Hummus se učil vařit ve vyhlášených restauracích v Jeruzalémě. Dnes ho Štěpán Hodač vyváží do světa

Učil se ho pak vařit ve vyhlášených jeruzalémských restauracích a jako samouk se vzdělával v knihovně Vysoké školy chemicko-technologické, aby pochopil základní principy potravinářství a mohl pokrm vyrábět v nejvyšší kvalitě a bez umělých přísad.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 01:37 – Začátek rozhovoru
• 03:24 – Izraelská inspirace
• 07:07 – Začátky podnikání a současná situace firmy
• 13:17 – První pokusy o export a související problémy
• 20:21 – Vznik nového brandu Beavia
• 22:46 – Plast ekologičtější skla, co do uhlíkové stopy

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

„Na začátku jsem se obával, že to bude hodně těžké. Ale postupně jsem zjistil, že Češi nejsou tak konzervativní, jak se o nich říká.” Tak odpovídá zakladatel a ředitel společnosti I love Hummus Štěpán Hodač na otázku, jestli neměl před třinácti lety strach začít v Česku, které by se dalo s nadsázkou označit za království knedlíků, masa a zelí, prodávat vegetariánské pokrmy pocházející z jiných kulturních okruhů. 

Dnes jeho firma produkuje několik druhů hummusů, a to v prémiové kvalitě, tzn. z kvalitních surovin a bez chemických přísad. K tomu stále rozšiřuje výrobu kvašené zeleniny, ať už v podobě oblíbeného kimchi, které pochází z korejské kuchyně, dále kimchi z hlávkového zelí, kvašené červené řepy s křenem apod. 

Jak to zvládnout bez éček

Při zakládání firmy byl nejtěžší vývoj produktu, vzpomíná Štěpán Hodač. V Izraeli se totiž naučil vařit hummus, který byl pro restaurace, kde se ještě ten samý den prodá. Proto musel hledat cestu, jak udělat pokrm trvanlivý. „Postupně jsem zjistil nejen to, že mám jednu jedinou variantu, a to použít éčka, ale navíc že se ani tak nedostanu na žádnou pořádnou trvanlivost,” popisuje nesnadné začátky. Jeho cílem totiž bylo zachovat co nejvíc chuti, ale přitom vařit jen z primárních surovin a nepoužívat žádné konzervanty. 

Proto se jako samouk začal vzdělával v knihovně Vysoké školy chemicko-technologické, aby pochopil základní principy potravinářství, a také požádal o konzultace profesory z oboru konzervace a výroby potravin. Nakonec se mu podařilo vyvinout postup, který splňuje stanovené kritéria a je z pochopitelných důvodů výrobním tajemstvím firmy.  

Strategický partner a dělení firmy

Šéf I Love Hummus připouští, že v současnosti jeho firma nemá na tuzemském trhu tak dobré postavení jako měla dříve. Přišla totiž o dva významné odběratele, protože nebyla schopna navyšovat výrobu podle jejich požadavků. „Museli jsme tím pádem udělat zásadní rozhodnutí: buď nechat jít hummus do světa, anebo si najít strategického partnera,” vysvětluje Štěpán Hodač.

Když si totiž spočítali, kolik by museli investovat do rozšíření kapacit, aby se mohli srovnávat s konkurenty v Evropě, došli k částce zhruba 250-300 milionů korun. A to se týká jenom výrobní haly a zařízení, nikoli pracovních sil. Udělat takový skok by podle Štěpána Hodače bylo pro firmu nejspíš smrtelné.

„Proto jsme začali společnost dělit na část, která vyrábí hummus a na část, která se bude věnovat fermentaci zeleniny, zeleninových směsí a obchodní činnosti,” vysvětluje Štěpán Hodač. A doplňuje, že došlo k uzavření spolupráce se strategickým partnerem, česko-německou firmou Ponnath, která od prosince 2022 vyrábí hummus pod značkou I Love Hummus. 

