Jan Charvát opravuje Česko

S ředitelem a zakladatelem firmy Janem Charvátem jsme si povídali nejen o úskalích jeho podnikání.

S nápadem založit Opravárnu jste přišel na základě toho, že jste si před několika lety sám dal do pořádku mobilní telefon, který vám autorizovaný servis vrátil jako neopravitelný. Opravárna jako taková ale vznikla nadvakrát, poprvé se to úplně nepovedlo. Jaké byly příčiny počátečních nezdarů?

Projekt vznikl na základě mé potřeby. Nechtěl jsem vyhazovat telefon jenom kvůli tomu, že se rozbilo sklíčko. Tak jsem si ho sám vyměnil, a odtud už bylo jenom kousek k nápadu. Pak jsme se sešli tři kamarádi, a měli s sebou programátora. První pokus selhal z 90 % na špatném technickém řešení. Měli jsme dobré mediální pokrytí, byli jsme na celostátních televizích, ale náš systém tomu tehdy bohužel ještě neodpovídal. Vypadalo to tak, že jsme během jedné noci po odvysílání reportáže měli 20 000 unikátních návštěvníků na webu, který ovšem na tři dny spadnul.

S jakými dalšími obtížemi jste se museli potýkat?

Prakticky všechno jsme museli dělat manuálně. Takže přišla zakázka a my obvolávali naše opraváře, jestli by o ní měli zájem. Takhle to samozřejmě dlouhodobě dělat nešlo. A měli jsme i další technické, a také trochu lidské problémy. Takže jsme nakonec web opustili a původní tým zanikl.

Zůstal jsem jenom já s manželkou. Nechali jsme si naprogramovat nové webové rozhraní, nový portál, už od renomované firmy, který postupně začal fungovat tak, jak by měl.

Co jste si z této zkušenosti odnesl pro další podnikání?

Odnesl jsem si hlavně to, že je dobré pečlivě vybírat, s kým do projektu jdete. Ani že nestačí, když se potká pár kamarádů. A hlavně: dobrý nápad není všechno. Ten musí být podložen lidmi, kteří o věc mají opravdu zájem a také určité schopnosti ji správně uskutečnit.

Sice jsme tehdy prošli mnoha inkubátory a nejrůznějšími soutěžemi, kde nás často plácali po ramenou, že to je opravdu skvělé. Zároveň nás ale také varovali před tím, že můžeme narazit na různé problémy. Takže bych doporučil dát trochu stranou ego. My totiž tenkrát některé mentory neposlechli. Řekli jsme si „ne, vymysleli jsme to dobře“, a pak se nám to vymstilo.

Pamatujete si, co například jste si nevzali k srdci a pak se vám to nevyplatilo?

Například konkrétní rada od Silke Hory zněla, že když nepůjdou peníze přes nás, tak to nikdy nebude fungovat. Tedy abychom pro Opravárnu zajistili nějaký pravidelný příjem. My ale spoléhali na to, že opraváři budou poctiví a čestní a že budou opravené zakázky přiznávat. Pak jsme si udělali průzkum a zjistili, že zhruba třetina opravářů něco udělá, a potom to nepřizná. Čili nám neplatili faktury, což byl taky jeden z důvodů, proč původní byznys model selhal.

Když jste Opravárnu zakládali, o co jste opíral přesvědčení, že právě tenhle koncept bude fungovat?

Vycházel jsem z nizozemského zahraničního modelu, kde funguje něco podobného, ovšem na neziskovém principu. Tam se to jmenuje Repair Café, jsou to takové jednodenní akce, kde se sejdou opraváři a zákazníci a společně opravují. Projekt se postupně rozšířil do téměř všech zemí Evropy. Napadlo mě, proč tady nic podobného není. Tak jsme začali dělat právě jednodenní akce, ale více jsme věřili nějakému IT řešení. Chtěli jsme tedy lidi rovnou propojit přes web.

