Léčit inkontinenci a Parkinsona bez léků a operací? Přístroj české firmy Stimvia to umí

Přístroj URIS umožňuje léčit neinvazivní metodou, tj. bez operace či jiného zásahu do těla pacienta. Navíc se pacienti budou brzy moci léčit sami v domácím prostředí. Přístroj podle všeho může pomáhat i lidem trpícím třeba Parkinsonovu či Alzheimerovou chorobou. S ředitelem Stimvie Lukášem Doskočilem jsme si povídali také o tom, jak se buduje společnost s globálními ambicemi, jejímž cílem je léčit miliony pacientů a dosáhnout valuace v řádu miliard dolarů.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:50 Jak přístroj URIS funguje
• 12:13 V čem je unikátní neinvazivní metoda firmy Stimvia
• 20:39 Příběh společnosti Stimvia
• 26:20 Úkolem na nejbližší období je zahraniční expanze
• 30:37 Jak skloubit vědecký svět lékařů a technický svět inženýrů

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Společnost založil Lukáš Doskočil v roce 2014 pod názvem Tesla Medical. Společně s 2. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy vznikla myšlenka zavedení neuromodulačních metod do praxe. Tyto metody spočívají v elektrické stimulaci nervové soustavy, kterou se lékaři snaží přesvědčit mozek, aby se začal chovat jinak, než jak se chová.

Zprvu Stimvia fungovala čistě jako technologický partner, později se vývoj přístroje stával komplexnější záležitostí. Společnost financovali čeští investoři, dále měla v počátcích velké štěstí na investory, kteří chtěli podpořit něco, co bude pro lidstvo prospěšné a od kterých na počáteční rozvoj získala přibližně 7 milionů dolarů.

Výrazným specifikem Stimvie je úzké propojení světa lékařů a technického světa inženýrů. Do týmu se jim podařilo získat experty, kteří jsou v oblasti neuromodulace pro léčbu hyperaktivního močového měchýře světovou špičkou.

Firma dosáhla řady úspěchů. Získala prestižní certifikace a několik desítek mezinárodních patentů v Evropské unii, Spojených státech Amerických i v Japonsku. Na začátku roku 2024 se zúčastnila J. P. Morgan Healthcare Conference, jedné z nejdůležitějších zdravotnických konferencí, která se koná v San Franciscu. Zde měla možnost představit svou technologii nejdůležitějším lidem v oboru.

Jak přístroj URIS funguje?

Přístroj URIS umožnuje neinvazivní cestou napodobit efekt léčby, tzv. Deep brain stimulation. „Pomocí našeho zařízení jsme schopni vybudit ta centra, která jsou uložena uvnitř našeho mozku a opravit tu narušenou funkci centrální nervové soustavy, díky čemuž se projevují různé chronické poruchy,“ upřesňuje Lukáš Doskočil.

Jak lidský mozek stárne, ztrácí schopnost obnovy a postupně se jednotlivá centra v mozku se stávají méně aktivní. Naopak ostatní centra v mozku mají tendenci přebírat jejich aktivitu, takže se stávají naopak hyperaktivními. „My jsme schopni vybudit ta centra, která utlumila svou aktivitu, a vyrovnat tu rovnováhu mezi jednotlivými centry mozku,“ přibližuje Lukáš Doskočil.

„Předpokladu, na jehož základě elektrostimulace funguje, se říká Gate control theory of pain. Tato teorie říká, že v momentě, kdy se praštíte kladívkem do prstu, tak ten prst vysílá aferentní (dostředivé pozn. red.) signály o bolesti do mozku. V momentě, kdy si například ten prst zmáčknete, tak vyvoláte další dráždění, které je najednou schopno utlumit tento aferentní signál o bolesti a tu bolest cítíte méně. My se snažíme s naší technologií o pravý opak. Naopak se snažíme stimulovat co nejméně okolní tkáně, abychom vyvolali čistý aferentní signál, ne bolestivý, ale čistě aferentní signál, který doputuje až přímo do mozku,“ popisuje Lukáš Doskočil.

Pacienti se budou moci léčit sami doma

V současnosti Stimvia připravuje pilotní projekt zaměřený primárně pro Evropskou unii. První fáze projektu bude zaměřena na uvedení jejich metody léčby do běžné klinické praxe urologů a urogynekologů, aby se stala široce dostupnou. Lukáš Doskočil popisuje, že zdravotnický systém není na jejich technologii uzpůsobený a bude trvat přibližně dva tři roky, než inovaci přijme v míře, aby byla pro pacienty široce dostupná.

Ve druhé fázi se následně zaměří na léčbu pacientů přímo u nich doma. Technologie, kterou firma vyvinula, totiž za pomoci umělé inteligence umožňuje, aby ji používali nejen lékaři, ale pacienti sami. „To jediné, co po pacientovi chceme, je, aby si připnul elektrody do podkolenní, zmáčkl jedno tlačítko a přístroj už za něj provede úplně vše. To znamená, vyhledá stimulační body, zjistí, jak efektivní stimulace je, upraví stimulační parametry tak, abychom dosáhli toho, co od toho očekáváme a tohle zajišťuje po celou dobu stimulace,“ říká Lukáš Doskočil.

Umělá inteligence dokáže vyhodnocovat stimulační a léčebné plány jednotlivých pacientů. Každému totiž vyhovuje jiná míra i pravidelnost stimulace, u někoho je to jedenkrát denně po dobu třiceti minut, u větší části pacientů je to jedenkrát týdně nebo jedenkrát za čtrnáct dní. Intervaly je tedy možné díky technologii výrazně posunout. Ve druhé fázi se bude společnost zabývat i přístupností pro jednotlivé uživatele tak, aby jej zvládli ovládat i starší pacienti.

