Jak se stát partnerem NASA? Stojí za tím hlavně náš vědecký tým, říká Jan Sohar z firmy Advacam

Velkým přínosem jsou ale i ve zdravotnictví, kde mohou minimalizovat nežádoucí účinky ozařování rakovinových nádorů, využívají se také při testování lehkých leteckých kompozitů nebo pomáhají odhalovat falzifikáty uměleckých děl. O špičkových technologiích a podnikání společnosti Advacam jsme si povídali s jejím ředitelem Janem Soharem.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 01:14 – Co všechno umí částicové kamery Advacam
• 06:25 – Jak se stát partnerem NASA nebo se dostat na vesmírné mise
• 10:53 – Byznys a konkurence v oboru detekce záření a zobrazovacích metod
• 20:55 – Příběh společnosti Advacam
• 25:07 – Obtížný přesun unikátní inovace do podnikání
• 31:33 – Jak z nápadu vytvořit úspěšnou firmu

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Zaměření Advacamu je možné rozdělit na dvě části. Jednak jsou to kosmické aktivity, kde zařízení firmy sledují jednotlivé částice kosmického záření. Kromě toho, že dokážou identifikovat, o jaký druh částice se jedná, jsou zároveň schopná určit, odkud částice na kameru dopadla.

Například v rámci mise Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) má společnost okolo čtrnácti detektorů, které permanentně monitorují prostředí a jsou součástí ochrany astronautů vůči kosmickému záření. Na jiných satelitech pak chrání před kosmickým zářením i samotnou elektroniku satelitu. 

Druhý směr je zobrazování. Stejné kamery umí částice také složit a udělat obrázek tak, jak ho známe z rentgenu v nemocnici. Podle slov Jana Sohara se firma do medicínského prostředí také chystá, ale je to pro ni složitější cesta.

V současné době dělá rentgenové zobrazování různých objektů v průmyslu, v umění nebo v letectví, kde se používají kompozitní materiály. Tento způsob se nazývá nedestruktivní testování materiálů. Spočívá v tom, že díky rentgenovému záření lze vidět do vnitřní struktury materiálů a identifikovat případné praskliny, defekty či bublinky apod.

V rámci rozhovoru padaly otázky i na úspěchy společnosti, které v českém kontextu nejsou právě běžné. Mimo jiné například to, že se představitelům Advacamu, kteří nedávno oslavili deset let od založení firmy, podařilo dostat jejich zařízení na taková místa, jako je už zmiňovaná Mezinárodní vesmírná stanice, dále třeba mise americké NASA a další.

Podle Jana Sohara je v této souvislosti důležité, že Advacam vznikl jako tzv. spin-off Českého vysokého učení technického, konkrétně Ústavu technické a experimentální fyziky. Znamená to, že díky tomu převzal určité know-how osvědčené v akademickém sektoru. A zároveň získal i mnoho důležitých kontaktů, přičemž jedním z nich byla a stále je univerzita v Houstonu, která je, s nadsázkou řečeno, dvorním akademickým pracovištěm americké NASA.

Právě díky této spolupráci se Advacam až na pozici partnera mimořádně prestižní organizace postupně propracoval. V současnosti se česká společnost pyšní certifikací NASA coby dodavatele zobrazovací technologie přímo pro její mise.

Jan Sohar při tom zdůraznil, že je to výsledek především působení velkého vědeckého týmu dvanácti seniorních vědců, který si firma navzdory tomu, že je relativně malá, pořád udržuje. Zároveň stále úzce spolupracuje se švýcarským CERNem, kde jsou vyvíjeny generace nových čipů, které Advacam testuje a následně implementujeme do svých kamer. 

Advacam od začátku fungoval jako mezinárodní společnost. Vyváží téměř 95 procent své produkce, což se mu ovšem v období covidové pandemie poněkud vymstilo. Vzhledem k tomu, že vyvíjí a prodává velmi inovativní produkt, jedním ze zásadních prodejních kanálů je pro něj osobní prezentace, účast na odborných konferencích a veletrzích. Jenže jakmile byly zavedené protipandemické restrikce, představitelé společnosti najednou neměli skoro rok a půl možnost cestovat, a tím i prezentovat. Díky tomu si uvědomili, že jim chybí zákazníci v České republice, což se od té doby snaží změnit.

