English version
V rozhovoru pro BusinessInfo.cz to řekl Vladimír Matolín, ředitel společnosti Leancat. A také vysvětlil, proč současné globální události intenzivně pohánějí rozvoj vodíku coby energetického zdroje budoucnosti a nastínil, co všechno se dnes v této oblasti děje.
Podívejte se také na druhý rozhovor, ve kterém Vladimír Matolín odpovídá na vaše dotazy, které jste psali do komentářů pod videem.
Obsah videa
Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.
- 01:03 – Vodík jako jeden z pilířů moderní energetiky
- 04:01 – Palivové články, testovací zařízení, elektrolyzéry: jak to funguje
- 13:56 – Malé systémy pro domácí výrobu vodíku jako budoucnost
- 17:48 – Výroba vodíkového generátoru
- 23:19 – Příběh Leancat
- 28:20 – Přechod z akademické sféry do byznysu: proč je dnes vědec spíše úředníkem
- 31:52 – Daří se odstraňovat limitující faktory pro rychlejší rozvoj vodíkové energetiky?
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Vodík je jedním z pilířů moderní energetiky, který má sehrát významnou úlohu při plnění cílů Green Dealu, čili Zelené dohody pro Evropu. Na Green Deal a jeho nezbytnost a realizovatelnost stanovených cílů existují různé názory. V případě dekarbonizace energetiky a žádoucího snížení emisí skleníkových plynů je však vodík jedním ze základních pilířů. Je to palivo vyrobitelné z vody za použití elektrické energie a zpětně z něj lze později opět vyrobit teplo nebo elektrickou energii.
Od katalyzátorů k výrobě testovacích zařízení pro palivové články a elektrolyzéry
Vladimír Matolín působil na Univerzitě Karlově jako materiálový fyzik. Mnoho let se zabývá katalýzou, tedy interakcí plynu s povrchy pevných látek. Firmu LeanCat založil spolu s Daliborem Dědkem, majitelem společnosti Jablotron, jehož holdingu se stala firma Leancat součástí.
„Původní myšlenka ani tak nebyla vyrábět vodík nebo palivové články, ale chtěli jsme využít zkušeností z vývoje technologií na Univerzitě Karlově, kde jsem pracoval a chtěli jsme se zabývat vývojem nových katalyzátorů. Chtěli jsme vyvíjet membránové sestavy především pro palivové články,“ upřesňuje Vladimír Matolín. Palivový článek je zařízení, které z vodíku ze vzduchu vyrobí elektřinu. Jejich nejznámější použití je v dopravních prostředcích, například v dnes komerčně vyráběných autech a případně i vlacích. To je jedna část toho, jak získat zpátky energii z vodíku.
„My jsme vynalezli metodu, kterou se dají vyrábět katalytické vrstvy stejně aktivní, ale s menším obsahem vzácných kovů. Využili jsme nicméně různých zkušeností z testování a hlavním programem firmy se stala výroba a vývoj testovacích zařízení pro palivové články a později potom pro elektrolyzéry,“ říká Vladimír Matolín.
Každý, kdo vyvíjí katalyzátory, komponenty palivových článků nebo elektrolyzérů, musí mít možnost je otestovat. To znamená připojit je na systém, který v případě palivového článku dodává vodík. Jsou to poměrně drahé komplikované systémy, které jsou řízené elektronicky. Právě na výrobu těchto zařízení se firma Leancat zaměřila. Podařilo se jí vyvinout modernější software a systém, který dnes představuje 80 % aktivit firmy.
„Koncem minulého roku jsme uvedli komerčně na trh elektrolyzérové svazky, tedy samotné systémy, které rozkládají vodu a vyrábějí vodík,“ popisuje Vladimír Matolín.
Leancat je jedinou firmou, která vyrábí vlastní elektrolyzér. „Mluvím o elektrolyzéru typu PEM s protonově výměnnou membránou. To jsou takové nejkompaktnější elektrolyzéry, které se hodí k fotovoltaice. Děláme elektrolyzéry relativně malé, které se hodí třeba pro výrobu stovek litrů vodíku za hodinu,“ doplňuje Vladimír Matolín.
Modulární systém vodíkového generátoru
Ve firmě začali vyvíjet vlastní modulární systém celého vodíkového generátoru. Prototyp pro rodinný dům nyní začínají testovat. Výhodou skládání z modulů je podle Vladimíra Matolína to, že se prvky snadno multiplikují a vše se tam opakuje. Není tedy problém udělat generátor v oblasti do 100 kW v jakékoliv velikosti a udělat ho efektivně a rychle. Nemusí se pro každý projekt vyvíjet jiný typ elektrolyzéru, jiné velikosti a podobně, pouze se nadefinuje odpovídající počet modulů.