Vyražte do světa

Zhruba před třemi lety začala společnost I Love Hummus své výrobky také vyvážet. Ani to ovšem nebylo zrovna jednoduché. „Já už jsem chtěl exportovat zboží daleko dřív, ale když jsme jeli před asi čtyřmi nebo pěti lety do Německa pobavit se s prvními partnery, kterým jsme nabízeli naše produkty, tak jsme zjistili, že rozhodně připraveni nejsme. A už šlo o certifikaci, různé výrobní procesy, kontrolu kvality a další aspekty. Zároveň jsme zjistili, že ani náš brand není připravený pro západní trh. Zkrátka, rozdíl mezi naším pohledem a vnímáním produktu zvenčí byl rozdílný a nám trvalo poměrně dlouho tyto věci vyřešit,” popisuje Štěpán Hodač. 

A na základě této zkušenosti by firmám, které se rozhodnou svůj produkt vyvážet do zahraničí, rozhodně doporučil co nejdříve odjet na mezinárodní veletrh. Tam totiž podle něj dostanou zpětnou vazbu bez jakýchkoliv servítek. „A Buď se z toho potento, anebo pochopí, že dostávají cenné rady, které mohou použít pro svůj další růst.

Další cíl? Dobýt Evropu

I Love Hummus se také snaží klást velký důraz na udržitelnost výroby. Ve svých blogových příspěvcích se například věnuje otázce plastových krabiček versus skleněných atd. Štěpán Hodač k tomu říká, že kolem plastu panuje určitá hysterie. Zákazníci se podle jeho slov na firmu obrací, že není ekologická, protože produkuje v plastu.

Podnikatel ale na konkrétních údajích vypočítává, že kdyby používali místo plastu sklo, produkovali by několikanásobně větší uhlíkovou stopu. I Love Hummus navíc používá polypropylenové krabičky, které jsou ze 100 % recyklovatelné, a které jsou tvořeny prakticky jen uhlíkem a vodíkem. Což je podle Štěpána Hodače nejlepší varianta plastu, která se dá použít.

Pokud jde o plány do budoucna, šéf firmy říká, že díky předání výroby hummusu firmě Ponnath se český podnik bude dostávat na německý trh mnohem přímější cestou, než by zvládl vlastními silami. Což mu současně dává možnost plně se soustředit na fermentovanou řadu a nový brand Beavia. Fermentace totiž podle Štěpána Hodače zažívá na celoevropské úrovni boom. Jeho dalším cílem tedy je využít toho, že jsou v segmentu kimchi a kvašené zeleniny hodně daleko a dostat se v rámci Evropy až na vrchol. 

Martin Zika

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky se Štěpánem Hodačem

Martin Zika: Štěpán Hodač, zakladatel a ředitel společnosti I love Hummus. Štěpáne, vítám vás tady, dobrý den.

Štěpán Hodač: Dobrý den, Martine.

MZ: Řekněte mi na úvod, jak těžké je přesvědčovat Čechy, kteří si zakládají na svíčkové a vepřovém se zelím, aby jedli pokrmy, které v tuzemsku ještě nedávno asi moc známé nebyly, jako je třeba hummus nebo kimchi?

ŠH: Já jsem si na začátku myslel, že to bude hodně těžké, ale pak se v průběhu zjistil, že vlastně Češi nejsou takové „konzervy“, jak se o nás říká. Před 13 lety, když jsem uváděl hummus na trh, tak spousta lidí reagovala negativně na ten název, ale tím, že my jsme vstupovali na trh zdravé výživy, tak to nebylo tak těžké. A jakmile to lidi ochutnali, tak jim to většinou zachutnalo. Takže v tom problém nebyl. A kimchi, když jsme uváděli asi před pěti lety, tak už bylo poměrně známé. Bylo daleko známější mezi lidmi, než byl hummus.

MZ: To bych nečekal, že kimchi bude známější než hummus…

ŠH: V tom pomohla totiž zimní olympiáda v Koreji. Díky tomu bylo kimchi ve všech novinách, magazínech, receptářích, takže to byla jako taková šikovná souhra okolností.

