Jak se podle nich bude dál vyvíjet světový obchod, co čeká USA, Evropu a Česko a na co by se také EU a ČR měly především zaměřit, aby dokázaly v rychle se měnícím světě uspět? Poslechněte si první debatu nového podcastu Týdne inovací a portálu BusinessInfo.cz nazvaného Innovate or Die! Jejími hosty byli Tomáš Kolář, ředitel společnosti Linet, Václav Muchna, zakladatel a ředitel Y Soft, a Petr Pudil, investor a zakladatel skupiny bpd partners.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:59 – Donald Trump naplňuje to, co avizoval už přes osmi lety
• 07:12 – Proč se první věty Friedricha Merze po jeho zvolení zapíšou do historie
• 09:22 – Firmy to zvládnou. Hrozí ale inflační vlna, která se může z USA přelít do světa
• 13:06 – Co přinese „weaponizace” byznysu
• 17:41 – Proč má Evropská unie v USA špatnou pověst
• 24:48 – Jaké úkoly čekají Evropu
• 31:07 – Největší dosavadní překážka hlubší integrace Unie padá
• 33:40 – Otevírá se nám jedinečná příležitost přilákat spoustu mladých z USA
• 37:21 – Proč je důležité uchovat si liberální demokratický režim
• 44:41 – Co můžou dělat a jak by se měly české firmy připravit
• 46:51 – Ztrácí se ochota riskovat, vzniká nároková kultura, je potřeba to změnit
• 48:22 – Oslavovat vývojová centra nemá smysl. Potřebujeme zde vyrábět finální produkty
• 53:06 – Česká i evropská vláda budou muset podporovat národní šampiony
• 57:29 – Jak se podniká v USA
• 59:14 – Jednoduchost umožňuje škálování. A hodnotu přidává marketing (neplést s reklamou).
• 1:04:30 – Dopady nové administrativy na byznys ve Spojených státech
• 1:10:40 – Pokud to Trump přežene, reakce voličů může být prudká

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v debatě zaznělo

Debata proběhla v době, kdy nová americká administrativa Donalda Trumpa oznámila, že uvalí cla ve výši 25 procent na dovoz z Evropské unie. Tomáš Kolář připomenul, že o zavedení cel administrativa hovoří už déle a výstupy zatím nebyly zcela jednoznačné. Je však pravděpodobné, že nějaká cla uvalena opravdu budou a je potřeba se na různé varianty připravit. 

Cílem Trumpovy administrativy podle Václava Muchny dlouhodobě je, přimět firmy k tomu, aby vyráběly v USA. A to se dotýká i českých firem. „Pro nás to znamená řešení celé škály opatření – od úprav transferových cen až po možnost, že některé výrobky budeme muset přímo vyrábět ve Spojených státech nebo tam alespoň přidávat významnou část přidané hodnoty,“ říká Tomáš Kolář. 

Nová opatření se ale nedotknou jen evropských firem. Stejně tak podle průzkumů Americké obchodní komory v EU situace dopadne na americké podniky zde působící. 9 z 10 z nich očekává zhoršení vztahů. Dvě třetiny se domnívají, že přijatá opatření negativně ovlivní jejich činnost v Evropě, a většina z nich zdůrazňuje, že evropský trh je pro ně zásadní. 

Tomáš Kolář se domnívá, že ruku v ruce s cly ze strany USA přijdou také reciproční cla, což může výrazně ovlivnit ceny na jednotlivých trzích. 

Weaponizace byznysu 

Petr Pudil v další části debaty popsal tzv. weaponizaci byznysu. V první řadě předpokládá, že vypukne velký boj o to, aby konkrétní výrobky nebyly zařazeny na seznam položek celních tarifů. Lze ale zároveň předpokládat, že některé firmy budou například lobbovat za to, aby mělo čínské zboží směřující do USA ještě vyšší clo. 

„Druhá rovina spočívá v tom, že se dostáváme do situace, kdy vlády začínají určovat vítěze a poražené,“ říká. Podle něj v USA panuje jiný přístup ke vztahu politiky a byznysu než v Evropě. Oproti Evropě, kde je byznys od politiky striktně oddělen z důvodu spojování s korupcí, Američané v tomto mají jistý benefit. „Evropa nemá sílu určovat pravidla hry – může se na ně adaptovat, má na to dostatečnou ekonomickou sílu, ale karty nerozdává,“ upřesňuje. 

Velký vliv také má fakt, že klíčové technologie dnes kontroluje soukromý sektor, a ne jednotlivé státy. Ty, které chtějí být globálními lídry se teď snaží nad těmito technologiemi získat vliv – ať už to bude s pomocí umělé inteligence, sociálních platforem nebo cloudových služeb. 

Postaví se Evropa na vlastní nohy? 

Pro Evropu můžou být podle hostů výše zmíněné faktory unikátní vstupenkou k tomu se více sjednotit a začít být nezávislou na USA a zároveň jasně vymezit hranice Rusku.  

Podle Václava Muchny je tohle ale něco, s čím Donald Trump nepočítá, protože silnější Evropu v zásadě nechce a má snahu Evropu naopak rozdělovat na jednotlivé státy a jednat s nimi. 

„Amerika má jednoduše jiné strategické cíle, než máme my. A není potřeba nad tím plakat – je to realita, kterou jsme měli vnímat už dávno,“ domnívá se Petr Pudil. 

Tomáš Kolář připomíná význam evropského trhu, který je založen na jasných pravidlech a férovém podnikání. „Navíc Evropa je největší exportér na světě – větší než Spojené státy i Čína. Naše ekonomická síla je obrovská, a to je něco, co má svoji hodnotu. Spojené státy to určitě vnímají.“ 

Václav Muchna k tomu, ale přidává druhou stranu, že právě to, že je Evropa velkým exportérem znamená, že tahá za kratší provaz a následující vývoj nás může zásadněji poškodit.  

Evropu také dlouhodobě brzdí některé zákony ohledně telekomunikace, bankovnictví či regulace v oblasti bezpečnosti, které si každý stát implementuje po svém, zatímco v USA jsou unifikované. Nevýhodou je také výrazná jazyková rozmanitost. 

Petr Pudil předpokládá, že v Evropě na základě současného dění dojde k větší harmonizaci a uvolnění bariér na vnitřním trhu. „Největší překážkou pro hlubší integraci Evropy v posledních deseti letech bylo, že bohatší státy nebyly ochotné nést balance sheet společného dluhu. A bez společného dluhu neuděláte strukturální reformy,“ říká. 

Klíčem k úspěchu by tak mělo být zejména vytvoření vhodných podmínek pro inovace tak, aby v Evropě nejen vznikaly, ale aby tu i zůstávaly. Nyní totiž velká část evropských startupových firem tento trh opouští. 

Evropa potřebuje transformovat 

Podle Václava Muchny by se ale veškeré snahy o evropskou transformaci neměly promítat do životní úrovně nižší i vyšší střední třídy, což se na mnoha místech dnes děje.  

Podle Petra Pudila to do velké míry ovlivňuje energetika, která po odříznutí se od levné ruské energie není v dobré kondici. Souhlasí s popisem Maria Draghiho v jeho zprávě, že evropský energetický trh je naprosto nefunkční. 

Špicar: Máme drahé energie i moc regulace. Největší potíž je strach z neúspěchu a mindset „líp už bylo”

Tomáš Kolář v debatě připomněl, že výzvy jako Green Deal, které si EU stanovila, vznikaly v době ekonomického růstu, stability, bez reálné hrozby války. „Neznali jsme pojem energetická krize, protože už jsme ho zapomněli za tu dobu a neznali jsme inflaci, protože peníze jsme si půjčovali za 0,8 procenta komplet, včetně Euriboru a všeho,“ říká. Podmínky se však změnily, a tudíž by bylo podle něj potřeba vytýčit si znovu priority tak, aby odrážely současné potřeby.  

Woke culture nejen na amerických univerzitách 

Narozdíl do Tomáše Koláře si Petr Pudil myslí, že Donald Trump nedělá ukvapená rozhodnutí, ale že jede podle jasně stanoveného plánu a ve skutečnosti realizuje: plán Heritage Foundation „Project 2025“. „Sice řekl, že ho dělat nebude, ale ve finále, když si ho přečtete, jede krok za krokem přesně podle něj,“ říká. 

Součástí tohoto plánu je i snížení financování univerzit, což má přispět k odstranění woke culture, proti které se Trump vymezuje. To by mohlo mít takový efekt, že mnoho mladých talentů z amerických univerzit přijde do Evropy. 

Jak se mají nejen české firmy?  

Zatím není známo, kdy budou cla zavedena, ale podle Tomáše Koláře by firmy, které chtějí do USA dovážet, měly na situaci nějak reagovat.  

Podle Václava Muchny je to především otázka konkurenceschopnosti, protože správně fungující společnosti by 25procentní cla neměla zničit. Cílem by tak mělo být transformovat českou ekonomiku tak, aby nebyla subdodavatelskou, ale více se blížila k zákazníkovi. Pokud by české firmy vyvíjely koncové produkty s přidanou hodnotou, tyto vlivy by se nás tolik nedotýkaly. Pro to je potřeba vytvořit kapitálový trh.  

Petr Pudil si všímá, že v USA se také mnohem více investuje do umělé inteligence. „Když porovnáte investice do AI v Americe, tak jsou asi padesátkrát větší v soukromém sektoru než v Evropě. A to je, myslím, něco, v čem musíme dohonit ten vlak tak, aby ty byznysy byly konkurenceschopné, “ říká. 

Obecně si ale Tomáš Kolář všímá, že v mladé generaci není tak velká touha podnikat, jak by si představoval. Hlavní příčinu vidí ve školství, které by bylo podle něj potřeba zreformovat, aby odráželo více dnešní požadavky trhu. „Bankrot nesmí být ostuda. Musíme i těm startupům umožnit bankrotovat tak, že to toho člověka nezabije na dalších deset let,“ říká. 

