Měsíce čekání na rehabilitaci? Virtuální realita je výrazně zkrátí a pomůže i s operací mozku

Certifikovaný zdravotnický prostředek jim umožňuje provádět rehabilitaci na dálku. Se zakladatelkou a ředitelkou firmy Janou Trdou jsme si povídali také třeba o tom, jak funguje téměř ryze ženský kolektiv a „punkové” podnikání.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 01:33 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak funguje aplikace VR Vitalis Pro
• 09:26 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Komu je řešení ostravského startupu dostupné
• 15:36 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Využití a přínosy aplikace při operacích mozku
• 23:51 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Konkurence a situace ve firmě VR Life
• 32:26 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jak probíhá vývoj a inovace
• 37:51 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Chystaná expanze a další plány

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Dlouhé čekací doby a nedostatek fyzioterapeutů. Právě tyto komplikace pomáhá řešit inovativní aplikace VR Vitalis Pro od firmy VR Life. Firma je na trhu od roku 2018, rehabilitacím se začali věnovat o rok později a v roce 2020 šla do prodeje první verze aplikace. Od té doby aplikaci stále vylepšují.

S pomocí aplikace a brýlí s virtuální realitou mohou pacienti cvičit v prostředí, které si z několika variant sami vyberou. Mezi přibližně deseti variantami najdou les, moře nebo třeba zahradu. Tomu jsou přizpůsobeny také cviky. Jak říká Jana Trdá, pro pacienty představuje například chytání motýlů, sekání dříví, skládání kostek nebo obkreslování předmětů větší motivaci a je pro ně zajímavější než obyvklá cvičení, kde se opakuje jeden cvik dokola.

Postaráno je také o kontrolu správného provedení cviků. Pokud pacient úkol nesplní přesně, virtuální realita jej nechá úkol zopakovat. Druhou kontrolou je přítomný fyzioterapeut, lékař nebo zdravotní sestra, který je případně opraví. Aplikace tedy zcela nenahrazuje odborníka, ale umožní, aby cvičilo zároveň více pacientů, což šetří mnoho času. Vhodnost výběru konkrétních cviků pro pacienta zůstává na přítomném odborníkovi.

Velkým pozitivem také je, že s použitím virtuální reality pacienti dokáží cvičit ve větším rozsahu pohybu a vydrží cvičit déle. „Fyzioterapeuti nám posílají videa cvičení pacientů, kdy pacient před virtuální realitou není schopen zvednout ruku třeba nad rameno nebo do určitého stupně a s tou virtuální realitou na to úplně zapomene, že to nedělá a je schopen s tou rukou mávat nad hlavou úplně v klidu. A ještě řekne, že ho to vůbec nebolelo, protože se říká, že virtuální realita má imerzivní efekt. To znamená, že vás pohltí. Vtáhne vás do hry a vy se koncentrujete na něco jiného než na váš neduh, který zrovna máte nebo případně bolest nebo cokoliv dalšího, a jste schopen fungovat úplně jinak,“ vysvětluje Jana Trdá. To také přispívá k rychlejšímu průběhu celé rehabilitace a uvolnění místa pro další pacienty.

Další důležitou složkou je možnost přizpůsobení cviků a prostředí podle věku a zdravotního stavu pacienta. I na to je potřeba myslet při vývoji aplikace. Zároveň aplikace musí být také jednoduchá na používání i pro terapeuty, aby jim práci doopravy ulehčovala a netrávili dlouhé minuty jejím správným nastavováním.

Na vývoji dalších funkcí aplikace se podílejí sami terapeuti. Na základě jejich zpětné vazby pak odborný tým návrhy vyhodnotí, naprogramuje a vrátí je k testování. Ne vždy ale jdou všechny návrhy aplikovat, protože virtuální realita funguje specificky. „Ta představa je opravdu někdy tak sugestivní, že vám kolikrát nedojde, že to, co vidíte v té virtuální realitě, není skutečné. Takže když tam je zeď a vy se o ni opřete, tak akorát propadnete na druhou stranu. Museli jsme dávat pryč lavičky z parku, protože když si na ni pacienti sedali, tak nám potom popadávali. Takže to jsou věci, na které musíme myslet,“ popisuje Jana Trdá.

Pro jaké pacienty je aplikace vhodná?

V průběhu několikaletého testování ve zdravotnických zařízeních se rozšířil i počet diagnóz, na které lze rehabilitační virtuální realitu použít. V současnosti je využívána pro pacienty od cévní mozkové příhody, Parkinsonovy choroby, některé stadia Alzheimerovy choroby, úrazy, pooperační stavy, problémy s dýcháním po pacienty na ARO nebo JIP odděleních.

„Je to opravdu široký průřez. Snažíme se dělat ty moduly nebo ta jednotlivá cvičení hodně univerzálně a každý lékař nebo terapeut si v tom najde, co by zrovna tomu konkrétnímu pacientovi mohlo pomoct,“ říká Jana Trdá.