MZ: Vraťme se ale na začátek. Já jsem našel informaci, že vy jste studoval právo.

ŠH: Ano, já jsem vystudovaný právník.

MZ: Vy jste vystudovaný právník. Přijde mi to trochu daleko od podnikání, resp. od té oblasti podnikání. Jak to jde dohromady?

ŠH: No právo od podnikání úplně daleko není, ale já jsem s právem od té oblasti podnikání byl hodně vzdálený. Tam, kdyby nebyla souhra několika náhod, tak bych asi u potravinářství nikdy neskončil.

MZ: Jaké byly ty náhody?

ŠH: Tak první z nich byla, že jsem začal jezdit po světě po meditačních ašrámech. A jeden z nich byl v Izraeli, kde jsem poprvé ochutnal hummus. A druhá okolnost, která mě jako postrčila, rozjet firmu I love Hummus bylo, že jsem přišel o realitku, ve které jsem působil, a byl jsem před rozhodnutím, buďto se někde nechám zaměstnat, anebo zkusím hummus.

MZ: Chtěl jsem se vás zeptat, na vaši zkušenost ze zahraničí, která předcházela založení byznysu. Jak hodně vás to ovlivnilo? Asi poměrně zásadně z hlediska toho podnikání. Co všechno jste tam zažil? Jaké zkušenosti jste tam získal? Jakým způsobem vás to nasměrovalo právě k tomuto podnikání?

ŠH: Já jsem hummus ochutnal poprvé v Izraeli, a když jsem se vrátil do Čech, tak jsem si ho chtěl koupit a zjistil, že tady nikde není. Začal jsem hledat recepty, jak ho dělat. Ale nebyl jsem schopný doma uvařit takový hummus jaký jsem byl zvyklý jíst v Izraeli. Proto jsem se domluvil s kamarádem, který je Izraelec, a on mi zařídil krátkou stáž v Jeruzalémě. Tam jsem ve dvou vyhlášených restauracích, které dělají jenom hummus, strávil měsíc a půl a vařil jsem jenom hummus. Bylo to vtipné, protože jsem byl s Araby, kteří měli 150 cm a nerozuměli ani slovo anglicky. A Já neumím arabsky ani slovo.

MZ: A podotýkám, že máte skoro 2 m na výšku.

ŠH: Takže to bylo hodně vtipné, protože jedna kuchyň byla dělaná na lidi, kteří mají 170 cm.

MZ: Tuším, že na svém LinkedInu píšete, že kromě té stáže v izraelských restauracích, jste se i pak věnoval pilně studiu výroby a marketingu. To bylo také ještě v Izraeli?

ŠH: Ne, ne. To jsem se jako samouk vzdělával v knihovně VŠCHT, protože v Izraeli jsem se naučil, jak uvařit dobrý hummus, ale nevěděl jsem, jak ho vyrobit tak, aby vydržel. Tak jsem chodil otravovat profesory na obor Konzervace a výroby potravin. Ti mi s něčím pomohli, ale zbytek jsem si potřeboval dostudovat a najít sám, abych pochopil základní principy potravinářství.

MZ: Rozhodl jste se založit firmu před 13 lety, jestli se nepletu. Jaká byla vize na začátku? Proč jste se pro to rozhodl? Bylo to proto, že se hummus tady nedal sehnat?

ŠH: Bylo to jednak proto, že se nedal sehnat. A pak kvůli zpětné vazbě. Když jsem dělal vzorky, hledal jsem tu správnou recepturu a dával jsem ochutnat svým známým a kamarádům. Později jsem se snažil dávat ochutnat co nejvíc cizím lidem, abych dostal co nejobjektivnější zpětnou vazbu, která nebude ovlivněná mezilidským vztahem. Ty zpětné vazby byly moc krásné. A ve srovnání s povoláním – pracoval jsem v advokátních kancelářích, kde uděláte smlouvu, dáte ji tomu klientovi nebo pomáháte jim s určitýma věcmi, tak tam zpětná vazba taky je, ale nebyla zdaleka taková jako u hummusu. To bylo úplně o level jinde. A to byla nejsilnější motivace.

