Jednou budou všichni podnikat jako my, říká zakladatelka sociální firmy Fair&Bio

Je pravda, že sociální firmy fungují jen proto, že si lidé kupují jejich produkty ze soucitu? Co to vůbec je sociální ekonomika a kolik je v ČR takových firem? Jaké jsou u nás podmínky pro sociální podnikání ve srovnání se světem? O tom všem a o celé řadě dalších témat jsme si s Markétou Vinkelhoferovou povídali.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 02:06 – Co to je a jak funguje sociální ekonomika
• 05:07 – Kolik je v ČR sociálních firem, kolik zaměstnávají lidí, s čím se nejvíc potýkají atp.
• 13:00 – Jak je na tom ČR v porovnání se světem
• 21:24 – Jak vznikala Fair&Bio pražírna
• 33:15 – Největší obtíže při budování sociální firmy
• 36:38 – Specifika družstevního podnikání
• 42:48 – Je budoucnost podnikání sociální?

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

V úvodu paní Vinkelhoferová, spoluzakladatelka sociální firmy Fair&Bio pražírna a také předsedkyně správní rady Tématické sítě pro sociální ekonomiku (TSSEA) vysvětlila, co to je sociální podnikání. Poukázala na to, že historie tohoto typu aktivit sahá v českých zemích až do Rakouska-Uherska, kdy činorodí lidé v 19. století zakládali různé svépomocné aktivity a tím řešili své aktuální problémy. I dnes se sociální podnikání většinou zabývá nějakou lokální záležitostí. Řeší například určitou sociální záležitost, často to bývá zaměstnávání osob se znevýhodněním, ale v posledních letech jsou to i environmentální témata, která dokážou sociální podniky řešit. 

Nicméně data o sociálním podnikání v Česku nejsou komplexní. Z údajů, které jsou k dispozici, zhruba vyplývá, kolik u nás existuje sociálních podniků a že to jsou mikro nebo malé firmy, které hospodaří v průměru s obratem kolem patnácti milionů ročně. Na webu TESSEA lze nalézt informace, podle nichž v České republice existuje víc než 350 sociálních podniků, které dosahují obratu minimálně 3,5 miliardy korun a trvale vytváří minimálně 5 000 pracovních míst.

Většinou jsou to místa pro osoby se specifickými potřebami, které by se jinak jen těžko prosazovaly nebo hledaly uplatnění jinde. Tento odhad vychází z tzv. Adresáře sociálních podniků z webu MPS, který provozuje MPSV – České sociální podnikání. Markéta Vinkelhoferová vysvětlila, že přesná data se budou sbírat a že jak MPSV, tak TESSEA k tomu bude přispívat v rámci tzv. Akčního plánu pro sociální ekonomiku Evropské komise. 

V rozhovoru dále zaznělo, že většina českých sociálních podniků zároveň působí na tzv. chráněném trhu práce, kde získávají příspěvky z Úřadu práce na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jsou tam i další aktéři sociální ekonomiky, takzvaní zaměstnavatelé na chráněném trhu práce, ovšem aktérů sociální ekonomiky je mnohem víc. Spadají tam třeba i neformální iniciativy kolem komunitou podporovaného zemědělství, fairtradové iniciativy atd. 

Důležité ovšem je, že z přibližně 70 procent si sociální podniky vydělávají, nebo výnosy z jejich činnosti pocházejí, z obchodní či podnikatelské činnosti. Přičemž čím je podnik větší, tím je větší i podíl příspěvků a obráceně. Např. pražírna Fair and Bio dosahuje podílu 80 na 20. A jak Markéta Vinkelhoferová říká, její vedení i zaměstnanci jsou hrdí na to, že si 80 procent výnosů vydělají vlastní činností. Problémem ovšem podle ní je, že dlouhodobou stabilní finanční podporu mají jenom osoby se zdravotním postižením. Organizace jsou tak mnohdy odkázány na svoji výdělečnou činnost, případně na dary, podle toho, jestli je to neziskovka nebo podnikatelský subjekt. 

Nejsložitější to přitom mají environmentální sociální podniky, protože řeší několik problémů najednou. Jak sociální, když třeba zaměstnávají osoby v předdůchodovém věku, které se často v určitých odlehlých regionech už nedostanou k důstojné práci, tak současně nějaký environmentální problém. Nezřídka se jedná o zvyšování biodiverzity.

Takové podniky jsou orientovány na pěstování plodin, zpracovávání jídla, kosmetiky atp. nebo na redukování zbytečného či nadměrného množství odpadu, který člověk produkuje. V těchto oblastech je to podle Markéty Vinkelhoferové opravdu těžké, protože v ČR není zohledňováno, kolik problémů sociální podniky řeší a jak málo mají podpory.

V pasáži o tom, jak si tuzemský sektor sociální ekonomiky stojí ve srovnání s dalšími zeměmi, mimo jiné zaznělo, že v západní Evropě nebyla tato oblast tolik násilně přerušovaná jako u nás v období komunistického režimu. Také v v důsledku toho má dnes řada lidí v ČR tendenci považovat sociální za socialistické.

Nedávná exkurze Markéty Vinkelhoferové v Norsku jí potvrdila, že v západních zemích se k těmto aktivitám nepřistupuje s takovou nedůvěrou. A také, že tam nedochází k poukazování v negativním smyslu na fakt, že některé organizace jsou závislé na dotacích, protože tyto firmy velmi často řeší určitý veřejný zájem, který si daná země specifikovala. Tyto státy identifikují společenské problémy, které chtějí řešit. Hodně se zabývají problematikou mladých lidí, jejich zdravím, a to jak psychickým, tak fyzickým. Týká se to třeba i problému zaměstnanosti, integrace lidí a rovněž environmentálních aspektů. 

Markéta Vinkelhoferová také přiblížila okolnosti, za jakých před deseti lety zakládala následně budovala sociální podnik Fair&Bio pražírna. Snažila se a stále se snaží podporovat fair trade, tedy transparentní a spravedlivé dodavatelské řetězce, a zároveň chtěla přispět k tomu, aby přidaná hodnota zůstávala v ČR. Tehdy totiž fairtradové produkce v Česku čelila kritice, že se k nám dováží produkty zpracované v Německu, ve Francii nebo ve Velké Británii, a třeba káva se u nás moc nepraží. Současně chtěli zakladatelé pražírny řešit sociální problém, a proto od začátku zaměstnávají osoby s mentálním, fyzickým a kombinovaným postižením, které jsou klienty poskytovatele sociálních služeb. Většina z nich zůstala součástí týmu dodnes. 

Markéta Vinkelhoferová zdůrazňuje, že pražírna klade maximální důraz na kvalitu. Jak se jí daří přesvědčovat klienty, že mají kupovat kávu, která je sice bio a fair trade, ale zároveň dražší? Důležité bylo naučit se dobře vysvětlovat, jakou přidanou hodnotu jejich káva má a také učit klienty, jak správně kávu připravit, aby ji nevraceli s tím, že je „kyselá”.

Fair&Bio totiž na začátku vstupovala na trh naprosto nasycený levnou kávou. Kávová kultura v ČR ještě nebyla tak rozvinutá jako dnes. K úspěchu pražírně pomohla také tzv. třetí kávová vlna. Zatímco druhá přinesla různé kávy se šlehačkou a dalšími dobrotami, capuccina se skořicí, s vaječným likérem nebo s Baileys, třetí kávová vlna klade velký důraz na určitý minimalismus a zároveň velký rozptyl v pražení. Hodně se praží světlé kávy a ty se také až skoro alchymisticky připravují. A to nejen ve filtrovačích, ale také v aeropressech, chemixech a dalších nádobách. Mimo to se pražírna soustředila také na zdravotní aspekty pití kávy.

