Digitální nomádka – Jak skloubit práci a cestování zároveň

O tom, jak zvládnout všechny nástrahy tohoto způsobu života a být úspěšnou digitální nomádkou, jsme si povídali s Alicí Vránovou, marketingovou specialistkou společnosti Beavia.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 04:09 – Pracovní systém digitální kočovnice
• 07:50 – Jak být úspěšný při práci na dálku
• 13:59 – Co tento způsob práce přináší a jaké jsou potenciální překážky
• 19:35 – Digitální nomádství jako globální trend?
• 21:51 – Jak funguje „dálkový” marketing

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Alice Vránová začala svou cestu nomádky v roce 2021, když pandemie COVID-19 omezovala běžný pracovní život. Spolu se svým partnerem se rozhodli vycestovat do zahraničí. V rozhovoru zdůraznila, že zásadní je pro její práci na dálku podpora ze strany společnosti Beavia, pro kterou pracuje.

Pro to, aby mohlo digitální nomádství úspěšně fungovat, je podle Alice Vránové nezbytná otevřená komunikace ve firmě. Společnost Beavia se na tento způsob komunikace úspěšně adaptovala, neboť nemá pevné kanceláře a většina týmu proto pracuje na dálku. Pracovní komunikaci tak ve firmě řeší online konferencemi, ale jednou za několik měsíců se setkávají i osobně jako tým.

Alice Vránová popisuje, že i když si zvykla na online komunikaci, chybí jí občas osobní kontakt. Její typický pracovní den se mění podle toho, kde se nachází. Ráno vždy cvičí jógu a běhá, práci tak začíná plná energie. Pracuje do odpoledních hodin a když potřebuje, jde ven na čerstvý vzduch. Cení si toho, že jí digitální nomádství umožňuje flexibilitu a možnost vyvážit pracovní a osobní život.

Zdůrazňuje také, že pro tento způsob práce je klíčová sebedisciplína a potřeba dodržovat nastavený pracovní režim. Uvědomuje si, že to není pro každého. Někteří lidé na svobodu v práci nejsou zvyklí a potřebují klasický pracovní režim. Pokud je na to ale člověk stavěný a má podporu od svého manažera, vytvořením správného pracovního prostředí je možné dosáhnout oboustranně úspěšné spolupráce na dálku.

Na druhé straně má digitální nomádství i své nástrahy. Podle Vránové k nim patří určitá nejistota, například pokud jde o ubytování nebo připojení k internetu v zahraničí. Proto je vždy dobé mít plán B. Někdo se obává, že se mu tento způsob pracovního života prodraží. Jak ale zmiňuje Alice Vránová, není tomu nutně tak. Pokud si vyberete levnější destinace, celkové náklady na život se můžou dokonce snížit.

Mezi hlavní přínosy digitálního nomádství patří svoboda, flexibilita a možnost spojit práci s cestováním. Díky tomu, že si svůj životní styl zvolili sami, mají digitální nomádi obvykle větší odhodlání pracovat.

Zpět na začátek

Společnost Beavia si nedávno prošla rebrandingem, což ukazuje, že i malé firmy mohou úspěšně provést změnu obchodní značky i s omezeným rozpočtem. Více si přetěte v článku Jak provést úspěšný rebranding? Inspirujte se příběhem firmy Beavia.

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Alicí Vránovou

Jak vypadá život digitální kočovnice, která se s ostatními členy firmy, pro niž pracuje, osobně setkává pouze několikrát do roka a většinu času tráví na cestách po celém světě? O tom, jak zvládnout všechny nástrahy tohoto způsobu života a být úspěšnou digitální nomádkou, jsme si povídali s Alicí Vránovou, marketingovou specialistkou společnosti Beavia.

Martin Zika: Alice Vránová, marketingová specialistka, která působí ve společnosti Beavia. Alice, vítám Vás tady, dobrý den.