Testovaný systém by měl umožnit domácnostem vyrobit z přebytků elektrické energie vodík, uložit ho a potom z něj v zimě opět vyrobit teplo nebo elektřinu. Jak podotýká Vladimír Matolín, předpokládá se, že se bude vodík rozvádět i potrubím. Pokud si jej ale domácnost vyrobí sama, nebude ho muset kupovat u plynárenských společností.
Ve firmě mají zatím hotové základní moduly, ke kterým se ještě musí přidat sušička, protože vodík je z elektrolýzy čistý, ale obsahuje vodní páru. Dnes mají dvoumodulový systém a plánují stavět šestimodulový. Bude se jednat o dvoumetrovou skříň, ve které budou moduly nad sebou. „Když to přeženu, tak ten větší modulární systém trošku vypadá jako počítačová serverovna,“ říká Vladimír Matolín.
Limitující faktory
Přestože je vodík jedním z perspektivních budoucích zdrojů energie, stále je s ním spojena řada omezení. Jedním z nich je vysoká cena, protože ceny surovin rostou. Stále se totiž neobjevili výrobci, kteří by byli schopní nebo měli odbyt na to, aby vyráběli zařízení po tisících a jednotková cena tak mohla klesat.
Druhým velkým omezením je legislativa, která zatím spíše chybí. I když se příprava evropské legislativy v souvislosti s válkou na Ukrajině zrychluje, není stále definovaná řada věcí. Například není jasné, jak udělovat stavební povolení, podle čeho se mají řídit hasiči, když se připravuje požárně bezpečnostní řešení například u dopravy. Nejsou dané ani předpisy pro instalaci vodíkových úložišť, atd.
Většinu produkce úspěšně exportují do zahraničí
Firma Leancat prodává přes 95 procent svých výrobků do zahraničí, do západní Evropy, Polska, Číny, Kanady i USA. Zákazníky jsou nejčastěji firmy, které vyrábějí komponenty nebo celé systémy pro vodíkové technologie, a které samy potřebují otestovat. Testovací stanice objednávají hlavně firmy z Evropy i USA. A právě v Severní Americe je velká perspektiva pokud jde o elektrolyzéry.
V Česku je prodej zatím zanedbatelný. „Co si budeme povídat, v nástupu těchto technologií jsme zaspali,“ uzavírá Vladimír Matolín.
Podívejte se také na druhý rozhovor, ve kterém Vladimír Matolín odpovídá na vaše dotazy, které jste psali do komentářů pod videem.
Přepis rozhovoru Martina Ziky s Vladimírem Matolínem
Martin Zika: Naším hostem je dnes Vladimír Matolín, spoluzakladatel, spolumajitel a současně šéf společnosti Leancat. Vítám vás tady, dobrý den.
Vladimír Matolín: Dobrý den.
MZ: Vaším oborem, jestli to tak můžu říct, je vodík. Respektive, vy se zaměřujete na vývoj a výrobu zařízení, která usnadňují, a i třeba zlevňují, používání vodíku jako energetického zdroje v různých oblastech. Říkám to správně?
VM: Myslím, že ano, že se to dá tak říct. Vodík je jedním z pilířů moderní energetiky, na které má být postavený Green Deal čili zelená dohoda pro Evropu. O Green Dealu se samozřejmě dá diskutovat, do jaké míry jsou ty cíle jsou reálné, nezbytné, dosažitelné.
Pokud jde o zelenou dohodu, to znamená dekarbonizaci energetiky čili snížení emise skleníkových plynů, tak tam je vodík skutečně jedním z pilířů, protože je to palivo, které se dá vyrobit z vody za použití elektrické energie a zpětně zase se dá z něj vyrobit teplo anebo elektrická energie.
Z tohoto pohledu je to takový ekologický cyklus a pokud jde o elektřinu, kterou pro něj potřebujeme. Pokud ji vyrobíme z obnovitelných zdrojů, typicky dnes nejčastěji ze solární nebo větrné energie a může to být ovšem i další, tak to ukazuje, proč vodík je pro dosažení cílů zelené dohody nezbytný. Navíc na vodík se musíme dívat jako na určité médium nebo látku, která zajišťuje ukládání energie.
Problém je, že obnovitelné zdroje, hlavně ty dva, které jsem jmenoval, jsou nepredikovatelné. To vede k tomu, že občas té energie jsou přebytky a občas je jí nedostatek. To znamená, že pro takové ty veliké plány, o kterých se mluví, že se postaví tolik a tolik gigawatt větrných a solárních elektráren, tak zatím, ať chceme, nebo nechceme, se musí postavit kapacity na balancování sítí. To znamená ukládání energie a získávání energie zpátky.
