Energetika jako perspektivní obor v Kolumbii

Uhlí

Kolumbie je pátým největším vývozcem tohoto fosilního paliva na světě po Indonésii, Austrálii, Ruské federaci a Jižní Africe. V roce 2021 bylo téměř veškeré uhlí vyprodukované v zemi exportováno. V důsledku výrazného snížení celosvětové poptávky po energii vyvolané komplikacemi souvisejícími s pandemií covidu-19 se kolumbijská produkce a export uhlí v letech 2019 až 2020 snížily o 41 %. V roce 2021 se produkce uhlí mírně zvýšila o 12 % a v domácím energetickém mixu stejného roku uhlí představovalo 39 % domácí výroby energie.

Podíl uhlí v kolumbijském energetickém mixu se od roku 2000 do roku 2019 postupně zvyšoval. S otevřeností mezinárodním trhům a rozvojem uhelného průmyslu v posledních dvou desetiletích vzrostla produkce uhlí mezi lety 2000 a 2019 o 121 %. Výroba elektřiny z uhlí se zvýšila o 271 %, zatímco přímé využití uhlí v celkové konečné spotřebě, zejména v průmyslu, mírně pokleslo, o 4 %.

Uhlí se používá k výrobě energie, aby byla zaručena bezpečnost dodávek elektřiny v obdobích nedostatku vody, způsobeným klimatickým jevem El Niño. (Jedná se o jev, při kterém dochází anomálnímu oteplování povrchových vod ve středním a východním Tichém oceánu. S tímto zahříváním je spojeno především oslabení východních pasátů, které normálně teplou vodu ženou do západních částí Pacifiku. V praxi to znamená nedostatek srážek a suché klima.)

Rezervy

Podle údajů UPME (2021) měla Kolumbie k roku 2019 zásoby uhlí ve výši 5 985 milionů tun (Mt), přičemž 80 % zásob se soustředilo v regionech La Guajira (3 436 Mt) a Cesar (1 388 Mt) v severovýchodní části země. Kolumbijské prokázané zásoby uhlí jsou největší v Jižní Americe a tvoří je hlavně antracit a bituminózní uhlí.

Podle informací ANM z roku 2021 má kolumbijské uhlí vysokou výhřevnost: uhlí z La Guajira a Cesar dosahuje výhřevnosti mezi 6 600 kcal/kg resp. 7 100 kcal/kg. Místní uhlí má také nízký obsah síry. K lednu 2022 bylo v zemi 1 955 těžebních titulů, z toho 192 ve fázi výstavby a montáže, 166 ve fázi průzkumu a 1 597 ve fázi těžby.

Výroba

Rozsáhlá těžba ve dvou pobřežních departementech Cesar a La Guajira představuje 91 % produkce země. Veškeré uhlí vyprodukované v těchto regionech se vyváží. Uhlí produkované ve vnitrozemí je energetické uhlí, které se lokálně spotřebovává pro výrobu energie a dále pak v cementářském, papírenském, textilním a potravinářském sektoru. Kolumbijská produkce uhlí rychle rostla především mezi lety 2000 a 2011 z 38 Mt na 85 Mt. Od té doby se stabilizovala, a následně pak snížila kvůli pandemii v roce 2020.

Obchod

Uhlí se v Kolumbii vyrábí hlavně pro export. Vývoz vyvrcholil v roce 2017, kdy se vyvezlo 72 Mt, mírně poklesl na 51 Mt v roce 2019 a klesl na 40 Mt v roce 2021, což je nejnižší množství od roku 2005. V roce 2021 se tepelné (bituminózní) uhlí podílelo na celkové produkci 91 % a hutní uhlí 9 %. Kolumbijský obchod s uhlím má dosah po celém světě a obchodní partneři se liší podle druhu uhlí.

Pokud jde o energetické uhlí, velká většina vývozu z Kolumbie směřuje do Turecka (27 % v roce 2021), následuje Brazílie (12 %), Chile (11 %), Nizozemsko (9 %) a Izrael (6 %). Co se týče hutního uhlí, Kolumbie vyváží podle vládních statistik především do Číny (41 % v roce 2021), Japonska, Brazílie a Turecka.

I když okrajově, Kolumbie je také dovozcem uhlí. Podle údajů UPME z roku 2021 v roce 2020 země dovezla téměř 80 kilotun (kt) uhlí, z čehož 86 % pocházelo z Irska a Španělska.