Proč hosté debaty podnikají právě ve Spojených státech a dotýkají se změny nové administrativy přímo jejich byznysů? Podívejte se na celou debatu. 

Zpět na začátek

Přepis debaty s Tomášem Kolářem, Václavem Muchnou a Petrem Pudilem, kterou vedl Martin Zika

Martin Zika: Dobrý den, na první debatě nového podcastu Týdne inovací nazvaného Innovate or Die vítám dnes vzácné hosty: z levé strany pana Tomáše Koláře, ředitele společnosti Linet. Dobrý den. 

Tomáš Kolář: Děkuji za pozvání. 

MZ: Pana Václava Muchnu, zakladatele a ředitele společnosti Y Soft. Dobrý den. 

Václav Muchna: Dobrý den.  

MZ: A pana Petra Pudila, investora a spoluzakladatele společnosti bpd partners. Dobrý den.  

Petr Pudil: I vám dobrý den. Děkuji za pozvání. 

MZ: Děkuji pánové, že jste si udělali čas. Na úvod stručně shrnu, co do téhle chvíle konkrétního nová americká administrativa udělala: bylo to memorandum o recipročních clech. Mluvím o věcech, které se bezprostředně dotýkají Evropy. Memorandum o recipročních clech také oznámila dvacetipětiprocentní clo na dovoz oceli a hliníku do Spojených států.

A teď úplně čerstvě, to je informace ze včerejška: prezident Trump oznámil, že Spojené státy uvalí cla na obchod s Evropskou unií a že by ta cla měla být ve výši dvacet pět procent. Mě by zajímalo jednak to, jaké jsou konkrétní kroky, ale i to, co americká administrativa říká. Jak to vy sami hodnotíte a co očekáváte dál? Možná bych poprosil pana Koláře o začátek. 

TK: Tak já se pro začátek možná vrátím k jaru tohoto roku, kdy jsme poprvé slyšeli: „Uvalíme cla na veškeré importy do Spojených států, deset procent.“ Poté zaznělo: „Uvalíme cla na Evropu, deset procent.“ V létě jsme se dozvěděli, že to bude dvacet procent. A nyní, podle informace staré dvanáct hodin, je to pětadvacet procent – bez jakýchkoli dalších souvislostí či detailů. 

Takže na jednu stranu sledujeme tuto situaci opravdu už od jara. Když se vrátíme do období prezidenta Trumpa, kdy cla ještě nebyla v módě, tak on přesto na některé položky a dovozy z Evropy cla uvalil. Už tehdy jsme tomu dávali padesátiprocentní šanci, že se podobná situace zopakuje. S přibývajícím časem a rostoucí frekvencí těchto prohlášení jsme to začali brát ještě vážněji. 

Na druhou stranu, pokud se podíváme čistě na faktické informace, vidíme, že se neustále mění a vlastně postrádají jakoukoli souvislost. Jinými slovy, dnes je téměř jisté, že nějaká cla na něco uvalena budou. Jaká cla a na co přesně, nemůžeme vědět, protože zatím neexistuje žádná jasná agenda, kterou bychom uměli přečíst a podle níž bychom se mohli orientovat. Přesto je potřeba tuto situaci brát vážně. 

MZ: Kdybyste měl říct s ohledem na tu budoucnost, co očekáváte nebo jak se chovat v této situaci, tak co by to všechno bylo? 

TK: Tím, že v této situaci žijeme už tři čtvrtě roku, rozpracováváme si různé scénáře. Od těch nejoptimističtějších, kdy některé celní položky zůstanou nedotčeny, až po ty nejpesimističtější, kdy budou zavedena plošná cla na veškeré dovozy z Evropy. 

Pro nás to znamená řešení celé škály opatření – od úprav transferových cen až po možnost, že některé výrobky budeme muset přímo vyrábět ve Spojených státech nebo tam alespoň přidávat významnou část přidané hodnoty. 

MZ: Tohle bych rád potom rozebral podrobněji. Poprosím pana Muchnu. 

VM: Myslím, že se absolutně shoduji. Možná bych se v tomto směru vrátil ještě dál do historie. Už během prvního volebního období Trump říkal, že jeho cílem je dostat firmy k tomu, aby vyráběly v Americe. 

Já to tedy vnímám tak, že tato strategie má mnohem delší kořeny – jen s tím rozdílem, že do druhého období vstupuje připravenější. Tentokrát evidentně není překvapený, že vyhrál volby, a jednoduše začíná naplňovat to, o čem mluvil už před osmi lety. Myslím si tedy, že jeho skutečným cílem je opravdu dostat firmy do Ameriky. 

A to, co tu zaznělo, to jen potvrzuje. České firmy, které dosud neměly výrobu v Americe, o ní teď začínají vážně uvažovat. Reakce je jasná: „Musíme přesunout část výroby nebo větší podíl přidané hodnoty do Ameriky.“ 

MZ: Určitě se k tomu dostaneme. Pane Pudile, jak to vnímáte vy? Jak to na vás působí? Co se děje? 

PP: Souhlasím s kolegy a myslím, že Donald Trump nyní naplno manifestuje to, co chtěl vždy dosáhnout – tedy rozvrátit neoliberální obchodní pořádek. V podstatě odsouvá multilateralismus do pozadí a soustředí se na bilaterální agendu. 

Cla jsou pro něj nejen nástrojem k prosazení jeho geopolitických a strategických zájmů, ale současně i fiskálním nástrojem, jak kompenzovat výpadek příjmů způsobený plánovaným, nebo už částečně realizovaným, snížením daní. 

Tento vývoj nás příliš nepřekvapuje. Říkáme tomu „regionalizace globalizace“. Myšlenka toho, že vyrábíte v Lipsku, kde máte velkou fabriku a odtud vyvážíte po celém světě v tom novém světovém pořádku, který nejenom Donald Trump, ale spousta jeho předchůdců a spousta jiných větších ekonomik, prosazuje, není schématem, který bude funkční. To znamená, že pokud někdo něco vyrábí, musí být blíž svým zákazníkům. 

VM: Myslím, že je tu ještě jeden důležitý aspekt. V Evropě to evidentně způsobuje určitý šok, ale upřímně – vzhledem k tomu, co už tu zaznělo – jsme na to měli být připraveni. Proto mě překvapuje, proč jsme překvapeni. 

Myslím, že společným jmenovatelem je naše dlouhodobé vnímání amerického prezidenta. Vždycky jsme ho viděli jako jakéhosi „světového prezidenta“, jako garanta světového řádu. A právě tady podle mě nastal obrovský posun – Amerika už není tím světovým garantem. 

To, o co dlouhodobě usilovaly Čína a Rusko, tedy otřást světovou dominancí USA, se do určité míry povedlo. Kroky Donalda Trumpa to jasně ukazují. On to přitom říkal už před osmi lety: America First. 

Trump není světovým prezidentem, Trump je prezidentem USA. A nám tím říká: „Mně je jedno, co se děje mimo USA, mě zajímá USA.“ 

MZ: Toto téma určitě probereme podrobněji. Jen pro zajímavost – možná jste si toho také všimli. V uplynulých dnech se v médiích objevily výsledky průzkumu Americké obchodní komory působící v Evropské unii. 

Z nich mimo jiné vyplynulo, že devět z deseti amerických podniků v Evropě očekává zhoršení vztahů. Dvě třetiny se domnívají, že přijatá opatření negativně ovlivní jejich činnost v Evropě, a většina z nich zdůrazňuje, že evropský trh je pro ně zásadní. 

Otázkou je, zda by toto neměl americký prezident brát v potaz. A jestli to může nějak ovlivnit konečné nastavení obchodních podmínek. 

PP: Myslím si, že to výrazně otřese nejen ekonomikou, ale i spotřebitelským chováním a peněženkami lidí. Už dnes to vidíme na propadech prodejů Tesly – šedesát procent v Evropě, čtyřicet procent v Kalifornii. Spotřebitelé reagují na politiku. U někoho to vzbuzuje nadšení, u jiných depresi, ale jedno je jasné – spotřebitelé budou stále více preferovat domácí zboží. 

Regionalizace tedy není jen otázkou vlád a jejich politik, ale také spotřebitelské podpory. Nedávno jsem strávil nějaký čas v Německu a odnesl jsem si odtamtud zajímavý pocit – Němci říkají: „Konečně máme něco, na čem se shodneme.“ Zeptal jsem se, co to je, a dostal jsem odpověď: „Začínáme mít opravdu problém s Američany. Cítíme se zrazeni a už máme dost.“ 

Když se pak podíváme na první větu, kterou Friedrich Merz pronesl po svém zvolení, myslím si, že to je výrok, který se zapíše do historie: „Budu dělat velkou Evropu, odcházím od Spojených států a jsem ochoten zadlužit Evropu na balance sheetu Německa.“ 

Právě ta třetí věta je naprosto zlomová pro budoucí vývoj Evropské unie. Německo totiž dlouho brzdilo hlubší evropskou integraci, protože Němci nikdy nebrali Evropu jako projekt, za který by měli částečně ručit.  

MZ: Pojďme se přesunout k tomu, jak kroky Trumpovy administrativy ovlivní svět a můžeme začít u Evropy. Vy jste to téma načal. Mimochodem, nedávno jste napsal článek pro Hospodářské noviny, kde jste uvedl, že pokud se situace bude vyvíjet tak, jak to nyní vypadá, čeká nás něco, co jste nazval „weaponizace byznysu“. 

Jak podle vás tento trend dopadne na Evropu? 

TK: Hypoteticky si vezměme, že ta cla budou skutečně zavedena – a všechno naznačuje, že budou. Cla ale nikdy nepřicházejí samostatně, vždy spustí reakci v podobě recipročních opatření. 