V části rozhovoru, kde se šéf Advacamu s moderátorem Martinem Zikou bavili o konkurenci v tomto vysoce inovativním oboru, Jan Sohar vysvětlil, že technologie fotografování v průmyslu je dnes stále převážně analogová. Snímače, které se používají třeba i v medicíně, jsou analogové a obrázek se digitalizuje až následně.

Ovšem zobrazovací technologie Advacamu už je dnes plně digitální. Což je podle Jana Sohara prakticky podobná revoluce, jako když se ve fotografii přecházelo od papírové fotografie k digitální nebo od černobílé fotografie k barevné.

Advacam tedy dokáže dělat nejenom černobílé, ale i barevné rentgenové snímky. Díky tomu lze od sebe odlišit materiály obsažené v zobrazovaném předmětu, třeba v případě medicíny jednotlivé tkáně či orgány v těle. 

Neznamená to, že by Advacam byl jediný, kdo tuto novou technologii nabízí, začínají ji používat i velké společnosti. Česká společnost má však mírný náskok, který se snaží maximálně využít. Největší překážkou je v tom pro ni paradoxně fakt, že potenciální zákazníci nevědí, co všechno už je dnes v oblasti rentgenového zobrazování možné.

Musí se tedy maximálně zaměřit na osvětu. A to především prostřednictvím prezentací, kde zástupci firmy na různých případových studiích předvádějí možnosti svých přístrojů. Mimo jiné na umění. Advacam se totiž podílel třeba i na autentifikaci zajímavých uměleckých děl a díky vlastnostem nové generace kamer pomohl objevit podmalbu pod vrchní malbou na jednom z děl Vincenta Van Gogha. A díky tomu prokázat, že se jedná o originál obrazu.

V závěrečné části rozhovoru Jan Sohar popsal příběh své firmy, který je nepochybně zajímavý. Už proto, že začal návrhem jeho dlouholetého souseda, kterým byl jaderný fyzik Jan Jakůbek, později tedy spoluzakladatel, pustit se do podnikání s technologií, která vznikla v rámci ČVUT.

Jan Sohar byl v té době sice už zkušený podnikatel, ale z úplně jiného oboru. Vzpomíná, že s odpovědí na nabídku spolupráce neváhal ani minutu. Ovšem přiznává, že na počátku byl do určité míry naivní. 

Předpokládal totiž, že ve chvíli, kdy podepíšou smlouvu, budou mít k dispozici hotový produkt, který bude možné po drobných úpravách začít prodávat. V rozhovoru pro BusinessInfo.cz Jan Sohar s úsměvem dodal, že dostat se do této fáze bylo mnohem složitější a že než vytvořili první relevantní produkt, který mohli nabízet, uběhlo téměř rok a půl.

Podrobnosti, které se mimo jiné týkají problematiky transferu technologií z akademického prostředí do byznysu a celé řady souvisejících věcí, si můžete poslechnout na naší video a také audio platformách.

A na těch se také dozvíte, proč podle Jana Sohara firma Advacam jako taková ještě není hotová a co budou muset její představitelé udělat, aby se do této fáze dostali, nebo třeba co zajímavého chystají v příštích měsících a letech.

Martin Zika

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Janem Soharem

Na Mezinárodní vesmírné stanici, na misích americké NASA a zanedlouho dokonce i na Měsíci. Tam všude pomáhají částicové kamery české firmy Advacam zvyšovat bezpečnost a životnost posádek i přístrojů. Velkým přínosem jsou ale i ve zdravotnictví, kde mohou minimalizovat nežádoucí účinky ozařování rakovinových nádorů. Využívají se také při testování lehkých leteckých kompozitů nebo pomáhají odhalovat falzifikáty uměleckých děl. O špičkových technologiích a podnikání společnosti Advacam jsme si povídali s jejím ředitelem Janem Soharem.