Věřil jsem, že by to mohlo fungovat, ale to byl asi další problém: ještě před pěti lety pro to zřejmě nebyla vhodná doba. Typický zákazník byl čistě konzumně zaměřený, teprve postupně se to začalo měnit. Dnes určitě většina lidí trendy sleduje: problém jednorázových kelímků a všechny ty eko věci. Teď konečně je snad ta pravá doba, kdy se nám začíná dařit a může dařit ještě více.

Zmínil jste, že původní byznys model nebyl úplně ideální. V současnosti to máte postavené na čem?

Původně jsme se od toho zhruba tisíce opravářů snažili získat provizi 15 %. Jenže uhlídat tisíc lidí nebylo možné. Takže jsme ten model trošku otočili a řekli jsme si, resp. doufali jsme, že pro zákazníka bude hodnotné opraváře najít. Přesunuli jsme tedy povinnost platby na zákazníka. Zavedli jsme platbu přes platební kartu, nejdříve přes esemesku. A za to, že zákazník zaplatí 49 Kč, my v jeho okolí oslovíme třeba 50 opravářů, kteří by mohli mít zájem. A ti mu postupně odpovídají a on si vybírá podle ceny. Podařilo se nám postupně přesvědčit zákazníky, že přidaná hodnota tam je. Protože jednak ty lidi na internetu sami ani nenajdou, navíc nemají reference či hodnocení. Takže může přijít někdo, kdo je okrade. Teď už cca 80 % lidí nemá problém s tím zaplatit 49 Kč. Nicméně to samo o sobě ještě nestačí.

Takže jaký byl další krok?

Také jsme vybudovali síť de facto profesionálních opravářů a servisů. S nimi postupně uzavíráme smlouvy v určitých kategoriích, které se vyplatí. Což jsou mobilní telefony, počítače, postupně ledničky a pračky, a od těch bereme provizi dle dohody. Tam už pak zákazníci 49 Kč neplatí.

Tvrdíte, že chcete motivovat české, vlastně evropské, výrobce k tomu, aby vyráběli kvalitní věci. Jakým způsobem to chcete dělat a není to příliš velké sousto?

Určitě to je velké sousto. Nebude to za rok a nebude to asi ani 2 roky. Vidím tady dvě cesty: jedna je restriktivní. Před časem Evropská komise schválila balíček dvou klíčových norem – hlavně jde o ekodesign. Takže od roku 2021 se na evropský trh nedostane výrobek, který nebude opravitelný čili rozebratelný a složitelný. Což nám hodně pomůže.

A druhá věc je, že výrobce bude muset po 10 let dodávat náhradní díly. Tohle vítáme, ale jinak jsme spíš pro motivaci než restrikci. Takže už zhruba rok a půl spolupracujeme s velkými firmami, například Groupe SEB, pod níž patří značky jako Rowenta či Tefal. Řekl bych, že je to pro ně určitá konkurenční výhoda. Protože když si zákazník koupí, sice třeba o stovku dražší, kávovar, který mu ale bude fungovat pět let, a ne dva roky, tak si ho koupí znovu.

Snažíte se budovat kolem sebe určitý ekosystém, hodně mluvíte o osvětě atd. Co všechno na tom na tom poli děláte?

Osvěta směřuje především k zákazníkům, tzn. ke spotřebitelům. Vloni jsme například uspořádali turné, které jsme nazvali Opravme Česko. Zájem firem i lidí byl poměrně vysoký. Probíhalo to tak, že přišli naši opraváři a zákazníci nosili výrobky. A pak u kafe společně opravovali, byly to příjemné akce.

Nešlo ani tak o objemy opravených výrobků, ale o tu osvětu. Na akci také většinou promluví nějaký odborník na odpady, případně já prezentuji aktuální výsledky. Lidem se to líbí a také vzniká ohlas v médiích. My se takhle snažíme lidem ukazovat, že výrobky opravit jde, že je třeba se o to pokusit.

Existuje v ČR nějaká čistá konkurence pro vaši firmu?

Úplně čistá asi ne, nicméně podobných on-line projektů je v Česku několik. Mnozí znají třeba Super Souseda, což je projekt, který se zaměřuje primárně na úpravy v domě. Poměrně přirozeně jsme si to rozdělili, že Super Soused působí spíš jako hodinový manžel a my se zaměřili čistě na elektronické výrobky a na opravu čili předcházení vzniku odpadů. Je tu také projekt Nejřemeslníci, ti se zaměřují na stavební úpravy.

