English version
Když po šesti letech Si v říjnu provedl oficiální návštěvu jihočínské provincie Kuang-tung, kde Teng své reformy kdysi testoval, než je plošně v obrovské Číně spustil, aniž se o něm byť jen krátce zmínil, vzbudilo to dohady. Přece jen Číňané Tengovu pragmatismu – „Je jedno, zda je kočka černá, nebo bílá, hlavně když chytá myši“ – vděčí za prosperitu, o níž se na konci 70. let nikomu ani nesnilo.
Tehdejší ekonomickou bezvýznamnost země muselo její vedení vnímat velmi úkorně. Koneckonců Čína byla ve svých dlouhých dějinách – až do průmyslové revoluce na Západě – zpravidla s odstupem největší ekonomikou na světě. Jednak byla nejlidnatější, jednak technologicky nijak nezaostávala, naopak často byla i z hlediska inovací o dost napřed. Ještě na přelomu 18. a 19. století, za poslední císařské dynastie (etnicky mandžuské), dosahoval podíl Číny na globálním HDP nějakých 30 procent. Ale tradiční sebestřednost se tou dobou už potkávala s ignorancí. Když Teng vyhlašoval v prosinci 1978 obrat, byla to ubohá dvě procenta, tak hluboko Čína klesla.
Po Mao Ce-tungově vládnutí ti, kteří ho přežili, na čele s Tengem usoudili, že po této zkušenosti bude lepší přejít na kolektivní vedení, upřednostnit před třídním bojem hospodářský rozvoj, otevřít se investicím z kapitalistického světa. Maův portrét nad Bránou Nebeského klidu zůstal, ale jinak se opakování kultu osobnosti „tucet mužů první hodiny“ důsledně vyhýbal. Dvě po sobě jdoucí funkční období pro nejvyšší stranické a státní funkce a dost – to bylo konsensuální omezení „nebeského mandátu“. To platilo do té doby, než přišel Si Ťin-pching.
Lidoví zástupci (poslanci) letos v březnu přidali do preambule čínské ústavy odkaz na „Si Ťin-pchingovy myšlenky o budování socialismu s čínskými prvky v nové éře“. Rudé knížky s novým obsahem jsou znovu v módě a spolu s nimi akcent na státní kapitalismus kombinovaný s vedoucí rolí Komunistické strany Číny v high-tech provedení, nad nímž by Orwell žasl.
Syn brání otcův odkaz a (opatrně) kárá
Kdo jiný by měl pečovat o odkaz otcova díla než nejstarší syn? Čtyřiasedmdesátiletý Teng Pchu-fang, který v roce 1968 vyskočil před řádícími Rudými gardami z třetího parta a od té doby je na vozíčku, poskytl svůj vlastní pohled na současnost. Pchu-fangovo „Musíme vycházet z faktů, myslet střízlivě a znát své vlastní místo“ se opravdu hodně podobá někdejšímu otcovu apelu na to, aby si Čína hleděla svého modernizačního programu a vyhnula se opakování Maova avanturismu doma i v zahraničí. Takový jemný nesouhlas s „předsedou všeho“.
Teng Pu-fang je formálně čestným předsedou zdejší federace zdravotně postižených, jinak zcela bez funkcí, ale jako přímému potomkovi jednoho z otců zakladatelů současného režimu v Číně je mu pečlivě nasloucháno. Si Ťin-pching je z hlediska genealogie také jedním z potomků „Osmi nesmrtelných“, jeho otec Si Čung-sun byl rehabilitován před 40 lety a reformy Teng Siao-pchinga jako stranický provinční šéf v Kuang-tungu kdysi zaváděl.
Čína je dnes globální mocnost, což je ohromně zřetelné všude v rozvojovém světě. Léta hromaděné přebytky obchodní a platební bilance při vysokých domácích úsporách potřebujete recyklovat, zvlášť když domácí investiční boom končí a převis kapacit čínského průmyslu a stavebnictví si jejich export vynucuje. Co jiného vymyslíte než nabídku masivních úvěrů a přímých investic do ložisek surovin, výstavby dopravních spojení v podobě železnic, silnic, energetiky, přístavů? Když máte peníze, proč byste si nekoupili firmy vlastnící pokročilé technologie? Si Ťin-pching spustil před pěti lety Iniciativu jednoho pásu, jedné cesty (OBOR), ale popravdě řečeno potřeba alternativy nákupu amerických technologických akcií, natožpak vládních dluhopisů jí předcházejí.