V dalších částech rozhovoru si Markéta Vinkelhoferová s Martinem Zikou povídala například o financování etického podnikání nebo o tom, jestli je obtížné v družstevním nastavení – Fair&Bio pražírna je družstvo – vůbec docházet k nějakému rozhodnutí, a to pak realizovat. A také o důležitém rysu sociální ekonomiky, tedy o faktu, že zisk v ní není hlavním motivem činnosti.

Paní Vinkelhoferová v této souvislosti mimo jiné uvedla, že ji považuje za nejzdravější a nejprogresivnější formu podnikání. A nejen to. Je přesvědčená, že jednou budou muset takto podnikat všichni, abychom jako lidstvo na planetě obstáli. Tedy, že jakékoli podnikání bude muset být sociálně a environmentálně silně založené. Čím déle se tomu budeme bránit, tím dražší to bude, tvrdí Markéta Vinkelhoferová.

Martin Zika

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Markétou Vinkelhoferovou

Podnikání jako celek jednou bude muset být silně, sociálně a environmentálně orientované. A čím déle se tomu budeme bránit, tím dražší to pro nás bude, říká v rozhovoru portálu BusinessInfo Markéta Vinkelhoferová, spoluzakladatelka sociální firmy Fair&Bio pražírna. Je pravda, že sociální firmy fungují jen proto, že si lidé kupují jejich produkty ze soucitu? Co to vůbec je sociální ekonomika? A kolik je v České republice takových firem? Jaké jsou u nás podmínky pro sociální podnikání ve srovnání se světem? O tom všem a o celé řadě dalších témat jsme si s Markétou Vinkelhoferovou povídali.

Martin Zika: Naším hostem je dnes Markéta Winkelhoferová, spoluzakladatelka sociálního podniku Fair&Bio pražírna. Vítám vás tady, dobrý den.

Markéta Vinkelhoferová: Dobrý den.

MZ: Já jsem si pro vás na úvod připravil záludnou otázku. Vy jste svoji profesní kariéru spojila s oblastí tzv. sociálního podnikání? Mě by zajímalo, jaké to je? A teď se vás ani neptám, příliš na faktické věci, ale spíš na to, jak vnímáte svojí práci? To, s čím se pravidelně potkáváte, úspěchy, jakých jste dosáhli atd. Jak to vnímáte?

MV: Je to dobrodružné. Já to někdy přirovnávám k cestě džunglí. Když člověk, a to je v dobrém i ve zlém, člověk musí proklesťovat často nové cesty. Je tam spoustu slepých uliček, zároveň je to hrozně zajímavý, barevný, voňavý. Pohybují se tam různí tvorové, rostliny, živočichové, ale je to náročné. Koušou tam mravenci, hadi, štíři a tak, takže někdy, když mám použít svojí bujnou fantazii, tak bych to přirovnala k tomu. Pak třeba dál si můžeme popovídat, co to všechno představuje v reálu v České republice, mezinárodně, konkrétně.

MZ: Určitě se k tomu dostaneme. Možná by bylo fajn na úvod si trošičku zasadit do nějakého rámce co to je sociální podnikání?

MV: Často se mě lidé na to ptají dodnes, byť je tady s námi téměř od revoluce, a dokonce ta historie sociální ekonomiky sahá v českých zemích až do Rakouska-Uherska. Pokud vás to bude zajímat, tak ráda o tom povedu takový krátký historický exkurz.

MZ: To byla ta družstva? Rozsáhlá družstevní síť?

MV: Taky, a nejen. Činorodí lidé 19. století zakládali různé svépomocné aktivity, řešili si tím aktuální problémy. A to bych řekla, že zůstává dodnes, že se sociální podnikání většinou zabývá nějakou lokální záležitostí. Někdo to vidí jako příležitost, někdo jako problém.

Řeší nějakou sociální záležitost, často to bývá zaměstnávání osob se znevýhodněním, ale poslední roky tam vidíme i spoustu environmentálních věcí, které dokážou sociální podniky řešit. My věříme, že to není jenom alternativa nebo okrajová záležitost české ekonomiky a že nabývá na významu.

MZ: Dá se to i něčím doložit? Třeba nějakými čísly, nějakým trendem?

MV: Data o sociálním podnikání nejsou komplexní v Česku. My víme zhruba, kolik je sociálních podniků a zhruba, že to jsou mikro nebo malé firmy, že hospodaří v průměru s nějakým obratem kolem 10, 15 milionů ročně, což znamená, že to nejsou závratné částky. My nemáme ty nuly, jak já říkám.

V naší velmi průmyslové zemi, jsme jedna z nejprůmyslovějších zemí Evropské unie, tak u nás je prostě fokus hodně zaměřený na velké firmy, velké lány v zemědělství, zatímco malé a mikro firmy jsou mnohem odolnější. Bylo to vidět i v době covidové krize, i v době válek, které prožíváme. Je jich hodně a řeší opravdu místní věci.

MZ: Čím to je, že jsou odolnější?

MV: Protože ti lidé, kteří tam pracují, mají větší loajalitu a vidíme nadšení nebo zapálení pro věc. Což je pozitivní, někdy i negativní. Ale to se ukázalo ve všech krizích od poloviny 19. století, že tyto firmy v různých obdobách nebo tyto podniky, organizace se ukazovaly jako odolnější. Byla tam větší spjatost s tím podnikem i s tím místem, kde provozovaly svoji činnost.

MZ: Když se vrátím ještě k tomu dotazu nebo k tomu, co jste zmiňovala. Pokud jde o stav tady toho sektoru v České republice, já jsem na webu zastřešující organizace pro sociální ekonomiku, což je TESSEA, tedy Tematická síť pro sociální ekonomiku, našel údaje, že v České republice existuje víc než 350 sociálních podniků, které dosahují obratu minimálně 3,5 miliardy korun a že trvale vytváří minimálně 5000 pracovních míst. Z toho většinu pro osoby se specifickými potřebami, které by se jen těžko jinak asi prosazovaly nebo hledaly uplatnění jinde. Jsou to dobrá čísla? Je to dost? Je to málo? Jak to hodnotíte?

MV: Je to odhad, který vychází z tzv. Adresáře sociálních podniků z webu MPS, který provozuje MPSV – České sociální podnikání. Ano, některý podnik má víc provozoven, takže těch provozoven je přes 400 registrovaných v té mapě sociálních podniků, ale ne každý se tam registruje. Vidíme tam roční obrat, který není nezanedbatelný a věřím, že jich je mnohem víc a my ta data teprve budeme sbírat. Jak MPSV, tak TESSEA bude přispívat v rámci tzv. Akčního plánu pro sociální ekonomiku Evropské komise, k němuž vzniklo letos doporučení Evropské rady, ke kterému se vyjadřuje i Česká republika.

V rámci toho bude strategie podpory sociální ekonomiky, kam spadají sociální podniky, ale nejen ty. Také tam bude i sběr dat, protože to vnímání sociální ekonomiky na evropské úrovni a na české úrovni je trochu rozdílné a budeme se muset sladit mezinárodně. Nejen rozdílné evropské a české, každá země má svá specifika, budeme se muset sladit, jaká data sbírat. Kdo je považován za aktéra sociální ekonomiky a jak to celé počítat, abychom ta data měli, protože nejsou a chybějí nám.