Alice Vránová: Martine, dobrý den.

MZ: To, proč jsme si Vás pozvali a to, čím jste mimo jiné zajímavá, je, že pracujete pro společnost Beavia, máte na starosti marketing, ale pracujete na dálku.

AV: Já to uvedu příběhem a ten to dokonale popíše. Všechno to začalo v roce 2021. Byl tu covid, to si všichni pamatujeme, máme to v živé paměti. Restrikce, nechodilo se do práce. Když jste chtěl jít do práce, tak jste musel podstoupit antigenní testy. Když jste chtěl vycestovat mezi regiony, musel jste mít povolenku na vycestování třeba za rodinou nebo za prací. A ta doba tomu dokonale nahrávala.

Můj přítel je z Kolumbie, nesnáší zimu. Byl březen, tmavé dny, zima, nic se tu de facto nesmělo, tak jsme si řekli, co tady. Jelikož on dříve cestoval hodně po Balkánu a tam se zamiloval v Černé Hoře do městečka Kotor, tak jsme se vydali do Kotoru. A v podstatě v té době, když si to jenom představíte, přejet hranice, no, to bylo něco posvátného.

Významné hranice byly rakouské, kde byly velké šťáry a my jsme tam přijeli s napěchovanou fabií. Tenkrát se ještě nedalo mluvit o minimalismu, to jsme nebyli minimalističtí nomádi. Odspoda po střechu byla napěchovaná věcmi od kolečkových bruslí, kol, paddleboardů, různých nesmyslných věcí, které jsem si tenkrát myslela, že jsou v životě důležité. A tam přišla první šťára. Nebojte, já se dostanu k odpovědi. My jsme si převáželi vanilkový protein. Ukázali jsme pasy, český a kolumbijský. Když se ukáže kolumbijský pas, tak si hned představíte kokain. Nicméně byla tma. Pan strážník vzal tu pikslu proteinu, otevřel jí, svítil na ní baterkou a když jí otevřel, tak vyletěl bílý prášek. A já si říkám, no to ne, tohle zavání průserem. No, všechno bylo v pohodě, tohle jsme nějak zvládli. Ještě v tu chvíli bylo docela zajímavé to, že jsem místo toho, aby mu řekla „smell that“- „čichněte si“, že je to opravdu vanilkový prášek, tak jsem mu řekla „sniff that“, což z angličtiny přiložíme jako „šňupni si“.

Potom přišla další šťára. Než jsme vyjeli, tak jsme si koupili grilované kuře na cestu. Strážník to grilované kuře našel, podíval se na nás, vyměnili jsme si pohledy z očí do očí, a on říká: „Vy si fakt vezete kuře?“ Říkáme: „No jasný, máme hlad na cestu“. Nicméně tohle bylo super. Přijeli jsme k dalším hranicím, obrovská šťára s testy, nikdo nevěděl. Obrovský zmatek, PCR testy, každý byl jiný, neexistoval žádný jednotný systém, ale šťastně jsme se dostali do Černé Hory.

A tady ten příběh vystihuje dokonale úplně všechno. Proč? Protože je to dobrodružství. Zažíváte život. Vy ho žijete a užíváte si ho a je to svoboda, je to alternativa. Občas jste v situacích, kdy musíte velmi rychle reagovat, takže se naučíte spoustu věcí. Takže asi proto.

MZ: Člověk má asi blízko k věcem, zážitkům a místům, na které občas v té běžné domácí rutině myslí, ale jsou poměrně vzdálené. Je to tak?

AV: Je to tak. Vy si na ně ale můžete sáhnout, vy je zažijete.

MZ: Nemáte žádné pevné kanceláře. Můžete říct, jak máte ten systém nastavený? Jak to funguje?

AV: U nás v Beavii nemáme žádné kanceláře, máme pouze výrobu a většina týmů pracuje na dálku z domu.

