English version
„V březnu jsme ze dne na den začali namísto košil vyrábět látkové hygienické roušky, zhruba po měsíci a půl jsme se sice vrátili k původní produkci, ale roušky jsme šít nepřestali, ty nyní tvoří asi třicet procent produkce,“ popisuje situaci Vávra. „Ukazuje se, jak jsou v zahraničí chytří. Už na jaře němečtí partneři upozorňovali, že se opatření rozvolní, přijde druhá vlna a bude potřeba zásoba roušek. A nepřestali je objednávat, chtěli roušky po tisících kusech v situaci, když se už český trh s rouškami zastavil,“ dodává.
S Čínou nesoutěžíme
Podobně jsou na tom i konkurenční textilky. Jana Šourková, manažerka textilní divize Dita, výrobní družstvo invalidů Tábor, vzpomíná, jak v polovině března přišla z minuty na minutu o práci pro třicet švadlen. Jeden z klíčových anglických zákazníků, pro kterého šije celoročně, zavolal, že již neodebere ani kus.
Nakonec ale textilka, která existuje na tuzemském trhu přes šedesát let, nemusela nikoho propouštět. „Podařilo se nám to překlenout šitím roušek, šili jsme pro města, ale hlavně pro soukromé firmy,“ popisuje. Firma musela v nouzovém stavu uzavřít dvě podnikové prodejny, kde prodává výrobky vlastní značky Little Angel, na druhé straně se ale zvedl prodej přes e-shop o sedmdesát procent.
I díky vlastní značce se jí podařilo přežít. „Naše textilní výroba nemůže konkurovat cenou výrobkům z Číny. Navíc zaměstnáváme převážně osoby se zdravotním znevýhodněním, jejich výkon je nižší, než je tomu u zdravých pracovníků. Chybí zde podpora ze strany státu, veřejné zakázky jsou často nastavené tak, že hlavním kritériem je cena, nikoli kvalita a podpora tuzemské výroby,“ stěžuje si Šourková.
V první polovině letošního roku se do České republiky dovezl textil v hodnotě 34,1 miliardy korun, což je meziroční nárůst o nevídané tři miliardy korun, ukazují data Asociace textilního, oděvního a kožedělného průmyslu (ATOK). Dovoz oděvů přitom poklesl o 1,6 miliardy. K nárůstu dovozu textilní ho zboží došlo v souvislosti s pandemií a významnou mě rou se na nich podílely dovozy z Číny, vysvětluje ATOK ve zprávě o ekonomickém vývoji textilního a oděvního průmyslu za první polovinu letošního roku.
Přestože je zahraniční obchod v tomto odvětví velmi čilý, bilance zůstává záporná. Za celý loňský rok se do Česka dovezlo zboží za 138,3 miliardy korun, směrem ven pak Češi poslali textilní a oděvní produkty za 122 miliard, jak ukazují data Českého statistického úřadu. Nejsou lidi
Zástupci textilek připomínají, že toto odvětví bylo z velké části zlikvidováno a ze strany státu mu není věnována potřebná pozornost. Proč je tak složité zvýhodňovat české rodinné firmy ve výběrových řízeních, ptají se. Garantují kvalitu a dokážou dodat i velký objem produkce. Například textilka Vavi během nouzového stavu zorganizovala leteckou přepravu na dovoz roušek.
„Jako největší úskalí vnímám nekorektní dovozy zboží, nedostatek kvalifikovaných pracovníků a obtížný přístup k financování,“ prohlásil například Radek Slavíček, jednatel společnosti Jitex Comfort, která převzala veškerou textilní výrobu původního píseckého Jitexu. Ten skončil s textilem už v roce 2004 a akciovka Jitex, která se z firmy oddělila, spadla v roce 2009 do konkurzu.
Jitex Comfort si drží osmdesát zaměstnanců a má více provozů, mimo jiné dodává velký podíl své produkce do soukromých maloobchodů nebo metráž jiným výrobcům. Propouštění se také vyhnuli. „Naštěstí jsme měli zakázky, které nebyly navázané na maloobchod a díky nimž se nám podařilo přežít,“ popisuje Slavíček.
Šlo o zakázky navázané na online prostor a korporátní segment, jako jsou ochranné pomůcky a pracovní obleky pro firmy. Ty ale měla firma domluvené z doby ještě před pandemií.
Nouzový stav zvládli také díky rouškovému byznysu. „Ze dne na den jsme začali šít roušky, během dvou měsíců jsme vyexpedovali 45 tisíc ochranných roušek, což je neuvěřitelný počet na to, že to byl pro nás nový sortiment. Zkoušeli jsme se hlásit do různých tendrů, ale nikam jsme se nedostali,“ říká Slavíček. Současná situace není lehká pro nikoho. „Firmy, které k nám přišly s certifikovaným materiálem pro výrobu, jsou dneska v problémech, protože ho nikdo od nich nebere,“ upozorňuje.
Přestože je textilní průmysl dlouhodobě v útlumu a kvůli prudce rostoucí ceně pracovní síly nemůže udržet masivní produkci levné textilní výroby, jsou odvětví, která by i v České republice mohla prospívat.
„Pro jejich fungování však chybějí kvalifikovaní pracovníci, protože textilní obory na středních školách mnoho let prakticky neexistují. Na těchto školách je dnes velmi snadné získat pseudovzdělání v oborech, které firmy nepotřebují, ale obory, po kterých je dlouhodobě vysoká poptávka, zůstávají neobsazené,“ řekl před časem v anketě pro Jihočeskou hospodářskou komoru Pavel Ruttenbacher, jednatel společnosti Merika, která se specializuje na dámskou konfekci a termoprádlo.
Jak ukazují data ATOK, v současnosti pracuje v celém sektoru devětadvacet tisíc lidí. Ještě v roce 2017 to bylo 33,5 tisíce. Česko přitom kdysi bývalo oděvní velmocí, za první republiky v branži pracovalo 200 tisíc lidí.
Celý sektor nyní zasáhla stejně jako ostatní segmenty ekonomiky velmi tvrdá rána a ne všichni to přežijí, shodují se lidé z trhu. A jen nelibě sledují, jak stát nakupuje ve velkém produkci z Číny, kterou by tuzemské textilky, a to nejen ty z jižních Čech, dokázaly zajistit.
Převzato z týdeníku Euro. Autor: Petra Jaroměřská