Pokud jde o nás, neříkám, že jsme jediní v Evropě, ale v České republice asi ano. Je to tím, že jsme si zvolili fakt složitou cestu.

V čem je složitější?

Protože opravitelnost výrobků není úplně stoprocentní. Řadě zákazníků nedokážeme vyhovět, protože výrobek je prostě mnohdy tak levný, že se opravit nevyplatí. Vymalovat se podaří vždycky, kdežto u opravy výrobků to neplatí. Takže část zákazníků může být zklamaná. A jde pak o to, jak jim vysvětlíme, že je zkrátka ekonomika takto nastavená. V takových případech samozřejmě vracíme poplatek 49 Kč.

Pokud jde o tu opravitelnost, ta u vás dosahuje zhruba 60 %. Co můžete udělat pro to, aby se tohle procento zvyšovalo?

Pracujeme na tom neustále. Draftujeme nové opraváře, abychom mohli být i v těch nejzapadlejších regionech republiky. Za druhé provádíme už zmíněnou osvětu mezi lidmi, aby to aspoň zkoušeli. Dále se snažíme lobbovat, ať už na úrovni české nebo evropské, pro to, aby zákony, o kterých jsem už mluvil, procházely v přísnější formě. A v neposlední řadě motivujeme výrobce, aby vyráběli kvalitně. Takže bych řekl, že na našem malém písečku děláme téměř maximum.

Když se podíváte zpět, co bylo podle vás pro úspěch Opravárny nejdůležitější?

V mém případě to bude určitě výdrž. Ani jsem nečekal, že takovou mám, protože první přibližně čtyři roky jsem firmu prakticky dotoval z ostatních činností. Měl jsem tedy vedle toho práci, nejdřív jako novinář, pak jako PR manažer. Opravárna byla hobby.

Dělal jsem po večerech, a někdy to bylo dost ubíjející. Strávil jsem tím tisíce hodin bez nároku na jakýkoliv honorář. A po čtyřech letech přišel zvrat. Takže vydržet, to bylo to hlavní. Jak je obecně známo, 90 % startupů skončí do roka. Kdo nějak přečká pět let, měl by uspět. Takže doufám, že se nám to podaří. A kromě vytrvalosti bych jako druhý důležitý faktor zmínil poslouchat mentory. Také jsem už o tom mluvil. Já už dneska takové lidi kolem sebe mám a jsem za to vděčný. Někdy je přesvědčuji, že to, co říkají není pravda. A pak si doma uvědomím, že mají pravdu.

Co plánujete v blízké budoucnosti?

Už jsem mluvil o tom, že jsme vytvořili síť opravářů, kterých je zhruba 1400. Jsou tam lidé, kteří to dělají při práci, často nemají ani žádný doklad, a jsou úplně skvělí na opravy levnějších věcí. Pak tam jsou firmy, s nimiž pracujeme jiným způsobem. Dělají pro nás mobilní telefony a počítače. Ovšem nejzajímavější skupinou jsou pro nás řemeslníci, kteří vystudovali, mají platnou vyhlášku 50 na elektronické výrobky, ale nejsou třeba tak zdatní v obchodu. Nedokážou si najít tolik zajímavých zakázek, často plavou ve věcech jako je účetnictví, administrativa nebo plánování času. A právě na ně, a také na sektor na B2B, se chceme víc zaměřovat.

Z těchto profesionálních opravářů, kteří dělají někde skladníky, protože nemají dostatek práce, jsme vytvořili určitou síť. A chceme je přidělovat B2B partnerům. To už začíná být zajímavé jednak z hlediska životního prostředí, protože dneska si často ve firmách výrobky neopravují, vyměňují kus za kus a bohužel i vyhazují. Ale je to zajímavé zároveň i z ekonomického hlediska. My totiž B2B partnerům pomůžeme řešit nějaký jejich palčivý problém a zároveň dáme práci našim lidem. Takže na tohle se teď chceme hodně soustředit.

Martin Zika