MZ: Máte nějaký systém? To znamená, že se třeba jednou za čas setkáte osobně, nebo to všechno řešíte pomocí nějakých online konferencí? Jak to je?

AV: Většinou jsou to online konference, ale čas od času, když jsem v České republice, což je většinou v teplých měsících, takže zrovna teď, se setkáváme. Ale pouze s Kamčou (pozn. red. Kamila Lhotáková). Co se týče celkového firemního setkání, tak je to většinou jednou za dva tři měsíce, ale to je setkání, kdy se sejdeme jako tým. Neřeší se pracovní věci.

MZ: Jasně, já bych jenom upřesnil tu Kamču, je to Kamila Lhotáková, šéfka a spolumajitelka Beavie, kterou jsme tady mimochodem také měli v rozhovoru. Jak to vnímáte? Nechybí Vám někdy ten osobní kontakt? Máte pocit, že ty online schůzky, kontakty, že je to úplně v pohodě, že tam nic neschází?

AV: Chybí. To, víte, že chybí, ale zvyknete si, protože priorita je jinde. Moje priorita je v té svobodě, takže já si užívám svobodu a ten osobní kontakt si můžete vykompenzovat jinak.

MZ: Takže vám to chybí, jestli to správně chápu, spíš z toho lidského hlediska, ale z toho profesního ani ne. Protože se to dá udělat tak, že to funguje bez problémů.

AV: Určitě. Dá se to udělat, ale když se setkáte osobně, tak to má svoje kouzlo. Předáte si mnohem více.

MZ: Vy jste už zmiňovala, že trávíte hodně času na cestách, že jste v České republice spíš v létě, jinak jste jinde. Můžete nám popsat, když jste někde mimo Českou republiku, jak zhruba vypadá váš typický pracovní den? Pokud něco takového vůbec je.

AV: Já bych řekla, že v životě digitálního nomáda běžný den není běžným dnem. Je tam vždycky něco maličko jiného. A když to vezmu sama na sebe, můj běžný den od toho, když jsme v České republice nebo v zahraničí, se moc nemění. Já zbožňuju svoji ranní rutinu. Takže když otevřu oči, dám si jógu, pak si natáhnu běhací kalhoty, jdu si uběhnout 4-5 km.

V současné chvíli zkouším nějaké bio hacking triky podle kluků z Brain We Are, kteří jsou úplně skvělí a zrovna teď si pohrávám se světlem, jak na mě působí světlo. Takže když ráno běhám, tak se někde zastavím, třeba na louce a nasávám světlo, dělám si světelné koupele. Když doběhnu domů, dám si svoji snídani šampionů, která je důležitá.

Během toho celého procesu se v podstatě cítím, jak malá myška na klíček, jak kdyby mě někdo natahoval, natahoval a jak přiběhnu domů, zapnu počítač, někdo pustí klíček a já vystřelím. Takže ta energie je tam potom celý den a jedu takhle někdy do čtyř, do pěti. Ale jsme lidi, nejsme roboti, takže ta energie klesá, mění se nálada. Digitální nomádství je v tomhle skvělé, protože vy díky tomu dokážete balancovat. Když máte pokles energie, jdete ven a nemusíte se za to stydět.

MZ: Z čeho se pracovní část vašeho dne skládá? Předpokládám, že to jsou nějaké online hovory atd.

AV: Ale těch online hovorů není mnoho. Pouze v pondělí, kdy máme celofiremní jednání – marketing s obchodním oddělením. A potom máme s Kamčou (pozn. red. Kamila Lhotáková) jedno slazení týdně, protože máme slečnu, která dělá sociální sítě, tak s tou si dávám ještě speciálně setkání. A pokud, tak i s partnery, ale to je fakt výjimka.

MZ: Co jsou podle Vás nezbytné předpoklady pro to, aby to fungovalo? Protože já jsem se mnohokrát setkal s tím, že lidé reagovali tak, že říkali: „Já, kdybych byl na volné noze, tak prostě nikdy nic neodevzdám, protože na mě nic netlačí“.