MZ: Takže jste si říkal, že by byla škoda to nevyužít. Co při samotném procesu zakládání firmy bylo nejtěžší? S čím jste se nejvíc potýkal? Byl to vývoj produktu tak, aby to opravdu chutnalo, tak jak jste si to představoval nebo chtěl?

ŠH: To bylo nejtěžší, protože já jsem se v Izraeli naučil dělat hummus, který byl do gastra, pro restaurace. V té restauraci ho udělají a hned ten den prodají. Jak jsem přijel zpátky, tak jsem začal hledat cestu, jak ten hummus udělat trvanlivý. Ve finále jsem zjistil, že mám jednu jedinou variantu, a to použít éčka a stejně se nedostanu na žádnou pořádnou trvanlivost. Poté jsem hodně dlouho hledal, jak zachovat co nejvíc chuti, ale zůstat „clean label“, to znamená mít to jenom z primárních surovin a nepoužívat žádný konzervanty.

MZ: A můžete naznačit, pokud to není výrobní tajemství, v čem spočívá ta trvanlivost?

ŠH: Je to naše výrobní tajemství a jediný způsob, jak ho chránit, je ho tajit. Takže to nemůžu zveřejnit.

MZ: Jasně. Jaká je současnost firmy I love Hummus? Vím, že vyrábíte několik druhů hummusů. Děláte další věci jako zmíněné kimchi a pastu tahini atd. Jaké máte postavení na trhu? Jak to vypadá v této době?

ŠH: Teď nemáme úplně nejlepší postavení. Měli jsme historicky daleko lepší. My jsme přišli o dva významné markety tady v Čechách, protože jsme nebyli schopní navyšovat výrobu. Už předminulý rok jsme se rozhodli, že musíme udělat strategické rozhodnutí. Buďto nechat jít hummus do světa, anebo si najít strategického partnera. Tak jsme začali firmu pomalu dělit na část, která vyrábí hummus a na firmu, která se bude věnovat fermentaci zeleniny, zeleninových směsí a obchodní činnosti.

Našli jsme si strategického partnera v česko-německé firmě Ponnath, což jsou řezníci. Oni totiž víceméně stejné stroje, které používáme na hummus, tak používají i řezníci. Domluvili jsme se s nimi, že nám budou vyrábět hummus pod naší značkou. V prosinci 2022 konečně stěhujeme výrobu hummusu do Ponnathu.

MZ: Když říkáte, že jste našli k tomu strategického partnera, tak bych čekal, že to byla otázka investic, které by pomohly rozšířit tu výrobu. Protože jste říkal, že jste nedokázali navýšit výrobu tak, jak po vás požadovaly markety. Ale tam jsou to zřejmě i produkční kapacity.

ŠH: Ono je to o tom, že jsme si spočítali, kolik by nás to stálo. Hlavně jsme stáli před otázkou, o kolik tu výrobu navýšit. Když jsme si udělali průzkum trhu a řekli jsme si, že by bylo fajn se třeba dostat do první pětky nebo desítky kapacity, abychom se mohli srovnat s konkurenty v Evropě, tak jsme zjistili, že ta investice by byla třeba 250–300 milionů korun jenom do výrobní haly a do zařízení. Ale v ten okamžik bychom měli výrobní prostor, ke kterému bychom neměli tým. Prostě jsem věděl, že udělat ten skok by bylo asi pro firmu smrtelné.

MZ: Jak to vypadá z hlediska konkurence na českém trhu? Jsou tady další výrobci hummusu?

ŠH: Je tady spousta dalších výrobců, ale my děláme prémiový produkt. Když se podíváte na naše složení, tak zjistíte, že naše hummusy jsou z pěti nebo z šesti ingrediencí. Když se podíváte na ostatní produkty, tak zjistíte, že u nich je to deset či patnáct položek. My třeba používáme jenom extra panenský olivový olej. Naše konkurence používá ten nejlevnější olej. To jsou většinou ty nejzákladnější rozdíly.