Potom ovšem nastala smutná situace, válka na Ukrajině, která úplně postavila na hlavu veškeré plány s využitím zemního plynu. Zde se vodík ukazuje zase jako jedno z řešení pro dosažení nezávislosti na ruském plynu. A to je to, co v tomto okamžiku jaksi žene využití vodíku kupředu ze všeho nejvíc, protože energetická krize je samozřejmě strašák, který je reálný. Je velice blízký na rozdíl od těch dekarbonizačních cílů.
MZ: Tak pojďme k tomu, čím konkrétně se zabýváte.
VM: My jsme zakládali s panem Daliborem Dědkem firmu v roce 2016.
MZ: Majitelem společnosti Jablotron.
VM: Ano, ano, majitelem společnosti Jablotron. Leancat, je součástí holdingu Jablotron. Původní myšlenka ani tak nebyla vyrábět vodík nebo palivové články, ale my jsme chtěli využít zkušeností z vývoje technologií na Karlově univerzitě, kde jsem pracoval a chtěli jsme se zabývat vývojem nových katalyzátorů. Tím vznikl název firmy Lean od slova štíhlý a Cat není kočka, ale katalyzátor. Taková trošku hříčka. A chtěli jsme se věnovat vývoji membránových sestav především pro palivové články.
MZ: Jenom si vysvětleme palivové články: to je finální část, ze které už vzniká elektřina.
VM: Palivový článek je zařízení, které z vodíku ze vzduchu vyrobí elektřinu. Jejich nejznámější použití je v dopravních prostředcích, dnes v komerčně vyráběných autech, případně i vlacích. To je jedna část toho, jak získat zpátky energii z vodíku. Ukázalo se ovšem, že v té době nebyl zase takový hlad po nových technologiích, které vždycky přinášejí určité riziko. Ukázalo se, že myšlenka byla dobrá, nicméně komerčně jsme s tím přišli příliš brzo.
MZ: Vy jste tehdy, pardon, že vám skáču do řeči, získali i cenu f-cell award, pokud se nepletu, za objev, pomocí kterého se dali snížit náklady na výrobu palivových článků.
VM: My jsme objevili nebo vynalezli metodu, kterou se dají vyrábět katalytické vrstvy stejně aktivní, ale s menším obsahem vzácných kovů. Tam šlo o to využít právě tyto znalosti a tuto technologii. Využili jsme nicméně různých zkušeností z testování a hlavním programem firmy se stala výroba a vývoj, tedy výroba testovacích zařízení pro palivové články a později potom pro elektrolyzéry.
MZ: Jenom zase vás poprosím o vysvětlení. Testovací zařízení slouží přesně k čemu?
VM: Každý, kdo dneska vyvíjí ať už katalyzátory, komponenty palivových článků nebo elektrolyzérů, anebo celé systémy, celé svazky, tak musí mít možnost je nějakým způsobem otestovat. To znamená připojit na systém, který v případě palivového článku dodává vodík. A je schopný to dodávat za podmínek různých tlaků, průtoků, vlhkosti, teploty tak, aby se nasimulovaly všechny provozní podmínky. Případně, aby se tam mohly dělat stres testy, jak dlouho to vydrží, za jak dlouho to zničíme a tak. To jsou poměrně komplikované systémy. Všechno to je řízené elektronicky: počítače a software tam hraje velkou roli, jsou to poměrně drahá zařízení.
MZ: A vy jste se na ně zaměřili, na ta testovací zařízení.
VM: Na to jsme se zaměřili a po pětiletém vývoji, jsme se dostali do toho, že konkurujeme směle i těm velkým firmám, jako je německý GreenLight nebo FuelCon. Vyhráváme tendry, protože máme prostě modernější software a modernější systém, takže to je dnes něco, co představuje 80 % aktivit firmy Leancat, výroba těchto zařízení.
Když se ukázalo, že elektrolyzéry budou prioritní z hlediska potřeby i před palivovými články, protože výroba vodíku se najednou ukázala jako zásadní, Evropská komise plánuje instalaci 30 gigawatt instalace elektrolyzérů do roku 2030, jestli si to pamatuji dobře, tak jsem se zaměřil s kolegy na to, že jsme vyvinuli vodní elektrolyzér. Byl to takový trošku výstřel do tmy, jak to bývá.
Elektrolyzér je přístroj, který slouží k výrobě vodíku elektrolýzou vody. Při tomto procesu stejnosměrný proud štěpí chemickou vazbu mezi vodíkem a kyslíkem ve vodném roztoku.