Neinvazivní léčbu preferují v Asii

Chorobami, jako je tzv. hyperaktivní močový měchýř, trpí lidé celosvětově. Firma Stimvia proto cílí ve velkém na zahraniční trhy. Nejzajímavějším trhem jsou pro ni Spojené státy americké, kde se odehrává přibližně 50 procent celosvětového trhu v oblasti neuromodulace. Dalším zajímavým regionem je Asie, která se ve větší míře zaměřuje na neinvazivní léčbu, konkrétně v Japonsku. Zaměřit se chtějí také na Evropu, která ač podle Lukáše Doskočila roztříštěným trhem, tak je i domovským trhem.

V rozhovoru Lukáš Doskočil popisuje strategii firmy v podobě postupných kroků: „Plán je takový, že na cestě chceme potkat strategického partnera, který nás bude schopen dostat do celého světa. V téhle oblasti existuje celosvětově pár společností, které mají globální infrastrukturu. A s jejich infrastrukturou jsme schopni během jedné noci se dostat na celý trh.“

Důraz na udržitelnost je dnes samozřejmostí

Pro Lukáše Doskočila je zásadní, aby byla jejich firma respektující k planetě. Při designování a vývoji přístrojů proto kladou důraz na používané materiály, způsob, jakým budou pacienti s přístroje používat, i na to, aby při výrobě spotřebovali co nejméně materiálu a vytvořili co nejméně odpadu. Zamýšlejí se také nad možností recyklace.

Podle Lukáše Doskočila je podobný přístup k životnímu prostředí u dalších firem dnes vnímán již jako standard: „Spousta investorů a spousta velkých společností musí začít reportovat, jakým způsobem má jejich technologie a produkce dopad právě na ty environmentální cíle.“

V rozhovoru ale poukazuje na obrovské množství jednorázového odpadu, který je spojený s inkontinencí, tedy hyperaktivním močovým měchýřem. „Inkontinenční pleny dneska tvoří zhruba 4 procenta veškerého odpadu na skládkách, což je poměrně dost. A hlavně se rozkládají zhruba nějakých 400 let a produkují obří množství metanu,“ říká Lukáš Doskočil.

Plány do budoucna a možnost využití léčby i pro další nemoci

Velkým vzorem jsou pro Stimvii společnosti, které se zaměřují na léčbu spánkové apnoe. Tou trpí 16 procent dospělé populace světa, tedy přibližně stejný počet, jako onemocněním hyperaktivního močového měchýře. Tyto společnosti se dostaly do fáze, kdy jejich přístroje tzv. CPAP masky, každý den využívá 20 milionů lidí. Valuace těchto firem jsou okolo 30 miliard dolarů. Tam by se chtěla česká firma postupnými kroky dostat.

Využití své technologie vidí firma také pro léčbu Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby. Během testů, kdy firma využívala funkční magnetickou rezonanci, výzkumníci zjistili, že jsou schopni signifikantně stimulovat bazální ganglia, tedy úplně nejhlubší strukturu mozku, která v našem těle ovlivňuje prakticky vše. Právě v této oblasti dochází jako první k neurodegenerativním změnám.

„Naše unikátní schopnost spočívá v tom, že jsme schopni aktivovat centra mozku. Tím, že je aktivujeme, jsme schopni je i více prokrvovat,“ popisuje Lukáš Doskočil. Domnívá se, že tak budou schopni do mozku dostat více efektivní látky pro léčbu těchto onemocnění, zlepšit některé metabolické funkce mozku a odbourávat metabolity, které tato onemocnění způsobují.

„Aktuálně za sebou máme klinickou studii, kdy jsme zkoumali přímo efekt té naší stimulace na Parkinsonovu chorobu a máme velmi zajímavé výsledky,“ dodává Lukáš Doskočil.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Lukášem Doskočilem

Martin Zika: Naším hostem je dnes Lukáš Doskočil, zakladatel a ředitel společnosti Stimvia. Pane Doskočile, vítám vás tady, dobrý den.

Lukáš Doskočil: Dobrý den. Děkuji.

MZ: Vaše společnost vyvinula přístroj, který jste nazvali Uris a který podle vás vůbec poprvé umožňuje neinvazivní cestou léčit tzv. hyperaktivní močový měchýř, ale možná i další, asi můžeme říct civilizační choroby, jejichž nárůst je celosvětově velmi rychlý, jako je třeba Parkinsonova nemoc nebo Alzheimerova choroba. Jak tedy váš přístroj funguje a čím je tak unikátní?

LD: Principiálně jde o to, že my jsme schopni neinvazivní cestou napodobit efekt léčby, která se jmenuje Deep brain stimulation, což bychom do češtiny mohli přeložit jako stimulace hlubokých struktur mozku. Pomocí našeho zařízení jsme schopni vybudit ta centra, která jsou uložena uvnitř našeho mozku a opravit tu narušenou funkci centrální nervové soustavy, díky čemuž se projevují ty různé chronické poruchy.

MZ: Takže tam, zjednodušeně řečeno, nějaké nervové dráhy nebo nervová centra nefungují tak, jak by měla, a pomocí těch impulsů, které přináší váš přístroj, tak tím se obnovuje ta správná funkce.

LD: Ano, principiálně je to tak. Jak stárneme, tak náš mozek ztrácí schopnost své obnovy a postupně jednotlivá centra v tom mozku se stávají například méně aktivní. Naopak ostatní centra v mozku mají tendenci přebírat jejich aktivitu, takže se stávají naopak hyperaktivními. My jsme schopni vybudit ta centra, která utlumila svou aktivitu, a vyrovnat tu rovnováhu mezi jednotlivými centry mozku.

MZ: Řekněme si, jak to konkrétně funguje. My ten přístroj určitě ukážeme na videu nebo na ilustračních snímcích. Nicméně ten přístroj má velikost zhruba malého kufříku a funguje tak, že vy ho pomocí nějakých elektrod připojíte na nohy pacienta a ten přístroj potom vydává impulsy.