MZ: Pokud jde o velikost firmy, jak se na tom dneska? Kolik lidí třeba zaměstnáváte?

ŠH: Teďka máme asi šestnáct lidí. Úplně přesně vám to neřeknu, protože to je účetní pojem, který někdy zahrnuje i pracovnice na mateřské a tak. Obratově jsme letos kolem 40 milionů korun. Nemáme úplně nejlepší rok. Tenhle rok byl hodně kostrbatý. To, co se děje na trhu, ať už jsou to suroviny nebo jsme třeba zjistili, že lepidlo, který jsme používali na etikety pod kimchi, vyrábí jenom jedna norská firma. Bylo to lepidlo, které mělo umožnit snadno odendat etiketu ze skleničky. A kvůli logistickému řetězci, který se narušil díky covidu, tak oni přestali být schopní vyrábět lepidlo v dostatečném množství.

A my jsme zrovna v této době změnili etiketu, rebrandovali kimchi a napsali jsme na etiketu, že ta etiketa je krásně oddělitelná. A v ten okamžik nám oznámili, že bohužel dostaneme lepidlo, které neumožní snadné oddělení etikety od skla.

MZ: A jak jste to vyřešili?

ŠH: Nijak. Museli jsme komunikovat se zákazníky, protože už bylo pozdě na to to měnit a nenašlo se jiné technologické řešení.

MZ: Pokud jde o váš byznys model. Vaše produkty, vy jste to už zmiňoval, nabízejí supermarkety. Distribuují je třeba e-shopy, jako je Rohlík atd. Jak důležité z hlediska ekonomiky nebo byznysu firmy to je?

ŠH: Nám dělá retail zhruba 70 % našich obratů, zbytek dělají menší distribuce a lokální e-shopy.

MZ: Ale vy se zaměřujete i na segment B2B, je to tak?

ŠH: Ano.

MZ: Jak to tam funguje? Co tam děláte?

ŠH: B2B bereme spíš distributory nebo velkoobchody, kdy ta spolupráce je užší a je trošku jinačí než s marketem, protože je to o tom, že se snažíme hodně expandovat. Pro nás je Česká republika trh poměrně malý a víme, že máme šanci uspět v Evropě.

MZ: Vy jste exportovat začali, pokud mám správné informace, zhruba v roce 2019. Proč k tomu došlo? Protože firma byla založená někdy před 13 lety, tak jste postupně došli k tomu, že je vám Česko malé?

ŠH: Já už jsem chtěl exportovat zboží daleko dřív. Nepočítám do exportu Slovensko. Ale když jsme jeli před asi čtyřmi nebo pěti lety do Německa pobavit se s prvními partnery, kterým jsme nabízeli naše produkty, tak jsme zjistili, že rozhodně připraveni nejsme. Znamenalo to, jak certifikaci, tak různé výrobní procesy, kontrolu kvality a další aspekty. Zároveň jsme zjistili, že i náš brand není připravený pro západní trh. Ten rozdíl mezi tím naším vzhledem a vnímáním toho produktu byl rozdílný od toho, co bylo očekáváno a trvalo nám poměrně dlouho tyto věci vyřešit.

MZ: Jakým způsobem se toto dělá? Jak si ověříte nebo zjistíte informace, že je potřeba změnit design, že je potřeba trošičku proměnit třeba výrobní postupy atd.? Jak to funguje?

ŠH: Naštěstí nákupčí, kteří chodí na mezinárodní veletrhy, my se účastníme třeba Biofachu nebo PLMA v Amsterdamu a dalších nejdůležitějších v Evropě, tak jsou v tomto poměrně sdílní a otevření. Protože oni třeba ochutnají ten váš produkt a řeknou vám „hele, chuťově perfektní, o tohle máme zájem, ale nelíbí se nám tohle a tohle, takže když to vyřešíte, tak nám dejte vědět a pak se můžeme bavit.“ A to pro nás bylo motivací, že jsme věděli, že produkt máme skvělý. Jeden náš mentor popsal velmi krásnou analogií: máme motor Ferrari, jakože náš hummus je prostě fantastický, ale kapota a cenovka tomu neodpovídaly. A my jsme potřebovali udělat lepší kapotu a samozřejmě k tomu upravit cenu.