Ano, Trump se snaží přimět firmy, aby se vrátily do Spojených států a začaly tam vyrábět. Jenže to nejsou rozhodnutí ani aktivity, které lze realizovat během měsíce. Vznikne přechodné období – část firem si to rozmyslí, část promítne cla do svých cen a část skutečně přesune výrobu. Celý tento proces ale potrvá několik let. 

Proti tomu budou určitě zavedena reciproční cla, protože obchodní války nikdy nekončí jednostranně. Každý se snaží budovat si co nejlepší vyjednávací pozici. To znamená, že ve střednědobém horizontu to ovlivní ceny na jednotlivých trzích, protože budou zatíženy cly – což lze v podstatě vnímat jako další daň, která do byznysu vstoupí. 

A tady navazuji na Petra – byznys není jen o penězích, ale také o emocích. A právě emoce v tomhle procesu sehrají obrovskou roli. 

VM: Můžeme se podívat na dobrý příklad Kanady, kde Trump v podstatě začal. Sledujeme tam, co se děje, a vidíme, že hodnocení dopadů cel je jednoznačně negativní – nejen pro USA, ale pro Kanadu ještě víc. Kanaďané už na situaci začali reagovat, například rušením dovolených ve Spojených státech a dalšími kroky. 

Myslím si, že byznys si s tím nakonec poradí, existují způsoby, jak to nastavit a jak se s tím poprat. Nicméně určitě to povede k růstu cenové hladiny a může to rozkolísat globální ekonomiku, především skrze inflaci. Nedávno jsme si prošli jedním inflačním peklem, a i když v USA to bylo oproti Česku menší peklo, tahle situace může být mnohem horší. 

Pokud se tato inflační vlna přelije z Ameriky do celého světa, bude to mít dalekosáhlé důsledky. Míra provázanosti světové ekonomiky je stále obrovská – i kdyby USA zavedly stoprocentní cla, propojení nezmizí ze dne na den. A jak už zaznělo, rozhodnutí o přesunu výroby jsou dlouhodobá, nejde o něco, co se dá zvládnout za rok. 

Výsledkem bude, že všichni na tom budou hůř, všechno bude dražší. Ale zdá se, že Američané s tím počítají a říkají si: „Ano, ale my se budeme mít míň hůř než ostatní.“ 

MZ: Rozumím. No, ono to určitě nebude mít dopad jen na ekonomiku. Když se bavíme o vztazích mezi státy, může to zasáhnout i je. Dnes vidíme, že konflikty ve světě jednoznačně jsou, a podobná opatření by na ně mohla mít negativní dopad. Pane Pudile, jak to vidíte? 

PP: Já možná rozvinu tu weaponizaci. Myslím, že to má dvě roviny. První je samotný seznam položek v celních tarifech. Ve všech zemích už vypukl, nebo brzy vypukne, obrovský boj o to, aby se konkrétní výrobky na seznam nedostaly. To je logické – každý byznys se bude snažit vyjednat si výjimku. Zároveň ale mohou některé firmy lobbovat za to, aby například čínské zboží směřující do Ameriky mělo ještě vyšší clo. To znamená, že se kolem toho strhne velký poprask. 

Druhá rovina spočívá v tom, že se dostáváme do situace, kdy vlády začínají určovat vítěze a poražené. To je zásadní rozdíl oproti liberálnímu pojetí globální ekonomiky. Samozřejmě ani dřív nebyla pravidla stoprocentně spravedlivá, protože globální obchod je složitý, ale alespoň jsme se snažili hrát podle pravidel. 

VM: Alespoň tam byla ta snaha, že? 

PP: Dříve tu byla snaha hrát podle pravidel a měl jste příležitost se bránit. Teď jsme ale v situaci, kdy vlády aktivně vybírají vítěze a poražené, což je úplně jiný způsob fungování. A to je něco, co se Evropa bude muset naučit. 

Američané mají v tomto ohledu výhodu – byznys a politika tam spolu dokážou lépe komunikovat. Existuje tam kultura, kde je byznys vnímán pozitivně a není automaticky spojován s korupcí. V Evropě jsme si byznys a politiku naopak striktně oddělili a nyní jen těžko hledáme cestu zpět. Společnost není nastavená na to, aby politici a byznysmeni byli vedle sebe. 

To je ale realita, se kterou se budeme muset vyrovnat, protože Evropa nemá sílu určovat pravidla hry – může se na ně adaptovat, má na to dostatečnou ekonomickou sílu, ale karty nerozdává. 

A pak je tu druhá, možná ještě vážnější rovina „weaponizace byznysu“. Poprvé v historii už klíčové technologie nejsou primárně kontrolovány státy, ale soukromým sektorem. Státy, které chtějí být globálními lídry, se nyní snaží získat nad těmito technologiemi vliv – a dělají to různými způsoby. 

To může vést až k určité technologické dystopii, kterou známe třeba z Orwella nebo Huxleyho. Nechci zabíhat do filozofických rozměrů, ale faktem je, že ovládání klíčových technologií – jako jsou sociální platformy, umělá inteligence nebo cloudové služby – se stane hlavním tématem pro vlády s globálními ambicemi. A je jasné, že si při tom nebudou brát příliš servítky. 

MZ: To zní docela hrozivě. Dá se s tím podle vás něco dělat? 

PP: Myslím si, že pro Evropu je to obrovská příležitost. Poprvé od druhé světové války máme možnost postavit se na vlastní nohy, poděkovat Američanům za to, že nás osvobodili, domluvit se s nimi na jaderném deštníku a jít si vlastní cestou. Zároveň je to šance jasně vymezit Rusku, kde končí jeho hranice. 

Podle mě je to pro Evropu naprosto unikátní moment. A zvládnout to můžeme. Věci, které je potřeba v Evropě zlepšit, nejsou žádná raketová věda. Stačí udělat několik klíčových kroků, a především si více věřit. 

A upřímně, Donald Trump spolu s Elonem Muskem nás každý den jen utvrzují v tom, že si věřit opravdu musíme. 

VM: Já bych možná k tomu dodal, že můj názor je, že pokud by v Americe byli bývali pokračovali demokraté, tak Evropa by tuhle šanci nedostala. 

MZ: Pojďme si tedy podrobněji rozebrat, jak by podle vás měla reagovat Evropa – a nejen Evropa, ale i Česko – na tuto situaci konkrétně. Zároveň bych se ale ještě rád vrátil k otázce, kterou jsem položil dříve. I když to není čistě byznysová záležitost, jak podle vás tyto změny ovlivní vztahy mezi státy? Vidíte tam nějaké riziko, vzhledem k tomu, že rétorika se vyhrocuje a konflikty ve světě narůstají? To je samozřejmě velmi důležité téma. Tak jestli vnímáte, že tam to riziko roste? Může to mít nějaké konotace i v důsledku toho, co jste říkal? 

TK: Myslím, že zatím musíme zůstat v hypotetické rovině. Jakkoliv jsou ty signály silné, tak jsou nespojité. Když se podíváte na to, co k nám přichází skrze média, co sem propadá do Evropy, tak mi nepřipadá, že by ty kroky byly super sofistikované a promyšlené. 

Když se připravují nějaké reformy, tak se na ně chystáte několik let a mají nějakou formu. Donald Trump je tam šest týdnů, takže si myslím, že je těžké z toho něco usuzovat. Ale když se oprostím od toho, co je přefiltrované přes média, a bavím se s Američany, se kterými jsem v úzkém kontaktu, tak tam dneska vnímám dvě roviny. 

Jedna rovina je: „Ano, konečně máme nějaký progres ve Spojených státech, věci se začínají dít, ukazuje se na problémy, které nám třeba i dlouhodobě vadily.“ Na druhou stranu ale vnímám i určité zmatení – možná z toho tempa, z pochopení, jaký to má proces, jestli tam vůbec nějaký proces je. Takže ta nejistota, jestli je všechno, co dělají, správně, tam určitě artikulovaná je. 

A pak je tu druhá rovina – despekt vůči Evropě. Myslím, že náš vnější obraz a způsob, jakým se o Evropě mluví ve Spojených státech, není dobrý. 

A tady jsem zpátky u emocí. Dělat byznys s někým, kdo má nativně v sobě despekt k tomu kontinentu, ze kterého pocházíme, prostě není dobrá výchozí pozice. Takže si myslím, že to do těch vztahů nějaký dopad mít bude. 

MZ: Ten despekt vychází hlavně z toho, že Evropa je závislá z bezpečnostního hlediska? 

TK: My se bavíme o byznysových rozhodnutích, ale oni rovnou říkají: „Heleďte, nebudeme investovat v Evropě. Vždyť se podívejte – vy ani nevíte, co vlastně chcete, a roky z vás nevypadlo žádné kloudné rozhodnutí.“ 

Takže otázka je, jestli ty trhy vůbec budou existovat v takové podobě, jak je známe. Jejich přístup je jasný: Pojďme investovat ve Spojených státech, tam máme jasnou agendu, víme, kam směřujeme, a ten trh poroste. 

A tohle není nic, co by bylo podloženo tvrdými daty, analýzami nebo skutečnou realitou trhu. To jsou emoce. To je o tom, jak oni vidí nás a jak oni vidí sebe. 

VM: Vance to krásně shrnul na fóru v Mnichově, když prohlásil něco ve smyslu: „Vy máte na hranicích Rusko, které zbrojí jako blázen, a vy jako Evropa jste se zmohli na to, že jste zakázali brčka a udělali plastová víčka.“ A co na to chcete říct? Pak se nemůžeme divit, že v Americe mají o Evropě takový obrázek. 

MZ: Pane Pudile, jak vy to vidíte? 

PP: Myslím si, že to bude mít jasný dopad na vztahy. To, co řekl Merz, to, co říká Macron – vidíme v přímém přenosu od Mnichova reálný rozpad aliance. Možná formálně zůstane, ale hodnotovou aliancí už nikdy nebude. 

