Jídlo kuchařek bez domova Pražanům chutná



V roce 2012 založilo sedm feministicky orientovaných žen obecně prospěšnou společnost Jako doma na podporu žen bez domova. Chodily po azylových domech a postupně odhalovaly zvláštnosti ženského bezdomovectví.

Ty jsou mnohdy doslova neviditelné – ženy častěji přespávají po známých, stává se pak, že bývají pracovně i sexuálně zneužívané. V jejich příbězích bývá hodně násilí. Právě útěk před týráním stojí nejčastěji za odchodem z domova a ztrátou střechy nad hlavou.

Dluhové pasti a „dvourychlostní“ státní systém – kdy stát spěchá na každou korunu, kterou má dostat, ale s vyplácením si dává načas – pak problémy jen vyhrocují. Pokud se ženy či muži příspěvku na bydlení po třech měsících nakonec domohou, často už nemají kde bydlet. Matkám bez domova jsou odebrány děti, ztrácejí rychle zaměstnání.

Obrácené role

Vzhledem ke svým fyziologickým potřebám mají ženy život na ulici složitější. A když se jim třeba povede sehnat další práci, často na černo, plat (pokud ho vůbec dostanou) na sebeskrovnější bydlení nestačí. A ženy, které se ocitly na ulici, zejména ty se zkušeností s ponižováním a násilím, se stydí o pomoc požádat.

Právě jim se zakladatelky společnosti Jako doma rozhodly podat pomocnou ruku. Předpokládaly, že mnoho z žen, které skončily bez střechy nad hlavou, byly nadané kuchařky, které by se rády pochlubily svými schopnostmi. A při návštěvách azylových domů a sbírání zkušeností v zahraničí zjistily, že to nejlepší, co by jim mohly nabídnout, by bylo bezpečné, přátelské, respektující prostředí. V něm by se bezdomovkyně mohly nejlépe seberealizovat a k tomu získat férový výdělek.

„Vídaly jsme lidi bez domova stát fronty na jídlo u různých služeb a společně nás napadlo to otočit. Ať ženy bez domova vaří pro veřejnost, získají práci a ukážou, co umí,“ napsaly zakladatelky Jako doma na webové stránky společnosti. A přišly s nápadem Jídelny kuchařek bez domova. Hlavní tváří neobvyklého projektu se stala Lenka Vrbová, absolventka žurnalistiky a genderových studií.

Výřečné kuchařky

Prvním krokem bylo otevření stánku u metra v Karlíně. Ten fungoval jednou za čtrnáct dní. Následovalo otevření stánku na pražské náplavce u Vltavy a potom rozjezd originálního veganského cateringu. Jeho součástí byla možnost si s kuchařkami promluvit, vyslechnout jejich příběhy. Po třech letech pak otevřely v pražských Košířích vlastní kuchyni a bistro.   

Peníze podnikavé ženy z obecně prospěšné společnosti Jako doma získaly z EU jako grant. Bývalou dlouhodobě nevyužívanou jídelnu s velkou kuchyní pak poskytla za symbolický nájem městská část Praha 5. Provoz veganského bistra byl zahájen v březnu před dvěma roky.

Jídelna kuchařek bez domova má zatím otevřeno tři dny v týdnu, ale od února chystá rozšíření provozní doby. Bistro si již našlo „štamgasty“ z okolí, byť se zdá na první pohled, že je poněkud zastrčené. Lidé sem přicházejí za skvělými pokrmy nabízenými za přijatelnou cenu a mnohdy výřečnými kuchařkami.

„I tímto způsobem se prolamují neuvěřitelně silné zdi předsudků kolem bezdomovectví,“ říká Lenka Vrbová.

Sázka na veganskou stravu

S Lenkou jsme se sešli přímo na místě, v Brožíkově ulici, nedaleko Malostranských hřbitovů. Právě se tu konal oblíbený Burger Day (samozřejmě ve veganském provedení) a v maličké jídelně bylo nabito. Za úpravu pokrmů by se nemuseli stydět ani ve vyhlášené restauraci. Proč se vlastně Kuchařky bez domova zaměřily na veganskou stravu? ptáme se.

Nová výzva. Nemají domov, ale rády vaří a o své umění se chtějí podělit s ostatními,
takové jsou kuchařky z Jídelny kuchařek bez domova.

„Organizace vznikala na etických principech a k nim patří i snaha zanechávat co nejmenší ekologickou stopu. Vzhledem k tomu, že pracujeme s tématem sociálního vyloučení, tak bychom z možnosti najíst se u nás nerady kohokoli vylučovali. Veganskou stravu si totiž mohou dát i lidé, kteří se masa nestraní, takže se tím rozšiřuje okruh možných návštěvníků,“ vysvětluje Lenka Vrbová.

„Máme také možnost zpracovávat přebytky ovoce a zeleniny. Největším dodavatelem surovin je Tesco na Andělu, ale v sezoně nás zásobují i drobní zemědělci. Spolupracujeme také s týmem Zachraň jídlo a iniciativou Na ovoce mapující sady, o něž se nikdo nestará.“

Nový život

V kuchyni nyní pracuje sedm žen, dvě na hlavní pracovní poměr, pět brigádně. Pouze jedna z nich je vyučená cukrářka – ostatně zájemkyně o práci potřebují jenom zdravotní průkaz a chuť učit se a pracovat. K nejzkušenějším kuchařkám patří dvaatřicetiletá Katka, která absolvovala školení s profesionálními kuchaři a zaučuje nováčky.

Ani ne padesátiletá Eva, jejíž veganské kreace byly pověstné, bohužel onemocněla a zemřela. Lavička označená jejím jménem stojí přímo před karlínským centrem Jako doma. Nejstarší z kuchařek je šedesát. V tomto věku se práce hledá obtížně i běžným ženám.

Za necelé dva roky existence jídelny se už mnohé změnilo. Obě kuchařky v hlavním pracovním poměru bydlí v pronájmu – pětadvacetiletá Nikola prošla oddlužením, ujala se opuštěného pejska a hrála v divadelním představení žen bez domova „Ony“.

Brigádnice na rozdíl od začátků, kdy mnohé přespávaly v noclehárně na lodi Hermes, bydlí na ubytovně nebo v azylovém domě a některým se podařilo sehnat práci.

A co dál?

Projekt je „ziskový“ hlavně tím, že pomáhá ženám postavit se na vlastní nohy. Vrací jim ztracenou sebedůvěru. Ovšem finanční stabilita je doposud v nedohlednu. „Stále jsme dotováni z grantů, fundraisingu a benefičních akcí. Učinily jsme nějaké propočty, ale popravdě zůstaly jen na papíře. Naše odhady nám zatím nikdy moc nevyšly,“ přiznává Lenka Vrbová a dodává, že důležitou roli v hospodaření sehrává catering, který má velmi dobrý ohlas.

V bistru by chtěli i nadále stavět na oblíbeném jídelníčku, zamýšlejí prodloužit provozní dobu a odpoledne přidat burgery a další novinky. V centru Prahy pak hledají prostor pro takzvané „hladové okno“. Tam by chtěli vozit pokrmy připravované v Košířích.

Je také potřeba zlepšit rozvoz. Firma, s níž Jídelna kuchařek bez domova spolupracuje, často nestíhá a na vlastní rozvoz zatím není.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jana Šulistová. Foto: Martin Pinkas.