MZ: Takže, kdybyste měl doporučit firmám, které se rozhodnou, že chtějí svůj produkt vyvážet do zahraničí, tak byla by tam v první řadě tato věc? To znamená nechat si to zhodnotit od lidí, kteří venku působí?

ŠH: Co nejdříve jet na mezinárodní veletrh, kde dostanete zpětnou vazbu bez jakýchkoliv servítek a buďto se z toho potento, anebo pochopíte, že vám dávají cenné rady, které můžete použít pro to, abyste vyrostl.

MZ: Kde všude dneska za hranicemi České republiky působíte a jak velký podíl na celkovém byznysu firmy export dělá?

ŠH: Teď dělá export něco kolem 20 %. Každý měsíc je to samozřejmě jiné, ale „year to day“ to zhruba kolem 20 %. Vyvážíme zboží do Německa, na Slovensko, do Maďarska a do Rakouska. Máme teď rozjednáno několik dalších zemí. Když to vyjde, tak v lednu spouštíme privátku na kimchi v Anglii.

MZ: Jak náročné to je v zemích, jako je Německo nebo třeba Anglie? Já jsem si vždycky myslel, že pokud jde o tu oblast zdravé výživy, dejme tomu, že západní země jsou trochu dál než my a třeba země jako Slovensko a Maďarsko.

ŠH: Jsou trochu dál, ale zase tam narážíme na komplikace. Můžu říct konkrétní příklad. Když za námi přišel nákupčí z německého Lidlu, který má na starosti jen jižní část Německa, tak přišel a říká „hele, já bych chtěl váš produkt a chci ho v tomhle množství a na promo akce budu potřebovat takovéhle množství“.

A já na něj koukám a říkám: „no to je naše roční produkce“.

A on: „No tak jo, tak až budete schopný to vyrobit, tak dejte vědět“. Takže člověk chce exportovat, ale neuvědomí si, že ta překážka může být v tom, že najednou po vás budou požadovat množství, které prostě nejste schopný vyrobit ani kdybyste chtěl.

MZ: My jsme nedávno mluvili s Vlaďkou Červenkovou od vás na summitu o budoucnosti exportu agentury CzechTrade a ona mimo jiné říkala, že pro vás je to exportování složitější v tom smyslu, že musíte platit víc za dopravu, protože převážíte chlazené výrobky. Jak výrazně to vaše produkty prodražuje? Není to problém z hlediska potom konkurenceschopnosti?

ŠH: Chlazená doprava je drahá. Celkově se dá říct, že pokud si vyberete potraviny, tak nejtěžší segment jsou freshové chlazené potraviny, které mají krátkou trvanlivost a poměrně rychlou obrátku, kde logistika může být značný aspekt. My máme zase výhodu, že jsme schopni být daleko levnější než ta německá nebo jakákoliv západní produkce. A ta doprava pořád není tak drahá, aby tuto konkurenční výhodu smazala.

MZ: Ještě se vrátím k tomu rozhovoru s vaší kolegyní. Mimo jiné říkala, že jste teď v poslední době zaznamenali úspěchy na Ukrajině. Můžete zmínit specificky tuto věc, protože to je možná trochu překvapivé.

ŠH: Upřímně nás to překvapilo, ale když jsme tenhle rok v květnu nebo v červnu vystavovali na veletrhu PLMA v Amsterdamu, tak nás oslovila ukrajinská distribuční společnost. A my jsme si říkali: „ty jo, fakt v této době?“. No, a nakonec se Ukrajinci ukázali, že je to velmi posunulo dopředu, ten konflikt. Stali se velmi flexibilními a proaktivními. Domluvit s nimi kontrakt trvalo necelé dva měsíce. Už tam odešlo několik palet zboží. Všechno funguje jako na drátkách, takže já jsem osobně byl překvapený, jak rychle se to povedlo a jak oni skvěle fungují.