Ten zážitek z druhé světové války už dnes nemá své následovníky, na tom už Evropu a Ameriku nespojíte. Amerika má jednoduše jiné strategické cíle, než máme my. A není potřeba nad tím plakat – je to realita, kterou jsme měli vnímat už dávno. 

Tohle není o Trumpovi, jako by spadl z vesmíru. Tenhle trend v Americe byl dlouhodobý a Trump ho možná jen urychlil. Ale myslím si, že pro Evropu to nakonec může být pozitivní – donutí ji to dělat věci, které už dávno dělat měla. 

A tady jsem optimista. Nemyslím si, že je to konec světa nebo že bychom měli začít přemýšlet, kam se odstěhovat. Myslím si, že žijeme na nejlepším kontinentu na světě. 

VM: V nejlepší zemi na světě. 

PP: V nejlepší možná i zemi na světě. Nechme Američany, ať si prostě poradí s tím, co chtějí. Je to jejich země, zvolili si to a budou si to volit dál sami. A my se soustřeďme na výzvy, které stojí před námi. V tom si myslím, že nám opravdu pomůžou, protože nám ukážou, že jsme na to sami a v tu chvíli se začneme o sebe starat. 

MZ: Na druhou stranu spousta lidí tvrdí, že vzhledem k té výzvě v podobě Číny, že je to spojenectví se Spojenými státy, je pro nás zásadní, ale uvidíme. 

VM: To by mělo být zásadní i pro USA, protože USA taky potřebují proti Číně spojence. Zatím to vypadá, že spíš toho spojence vidí v Rusku než v nás. 

MZ: Na to se chci právě zeptat. 

VM: Ještě bych k tomu dodal jednu věc. My v Evropě – minimálně tady v tomto kroužku – to vnímáme jako příležitost. Říkáme si, že se spojíme a že z toho Evropa vyjde silnější. Jenže podle mě s tím Trump vůbec nepočítá, protože silnější Evropa je to poslední, co by chtěl. 

Když se podíváme na jeho kroky – nebo třeba na kroky Elona Muska, například v souvislosti s podporou AfD v Německu. Trump to ostatně říká otevřeně: „Nechci jednat s Evropskou unií, protože je pro mě příliš silná. Chci ji rozbít. Chci, aby Německo vystoupilo z EU. Chci jednat s Německem, chci jednat s Británií.“ 

Vždy, když jedná s evropskými zeměmi, vidíme jasnou snahu Evropu rozklížit. Kdyby považoval za reálné, že jeho kroky povedou k posílení Evropy, přistupoval by k tomu úplně jinak. 

Neříkám, že to tak nutně dopadne – samozřejmě si přeji a plně podporuji, aby z toho Evropa vyšla silnější. Ale nesmíme ignorovat aspekt, že Američané spíš počítají s tím, že se Evropa rozpadne, že se nedokážeme na ničem dohodnout a že nejsme schopni jednotné akce. 

A všechny kroky USA tomu odpovídají – „Nechceme jednat s EU, chceme jednat s jednotlivými státy.“ 

MZ: Jasně. Než se dostaneme k tomu, co by Evropa podle vás měla konkrétně dělat, ještě bych se chtěl zeptat na jednu věc. Často se argumentuje tím, že Evropa je stále obrovský trh a pro Ameriku velmi důležitý. Jakou roli to podle vás bude hrát v jejich rozhodování? V tom, co se tam bude dít? 

TK: Myslím si, že to je jedna z věcí, na kterou bychom neměli zapomínat. Evropa není jenom velký trh. To je ten největší trh. Evropa je trh, ve kterém se podniká dobře, protože jsme se do velké míry zbavili korupce a trh funguje podle jasných pravidel. Podnikání je tu tedy férovější. Navíc Evropa je největší exportér na světě – větší než Spojené státy i Čína. Naše ekonomická síla je obrovská, a to je něco, co má svoji hodnotu. Spojené státy to určitě vnímají. 

Otázkou ale je, jestli nám dovolí, aby Evropa byla Evropou, nebo jestli se necháme rozklížit. A tohle máme ve vlastních rukách. 

MZ: Pane Muchno? 

VM: Já myslím, že na bilanci zahraničního obchodu EU a USA je vidět, že Evropa je ten exportér. To znamená, logicky, taháme v tomto za menší provaz, protože nás prostě tento vývoj principiálně poškodí víc a Trump otevřeně říká: „Vím, že to poškodí Ameriku, ale vás to poškodí víc.“ On se tedy nedívá na blaho Američanů absolutně, ale relativně – ve smyslu: „Ano, my se budeme mít míň hůř než vy.“ A co s tím můžeme dělat?  

První věc je posílit to, v čem je Evropa slabá – například jednotný trh a jednotná pravidla. V Americe, když tam podnikáte, vnímáte ji jako federaci. Realita je taková, že spousta pravidel a zákonů – například regulace, zaměstnávání, daně nebo pracovněprávní agenda – se v USA liší stát od státu. Třeba pravidla pro propouštění jsou úplně jiná v Texasu než v New Yorku. A spoustu dalších věcí. 

Na druhou stranu, to máme i v Evropě. Na druhou stranu je americký trh v některých sektorech mnohem unifikovanější. Když se podíváme třeba na telekomunikace, bankovnictví nebo regulace v oblasti bezpečnosti – což je pro IT byznys klíčové – v USA stačí udělat jednu velkou federální certifikaci a ta platí na fedarální úrovni všude. 

V Evropě si naproti tomu přijmeme například bezpečnostní zákon, jako byla třeba NIS2, ale každý stát si ho implementuje jinak. Máme sice společné minimum, což je hezké, ale byznysu to nepomáhá.  

My musíme jít a ten software v podstatě certifikovat znovu v každé jednotlivé zemi, protože je mnoho příkladů v IT, telekomunikacích, bankovnictví atd., kde trh opravdu není jednotný. A není jednotný proto, že si jednotlivé země EU prostě hájí své národní zájmy a nejsme schopni se na tom dohodnout. Teď je otázkou, jestli my jako Evropa dokážeme – v zájmu toho, abychom vytvořili větší a homogennější celek, který v geopolitické situaci, ať už vůči USA, Rusku nebo Číně – opravdu fungovat. 

Prvním krokem je začít fungovat mnohem víc jako jednotný trh. Naše ambice by neměla být, že doženeme Američany, protože k tomu jsme relativně blízko. Naší ambicí by mělo být, aby náš jednotný trh fungoval mnohem jednotněji než v Americe, zejména z hlediska různých harmonizací. 

Hlavním důvodem je naše velká nevýhoda v jazykové rozmanitosti, kterou Američané v USA nemají. Když děláte B2C, potřebujete španělštinu. Mimochodem, v USA vychází víc novin ve španělštině než v angličtině. 

To jsem někde četl. Nedám za to ruku do ohně, ale už jsem to slyšel několikrát. Vím, že na hotelu se běžně bez španělštiny s těmi zaměstnanci prostě nedomluvíte. A když pracujete v B2B, potřebujete angličtinu. Tohle je velká nevýhoda Evropy. Na druhou stranu je ale odstraňována technologicky, protože technologie a AI v tomto směru dělají neskutečnou práci. Musíme si ale uvědomit, že máme jazykový handicap, a abychom měli skutečně jednotný trh, o to víc potřebujeme harmonizaci. 

V geopolitické rovině musíme také vytvářet určitou image, která souvisí s naší schopností ubránit se Rusku. A problém je, že místo toho brečíme a říkáme: „Američané nás opouštějí, co budeme dělat?“ To je obraz, který vytváříme. Samozřejmě, že to byla první šoková reakce, ale postupně se transformuje v to, že s tím musíme začít něco dělat. 

Takže podle mě jde jednak o obranu, jednak o naši schopnost se v Evropě sami ubránit, a jednak o to, abychom – když už jsme největší trh – tím trhem opravdu byli. 

TK: Já k tomu jenom doplním takovou vtipnou noticku. 450 milionů Evropanů kouká na 330 milionů Američanů, aby je ochránilo před 150 miliony Rusy. 

MZ: Je to tak. Jen pro názornost k tomu, co jste říkal o vnitřním trhu – nedávno se objevila nějaká čísla Mezinárodního měnového fondu, podle kterých mimocelní bariéry, které tu máme, odpovídají přibližně čtyřiačtyřiceti procentům cel. 

TK: Někde jsem četl ve službách 110 procent.  

VM: Já bych se nedivil, já bych se nedivil.  

PP: Je to tak. 

VM: A mimochodem, i kdyby to byla polovina, tak je to pořád strašně brutální. 

TK: Jak jsi říkal, ano, v Americe máme rozdílná pravidla pro propouštění, ale zkuste si zaměstnat někoho v rámci Evropské unie, aby tam šel dělat full-time práci. To je ten problém. Propouštění lidí podle nějakých pravidel je technický proces, ale skutečný problém je minimální pohyblivost služeb v rámci EU. A vzhledem k tomu, jak jsme servisně založené ekonomiky, je to problém. Tady ten trh ani pořádně neexistuje. 

MZ: Tohle je jedna z věcí, které se zmiňují asi nejčastěji, pokud jde o to, co by se mělo udělat – tedy uvolnit bariéry na vnitřním trhu. Myslíte, že evropské státy budou pod vlivem současného dění ochotné přistoupit na výrazně větší harmonizaci? 

PP: Já jsem velký optimista. Myslím si, že i kroky, které v těchto dnech vidíme, svědčí o velkém posunu. Znovu to tady zopakuji. Největší překážkou pro hlubší integraci Evropy v posledních deseti letech bylo, že bohatší státy nebyly ochotné nést ten balance sheet toho společného dluhu. A bez společného dluhu neuděláte strukturální reformy. 