Martin Zika: Jan Sohar, spoluzakladatel a ředitel společnosti Advacam je dnešním hostem ve studiu portálu BusinessInfo.cz. Dobrý den, vítejte.

Jan Sohar: Dobrý den.

MZ: Vaše částicové kamery se objevily mimo jiné na Mezinárodní vesmírné stanici. Také třeba na palubě družic, například v rámci mise americké NASA. Kromě vývoje a výroby těchto kamer se zabýváte také výzkumem tzv. pokročilých zobrazovacích metod. Ale když zůstaneme u těch kamer, co vlastně tyto přístroje umí? Jaké informace či údaje důležité pro praxi dokážou zjistit?

JS: Já bych ty obory rozdělil na dvě části. Jedna část je ta, kterou jste zmínil v rámci našich kosmických aktivit, kde naše zařízení vlastně sledují jednotlivé částice kosmického záření. Kromě toho, že dokážou identifikovat, co je to za částici, tak zároveň jsou schopny identifikovat odkud ta částice na tu naši kameru dopadla. V případě Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) jsou součástí ochrany astronautů vůči kosmickému záření. Na jiných satelitech chrání i elektroniku toho satelitu před kosmickým zářením.

A ten druhý obor je vlastně zobrazování. Ta stejná kamera je schopná buď identifikovat jednotlivé částice, anebo ty částice složit a udělat obrázek tak, jak ho známe z nemocnice, když si zlomíme ruku a rentgenují nás.

MZ: Mluvil jste o identifikaci záření v případě vesmírných misí. To znamená, že dokážete ochránit astronauty tím způsobem, že díky tomu, co zjistíte z kamer, víte, jakým způsobem mají být třeba oblečení v uvozovkách, nebo kdy se mohou vystavit tomu záření. Nebo jak tohle přesně funguje?

JS: Funguje to prakticky tak, jak říkáte. To znamená, naše zařízení identifikuje blížící se záření a astronaut má možnost se před ním nějakým způsobem ochránit. Těch možností je více, záleží to na intenzitě záření a taky na místě, kde se v daný moment nachází.

MZ: Čili to je vlastně permanentní práce. To není, že by se tam vyslaly vaše detektory před misí, ale ony jsou tam pořád.

JS: Na ISS máme v současné době myslím 14 detektorů, jestli se nepletu. A ty permanentně monitorují prostředí.

MZ: Pokud vím, tak vaše detektory nebo částicové kamery se používají v různých oborech. Není to jenom to, co jste zmiňoval. Můžete to vysvětlit?

JS: Je to ta druhá část. Děláme obrázky, rentgenové obrázky a prakticky čehokoliv. Tak, jak je to pro nás asi v životě běžné, tak známe rentgenové zobrazování z nemocnic. Do medicínského prostředí se také chystáme, ale to je z našeho pohledu trošku složitější cesta. V současné době děláme rentgenové zobrazování různých objektů v průmyslu, v umění, hodně v letectví, kde se používají kompozitní materiály. Obecně se tomu říká nedestruktivní testování materiálů.

MZ: Dá se říct, v jakém oboru jsou vaše výrobky nejvíc využívané?

JS: My se hodně orientujeme na kompozitní materiály. To znamená, laicky řečeno, plasty. Ty se stále častěji využívají, hlavně v leteckém průmyslu. Dneska prakticky všichni výrobci letadel přecházejí postupně od kovových materiálů ke kompozitním.

Dále rakety. Spolupracujeme velmi úzce se společností Blue Origin, která má naše zařízení pro svoje testování. Automobilový průmysl je dalším středem našeho zájmu. Jak se i tam uplatňují kompozitní materiály, tak i tam bude brzo naše místo.

MZ: A jenom pro představu. Jakým způsobem se využívají vaše detektory, třeba v oblasti těch kompozitních materiálů?

