Jak vrátit do Evropy průmyslovou výrobu

Koronavirus odhalil slabinu současné evropské průmyslové výroby. Například Česko sice stále má oproti západní Evropě silný průmysl, ale nedostatek ochranných zdravotních pomůcek, některých léků či čipů ukázal, nakolik dnes závisí na Číně, Tchaj-wanu nebo Indii. Proto se začalo uvažovat o tom, že by se země starého kontinentu měly stát na nich nezávislejšími a samo­statnějšími.

Tyto úvahy se však rychle rozplynuly, protože návrat průmyslové výroby do Evropy je složitý a dlouhodobý. Politická reprezentace volená na čtyři nebo pět let nemá šanci prosadit se proti průmyslové koncepci, kterou v současnosti představuje především Čína. Právě v západním politickém systému a ještě více v myšlení elit však spočívá příčina současného špatného stavu evropského průmyslu.

Tři cesty a Izrael

Evropské elity podlehly globalizaci. Prakticky od devadesátých let byly přesvědčené, že je třeba průmyslovou výrobu přesunout z Evropy do Asie. To umožnilo firmám zvýšit zisky a zahájit období růstu. Alternativa v podstatě neexistovala. Týkalo se to také českých společností – kdo chtěl přežít v globální konkurenci, musel mít továrnu nebo dodavatele v Číně či jiné zemi s nízkými náklady na pracovní sílu.

Globalizace byla a je skutečností a nadále jí navzdory všem přáním zůstane. Kritizovat však lze postoj politických a ekonomických elit k ní. V Evropě existují tři cesty, jak se s ní její státy vyrovnaly. První je německá.

Německo se od začátku globalizace považovalo za průmyslovou velmoc. Průmysl byl pro ně důležitý a němečtí politici se ho snažili chránit, přičemž jeho kapitáni mají obrovský vliv na politiku země a populace si jich váží. V důsledku svého sousedství je Česko do této koncepce integrované, protože má levnou a dostatečně kvalifikovanou pracovní sílu.

Druhou cestou se vydala Velká Británie, a to posílením terciární sféry. Místo průmyslu se rozhodla vybudovat svou finanční Mekku, londýnskou City. I když v uplynulých měsících Britové zaznamenali, že dovoz zboží může způsobit výpadky v zásobování a zdražování, britské finančnictví prospívá. Británie zůstane finanční velmocí i v budoucnu, a proto si bude moci dovolit luxus nemít silný průmysl.

Třetí cestu zvolila Francie a Itálie – chybí jim jasná průmyslová koncepce. Z obou zemí továrny odešly již dávno a nové výrobní linky vznikají jen obtížně, přičemž jejich služby se orientovaly především na turismus. Ten však kvůli koronavirové pandemii značně oslabil, proto se tyto státy ptají, zda neudělaly chybu v tom, že neměly jasnou koncepci, kam chtějí směřovat.

Problémem je, že řešení nespočívá jen na samotné Francii a Itálii. Nemají totiž dostatek surovin a ropy, aby mohly být nezávislé. Druhou velkou překážkou v současném globalizovaném světě je velikost jejich ekonomik. Francouzský a italský trh není natolik velký, aby si tyto země mohly klást podmínky a efektivně hájit vlastní zájmy.

Z toho se může ponaučit Česko, jehož ekonomika bude záviset jak na dodávkách surovin, tak na situaci v Německu a na dalších faktorech. Českým politikům nelze vyčítat tuto závislost, ale je možné se ptát, jsou-li chtěné, nebo pouze uložené, a zda neexistují jiné možnosti.

Evropu by mohl, pokud jde o její průmyslovou soběstačnost, inspirovat Izrael, který má malé nerostné bohatství i zemědělské zdroje a těžkou geopolitickou a bezpečnostní situaci, když výdaje na armádu brzdí ekonomický rozvoj. Jak se tento stát s těmito problémy vyrovnal? Zaprvé vytyčil jasný cíl – co největší samostatnost. Zadruhé připravil plán, jak jí dosáhnout. Zatřetí vypracoval metodiku na jeho plnění. A právě ta umožňuje celý proces obrovsky zefektivnit.

