Jako Hélios ve zlatém člunu. Otec s dcerou vyrábějí elegantní šperky

Táta je strašně pracovitý a férový člověk, moc si ho vážím, lidsky i profesně je můj velký vzor. Nemůžu říct, že by byl puntičkář, ale přesto chce všechno, co dělá, dotáhnout do posledního bodu,“ chválí čtyřiadvacetiletá zlatnice Anna Baumová svého otce. 

„Jsem nejmladší ze tří holek. Naši jsou prostě boží, myslím, že oproti řadě mých vrstevníků jsem dítě štěstěny. Nikdy se mi do ničeho nemontovali, věděli, že mám svoji hlavu,“ vzpomíná na dětství. „Navíc s tátou nás teď spojilo řemeslo, stali se z nás ještě větší kamarádi. Často si voláme a řešíme zakázky a různé technologické fígle.“ 

Inspirace zlatnickým stolem

Nadaný zlatník Lubor Baum z Ledče nad Sázavou, který s minimalistickými elegantními šperky pronikl i do lifestylových periodik, nepochází z umělecké rodiny a zlatníkem se vyučil až ve svých 27 letech. Nové profesi se věnuje od roku 1993. Jako vyučený zámečník-automechanik si cestu k řemeslu našel sám. 

Přišel k němu úplně náhodou – při stěhování kamarádovy zlatnické dílny. Tam se poprvé seznámil s unikátním tvarem zlatnického stolu, který ho k tomuto řemeslu v podstatě přivedl. 

„Řada lidí si myslí, že oproti zámečnictví je zlatničina čistá práce, ale kdepak! Piliny drahých kovů špiní prsty a při finišování šperků na leštičce pasta z kotoučů občas prská – člověk si někdy připadá jako kominík,“ vyvrací představy laiků o vznešené práci s drahými kovy Anna Baumová.

Její otec zpočátku pracoval ve zlatnické dílně, ale dělat třicet stejných prstenů ho moc nebavilo. Časem se osamostatnil a na Vysočině, v malém městečku se šesti tisíci obyvateli, je poměrně úspěšný. Kromě zakázkových šperků a tvorby vlastních originálních kolekcí se věnuje také výrobě luxusních zavíracích nožů. 

Zpočátku dřevo a minerály

Anna vždy byla hodně manuálně zručná a stále něco kutila: „Již od dětství jsem si rozuměla se sekyrkou. Zpracování dřevěných věcí pro mě nebyl žádný problém. Pamatuji si svůj vlastnoručně vyrobený dřevěný meč a ‚počítač‘. Jednou mě dokonce načapali u zapnuté cirkulárky. Mojí velkou zálibou bylo hledání a kopání fluoritů, které se na Vysočině v té době daly nalézt. Se svojí sbírkou jsem se již ve svých osmi letech poprvé zúčastnila mineralogické burzy v Tišnově jako nejmladší vystavující. Byly to moje první vydělané peníze! Od té doby jsem na mineralogické burzy jezdila s tátou pravidelně, protože mě svět drahých kamenů a minerálů očaroval. Ale výuční list v oboru zlatnictví mám teprve rok, protože mi taky chvilku trvalo, než jsem přišla na to, co vlastně chci dělat. V patnácti člověk pořádně neví, pro co se rozhodnout.“

Do světa na zkušenou

Chodila tehdy na gymnázium s představou, že bude studovat biologii nebo chemii. Až kolem maturity jí došlo, že vlastně nechce pořád sedět nad knihami, mnohem víc ji bavilo poznávat nové věci a něco vytvářet.

„Studentů si vážím – jedna sestra se chce jako maminka věnovat farmacii a zatím ještě studuje. Druhá je inženýrka regionálního rozvoje a mezinárodních vztahů, ale mě učil a učí život,“ říká odhodlaně mladá designérka. 

„Dva roky jsem cestovala a poznávala svět i samu sebe. Poté jsem se vrátila na rodnou Vysočinu a uvědomila jsem si, že chci jít v otcových stopách a tvořit. Mám velkou výhodu, že vedle domu máme dílnu, kde si můžu zkoušet, co chci. Táta je víceméně samouk a má spoustu svých technik, které se mnou rád sdílí, i když pro cizí je to výrobní tajemství.“

Sednu za stůl a jede se

Anna začínala jako spolupracující osoba v rámci jeho živnostenského listu, měli i společný e-shop. „Na tátu chodily všechny faktury, ale já se chtěla co nejdřív osamostatnit a začít tam konečně cpát svoje jméno, aby si nás lidi nepletli,“ říká s nadsázkou Anna. 

„U některých věcí se může zdát, že máme podobný styl. Ale táta je velký minimalista vyznávající geometrii a rovné linie, mě víc baví robustnější věci a nebojím se ani hodně velkých šperků. Ale vždycky dbám na nositelnost – šperk by měl být praktický, nejen na výstavu ve vitrínce. Moje srdcovka jsou pečetní prsteny a nejraději pracuji s drahými kovy, z těch mám respekt. Oba s taťkou neustále tvoříme nové šperky, a protože se chceme rychle ‚pochlubit‘, okamžitě si je fotíme. Je to taková one man and one girl show. Nemáme žádné zaměstnance, tudíž jsme nuceni dělat vše sami a po svém, což nám vůbec nevadí.“

Zatímco otec Lubor rád maluje a ve volném čase se věnuje sochařství, Anna dává přednost praxi. „Kreslím minimálně, jen když se chci domluvit se zákazníkem o jeho představě. Ale když dělám něco ze své hlavy, bez kreslení rovnou sednu za stůl a jede se,“ přiznává mladá zlatnice. 

Chci umět všechno!

Zlatnicí se vyučila ve zrychleném studiu a v odhalování dalších tajů řemesla pokračuje ve zlatnickém ateliéru v Praze. Vedle práce na zdejších zakázkách ve volném čase vytváří vlastní kolekce. „Tady jsou mnohem lépe vybavení zařízením, které si jako malá firma nemůžeme dovolit. Beru to jako skvělou praxi, abych si jednoho dne mohla říct, že z řemesla umím všechno, co umět jde,“ říká talentovaná zlatnice s pokorou.

Odhadem tak 60 procent příjmů má z vlastní tvorby a doufá, že se poměr bude i nadále zvyšovat. Příjmy ve zlatnickém oboru v průběhu roku hodně kolísají, klasicky nejsilnější je období před Vánocemi, v lednu lidi ještě utrácejí peníze, které dostali pod stromeček. Nejhorší bývá únor a březen – bez ohledu na Valentýna. „Mám pocit, že dnešní muži tenhle svátek moc neprožívají,“ konstatuje Anna.  

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jana Šulistová.