LD: Ano, je to tento princip. Když si představíme centrální nervovou soustavou, tak na špičce všeho je mozek, dále pokračuje míchou a větví se do různých periferních nervů, které probíhají v končetinách. Všechny tyto nervy jsou propojeny právě s těmi různými centry mozku.

My jsme našli unikátní přístupový bod, který se nachází pod kolenem, díky jehož stimulaci jsme schopni dosáhnout až těch hlubokých struktur mozku. To, co nás ještě odlišuje od té základní stimulace, tak je schopnost toho, s jakým efektem stimulace dosahujeme.

Tělo má však také tendenci se bránit proti různým impulsům a stimulacím atd. Primárně se tedy snažíme o to, abychom pomocí zpětné vazby ideálně upravili stimulační parametry tak, abychom byli schopni zasáhnout co nejvíce těch aferentních (dostředivých pozn. red.) vláken, které vedou a ty impulsy směřují přímo do mozku.

MZ: Když bychom měli shrnout, v čem spočívá unikátnost toho přístroje. Je to tady v tom, co jste zmínil, že jste našli nějaký důležitý bod pod kolenem, pomocí kterého se napojíte na ta správná místa? Je v tom ještě něco dalšího, co jste teď zmiňoval?

LD: Základem je ten přístupový bod. Potom je to technologie, jakou stimulujeme, to znamená nějaká stimulační elektroda, která přenáší ty jednotlivé impulsy, a pak je to způsob, jakým upravujeme stimulační impulsy, aby co nejvíce odpovídaly přirozené reakci lidského těla.

Principiálně vycházíme z toho, že elektrostimulace jako taková, se používala už od nějakých 40. – 60. let na tlumení projevů bolesti. Předpoklad, na jehož základě tato elektrostimulace funguje, je něco, čemu se říká Gate control theory of pain. Ta říká, že v momentě, kdy se praštíte kladívkem do prstu, tak ten prst vysílá aferentní signály o bolesti do mozku.

V momentě, kdy si například ten prst zmáčknete, tak vyvoláte další dráždění, které je najednou schopno utlumit tento aferentní signál o té bolesti a tu bolest cítíte méně. A to, o co my se snažíme s naší technologií, je pravý opak. Naopak se snažíme stimulovat co nejméně té okolní tkáně, abychom vyvolali čistý aferentní signál, ne bolestivý, ale čistě aferentní signál, který doputuje až přímo do mozku.

MZ: Dalo by se stručně vysvětlit, jak jste se vůbec dobrali k tomu, že jste našli ten vhodný bod pod tím kolenem, který právě působí na ta důležitá centra?

LD: Ano, fakticky to vychází úplně ze začátku, když jsme na Stimvii začali pracovat s 2. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy, protože různé neuromodulační principy pro léčbu, konkrétně hyperaktivního močového měchýře, což je onemocnění, kterým trpí 16 procent dospělé populace, je způsobeno narušenou komunikací mezi močovým měchýřem a mozkem.

MZ: A teď myslíte, pardon, z hlediska České republiky nebo celosvětově?

LD: To je celosvětový problém. Používaly se právě různé principy neuromodulace, ten základní princip se nazývá sakrální neuromodulace, což si můžete představit jako kardiostimulátor, který je připojený přímo na míšní kořeny u toho močového měchýře. A takovou méně invazivnější formou stimulace byla perkutální tibiální neurostimulace, což je metoda, kdy lékař zavedl jehlovou elektrodu asi tři čtyři centimetry hluboko nad vnitřním kotníkem do blízkosti tibiálního nervu toho pacienta.

V Americe se zjistilo, že tato metoda je také účinná, ale v momentě, kdy se měla tato metoda začít rozšiřovat do světa, tak spousta urologů, urogynekologů zjistila, že je relativně složitá na provedení, protože přece jenom, když máte korektně zacílit ten stimulační bod někde tři čtyři centimetry v hloubce tkáně, kam nevidíte, tak je to pro lékaře poměrně problém.

Takže 2. lékařská fakulta se zaměřila na to: „Pojďme se podívat, jestli nejsme schopni najít nějaký jiný stimulační bod a pojďme se podívat na to, jestli to nejsme schopni stimulovat neinvazivně.“ A tam je začátek té cesty naší společnosti.

MZ: Já se jenom snažím si to představit. To asi není vyloženě metoda pokus omyl. Je to tak, že zkoušíte jeden bod za druhým, anebo máte dopředu třeba nějaké povědomí o tom, kde asi tak by to mohlo být? Dá se tohle nějak naznačit, protože to zní strašně zajímavě.

LD: Je velmi zajímavé, že je to velmi často spojeno i s takovou tou tradiční čínskou medicínou a akupunkturními body. Metoda sakrální neuromodulace se rozvíjí od nějakých 60. let minulého století, což je poměrně dlouho a do praxe se to dostalo teprve někdy v roce 2008. A i ta metoda perkutální tibiální neurostimulace je právě založena na tom, že se stimuloval jeden specifický bod z té akupresury, ale zároveň se zjistilo, že tím, jak jsou ty periferní nervy provázané, zjišťoval se ten mechanismus účinku, tak na základě toho jsme schopni vytipovat i ty další body, které by mohly mít právě vliv na tu účinnost dané metody.

MZ: Možná si jenom pojďme vysvětlit, vy jste to několikrát zmiňoval, ten výraz neuromodulační léčba. Co to vlastně přesně znamená? Je to ta stimulace nervových drah, těch nervových center?

LD: Je to elektrická stimulace nervové soustavy za účelem změny neuroplasticity mozku. To znamená, snažíme se přesvědčit mozek, aby se začal chovat jinak, než jak se chová.

MZ: A jenom ještě jednu věc na vysvětlení vás poprosím. Váš přístroj funguje na principu neinvazivní cesty. Co je v případě léčby, třeba toho hyperaktivního močové měchýře, invazivní cesta?