Což o to, značná část planety by lepší infrastrukturu potřebovala jako sůl, také se mnohde hodně líbilo, že Čína nemoralizovala a byla schopna se dohodnout i s někým, kdo zrovna nevoněl. Komoditní cyklus a tím i horší návratnost oproti splátkovým kalendářům začíná působit rozčarování na obou stranách a láska k Číně může oslabit (viz box Hedvábná stezka…). Asertivnější zahraniční politika, odpovídající nesrovnatelně silnější čínské ekonomice (viz graf), také naráží na bariéry a čínští sousedé nevnímají s úplným nadšením masivní investice do armády, letectva a námořnictva. Zeptejte se ve Vietnamu.
Říše alternativ
Třetím pilířem narážejícím na odpor je snaha o získání špičkových technologií všemi dostupnými prostředky. Čína kdysi trestala vynesení technologického know-how, kdykoli ho měla, smrtí, takže jí nemůže zas až tak překvapovat nevraživost v opačném gardu ze strany USA, ale i dalších zemí, které dodnes nějaký technologický náskok drží.
Jako již tolikrát v dějinách se Čína vidí jako říše středu, alternativa tu proti „barbarům“, tu dekadenci Západu, nikoli jako součást nějakého systému univerzálních společných hodnot. Proto je také její historie, kdy měla Čína mnohdy navrch, prodávána intenzivně masám a konfuciánské ctnosti včetně respektu k vrchnosti jako klíč k úspěchu. Jistěže tato kombinace je možná pouze tehdy, když prosperita bude alespoň částečně sdílená, vzduch se bude dát dýchat, voda pít a vládnoucí vrstvy nebudou příliš mlaskat. Ne všichni členové vládnoucí kasty si myslí, že je to nejlepší možné uspořádání věcí, ale mluví opatrně (viz box Syn brání.). Žijeme v zajímavých časech, jak si kdysi Číňané přáli, o tom není pochyb.
Hedvábná stezka nikam
Hambantota, provinční město na jihovýchodním pobřeží Srí Lanky, se mělo stát druhým obchodním centrem země. Alespoň tak si to představoval dlouholetý premiér Mahinda Rádžapaksa, který chtěl povznést suchý, řídce zalidněný rodný kraj, který byl navíc postižen tsunami v roce 2004. Rozvoj měla přinést spolupráce s Čínou, která ochotně půjčila na výstavbu mezinárodního přístavu v Hambantotě přes miliardu dolarů, zakázky dostaly dvě čínské společnosti. Dalších 190 milionů dolarů na čínských úvěrech spolklo mezinárodní letiště v nedaleké Mattale. Co by to bylo za rozvojový projekt, kdyby se o zaměstnanost nepostarala investiční zóna s výměrou téměř 70 kilometrů čtverečních a kdyby chybělo pořádné kongresové středisko. Pamatovalo se i na zábavu – takže vznikl důstojný stánek národního sportu -kriketu. Vše propojeno s hlavním městem Kolombem čtyřproudou rychlostní silnicí, která zkrátí někdejší úmornou cestu na nějaké tři hodinky.
Jenže přístav zeje prázdnotou a tržby letiště pokryjí pár procent provozních nákladů. Z čeho, když má jediný mezinárodní spoj denně – do Dubaje, plus pár letů týdně na domácích linkách. S trochou štěstí na příjezdové silnici k letišti uvidíte po setmění slony spíše než autokary s turisty. Premiér Radžapaksa sice volby v roce 2015 po desetiletém vládnutí prohrál, ale dluhy se musejí platit, včetně těch čínských. Koncem roku tak převzala státní China Merchants Port Holdings 70procentní podíl na přístavu na 99 let plus daňové úlevy na příštích 35 let a rozvojová práva k investiční zóně. Tato zastávka na nové hedvábné stezce se hned tak nezaplatí, ale jako poučení pro čínskou Iniciativu jedné cesty a pásu to není k zahození.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: Miroslav Zámečník