MZ: Mě by zajímalo, jestli se to takhle zjednodušeně dá vysvětlit, protože vnímám to tak, že ten sektor sociální ekonomiky existuje i díky nějaké podpoře, nějakým dotacím atd. Jak to je? Jsou všechny tyto podniky do určité míry závislé na dotacích? Nebo jsou třeba i firmy, které nejsou? Jak to funguje?

MV: Většina českých sociálních podniků zároveň působí na tzv. chráněném trhu práce, kde získávají příspěvky z Úřadu práce na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tam jsou i další aktéři sociální ekonomiky, takzvaní zaměstnavatelé na chráněném trhu práce. Aktérů sociální ekonomiky je mnohem víc. Spadají tam třeba i neformální iniciativy kolem komunitou podporovaného zemědělství, spadají tam fairtradové iniciativy atd.

Když se vrátíme zpátky k sociálním podnikům, tak nestačí zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, ale vzhledem k tomu, že je tam ta podpora, tak většina z nich v Česku se takhle vyprofilovala. Protože ta podpora lidí tzv. invalidů, to je jazyk 20. století, řekněme, neboli osob se zdravotním postižením, někdy říkáme se specifickými potřebami, tady má opravdu tu tradiční historickou linku, která je už za první republiky po první světové válce, kde byla spousta potřebných z první světové války, raněných, invalidů tenkrát.

Ta linka jde až tam, takže tady je velká tradice podpory, víc jak stoletá, lidí se zdravotním postižením. I za bývalého režimu, některá družstva invalidů, a oni si tak opravdu říkali, fungovala, přežila nacistickou okupaci, přežila i převrat v roce 48 a centralizaci, kdy ta družstva ztratila svoji autonomii, nezávislost a byla centrálně řízena. Některá přežila a zajímavě fungovala jako takové malé subdodavatelské firmy velkého průmyslu a některá žijí až dodnes, takže tam je velká tradice.

MZ: Nebyla to Drutěva?

MV: Ano, ano. Automotive to zná, sklářský průmysl nebo textilní průmysl to zná. Byli velmi šikovní, byly to takové malé flexibilní firmy nebo organizace, družstva a velmi šikovně se zapojovaly do skladby národního hospodářství.

MZ: Vy jste mluvila o té podpoře. Znamená to, že to je stoprocentně vázáno na to, když organizace nebo firma dá příležitost lidem, kteří jsou nějakým způsobem postižení? Nebo to může být podpora získána třeba už v uvozovkách jenom na to, když má nějaké, dejme tomu, environmentální aspekty? Jak to funguje?

MV: Jenom, abych to uvedla na pravou míru. Z velké většiny si sociální podniky vydělávají nebo výnosy z jejich činnosti jsou z obchodní nebo podnikatelské činnosti, je to kolem 70 %. Menšina je z příspěvků. Ono to záleží na velikosti firmy. Čím větší, tím je ten podíl příspěvků větší. Čím menší, tím je menší. Naše pražírna má třeba ten podíl 80 na 20. My jsme na to hrdí, že 80 % našich výnosů si vyděláme vlastní činností.

Bohužel v Česku není další podpora pro lidi s jiným typem znevýhodnění, jako jsou třeba osoby po výkonu trestu nebo dlouhodobě nezaměstnaní. Ta je jenom krátkodobá, není to dlouhodobá podpora. Je to problém. My na to opakovaně poukazujeme, že je to nefér, že jenom osoby se zdravotním postižením mají dlouhodobou stabilní finanční podporu a ten zbytek nemá. Opravdu jsou organizace odkázány na svoji výdělečnou činnost, případně nějaké dary podle toho, jestli je to neziskovka nebo podnikatelský subjekt. A nemají to moc jednoduché.

Nejsložitější to mají environmentální sociální podniky, protože řeší různé problémy najednou. Jak sociální, třeba zaměstnávají osoby 55+, v předdůchodovém věku, kteří často v nějakých odlehlých regionech se už nedostanou k nějaké důstojné práci, odcházejí zbytečně do předčasného důchodu, plus řeší nějaký environmentální problém.

Často se jedná o zvyšování biodiverzity. Jsou orientovány na pěstování, zpracovávání jídla, kosmetiky atd. nebo na redukování zbytečného nebo nadměrného množství odpadu, který člověk produkuje. A to jsou buď bezobalové obchody, nebo různé reuse, dílny, workshopy atd. A tam je to opravdu těžké. V naší zemi se nezohledňuje to, kolik problémů sociální podniky řeší a jak málo mají podpory.

MZ: Dalo by se porovnat Českou republiku s dalšími zeměmi, pokud jde o určitou vyspělost sektoru sociální ekonomiky?

MV: Já bych neřekla, že vyspělost. Nerada bych říkala, že ještě nejsme na západě, protože každá sféra Evropy měla jiný sociokulturně historický kontext, jak se tam vyvíjela nejen sociální ekonomika, ale třeba v západní Evropě nebyla tolik přerušovaná. U nás byla dvakrát opravdu násilně, kde docházelo i k vyvlastňování atd. Takže třeba naše zemědělství je velmi postižené kolektivizací a těmi, jak jsem říkala, velkými lány. Jsme velmi průmyslová země Evropy, také vedle třeba Německa, samozřejmě Velké Británie, ty už jsou spíš postprůmyslové. U nás se to ještě drží.

Zároveň jsme postižení, je to lepší a lepší, ale jsme trošku postižení tím, že jestli sociální náhodou není socialistické. Já jsem to zažívala často, když jsme zakládali naši pražírnu, protože jsme družstvo. Opravdu se nám někteří lidé smáli, že jsme JZD. Ke družstvům se nepřistupuje s takovou nedůvěrou jako tenkrát před 10 lety, ale vidíme ty rozdíly, že západní Evropa nemá nedůvěru k tomu sociálnímu ve stylu, že by to mohlo připomínat bývalý režim. Není tam poukazování na to, že někdo je závislý na dotacích, protože se jedná o nějaký veřejný zájem.

Já jsem nedávno byla na exkurzi v Norsku, což není země EU, ale taky významná evropská země, a tam to bylo vidět, že je veřejný zájem. Jsou specifikované nějaké problémy ve společnosti, lidé tam chtějí něco řešit, například hodně se řeší mladí lidé. Jejich zdraví, psychické, fyzické. Sociální podniky, které jsem navštívila, tak byly environmentální, sociální, takže řešily problém zaměstnanosti, řešily problém integrace lidí a zároveň nějaké environmentální věci. Hodně reuse zaměřený na znovu zužitkování materiálu, ale oni nám říkali, že a priori neřeší tyhle věci, který jsem teď zmínila, řeší to, aby mladí lidi neseděli u telefonu, počítačů, aby byli aktivní. Tak pro ně chceme něco dělat, protože je to nějaký veřejný zájem. Přiznaný zájem společnosti nebo města, že to chtějí řešit.

MZ: To znamená, že třeba na legislativní úrovni jsou nějakým způsobem formulované jednotlivé veřejné zájmy?

MV: Nebo v nějaký strategiích. Nemusí to být legislativní, ale třeba ve strategiích města nebo země, na koho se chtějí zaměřit. Na úrovni Evropy jsou mladí lidé velké téma. U nás nejsou ve strategiích nikde zmiňováni, ani v dotačních titulech, ani v různých evropských programech. Mladí lidé tam nejsou. A když se nás ptají kolegové z Evropy, třeba, já nevím, vyhlašují soutěž Nejlepší sociální podnik, který podporuje mladé lidi, tak my nemáme koho nominovat za Českou republiku.