JS: Je to opět velmi podobné. Přirovnávám to k medicíně, protože k tomu máme všichni vesměs blízko. Když máte zlomenou ruku, tak si jdete udělat na rentgenologii rentgenový obrázek. Lékař se podívá na obrázek a vidí dovnitř té ruky. Je schopen identifikovat, zda je kost zlomená, nebo není. Rentgenové zobrazování aut, letadel je úplně na stejném principu. My vidíme prostřednictvím rentgenového záření do vnitřní struktury materiálů a jsme schopni identifikovat, jestli jsou tam nějaké praskliny, defekty, bublinky. Těch variant poškození, které identifikujeme, je spousta.

MZ: Jak je možné, že se vaše zařízení dostala na taková místa, která jsme zmiňovali, jako je Mezinárodní vesmírná stanice, mise americké NASA atd.? Co všechno zatím je?

JS: Vrátil bych se úplně na počátky naší firmy. Shodou okolností je to přesně 10 let od jejího založení, včera jsme měli výroční oslavu.

MZ: Gratuluji.

JS: Děkuji.

Je důležité říct, že my jsme vznikli jako spin off firma Českého vysokého učení technického, konkrétně Ústavu technické a experimentální fyziky. Co to znamená? Znamená to, že jsme převzali nějaké know-how, se kterým se léta pracovalo v akademickém sektoru. A zároveň jsme díky tomu získali i spoustu kontaktů, primárně v akademickém sektoru.

A jedním z těch kontaktů byla a stále je univerzita v Houstonu, která je, řekl bych, takovým dvorním akademickým pracovištěm americké NASA. Díky této spolupráci jsme se postupně stali partnerem přímo pro NASA. Dneska jsme od NASA certifikováni jako dodavatel naší zobrazovací technologie přímo pro jejich mise.

MZ: A kdybychom se pokusili dostat malinko níž. Ono to, jak to říkáte, zní poměrně jednoduše, ale asi to tak v praxi úplně není. Kdybyste třeba mohlo zmínit, co například obnáší udržovat si takovou kvalitu a inovaci, abyste byli schopni být partnerem takové instituce.

JS: Celá záležitost funguje díky tomu, že máme velký vědecký tým, který i přesto, že jsme relativně malá firma, tak stále držíme. Čítá dnes dvanáct seniorních vědců, kteří jsou specialisté na jednotlivé oblasti, kde se s našimi produkty uplatňujeme. A zároveň stále držíme krok se švýcarským CERNem, kde se vyvíjí další a další generace nových čipů, které testujeme a následně implementujeme do našich kamer. Takže ten proces je prakticky nekonečný, pokud ho něco nezastaví.

MZ: V roce 2022 byly vaše přístroje v lodi Orion v rámci mise NASA nazvané Artemis 1, která obletěla měsíc. Co všechno obnáší proces dostat se do takovéto mise? Dá se to říct?

JS: V případě této konkrétní mise, to už není naše zásluha. My jsme prakticky jediným dodavatelem této technologie pro americkou NASA a oni od nás pravidelně nakupují detektory pro svoje, ať už pozemní vývojové záležitosti, anebo potom jednotlivé mise.

My už nikterak neovlivňujeme, do které mise je naše zařízení nainstalováno. V tomhle případě se testovala cesta na oběžnou dráhu okolo Měsíce a naše detektory tam mají za úkol monitorovat aktuální radiaci kosmického záření po celou dobu té cesty.

MZ: Co je podstatou vašeho byznys modelu?

JS: My jsme firma, která se zabývá vývojem a výrobou rentgenových kamer. Asi takhle bych to zjednodušil.

MZ: Čili prodej výrobků.

JS: Jsme výrobní společnost, která vyvíjí a vyrábí relativně složitou elektronickou komponentu, kterou si od nás kupují ať už naši partneři pro kosmické aktivity, ale to není určitě nosná záležitost našeho obchodu, nebo dále jsou to firmy, které následně zamontovávají naši komponentu do svých zařízení.

MZ: Máte web pouze v angličtině. Znamená to, že vaše hlavní zaměření je směrem do zahraničí?