AV: Je to možné, protože digitální nomádství není pro každého. Rozhodně ne. Já bych řekla, že jsou tam takové čtyři důležité faktory. Je to osobnost nomáda, osobnost manažera, tým, nastavení celkových pravidel ve firmě, firemní kultura, a ten čtvrtý je určitě charakter pozice. U té osobnosti digitálního nomáda, je to sebedisciplína.

Martine, je velmi jednoduché propadnout tomu, že vy žijete stále prací. Ten digitální nomád si musí umět říct: „Hele, tady končím, tady je moje stopka“. A musí znát i své pracovní kapacity, takže pracuje 40 hodin a ví, že za 40 hodin stihne tohle a ten už další úkol, ví, že nedá. Je to hodně i o diskuzi s manažerem. Takže u digitálního nomáda, je důležitá sebedisciplína a znát své hranice.

MZ: Pardon, že Vám do toho skočím. Vy jste mi to trošičku otočila. Já bych spíš čekal, že digitální nomád bude mít problémy s tím, aby všechny ty úkoly udělal, protože bude na té cestě a v tom místě, kde je takových lákadel, že občas třeba na to nebude mít dostatek času. Tak to není?

AV: Vůbec ne. Vy to dokážete krásně balancovat. Třeba příklad: když jedu vlakem, tak vím, že ve vlaku můžu udělat třeba grafiky, vyřídit e-maily. Takže ve vlaku na cestě dělám tuto pracovní činnost a jakožto digitální nomád znáte jistá místa, kde pracujete, kdy nepracujete.

MZ: Takže se Vám nestane, že si řeknete: „Dneska odpoledne se půjdu podívat támhle, protože tam bude něco strašně zajímavého a budu pracovat večer“. A pak přijdete večer a řeknete si: „Už jsem unavená, nechám to na zítra“. To se Vám prostě nestává?

AV: Ne. To je ta sebedisciplína. Vy víte, že to musíte udělat a vy to i chcete udělat, protože mě to osobně naplňuje, mě to baví. Mě baví už jenom to, že mám svoji svobodu a dělám něco, co přináší i hodnotu někde jinde, takže tohle se mi rozhodně nestává.

MZ: Ono to dohromady dává takovou pěknou mozaiku, kde bez té jedné části by to dohromady nefungovalo. Je to tak?

AV: Ano.

MZ: Pojďme k těm dalším bodům. Vy jste zmiňovala osobnost nomáda, pojďme k těm dalším.

AV: Manažer. Je neskutečně důležité, aby manažer měl respekt nebo respektoval svého nomáda, podporoval jej. A zde není čas na mikromanagement, rozhodně ne. S mikromanagementem by nemohl digitální nomád být digitálním nomádem. A když mluvím o té podpoře manažera a naslouchání je důležité, když digitální nomád řekne: „Hele, tady končí moje kapacita, na tyhle činnosti už nemám“, tak aby manažer řekl: „Super, pojďme najít nějaké řešení a pojďme se na to podívat jinak“. Takže to by byla osobnost manažera.

Tým. Jsme lidi, občas může být nějaká závist mezi námi, takže je důležité i celkové nastavení ve firmě, aby tam nebyly tyto pocity. A ne nadarmo se říká, dokonce je o tom několik i výzkumů, že nejefektivnější týmy jsou ty týmy, kde existuje tzv. psychologické bezpečí. Což znamená, že jsou tam otevřené vztahy. Vy se můžete pobavit s lidmi, jak se cítíte: „Hele, dneska mi není dobře nebo mám vyšší míru stresu, děje se mi tohle, tohle a tohle“, což u nás funguje.

MZ: Ale tohle se asi nedá nějak se shora nadiktovat, prostě záleží podle mě na tom, jací lidé tam jsou. Pokud jsou takový, tak pak to může fungovat, ale že manažer řekne, bude to takhle, tak to asi nestačí.

