English version
Štěpán Popovič stál u zrodu jedné z nejúspěšnějších tuzemských firem, dnešní společnosti AGC Glass. Jejímu zahraničnímu majiteli pak pomáhal rozjet byznys v Rusku. Letos se zařadil mezi Manažery čtvrtstoletí, které vyhlásila soutěž Manažer roku.
V čem byla firma v přelomových devadesátých let unikátní a jaké postavení zaujímá dnes?
Byli jsme jedna z prvních výrobních akciových společností po roce 1989 a první velký společný podnik se zahraniční účastí. Trochu zlomyslně dodávám, pár týdnů před Škodovkou. Dnes firma zaujímá nejenom v Česku, ale i v Evropě významné postavení a zejména v oblasti automobilových skel představuje evropskou špičku. Několikrát byla vyhodnocena jako jeden z nejlepších zaměstnavatelů v republice a patří ke stabilním hráčům na trhu skla. Domnívám se, že celá řada řídících pracovníků, kteří ve firmě jsou, znají dobře svou práci a já jsem osobně hrdý na to, že jsem se podílel na jejich výchově a růstu.
Společnosti Glaverbel, dnešní AGC Glass, jste pomáhal rozjíždět byznys v Rusku. Jak hodnotíte současný vývoj ekonomických vztahů s touto zemí, ovlivněný sankcemi?
Působil jsem v Rusku třináct let a musím říci, že jsem tam poznal celou řadu skvělých lidí a že jsme společně vybudovali silnou a prosperující firmu, která v rámci evropské skupiny AGC měla jedny z nejlepších výsledků. Nejsem a nikdy jsem nebyl politik, takže nechci hodnotit vhodnost a účinnost sankcí, ale myslím si, že v Rusku je pořád velký potenciál, který by bylo dobré využít. Z hlediska výroby skla, sankce zcela jistě na pozici AGC v Rusku neměly žádný vliv, naopak mobilizovaly vnitřní zdroje Ruska, takže řada odvětví náhle zjistila, že mohou žít bez Evropské unie a že v Číně, Indii a dalších zemích mají partnerů dostatek.
V roce 1990 jste stál u založení Svazu průmyslu a dopravy, osm let jste byl v jeho čele. Jak vnímáte současnou pozici podnikatelské sféry při jednáních o legislativě, vývoji podnikatelského prostředí v zemi a podobně?
Svaz průmyslu a dopravy se stal zcela jistě, a zaslouženě, reprezentantem nejen průmyslu, ale i zaměstnavatelů, a jeho role v tripartitě je velmi významná. Mnohokrát jsem vysvětloval, že Svaz průmyslu a dopravy jako sociální partner nemá takové zbraně jako například odboráři, asi nemůže stávkovat, ale že jeho role je významná v tom, že může a musí upozorňovat na věci, které vadí ve fungování průmyslu. Konec konců jsme pořád průmyslová země a průmysl nás ještě dlouho bude živit. A že těch překážek je celá řada vidíme v podstatě každý den. Osobně se domnívám, že Svaz je respektovaným partnerem a že cesta k této pozici nebyla lehká. Dnešní představitelé Svazu jsou vnímáni jako nepominutelní partneři a já jsem rád, a trochu i pyšný, že jsem s mnohými měl možnost spolupracovat.
Když jste Svaz průmyslu a dopravy zakládali, předpokládali jste, že stát nedokáže ani po 28 letech dokončit základní síť dálnic? Čím to je, že v zemi, kde je tolik šikovných podnikatelů a prosperujících firem, selhává stát i v tak základních věcech?
Když jsme zakládali Svaz, byli jsme plni nadšení a určitě jsme si představovali, že všechno půjde rychleji a že všichni v zemi máme stejné nebo podobné cíle. Bohužel jsme byli svědky neskutečného zaplevelení naší legislativy, rozvoje byrokracie, politikaření, nereálných slibů, amatérismu a to vše pod heslem, že je to dobré pro lidi. Každá vláda slibovala zjednodušení daňových zákonů, průhledné hospodaření, rozvoj vědy, techniky, školství a výsledek vidíme. Dálnice, to je jen jeden ze zvlášť křiklavých případů. Podle kontrolní zprávy NKÚ nebudou hotovy ani za 20 let. Stejně tak se můžeme podívat na vysokorychlostní tratě, stav mostů a silnic druhých a třetích tříd, elektronizace státní správy a tak bychom mohli pokračovat.
Je podle vás stav infrastruktury brzdou tuzemského podnikání?
Když sem přišli v devadesátých letech první zahraniční investoři, vždy se poptávali na stav infrastruktury a dostávalo se jim ujištění, že sice máme drobné rezervy, ale že to bude brzy vyřešeno. Výsledek – pořád jsou oblasti, kam se nedá dojet a cesta po D1 vypadá jako horor. Znovu opakuji, nejsem politik, ale díky osmiletému působení v tripartitě jsem viděl řadu rozhodovacích procesů na ministerstvech, které by ve výrobním podniku vedly k rychlému kolapsu.
V Teplicích jste stál řadu let v čele místního fotbalového klubu. Chodíte stále na zápasy, baví vás fotbal?
V čele fotbalového klubu FK Teplice jsem byl více než třináct let a zažili jsme tam hezké časy. Klub hrál v Evropských pohárech a poráželi jsme i věhlasné celky, byla vysoká návštěvnost. Na Dortmundu bylo více než 18 tisíc diváků. Ale to je už opravdu historie. Klub funguje za okázalého nezájmu a podpory města, jeho pořadí v tabulce odpovídá jeho finančním možnostem. Já bych si moc přál, aby znovu zářil v Evropě, ale ten cíl se nějak vzdaluje. Takže, je to pořád trochu moje dítě a srdeční záležitost, ale už jsem moc daleko, abych v tom mohl pomoci.
Dalibor Dostál