JS: Musím přiznat, že my jsme od začátku fungovali jako, řekněme, mezinárodní společnost. Trochu se nám to vymstilo v období covidu. Vzhledem k tomu, že vyvíjíme a prodáváme velmi inovativní produkt, tak jedním ze zásadních prodejních kanálů je osobní prezentace, účast na odborných konferencích a veletrzích.

My jsme najednou zůstali bez možnosti skoro rok a půl cestovat, a tím i prezentovat. A ukázalo se, že nám chybí zákazníci, jak se říká, okolo komína, to znamená v České republice. Zaměřili jsme se tedy i na Českou republiku. A když se zmiňoval ten web, on bude i v češtině.

MZ: A jak to vypadá z hlediska toho poměru?

JS: 95 % našich výrobků jde na export.

MZ: Viděl jsem, že působíte v celé řadě zemí. Máte tam partnerské společnosti, distributory. Je to tak?

JS: Máme síť distributorů anebo obchodních partnerů v těch pro nás důležitých regionech. Takže prodáváme buď napřímo, anebo prostřednictvím naší distribuční sítě.

MZ: Jaká je konkurence v tomto vysoce inovativním oboru?

JS: Je potřeba říct, že rentgenování samo o sobě je staré řádově přes 120 let. V případě toho záření, to znamená rentgenové lampy, toho vývoje za tu celou éru tolik neproběhlo. Co se ale vyvíjí, jsou ty snímače. Pamatujeme ještě, jak se fotilo na film. Rentgenové snímky v nemocnici, kdy lékař měl fólii, kterou prosvětloval na světelné desce a tam zkoumal, jestli tam ta zlomenina je, nebo není. Tam to rozlišení bylo v porovnání s dnešními technologiemi velmi špatné. Dneska se i v medicíně… ještě doplním: focení na filmové fólie je v průmyslu stále běžná záležitost. Jsou aplikace, kde se nedostanete s jiným zařízením než s fólií, takže se fotí stále na fólii.

Dnešní běžná technologie je analogová. To znamená snímače, které se používají i v medicíně, jsou analogové a obrázek se až následně digitalizuje. Vy sice vidíte digitální obrázek, ale ta informace – obrázek byl získán primárně analogovou cestou a až následně digitalizován.

Naše technologie už je plně digitální. Což je prakticky podobná revoluce, jako když se ve fotografii přecházelo od papírové fotografie k digitální fotografii nebo od černobílé fotografie k barevné fotografii. My dneska jsme schopni dělat nejenom černobílé rentgenové snímky, tak jak je znáte, ale zároveň barevné rentgenové snímky. Jednotlivé barvy jsou přiděleny různým materiálům, kterými to záření prochází, takže jsme schopni od sebe odlišit materiály obsažené v předmětu, který zobrazujeme. V případě medicíny jsme schopni odlišit jednotlivé tkáně, jednotlivé orgány v těle. Ta technologie je úplně nová.

MZ: Takže ji máte jenom vy?

JS: Konkurence nikdy nespí a vývoj běží vždycky a všude. Jsme jedni z prvních, to je pravda. Nicméně velké společnosti, jako je Siemens, začínají technologii digitálního zobrazování používat také. My máme trošinku výhodu a náskok, což se snažíme maximálně využít.

Nicméně vrátím se k Vaší otázce, máme konkurenci v běžném rentgenovém zobrazování, protože už je to zaběhnutá činnost. Zařízení za tu dobu už jsou dostatečně robustní a zároveň, řekněme i cenově dostupnější. Tady přicházíme s technologií, která na trhu není, takže naší největší činností je jakási osvěta. Vůbec vysvětlit potencionálním zákazníkům, co je možné v rentgenovém zobrazování. Protože oni to nevědí.

MZ: Jak to děláte?

JS: Prezentujeme. Máme spoustu různých případových studií, na kterých ukazujeme, co všechno je možné. Aspoň pro mě, to nejhezčí, na čem prezentujeme naši technologii, je umění. Zabýváme se mimo jiné skenováním uměleckých děl a obrazů.