Poptávka po uhlí

V roce 2021 bylo v Kolumbii spotřebováno pouze 9 % celkové produkce. Z toho 50,3 % bylo spotřebováno průmyslovými sektory vč. využití uhlí na výrobu koksu. Následovala výroba elektřiny (48,3 %) a rezidenční spotřeba (1,4 %).

Uhlí se používá k výrobě elektřiny, zvláště když období sucha snižuje dostupnost výroby elektřiny z vodních elektráren. V roce 2013, kdy jev El Niño snížil množství srážek, vyskočila poptávka po uhlí meziročně o 60 %. V rezidenčním sektoru se uhlí většinou používá k vytápění, zejména v méně rozvinutých regionech země.

Střednědobý výhled poptávky po uhlí v Evropě do roku 2025 ukazuje na skutečnost, že ruská invaze na Ukrajinu urychluje energetický přechod. Kolumbie není příliš závislá na využívání uhlí pro své domácí energetické potřeby, ale uhelný sektor je rozhodující pro její ekonomický rozvoj, protože téměř 90 % celkové produkce uhlí jde na export. Poptávka po energii v Kolumbii však stále roste, protože ekonomický rozvoj zvyšuje spotřebu energií. Aby bylo možné uspokojit tuto budoucí poptávku, musí se nabídka čisté energie rozšiřovat stejně rychle jako poptávka. Na druhou stranu se kolumbijská produkce uhlí soustředí do konkrétních regionů a jakýkoli odklon od uhlí se promítá do pracovních a ekonomických ztrát v těchto regionech.

Uhelná politika a její právní rámec

V Kolumbii jsou přírodní zdroje vlastněny státem a spravovány hlavními autoritami těžebního sektoru, Ministerstvem hornictví a energetiky (společně s UPME) a ANM, které uděluje práva na průzkum a těžbu nerostů. Tři hlavní těžební společnosti (Drummond, Prodeco a Cerrejón ve kterém má podíl společnost Glencore) zodpovídají za většinu těžby uhlí a licenčních poplatků. Celková výše těchto poplatků byla odhadnuta na 2 biliony COP ročně (532 milionů USD) v roce 2019, což představuje 1,1 % HDP.

Těžba uhlí se provádí na základě koncesních dohod s možností prodloužení, které zahrnují fázi průzkumu a těžby s povinností vypracování studie vlivu na životní prostředí. Pro produkci uhlí neexistují pobídky, nicméně uhlí je osvobozeno od vnitrostátní uhlíkové daně.

Postoj bývalého prezidenta Kolumbie Duqueho (2018–2022) se diametrálně odlišoval od politiky současného prezidenta Petra (od r. 2022). Zatímco Duque se zaměřoval na podporu uhelného průmyslu a rozvoj infrastruktury spojené s uhlím, prezident Petro přináší zásadní změny v politice týkající se těžby uhlí, zavedení uhlíkové daně (na spalování uhlí), omezení investic do nových dolů a diverzifikaci ekonomiky směrem k obnovitelným zdrojům energie. Petrova vláda také aktivně podporuje bývalé těžaře uhlí a plánuje transformaci regionů produkujících uhlí na obnovitelnou energetiku.

Zpět na začátek

Kritické minerály

Současná kolumbijská vláda chce, aby se těžařský sektor soustředil na průzkum a rozvoj těžby nerostných surovin zásadních pro energetickou transformaci. Tento energetický přechod ke klimatické neutralitě má přinést zaměstnanost a sociální výhody pro zasažené komunity.

Kolumbie má zásoby mědi, niklu a kobaltu a její těžební průmysl je považován za dobře rozvinutý. Poptávka po kritických nerostných surovinách se podle odhadů má vyvíjet v souladu s tempem globálních a regionálních energetických přechodů, technologickým vývojem, zlepšením recyklace a substituce, stejně jako s vyhlídkami na zvyšující se poptávku po klíčových nerostech v Severní Americe a Evropě.

Kolumbie označila některé nerosty za strategický zájem pro rozvoj kolumbijského těžebního průmyslu kvůli jejich celosvětové poptávce a významu. Jedná se o zlato, platinu, měď, fosfátové nerosty, hořčíkové nerosty, uran, železné, niobové a tantalové minerály a černé písky. Nové těžební politiky v tomto směru jsou definovány v Národním rozvojovém plánu 2022–2026.

Zpět na začátek

Plyn

Rezervy a výroba

V roce 2021 vyprodukovalo 337 kolumbijských uhlovodíkových polí 84 % ropného plynu a 16 % suchého plynu. Celkem 60 % kolumbijských zásob plynu se nachází v regionu Llanos Orientales. Nejproduktivnější místa jsou v regionu La Guajira.