My takový sociální podnik nemáme. Tady to není podporovaná skupina. My jsme za to lobbovali nebo dáváme zpětnou vazbu Ministerstvu práce na dotační tituly, které teď zrovna běží. Jeden je na podporu sociálního podnikání, zatím se to tam nedostalo. Environmentální ano, to mám velkou radost, a i na to mám zásluhu. Nemají to jednoduché, ale ta podpora pro ně je. Jsou už uznávaní.

Není to takové to, že když mám vyděláno, tak pak budu řešit nějaké enviro. Už budu podnikat sociálně environmentálně, rovnou od začátku nastavovat ty principy, hodnoty. Ale ty mladí lidé nám tam pořád chybí. Mně tam chybí i taková ta mezigenerační solidarita nebo i podpora lidí v předdůchodovém věku.

MZ: Dokázala byste třeba vypíchnout konkrétní dvě tři věci, které se projevují v tom samotném sektoru a které umožňují se víc zaměřit na tyto věci? Když to tedy srovnáme třeba s tím Norskem nebo i s dalšími zeměmi.

MV: Já jsem chtěla doříct ještě jednu věc, abych pořád neříkala, že tam nejsme. Naopak v Česku vidím výhodu oproti zemím západní Evropy, že jsme ještě neztratili takovou tu řemeslnou dovednost a tomu se hodně sociální podniky také věnují. Výrobě kvalitních řemeslných produktů, designových, třeba upcyclingu atd.

Na jednom setkání sociálních ekonomik kdysi, myslím, že to bylo Řecko, říkala kolegyně z Lotyšska, že oni ještě umí podojit krávu, na západě už ne. Tam si možná opravdu někde myslí, že mrkev roste v supermarketu. My moc v tom zemědělství také už mléko všichni kupujeme v obchodech, ale umíme vyrábět, umíme spravovat.

MZ: No, a co nám tedy chybí z hlediska legislativy? Co vy byste třeba přivítala, aby se ten sektor mohl rozvíjet?

MV: Ještě nám chybí jednak to legislativní ukotvení, které se snažíme už 15 let v Česku, ale i to uznání, abychom pořád nebyli vnímání jako nějaká, spíš okrajová nezisková, charitativní nebo nějaká doplňková činnost, ale jako respektovaná součást sociální ekonomiky, která v dnešní době může mít, a popisuje to i ten akční plán pro sociální ekonomiku, spoustu inspirace pro ten konvenční byznys.

MZ: Jak by se toho dalo dosáhnout jinak, než budete trpělivě vysvětlovat a přesvědčovat, že to opravdu smysl má, a má to i výsledky?

MV: Jednak tím, že třeba tady děláme tento rozhovor. My ukazujeme i tu naši činnost, takže pokud byste byl na nějaké naší akci a já někde říkám, že je dobré si sociální ekonomiku nebo sociální podnikání ochutnat všemi smysly, tak vyvracíme třeba i nějaké mýty na těch akcích. Že to jsou profesionální produkty, že nejsme chráněné dílny a naše produkty se nekupují, protože někomu srdce ustrne, ale protože to je profesionální, dobrý, kvalitní, lokální produkt, který dal práci místním lidem se znevýhodněním nebo i těm dalším a že dokážeme plnit i profesionální zakázky.

Známe to v naší Fair&Bio pražírně, známe to v dalších členských podnicích TESSEA. Teď s novým rámcem ESG, environmental, social, governance, kdy budou mít firmy nad 750 zaměstnanců v roce 2025 povinnost reportovat svoji udržitelnost v roce 2024, nebo jak naplňují ESG standardy.

Tam jsou i dodavatelské řetězce, takže my můžeme sloužit jednak jako odpovědný dodavatel, sociální i environmentálně odpovědný dodavatel, ale zároveň i můžeme ukázat normální mainstreamové firmě, jak se lépe starat o své zaměstnance, což je pilíř S, nebo jak řídit firmu s větším zapojením zaměstnanců. Tam je pak větší loajalita, menší fluktuace, anebo, a teď to zjednodušuji hodně, environmentálně odpovědně můžeme sloužit jako příklad, nejenom jako dodavatel.

MZ: Pojďme tady teď k tomu, co jsem říkal na začátku, že jste spoluzakladatelkou sociálního podniku Fair&Bio pražírny. Jaké to spoluzakládání bylo?

MV: Zajímavé. My jsme původně založili naši pražírnu, ne protože jsme byli inspirovaný českým sociálním podnikáním nebo sociální ekonomikou v českých zemích, ale fandili jsme fair tradu. Hodně nám šlo o transparentní a spravedlivé dodavatelské řetězce, proto pražírna, protože káva je nejobchodovanější fairtradový produkt celosvětově. Tenkrát velká kritika fairtradové produkce v Česku byla, že se sem dováží věci zpracovaný v Německu, ve Francii, ve Velké Británii a nepraží se tady třeba moc v Čechách kafe. Ta přidaná hodnota nezůstává tady u nás. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Nejdřív to měl být celý velkoobchod, ale potom jsme to v tom podnikatelském plánu osekali. To tak bývá, že na začátku jsou myšlenky velmi košaté, a je potřeba je zredukovat na pražírnu. Původně jsme mysleli v Praze, pak střední Čechy, skončili jsme v Kostelci nad Labem, kde se to právě potkávalo s potřebou jednoho poskytovatele sociálních služeb, že v té době zavírali dům, jmenuje se Vyšší Hrádek. Ten ústav nebo ten dům poskytovatele měl 90 lidí, které právě vyváděli do chráněného asistenčního bydlení v Brandýse nad Labem a okolí. My jsme právě skončili, naši pražírna, nedaleko toho jednoho domu v Kostelci nad Labem.

MZ: Takže vy zaměstnáváte…

MV: Osoby s mentálním, fyzickým a kombinovaným postižením jako právě klienty poskytovatele sociálních služeb. Takže se tu potkávalo několik potřeb, které jsme tím řešili. Jednak zaměstnávání těchto lidí v místě. Někteří z nich dojížděli do Prahy. Bylo to pro ně velmi složité, nezůstávali v těch pracích. Byly to pro ně stresující, náročné práce v místě. My máme minimální fluktuaci u těchto lidí. Za 10 let nám většina zůstala až dodnes a potom jsme chtěli pražit fairtradové a bio kafe.

MZ: Jaká je práce s těmi lidmi?

MV: Jak jsem řekla, je to dobrodružné, protože já někdy říkám, že se stírají ty rozdíly mezi jimi a námi. Všichni máme specifické potřeby, někdy jsme někde společně, tak někdy není poznat a je to záměr, aby nebylo poznat, kdo je kdo. Hodně se od nich učíme, protože oni jsou hodně citliví.

Dneska se hodně mluví o štěstí nebo kvalitě práce, tak oni jsou na to hodně citliví. Jakmile je stresovější prostředí, víc chaosu, tak oni nám to dávají najevo velmi silně, od nemocnosti po různé jejich výkyvy. Mají za sebou těžké osudy, takže někdy je to náročné to všechno strávit. My máme i ty jejich příběhy citlivě popsané na našem e-shopu, aby lidi viděli, kdo pro ně tu kávu balí. Oni nepraží, ale starají se o zakázky, semelou, váží, balí. Je s nimi velká legrace, někdy je to i náročné, takže někdy je to i k slzám, ale většinou je legrace, protože oni mají tak prostě specifický smysl pro humor, takže většinou si to užíváme.