Podařilo se nám se podílet i na autentifikaci velmi zajímavých uměleckých děl. Využili jsme vlastnosti této nové generace kamer a objevili podmalbu pod tou vrchní malbou. A díky tomu se víceméně prokázalo, že se jedná o originál obrazu, v tomto případě od Van Gogha.

MZ: Říkáte, že část vaší technologie je v zásadě jedinečná v tuhle chvíli. Je to pro vás tím pádem jednodušší dostávat se do zahraničí? Říkal jste samozřejmě, že to je složité, protože tu technologii lidé neznají, neví, jaké jsou její možnosti. Takže má to svoje plus i mínus.

JS: Přesně tak. Ve chvíli, kdy zákazník zjistí možnosti a porozumí jim, tak pak už je náš, když to velmi zjednoduším. Nejvíce času zabere ukazování možností stávající technologie. Speciálně v případě kompozitních materiálů. To je lehký materiál. To znamená, že záření jím prakticky projde.

A když byste se pokoušel udělat stejný obrázek stávajícím rentgenovým přístrojem, tak získáte velmi přesvětlený snímek a tu vnitřní strukturu v tom prostě neuvidíte, nebo velmi špatně. Díky nové generaci detektoru jsme schopni s přesností minimálně 55 µm vidět kompletní vnitřní strukturu toho materiálu. A to musíme odprezentovat zákazníkům. Když pochopí možnosti naší technologie, tak máme vyhráno. Ale ten proces je dlouhý.

MZ: Využíváte při tom třeba nějaké asistence státu? Ať už jde o nějaké podnikatelské mise nebo nějaké konference atd.

JS: Využíváme a musím říct, že velmi rádi. Možná se to široce neví, ale Česká republika se vcelku snaží podporovat technologické firmy na světových trzích. Pokud se nějaká obchodní mise týká oboru, který nás zajímá, zmiňoval jsem to letectví, jsme velmi rádi, když se jí účastníme.

Velmi úzce spolupracujeme s Asociací leteckých a kosmických výrobců. A určitě nesmím zapomenout na CzechInvest a CzechTrade, což jsou organizace, které jednak byly pro tento účel zřízeny, a jednak mají spoustu šikovných lidí, kteří nám prakticky po celém světě vždycky vyjdou vstříc a pomůžou.

MZ: Já jsem se chtěl vrátit k tomu, co už jste zmiňoval, to znamená k začátkům firmy. Ten příběh mi přijde hodně zajímavý. Pokud mám správné informace, tak vás oslovil váš soused, jaderný fyzik Jan Jakůbek s návrhem začít podnikat s technologií, která vznikla v rámci ČVUT.

Jak na to vzpomínáte, na ty začátky? Protože Vy jste byl v té době už zkušený podnikatel, ale z úplně jiného oboru.

JS: Ano, z jiného oboru. Já jsem se do té doby zabýval výrobou a recyklací PET láhví, takže úplně odlišný obor.

Vzpomínám na to moc rád, protože to byla taková pro nás pionýrská léta. My se s Honzou známe velmi dlouho a mnohokrát jsme se bavili o tom, čím se zabývá, co v rámci svého působení v ČVUT vyvíjí. A když přišel na Vánoce před 10,5 lety s dotazem, zda bych mu nepomohl s komercializací, s transferem technologie vyvinuté v rámci jeho působení v ČVUT, tak mně netrvalo ani minutu, abych mu řekl, že velmi rád se toho budu účastnit.

Prakticky hned od ledna jsme začali vyjednávat s tehdejším ředitelem Ústavu technické a experimentální fyziky panem prof. Pospíšilem, který nám obrovsky pomohl.

V té době totiž nastavení procesu transferu technologií z akademického sektoru do komerčního bylo prakticky v plenkách. Dneska už všechny větší univerzity mají svoje pracoviště, která se zabývají organizací transferu a licenčními podmínkami atd. V té době nic takového na ČVUT nebylo, takže jsme i v tomhle směru byli pionýry.