LD: Fakticky základní léčbou toho hyperaktivního močové měchýře jsou farmaka. Je to farmakologická cesta s tím, že 80 procent pacientů tu farmakologickou léčbou ukončí zhruba do dvou let kvůli intoleranci. Hlavně tahle ta farmakologická léčba má velký problém provázanosti na vyšší riziko vzniku demence.

MZ: Proto se tomu říká invazivní cesta?

LD: To je ta neinvazivní cesta, jenom se dostávám k té invazivní cestě. To je metoda té sakrální neuromodulace, což je metoda, kdy jsou ty elektrody injekčně vpraveny přímo do těch kanálků v křížové kosti a následně je pacientovi implantován pulsní generátor, který má podobu toho klasického kardiostimulátoru.

Lékař vlastně pacientovi udělá v zádech takovou kapsu, kam tento přístroj umístí a zašije to. Druhou alternativou je botox. Jsou to injekce botoxu, které se aplikují zase v nějaké minimálně lokální anestezii, kdy lékař vpraví zhruba 20–30 injekcí do různých míst za účelem vlastně paralýzy těch nervových receptorů v tom močovém měchýři.

MZ: Což je pro pacienty pravděpodobně velmi náročné.

LD: Má to své specifikum v tom, že vlastně 20–40 procent pacientů potom botoxu trpí infekcemi močových cest, protože ten močový měchýř není schopen se plně vyprázdnit a u velké části pacientů to skončí až tím způsobem, že se ti pacienti musí cévkovat, aby se vůbec vymočili.

MZ: Vy jste někde uvedl, myslím, že to je váš citát, řekl jste: „Věříme, že se nám podaří prokázat, že mezi naší metodou a invazivními metodami neexistuje žádný klinicky významný rozdíl.“ Podařilo se vám to prokázat?

LD: Já si myslím, že zcela určitě, že právě v tomto jsme unikátní oproti jiným projektům. A i tím specifikem, že jsme vznikli tady v prostředí střední Evropy, tak se přece jenom potýkáme s tím, že pánové lékaři, profesionálové a experti z Ameriky se na nás koukají trošku s despektem.

Ta naše cesta proto musela být taková, že jsme si zvolili daleko složitější cíle v prokazování té klinické evidence o tom, že ta naše léčba funguje, a tím pádem jsme jediní, kteří mají randomizované klinické studie porovnávající naši léčbu s léky, ale léky jsou dneska nejšířeji otestovanými metodami léčby toho hyperaktivního močového měchýře.

Na základě toho jsme schopni se srovnávat s těmi ostatními invazivními metodami a skutečně tam neexistuje žádný klinicky významný rozdíl mezi tím, proč nevyužít naši neinvazivní metodu s minimem rizik, oproti třeba té sakrální neuromodulaci, kdy 30 procent pacientů po té implantaci musí podstoupit v následujících třech letech nějakou neplánovanou operaci, protože se uvolnily elektrody z kanálku v té křížové kosti, případně se přístroj rozbil, poškodilo se něco jiného nebo je tam infekce atd.

MZ: Zeptám se vás, to, co jsme zmiňovali před chvílí, to znamená, že by váš přístroj mohl pomáhat i při léčbě dalších nemocí, jako je třeba Parkinsonova choroba nebo Alzheimerova nemoc, jak to vypadá v těchto oblastech?

LD: Je to dáno tím, že jsme se na začátku zaměřili jednak na zkoumání efektivity přímo na ten hyperaktivní močový měchýř, což byla ta prvotní indikace, na kterou jsme se zaměřili, ale zároveň nás zajímal mechanismus účinku, jakým těch výsledků dosahujeme.

To, co nás překvapilo, bylo, že při testech, kdy jsme využívali funkční magnetickou rezonanci a dívali jsme se přímo na to, co ten náš přístroj dělá v momentě, kdy ho zapneme a jak to působí na lidský mozek, tak se ukázalo, že jsme schopni velmi signifikantně stimulovat bazální ganglia. To je úplný střed mozku, ta nejhlubší struktura, ten nejstarší struktura, která v našem těle ovlivňuje prakticky všechno. Je to například i prvotní část mozku, kde dochází k neurodegeneraci, ke změnám v případě Parkinsonovy choroby.

To nás nasměrovalo i na možnost dalších účelů použití. Aktuálně za sebou máme klinickou studii, kdy jsme zkoumali přímo efekt té naší stimulace na Parkinsonovu chorobu a máme velmi zajímavé výsledky.

MZ: Jak to tedy vypadá, pokud jde o současnou situaci společnosti Stimvia z hlediska používání vašich přístrojů a jejich rozšíření. Jak na tom teď jste? V jaké fázi to je?

LD: V tuhle chvíli připravujeme pilotní projekt, který by měl být zaměřený primárně tady na oblast Evropské unie. V této první fázi se primárně zaměřujeme na to, abychom dostali tu naši metodu léčby do běžné klinické praxe k urologům, urogynekologům, aby se stala široce dostupnou. Ve druhé fázi v těch následujících letech se chceme zaměřit na to, abychom naši léčbu dostali přímo k pacientům domů.

Jedna věc je, že jsme vyvinuli technologii, kterou je schopen používat lékař, ale zároveň jsme teď udělali i obrovský pokrok v technologii, kterou je schopen používat doma sám pacient, která je založena primárně na umělé inteligenci. Pomocí našich stimulačních elektrod jsme schopni vyhledat právě automaticky ten optimální stimulační bod, takže pacient nemusí zdlouhavě nic hledat a nastavit ty stimulační parametry.

MZ: Pokud jde o to rozšíření mezi lékaře, předpokládám, že to je asi dlouhodobý proces. Nicméně, v jaké fázi jste teď?