AV: Nestačí. Vy jste to krásně vystihl a možná se k tomu ještě dostaneme. Předtím, než jsem se dostala do Beavii, tak si tam Kamča místo mě vzala někoho jiného a tam přesně ta shoda nebyla. Asi by to nefungovalo. Takže přesně, je to podle toho, jaké si tam najmete lidi, stejný charakter, stejné hodnoty, stejné smýšlení, stejný životní styl.

MZ: Takže tam jsou asi extrémně důležité vstupní pohovory. Když se vybírá nový člen týmu, tak aby se dokázalo odhalit, že do této filozofie zapadne.

AV: To je velmi těžké, ale dokážete to. Po čase to odladíte. Jde to. A ještě poslední: charakter pozice, tak to je nám asi všem jasné. Víme, že některé pozice k tomu nejsou vhodné.

MZ: Už jsme o tom mluvili, že ten mezilidský kontakt může chybět. Nemůže se stát po čase, že když se ti lidé osobně nevídají, že, jak se říká, takovéto staré české přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“? A to nemyslím úplně doslova, ale že když ti lidé se opravdu nevídají osobně, tak se může stát, že tam trošičku ty vztahy úplně nefungují. Jde to pomocí online nástrojů vynahradit?

AV: Jde. Dokonale vám to nahradí ten osobní kontakt. My máme všechna setkání s kamerou. Neexistuje, že bychom se neviděli bez kamery, takže je to dostačující. Není tam rozhodně „sejde z očí, sejde z mysli“. Ne.

MZ: Jaké hlavní přínosy tohoto způsobu práce vnímáte? Jak osobní, o tom jste asi hodně mluvila, tak i profesní. Je tam větší entuziasmus díky tomu prostředí a tak?

AV: Kdybych shrnula přínosy, tak rozhodně jsem se naučila minimalismu, přeskládala jsem si životní priority. Takže vím, co je pro mě teď v životě důležité. Čas od času se stane, že mi přijde nějaká nabídka a jsou tam peníze navíc, ale chtějí, abych šla do kanceláře. A to vždycky říkám ne. Svoboda pro mě nemá hodnotu peněz. Takže uspořádání si priorit.

Co jsem se určitě dále naučila, je vděčnost. Jsem vděčná. Jsem vděčná za lidi, které jsem v životě potkala, za svou rodinu. Mám, dalo by se říct, možná větší úctu, a jelikož jsem od těch lidí po většinu roku dál, tak si toho času s nimi vážím třistanásobně víc. Takže určitě to bude nějaká úcta. Dále, co jsem se ještě naučila, je sebepoznání a poznání nových kultur.

Jak se dá provést úspěšná změna obchodní značky, tzv. rebranding, i v malé firmě, která nemá k dispozici milionové rozpočty? Svou vlastní zkušenost v rozhovoru pro BusinessInfo.cz krok po kroku představila Kamila Lhotáková, spolumajitelka a šéfka marketingu společnosti Beavia, původně I Love Hummus.

Martine, vůbec super je to, že když jste v zahraničí, vy nasáváte. Vy jste jak houba a nasáváte inspirace a tu inspiraci přenášíte potom do osobního, ale i do pracovního života. Já mám třeba super dva příklady. Když jsme byli v Kolumbii, tak jsme přišli do krámu a tam byla voda. S logem, které využívá nejmenována česká značka.

Když jsme přijeli do Koreje, tak když jsme přišli tam obchodu – já mám takovou úchylku, když vejdu do supermarketu, tak já sleduju, fotím, sdílím s Kamčou atd. – a tam jsem naopak viděla design značky, která přišla později na český trh. Značka tedy nepřišla, jenom ten design, ta značka si ho asi převzala, vykradla, takže se učíte spoustu věcí.