Někdy je to složité to všechno zkoordinovat. Třeba v předvánoční době, kdy je velká nemocnost, hodně zakázek, stres, všichni jsme takový unavení, našpičkovaní, tak je někdy důležité i poodstoupit od tohoto a nenechat se do toho vtáhnout, což nám oni také dávají najevo.

MZ: Co je tou hlavní částí vaší činnosti? Vy jste pražírna, tak kdo jsou vaši hlavní odběratelé?

MV: My dodáváme nejen do restaurací, bister, ale i obchodů. Máme e-shop, takže máme i maloobchodní, nejen velkoobchodní zákazníky. Samozřejmě do firem dodáváme a téměř čtvrtinu naší kávy dodáváme bezobalově ve vratných, buď kapslích s čipem, nebo v barelech nebo v takových nádobách. Máme i bezobalové předplatné pro maloobchodní zákazníky, takže to spektrum zakázek je velmi široké. O to složitější je pak plnit.

MZ: Vy jste říkala, že je tam maximální důraz na kvalitu. Jak se vám daří přesvědčovat klienty, že si mají kupovat kávu, která je sice bio a fair trade, ale zároveň je pravděpodobně dražší?

MV: Je dražší než konvenční. My, když jsme vstupovali na trh před 10 lety, tak jsme vstupovali na naprosto nasycený trh kafem a levným kafem. Naštěstí nám pomohla tzv. třetí kávová vlna. Druhá kávová vlna byly takové ty kávy se šlehačkou a s různýma dobrotama: capuccina se skořicí, s vaječňákem, s Baileys atd.

Třetí kávová vlna je, že se hodně dává důraz na takový minimalismus a zároveň velký rozptyl v pražení, kde se také hodně světle praží a pak jsou takové alchymistické přípravy té světle pražené kávy. Nejenom ve filtrovačích, ale ve všech těch aeropresech, chemixech a různých těch nádobách. Někdy to opravdu vypadá jak potřeba z alchymistické laboratoře, ale my zároveň pražíme i italské espresso tmavě.

Také máme jednu kávu s robustou, mícháme blend, abychom uspokojili toho tradičního českého zákazníka, který si z toho klidně udělá turka. Turkovi se nebráníme, ani to pro nás není tabu. Dokonce jsme měli takovou zajímavou debatu před časem. Máme ho tam popsaný, jak se má správně připravovat a zároveň vycházíme vstříc milovníkům třetí kávové vlny a různých, a teď nechci říkat, záměrně to slovo neřeknu, ale spíš ovocných, květinových a jiných chutí, někdo tomu říká kyselé, když to není dobře připravené.

MZ: To slovo, které jste neřekla?

MV: To jsem nechtěla říct, protože když je ta káva světle pražená, dobře připravená, tak není kyselá, ale právě vynikají tam… protože je to pecka z ovoce, kávová třešeň je ovoce kávovníku, a to zrnko kávy je upražená pecka, takže ono opravdu má připomínat jako kdyby ovocnou chuť. Já tam často ráda vnímám od citrusů po švestky, meruňky až po nějaké květinové tóny.

A samozřejmě záleží na tom, jak ta káva vyrostla, v jakém prostředí, jestli tam okolo ní byly další rostliny, jestli tam byla biodiverzita, že to nebyla monokultura, ale polykultura. Jaká byla půda, jak pak to zrno bylo fermentované, jak ho pražíme a jak si ho připravíme.

MZ: Takže tohle jsou ty argumenty, které vám pomáhají v prodeji?

MV: Nejenom edukovat o kávě a o její přípravě, protože když mi náš zákazník řekne, že naše káva je kyselá, tak se ho začnu ptát, protože vím, jak pražíme. My máme dokonce kávy podle stylu přípravy: máme espresso, filtr moka, ty hlavní naše řady. To také vzešlo z potřeb našich zákazníků, aby věděli, jak si to mají připravit nebo co my doporučujeme jako ideální přípravu. Jak si to mají umlít.

Mletí je hodně důležité, jestli je to najemno nebo nahrubo. Když mi pak někdo říká, že mu ta káva stojí půl hodiny a pak ji vypije, tak samozřejmě filtr bude kyselý. Ten se musí pít za tepla, samozřejmě je to i zdravější. My se zabýváme i zdravím. Zjistili jsme, že naše zákazníky zajímají všechny informace, takže píšeme o kávě. Když byl covid, tak jsme psali seriál Káva jako z kavárny a říkali jsme jim, jak si doma připravit kafe, aby si připomněli, nasimulovali tu kavárnu, které nebyly tenkrát otevřené.

Zároveň nám jde i o zdravotní aspekty, protože víme, že káva může být problematická pro zdraví, takže to netajíme. Naopak říkáme, pijte jí méně a kvalitněji. Nemusíte pít litry naší kávy denně. Zároveň naše zákazníky zajímá původ, takže u nás na webu, na e-shopu zjistíte, kde byla vypěstovaná, kdo jí vypěstoval, z jaké oblasti, za jakých podmínek pro lidi i planetu. Takže jaké byly pracovní podmínky, co zajišťuje Fair Trade a drtivá většina našich káv je bio. Takže víte, jaké přírodní postupy se přitom pěstování praktikují tam v těch oblastech.

MZ: Jak se vaší pražírně daří v průběhu těch let? Vy jste říkala, že existuje zhruba 10 let.

MV: Před 10 lety jsme jí založili. Prvních pět let bylo složitých samozřejmě, protože to je i normální podnikání, složité prvních pět let. My jsme vznikli díky dotaci z operačního programu Zaměstnanost, to bylo na rozjezd první dva roky a od té doby jsme samostatní. Žádný další grant, až na nějaké menší podpůrné věci jsme neměli. Takhle jsme si to i řekli, že nechceme, že chceme vyvracet mýtus, že sociální podnik je závislý na dotacích. Nelíbilo se nám to.

Tím stylem, jak to vedeme, se snažíme vyvracet i ty mýty. Mýtus natažené ruky, mýtus o tom, že lidi se zdravotním postižením nebo se znevýhodněním toho mnoho nedokážou. I na to máme založený marketing, že o nich píšeme, ukazujeme, vodíme tam návštěvy, reportujeme o tom, co všechno dokážou. Mýtus o tom, co je fairtradová káva, že to nelze dohledat a jak je to s těmi pracovními podmínkami; že tam děti pracují v noci. To jsme také slyšeli. To také vyvracíme skrz příběhy.

Zároveň nám jde o kvalitní produkt. To jsem také zmiňovala. Takže i vyvracíme to, že jsme chráněná dílna. Nechceme o sobě takhle mluvit, není to vůbec v našem jazyku, ani že pomáháme. My o tom nejsme. My zaměstnáváme, nejsme kroužek, ani podpůrná organizace, ani poskytovatel sociálních služeb, ani sociální pracovníci. Jsme firma, která má nějaká pravidla, zákoník práce musíme dodržovat atd. a máme kvalitní produkt.

Tak jsme zjistili, že samozřejmě to je běh na dlouhou trať, takže těch prvních pět let jsme to všechno ladili. Včetně pražení, včetně komunikace a marketingu a teď těch dalších pět let vidíme výsledky. Daří se nám i za covidu navzdory, i válkám. Trošku teď pociťujeme opatrnost lidí na podzim, v době předvánoční, která je velmi silná v tom našem sektoru, sociální podniky ji mají hodně jako hlavní sezónu roku. Vidíme tu opatrnost, nejen my, ale i naši kolegové, lidí utrácet, že možná to nechávají na poslední chvíli nebo Vánoce nebudou tak silné jako bývaly.

