English version
Rozsudek Nejvyššího správního soudu rozvířil debatu o postavení exekutorů a společenské kontrole jejich činnosti.
Zvláštní postavení exekutorů je pozoruhodné také v kontextu vášnivých debat o společenskou kontrolu polostátních firem, které jsou z části vlastněny soukromými subjekty. Neměl by být exekutor naopak pod přísnou veřejnou kontrolou? Není totiž jen pouhým vykonavatelem soudního rozhodnutí. Bez posvěcení soudu může například sám rozhodnout, jestli dá dlužníkovi šanci, a tedy splátkový kalendář, nebo mu rovnou vydraží nemovitost prostě jen proto, že je to rychlejší a efektnější řešení. Další otázkou, která s ambivalentním postavením exekutora souvisí, je, zda vůbec může rozhodovat nestranně a nezávisle a neupřednostňovat zájmy věřitele, jak mu ukládá zákon.
Jsme jen soubor pravomocí
Názory se pochopitelně různí podle toho, koho se zeptáte. Samotní exekutoři poukazují na to, že podléhají dohledu soudů, Exekutorské komory ČR a ministerstva spravedlnosti, a jsou tedy „nejkontrolovatelnější právnickou profesí vůbec“, jsou pod větším drobnohledem než například advokáti, notáři nebo lékaři. (Byť skeptik by namítl, že ti vám proti vaší vůli dům nevydraží.) I ministerstvo spravedlnosti shledává nastavené kontrolní mechanismy za dostatečné. „Nevidíme nyní nutnost legislativní změny,“ říká Lucie Machálková z ministerstva spravedlnosti.
Exekutoři podle ní ani nemusejí zveřejňovat údaje o svém hospodaření. Jako fyzické osoby jsou v tomto ohledu v podstatě na úrovni řemeslníka, který podniká na živnostenský list bez povinnosti vkládat údaje do obchodního rejstříku. Jen s tím rozdílem, že obkladač nemá jmenovací dekret od ministra spravedlnosti.
„Veřejnost ne dost dobře chápe, že exekutorský úřad není správní úřad ani žádná jiná instituce, ale jen soubor pravomocí, kterými exekutora vybavil stát. Souboru pravomocí se povinnosti ukládat nedají a exekutor-podnikatel úřadem rovněž není,“ říká Lukáš Jícha z exekutorského úřadu v Přerově a člen odborného uskupení Exekutoři proti teritorialitě.
Radek Hábl, autor Mapy exekucí, ovšem poukazuje na to, že moc exekutorů v kombinaci s tržním prostředím je velmi nebezpečná a zasluhuje nejen státní dohled, ale zejména přísnou veřejnou kontrolu. „Ta v současnosti absolutně neexistuje a podle posledního usnesení Nejvyššího správního soudu ani existovat nebude. Exekutoři tak budou dál zahaleni tajemstvím, a to je špatně,“ říká Hábl. Informační povinnost má jen Exekutorská komora, která ale odmítá vydat zcela elementární informace například o tom, kolik exekucí který úřad vede (prý jimi nedisponuje), a za základní data pro roční aktualizaci mapy exekucí požaduje 60 tisíc korun.
Elektronická lampa
„Myslím, že vážná debata na téma postavení exekutorů nás ještě čeká,“ domnívá se advokát Michal Žižlavský, který se věnuje insolvencím. Jedni exekutoři se podle něho považují za státní úředníky a usilují o rovnoměrné přidělování práce, jiní se vnímají jako podnikatelé a upřednostňují volnou soutěž na trhu. Právě ti druzí vybudovali největší exekutorské úřady v zemi a jejich pojetí zvítězilo. Dnes ovšem v Exekutorské komoře převážil opačný názor a oba se střetávají v aktuální debatě o zavedení teritoriality, kdy by případy přidělovaly exekutorům soudy podle místní příslušnosti.
Když se ale vrátíme k veřejné kontrole, Michal Žižlavský je toho názoru, že soudní rozhodování, exekuce a insolvence citelně zasahují do života lidí a firem. Proto je důležité, aby vše probíhalo za „bílého dne“. Kabinetní justice není důvěryhodná. „Před deseti lety byl zaveden veřejný insolvenční rejstřík. Kdokoli může sledovat průběh insolvenčního řízení v přímém přenosu. Stejné by to mělo být v exekucích. Citlivé osobní údaje můžeme anonymizovat. Tím ale nemyslím údaje o osobách soudců, exekutorů nebo insolvenčních správců. Naopak. Každý z nich má za sebou zanechávat viditelnou profesní stopu,“ říká Žižlavský, který vidí budoucnost jednoznačně v elektronické justici.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: Hana Boříková