Teď jste však v situaci, kdy musíte vydat třeba jeden trilion eur v příštích deseti letech na obranu, kromě dalších ambiciózních cílů, které máme. A na to vám balance sheet jednotlivých států nestačí. V podstatě máte jen jedinou možnost, a to připustit, že to jde. A Friedrich Merz řekl, že to jde. Bude to klikatá cesta a nebude to v tempu Donalda Trumpa, to je pravda. Ale možná bychom měli být rádi, že to nebude v tempu Donalda Trumpa, protože nezapomínejme na jednu věc: v tuto chvíli si myslím, že má Evropa velmi dobře nakročeno k tomu stát se místem, které bude atraktivní pro mladé, talentované a kvalifikované lidi z celého světa. O tom jsem hluboce přesvědčen, protože když vidíte, co… Já totiž s Tomášem nesouhlasím v jedné věci. Myslím si, že Donald Trump má jasný plán, není to vůbec náhodné. Ve skutečnosti realizuje plán Heritage Foundation „Project 2025“. Sice řekl, že ho dělat nebude, ale ve finále, když si ho přečtete, jede krok za krokem přesně podle něj. 

Součástí tohoto plánu je defunding univerzit, protože z nich chce odstranit woke kulturu, a dokud tam woke kultura bude, nepůjdou tam peníze. To realizuje i Elon Musk. A myslím si, že to zvedne ze židle statisíce mladých talentovaných Američanů, kteří budou hledat, kam by ve světě mohli jít. 

A bez těchto lidí není inovace ani růst. Evropa má fantastickou příležitost přilákat lidi z Izraele, Ameriky a dalších zemí, protože je to momentálně jedno z nejlepších míst k životu. 

VM: Ale k tomu potřebujeme nějaký pořádný finanční trh. 

PP: Souhlasím. To, co musíme udělat, je vytvořit evropský ekvivalent Wall Street, ale zároveň se to už děje. Evropská komise připravuje takzvaný dvacátý osmý režim. Je to vlastně velmi inovativní a chytrá myšlenka, protože Francouzi byli ti, kteří vymysleli société anonyme, což byla v osmnáctém století neuvěřitelná inovace – že máte věřit něčemu, co fyzicky neexistuje, a že to je jakási firma. 

Do té doby za byznysem vždy stál nějaký konkrétní člověk, který se narodil a zemřel. To jsme vymysleli my, Evropané. A dvacátý osmý režim znamená, že budeme mít novou „členskou zemi“, která bude mít svůj vlastní právní řád, ale fyzicky nebude existovat. V rámci tohoto právního rámce budeme schopni provozovat kapitálový trh, protože velmi dobře víme, že v rámci sedmadvacítky se nejsme schopni rychle dohodnout na harmonizaci všech právních systémů. To by fakticky znamenalo vytvořit ze dne na den federaci, a na to společnost zatím není připravená. 

Nemyslím si tedy, že Evropa spí. Ani si nemyslím, že západní Evropa je jen plná byrokratů a naivně smýšlejících lidí. Naopak – stejně jako byl Putin wake-up call pro východní Evropu, všechny státy od severu na jih si vybraly svou cestu. Od Finů a Švédů, kteří vstoupili do NATO, až po Vučiće, který nevstoupil do BRICS, a Fica, který mává bílou vlajkou. 

Každá země si vybrala svou cestu a myslím si, že Západ – s Muskem a Trumpem v Bílém domě – si ji také velmi rychle vybere. Nemyslím si, že opravit Evropu je až takový problém. Je to obrovská ekonomická příležitost, už jen samotné výdaje na zbrojení jsou neuvěřitelnou incentivou pro ekonomiku. 

Můžeme tady zachraňovat automobilky zleva zprava, ale upřímně řečeno, myslím si, že ten boj jsme tak trochu už prohráli. Technologicky se nemůžeme bránit jen tarify, protože za chvíli budeme jezdit v žigulících, zatímco oni budou mít auta, o kterých se nám ani nesní – pokud to budeme dělat tak, jak to děláme teď. 

To znamená, že potřebujeme silnou ekonomickou incentivou, což zbrojení představuje. A zároveň musíme vytvořit podmínky pro inovace tak, aby se nejen v Evropě rodily, ale hlavně aby tady zůstávaly. Protože to je momentálně jeden z největších problémů evropské ekonomiky. 

Chytrých firem je tu spousta, ale těch, které zůstanou evropské, je velmi málo. 

MZ: Co v tomto především udělat, aby firmy tady zůstávaly? 

PP: Kapitálový trh. To je důvod, proč odcházejí. A současně braňme si ten liberální demokratický režim, který nesmí být samozřejmě naivní. 

VM: Nesmí se přehánět. 

PP: Protože pokud o tohle přijdeme, tak tady nebudou mladí lidé, kteří by vymýšleli nové firmy a nové inovace. A v tom si myslím, že je dnes Evropa unikátně poziciovaná. Je bohatá, má dobrou infrastrukturu, jen potřebuje umožnit, aby se inovovala. 

VM: Já myslím, že tady je ještě jedno riziko, které spočívá v tom, že ten, já bych tomu možná říkal neoliberalismus a místo woke culture, bych řekl, ultrawoke culture, tak to není problém jenom amerických univerzit a Kalifornie. To je problém i Evropy. A teď je otázkou, jestli se dokážeme poučit z vývoje v USA, protože ten vývoj reaguje na to, že „dopady“ toho neoultraliberalismu jsou masivní na nízkopříjmové a dnes už i středně příjmové vrstvy obyvatelstva. A to je za tím swingem. To je zatím kyvadlem. 

MZ: Čili tím myslíte vysoké ceny energií třeba… 

VM: Například. Že my si uděláme Green Deal, proti kterému já nic nemám, teda kromě toho, že je celý postavený na čínských technologiích, to je fantastické. Ale vždyť si vezměte opravdu toho člověka, který je z té nižší střední, na kterého všechny tyhle kroky mají reálný dopad. Reálně mu snižují životní úroveň.

On cítí, že místo toho, aby jel na sjezdovky do Alp, tak pojede na běžky do Jizerek, nic proti běžkařům, tam je plno, a vidí, že Evropa není schopná se bránit a že dává peníze za čínské technologie, aby tady prováděla transformaci své vlastní energetiky.

A vedle toho se na něj valí informace, jak je Čína hrozba a celý to dopadá do jeho peněženky. Součástí této transformace musí být, že nesmíme dopustit a musíme zabránit tomu, aby se dopady transformace Evropy negativně promítaly do životní úrovně nižší a dnes možná i vyšší střední třídy. 

MZ: Tak ono se to promítá, třeba i ve volbách v Německu to bylo vidět, že jo. To znamená myšlenka správná, ale nějaké reálné, racionální kroky. 

PP: Já musím zareagovat na ten energetický trh nebo na ceny energií. Já si myslím, že ty důvody jsou tři. Já jsem v tom nějakou dobu podnikal a stále to je moje hobby. Já myslím, že první zásadní důvod je, že jsme se odřízli od levných ruských energií. To byla podstata ekonomického růstu Evropy za posledních 15, 20 let. Rusové nám ty energie posílali levně, protože měli nějaký plán. A já si myslím, že my se k tomu už vrátit ani nemůžeme, ani nechceme.

Za druhé, ano, samozřejmě do obnovitelných zdrojů jsme dali jako Evropa nějakou počáteční investici a tu splácíme v té regulovaný složce. Ale třetí velmi podstatný důvod, který je perfektně popsaný v tom Draghiho reportu, my máme naprosto, ale naprosto nefunkční energetický trh. My si tu elektřinu zdražujeme sami úplně nesmyslně. A tohle je něco, co můžeme rychle změnit sami.

Ty dvě věci předtím tak rychle úplně změnit nepůjde. Ale to, že si zdražujeme elektřinu sami, o tom jsem hluboce přesvědčený. A konečně jsem si to přečetl od někoho, kdo, věřím, že má lepší přístup k datům, jako je Draghi, který říká, že cena plynu je manipulovaná tím trhem, od té se odvíjí cena elektřiny. 

VM: Je to vlastně způsob výpočtu, za kolik se prodává kilowatt, ten princip toho zavíracího zdroje. 

MZ: Aha. 

TK: Já bych se ještě vrátil k tomu shrnutí. My jsme se hodně teď věnovali té geopolitice. On je to všechno závod s časem a s určitou trpělivostí. A máte to zrovna tak v těch firmách. Prostě získáváte peníze a pak jednoho dne buď se dostaví ten úspěch, anebo těm investorům ta trpělivost dojde. To není jako kolikrát byznys plán, tam dojde víra a dojde trpělivost a pošlou ten byznys do kanálu.

Tento proces funguje i na bázi států a voličů, a to je něco, na co si musíme dát strašný pozor. A teď jenom k tomu několik technických poznámek. Všechny výzvy, které jsme si přibrali, včetně Green Dealu, vznikaly v úplně jiné situaci. Vznikaly v období ekonomického růstu, kde všechno vypadalo růžově a super stabilně. Jenom nějaký hrbek v roce 2010, ale žili jsme ve dvou dekádách naprosté stability a růstu. Neměli jsme žádné reálné hrozby v podobě války. Nevěděli jsme, jakým způsobem s námi zamává Covid a všechny lockdowny a všechno, co se nám takhle dvakrát přehnalo přes zeměkouli. 

Neznali jsme pojem energetická krize, protože už jsme ho zapomněli za tu dobu a neznali jsme inflaci, protože peníze jsme si půjčovali za 0,8 procenta komplet, včetně Euriboru a všeho. Peníze byly super levné a tím pádem bylo super atraktivní je dávat do čehokoliv. Ale ty podmínky dneska jsou úplně jiné.