Realistický přístup

Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno představil plán investic nazvaný Francie 2030, který by měl zemi připravit na novou průmyslovou revoluci a vyřešit problém její soběstačnosti a suverenity. Na oficiální webové stránce Elysejského paláce je však prezentován na úrovni žáka základní školy, přičemž odkazuje na Macronův twitterový účet. Žádný plán na záchranu průmyslu se ale nevejde do jednoho tweetu. Spíš se z něj stala marketingová a komunikační strategie, než že by si vzal příklad z izraelské metodiky.

Francouzská geopolitická expertka Anais Voy-Gillisová v rozhovoru na YouTube uvedla řešení návratu průmyslové produkce do Evropy. Dle ní je třeba si především uvědomit rozsah současné katastrofy, přičemž ztráta průmyslu nemá být vnímaná politicky, ale realisticky – nebudou-li mít evropské státy vlastní průmysl, směřují do propasti. První úrovní, na které by se měl problém řešit, je stát. Měl by dělat vše pro to, aby chránil svůj průmysl a považoval ekonomickou politiku za důležitou agendu, za niž je zodpovědný. A měl by jej podporovat i tím, že státní zakázky získají přednostně národní dodavatelé.

Druhou úrovní jsou byznysové vztahy. Domácí firmy se mají vzájemně podporovat. Kdyby se každý podnik rozhodl zvýšit zásobování z místních zdrojů z pěti na deset procent, už to by byla velká změna. Vytvoření systému tuzemských společností je největší výzvou, chce-li se Evropa znovu stát průmyslovou velmocí.

Třetí úroveň tvoří spotřebitelé. Měli by si uvědomit, že každý nákup je dnes geopolitické gesto. Možná jedno z nejsilnějších v globálním světě. Kritéria při výběru zboží by se měla rozšířit i o zemi jeho původu. Pokud bude u zákazníků rozhodovat jen cena, pak nebude nikdy možné konkurovat levné pracovní síle z jiných kontinentů. Příkladem by mohl jít textilní průmysl, který byl dříve v Evropě silný a rozvinutý.

Otázkou je, nakolik doporučení Voy-Gillisové platí pro západní Evropu. Francouzský ekonom Patrick Arthus upozorňuje, že návrat průmyslové výroby, například textilek, je nesmyslný. Ve Francii je průměrný náklad na dělníka 33 eur na hodinu. S tímto vysokým výdajem na práci se zde jen obtížně otevřou nové továrny.

Zelené technologie

Návrat ke starým továrnám však problém neřeší. Politici by se neměli soustřeďovat na jejich obnovu, ale začít budovat nový průmysl, který potáhne především energetická transformace. Ta by ale neměla způsobit odlišnou ekonomickou závislost. Snížení spotřeby ropy, jež závisí na jejím dovozu a na situaci v arabských zemích, díky přechodu na obnovitelné zdroje energie bude kontraproduktivní, nebudou-li mít evropské státy vlastní „zelené“ technologie.

Zaspání evropských států ukazuje výroba solárních panelů, v nichž je jedničkou na trhu Čína. Konkurence v moderních technologiích je však komplikovaná. I kdyby v nich Evropa byla soběstačná, nezmizí konkurence jednotlivých zemí. Větrných elektráren nejvíce vyrábí Německo, Dánsko a Španělsko, které se však nebudou chtít vzdát svého postavení kvůli záchraně francouzského průmyslu. Tento problém bude v budoucnu vyvolávat obrovské napětí mezi evropskými státy, což může vést i k rozpadu Evropské unie.

V této souvislosti hraje důležitou roli školství. Současný evropský průmysl trápí nedostatek kvalifikovaných odborníků, přičemž nejde o přechodný, ale systémový jev. Technické obory nemají dostatečnou prestiž a navzdory svému významu jsou málo zastoupené ve veřejném prostoru, jen málo politiků má tuto kvalifikaci.

Vychovat kvalitní inženýry trvá pět až deset let. A zde se kruh uzavírá. Na začátku bylo řečeno, že současný problém spojený s návratem průmyslové výroby do Evropy způsobuje především krátká doba – čtyři, popřípadě pět let – volby politiků. Kdo by tedy měl reformovat školství, aby viděl plody své reformy za 20 let? Nebudou-li však v Evropě lidé, kteří se dokážou vzdát svých ambicí a egoismu, hrozí jí ztráta nezávislosti.

Převzato z týdeníku Euro, Autor: Matěj Široký