LD: V tuhle chvíli za sebou máme audit ze strany notifikované osoby TÜV SÜD, kdy se certifikujeme pod novou přísnější legislativou MDR a čekáme, že dostaneme certifikát v květnu 2024. Po jeho získání jsme schopni vyrolovat tu naši technologii do celé Evropské unie.

MZ: Mluvil jste také o té pomyslné druhé části, to znamená využívání přímo u pacientů. Tam hraje velkou roli telemedicína, je to tak? Jak by to tedy fungovalo? Vy jste to už naznačoval, že pomocí umělé inteligence by si pacient mohl sám najít ten konkrétní bod. To znamená, že u každého člověka je ten bod, který stimuluje ta správná centra, trošku jinde?

LD: Z hlediska rozdílnosti u každého pacienta může být rozdíl zhruba nějakých dvacet centimetrů. My jsme zjistili při tom našem vývoji fakt, že pilulky umíme polykat každý. Umíme to skvěle a jde nám to. Když jsme vyvinuli první generaci našeho přístroje, tak to byl přístroj primárně zaměřený na použití v ordinaci u lékaře. Takže tam jsme se také nesetkali s tím problémem, protože pacient přišel k lékaři, kde ten přístroj připojila zkušená sestra, která to umí.

Narazili jsme ale na to, že diametrálně odlišný přístup je v momentě, kdy chceme léčit pacienta doma. To je velký kámen úrazu různých domácích použití té neuromodulační technologie ve světě.

Z toho důvodu jsme vyvinuli technologii, která je založená na umělé inteligenci s tím, že to jediné, co po pacientovi chceme, je, aby si připnul elektrody do podkolenní, zmáčkl jedno tlačítko a přístroj už za něj provede úplně vše. To znamená, vyhledá stimulační body, zjistí, jak efektivní stimulace je, upraví stimulační parametry tak, abychom dosáhli toho, co od toho očekáváme a tohle zajišťuje po celou dobu stimulace.

Na základě toho jsme schopni dál zjišťovat od pacienta, jaký efekt to na něj má z hlediska symptomů v čase a na základě toho upravovat různé ty stimulační a léčebné plány pro ty pacienty. Víme, že některým pacientům vyhovuje, když se stimulují jedenkrát denně po dobu třiceti minut, ale u velké části pacientů jsme schopni tyto intervaly velmi výrazně posunout, takže jsou schopni se stimulovat jedenkrát týdně, jedenkrát za čtrnáct dní.

MZ: To znamená, že by pacient komunikoval se svým lékařem na dálku, vůbec by za ním nemusel?

LD: Ano.

MZ: A tohle už je ve fázi, kdy je to připravené k použití?

LD: Máme to připravené v tuto chvíli, nicméně tomu bude předcházet ta fáze, kdy půjdeme cestou přes specialisty, urology, urogynekology a potom bude následovat fáze, kdy chceme tu technologii dostat domů k pacientům. Jedna věc je, že to v tuto chvíli máme připraveno, ale zdravotnický systém na tu technologii ještě není uzpůsobený. Takže tam trvá relativně dlouhou dobu, dva až tři roky, než ten systém přijme tuhle inovaci tak, aby byla široce dostupná pro ostatní pacienty.

MZ: Jak to celé začalo? Vím, že jste založil v roce 2014 firmu, která se původně jmenovala Tesla Medical. Ale jaký byl ten prvotní impuls, nápad nebo cíl? Jak k tomu došlo?

LD: Primárně ten impuls byl právě ze strany 2. lékařské fakulty, zejména urologické kliniky ve Fakultní nemocnici v Motole, jejíž přednostou byl pan profesor Babjuk. Ten impuls ale primárně přicházel od pana doktora Rejchrta, který se na této klinice zabýval funkční urologií, a právě zavedením různých neuromodulačních metod do praxe.

Na začátku jsme fungovali čistě jako technologický partner. Mysleli jsme si, že bude velmi jednoduché vyrobit nějaký jednoduchý přístroj a uvést ho do praxe. Začali jsme zjišťovat, že to je obrovsky komplexní záležitost, že to je tisíckrát složitější, než jsme si na začátku mysleli.

MZ: Můžete vypíchnout jednu dvě věci, co vás překvapilo z hlediska toho, co jste na začátku očekával? Jaké tam byly třeba ty složité fáze, složité věci?

LD: Fakticky na začátku u té technologické části, tak je velmi zajímavé, že tělo reaguje na jakoukoliv změnu podnětů ve formě toho elektrického impulsu, takže se nedá říct, že reaguje vždy stejně. Je to hrozně subjektivní záležitost. Na začátku jsme si mysleli, že vezmeme běžnou technologii, nějaké pevně dané parametry, že to všechno bude fungovat. A ne.

Zjistili jsme, že to funguje až v momentě, když opravdu ty stimulační parametry přizpůsobujeme tomu danému pacientovi na míru. Ono se to ukazuje u těch invazivních metod, u té sakrální neuromodulace nebo té Deep brain stimulation, kde půl roku trvá, než pacient nalezne správné, optimální parametry. My jsme to schopni zjistit během pár minut při první stimulaci a upravovat v těch následujících, dalších.

A pak fakticky, co bylo hrozně zajímavé prozření, tak je i to, jakým způsobem funguje potom vztah pacienta a přístroje v domácí léčbě, protože to je také věc, na kterou lidé často zapomínají. Mám přístroj, umí ho použít doktor, tak ho bude umět použít i pacient. No jo, jenže my máme pacientky, kterým je osmdesát, osmdesát pět let a vyžadují úplně jinou úroveň toho uživatelského přístupu.

MZ: Jak je na tom firma dneska? Jaká je velikost té firmy? Můžete říct třeba i z čeho jste financovali její rozjezd, z čeho ji financujete dneska a jak to vůbec vypadá?