Navzdory očekávanému mírnému nárůstu domácí produkce do roku 2028 potenciál kolumbijských nalezišť plynu celkově klesá: na konci roku 2021 byly prokázané zásoby 89,6 mld. m³ a na konci 2021 klesly na přibližně 80 mld. m³. Mezi roky 2010 a 2020 se prokázané rezervy snížily o 45 %.

Kolumbie má potenciál v nekonvenčních zdrojích plynu v oblasti Valle Medio del Magdalena. Frakování by mohlo podle odhadů přidat 198,2 miliardy m³ plynu k existujícím zásobám. Proto byla vydána čtyři povolení pro těžbu společnostem Ecopetrol, Drummond, Tecpetrol a ExxonMobil. Místní obyvatelstvo je ale zásadně proti frakování a vláda zvažuje jeho zákaz.

Obchod

Podíl zemního plynu v celkových dodávkách energie v Kolumbii se zvýšil z 24 % v roce 2009 na 27 % v roce 2019. Od roku 2007 do roku 2015 vyvážela Kolumbie zemní plyn do Venezuely prostřednictvím transkaribského plynovodu. Dnes již Kolumbie zemní plyn neexportuje. Riziko narušení dodávek energie v zemi pozastavilo vývoz a místo toho začala Kolumbie v roce 2016 importovat LNG z Trinidadu a Tobaga. Očekává se, že Spojené státy se v nadcházejících letech stanou hlavním dodavatelem LNG Jižní Ameriky a nahradí tak Trinidad a Tobago.

Poptávka po plynu

Poptávka po zemním plynu v Kolumbii se za poslední dvě desetiletí téměř zdvojnásobila kvůli rostoucímu využití v sektoru elektřiny a stavebnictví. Poptávka není sezónní ve smyslu střídajících se ročních období. Mění se v průběhu týdne a víkendů a je ovlivněna cykly El Niño, které se objevují každé čtyři roky. Například v první polovině roku 2020 kvůli nízkým hladinám vodních nádrží vzrostla poptávka po plynu pro výrobu elektřiny z tepelných elektráren z 361 GWh na 453 GWh.

V roce 2021 fungovalo v Kolumbii 24 elektráren na zemní plyn (7 s paroplynovou turbínou, 17 normálních, z toho tři s možností přepínání paliva a spoluspalování). Průmyslový sektor je největším odběratelem zemního plynu, představující 43 % celkové poptávky v roce 2021. Následují výroba elektřiny (32 %), rezidenční sektor (15 %), doprava (6 %) a veřejné služby (4 %). Poptávka průmyslu po zemním plynu mezi lety 2011 až 2021 klesla o 2 %. Využití zemního plynu pro výrobu energie se v tomto období zvýšilo o 51 %, přičemž v letech 2013 až 2016 došlo k výraznému nárůstu kvůli fenoménu El Niño.

Stlačený zemní plyn (CNG) pro vozidla tvoří část spotřeby zemního plynu v zemi. Kolumbie má v současnosti 433 čerpacích stanic umístěných ve 21 z 32 departementů země. Toto palivo je dodáváno do přibližně 184 tisíc vozidel na zemní plyn.

Plynárenská infrastruktura

Kolumbijská plynárenská síť spojuje oblasti výroby a dovozu s místy spotřeby. Skládá se ze dvou velkých, ale nepropojených systémů: pobřežní plynovodní systém ve vlastnictví společnosti Promigas v oblasti Karibiku, včetně závodu na zpětné zplynování v Cartageně, a pevninského potrubního systému ve vlastnictví Transportadora de Gas Internacional (TGI). TGI je přidružena ke společnosti Grupo Energía Bogotá a provozuje 4 000 km potrubí s přepravní kapacitou 23 675 Mcm/d. Kolumbie má jedno zařízení na zpětné zplynování LNG a plánuje se investice do dvou dalších projektů terminálů LNG.

V roce 2013 vláda zahájila výběrové řízení na vybudování prvního závodu na zpětné zplynování v Barú, v Cartagena de Indias. Plovoucí skladovací jednotka pro zpětné zplynování „El Cayao“ zahájila provoz v prosinci 2016. El Cayao má skladovací kapacitu 170 000 m³ zkapalněného zemního plynu a kapacitu zpětného zplynování 11,3 mil. m³/d. Smlouvu o zpětném zplynování uzavřely společnosti Grupo Térmico a SPEC (Sociedad Portuaria el Cayao) na období deseti let do listopadu 2026. SPEC je přidružena k vlastníkovi plynovodu Promigas. Společnost Promigas oznámila plány na rozšíření terminálu na kapacitu 24 milionů m³/d do roku 2027.