Já si myslím, že teď i ta Evropa by si měla říct: „Dobře, takže jaké máme priority?“ Protože ty priority se naprosto dramaticky změnily. O čem se bavíme? Prostě potřebujeme naprosto nastartovat a oživit naši inovaci a potřebujeme být minimálně obranyschopní. A to není jako Green Deal. Takže i tohle bychom si znovu měli seřadit a říct si, jaká je ta nová pozice, jak k tomu znovu přistoupíme. Je to pořád ještě ta nejvyšší priorita, nebo už se nám dostala na třetí, čtvrté místo?

Jakým způsobem nám to teď ovlivňuje celý ten oslabený průmysl, který jel na nějakých steroidech z Ruska a ty steroidy najednou nejsou. Ale my si nemůžeme říct dobře, tak my ten průmysl vlastně nechceme, protože ten průmysl nám přesně živí toho voliče. A ten volič nebude mít nekonečnou trpělivost. Já nevím, jak by dopadly nebo jak dopadnou volby za čtyři roky v Německu. Nenahází to potom AfD? Potom jsme někde úplně jinde.

Můžeme tady mít krásné myšlenky, ale ten volič se rozhodne jinak, protože on všechny tyhle konsekvence, o kterých se bavíme, pravděpodobně bude vnímat trochu jinak. Pokud je vůbec bude vnímat, pokud to nebude vnímat skrz ty Jizerky, anebo Kitzbühel. 

MZ: My jsme teď, pánové, hodně na jakési makroúrovni nebo nadnárodní úrovni. Já bych to chtěl trochu snížit na tu byznysovou a zeptat se vás, protože vy jste ti nejpovolanější. Když se opravdu vrátíme do České republiky, můžou podle vás české firmy nějak na to, co se teď děje, ať už jde o ta cla atd. reagovat, nějak se na to připravit, nějak s tím pracovat nebo nějak obecně budovat nějakou odolnost vůči těmhle vnějším šokům atd.? Co byste na to řekli? Co byste třeba poradili? 

TK: To má několik horizontů, protože pokud se bavím o clech, tak to bude možná zítra nebo za dva měsíce a nevíme přesně, co to je. Ale ten, kdo bude chtít vozit do těch Spojených států, tak se samozřejmě s tím nějak bude muset vyrovnat. Jenom to zopakuji, tam je to otázka Transfer pricingu, tvorby té přidané hodnoty obecně v tom místě blízko zákazníka nebo tam, kde ta regulace není.

Jenom bych chtěl tady podotknout, pro nás je šok, že to dělají Spojené státy, se kterými jsme se asi tak 10 let snažili uzavřít nějakou obchodní dohodu, která by to zamezila. Ale pomohlo by to? Protože Spojené státy mají obchodní dohodu s Mexikem a vůbec jim to nepomohlo.  

My děláme v relativně nikovém byznysu, to je trh zhruba šest miliard dolarů, takže málo peněz celosvětově a v tom našem byznyse všichni američtí výrobci vyrábí v Mexiku. Celá řada amerických firem vyrábí v Mexiku, přesto toho Trumpa to nezastavilo k tomu, že on to zdraží svým vlastním firmám, které jsou ve Spojených státech. To si myslím, že krátkodobě na to budeme muset nějak reagovat.

Ale my se na to budeme muset podívat i z toho střednědobého hlediska, protože celkově ten průmysl, abychom tady nezažili nějaké šoky, tak budeme muset mu dát čas na to, aby se transformoval a adoptoval na ty nové podmínky, cokoliv to je. A třetí, na co bychom neměli zapomínat, je mladá generace.

Je to můj osobní dojem, že to je určitá věc, na které budeme muset zapracovat, protože nám tady vzniká taková nároková kultura, i třeba mnohem menší ochota jít do rizika, podnikat, spíš se nechat zaměstnat, a to je něco, co bychom nazpátek v těch mladých měli probudit, protože to je ta budoucnost. A ti nám z těch škol vypadávají každý rok. Každý rok nám vypadne zhruba 100 tisíc studentů. A to je ta naděje, která bude budoucnost tvořit za deset let. 

MZ: A co by to mělo být, nějaká reforma školství? 

TK: Možná to není jenom o reformě školství. Ano, tam to začíná. Školství není reformované od devadesátých let, takže se nemůžeme moc divit, ale je to i o tom probudit v těch lidech dravost a můžeme začít u sportu a skončit u toho, jaké mají podmínky k tomu podnikání. Bankrot nesmí být ostuda. Musíme i těm startupům umožnit bankrotovat tak, že to toho člověka nezabije na dalších deset let. Myslím si, že je spousta věcí, který se tam dají udělat a jsou jak v té měkké, tak v tvrdé anebo regulatorní rovině. 

MZ: Pane Muchno, jak by podle vás firmy na to mohly reagovat a měly se připravovat? 

VM: Já si myslím, že to je otázka konkurenceschopnosti. 25 procent na jednu stranu je hodně, ale upřímně řečeno, pokud mám opravdu špičkový konkurenceschopný produkt, tak ten můj byznys 25 procent nemůže zabít. Pokud ano, tak dělám něco blbě. To je, jako když tady krachovaly restaurace, protože zavedete platby kartou a oni nepřežijí to, že mají tříprocentní poplatek. Tak taková restaurace prostě nemá existovat. Takový byznys nemá existovat.

To, co je proto potřeba udělat, je, že česká ekonomika je subdodavatelská, respektive subsubsubdodavatelská a ta přidaná hodnota, která nám umožní se s takovými výkyvy, nejenom s takovými, ale s inflací nebo s růstem úrokových měr atd., s čímkoliv poprat, je právě to, že my potřebujeme dlouhodobě tu ekonomiku transformovat od té subsubsubdodavatelské a na té škále toho subdodavatelského řetězce se potřebujeme posouvat více doprava směrem k tomu zákazníkovi. Čím víc budeme u toho zákazníka, tím menší impakt tyhle věci na nás budou mít, protože když dělám koncový produkt, tak ho můžu po nějaké době začít dělat v Americe. 

Mám dostatečné marže, abych takovou věc přežil atd. Podle mě to, co s tím jde dělat, je, že budeme podporovat věci, který vedou k tomu, aby české podniky dělaly koncové produkty a byly na konci toho dodavatelského řetězce. A to se dneska neděje.

Dneska, když přijde americká firma a otevře tady vývojové centrum pro tisíc lidí, tak to oslavujeme, že transformujeme ekonomiku na tu znalostní. To je ale úplná kravina, protože tahle firma, ty jsi mluvil o Transfer pricingu, určitě to znáš z Linetu, tam si nastavíte 5 procent marži a jediné, z čeho ta ekonomika těží, je, že máme extrémně vysoké zdanění práce. A kdybychom ho neměli, tak celá taková RND investice je ekonomicky úplně k ničemu. My nepotřebujeme, aby se tady vyráběly věci nebo programovaly věci. My potřebujeme, aby se tady dělal ten marketing, aby tady vznikaly ty myšlenky, jaký problém u toho zákazníka řeším. 

Protože to řešení, když vím, že tohle je problém, který u toho zákazníka chci vyřešit, tak jestli si na to najmu RND v Indii, na Ukrajině, v Česku, v Rumunsku, to už je opravdu za 5 procent. Takže podle mě cesta je dělat víc promotion pro to, aby tady vznikaly firmy, které mají tu přidanou hodnotu ekonomicky vzato, a to znamená dělat koncové výrobky. A my jdeme přesně obráceně. My incentivizujeme velké zahraniční investice do otevírání RND center, protože asi běžný občan vidí, že to je RND, tak to asi je něco super, ale ekonomicky to opravdu ten impakt má největší skrz sociální a zdravotní pojištění.  

A co je incentiva pro podnikatele, aby nešel do té Ameriky, když to tady má složitější z hlediska těch finančních trhů? Když budu chtít získat nějaké větší peníze, tak jasně můžu to dělat v Česku. Když budu chtít udělat nějaké větší peníze, tak ten trh je v Americe a první věc, co mi americký investor řekne: „No, ale jestli máte headquarter v Česku, tak abych vám dal 10 milionů dolarů jako investici, to se mi nevyplatí. Tady platím právníky a nerozumím vašemu právnímu… Prostě buď budete mít headquarter v Americe, nebo se s vámi nebavím.“

Dobře, tak co je tedy tou incentivou? Donedávna bylo incentivou pro podnikatele to, že když ten byznys za miliardu prodá, tak má miliardu a dostane jí, protože pro ten stát už udělal dost. A ta naše pravicová vláda, která má podporovat podnikání, i tenhle benefit sebrala. 

Já jsem člověk, který platí daně, platím je v Česku, headquarter máme v Česku, holding je vlastněný z Česka. Nevystupuju a priori proti těm daním, ale mně přijde, že bychom měli opravdu vymýšlet incentivy pro to, proč tady lidé mají zůstat. a ne jim je brát. 

MZ: Rozumím. Pane Pudile, jak vy to vidíte? 

PP: Ptal jste se na doporučení pro firmy, tak za mě jedno: věnujte pozornost AI. AI je něco, co bude definovat konkurenceschopnost téměř každého byznysu a myslím, že v tom Evropa zaspala. Když porovnáte investice do AI v Americe, tak jsou asi padesátkrát větší v soukromém sektoru než v Evropě. A to je, myslím, něco, v čem musíme dohonit ten vlak tak, aby ty byznysy byly konkurenceschopné. Ale zase není důvod propadat panice. Určitě to není nedohnatelné.  

Souhlasím v tom, co říkáte. Potřebujeme firmy s vlastním produktem, akorát se proto musí stát dvě věci. První je, že musíte mít nějaký kapitálový trh. Když ne evropský, tak regionální ideálně evropský. Druhá je, musíte samozřejmě v tom merkantilistickém světě, který se dneska vytváří, mít porozumění mezi tím Public and Private. Protože dneska už to není tak, že se ty firmy prosadí samy na tom trhu. Já nevím, jak to má někdo udělat, protože to, jestli jste na tom tarifním seznamu se Spojenými státy, Indonésií a Indií, to ten byznys neudělá. To se nedomluví, to budou muset domlouvat ty vlády. 