MZ: Když naopak se budeme bavit o překážkách, co může být teoreticky problém při tomto způsobu práce?

AV: Překážky? Myslíte překážku, která je překážkou, aby se digitální nomád stal nomádem? Nebo nástrahy, které na vás čekají?

MZ: Spíše nástrahy, které na vás čekají při tomto způsobu práce.

AV: Nástrahy, když přijedete do místa. Představte si, že si objednáte super ubytování, přijedete do toho ubytování, ale to ubytování není podle vašich představ. Není to tak, jak to bylo na fotkách. Zjistíte, že je buď špinavé, nebo nefunguje internet, to je jedna z nástrah. Vy se nemůžete stoprocentně nikdy na nic spolehnout. Musíte mít v hlavě plán B. Potom další nástrahou je, že se vám může stát něco s počítačem.

MZ: Pro Vás je důležité, abyste měla nějaké místo, kde můžete pracovat, abyste měla dobré připojení a fungoval Vám počítač, a to je v zásadě všechno. Je to tak? Ale ono to mnohdy asi není úplně jednoduché i tohoto dosáhnout, protože já jsem v nějakých vašich materiálech četl, že jste někde poměrně dobrodružně hledala místo, odkud byste mohla uskutečnit online hovor, takže ono asi ne vždycky je to v pohodě.

AV: Je tam spoustu faktorů. Já vím, na co narážíte. Byl to příběh z Kolumbie, kdy jsme oba s přítelem měli mít ve stejný čas online setkání s našimi týmy. Ale časově nám nevyšlo, abychom se dostali do naší cílové destinace, takže jsme museli vyskočit i z autobusu. Tam jsme si našli, představte si, tržnici. Dvoupatrová tržnice, kde dole všichni křičí, sjednávají cenu. My jsme si vyskočili nahoru do druhého patra, kde nebylo vůbec nic, pouze pár stolů, pobíhali tam po zemi krysy a my jsme si tam rozjeli naši osobní kancelář. Takže jsou situace někdy opravdu alternativní a musíte jednat rychle.

MZ: Co se týká třeba nákladů, to asi přece jenom není jednoduché. Pokud cestujete do větších dálek, do relativně exotických zemí, tak asi náklady, ať už na cestu nebo na ubytování, jsou přece jenom poměrně vyšší, takže musíte vydělávat trošku víc. Je to tak?

AV: Není to tak, vůbec to tak není. Nevím, kde se to vzalo, ale digitální nomádství má nyní značku vysokých cen. Ať už je to u nás, nebo v zahraničí, kamkoliv přijedete a máte prostory pro digitální nomády nebo ubytování pro digitální nomády, tak je to většinou dvojnásobek, než když si sjednáte normální běžný nájem. Opravdu nevím, kde se to vzalo, ale abych to uvedla na pravou míru.

Jako digitální nomád máte volbu, takže dokážete optimalizovat vaše náklady. Vybíráte si levnější destinace a tím pádem investujete do svého budoucího já. Když jedete do Kolumbie, tak ano, počáteční náklad, letenka, vás vyjde trošku dráž, ale už jenom ten samotný život v Kolumbii vás vyjde – my jsme si to počítali před rokem a půl – 2,5krát méně než v České republice.

MZ: To jste mě trošku uvedla na pravou míru. Já jsem někde četl, byl to teda článek starý pár let, ale byl obecně o práci na volné noze. V tom článku se psalo, že je to poměrně masivní trend. I v České republice, že lidí, kteří tímto způsobem pracují, poměrně rapidně přibývá a že i Praha se stala jednou ze světových metropolí coworkingu. Vnímáte to taky tak? Nebo jaký z toho máte pocit?

AV: Mám pocit, že ano. Určitě je to jistý trend. Je stále více lidí a na cestách potkáváme jak holky, tak kluky, starší, mladší. Ale řekla bych, že Praha není zrovna nejšťastnější destinace, protože Praha se stává velmi drahou.

