Jaké časy zažívá české stavebnictví? Vidíte něco pozitivního?

Jsem vesměs pozitivní. Dobré třeba je, že se zásadně uklidňuje šum z druhé poloviny loňského roku, zpackaná digitalizace. Já vůbec nechci hodnotit, kdo kde kdy a co udělal špatně. Pro mě z toho vychází pozitivní zpráva: Digitalizace ve stavebnictví začala. Už nikdy se to nevrátí. A my vidíme stavební úřady, které to také vnímají jako přínos.

Možná se na konci loňského léta zdálo, že nic nebude fungovat, ale ono to kupodivu nějak funguje. Stavební povolení se schvalují. Některé úřady k tomu přistoupily tak, že to berou na sebe a povolují, jak jim legislativa umožňuje. Protože ony v zásadě mají možnost nepotřebovat 150 razítek. Ta jsou povinností investora. A na kolaudaci nebo povolení uvedení do provozu je bude muset prokázat.

Prostě si to našlo svou cestu, a kdo chce, tak nebrečí a maká. Samozřejmě dotažení stavu do dlouhodobě stabilní funkční podoby je nutností, pořád si ministerstva mezi sebou různé formuláře různě pinkají, ale pokud i na úřadech vyhraje selský rozum, tak se s tím poperou.

Takže vzestup stavebnictví na obzoru?

Já v to věřím. Má to ovšem svá úskalí. Více stavebních povolení a rychlejší povolovací řízení bude také znamenat, že ti, co dlouho čekali, jsou velmi natěšeni stavět a chtějí stavět rychle. Což naráží na limity kapacit a odrazí se to v dalším růstu cen.

Kolikrát jsme se ale bavili o tom, že ceny už překonaly svůj psychologický strop?

Samozřejmě, ale lidi budou chtít bydlet, a proto budou kupovat byty. Dnes už je překonaná hranice 200 tisíc za metr čtvereční. Ano, je to ještě před pár lety cena naprosto nepředstavitelná, ale to je efekt obrovské poptávky.

Může pomoci zákon o dostupném bydlení?

Všichni debatují o tom, jak to změnit, ale jediná možnost je nabídnout trhu více bytů. A na to, obávám se, právě nemáme kapacity, takže to je klasický začarovaný kruh. Když se podívám na nákladovou rovinu a vezmu jen mzdy, tak všichni víme, že dnes nikdo nebude dělat za peníze, za které dělal před válkou na Ukrajině. V žádném segmentu. Ani ve stavebnictví. Růst nákladů tu prostě je.

Další daňové úpravy se dotknou stavebnictví a nemovitostí. Co se změní?

Ale na druhé straně technologie a různé nové metody míří opačným směrem, ke snižování nákladů…

Ano, mluvíme o různých prefabrikacích, zrychlení stavby. To ale naráží na standard bydlení a na to, že ty potřebné technologie vlastně nemáme. Všichni známe paneláky z 80. let a opravdu se dnes hodně diskutuje o tom, jak by se dalo s prefabrikací stavět rychle a efektivně. To jsou trendy, které přicházejí ze západní Evropy a ze severu. Bohužel tyto technologie u nás nejsou dostupné. A když jsou, tak jsou neekonomické.

Navíc v Praze postavit panelák je prakticky nemožné. Většinou se jedná o složitý půdorys, který prefabrikaci vlastně vylučuje. Stavby na zelené louce, tam můžete stavět typově a srazit náklady dolů, ale když stavíte atypickou stavbu, kterých je v Praze a ve velkých městech obecně většina, tak jste nákladově úplně jinde.

Nejsou řešením ani dřevostavby? Teď se hodně tlačí dřevostavba jako řešení dostupných vícepodlažních bytových domů…

On to možná málokdo řekne nahlas, ale kdo to zkoušel, tak ví, že tohle řešení ekonomicky nevychází. Ono je to podobné jako u těch prefabrikací. Typové řešení fungovat může, atypické bude problém. A ještě – u dřevostaveb je extrémně důležitá technologická rovina a kázeň, protože aby fungovaly jako kvalitní bytové domy, musejí perfektně vyhovovat akusticky, tepelně, protipožárně… Je zkrátka dost věcí, které je potřeba skloubit. Ne že by to nešlo, ale taky to stojí nějaké peníze.

A na konec přidám ještě jeden důležitý detail: Postavit cokoliv nad terénem vlastně není tak složité, nejdražší na stavbě je to, co je pod zemí, a to je nakonec vždycky nějaký železobeton. Takže ano, možnosti se objevují, ale je jich poskrovnu. Pokud se chce investor prezentovat, vytvořit stavbu s úžasnou referencí a nedává až takový důraz na finance, je to fajn, ale byznys uvažuje jinak – staví proto, aby prodal a realizoval i nějaký zisk.