MZ: Kdybyste to nevěděl, tak by vás nenapadlo, že se tam děje něco naprosto mimořádného?

ŠH: Podle fungování té společnosti bych rozhodně nemohl odhadnout, že je tam válečný konflikt.

MZ: Zůstaňme ještě u toho exportu. Vy, pokud vím, tak poměrně hodně spolupracujete s agenturou CzechTrade. V jakých oblastech nebo s čím hlavně vám agentura pomáhá a jak hodnotíte ty služby?

ŠH: Pomáhá nám hledat partnery nebo dodavatele v určitých zemích. Zároveň CzechTrade pomáhá firmám vstupovat na zahraniční výstavy, protože organizuje účasti. Jezdíme v rámci českého stánku, kde třeba na tom Biofachu nebo PLMA je takto 10-12 českých firem. CzechTrade nakupuje výstavní plochy a dává je firmám za levnější peníze, takže je to podpora exportu a funguje to naprosto skvěle. Zároveň jsou schopní i zprostředkovat jednání nebo tlumočení a myslím si, že jejich servis exportu hodně pomáhá.

MZ: Rozjíždíte nový brand Beavia. Můžete vysvětlit, proč k tomu dochází a jaký je smysl?

ŠH: Na výstavách jsme často slyšeli, proč nabízíte kimchi pod labelem I love Hummus, to se bude špatně komunikovat zákazníkům. A protože jsme to slýchali víc a víc, tak jsem se nad tím zamysleli a došlo nám, že to opravdu koncepčně nedává smysl. Značka I love Hummus vznikla v době, kdy jsem si fakt myslel, že budu vyrábět jenom hummus a nebudu se věnovat žádný obchodní činnosti. Začali jsme hledat řešení a zjistili jsme, že potřebujeme vytvořit nový brand v rámci kterého vylepšíme vizuál produktů, aby působily prémiově. A aby byly srovnatelné s tím, co vidíte na regálech v západních trzích, a proto jsme vytvořili značku Beavia.

MZ: Čili to znamená, že ta značka bude určená hlavně pro zahraniční trhy?

ŠH: Ona je určena i pro ČR. My jsme pod ní už uvedli i produkty v Čechách. Přestali jsme pod I love Hummus prodávat kimchi a fermentované řady. Hummus jsme samozřejmě nechali pod I love Hummus, ale všechny ostatní věci prodáváme už pod brandem Beavia.

MZ: Jak je to obtížné z hlediska marketingu ve chvíli, kdy máte za sebou třeba 10 let fungování pod nějakým jménem? Co všechno rebranding obnáší, aby to firmě pomohlo?

ŠH: Bylo to hodně náročné. Trvalo nám to zhruba rok a půl, ale já naštěstí jsem tohle neměl na triku, já jsem nebyl ta vedoucí osoba tohoto projektu, to byla moje kolegyně Kamila, takže ta by vám o tom řekla víc. Já jsem rád, že to dopadlo skvěle, protože se nám to podařilo připravit a mít ten kýžený efekt. Když jsme vystavovali minulý rok na výstavách s brandem I love Hummus a tento rok jsme vystavovali pod Beavií, tak reakce nákupčích jsou úplně jiné. Ta viditelnost, jak ten produkt působí na zákazníka, ať už je to koncový zákazník nebo nákupčí, tak nám pomohla rozšířit obchodní příležitosti.

MZ: Když jsem si hledal nějaké podklady pro ten rozhovor, tak jsem z vašeho webu pochopil, že se snažíte klást také docela velký důraz na ekologickou nebo nějakou udržitelnost výroby. Viděl jsem, že tam řešíte hodně otázku plastových krabiček versus skleněných atd. Jakým způsobem k tomuto přistupujete?

