English version
Ten, kdo v Česku trvale žije, patří mezi daňové rezidenty a daně musí platit v tuzemsku, i když zároveň vydělává v zahraničí. Neplatí to ale bezvýhradně a vždy na všechny příjmy.
Daňovým rezidentem je ten, kdo má v Česku bydliště pro daňové účely („za okolností, z nichž lze usuzovat na jeho úmysl trvale se zde zdržovat“). Nemusí přitom bydlet ve vlastním domě či bytě, může jít i o bydlení v pronájmu.
Pokud má poplatník stálé bydlení ve dvou či více zemích, rozhoduje o tom, zda je tuzemským rezidentem to, jak dlouho v ČR pobývá. Konkrétně to musí být nadpoloviční většina dnů v kalendářním roce – tedy minimálně 183 dní.
Středisko životních zájmů
Má-li poplatník bydliště v obou smluvních státech, pak je pro určení, zda je rezidentem, rozhodující takzvané středisko životních zájmů, což je místo, ve kterém bydlí s rodinou případně to, kde poplatník vykonává samostatnou výdělečnou činnost nebo je zaměstnán.
Zmíněná pravidla platí u fyzických osob. U firem je klíčové, kde má společnost sídlo, respektive v jaké zemi působí její vedení.
Pokud jste v Česku pobývali méně než šest měsíců, ale měli jste zde po část roku trvalé bydliště, můžete být považováni za daňového rezidenta také jen část roku, a to za dobu, kdy naplníte kritérium stálého pobytu.
Daní se příjmy vždy dvakrát?
Čech, který pracovně „pendluje“ mezi tuzemskem a jinou zemí musí často řešit placení daní v cizině.
„Stává se to, pokud je pokládán za daňového rezidenta ve dvou nebo více zemích, má-li příjmy a bydliště ve dvou zemích, nebo když si nárok na zdanění jednoho a téhož příjmu činí dva státy,“ říká poradce Michal Dvořáček.
Do hry v tu chvíli vstupují dvoustranné vztahy ČR s ostatními zeměmi. S více než osmdesáti státy světa má Česká republika podepsanou smlouvu o zamezení dvojího zdanění (SZDZ). Především jde o všechny členské státy EU a také drtivou většinu vyspělých zemí.
Česká republika a unijní státy (a některé další) mají navíc velmi podobná pravidla k určování „daňové rezidence“. O tom, kdo je a kdo není daňový rezident, nicméně do detailů rozhodují kritéria uvedená v konkrétním článku příslušné smlouvy.
Seznam zemí, s nimiž má ČR smlouvy o zamezení dvojího zdanění
Vztah se státem, se kterým má ČR v účinnosti SZDZ: Obvyklá kritéria pro daňovou rezidenci
- stálý byt (jakákoliv forma bydlení, důležitý je úmysl trvale se zde zdržovat
- středisko životních zájmů (úzké hospodářské a osobní vazby)
- obvyklé zdržování se
- státní občanství
- jiná vzájemná dohoda mezi smluvními státy
Češi pracující v Unii
Český občan, který dlouhodobě žije a pracuje pouze v jednom členském státě sedmadvacítky, bude v této zemi s největší pravděpodobností platit také daň z příjmu.
„Důvodem jsou daňové povinnosti, které v členském státě vznikají po určité délce pobytu nebo výdělečné činnosti,“ připomíná Michal Dvořáček.
„Při nástupu do zaměstnání v jiné zemi by měl být pracovník přihlášen na zahraničním finančním úřadu. Dokladem je přidělení osobního daňového čísla. V některých zemích se používá jedno registrační číslo pro účely daně, pojištění nebo pobytu. Jestliže má český občan příjmy pouze ze závislé činnosti v zahraničí, platí zálohy na daň a odevzdává daňové přiznání ve státě zaměstnání,“ uvádí Ministerstvo zahraničních věcí.
Práva a povinnosti rezidenta
Obecně platí, že jste-li českým rezidentem, máte neomezenou daňovou povinnost. Jinými slovy: měl byste doma v daňovém přiznání uvést a zdanit veškeré své příjmy, a to tuzemské i celosvětové. Ve státě, kde poplatník pouze pracuje, zdaní jen to, co si vydělal na místě.
Zejména v příhraničních oblastech je běžné, že Češi vyrážejí za lépe placenou prací například do Německa či Rakouska. Odvedou tedy daň z příjmů dvakrát? „Práci v cizině odvede plátce jednu, neměl by tedy platit dvakrát. Právě na to mysleli autoři smluv o zamezení dvojího zdanění,“ říká poradce.
Poradíme vám, jak vyplnit daňové přiznání řádek po řádku
Jak nedanit dvakrát?
Právě SZDZ brání tomu, abyste ze svého příjmu odváděli daně vícekrát (v zemi, kde jste si peníze vydělali, a ve státě, kde máte daňový domicil). Každá bilaterální smlouva je ale jiná a jiné jsou také metody, jimiž se dvojí zdanění vylučuje.