Mně se to nelíbí, já v takovém světě nechci žít, ale něco s tím udělám. Čili pokud nebudeme mít evropskou a českou vládu, která bude ty národní šampiony opravdu zásadním způsobem tlačit a podporovat – a teď nemluvím, prosím pěkně, o dotacích – tak se tady žádné národní firmy, nebo firmy headquartované v Praze nebo v Česku a s globálním dopadem nemůžou narodit. To v tomhle světě nejde zařídit. 

TK: Ty jsi to pojmenoval jako to, o co usiluje Trump, tak ona to není úplně nová myšlenka. Protože když chcete být v Indii, tak oni nejenom, že to mají ošetřené všechno tarify, ale mají i to národní vědomí By India. Čína to samé, Japonsko, Korea, Indonésie, tam nedovezete a neprodáte do veřejného sektoru, pokud tam nepřidáte nějakou přesně definovanou, a navíc ještě auditovanou přidanou hodnotu. Ta deglobalizace postupně různě vyskakuje, a to jsou významné země, Indie, Čína, Indonésie. Velmi lidnaté země, velké trhy. 

PP: My máme v našem portfoliu firmu, která se jmenuje Draslovka a jsem její chairman a vždycky mě tady všichni plácají po ramenech, jak je to přesně ta firma, kterou Evropa má mít. My jsme na té cestě vybudovat tuhle globální firmu, potřebovali zvednout třeba 800 milionů dolarů, ale dostali jsme 5 procent kapitálu z Evropy. A ten důvod je velmi prostý.

My v Evropě zatím nejsme ochotni vzít riziko za máloco. To není jenom problém těch politiků. My musíme teď vysvětlit i těm voličům a lidem, že ten kapitál, který leží na všech penzijních schématech, musí začít pracovat. Musíme ho zapojit do té ekonomiky, a to je ta jejich prosperita do stáří. Ne to, že si to dají do Sparkasse a tam jim to inflace sežere a nebudou mít nic. 

VM: Anebo do důchodových podílových fondů. 

PP: Tenhle mindset se musí velmi rychle proměnit, protože bez ochoty vzít riziko se Evropa inovačně neposune. Proto se inovacím daří jako dneska v Americe nebo minimálně doteď dařilo. 

VM: Ještě tam ten pracovní kapitál, že ještě potřebujeme jako Evropa, jeden z vás o tom mluvil, dotáhnout. Je to o penězích a je to o těch mozcích. Ale to si myslím, že je realizovatelné mnohem jednodušeji s tím, co se děje v Americe, ale potřebujeme kapitálový trh. A zabijeme tím dvě mouchy jednou ranou, protože jednak je to i určité řešení toho důchodového systému, a jednak to pomůže rozvoji toho byznysu. 

MZ: Já bych chtěl s vámi probrat ještě jedno téma, a to jsou vaše byznysy ve Spojených státech. Když byste měli úplně jednoduše říct, proč tam jste, proč tam podnikáte, jak byste to charakterizovali, popsali? 

TK: Tak pro nás jako Medical device je to 45 procent světového trhu. Už samo o sobě to je téměř polovina všeho, co se prodá na celé zeměkouli. Za druhé, je to trh orientovaný na přidanou hodnotu, což nemůžeme říct třeba o Evropě nebo o jiných kontinentech a je to jednotný trh 330 milionů lidí. Takže ty důvody, proč tam být, jsou perfektní. A v momentě, kdy máte produkt, který je na tom trhu úspěšný, tak si to vyloženě o to říká. 

MZ: Pan Muchna? 

VM: Tak to, co říkal Tomáš, a já bych k tomu ještě přidal moji zkušenost, když jsem, nevím, kdy před 10, 15 lety začal jezdit do Ameriky, tak od té doby… A pak jsem tam čtyři roky fungoval jako managing director toho našeho officu. Předtím jsem žil v Singapuru, otevírali jsme pobočky, máme pobočky v Japonsku, v Sydney v Austrálii, v Dubaji, v Izraeli, máme pobočku ve Francii, ve Velké Británii, ta naše firma funguje opravdu globálně, ale to, co jsem se naučil v Americe za čtyři roky v byznysu, jsem se nenaučil za zbytek života ve zbytku světa. Takže pro mě to byla, kromě všech těch goodies, co říkal Tomáš, tak pro mě ta zkušenost, kterou mně to dalo, jak Američané nad tím byznysem přemýšlejí… 

MZ: Můžete být konkrétní, třeba jenom příklad? 

VM: Pár příkladů může být to, že my v Evropě máme tendenci řešit edge cases a říkáme, třeba v byznys modelu: „Tady máme edge case, a to musíme ošéfovat, tady máme edge case, a to musíme ošéfovat.“ A ten Američan, oni pro to mají termín Cookie Cutter Approach, prostě simplicity sells a oni říkají: „Hele, tohle musí být jednoduché, protože průměrný Američan je blbý, tak to musí být ultrajednoduché.“

Naučil jsem se tam, že mezi tou jednoduchostí a škálováním je rovnítko. A my v Evropě, jak jsme relativně chytří, tak všechno hrozně překombinováváme, protože ty naše mozky to utáhnou a máme z toho dobrý pocit. Naučil jsem se v Americe, že hodnotu přidává marketing a ne RND. To, když řeknu v Evropě, tak mi říkají: „Prosím tě, reklama v televizi nebo v novinách…“ Ježíš Maria, marketing přece není o reklamě. To je nějakých 5 procent z toho, co ten marketing dělá.

Ale marketing je ten, který vymýšlí ten produkt, nastavuje cenovou politiku, nastavuje value proposition, to znamená, jaký problém řeším, a proto hodnota vzniká v marketingu. Když se v Americe bavím a najímám šéfa marketingu, kterého už 15 let máme jenom, teď ho nemáme v Amerce, ale máme ho v Kanadě, tak se ptám šéfa marketingu, jak by změřil svůj úspěch, tak v podstatě 90 procent kandidátů na CMO, na Chief of Marketing mi řekne nárůst ravenue firmy? 

Když se na to zeptám v Česku, tak mi řekne: „Tak budeme měřit výkonnost kampaní na Facebooku budeme měřit Brand awarness,“ takové kydy. Evropané vůbec netuší, co to je marketing, protože marketing za a) je sprosté slovo a b) se rovná reklama. To bych mohl pokračovat do aleluja. 

MZ: Pane Pudile? 

PP: My jsme koupili našeho klíčového konkurenta, firmu, která byla pětkrát větší než my v Americe před čtyřmi lety. A důvody toho našeho kroku byly v podstatě dva. Jeden byl, že jsme trochu předvídali tu regionalizaci. Ne, že bychom si mysleli, že se zhmotní ten trochu noční přízrak Donalda Trumpa, ale to, že se ta globalizace bude regionalizovat, a že ta snaha udržet si přidanou hodnotu v těch zemích přijde, to jsme předvídali.

Druhý důvod byl, že naše RND vyvinulo opravdu unikátní řešení pro několik důležitých průmyslů a my jsme si uvědomovali, že když to prosazujete jako někdo, kdo je Global leader, tak tu inovaci prosadíte mnohem snáz, než když jste startup. My jsme si to i na nějakých případech vyzkoušeli a vidíme, jak ve stejné firmě, pokud jsme na trhu, kde jsme Global leader, jsme velmi úspěšní.

Pokud jsme Newcomer na nějakém jiném trhu, tak je to strašně bolestná cesta, na kterou nemají trpělivost ani investoři. Takže to byly hlavní důvody a v tomhle pohledu nám to určitě funguje. Dneska jsme přítomní, subsidery máme ve 26 zemích, ale prodáváme na 88 trzích světa. 

A potvrzuji to, co říká Tomáš. Ta regionalizace a snaha chytit tu přidanou hodnotu, je úplně všude. S Trumpem jim všem narostou křídla. To znamená, bude to ještě agresivnější přístup a my se musíme naučit jako Evropa tohle vnímat. Nemůžeme si myslet, že znovu to řeknu, že postavíme v Lipsku fabriku a odtud to budeme zásobovat do celého světa.

My si musíme tu přidanou hodnotu chytit jiným způsobem. A ten jiný způsob jsou služby. Myslím, že náš evropský mindset je, že jsme nejlepší v manufacturing na světě, absolutně. Ale problém je, že ta přidaná hodnota se tak pomalinku přesouvá z toho manufacturingu k tomu, kdo tomu zákazníkovi nejenom dodá tu technologii, ale i tu službu. Protože ten zákazník ve skutečnosti už se nechce učit žádnou novou technologii, on chce mít vyřešený problém. A v tomhle si myslím, že ti Američané mnohem dříve do toho nastoupili. Taky proto oni sice mají s námi negativní trade balance na zboží, ale na službách… 

MZ: Služby, právě. 

PP: Tak tam je to úplně jinak. 

MZ: O tom se nemluví vlastně. 

TK: To se nehodí.  

PP: Jasně, to se Trumpovi nehodí, tak o tom nemluví, ale my bychom o tom samozřejmě měli mluvit, ale ani ne vůči němu, ale vůči sobě, protože Evropa je slabá v těch sofistikovanějších službách. Ale na druhou stranu, podívejte se, co dokázaly ekonomiky jako Jižní Korea, co dokázali Číňané. Naučili se to, tak proč bychom se to my jako velmi inteligentní civilizace, jak jsi to tady správně popsal, nenaučili také. 

MZ: Já se vás zeptám, jestli už třeba vnímáte nějaký vliv nové americké administrativy na váš byznys ve Spojených státech? A možná, co čekáte? Protože včera nebo předevčírem byl schválen velký zákon, který obsahuje věci jako snížení daní, nějaká deregulace atd. a spoustu dalších věcí. Tak co tam očekáváte? Jak to na vás bude dopadat? 

