Kovárna U Ráblů: Restaurátory nebereme jako konkurenci



Hned po posledním zvonění v deváté třídě si Jan Klement zařídil brigádu u místního kováře. Nabyté zkušenosti zúročil vzápětí v učení v Hněvkovicích na Zemědělském odborném učilišti (obor kovář/podkovář). Tříletý obor „sfouknul“ o rok rychleji. A pokračoval dále. Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze, kde získal titul inženýra.

„Obě školy mi daly hodně. Bez učení bych nemohl dělat řemeslo. A vysoká škola mě naučila pracovat s informacemi,“ shrnuje dnes.

Následovala vojna. „Když mě pustili, byla u nás hluboká totalita. Deset let jsem pásl krávy v JZD, což se mi zrovna nezamlouvalo. Kovařiny jsem se tehdy držel aspoň jako koníčka. S tátou jsme kvůli tomu předělali stodolu na kovárnu. No a když mě později v JZD definitivně naštvali, tak jsem se udělal pro sebe,“ vzpomíná na roky, než se začal věnovat kovařině naplno.

Německá zkušenost

„Nastartovala mě hodně zvláštní zakázka. Umřel jeden ze známých z Bavorska, který jezdil do Brloha. Pozůstalí tehdy vlezli k Západovi, do místní hospody, a hrnuli se ke mně. Chtěli vykovat železný kříž,“ vzpomíná Jan Klement.

Tak vše začalo. Jeho dobrá pověst se rychle šířila nejen po Bavorsku, kam jezdil jednou za dva až tři týdny. Jenže…

Vykovaný názor
„Nadávám, když se mi něco nepovede, ale nikdy jsem neměl chuť s tím seknout. Jsem zarputilý optimista,“
říká kovář Jan Klement.

„Peníze to přinášelo, ale bylo to hodně drahé. Někdo musel zaplatit cestu, den jsem strávil cestou tam, den nakládáním a den jsem jel zpět. Navíc, dokud jsme nebyli v Schengenu, tak se muselo zboží proclívat, ciráty na celnici…,“ popisuje nesčetné peripetie.

„A nikdo mi tam nemohl pomoci. Časem mě to docela zmáhalo. A poslední hřebíček do rakve mého tehdejšího podnikání zasadilo to, že Němci začali počítat eura víc, než bylo zdrávo.“

Najednou si uvědomil, že hodně práce už má i v Čechách a v tuzemsku jde vše mnohem snáz. Když se potřeboval pro něco vrátit nebo něco předělat, jednoduše zajel k sobě do dílny. Na Německo úplně nezanevřel, ale příjem zakázek od západních sousedů výrazně omezil.

Vždy solitér

Že si vezme pod křídla zaměstnance, to Jan Klement zvažoval nejednou. Nakonec ale od toho ustoupil. Kromě rad jeho otce ho odradily i zkušenosti jednoho známého, který má po Česku několik provozoven s elektrem.

„To, že mu občas nezaplatili klienti, bylo nepříjemné, ale dalo se to z nich nakonec nějak vymoci, třeba i soudní cestou. To ho tolik neštvalo. Mnohem horší bylo, že mu zboží rozkrádali jeho vlastní zaměstnanci. A uvedl šestimístné číslo. To už z nich nikdy nedostane. Abych se takhle štval a měl z toho hlavu v pejru, to radši budu sám,“ vysvětluje, proč nenechal firmu růst.

A jiný jeho známý, majitel firmy se zaměstnanci v Hluboké nad Vltavou, ho ve skeptickém pohledu ještě utvrdil: „Ty bláho, to je často pakárna. Musíš jim všechno namalovat, říct do detailu, jak to budou dělat. A když mají něco sami vymyslet, tak to neexistuje.“

Ostatně už před lety, v roce 1995, kdy o rozšíření uvažoval, byla o schopné lidi nouze. A co teprv dnes, v čase téměř stoprocentní zaměstnanosti.

Kovařina mlaďochy zajímá

Rozjet kovárnu mohou dnes i mladí, vstupní náklady jsou přijatelné, přiznává. „Záleží ovšem na tom, co ten mlaďoch chce vyrábět. Když bude chtít jezdit po poutích a prodávat věšáčky, háčky, podkovičky, kované hřebíky, nože a podobně, vystačí s kovadlinou, výhní, běžným nářadím… a samozřejmé musí mít dílnu. Dnes se prodávají plynové pece na propan butan, takže se to nechá dělat i bez komína. Když to přeženu, stačí garáž. Co jsem tak stačil pochytit, tak o tohle mezi mladými zájem je.“ Vstupní investici na produkci „malovýrobků“ odhaduje na 50 – 80 tisíc korun.

Většinou se podle něho ale schopní mladí kováři posunou dále. Poradí si po čase i s většími zakázkami, například výrobu zábradlí. Musí však přitom počítat s investicí zhruba za půl milionu. Na buchar, lis, svářečku, brusku, pásovou brusku, stojanovou vrtačku a další. Na otázku, zda se kováři taková investice někdy vrátí, vystřelí kovář odpověď bez váhání: „Určitě!“

Já a umělec? Kdepak

„Lidé, kteří se pustí do umělecké kovařiny, musí mít pro to cit. Ten já asi nemám. Když mi namalujete mříž, tak ji prostě vykovám. Ale aby po mě chtěl někdo vykovat plastiku třeba čerta, to bych jedině musel mít nafocené, pak bych to asi dal. Ale jinak ne,“ přiznává Jan Klement upřímně.

Umělce, restaurátory, kteří opravují kování na historických hradech, nebere jako konkurenci. Jednak na to prý nedosáhne a za druhé mu chybí potřebný certifikát. „Zajímavé ale je, že pokud někdo na to ten papír má, byť to třeba moc neumí, tak si automaticky účtuje o nulu víc. Mě tohle ale nikdy nelákalo. Spíš mě baví dělat pořád něco jiného: třeba zábradlí a pak takové speciálky jako míchačku na kejdu, pojezdovou bránu…“

Na maily nereaguje

„Rozhodně se dá asi dělat všechno lépe, efektivněji. Nikdy jsem se ale nehnal za milióny na účtu. Vždycky mi stačilo, abych pokryl nějak slušně svoje životní náklady, jednou za pět deset let si koupil nové auto a na dovolené abych nemusel zjišťovat, kolik stojí zmrzlina,“ říká Jan Klement smířlivě.

Někteří lidi mu sami říkají, že si na hodinu účtuje málo. On i jeho syn mají základní hodinovou taxu 250 korun bez daně. To platí pro případy s malými režijními náklady. Více účtuje, když hodinu něco například svařuje, používá elektřinu nebo tahá těžké trubky do výšky.

„Na email mi denně chodí několik poptávek. Já na ně ale nereaguju. To bych totiž nedělal nic jiného, než někam jezdil a měřil,“ přiznává. Práce podle jeho slov vždy přicházela v pravidelných intervalech „sama“.

Řemeslo převezme syn

„Na rozdíl ode mne syn Honza je mnohem preciznější. S čím já už jsem hotový, on ještě zdokonaluje, brousí, a to i na místech, kde to není vidět a kde to nikdo neocení. Ale což o to, to je jeho boj. Každopádně svoji klientelu už taky má,“ dodává ostřílený kovář.

V jedné dílně tak už několik let bok po boku pracují a pomáhají si. Účetnictví si vede každý sám. Zarputilý milovník železa plánuje pracovat i v důchodu, ale jak přiznává s úsměvem, už mnohem méně.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Markéta Mazancová. Foto: Hynek Glos.