Nicméně ukázalo se, že se nám to podařilo. Takže jsme koncem minulého roku uvedli komerčně na trh elektrolyzérové svazky. To znamená, to jsou ty samotné systémy, které rozkládají vodu a vyrábějí vodík a začali jsme je prodávat. Zajímavé je, že dodneška jsme jich prodali, já nevím, skoro ke třicítce a z toho přibližně polovinu v posledních dvou měsících.
MZ: Takže zájem stoupá.
VM: Zájem velice roste. Třetinu jich máme u amerických firem a zájem o ně mají integrátoři, kteří chtějí vyrábět celé generátory, výrobníky vodíku. Protože když máte výrobník vodíku, tak ho musíte obklopit nějakým řídícím systémem, bezpečnostní senzorikou, čerpadly, řiditelnými zdroji. Potřebujete tam dostat stejnosměrné napětí a tak.
My jsme jediná firma, která vyrábí něco tak sofistikovaného, jako je vlastní elektrolyzér. Mluvím o elektrolyzéru typu PEM, to je s protonově výměnnou membránou. To jsou takové nejkompaktnější elektrolyzéry, které se právě hodí hodně k fotovoltaice. My děláme elektrolyzéry relativně malé, to znamená, které se hodí třeba pro výrobu stovek litrů vodíku za hodinu.
Tyto elektrolyzéry v podstatě zmizely z trhu, protože firmy, které je dělaly před pár lety, typicky třeba německá firma H-TEC, ty se dneska vrhly do těch obrovských elektrolyzérů, megawattových i více, které jsou potřeba pro velkovýrobu vodíku z velkých solárních nebo větrných farem. Takže my jsme obsadili, se dá říct, tady ten segment.
Do toho ovšem zasáhla ještě jedna věc. Ukázalo se, že výroba, vývoj nebo konstrukce výrobníků vodíku může mít různou podobu. Velké firmy viz Siemens Energy, H-TEC, ale hlavně ty první, o kterých jsem mluvil, dělají veliké elektrolyzéry. Opravdu veliké systémy a teoreticky ty by měly být levnější, než když se použije hodně malých. Na druhou stranu, já jsem to předtím nakousl, když jsme řešily palivové články, ty elektrony tam jsou dneska pořád hrozně drahé všechny vstupy. Tyto věci se nevyrábí ve velkém, a to znamená, že když si koupíte nějaký zdroj, když si koupíte tu membránovou sestavu s katalyzátorem, koupíte si sušičku k tomu a tak, tak složíte produkt, který je neprodejný.
Každý si na to dává nesmyslnou cenu, což je dobré, když si koupíte jeden do nějaké laboratoře, ale není to úplně vhodné pro velkovýrobu. A ukazuje se, a potvrzují nám to i naši zákazníci, že budoucnost je do značné míry i v modulárních systémech, kdy se udělají moduly, které se multiplikují. Tím pádem vy místo jednoho velkého máte, řekněme, 50 malých. Potom už se dostáváte na množství, která jsou cenově i výrobně zajímavá, protože pak můžete použít i robotiku na skládání těch elektrolyzérů a podobně.
Takže my jsme teď schopni dodávat zájemcům o modulární elektrolyzéry nebo generátory vodíku elektrolyzéry v dostatečném množství. Třeba jeden startup v Silicon Valley, ti si rovnou nechali poslat nabídku na 5000 elektrolyzérů, protože je zcela jasné, kam směřují. A popravdě řečeno, i pro nás bylo překvapení, jak se ten elektrolyzér zlevní.
MZ: Pojďme se věnovat tomu, v jakých oblastech jsou vaše elektrolyzéry použitelné.
VM: Ano, to jsem chtěl právě říct. Potom je druhá věc, které hodně věřím, protože nějakým způsobem se stále snažím přemýšlet, co bude a kterým směrem bychom měli jít. V podstatě nás ani tak nezajímá se pustit do nějakých megawattových elektrolyzérů pro velkovýrobu vodíku, ale já věřím na distribuované systémy. To znamená systémy, které budou v domech, menších domech, v menších firmách, případně může to být nějaké dopravní firmy a podobně, které využijí toho, že si nainstalují poměrně snadno solární elektrárny na střechy a budou si vyrábět vodík.
Ten vodík nějakým způsobem použijí pro zlepšení celé energetické ekonomiky toho domu, toho objektu, případně pro nějakou menší výrobu a podobně. Protože tady se samozřejmě jedná třeba o desítky kilowatt nebo systémy. Nicméně bude zcela zřejmé, že těchto distribuovaných systémů bude veliké množství. To znamená, že když to sečtu, a já tomu věřím, tak se dostaneme opět na veliká čísla.