TK: Už jsem tuhle otázku dostal za poslední týden několikrát, ale musím říct, že to je příliš brzy. Určitě to zatím nevidíme. Naše obchodní cykly jsou 18 měsíců, takže to, co se stane teď, tak většinou vidíme za rok, za rok a půl. A v dobrém i ve zlém. Takže nám to dává určitý čas se přizpůsobit a dýchat, ale taky, když chceme něco změnit, tak stejně potom ten efekt vidíme za rok až za rok a půl. Takže zatím ne. 

VM: Já to vnímám asi pozitivně, upřímně. My jsme softwarová firma, takže i když ta cla zavedou, tak my na to umíme zareagovat tak, jak reagují americké softwarové firmy. V Americe máme entitu, děláme byznys vlastně z Ameriky, takže my tam působíme jako lokální americká firma, která je sice vlastněná z Česka, ale je to pro nás Domestic Business.

Tím, že nepřesouváme fyzické zboží, tak to funguje tak, že tam dáte nějakou licenci té firmě, aby sublicencovala váš software. Jasně, ta licence bude zatížená cly, bože můj, no, tak to my přežijeme. Ten impakt cel na nás v podstatě… Ale to je opravdu specifické pro odvětví, ve kterém jsme. Ten impakt nebude moc velký a to, co vnímáme už teď, tak vnímáme do určitý míry takové ekonomické oživení v USA a takovou důvěru v ten ekonomický růst. A to tomu byznysu v USA pomáhá. 

Zákazníci, kteří věří v ekonomickou budoucnost, jsou ochotni utrácet. Takže do určité míry bych řekl, že pro nás to ekonomicky, jakkoliv to může znít divně, pro nás ten vývoj rozhodně není negativní. V konotacích humanismu se zdráhám říct, že je pozitivní, ale ekonomicky je. Jenom mně osobně tam vadí ztráta těch hodnot. 

MZ: Já se vás zeptám, protože jsem včera četl nějaký článek bývalého ministra práce Spojených států Roberta Reicha, a on psal, že vydal nějaké desatero. Byl to sumář nějakých bodů, co se v Americe děje, v reakci na to, co dělá nová administrativa. Psal mimo jiné, že někdy na duben se chystá nějaká celonárodní protestní akce, že lidé plánují bojkoty velkých řetězců kvůli těm změnám v oblasti diverzity a rovnosti atd. Píše, že Dow Jones klesl atd. Takže tyhle věci tam vůbec nevnímáte? 

VM: Já jsem v nějaké bublině. My máme headquarter v Texasu, tak to je republikánská bašta. Na druhou stranu máme zaměstnance v New Yorku, v Kalifornii, to jsou zase socialistické bašty. Já vnímám v Americe, nevím, jaké máte zkušenosti, ale moje zkušenost je, že v Americe se ve firmách ta politika úplně otevřeně neprobírá. Lidi si to hodně nechávají pro sebe.

To, co se děje, je, že když byl Trump poprvé prezidentem, tak protože tam známe, tak nakonec se k tomu dostanete, tak většina lidí volila Trumpa, ale volila ho potichu. Odmítli to přiznat, anebo se třeba i tvářili, že ne a ve skutečnosti mu to tam hodili. Velký rozdíl, je, že ti lidé se za to dneska nestydí, že to říkají.

A nějaké protestní akce vnímám tak, že naprostou většinu Američanů ten ultrawoke prostě štve. Ti lidé nemají problém s gayi, nemají problém s lesbami, ale to, že mám 15 pohlaví a každou minutu si ho změním, to už opravdu vnímají, že je totální rozmazlenost. Já si myslím, že tam můžou být protesty kolem univerzit a podobně, kolem té ultraliberální ultrawoke komunity.

Někde jsem četl statistiku, že na amerických univerzitách z hlediska profesorů, je 50 nebo kolik procent demokratů, dalších 50 je neafiliovaných, a že pak jsou tři nebo čtyři republikáni. A to nebyla procenta, ale lidé. Nevím, do jaké míry je to pravda, ale nutno podotknout, myslím si, že existují v určitých segmentech společnosti, že vzniknou protesty.

Můj osobní názor je, že to bude něco jako slovenské protesty vůči českým. Na Slovensku se v Bratislavě sejde 30 tisíc lidí protestovat. Tady jich bylo na Letné 700 tisíc, pokud si dobře pamatuji. To znamená, tam nějaké lokální věci budou, ale aby to bylo něco, že se nám někde sejde protestovat 30 milionů Američanů, aby to bylo srovnatelné s tou Letnou, to tam nevidím. 

Mně přijde, že opravdu průměrný Američan má plné zuby ultrawoke culture. A říkám, to není nic spojeného… je to ten ultrawoke, je to prostě už přehnané. 

MZ: Pane Pudile, jak vy vnímáte ten vliv na váš byznys? 

PP: Nám se teď daří v Americe extrémně dobře. Servisujeme doly, které těží zlato, nikl, měď a tak. To jsou všechno segmenty, které jsou strašně teď vyhajpované a budou asi dlouho, takže pro nás je to určitě dobré prostředí. Ceny těch základních surovin se v Americe nějak stabilizovaly, takže nám se teď v Americe určitě bude dařit dobře. Pokud nám sníží daně, tak se určitě nebudeme bránit pochopitelně.

Takže pro nás v Americe, nám se tam daří dobře. Samozřejmě z hlediska toho, co se tam může stát, já myslím, že Trump si sleduje, má nějaké readlines. Podle mě readline je inflace, dolar jako rezervní světová měna a redline jsou kapitálové trhy. Ale současně testuje hranice, co ty trhy vydrží. 

MZ: Inflace roste třeba už zase. 

PP: No, a může se stát, že to přežene v nějakou chvíli a že ty trhy budou mírně panické a on bude určitě tu politiku zase korigovat, aby je nějak uklidnil. 

VM: Problém té inflace je latence. Ona má celkem dlouhé období. 

PP: Ano, ta nejvíc. 

VM: To se testuje blbě. 

PP: Takže on má nějaké hranice podle mě, ale jsou to tyhle tři. A dokud se mu tohle nepodaří rozvrátit nějakým svým neortodoxním způsobem, tak si myslím, že bude mít podporu americké veřejnosti. Pokud ale zase jednu z těch tří věcí nezvládne, tak ta reakce může velmi rychlá, velmi prudká. Ti lidé nejsou loajální Trumpovi, to bych si vůbec nemyslel, že Amerika je loajální Trumpovi. 

TK: Já bych možná z toho byznysového pohledu tady řekl jednu takovou zajímavost, kterou my z Evropy neznáme a týká se to nás všech tří. Americká administrativa na nás pohlíží jako na americké firmy. Je to dané tím, že celá řada velkých technologických firem si zvolila domicil mimo Spojené státy a oni řekli: „Ne, ne, ne, vy jste americké firmy a my na vás budeme pohlížet vždycky jako na americký firmy.“

Takže přesto, že my tam zaměstnáváme 100 lidí a 1900 lidí úplně někde jinde po světě, tak americká administrativa na nás kouká jako na americkou firmu se všemi plusy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a teď se bavíme o tom, co nám bude škodit v Evropě a v těch zemích, kde máme domicil, tak samozřejmě z toho můžeme benefitovat ve Spojených státech –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ale je to i se všemi mínusy. Když uděláte někde průšvih ve světě, v nějakých zemích, které třeba Amerika nemá ráda, tak se to samozřejmě prostě stáhne na tu americkou pobočku a ona si přes ni zase může stáhnout na ty headquarters.

Takže to je určitě takové unikum, které Spojený státy mají. Třeba se to projevilo v covidu. My jsme dostali automaticky jako Middle Enterprise dotaci. Tam nebyla jenom Evropa, která rozhazovala peníze a různě subventovala firmy. Dostali jsme ji takhle rychle, administrativně strašně snadno, protože přece jsme americká firma, jsme Middle Enterprise a ten potřebuje pomoct. 

VM: A to platilo všude. My jsme dostali podobně podporu v Austrálii na lusknutí prstů. Tam je ještě zajímavý bod, ne, že by se to týkalo nás tří, ale jeden z prvních exekutivních příkazů, které Trump zavedl, bylo, že pozastavil zákon, který zakazoval americkým firmám uplácet v zahraničí. Ten byl, už nevím od dob… 

TK: To je 14 dní. 

VM: Tam byl zákon, bylo to myslím v reakci na Watergate už vlastně desítky let zpátky, že i když americká firma podvádí v zahraničí, tak se ze svých činů musí zodpovídat v Americe. Takže i když budete podvádět v Číně a Čína vás nechá podvádět, tak Američané vás sejmou. A tenhle zákon pozastavil. 

PP: Já bych řekl jednu důležitou věc, kterou si myslím, že je potřeba vnímat v tom zjitřeným stavu věcí, který mezi Amerikou a Evropou dneska jsou. Čím víc bude Evropa investovat v Americe, tím spolehlivější Amerika bude bezpečnostní spojenec. Vyprávěl mi jeden člověk ve Washingtonu, že bývalý japonský premiér zahajoval jakoukoliv debatu s Donaldem Trumpem tabulkou japonských investic v Americe a dělal to konzistentně na každé schůzce.

To je způsob, jak budovat nové evropsko-americký vztahy. Přestaňme mluvit o hodnotách a minulosti, protože je to prostě nezajímá. Mluvme o tom, jak investujeme v Americe. Čím víc tam budeme investovat, tím menší pravděpodobnost je, že oni stáhnou jaderný deštník, který v Evropě potřebujeme ještě minimálně dekádu nebo dvě. 

MZ: Já myslím, že to je fajn tečka. Pánové, moc děkuji za všechna slova optimismu, která zazněla. Díky za moc zajímavou debatu a těším se někdy příště. Mějte se hezky, díky. 

TK, VM, PP: Díky za pozvání. 

Zpět na začátek