ŠH: No, ona je kolem toho plastu taková hysterie. Naštěstí teď díky covidu a ostatním věcem se trošku upozadila, ale třeba příklad u hummusu: My prodáváme balení o 150 g, ta krabička s víčkem dělá 11 g. Kdybych to nahradil skleničkou, tak ta sklenička bude mít 300 g, tedy skoro 30× více. To znamená, že já potřebuju xkrát víc palet na to, abych dovezl ty obaly vůbec k nám a tím vytvořím násobně větší uhlíkovou stopu. Zároveň víc energie budu potřebovat na to, abych vůbec uvnitř skladu přemístil ta balení, která jsou daleko těžší. To samé s odvozem do řetězce na sklad, Často se zákazníci na nás obrací, že nejsme ekologičtí, protože produkujeme v plastu.

Je to díky nedostatečné edukovanosti veřejnosti v těchto tématech, bohužel.

MZ: Čili pokud ten plast je recyklovatelný, tak ta uhlíková stopa je nižší, než kdybyste to distribuovali ve skleněných obalech.

ŠH: My používáme polypropylénové krabičky, které jsou ze 100 % recyklovatelné a je to vlastně jenom uhlík a vodík. To je asi ta nejlepší varianta plastu, která se dá použít. Samozřejmě, neznamená to, že do budoucna by nebylo lepší přejít na nějaké cirkulární obaly typu škrob. Ale tam zatím ještě úplně není vyřešena prostupnost toho obalu. Ono, když se chcete na to dívat ekologicky: my zabalíme hummus do krabičky a má trvanlivost několik týdnů. Když jej zabalím do stejné krabičky, která byla vyrobená třeba z kukuřičného nebo bramborového škrobu – aby byla kompostovatelná, tak protože propustnost stěny tohoto plastu je úplně jinačí, tak se hummus zkazí 2× dříve. Tedy já bych musel vyprodukovat 2× větší množství obalů. Reálně se otočí v tomto cyklu 2× větší množství krabiček. Podle některých studií to není cesta, kudy bychom se měli vydávat. Tedy, dokud se nevyřeší ten obal, tak úplně nejsou jiné možnosti.

MZ: Jaké máte plány do budoucna? Mluvil jste o novém strategickém partnerovi. To znamená, že chcete navýšit produkci? Co chystáte, nebo co s tím z vašeho pohledu bude souviset?

ŠH: Jednak to, že předáváme výrobu firmě Ponnath, která je tradičním německým řeznickým producentem, tak se dostáváme na německý trh daleko přímější cestou, než bychom sami zvládli. Zároveň nám to dává možnost plně se soustředit na naši fermentovanou řadu a brand Beavia. Trh s hummusem už je poměrně obsazený, a to škálování pro nás právě bylo finančně nedosažitelné. Zároveň s kimchi jsme hodně napřed. Čechy byla první země v Evropě, kde se kimchi zalistovalo do řetězců. Protože my jsme měli kimchi v Albertu už v roce 2019.

A teď ta fermentace zažívá na celoevropské úrovni boom. Víc a víc lidí si uvědomuje, že je pro náš mikrobiom velmi důležité jíst potraviny, které jsou plné laktobacilu a enzymů. A hlavně jsou živé, protože my jsme zvyklí na to, že si můžeme v obchodě koupit kvašené zelí, ale většinou je pasterizované nebo sterilované. To znamená, že je kompletně mrtvé, takže vám nedává ze zdravotních hledisek téměř nic.

A proto jsme se rozhodli, že najdeme strategického partnera a budeme se plně věnovat těmto kvašeným produktům a s těmi bychom chtěli samozřejmě dobýt Evropu.

MZ: Jestli to správně chápu, tak v tuhle chvíli hlavním produktem je hummus a znamená to, že chcete kimchi dotlačit na jeho pozici ve vašem produktovém portfoliu?

ŠH: My bychom byli rádi, aby tu pozici ve finále mělo daleko větší.

MZ: Díky za rozhovor, ať se daří.

ŠH: Já děkuji.

Zpět na začátek