LD: Fakticky, když to převedeme na klasický vývoj ve farmakologickém světě, tak dneska můžu říct, že jsme ve fázi, kdy máme za sebou úspěšně absolvovanou klinickou studii fáze dvě. To znamená, že kdybychom byli lék, tak nás čeká ještě fáze tři a následně tu technologii dostáváme do celého světa.

Tím, že jsme zdravotnický prostředek, tak si můžeme dovolit na ten trh vstoupit už v tuhle chvíli, ale ta masivní dostupnost léčby, nás ještě čeká na základě dat, která se získají z reálné praxe jako takové.

Doteď jsme byli financováni ze strany českých investorů a měli jsme to obrovské štěstí, že jsme narazili na skupinu velmi bohatých investorů, kteří byli filantropicky zaměření a měli zájem na tom, aby se nevydělávaly pouze peníze, ale abychom stvořili něco, co bude fungovat, z čeho budou mít prospěch lidé. Takže díky nim jsme získali zhruba nějakých 7 milionů dolarů na tento počáteční rozvoj. V tuhle chvíli se připravujeme právě na tu fázi toho globálního rozvoje, která je finančně daleko, daleko náročnější a která bude znamenat masivní růst ve společnosti.

MZ: Jaké ty konkrétní plány jsou?

LD: Co se díváme, co je pro nás velkým vzorem, tak jsou společnosti, které jsou aktivní v léčbě spánkové apnoe. Zde se používají přístroje, které se jmenují CPAP. Jsou to takové ty masky, které si člověk musí před spaním nasadit, aby se v noci neudusil. A co je na ní zajímavé, tak je právě podobnost s tím naším trhem. Spánkovou apnoí trpí přibližně stejný počet, jako pacientů s tím hyperaktivním močovým měchýřem.

MZ: To znamená zhruba těch 16 procent.

LD: Ano. A tyhle společnosti dneska dorostly do fáze, kdy mají například 20 milionů pacientů po celém světě, kteří každý den využívají jejich přístroje a ty jejich valuace jsou obrovské, okolo 30 miliard dolarů. A to je ta cesta, kam se chceme dostat. Teď se tam chceme dostat těmi postupnými kroky, kdy primárně chceme rozšířit tu metodu, aby ji mohl používat každý urolog, urogynekolog ve své praxi.

A následně ta druhá fáze je, že pro urologa, urogynekologa to bude znamenat, že to bude tak jednoduché, jako předepsat léky pro ten hyperaktivní močení. Pacient dostane ten přístroj domů a bude se moct sám léčit doma.

MZ: Když bychom se bavili o tom, na jaké trhy se chystáte, předpokládám, že to hlavní zaměření bude asi do zahraničí.

LD: Je to globální problém a my jsme unikátní z toho globálního pohledu, takže nejzajímavější trh, který pro nás je, tak jsou samozřejmě Spojené státy, protože je to zhruba 50 procent veškerého globálního trhu v oblasti neuromodulace. Ale velmi zajímavým trhem je pro nás Japonsko, které i preferuje neinvazivní metody a celý asijský region je primárně zaměřen na neinvazivní léčbu.

Samozřejmě velkou výzvou pro nás bude Evropa, protože ta na rozdíl od Ameriky je poměrně velmi roztříštěným trhem, ale je to náš domácí trh.

MZ: A budete se snažit vzít, když to řeknu s nadsázkou, celý svět útokem nebo půjdete nějakými postupnými kroky, že třeba nejdřív Evropská unie a potom dál, nebo jak to máte v plánu?

LD: My jdeme cestou těch postupných kroků v tuhle chvíli, ale ten plán je takový, že na cestě chceme potkat strategického partnera, který nás bude schopen dostat do celého světa. V téhle oblasti existuje celosvětově pár společností, které mají globální infrastrukturu. A s jejich infrastrukturou jsme schopni během jedné noci se dostat na celý trh.

MZ: Já jsem se chtěl i zeptat, jak to vypadá z hlediska konkurence? Máte vůbec nějakou přímou konkurenci v tuhle chvíli, vzhledem k tomu, o čem jste mluvil, že je to světový unikát?

LD: Máme. Poměrně hodně projektů je zaměřeno právě na tu invazivní formu stimulace, ať už je to ta sakrální neuromodulace nebo nějaká alternativa typu implantabilní stimulace, která má za cíl stimulovat ten nerv u kotníku.

Samozřejmě ve světě je i několik projektů, které jsou zaměřeny na tu neinvazivní formu stimulace, nicméně ty se primárně zaměřují na formu stimulce toho tibiálního nervu, kde je velký problém, že ten tibiální nerv je umístěn v relativně velké hloubce tkáně, kde ho kryjí různé svalové struktury, nervové struktury, a právě, než ten impuls dospěje až k tomu nervu, tak ztratí většinu svých kvalitativních parametrů a zastimuluje další nervové struktury.

A to, co jsme viděli v těch našich klinických studiích využívající tu funkční magnetickou rezonanci, tak je fakt, že my jsme několikanásobně úspěšnější ve schopnosti stimulovat ty hluboké struktury mozku než právě tyhle neinvazivní technologie.

MZ: Předpokládám, že musíte komunikovat ty hlavní výhody vaší technologie, toho vašeho principu. Jakým způsobem na to půjdete? Bude to nějaká globální komunikační strategie, nebo co plánujete v téhle oblasti? Jakým způsobem se to dělá ve vašem oboru?

LD: A to je to specifikum. Primárně ta komunikace je zaměřená na tu odbornou společnost v tuto chvíli, protože pomocí těch našich klinických studií sbíráme klinická data. Souhrnu těchto klinických dat se říká klinická evidence o účinnosti. Veškerá západní medicína je dneska orientovaná pouze na základě Evidence-based medicine, to znamená pro to, aby lékař dělal nějakou medicínu, nějaký lékařský zákrok, musí mít podklady z těch klinických studií, že to je efektivní.