A stálo nás to spoustu práce a času a jednání a právních jednání, abychom ten vztah nastavili seriózně pro obě strany. A zároveň podmínky byly takové, které by dávaly oběma stranám smysl. Myslím, že se to podařilo. Každoročně odvádíme ČVUT licenční poplatky v nemalé výši a s Ústavem spolupracujeme velmi úzce na nových projektech, prakticky kontinuálně.

MZ: Říkal jste, že ten vztah byl tehdy v plenkách. Myslíte, že to bylo tím pádem pro vás jednodušší nebo složitější? Jednodušší v tom smyslu, že podmínky ještě nebyly definovány, že možná je proces dnes administrativně náročnější. Jak to vnímáte?

JS: Abych pravdu řekl, neumím to stoprocentně posoudit, protože od té doby už jsem nic takového nerealizoval. Na druhou stranu myslím, že nás to stálo víc času, že ten proces byl delší, nicméně nebyl svázaný některými pravidly, která by ho mohla nějakým způsobem blokovat nebo brzdit. Takže těžko říct.

MZ: Obecně ten přesun z akademického prostředí do byznysu je hodně zajímavé a aktuální téma. Máte na to nějaký pohled?

Často se mluví o tom, že opravdu mnoho skvělých nápadů z laboratoře se nedostane k cílové skupině. Protože vědci často nechtějí opustit to místo v laboratoři a je tam samozřejmě celá řada dalších věcí. Jak vy toto vnímáte?

JS: Je to těžké. To jednoznačně. Já jsem v jakési primární naivitě předpokládal, že ve chvíli, kdy zvládneme celou administrativu, podepíšeme smlouvu, tak že dostáváme hotový produkt, který po drobných úpravách můžeme začít prodávat.

Ale neuvědomil jsem si, že výsledkem práce vědce není ani prototyp, ale je to jakýsi funkční vzorek. To zařízení vědec potřebuje k tomu, aby prokázal, že metoda funguje. A dále už se vývojem do nějaké prototypové fáze nebo vůbec do produkční fáze nezabývá.

Nás stálo první rok, rok a půl času, než jsme vytvořili první relevantní produkt, který jsme začali nabízet. Dnes máme tři produktové řady, které už jsou plně v naší vývojové režii. To znamená, že jsme schopni navazovat dalšími generacemi čipů nebo novými vlastnostmi, konstrukcemi detektorů. Je to už celé pod naší kontrolou. Proces transferu je náročný a mám pocit, že u nás není zatím dost podporován.

MZ: V jakém smyslu?

JS: Firma, která se do toho pustí, potřebuje za prvé čas, aby to vůbec přežila. Pokud mluvíme o technologickém vývoji, tak je to záležitost opravdu jednotek let, to se nedá tvořit v měsících nebo nedej bože v týdnech.

Druhá věc je, že potřebujete obrovskou podporu akademického sektoru, a to taky není úplně jednoduché. Jak jsem zmiňoval, vědec již svou část práce dokonal, ověřil metodu, publikoval článek a tím práce tady na tom zařízení pro něj končí a začíná se zabývat něčím novým.

My jsme měli to obrovské štěstí v podpoře od ÚTEFU (Ústav technické a experimentální fyziky ČVUT), díky které jsme opravdu mohli využívat i jejich infrastrukturu, kterou jsme ještě neměli vybudovanou. Pomáhali nám, když jsme potřebovali zařízení přeskládat, upravit, mohli jsme pracovat u nich. Díky tomu jsme ten transfer zvládli vcelku bezbolestně, byť to trvalo nějaký čas. Ale nedokážu si představit, jak by to fungovalo, respektive nefungovalo bez takovéto podpory.

MZ: Když si ještě vzpomenete na ty začátky, co bylo pro vás nejtěžší? Bylo to to, co jste říkal? To znamená, dotáhnout ten produkt do fáze, kdy už to můžete nabízet? Nebo tam byly nějaké další problematické fáze?