Je to třeba systém, do kterého my s jedním investorem, to mohu říct, je to investiční fond Vodíkový hydrogen 2, řešíme ukládání energie v rodinných domech na zimu, protože problém solární energie tak, jak se teďka hodně montuje, je, že energii máte v době, kdy ji nejméně potřebujete, to znamená v létě a navíc přes den. Jestliže ji chcete využít pro provoz domu přes noc, tak je nejlepší ji uložit do nějakého bateriového systému, nabít si baterky a ty v noci použít nasvícení a na případně další věci.
Problém je, že samozřejmě vaše energetické nároky výrazně stoupnou v zimě, kdy solární energii v podstatě nemáte k dispozici. Tam je řešením, že z přebytků energie si vyrobíte vodík v létě a ten se uloží do tlakových úložišť. Samozřejmě není to zadarmo. Nicméně máte potom k dispozici energii v zimě a tam jsou dvě možnosti: buď tam máte palivový článek, který vám elektrickou energii vrátí, anebo druhá, které já věřím hodně, je to, že vy ten vodík spálíte.
To je tak, jak to chtějí dělat plynárenské firmy. Odpadne vám drahé zařízení s palivovým článkem. To znamená, nevyrábíte elektřinu, ale vyrábíte teplo a nejjednodušší způsob je, co plynaři teď razí, tzv. blend, že máte dům na plyn a do toho zemního plynu, který kupujete, budete přimíchávat až, řekněme, 30 % vodíku, který máte, a tím si snížíte náklady. Protože si ho vyrobíte sám a ty kotle a spalovací systémy se dnes do určitého procenta vodíku nemusí měnit.
MZ: Zároveň tím sníží i zátěž pro životní prostředí.
VM: Rozhodně ano.
MZ: Vy jste říkal, že tohle je cesta, které věříte a že na tom pracujete, abyste se k ní dostali. Co to znamená konkrétně? Jestli to můžete prozradit.
VM: My jsme se pustili také do vývoje vlastního modulárního systému, celého vodíkového generátoru. Ten prototyp pro rodinný dům teď máme ve fázi, že ho začínáme testovat a potom začínáme nabízet modulární systémy 18–30 kW, a větší.
Výhoda je, že když se to skládá z modulů, kde se vám to multiplikuje, všechno se tam opakuj. Není problém udělat generátor, když se tedy dostáváme do oblasti do 100 kW, v jakékoliv velikosti a udělat ho efektivně a rychle, protože ve skladu držíte pořád to samé. Každý projekt neznamená mít nebo vyvinout jiný typ elektrolyzéru, jiné velikosti a podobně.
MZ: To znamená, že jestli si to správně představuji, že by to byl nějaký komplexní systém, který by umožnil domácnosti vyrobit z přebytků vodík, uložit ho a potom v zimě z něj vytvořit teplo a elektřinu.
VM: Ano, je to tak. Samozřejmě toho jsou si dobře vědomi plynárenské společnosti, takže dnes se předpokládá, že se bude rozvádět vodík i potrubím. Ale zase, když si ho vyrobíte sami, tak ho nemusíte kupovat, ale použijete část svého vodíku. Dá se rozvádět potrubím a už komerčně jsou dostupné kotle na čistý vodík bez zemního plynu. A potom jsou takové projekty, které třeba směřují k tomu, že budou i tepelná čerpadla, která jako kompresor budou mít nějakou vodíkovou turbínu a podobně.
MZ: Dá se říct v jaké fázi je ta vaše vize, o které jste mluvil?
VM: My jsme teď ve fázi, že máme hotové základní moduly. K tomu modulu potom musí ještě přijít sušička, protože ten vodík z elektrolýzy je vlhký, musí se sušit. Jinak je čistý, ale obsahuje vodní páru. A to tak, že hodně.
Takže my máme toto hotové, protože máme hotové moduly a teď po tom, co máme složený systém dvou modulový se sušičkou, tak jdeme stavět šesti modulový. Což bude jedna věž vysoká dva metry, kde budou takové šuplíky nad sebou, těch tam bude šest, plus jeden obslužný, a ty se potom mohou stavět vedle sebe. Když to přeženu, tak ten větší modulární systém trošku vypadá jako počítačová serverovna nebo něco takového, kde máte ty rackové skříně.
MZ: Kdy odhadujete, že by to bylo možné začít nabízet komerčně?
VM: Už to nabízíme.
MZ: A nabízíte to v České republice, nebo také směřujete spíše do zahraničí?
VM: My teď jdeme do nějakých tendrů. Zrovna dnes jsme měli jednání. Já to tady nemohu samozřejmě ventilovat. Nabízíme v podstatě systém, který by měl být schopný vyrábět 4000 l vodíku za hodinu. S tím, že půjde do toho tendru, ale my si ho postavíme stejně. Nebudeme čekat na to výběrové řízení, abychom měli celý, já tomu říkám G-modul jako Grand modul, což bude potom základní stavební prvek i pro větší systémy. A máme zájemce, kteří by to chtěli, takže posíláme nabídky.
