English version
Když se biolog Michael Fay vydal na pěší přechod deštnými pralesy, nacházel v písku na dně potoků v povodí středoafrické řeky Sangha semena palmy olejné alias olejnice guinejské, Elaeis guineensis. Ptal se pygmejských průvodců, kde se vzala, když kolem žádné nerostou. „Napršela z nebe,“ zněla nepříliš věrohodná odpověď.
Překvapení čekalo, teprve když je poslal Fay na datování radiouhlíkovou metodou. Semena byla totiž i přes dva tisíce let stará, ale žádná nebyla mladší 900 let. Zjevně se tam dostala díky lidem, kteří tyto oblasti kdysi obývali a palmu olejnou pěstovali. Archeologická naleziště, většinou výsledek kácení pralesa, výstavby silnic a produktovodů, potvrzují to, co ukazují satelitní snímky z oblastí, které nejsou porostlé lesem, ale vlhkými savanami: že rozsáhlé oblasti rovníkové Afriky byly před dvěma tisíci lety hustě obydlené lidmi. Uměli těžit a zpracovávat železnou rudu v pecích na dřevěné uhlí, vyráběli keramiku, intenzivně pěstovali plodiny, znali zavlažovací kanály – zkrátka opanovali ekosystém.
Celá oblast ale musela následně před nějakými třinácti sty lety doslova vymřít, protože archeologové nenacházejí žádné stopy materiálně vyspělejší civilizace. Pauza v některých oblastech trvala nějakých čtyři sta let, někde až do současnosti – východ Středoafrické republiky je jedním z nejméně obydlených míst v rovníkové Africe.
Olejnici guinejskou tam nenajdete, zato je všude jinde. Jak napovídá název, její původní oblast rozšíření byla podél pobřeží západní Afriky od Gambie po dnešní Angolu. Plody velikosti švestky obsahují olej, který je jedlý a k dispozici bez složitého zpracování, takže palma byla využívána a lidmi šířena už před nějakými pěti tisíci lety. Dodnes neznáme lepší zdroj: z hektarového výnosu 20 tun plodů lze získat pět tisíc kilogramů oleje a další je v jádrech (asi 500 kilogramů).
Výlisky jsou použitelné jako krmivo. Pro srovnání: výtěžnost z hektaru je oproti řepce asi pětinásobná, oproti sóji asi desetinásobná; použitelnost je univerzální – od vaření přes potravinářství a kosmetiku až po palivo do vznětového motoru. Na celkové produkci jedlého oleje se ten palmový podílí asi 35 procenty. Kdyby se jednalo jen o efektivnost, dávno by zvítězil – zbytek je politika.
Olejnice vítězná, prales likvidující
Potíž s palmovým olejem spočívá právě v tom, že mezi alternativními plodinami dává z hektaru velmi atraktivní finanční výnos. Není překvapivé, že za komerčními plantážemi olejnice stály koloniální mocnosti, které hleděly, jak z tropického pralesa dostat peníze poté, co je vzácné dřevo vytěženo a zbytek vypálen. První byli Britové v Malajsku v roce 1917, ale to ještě hrála palma druhé housle kaučukovníku (také nepůvodnímu, pochází z Amazonie). Opravdová expanze začala až v postkoloniální Malajsii, která hledala alternativu ke kaučuku a cínu.
(Kliknutím infografiku zvětšíte)
Indonésie se přidala vzápětí a stala se jeho největším producentem i vývozcem, jsou to příběhy zejména ze Sumatry a Bornea, které na sebe poutají negativní pozornost. Máloco překoná emocionální náboj vypáleného tropického pralesa, zejména když připravuje o životní prostředí zcela neškodné lidoopy, přičemž mláďata orangutanů prozrazují, nakolik trefné je jejich jméno v malajštině (lesní člověk).
V Evropě trvalo mnoho set let a ve Spojených státech řekněme 150 až 200 let to, co se v Indonésii koncentrovalo do několika desetiletí, avšak v době, kdy ve vyspělých zemích začala sílit ekologická hnutí a dokumentace odlesňování vstoupila do satelitní a digitální éry. Navíc Indonésani se s tím fakt moc nemazlili a nemazlí: v letech 1990 až 2015 zvládli vykácet území o rozloze Velké Británie, včetně velmi ekologicky citlivých mokřadních rašelinných lesů, zejména na Borneu. Druhý největší ostrov Sumatra přišel za dvacet let do roku 2010 o třetinu svých lesů.
Významná část z nich ve skutečnosti není zakrátko po vytěžení a vypálení obydlena bezzemky, hladovými po půdě, takže jde spíše o výsledek aktivit zahraničních i domácích koncernů se zkorumpovanými úřady.
Plantáže palmy olejné jsou z biologického hlediska pouště, zejména ve srovnání s primárním lesem zachovávají nepatrný zlomek jeho biodiverzity. Indonésie na to reagovala jednak zákazem kácení primárních lesů v roce 2010, jednak moratoriem na nové plantáže palmy olejné vyhlášeným loni na dobu tří let.
Nejezte to, nepoužívejte to!
Česko bylo jednou ze zemí, kde měla kampaň proti palmovému oleji z necertifikovaných zdrojů, tedy těch, které jdou na úkor pralesů, mimořádně dobrou odezvu – mnoho firem přechází rovnou raději od palmového oleje na jiný, převážně na řepkový (jaké vítězství pro českou přírodu!).
Jenže Západ už nedominuje světu. Klidně můžeme vyloučit palmový olej ze všech nesčetných produktů, v nichž byl používán (jako složka biopaliva byl vždy fatální nesmysl), ale přesto nezarazíme vítězné tažení olejnice guinejské.
Ona je totiž pořád zdaleka nejefektivnějším, takže i nejlevnějším zdrojem jedlého oleje a jejími největšími dovozci jsou dnes Čína, Indie a Pákistán a poptávka po ní roste a poroste. V čem je naděje? Že z existující výměry dovedete zdvojnásobit její výnosy, takže striktně vzato kácení pralesů v nynějších produkčních zemích, kde je potenciál pro intenzifikaci, jako je Indonésie, nemusí pokračovat.
Jenže rovníková Afrika se také musí něčím živit a co jiného, než olejnice guinejská tam může slavit velký návrat? Rovněž v Latinské Americe výměry rostou.
Za pár tisíc let v potocích ve střední Africe zase nová zrna někdo najde. Nějaká jiná civilizace, nejspíš.
Převzato z týdeníku Euro, Autor: Miroslav Zámečník