MZ: A kdybyste měla říct, co bylo za těch 10 let nejtěžší? Mluvila jste o těch prvních pěti letech těžkých. Bylo to nějaké vytvoření modelu, který by fungoval a aby si to všechno sedlo?

MV: Tak jste to pochytil správně nebo pojmenoval. My jsme měli jsme občas nějaké poradce nebo konzultanty. Oni tomu říkali „překážky“ nebo „vy jste si to zkomplikovali“, nám říkali, takže máte osoby se zdravotním postižením, teď je potřeba nějak zaučit, prostor nějak přizpůsobit. Do toho jste se musel naučit pražit to kafe. Najít dodavatele dobré kávy, naučit se ten kávový byznys vůbec nějak zprocesovat.

Do toho tam máte ten Fair Trade, takže to také není úplně jednoduché hned sehnat dodavatele a nějak to umět prodat. My jsme se ze začátku loučili víc s lidma takzvaně normálníma než s tím postižením nebo se znevýhodněním, protože oni to neuměli. Neměli pro to ten šmrnc nebo to nadšení to prodat. Nepili kafe. Třeba jsme měli několik lidí, kteří nepili kafe. Člověk, který nepije kafe, ho prostě neumí prodat, to nejde.

Nebo opravdu jsme měli rok, rok a půl, kdy jsme se velmi pečlivě museli koukat na cash flow. Museli jsme hodně šlapat do toho, nechci říct ani do marketingu, ale spíš do obchodu a hodně umět vysvětlovat, jakou přidanou hodnotu ta naše káva má a učit lidi i tu přípravu, aby nám ho v uvozovkách nevraceli s tím, že je kyselé. Protože ještě to nebylo tak rozvinuté. Dneska těch kaváren, kde je ta světle pražená káva, je také mnohem víc. Skloubit to všechno nebylo jednoduché. Je to běh na dlouhou trať, ale podařilo se nám to.

MZ: Kolik lidí dneska v pražírně pracuje?

MV: Začínali jsme s pět šesti lidmi, dneska je nás dvacet, z toho třináct nebo čtrnáct se zdravotním postižením a zbytek jsme manažerský tým a je nás hodně. Už je to těžký se společně fotit, nevejdeme se na jednu fotku.

MZ: Jestli to tedy správně chápu, vy jste družstvo.

MV: My jsme družstvo, ale nejsme zaměstnanecké družstvo. My jsme družstvo lidí, kteří podporovali tu myšlenku. Většina lidí, co pracuje v pražírně, nejsou členy družstva. Někdy je složitější ty dva kruhy propojit. Musíme na to dbát, aby naši družstevníci, členové družstva, vlastníci, kteří pak rozhodují na členských schůzích, aby věděli, co se v pražírně děje, byli jí blízko.

Někdy to není jednoduché. Kdyby pražírna byla v Praze, tak je to mnohem jednodušší, protože většina našich členů je z Prahy, tak se snažíme ty kruhy propojovat různým setkáváním. Teď plánujeme veledůležitou akci, a to je vánoční večírek. Pak máme vždycky několik akcí do roka, kde se propojujeme a společně ty věci plánujeme.

MZ: Jak je obtížné v tom družstevním nastavení realizovat nebo vůbec docházet k nějakému rozhodnutí, a to pak realizovat?

MV: Má to své výhody, i nevýhody. Výhoda je, že máte mandát. Je dobře připravený ten proces, my jsme si prošli v loňském roce a letošním prvním pololetí strategickým plánováním. Někdy je těžké celou tu skupinu donutit nebo motivovat k tomu, aby přispívali. Vždycky k tomu bude nějaká část lidí pasivní a my potřebujeme tu většinu. Aby ta většina, což je 50 a víc procent, aby byla nějakým způsobem aktivní, přispívala, zapojovala. Čím víc jsou lidé aktivní a víc jsou sžití s tím modelem, tak tím méně je nedorozumění a potom třeba i protichůdných názorů na věc.

Zároveň musíme zapojovat zaměstnance. Nesmíme na ně zapomínat, protože nejsme zaměstnanecké družstvo. Musíme mít různé možnosti, jak se účastnit věcí. Trvá to, neuděláte to za měsíc, ten proces je třeba na rok. Pak je vždycky klíčová jednou za rok členská schůze, která rozhoduje, dělá klíčová rozhodnutí, protože to nejvyšší orgán. Když je to dobře připravené, tak jde hladce a rozhodnutí jsou, protože čím víc lidí zapojíte a oni se cítí součástí toho procesu, tak tím méně potom jsou s tím v rozporu. Čím hůře připravená, tím více problémů a třeba také odložených rozhodnutí, protože se neshodneme.

Takže ten proces je, ale potom je o to trvalejší a pevný a je tam kde brát. Takže když jsme stavěli nové představenstvo, téměř kompletně nové letos v létě, tak nemusíte složitě hloubat, kde vzít lidi do vedoucích funkcí, ale sáhnete do členské základny a je tam spoustu lidí z různých oborů s různými náhledy na věc, je to velmi obohacující, že sám si to člověk často neudělá. Můžete si lámat hlavu, pak přijde skupina s nadhledem a najednou se věc posune. Takže takto.

MZ: Vy jste už zmiňovala, že tady ten způsob podnikání občas vyvolává takové hrozné resentimenty z dob minulých atd. Možná by bylo fajn připomenout, že družstevní sektor třeba za První republiky byl u nás hodně rozvinutý.

MV: Byl a on i navazoval na tradici ještě z devatenáctého století, protože opravdu naše první družstvo devatenáctého století, ono se tak ještě nejmenovalo, vzniklo jenom dva roky po prvním družstvu světa, což bylo Družstvo spravedlivých pionýrů v Rochedale u Manchesteru. Založili si takový, dneska bychom to mohli říct, bezobalový obchod. Tenkrát tam vznikal textilní průmysl, hodně lidí se nahrnulo do měst kolem Manchesteru.

Vznikla tam situace, což my jsme tady zažili v Praze velmi záhy poté, hodně lidí a málo kvalitních cenově dostupných potravin, tak si založili členský obchod. Dali si tam dva sudy, přesto dali prkno, to byl pult, měli tam pytle s moukou, čočkou, hrachem, dostupnými věcmi, nějaké potřeby do domácnosti a založili si první obchod bezobalový, v uvozovkách, nebo družstevní. V Česku vznikla v Praze První pražská potravní a spořitelní společnost. Vidíte, o co šlo tenkrát? Jídlo a finance. Ono se to kopíruje dodnes.

Nejvíc sociálních podniků působí v gastrosféře, 55 %, podle dotazníkových šetření z roku 2022. Největší bolavou věcí, kterou tady v Česku řešíme, je dostupnost financování a tím nemyslím jenom dotace. To můžeme pak ještě rozvést. A ještě k té historii. Je to velmi zajímavé, protože za Rakouska-Uherska vznikl dokonce zákon, vznikala družstva různého typu, nejenom ta potravinová, ale třeba málo se ví, že Národní divadlo a ta sbírka na něj, obě sbírky, vznikly díky družstvu, protože se to muselo nějak legalizovat. Nebo pražské zoo vzniklo díky družstvu, lanovka na Petřín, Posázavský Pacifik. To byly všechno nadšenecké národní obrozenecké projekty, které vznikaly legální formou.