Ale hlavně teď od půlky srpna přijímáme pracovnici na grafické PR a chceme začít dělat kampaň, což jsme doposud nedělali, protože jsme chtěli mít systémy hotové.
Řekl bych, že naší velkou výhodou proti konkurenci, protože samozřejmě nejsme sami, kteří mají tenhle nápad, to my už víme, je, že do toho dáváme svůj vlastní elektrolyzér.
MZ: Pojďme teď k firmě Leancat jako takové. Vy jste říkal, že jste vznikli v roce 2016, pokud si to správně pamatuju, a v podstatě jste se domluvili na spolupráci se skupinou Jablotron pana Dědka. Říkal jste, že jste vytvořili něco, co bylo poměrně předčasné z hlediska trhu, protože ten trh to tehdy nepřijal. Jaké ty začátky byly z hlediska jednání s investorem? Protože to asi nebylo úplně jednoduché, neběželo to tak, jak jste si představovali.
VM: To bylo trošku frustrující, to je jisté. Na druhou stranu Dalibor Dědek je člověk, který je také vizionář, který ví, že v tom má budoucnost, který sám prošel spoustou etap, i trnitých, ve svém byznysu, takže ví, o co jde. Myslím si, že viděl, že to bereme vážně, že se tomu opravdu věnujeme, takže jsme se vždycky domluvili dobře na změně směru.
Firma Jablotron jako taková se ve vodíku dál nepohybuje čili on nám nezasahuje do řízení firmy, do výroby, do ničeho, ale poskytnul nám peníze, které byly potřeba na rozvoj, což bylo zcela zásadní. Takže my samozřejmě konzultujeme nové směry a myslím si, že si právě tady i on uvědomuje, že výroba vodíku je něco, co je teď velmi důležité.
MZ: Jak je ta firma velká dnes?
VM: No, dnes, když vezmu i lidi, kteří pro nás pracují externě, tak je to 30 lidí, což je asi dvakrát tolik než před rokem.
MZ: Vy jste působil na akademické půdě, na Univerzitě Karlově. Tam ten projekt vznikl s cílem komercializovat objevy, o kterých jste mluvil, nebo ty technologie, o kterých jste mluvil?
VM: Ano, já jsem experimentální fyzik a dá se říct, materiálový fyzik. Zabývám se roky právě katalýzou, což je de facto interakce plynu s povrchy pevných látek, když to zjednoduším. Ale vždycky mě bavilo, když je ta věc aplikovaná. Jsem člověk, který akorát vidí, že zatím něco je.
Takže i na té akademické půdě, zvlášť třeba univerzitní, která je víc zaměřena na základní výzkum, jsme šli cestou uvádění výsledků a základního výzkumu do aplikací nebo do praxe. Na to jsme samozřejmě neměli podmínky, ale do aplikací nebo potenciálních aplikací, patenty a různé inovace. Takže pak sázka na vodík, která vznikla víceméně na základě mého sabatikl pobytu v Japonsku v roce 2004. To už je dávno. Ukázalo se, že to byla dobrá sázka, protože jsme získávali poměrně snadno i grantovou podporu.
Podařilo se vybudovat poměrně velkou skupinu 30–35 lidí, většinou cizinců, protože Češi nějak mezitím v této oblasti došli. Vybudovali jsme i velkou výzkumnou infrastrukturu. Nabízeli jsme ji v otevřeném přístupu i externím lidem z jiných institucí, aby si mohli něco přijít změřit.
Vzniklo pracoviště, které si myslím, že ve své době nemělo konkurenci, pokud jde o vybavení. A to samozřejmě je pro mě obrovský základ. Pomáhá mi to v tom, že se na inovace a možnosti, kam to půjde a na materiálový výzkum koukám trošku z jiného úhlu. Protože samozřejmě akademické prostředí je stále zaměřené na aplikace, což pro mě bylo velkou školou. Tak, jak firma rostla, tak na konci minulého roku jsem tedy ukončil svoji kariéru profesora na Matfyzu. Oddělení teď vede moje manželka a přesunul jsem se plně do byznysu.
MZ: Na to se chci zeptat. Vy jste říkal, že vás vždycky zajímala ta aplikační část. Nicméně přece jenom přechod z akademického prostředí do byznysu je asi něco hodně jiného. Jaké to pro vás bylo?
VM: Velice příjemné.
MZ: V jakém smyslu?