MZ: Takže příležitosti tam jsou, ale náklady to trošku negují. Jestli to správně chápu. Myslel jsem příležitosti z hlediska technického zabezpečení a vůbec nějakého prostředí.

AV: Pokud bychom se bavili o technickém zabezpečení je Praha úžasná. Máte tu úplně všechno, ale pokud se budeme bavit o nákladech, jsme drazí. My jsme třeba v listopadu minulého roku strávili čas v Portugalsku, potom ve Španělsku. Nedá se to srovnávat. Dokážete žít za mnoho, mnoho levněji.

MZ: I s Portugalskem a Španělskem?

AV: Ano.

MZ: Mě ještě zajímá, jak plánujete budoucnost z hlediska svého životního stylu? Jestli třeba takhle bude možné žít, i když založíte rodinu?

AV: Určitě, dá se.

MZ: Takže plánujete, že to tak bude fungovat.

AV: Určitě.

MZ: Potom si Vás určitě pozveme, až budete mít nějaké zkušenosti, protože to bude mimořádně zajímavé.

AV: Nepochybně, s radostí.

MZ: Pojďme se teď trošku víc zaměřit na to, čím se zabýváte, to znamená na marketing. Máte, v uvozovkách, trochu zjednodušenou pozici z hlediska toho, jakým způsobem práce nebo jak pracujete s nástupem moderních technologií.

To znamená, že dneska sociální sítě firmám hodně pomáhají, pokud jde o marketing, protože dochází k odklonu od těch tradičnějších metod, jako bylo to obvolávání lidí, reklama v tisku atd. Je to už dneska tak, že digitální marketing může být plnohodnotný a není potřeba nic jiného? Dá se to takto zobecnit?

AV: Ano i ne.

Já bych řekla, že sociální sítě určitě zjednodušují přístup k zákazníkovi, ale v dnešní době jsme přehlceni. Jsme přehlceni a z každého rohu na nás srší několik sdělení. Ještě před dvěma roky jsem četla, že stačí pět zásahů. Což znamená, že pětkrát musíte někde vyskočit na zákazníka, aby si vás koupil. V dnešní době už je to čtrnáctkrát.

Ale sociální sítě rozhodně zjednodušují cestu k zákazníkovi a jsou plnohodnotným nástrojem.

MZ: Chtěl jsem se i tady na to zeptat, protože samozřejmě konkurence je dneska velká v podstatě v jakémkoliv oboru a přijde mi, že opravdu každý se učí, jak ten digitální marketing zvládnout. Opravdu je možné, aby se firmy v té obrovské změti obsahu na sociálních sítích, a vůbec na internetu, dokázaly prosadit, aby tam dokázaly čtrnáctkrát na toho člověka vyskočit?

AV: Je to těžší a těžší. A do toho vám hází klacky pod nohy i Facebook a jeho algoritmy a nastavení, protože se to neustále mění.

MZ: Když bychom se na to podívali z hlediska malých firem, které často nemají marketingového specialistu, který umí pracovat s texty. Oni by si teoreticky sami zvládli kampaň na sítích a na internetu udělat, ale třeba tam schází to know-how. Co s tím můžou dělat? Můžou si podle Vás a najímat na to lidi? Klidně projektově. Může to být cesta?

AV: Je to cesta, ale myslím si, že každá firma by měla mít svého marketingového specialistu, protože on zná firemní kulturu, je nasáklý firemní kulturou. Ví, jak ta značka chce komunikovat, jak má vypadat a toto know-how dokáže potom předávat dolů třeba různým agenturám, které si můžete najímat na správu kampaní na Googlu, na Seznamu, popřípadě na správu emailingu atd.

MZ: Takže by měl být spíš opravdu členem týmu, než že by to byl někdo externí?

AV: Já tuto myšlenku zastávám.