JS: Já myslím, že jste to definoval úplně přesně. To dotažení je nějaký proces. My jsme neměli zkušenosti tady v tom konkrétním oboru. A navíc tím základním týmem firmy v prvních letech byla vlastně skupina vědců, a vědec ten prakticky není nikdy hotov, protože pořád se dá něco vylepšovat.

Bylo složité nějakým způsobem ukočírovat vývoj. Zastavit ho v nějaké fázi, kdy už zařízení bylo dostatečně funkční a nebylo potřeba ho dál z pohledu zákazníka vylepšovat. Ten proces nám prostě zabral první léta života firmy.

Dnes má společnost Advacam v Praze řádově 40 zaměstnanců, má nastavené veškeré procesy. Už jenom vzpomínáme na pionýrská léta, kdy jsme všechno dělali na koleni.

MZ: Když vás Jan Jakůbek oslovil s nabídkou, tak Vás ta technologie hodně zaujala a chtěl jste se tomu věnovat, ale zároveň jste toho o ní moc nevěděl. Jaké to bylo z hlediska podnikání?

Vy jste i teď mluvil o tom, že na počátku byla skupina vědců, kteří neustále měli snahu produkt vylepšovat. Jak těžké bylo to kočírování a vůbec ten vztah, než jste se do toho v uvozovkách dostal?

JS: Trpělivost, touha po nějakém cíli a energie, kterou k tomu potřebujete. Bez tady těch třech vlastností se obecně nedá dosáhnout cílů.

A v tomto případě to bylo o to náročnější, že já jsem byl závislý na tom, co mi kolegové řekli, v jakém jsme stavu. Já nemám technické vzdělání, na rozdíl od základního týmu Advacamu. A musím říct, že zaplať pánbůh se nám to podařilo vcelku progresivně zvládnout. Dneska jsem opravdu pyšný na to, jak jsme ty první roky zvládli. Tím ale neříkám, že firma jako taková už je hotová. To ještě chvilinku potrvá.

MZ: Co vás čeká na té cestě, aby firma jako taková byla hotová?

JS: Myslím, že jsme v tuhle chvíli v období růstu. My jsme s Honzou museli udělat několik pro nás v první fázi nepopulárních kroků, ale správných, protože ani jeden z nás dvou není důsledným manažerem. My jsme spíše ti tahouni a vizionáři. Rozhodli jsme se, že musíme předat řízení do rukou profesionálů.

Před dvěma lety jsme najali provozního ředitele, loni (2022) finančního ředitele a snažíme se organizaci firmy předat do rukou těch, kteří jsou schopni na denní bázi se lépe věnovat struktuře celé firmy než my dva. Věříme, že proces v průběhu letošního roku dotáhneme a nám to zase umožní se věnovat novým projektům. Protože vy jste zmiňoval, že ve vědeckém prostředí dost často zajímavé myšlenky zůstanou nakonec v šuplíku. A musím říct, že my ten šuplík máme také plný.

MZ: Vy jste teď mluvil o plánech. Co zajímavého chystáte? Na co se těšíte?

JS: Medicína. Když jsme s tou technologií začínali před 10 lety, tak jsme směřovali do medicíny. Pak jsme zjistili, že ta cesta je delší, než jsme si dokázali představit, tak jsme, zjednodušeně řečeno, odbočili do průmyslových aplikací. Ale ta medicína, ta nás stále přitahuje a pevně věřím, že se nám podaří se nejenom s kamerami jako takovými, ale i s celými zařízeními v medicínském prostředí usadit.

MZ: A je ta cesta delší kvůli legislativním pravidlům a omezením? Nebo je tam i ještě něco jiného?

JS: Je to legislativa. Přece jenom, když skenujeme letadlo a udělali bychom, nedej bože, někde nějakou chybku, tak je to lehce opravitelné. Ve chvíli, kdy skenujete člověka, tak ta odpovědnost je na úplně jiné rovině.

MZ: Tak ať se vám podaří se tam dostat co nejdříve. Děkuji za rozhovor.

JS: Taky děkuji, rádo se stalo.

Zpět na začátek