VM: No, ve smyslu tom, že jste víc svým pánem, protože problém akademického prostředí, je, že tam je byrokracie utržená ze řetězu. Dnes, podobně jsou na tom i lékaři a kdekdo, když se stanete špičkovým vědcem, tak se z vás stane automaticky úředník. Úředník, který nemá čas vůbec na nic jiného, protože financování je extrémně komplikované.
Musíte shánět peníze z projektu, projekty se vypisují bezhlavě v tom smyslu, že je spousta poskytovatelů a peněz málo. Takže success rate, abych tak řekl, je někde třeba pod 10 %, což znamená, že spoustu času propálíte psaním projektů, které potom nejsou financované a celkově to vidíte z jiného pohledu.
Je neskutečně frustrující, když si představíte, kolik schopných lidí stráví a vyhodí svůj čas tím, že píšou projekty. Když si to vezmete, tak zjistíte, že škody, které tím vznikají musí daleko převyšovat přínos z výzkumu. A když ten projekt pak dostanete, a jsou to dneska třeba z operačních programů, tak pak začne úplně peklo.
MZ: Pojďme zpátky.
VM: Takže pro mě to bylo velice příjemné, protože nepracujete s veřejnými penězi, a to je moc fajn.
MZ: Pojďme zpátky k firmě. Kam prodáváte většinu svých výrobků? Je to Česká republika anebo zahraničí?
VM: Řekněme 95 % nebo i víc procent je zahraničí; západní Evropa, ale i Polsko. Máme něco i v Číně, v Kanadě a Spojených státech. A v elektrolýze je dnes polovina našich výrobků v Severní Americe.
MZ: Dá se říct, jaké typy firem to jsou? Myslím, z hlediska využití.
VM: Pokud jde o testovací stanice, tak to jsou firmy, které dnes vyrábějí komponenty nebo celé systémy právě pro vodíkové technologie. Potřebují si je testovat, takže testovací stanice jdou většinou po Evropě. Ale už i nějací výrobci katalyzátorů z Ameriky objednávají, z Velké Británie také.
Pokud jde o elektrolyzéry, tak tam se zdá, že Severní Amerika pro nás v tomto okamžiku je nejperspektivnější. V Česku je to opravdu zatím zanedbatelné, protože co si budeme povídat, v nástupu těchto technologií, tak v tom jsme zaspali.
MZ: Chtěl jsem se vás zeptat na to, co jste zmínil ze začátku, to znamená vodík jako jeden z perspektivních budoucích zdrojů energie, protože o něm se už poměrně dlouho mluví jako o perspektivním zdroji energie.
Na druhou stranu pořád je tam spousta limitujících faktorů. Mě by zajímalo z vašeho pohledu, jak se daří tyto faktory odstraňovat? Ať už je to nedostatečná struktura, vysoké náklady na budování infrastruktury, vysoká cena paliva jako takového… Jak vy to vnímáte?
VM: Já vidím, že jsou tady dvě roviny. Samozřejmě hlavní je cena. K tomu mohu říct krátkou legrační historku od americké firmy, které dodáváme elektrolyzéry. Oni říkají dobře, pošlete nám nabídku. My jsme poslali nabídku a oni říkají, že to je moc drahé, protože „my bychom se chtěli dostat na cenu za kilowatt někde na 500 USD“.
Já jsem říkal: „Prosím vás, a kde jste to sebrali, tu cenu?“ „No, když se podíváme na predikce Department of Energy“, což je americké ministerstvo energetiky, „tak tam ty grafy jasně ukazují, že to jde takhle dolů“. Já jsem říkal: „No, tak se podívejte, co Department of Energy v roce 2017 říkal, jak bude levná v roce 2023 technologie palivových článků, že se zlevní pětkrát a ona je dneska dražší, než byla v roce 2017, jo. Takže tohle úplně neplatí, ale samozřejmě je to na vás.“
A trošku jsem si přisadil: „Ale když už se bavíme“, my jsme si udělali nějaký call, „tak jestli byste mi mohli udělat službu, až seženete levnější elektrolyzér, jestli by se nám to mohli říct, mě by to samozřejmě zajímalo“. Za dva měsíce se ozvali, že nesehnali levnější elektrolyzér. Objednali si tři na zkoušku a teď si objednali další tři větší na další zkoušku. Takže s cenou je to skutečně špatné, protože samozřejmě ceny suroviny rostou, což je základní složka té ceny. A potom stále se tady neobjevili výrobci, kteří by byli schopní nebo měli odbyt na to, aby vyráběli po tisících, takže stále jsou ty vstupy drahé.