Měly družstvo a samozřejmě největší rozkvět jsme zaznamenali, jak jste zmínil, za První republiky, kdy se i vytvořily sekce, které jsou kopírované dodnes: spotřební, zemědělská, bytová a výrobní družstva. To jsou čtyři sekce, které fungují dodnes. Každý má svůj svaz i mezinárodně takto fungují. My jsme členem svazu výrobních družstev, my jsme výrobní. Ale nejnechvalněji známá jsou zemědělská, protože tam došlo ke kolektivizaci, vyvlastňování a tam to družstevnictví asi má takovou nejvíc negativní konotaci.

MZ: Nejvíc to zkazilo.

MV: Do zemědělství moc nevidím, nebudu to tady rozvádět. Spíš vidím do toho výrobního družstevnictví. Samozřejmě je to i věc generační, protože ta tradiční družstva jsou dnes doménou spíš starší generace a mladých družstev nových tolik nevzniká. Je tady spousta překážek a jedna z nich je dostupnost financí. Je to i na evropské úrovni, ale v Česku ta opatrnost a taková ta nevstřícnost ve financování aktérů sociální ekonomiky tu je. Je tu třeba větší než v Polsku.

MZ: Na to se určitě chci zeptat, to tady mám jako poznámku. Teď ještě jsem chtěl jenom připomenout, že důležitým rysem sociální ekonomiky je to, že zisk není hlavním motivem té činnosti. A mě v téhle souvislosti zaujalo, že jste někde buď řekla nebo napsala, a teď vás budu citovat, že „Fair&Bio družstvo vzniklo přesně ve snaze udržovat rovnováhu mezi sociální, environmentální a ekonomickou složkou“, že „byznysově založení jedinci to mohou nazývat překážkami, ale že vizionářské osoby ví, že jednou budou muset takto podnikat všichni, abychom jako lidstvo na téhle planetě obstáli“. A ještě jste dodala, že podle vás jde o nejzdravější a nejprogresivnější formu podnikání.

MV: Děkuji. Já si pamatuji, že jsem to říkala tak před dvěma lety, možná 2,5 lety a už jsme se k tomu přiblížili. Třeba tím evropským rámcem ESG, který zavádí jako do krve nebo nechci říkat DNA, to je takové zprofanované, do krve podnikání zavádí tyto aspekty, takže jsme se k tomu přiblížili. Já jsem vždycky měla pocit, že takto jsme to založili od začátku.

Sociální podnikání samozřejmě má svoje limity a principy, takže tohle je obecnější, ta rovnováha sociálního, environmentálního a ekonomického principu. Sociální podniky tam samozřejmě mají ve stanovách nebo v hodnotách zakotvené, že reinvestují většinu zisku. Na to se mě právě někdy ptají lidé. Jaký je rozdíl mezi společensky prospěšnou firmou a sociálním podnikem? Tak jednak je to, že opravdu má zavedenou komplexní podporu lidí se znevýhodněním. Hodně jim na nich záleží a nejenom jim poskytují práci, ale mají tzv. integrační podporu, se tomu někdy říká, a reinvestují většinu zisku. To jsou takové dva důležité momenty.

Já bych chtěla, aby tam bylo i to třetí, že každý sociální podnik do budoucna bude řešit nějaký environmentální problém. Jakýkoliv. Nějak definovaný a nebudeme jim muset už říkat environmentální sociální podniky, už to budou jenom sociální podniky a ty ostatní aktéři sociální ekonomiky, tam je důležitý společný společensky prospěšný cíl, že mají nějaký stanovený a řeší ho. Není to maximalizace zisku, ale samozřejmě silná podnikatelská složka tam být musí, protože v současné době musíme všichni čelit ekonomickým rizikům. Včetně sociálních podniků.

MZ: Říkáte, že díky tomu, co se děje v Evropě, ať z hlediska legislativy atd., že se přibližujeme „ideálům“, které jsme před chvílí zmínili. Jak v téhle souvislosti reagujete na kritické hlasy, které pak mluví o tom, že Evropa, a to je spíš citace, přílišným důrazem na tyto aspekty podkopává svoji konkurenceschopnost, ať už vůči Spojeným státům nebo Číně, a že vysoké ceny energií budou likvidační pro tamní průmysl, který je často zmiňován v souvislosti s přechodem na tzv. Zelenou dohodu atd. Jak tohle to vnímáte?

MV: Já většinou pracuji s lidmi, kteří nemají tyhle pochybnosti. Samozřejmě je to bublina nějakého udržitelného byznysu. Ve své práci, hodně školím v regionech, tak se pohybuji v různých regionech i v Praze, často i toto slýchám, tu nedůvěru, a já si myslím, že jak jsem řekla, jak jste mě citoval, že stejně jednou budeme muset nebo podnikání bude muset být sociálně a environmentálně silně založené. Čím déle se tomu budeme bránit, tím dražší to bude a samozřejmě to už je i spočítané.

Já jsem byla před týdnem na konferenci Rok změny, změny k lepšímu, kde je TESSEA členem. Je to takové mladé uskupení firem, které vzniklo za covidu. Je tam hodně i velkých firem, i nadnárodních, banky. Velmi ráda slyším, že už to není jenom o té společenské odpovědnosti, o tom hezkém CSR, že si dobrovolně nějakou hezkou věc stanovím, ale jinak core byznys, jak se říká, většina podnikání bude mít pořád konvenční. Prostě budeme maximalizovat zisk, budeme externalizovat environmentální stopu i stopu na lidech nebo budeme sázet na levnou práci, nebudeme se starat o lidi.

To prostě už v současné situaci s klimatickou změnou a s tím, jak velký tlak na lidi je v souvislosti s digitalizací, jak jsme unavení, jaké civilizační choroby zažíváme, tak věřím, že postupně na to přijdou všichni, že jinak se to už prostě dělat nedá. Že máme jenom jednu planetu a člověk není stroj. Musí nějakou dobu odpočívat, nabírat síly, být kreativní. Nemůže se upracovat. Takže věřím, že postupně tam dojdeme.

Bohužel čím déle se tomu budeme bránit, tak tím dražší to pak bude. A vidíte, že i kapitáni velkého průmyslu vyzývají vládu, stagnujeme, dokonce nás nazvali v německém tisku „nemocným mužem Evropy“, takže vidíte, že i ten velký byznys, který by se tomu měl bránit, protože pořád maximalizuje zisk, tak vidí, že naopak tímto Česká republika ztrácí konkurenceschopnost. A tak jsme na té křižovatce, jak se říká, teď se často skloňuje křižovatka, a já věřím, že vykročíme tím správným směrem.

MZ: Jde asi hodně o to, jakým způsobem se to uchopí. Pojďme se ještě vrátit k tomu, co jste zmiňovala, a to je financování sociální podnikání, protože jste někde napsala, že pro rozvoj sociální ekonomiky je důležité, aby to financování bylo pestré nebo z různých zdrojů. Tak mě zajímá, jaká situace tady je? Protože pokud vím, tak ve světě existují třeba i tzv. etické banky, což v České republice není. Jak to hodnotíte?

MV: Já bych nebyla tak opatrná s tím financováním v České republice. Je to hodně opatrné. Souvisí to třeba i s tzv. zneužíváním dotací a víme, že je zneužívá kdekdo, i velký průmysl. S takovou nedůvěrou, v České republice máme takový ten porevoluční étos po sametové revoluci, že si na všechno musíme vydělat. Já bych to viděla jinak, já bych rozhodně diverzifikovala přístup k financím.

