English version
Jedna věc je jasná. Organizaci prvních Evropských her loni v létě Ázerbájdžán v zásadě zvládl. A to se počítá. „Malá evropská olympiáda“ přitom nebyla na organizaci jednoduchá – přijelo na ní šest tisíc sportovců a země musela připravit 18 buď úplně nových, nebo výrazně modernizovaných sportovišť. Hry byly určitým předělovým testem v moderní éře Ázerbájdžánu. A měly i svůj psychologický význam.
Co se týče financí, v zemi se před hrami zvedla vlna protestů, které kritizovaly nákladnou stavbu sportovišť v momentě, kdy chybí peníze na potřebnější účely. To je námitka, která se asi objeví v každé zemi světa před velkou sportovní akcí, a vždycky bude mít jistou oprávněnost. Ázerbájdžán měl to štěstí, že připravoval hry z větší části ještě v době, kdy si užíval přílivu petrodolarů v éře drahé ropy. Peníze se tak přece jenom investovaly snáze, než jak by tomu bylo nyní.
Přesto třeba jen vystoupení zpěvačky Lady Gaga na slavnostním ceremoniálu, které stálo dva miliony dolarů, bylo pro kritiky rozmáchlého pojetí červeným hadrem před očima.
Celkové náklady her činily podle střízlivějších odhadů tři miliardy dolarů, podle jiných až 6,5 miliardy. To se týká stavby sportovišť a přípravy potřebné infrastruktury před výdajů během samotných her. Zajímavé je, že to bylo například o polovinu víc, než kolik činily operační náklady na podobné panamerické hry, které se ve stejné době konaly v kanadském Torontu. Na druhé straně ale byly celkové náklady velmi nízké při srovnání s megalomanskou zimní olympiádou, která se konala rok předtím za humny na druhém konci Kavkazu – v ruském Soči. Ta stála víc než závratných 55 miliard dolarů.
Ázerbájdžánská vláda hájila před svými občany výdaje na hry jako investici do budoucnosti. Nešlo jen o fyzickou výstavbu sportovišť, jako je třeba národní stadion v Baku s kapacitou 68 tisíc diváků. Hry měly zafungovat i jako vizitka a reklama státu, o jehož rychlém rozvoji do té doby na Západě běžný konzument médií v podstatě nic nevěděl. A najednou tu byly přenosy z kavkazské země, kde se objevovaly nové stadiony stejně jako prostřihy na elegantní město s moderní architekturou.
Podprahově byla ale silná zpráva vpravena hlavně už do samotného názvu akce. Pro někoho mohlo být překvapení, že historicky první Evropské hry se konají právě ve městě pod Kavkazem. Tuto oblast totiž některé atlasy řadí už k Asii. A je to bezesporu nejen zeměpisné puntičkaření, má to svůj politický náboj. Ázerbájdžán se k evropskému prostoru cíleně hlásí a loňské hry mu v tom pomohly. Země historicky sevřená mezi tři odvěké regionální mocnosti – Rusko, Turecko a perský Írán – má pro svůj proevropský sentiment určitě své důvody.
Kde vlastně končí Evropa?
Spojitý euroasijský kontinent dal vzniknout jednomu sporu, jehož nazírání má mnohdy i své mocenské důvody. Kde vlastně končí Evropa a kde začíná Asie? Na severovýchodě je hranice celkem nepochybná. Zlom mezi oběma kontinenty představuje táhlé a relativně rovné pohoří Ural, které z obou stran náhle vystupuje z nížin, jako by bůh ze země pro pořádek vyzvedl jakýsi přírodní plot.
Různý výklad si ale vysloužil jihovýchodní konec Evropy. Jde o pás pevniny mezi Černým a Kaspickým mořem, který na jihu roste do pohoří Kavkaz. Podle některých výkladů končí Evropa už daleko ve stepi, kde přírodní hranici tvoří veletok Don. To je ta „nejúspornější“ varianta, která vlastně připravuje Evropu o téměř půl milionu kilometrů čtverečních plochy. Naopak nejvelkorysejší výseč Evropy zaráží pomyslný hraniční kolík právě až na úroveň ázerbájdžánsko-íránského pomezí. K tomuto
širšímu pojetí evropského prostoru se zjevně kloní i samotní Ázerbájdžánci. Geograficky tak ale přesto vzniká jistý zmatek. Většina Turecka, které leží od kavkazských zemí západně, totiž náleží bez diskuzí k Asii. Není proto divu, že pro Ázerbájdžán byly loňské sportovní hry vítanou příležitostí, jak u globálního publika podvědomě utužit křehké spojení své země se značkou Evropa.
Převzato z časopisu E15 Český export, přílohy divize Euro E15, vycházející ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí ČR a agenturou CzechTrade. Autor článku: Tomáš Stingl. Foto: Baku 2015