Struktura trhu s plynem

Regulační struktura kolumbijského trhu s plynem je podobná americkému modelu a zaměřuje se na dlouhodobé dohody o přepravě plynu. Dozorčí úřad pro průmysl a obchod (Superintendencia de Industria y Comercio) sleduje, aby trh zůstal konkurenceschopný, a monitoruje monopolní chování.

CREG se nezabývá přímou regulací přístupu k plynárenské infrastruktuře. Figuruje coby vypisovatel a koordinátor výběrových řízení na budování nové nebo rozšiřování stávající plynárenské infrastruktury. Produkci zemního plynu v Kolumbii ovládají tři společnosti. Státní firma Ecopetrol, která drží většinu trhu, následuje Equion Energia (partnerství mezi Ecopetrolem a Talisman Energy) a společnost Chevron. Velkoobchodní trh s plynem v Kolumbii se dělí na primární a sekundární. Primární trh zahrnuje výrobce zemního plynu a obchodníky s dováženým plynem. Na sekundárním trhu se obchodují a vyjednávají smluvní práva na jednotlivé dodávky plynu. V maloobchodě jsou za hlavní hráče v distribuci zemního plynu považovány společnosti Vanti S.A. E.S.P., Gases Del Caribe S.A. E.S.P., Gases De Occidente S.A. E.S.P. a Empresas Públicas de Medellín E.S.P.

Plynová politika

Minulé vlády prosazovaly používání zemního plynu jako klíčového tranzitního paliva v celé ekonomice. Národní energetický plán 2018–2022 naznačil významnou a rostoucí roli zemního plynu na základě dlouhodobých energetických scénářů. S cílem snížit emise vláda podpořila používání zemního plynu v rezidenčním sektoru, jako náhradu palivového dřeva a pevných paliv, v průmyslu, aby podpořila odklon od uhlí a v sektoru dopravy s nárůstem veřejné dopravy (autobusy), nákladní (těžká a nákladní vozidla) a námořní dopravy.

Zajímavostí je, že v Kolumbii jsou výrobci a prodejci plynu povinni každý rok předkládat svůj výrobní plán pro každé ložisko ministerstvu hornictví a energetiky, a to na desetileté období. Tuto informaci mohou během roku aktualizovat.

Středně dobý plán dodávek zemního plynu, které připravilo UPME aktuálně na období 2019–2028, zahrnuje také investice do nové a modernizace stávající infrastruktury zemního plynu s následujícími projekty:

• Rozšíření přepravní kapacity v úseku Mariquita – Gualanday na 20 milionů kubických stop denně (mcf/d) v Guandalay do prosince 2022.
• Obousměrná přepravní kapacita 100 mcf/d v obci Ballena, v úseku Barrancameja – Ballena, do prosince 2022.
• Obousměrná přepravní kapacita 170 mcf/d v obci Ballena, v úseku Barranquilla – Ballena, do prosince 2022.
• Obousměrné propojení mezi úseky Barranquilla – Ballena a Ballena – Barrancabermeja s přepravní kapacitou 170 mcf/d do prosince 2022.
• Rozšíření přepravní kapacity v Jamundí ve Valle de Cauca na 3 mcf/d pro zásobování poptávky v uzlu Popayán do prosince 2022.
• Obousměrná přepravní kapacita 250 mcf/d v Mariquita, v úseku Yumbo-Mariquita. Realizace tohoto projektu závisí na výběru investorů UPME. Spuštění by mělo být nejpozději do prosince 2024.

Projekty pro novou infrastrukturu:

• Regasifikační zařízení na jihozápadě na pacifickém pobřeží v Buenaventuře (Costa Pacifico / pacifické pobřeží) s regasifikační kapacitou minimálně 400 mcf/d a skladovací kapacitou 170 000 m³, které má být uvedeno do provozu nejpozději do prosince 2024.
• Plynovod spojující LNG zařízení v Buenaventuře se sítí NTS v Yumbo s přepravní kapacitou minimálně 400 mcf/d, který má být uveden do provozu nejpozději do prosince 2024.
• Vláda rovněž zvažuje další regasifikační zařízení, Costa Caribe (karibské pobřeží). Projekt La Guajira by měl kapacitu pro 200 MBTU/d.

Zpět na začátek