Takže to byla ta cesta, kdy jsme teď naakumulovali spoustu klinických dat. Postupně se dostáváme do doporučených postupů pro léčbu toho hyperaktivního močového měchýře. Každá odbornost má svoje doporučené postupy, jak léčit dané nemoci a na tomto základě jsme schopni potom pronikat k těm expertům, protože najednou nejsme experimentální léčba, nějaký pokus, neověřená teorie. Už je to to, co si muselo vyšlapat tu svoji cestičku o tom, že prokázalo, že skutečně jsme účinní, a že si zasloužíme ten náš plácek.

MZ: Já se ještě vrátím k firmě. Chtěl jsem se zeptat na strukturu té firmy, protože vy tam musíte mít zřejmě silný nějaký vývojový tým. Viděl jsem, že máte i něco jako vědecký poradní sbor. Jak to tam funguje s vývojem těch technologií nebo moderních metod?

LD: To je právě také specifikum společností, které jsou zaměřeny na zdravotnické prostředky ve smyslu toho, že je potřeba skloubit vědecký svět lékařů a technický svět inženýrů. Takže my jsme od začátku spolupracovali velmi úzce s lékaři, abychom byli schopni se v tom vývoji posouvat dále.

Nicméně i z toho globálního pohledu právě pro budování těch různých strategií, jak se dostat do těch doporučených postupů, jakým způsobem oslovit tu vědeckou komunitu, co jsou vůbec benefity, které jsme schopni přinášet lékařům, jak by to mělo vypadat atd. To jsme museli komunikovat s experty, kteří jsou na tyto oblasti zaměření.

Dneska v tom vědeckém poradním sboru je předsedou profesor Bertil Blok z Rotterdamu, který je dneska celosvětově vnímán za jedničku v oblasti neuromodulace pro léčbu hyperaktivního močového měchýře. Máme tam pana profesora Chappla ze Sheffieldu, který byl zase u zrodu vůbec diagnózy hyperaktivního močového měchýře a všech léků, které se na hyperaktivní moči měchýř v posledních 20 letech vyvinuly.

MZ: Mimochodem, viděl jsem i na vašem webu, že tam máte část, která zve další lidi do týmu, že hledáte asi schopné lidi. Jak je to ve vašem oboru náročné najít v České republice odborníky, kteří by byli schopni se zapojit k vám do týmu?

LD: Pro nás je to ještě složitější v tom duchu, že ten farmaceutický svět je diametrálně odlišný od toho světa zdravotnických prostředků, takže fakticky pro nás najít specialistu tady v Čechách, je už dneska nemožné. Ten tým, který máme, tak je skvělý. To jsme měli obrovské štěstí, že opravdu máme neskutečný tým. Ale dneska už se musíme dívat po těch expertech v zahraničí, zejména v Americe, v Londýně, abychom byli schopni se dostávat dál. A ono to spočívá i v tom, že tito odborníci si s sebou nesou svoji síť kontaktů, takže nás jsou schopni lépe propojovat s těmi strategickými partnery a dosahovat rychleji i těch cílů.

MZ: Jak obtížné je odborníky ze zahraničí do týmu dostat? A teď myslím z hlediska nějakých, dejme tomu, legislativních bariér třeba, které jsou v České republice. Protože vím, že představitelé významných českých startupů si na tohle často stěžovali, že aby mohli zaměstnat nějakého experta ze zahraničí, tak je to poměrně komplikované v prostředí České republiky. Jaké s tím máte zkušenosti?

LD: Tak ono je třeba říct, že my nejsme schopni toho experta dostat, dejme tomu, ze San Francisca sem do Prahy. To je nereálné. Ale principiálně, co je základní problém, je získat si důvěru. Protože přece jenom pro všechny působíme, že jsme ta parta kluků a holek z východní Evropy.

Musíme si získat ve světě kredibilitu, takže ve finále s těmi lidmi, se kterými spolupracujeme, tak je to na základě toho, že věnovali čas tomu, aby se dívali na naše výsledky, kterých jsme dosáhli. Aby si přečetli naše publikované studie a aby se do té technologie ve finále zamilovali.

MZ: Můžeme říct, že máte na svém kontě dneska už celou řadu úspěchů. Mimo jiné, to jsme ještě nezmínili, máte také několik desítek mezinárodních patentů, ať v rámci Evropské unie, Japonska nebo Spojených států. Máte také prestižní certifikace atd.

Mimo jiné jste se také zúčastnili poměrně významných zahraničních akcí ve vašem oboru, které byly třeba jenom pro zvané. Vím, že jste se, bavili jsme se o tom před našem rozhovorem, zúčastnili v San Franciscu v loňském roce, nebo to bylo začátkem letošního roku, konference, kterou organizovala společnost J.P. Morgan. Můžete přiblížit, o co tam šlo a v čem je význam nebo unikátnost této akce?

LD: Fakticky je to jedna asi z nejdůležitějších vůbec zdravotnických konferencí, protože je pořádána každoročně na začátku roku. Sjedou se tam ty největší společnosti z celého světa v tom našem oboru. San Francisco najednou přestane úplně existovat a je to všechno jenom o J.P. Morgan konferenci. Je to unikátní příležitost potkat se s těmi nejdůležitějšími lidmi v tom našem oboru.

MZ: A co je cílem té akce? Je tam cílem představovat poslední novinky, trendy nebo o čem se tam bavíte?

LD: Základ je samozřejmě o tom, že se tam jedou ty společnosti představit a s těmi různými novinkami. Co budou trendy, jakým způsobem bude dál fungovat zdravotnictví. Ale zároveň i na pozadí toho, se tam odehrávají byznys schůzky, i mezi sebou ty různé společnosti komunikují o tom, že samozřejmě ti velcí stratégové chtějí nakupovat ty menší společnosti, chtějí si kupovat inovace. Takže to je příležitost pro nás se tam s nimi potkávat a diskutovat o tom, kam bychom měli dospět, abychom pro ně byli zajímaví.