Ani 3D tisk domů nebo robotické zdění nevidíte jako řešení?

Tiskárny jako řešení ultraunikátních specialit pro architekta ano, jako řešení pro masovou výstavbu ne. Roboty jako skvělou pomoc na stometrové rovné zdi ano, jinak opět spíše ne. Ne v Praze a velkých městech, kde je hlad po bytech největší.

A může v tom tradičním segmentu, kterému se věnujete, přijít opravdu něco zcela nového?

Může. Pozor, já vnímám vývoj a musím zdůraznit, že se bavíme v roce 2025, a vůbec netvrdím, že vím, co bude za pět let. Třeba přijde někdo s technologií, kdy levně a rychle vyrobí nějaké kostky z nějaké úplně nové hmoty, poskládá to jako lego a bude mít dům se sto dvaceti byty. Ale zatím je to absolutní science fiction.

Jsou tu příklady, které jsme zmínili, a ty docela dobře ukazují, co je technicky a technologicky možné, ale pro naši společnost, pro to, co většina firem běžně dělá, je to prakticky dost nepoužitelné. I proto, že musíte začít úplně od píky, to znamená, že celý projekt od začátku už musí být šitý na robota, není možné, že mi na stole přistane nějaký projekt na administrativní budovu nebo bytový dům a já řeknu: „A co kdybychom to udělali robotem?“

První stavební úřady používají dobrovolný technologický bypass digitalizace stavebního řízení. MMR zapojí další

Takže všechno jsou jen možnosti bez aktuálního reálného využití v masové praxi?

Já bych možnosti zrychlení a zlevnění výstavby hledal jinde. Mně dávají smysl třeba velkoformátové vápenopískové bloky. Před deseti lety jsme váhali, jestli to je dobré, protože jsme neměli malé jeřábky. Dneska jsou a tyhle bloky dělá více výrobců a je vidět, že časově i finančně to vychází.

V tom vidím posun, že se firmy pokoušejí něco prefabrikovat. Podobný příklad jsou suché systémy – u nás jsme ovlivněni klimatickými podmínkami a možnost eliminace mokrého systému zase stavbu zrychluje. Všechny ty změny a novinky mají tři rozměry: kvalitu, peníze a čas.

Zmínil jste kvalitu a právě ta někdy pláče. Police z papíru vypadá dobře a bytelně, ale třicet kilo knih na ni nedáte…

To si ale zákazník musí říct, jaké vlastnosti od produktu požaduje. Jestli chci polici, která dobře vypadá a bude na ní papírový kalendář, v pořádku. Pak vám ta papírová za dvě stě padesát korun stačí. Nebo na ni chcete opravdu umístit třicet kilo knížek a pak si ji necháte za dva a půl tisíce vyrobit od truhláře. Logicky nemůžete chtít tutéž službu od té levné.

Tohle se trh musí naučit, nepoměřovat jenom cenu, ale i vlastnosti. A to platí ve všech oblastech, zdaleka ne pouze ve stavebnictví. Do Egypta taky můžete letět na týden za pět tisíc nebo za padesát. Jako zákazníci se zkrátka musíme víc ptát.

Co jsou ty největší výzvy před vámi?

Dlouhodobě je naší největší výzvou stabilita. Bude doba, kdy zvednout obrat na dvojnásobek nebude problém, ale bude problém udělat to v kvalitě, na kterou jsou zákazníci zvyklí. Což je zásadní zpráva pro investory, aby si uvědomili, že tohle riziko hrozí. A je to cesta, kterou my jít nechceme. Myslím si, že jistou výzvou je i nová podoba stavebního zákona, kdy investoři to budou mít daleko těžší.

Bude to více o nějaké dlouhodobé spolupráci, budou se uzavírat projekty na metry čtvereční a na kubíkové ceny a bude to o důvěře, že společně projekt dotáhneme do konce. My to ve své podstatě děláme s našimi partnery takto už dnes, uzavíráme smlouvy na takzvané super design and build, projekty realizujeme společně s investory.

Na stole mi dnes leží projekty, kterou jsou na začátku, v podobě studie proveditelnosti a bavíme se o tom, za jakých podmínek se to vlastně vyplatí. Nečekáme na to, že přijde někdo z ulice a chce stavět. Hledat na trhu někoho až v takovém okamžiku je totiž pro investora ohromné riziko. Důvěra a selský rozum jsou víc než reference na internetu.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Petr Karban