Existují i dohody, které a priori určují, že se příjmy daní pouze v jednom státě a ve druhém se neodvádějí za žádných okolností (viz níže). V případě konkrétní země proto doporučujeme poradit se s daňovým expertem, nebo si sami pečlivě prostudovat text dohody, kterou má Česko s touto zemí podepsánu.
Nejčastěji se používají dvě metody, vylučující dvojí zdanění:
- Metoda vynětí příjmů (častěji s výhradou progrese)
- Metoda prostého zápočtu daně
Metoda vynětí příjmů (Exemption)
Vyskytuje se převážně ve starších smlouvách o zamezení dvojího zdanění (například s Německem či Británií). Tato metoda se neuplatňuje vůči příjmům z dividend, úroků a licenčních poplatků.
Při aplikaci metody vynětí příjmů sice rezident přizná své celosvětové výdělky, nicméně příjmy ze zahraničí vyjme ze základu daně před výpočtem samotné daňové povinnosti. Jinými slovy výdělky nejsou podrobeny zdanění ve státě, kde jste rezidentem, tedy v našem případě v ČR.
- Úplné vynětí příjmů – příjmy mající zdroj v zahraničí se u rezidentů vykážou jako zdanitelné, ale ihned se o ně celosvětový základ daně sníží (neberou se v potaz).
- Vynětí s výhradou progrese – příjem ze zahraničí se do daňového základu také nezahrnuje, použije se pro volbu sazby daně v souhrnu příjmů. Metoda s výhradou progrese má smysl v případech, kdy jsou příjmy ve smluvním státě zdaněny progresivní daní. Jsou-li například v Německu vyšší daně z příjmu pro bohatší než v ČR, zaplatí český rezident daně jen v Německu (dle vyšší sazby, viz příklad níže),
Se starší metodou vynětí příjmu se můžete potkat u smluv, které uzavřelo ještě socialistické Československo před více než třiceti lety – nejčastěji v 80. letech. Metoda prostého zápočtu je novější.
Metoda prostého zápočtu
Jednodušší a efektivnější metoda prostého zápočtu znamená, že se porovná daň z příjmu, která byla zaplacena v zahraničí, s daní, kterou by ze stejného příjmu odvedl poplatník v ČR. Pokud je daň zaplacená v zemi, kde si vyděláváte na chleba, nižší, rozdíl doplatíte na daních v Česku. Pokud je vyšší, žádnou další dávku už českému státu odvádět nemusíte.
V Česku progresivní zdanění neexistuje s jedinou výjimkou, která se týká lidí s velmi vysokými příjmy, takže se de facto postupuje stejně jako u prostého zápočtu.
Příklad
Pan Novák pracuje pro firmu v Bavorsku a ročně si vydělá 20 000 eur (cca 500 tisíc korun). Sazba daně z příjmů je v Německu u takto vysokého výdělku přes 27 procent. V Německu je výrazné progresivní zdanění (u ročního příjmu 13 469 eur je sazba daně 24 %, a při každém zvýšení daňového základu o tisíc eur se daň zvýší o 0,46 %). Pan Novotný tedy platí o zhruba dvanáct procentních bodů vyšší daň, než by ze stejného výdělku odvedl v Česku (kde je sazba 15 procent). V ČR už tedy žádnou daň doplácet nebude.
Špatnou zprávu má finanční správa pro ty, kteří pracují v zemích, jež SZDZ s Českem uzavřenu nemají. Příjmy, kterých tito lidé dosáhli v jiném státě, se zde nejdříve zdaní podle místních pravidel. Poté ale musí být daň znovu zaplacena v Česku.
Jedinou útěchou je fakt, že se plátcům v českém přiznání základ sníží o daň, jíž v zahraničí odvedli.
Jak jsou na tom daňoví nerezidenti
Daňoví nerezidenti logicky do české státní kasy odvádějí jen daně z toho, co si na našem území vydělali. Jde o příjmy, které jsou vymezeny v § 22 zákona o daních z příjmů.
Jste-li rezidentem státu, s nímž má ČR uzavřenou SZDZ, je možné, že tyto příjmy budete danit nižší sazbou daně, což ovšem záleží na konkrétním znění smlouvy.
Právo zdanění
Některé smlouvy o zamezení dvojího zdanění definují příjmy a určují, kterému státu náleží právo zdanění. U konkrétního druhu příjmů může být smlouvou stanoveno, že se takové výdělky zdaňují pouze (výhradně) v jednom ze smluvních států. Pak druhý stát takový příjem vůbec nezdaňuje a ani se v tomto druhém státě tento příjem nezahrnuje do daňového přiznání poplatníka.
Častěji se však konkrétní příjmy v souladu se smlouvou zdaňují v obou státech – ve státě rezidence z titulu neomezené daňové povinnosti a ve státě zdroje příjmů z titulu příjmů ze zdrojů na daném území. Pak platí, že stát rezidence přihlédne ke zdanění ve státě zdroje, tzn., že ve státě., kde je daňový subjekt rezidentem, dojde k vyloučení dvojího zdanění v souladu s příslušnou smlouvou a vnitrostátní úpravou.
Zdroj: GFŘ
Jakub Procházka