MZ: Asi takový výzkum neexistuje, ale na základě Vašich zkušeností, byl by pro Vás problém, kdybyste třeba skončila v Beavii a hledala další firmu, která by měla takto nastavenou firemní kulturu, o které jste mluvila, a která by byla v pohodě s tím, že pracujete jako digitální kočovnice? Myslíte si, že byste tu příležitost našla bez problémů v České republice?

AV: Nejsem si úplně jistá v současné chvíli, protože většina firem už vyžaduje přítomnost na pracovišti. Přece jen se tu rozjel trend, že když nejste na pracovišti, tak nepracujete. Bohužel někteří manažeři mají tento pocit, takže firmy si zpátky vracejí k třikrát v kanceláři, dva dny jste doma nebo naopak. Takže je to velmi těžké v současné chvíli, zejména v České republice.

MZ: Jak tohle vnímáte? Mně přijde a asi se pletu, protože jsem nikdy v té pozici manažera nebyl, ale že to prostě funguje tak, že si stanovíte úkoly a pokud ten člověk je udělá, tak je jedno, jestli je dělá v kanceláři, anebo někde úplně jinde. V čem může být ten „háček“, že spousta lidí to takhle nevnímá?

AV: Někteří manažeři mají tendenci mikromanagementu, potřebují vás mít pod kontrolou a je to jenom o tom, že neumí delegovat, neumí se vzdát svých pravomocí na nižší úrovně. Ale když se toho vzdají, tak si neskutečně uleví, protože se můžou soustředit na svou práci. Dají svobodu svému podřízenému, který může plně vykonávat kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv.

MZ: Viděl jsem nějaké statistiky, jak se bude proměňovat trh práce po covidové pandemii. Z něho vycházelo, byl to průzkum na poměrně velké skupině lidí, že pořád drtivá většina lidí bude pracovat v kancelářích. Bylo to asi téměř 90 %.

AV: Taky si to pamatuju.

MZ: A že spousta lidí to vyžaduje, že pro ně není varianta home office, že to není úplně to, co by chtěli, takže možná i toto stojí za tím vnímáním, tento způsob práce.

AV: Martine, my jsme totiž i vyrostli v režimu. Jdete do školy. Od osmi do tolika jste ve škole a neustále jedete v nějakých kolejích už odmalička. A když máte možnost pracovat na volné noze nebo z domu, tak najednou vy si určujete svůj režim. Já mám takový pocit, že spoustu lidí neví, co sami se sebou. Neví, co se svým volným časem, jak si stanovit sami režim. Naprosto jim pomáhá dojít do místa, tam vykonávat práci, zavřít dveře a jít domů. Tento režim jim pomáhá a proč ne.

MZ: Určitě spousta lidí třeba nemá dobré podmínky, aby mohla doma pracovat bez problémů, ale rozhodně to, co říkáte, je určitě taky jeden z argumentů. Jaké máte další plány? Ať už jde o další cesty, nebo o Vaši práci v Beavii.

AV: Ohledně cestování: budeme do konce léta v České republice, protože Praha je během léta úžasná a potom se vydáváme na tři měsíce opět do Kolumbie a vracíme se v prosinci. Potom nevíme. Uvidíme, kam nás zavane vítr. Plány v Beavii: tam pojedeme pořád stejně a dál.

MZ: Ještě mě napadá, jestli při tomhle způsobu práce si někdy vyčleníte takovou tu klasickou dvoutýdenní dovolenou, kdy neděláte vůbec nic. Jak to funguje?

AV: Musím, je na mě tlačeno z vrchu, že si musím vybrat dovolenou, což je správně. Já to respektuju a taky sama chci. Takže například, když budeme teď v Kolumbii, tak si vezmu týden. Potom, když budeme cestovat okolo, si vezmu druhý týden, takže během roku vybírám dovolenou jako každý jiný.

MZ: Ať se Vám daří a děkuji za rozhovor.

AV: Děkuji.

Zpět na začátek