MZ: Dnes, když přijdete do banky, je šance…?

Sociální podnik nedostane úvěr.

MZ: A co znamená tedy ta diverzifikace?

MV: Rozhodně, aby ten přístup byl jednodušší. Sociální podnik, který nemá nemovitost, nedostane vůbec žádný úvěr. Může se dostat třeba do nějakého programu, Česká spořitelna má sociální bankovnictví, my s nimi spolupracujeme, ale je to hrozně problematické. Stejně ten úvěr potom je komerční, jsou tam ta procenta a banky nezohledňují ty banky zatím, a teď je příslib, že budou, že v rámci ESG rámce slibuje bankovní sektor, že každá čtvrtá koruna bude udržitelná do tří let. Tak se na to moc těším. A nejenom environmentálně, ale i sociálně.

V současné době se nedostanete k financím jinak, než buď dotace z Úřadu práce, takže ta situace v Česku vás, i když váš byznys model je třeba jiný, tak vás orientuje směrem k lidem se zdravotním postižením. To už jsme si tady řekli, že to je taková velmi preferovaná skupina. Potom případně nějaké dary musíte shánět na svoji činnost, a když nejste neziskovka, ale jako družstvo nebo jiný eseróčka, je to složité. Hrozně těžko se shánějí a není přístup. Banka nezohlední váš sociální a environmentální rozměr, případně čísla, že ukážete, že prosperujete, že hospodaříte v černých číslech. My jsme ochotní rozkrýt tu naši činnost, ukázat úplně všechno. A není to zohledněno.

Takže si představuji, že v budoucnu by banky měly zohledňovat ten společenský environmentální přínos nejen sociálních podniků, aby ten přístup k financím byl lepší. A nejen banky, a nejen k financím. Můžou to být kraje nebo města, můžou to být i nefinanční benefity, například poskytovat prostory za snížené nebo nulové nájmy atd. Tam to spektrum je velmi široké.

MZ: Toto je potřeba opravit legislativně, nebo jakým způsobem se k tomu dá dospět?

MV: Legislativa by mohla pomoct, pokud by zákon o sociálním podniku tomu nahrával. Myslím si, že současný návrh tomu moc nenahrává, tomu širokému společenskému přínosu, ale spíš je to o tom uznání. V některých krajích už se to děje, jsou kraje jako Pardubický, Hradecký a teď i Zlínský a Liberecký, které začínají vnímat důležitost svých sociálních podniků. Připravují pro ně programy vzdělávací, osvětové, ale potom i nějaké třeba podpůrné finanční nástroje.

Existuje finanční nástroj, existoval S-podnik Národní rozvojové banky, který teď je pozastaven od 30. 6., a někdy v novém roce bude obnoven. A zase byla tam povinnost buď směnky statutárů nebo zástavy nemovitosti, a to je prostě pro většinu sociálních podniků nebo neziskovek nepředstavitelné.

MZ: A co ty etické banky? Proč v České republice žádná není?

MV: Teď jsem zaznamenala iniciativu založení etické banky. Je tam spoustu překážek. Jednak legislativní a jednak i shromáždění prostředků. Většinou lidé, kteří mají tyto nápady nebo to nadšení, neoplývají penězi, takže spíš vznikají buď nadace, filantropické iniciativy, nebo investiční skupiny, které pracují až s rizikovým kapitálem, ale ty zase se dívají na tu návratnost. Etická banka může mít nulový úrok.

MZ: Možná bychom si mohli říct, co to je etická banka.

MV: S nulovým nebo odloženým úrokem. Banka, která půjčí, nebo část banky to může být, nemusí být celá banka etická. Může mít třeba nějaké etické portfolio nebo část. Nedívá se tolik na maximalizaci zisku nebo na návratnost, ale na ten společenský prospěch činnosti, koho budou podporovat, také to může být nulový úrok nebo nízký úrok odložené splátky.

Nemusí tam být povinnost směnky nebo ručení majetkem. Je tam ručení tím svým portfoliem, nějakou svojí pověstí nebo těmi čísly. Doložíte třeba za posledních pět let hospodaření a můžete být potom pod drobnohledem. Tak k tomu zatím banky nemají odvahu a věřím, že ji mít budou.

MZ: Jaké máte plány?

MV: Myslíte já osobně nebo pražírna?

MZ: Obojí.

MV: Mě osobně baví podporovat environmentální principy v podnikání vůbec, nejenom ty sociální.

MZ: Jak to děláte?

MV: To záleží. Buď konzultuji lidi, kteří mají nějaký podnikatelský záměr, aby právě získali podporu, nebo to i založili bez podpory. Takže teď mám takový svůj osobní plán, aby vzniklo víc envirosociálních podniků, reuse typu, ale i těch takzvaně biodiverzitních. Už jich mám za sebou pár odkonzultovaných, podpořených. Krásné projekty.

Právě hodně mě zajímají regiony, kde je vyšší nezaměstnanost, takové ty odlehlé regiony. Liberecký a Ústecký kraj jsou moje srdcové regiony, taky ten Zlínský. Mají nějaké podobnosti, takže mě baví tam jezdit a podporovat lidi, kteří nechtějí utíkat do měst. Něco v místě dělat a učit to i ty úředníky z krajů. Takže se budu víc věnovat vzdělávání a šíření osvěty v regionech, a i třeba nějaké teorii.

Vytváříme tabulky principů sociálních podniků, aby i pro toho úředníka nebo nevěřícího Tomáše, aby to nebylo jenom to krásné blbnutí někde na loukách, sbírání a vyrábění mýdel nebo jiné kosmetiky nebo zavařování ovoce, ale aby to mělo i nějaký racionální základ. A pak bych chtěla být součástí nějaké iniciativy ke sběru dat. To jsme tady na začátku říkali, že dat je málo a ta čísla prostě jsou někdy důležitá, takže bych se chtěla víc věnovat tomu než operativě sociálního podnikání, jako v posledních 10 letech.

MZ: A pokud jde o pražírnu?

MV: V pražírně jsem zkusila poodstoupit z té role matky zakladatelky a jsem tam už jenom na několik hodin týdně. Budu zkoušet využívat ten nadhled, který získávám, a ještě posílit podporu zaměstnanců, nás všech, co tam jsme, různou formou. Trošku to sesystematizovat, protože každý má nějaký problém.

Já jsem říkala, že každý má nějaký příběh a je potřeba, aby nám zaměstnanci vydrželi, abychom zvládli ty nápory. Teď zase bude nějaká ekonomická stagnace, recese nás čeká, takže budeme muset ještě lépe vysvětlovat. Takže si nechávám komunikaci. Ne už to psaní, ale nechci říct dohled, to jsem nechtěla říct, jako podporu spíš kolegů, co se budou věnovat komunikaci.

Nějaké zakázky třeba dohodím a potom se podívám nebo budu s kolegy spolunastavovat tu péči, abychom měli stabilní tým, protože covid nás hodně rozhodil. Bylo to těžké pro nás pro všechny. Ta izolace i neustálé otřesy, nejenom covid, ale i další věci, co se dějí v posledních letech, tak se potřebujeme stabilizovat. Tak to si v pražírně nechávám jako svůj fokus.

MZ: Tak ať se vám to všechno daří. Děkuji za rozhovor.

MV: A já děkuji za pozvání.

Zpět na začátek