MZ: Vybavíte si, co tam pro vás bylo nejzajímavější? Třeba z hlediska, ať už nějakých trendů, anebo i z hlediska toho, co jste si z toho odnesl pro vás jako pro vaši firmu a její budoucnost.

LD: Ovšem, opravdu to už je velmi specificky zaměřená konference na ta různá investiční témata. Okolo toho běží různé satelity, kde se řeší přechody úplně těch nových technologií do toho světa, jak by to možná mohlo fungovat. S tím, že na J.P. Morgan už se řeší konkrétně, jakým způsobem to funguje.

Takže třeba tento rok tam bylo poměrně vidět spousta firem, které byl zaměřeny na oblast neuromodulace a té invazivní neuromodulace, ale v tom podhradí, se už mluvilo o tom, jakým způsobem změní svět ta neinvazivní neuromodulace. Takže vidět, jakým způsobem na to reagují investoři a firmy, co si o tom myslí, tak to bylo velmi zajímavé.

MZ: Takže můžeme čekat, že je před námi nějaký rozvoj intenzivní právě těch neuromodulativních způsobů léčby?

LD: Zcela určitě, protože konkrétně v případě toho hyperaktivního močového měchýře, léky, které se na to dneska používají, tak jsou 30 let staré a žádná farmaceutická společnost dneska nemá ve svém vývoji něco, co by to nahradilo a co by bylo lepší. A víme, že jsou svým způsobem neúčinné, protože 80 procent pacientů je nemůže dlouhodobě užívat. Takže je potřeba rozvoj neuromodulačních přístupů a není to jenom problém hyperaktivního močového měchýře. Podobné problémy vidíme i jinde.

MZ: Chtěl jsem se vás také zeptat, narazil jsem na to u vás na webu, a to je nějaký důraz na udržitelnost. Z toho webu to vypadalo, že to není jen takové to moderní „Taky to děláme“, ale vypadá to, že to máte docela promyšlené, protože jednak tam píšete, že vaše přístroje jsou sdílené mezi pacienty, ale jsou tam i další věci. Používáte recyklovatelné materiály, vybíráte si ekologicky odpovědné dodavatele atd. Co za tím stojí a jak tohle funguje?

LD: To je taková moje vášeň, protože jeden den jsem se probudil a zjistil jsem, že když nebudeme dávat pozor na svoji planetu, tak jednoho dne o ni můžeme přijít. Tím pádem jsem nad tím začal přemýšlet úplně jiným způsobem. Říkal jsem si, že když dneska jsme ve fázi, že designujeme ten přístroj, jak bude vypadat pro toho pacienta někdy, až ho dostane, tak můžeme rovnou přemýšlet nad tím, jaké materiály využijeme, jakým způsobem s tím ten pacient bude zacházet tak, abychom spotřebovali co nejméně materiálu, vytvořili co nejméně odpadu a případně ideálně ten odpad nějakým způsobem ještě zrecyklovali.

Takže ono se to nějakým způsobem doplňuje samozřejmě s tím trendem, který teďka ve světě je. Ale říkal jsem si, že každý může začít přemýšlet, jakým způsobem změnit ten svůj produkt tak, aby fungoval lépe.

MZ: A vnímáte třeba, že vám to i svým způsobem pomáhá, pokud jde o jednání s investory nebo vůbec prezentací vašich produktů?

LD: Já si myslím, že dneska už je to hodně vnímáno jako standard, protože spousta investorů a spousta velkých společností musí začít reportovat, jakým způsobem má jejich technologie a produkce dopad právě na ty environmentální cíle. Ale zároveň v tom našem případě toho hyperaktivního močového měchýře, který je spojen s inkontinencí a inkontinence je spojena s nějakým používáním jednorázových inkontinenčních plen, tak to má úplně jiný rozměr, protože ty inkontinenční pleny dneska tvoří zhruba 4 procenta veškerého odpadu na skládkách, což je poměrně dost. A hlavně se rozkládají zhruba nějakých 400 let a produkují obří množství metanu.

MZ: My jsme o tom už hodně mluvili, přesto se vás ještě závěrem zeptám na budoucí plány, aktuální projekty, něco třeba, co jsme ještě nezmínili. Co vás teď čeká v nejbližší budoucnosti?

LD: V tuhle chvíli jsme dokončili studii na Parkinsonovu chorobu. Aktuálně nás čeká fáze, kdy budeme publikovat výsledky a připravujeme druhou fázi toho projektu, kde bychom se více chtěli zaměřit na tyto pacienty. To je jedna oblast našeho zájmu, ale zároveň nás zajímá i rozvoj do těch dalších oblastí použití té naší technologie.

Velmi nás konkrétně zajímá Alzheimerova choroba, protože to, co jsme viděli u Parkinsona, si myslíme, že jsme schopni převést i do té Alzheimerovy choroby. Ta naše unikátní schopnost spočívá v tom, že jsme schopni aktivovat centra mozku, ale tím, že je aktivujeme, tak jsme schopni je i více prokrvovat.

Takže jedna věc je, že pravděpodobně se zaměříme nebo ta naše hypotéza bude postavena na tom, že budeme schopni do mozku dostat více efektivní látky pro léčbu těchto neurodegenerativních onemocnění, ale zároveň tím, že jsme schopni zlepšit nějaké metabolické funkce toho mozku, tak pravděpodobně budeme schopni i odbourávat ty metabolity, které způsobují právě vznik Alzheimerovy choroby, Parkinsonovy choroby.

MZ: Tak vám přeji, ať se to daří. Samozřejmě přeji, ať to pomůže co nejvíce pacientům a děkuji vám za rozhovor.

LD: Děkuji.

Zpět na začátek