisticky. Přeji, ať se vám to daří dál a děkuji za rozhovor.

JK: Děkuji za pozvání.

Zpět na začátek