Tady jedině nezbývá než doufat, že zvýšením efektivity, tím škálováním výroby a tak, se přece jenom ty predikce naplní, i když o něco později. Navíc pokud jde o palivové články a potažmo elektrolyzéry, tak v tom se udělal na časové ose nejméně pětiletý posun, pokud jde o vývoj poklesu cen.
Tím, že tady vzniklo politické rozhodnutí pro elektromobilitu. To znamená, že se vývoj a peníze přesměrovaly z vývoje vodíkových technologií do výroby baterií a přestal se financovat vývoj palivových článků, elektrolyzérů, řekněme, vodík, ale hlavně se to týká palivových článků.
Takže k tomu naškálování výroby nedošlo, protože elektromobilita, vůbec ji nechci zpochybňovat, ale je to politický program postavený na dotacích, které když skončí, tak vůbec není jasné, co s elektromobilitou jako takovou bude. Takže to je jedna věc, která u těch vodíkových technologií znamenala velkou brzdu, posun o několik let.
No a ten druhý aspekt, který tady hodně brání, je legislativa, protože legislativa v podstatě neexistuje. A teď tedy v uvozovkách, díky válce na Ukrajině, aspoň, jak já to pozoruju, tak Evropský parlament, Evropská komise podává neuvěřitelné výkony, pokud jde o přípravu norem. To, o čem by se dřív diskutovalo 10 let, tak je teď hotové třeba za půl roku, protože nám teče do bot.
MZ: A týká se to i vodíku?
VM: To se týká i vodíku. Vodíku zvláště, protože není jasné podle čeho udělat například stavební povolení, podle čeho se mají řídit hasiči, když se dělá požárně bezpečnostní řešení, týká se to třeba dopravy.
MZ: No a začíná tady tato legislativa vznikat?
VM: Ano, ano. Teď je vidět, že státy přijaly své vodíkové strategie a pracují na tom, aby vznikly normy. Aby se evropské normy překlopily co nejrychleji do těch českých norem, aby tam byl soulad s těmi evropskými normami a aby bylo jasné, podle čeho se mají ty věci instalovat. Podle čeho se mají instalovat vodíková úložiště a tak. Takže ano, jak to sleduji, tak posun tam je, ale samozřejmě je to pořád běh na dlouhou trať.
Co takhle vnímám a poslouchám, tak země, která nemá legislativu jasnou, tak třeba pro mezinárodní dodavatele technologií je to prostě něco, kam to dávat nechtějí. Protože riskují, že to nebude jasné. A když si vezmeme, jak v Česku trvá řešení dálniční sítě a všeho, tak si umíme představit, že s tím vodíkem to bude podobné.
MZ: Ale důvod pro mírný optimismus tam možná je z toho, co jste říkal.
VM: Ten důvod pro mírný optimismus bohužel je výsledkem té nešťastné války na Ukrajině.
MZ: Vy jste už o tom mluvil, ale ještě se vás závěrem zeptám: na čem zajímavém pracujete, jaký máte budoucí plány? Mluvil jste samozřejmě o těch generátorech, ale je něco ještě dalšího?
VM: Vzhledem k mému věku tady nebudu plánovat, že povedu firmu až do smrti. Já teda mám plán, který pořád si myslím, že je neskromný. To je dostat opravdu do výroby modulární generátory, výrobníky vodíku využívající naše elektrolyzéry a naše technologie.
Příklad: když my potřebujeme sušičku pro vodík, která se dává na výstup, tak jsme si udělali průzkum trhu. Zjistili jsme, že nejlevnější je za 150 000 Kč pro poměrně malý systém, což je prostě strašně moc. Díky tomu, že člověk má nějaký background z toho výzkumu, tak jsme si postavili sušičku vlastní, která nás přijde, řekněme, desetkrát levněji. Takže je tam spousta dílčích úkolů. Kdyby si firma Toyota nebo Hyundai nevyvinuli všechno sami pro ta auta, včetně kompresorů, recirkulačních pump a všeho možného, tak by to auto nikdy nepostavili.
MZ: Takže je to na vás.
VM: Takže zatím je to ještě do značné míry na mě, ale mě ten vývoj baví. Ve firmě teď úspěšně pracuje můj syn, který má na starosti spíše inženýring. On už je také spolumajitel, takže jsme skoro rodinná firma a já se spíš věnuji věcem okolo výzkumu, vývoje a čerpáme samozřejmě peníze z dotací z Technologické agentury České republiky.
Poměrně úspěšně, protože vývoj ve firmě je drahý a bez dotací je to velice obtížné, protože vývoj stojí peníze. A vy nevíte, to není něco, do čeho dáte peníze a za rok je budete mít zpátky.
MZ: Je to dlouhodobá věc. Tak přeji, ať se daří a děkuji vám za rozhovor.
VM: Já také děkuji.