Potenciál do budoucna vidí Jana Trdá také ve využití virtuální reality při tzv. awake operacích mozku, kdy je potřeba v průběhu operace kontrolovat, zda nebyly zasaženy oblasti mozku, které mají zůstat nedotčené, například řečová centra, zrak a podobně. Benefitem také je, že použití virtuální reality snižuje u pacientů stres a zvyšuje šanci na zdárný průběh operace bez komplikací. Tuto možnost má již firma schválenou od etické komise a bude postupně používána s pacienty.

Firma a plány do budoucna

Pro Janu Trdou není VR Life první zkušeností s podnikáním, ale již čtvrtou firmou. „Pro mě je podnikání hodně o svobodě a o zodpovědnosti za svoje vlastní trable, a ne za trable jiných. Už si ani nedovedu představit, že bych byla někde zaměstnaná. Myslím si, že nejsem kompatibilní s tímto typem práce, že jsem byznysově zaměřený člověk, ráda inovuji a ráda uvádím inovace na trh,“ tvrdí Jana Trdá.

Přestože nikdy předtím nepodnikala ve zdravotnictví, díky širokému týmu externích konzultantů se jim podařilo na trhu uspět. Díky týmu lékařů, fyzioterapeutů a ergoterapeutů dostávají výsledky vyšší relevanci mezi odbornou veřejností a není to jen „vycucané od ajťáků z prstu“, jak říká Jana Trdá. K úspěchu také přispívají ukázky z praxe u klientů terapeutů a studie kazuistiky, které klienti dodávají jim.

V tuto chvíli aplikaci aktivně používá 30 až 40 zdravotnických zařízení v České republice a postupně se dostává také do zahraničí. Firmě se podařilo získat investory a míří do Pobaltí, v řešení má Thajsko a Saúdskou Arábii. Na letošní rok má podnikatelka velké plány: „Letos bych chtěla mít podepsaných pět smluv do zahraničí.“

Velmi pozitivně vidí Jana Trdá také spolupráci s agenturou CzechTrade. Díky akci Meeting Point, kde bylo možné se setkat s jednotlivými zástupci zahraničních kanceláří, získala mnoho kontaktů a více informací o jednotlivých zahraničních trzích. Svou aplikaci mají nyní dostupnou v sedmi jazycích, ale potřeba jsou i jiné úpravy: „V některých zemích je z různých třeba náboženských důvodů důležité, aby postavy, které se objevují v té virtuální realitě třeba měly šaty až po kotníky nebo zahalenou hlavu,“ říká Jana Trdá.

Vedle dalšího vývoje aplikace by se chtěli zaměřit také na vývoj hardwarových součástek tak, aby byly jednoduché a snadné k používání pro pacienty.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Janou Trdou

Martin Zika: Naším hostem je dnes Jana Trdá, ředitelka a zakladatelka společnosti VR Life. Vítám vás tady, dobrý den.

Jana Trdá: Dobrý den.

MZ: Když jsem si četl o tom, čím se zabývá vaše firma, o té aplikaci, o té technologii, tak mě napadlo, jestli důsledkem toho nebude, že rehabilitační pracovníci a fyzioterapeuti přijdou o práci. Už nebudou potřeba.

JT: Já se obávám, že to je ještě hudba daleké budoucnosti. Teď by bylo fajn, kdybychom jim trochu více pomohli, aby té práce neměli tolik, protože je jich velký nedostatek a jak stárne populace a máme čím dál tím více úrazů a neduhů, které potřebujeme fyzioterapeuticky léčit, tak potom jsou čekací doby několik měsíců, než se k nim dostaneme.

MZ: Není to téma tohoto rozhovoru, ale stejně se zeptám. Je možné, že se to někdy opravdu stane, že ta technologie to zvládne sama?

JT: Myslím si, že ano.

MZ: Pojďme tedy k tomu, čím se zabýváte. Jak funguje vaše technologie? K čemu je určená?

JT: Úplně bych se do technických detailů nepouštěla.

MZ: Myslel jsem spíš, když si to nasadíte na oči.

JT: Když si pacient nasadí brýle na oči a terapeut mu tam zapne cvičení, které pro něj naplánoval, tak si vybere prostředí, ve kterém chce cvičit. Máme jich tam asi deset nebo dvanáct. Ona pořád přibývají a už to přestávám v poslední době počítat. Je možné si vybrat podle nálady. Když je třeba zima, tak řekne: „Hele, já chci cvičit u moře,“ nebo mu chybí příroda, tak chce cvičit v lese nebo na zahradě.

Vybere si prostředí, ve kterém chce cvičit, a potom plní úkoly, které mu virtuální realita předkládá. Chytá motýly, skládá kostky, něco obkresluje. Prostě něco, co je pro pacienty zajímavé, nutí a motivuje je to k tomu, aby provedli pohyb, který provést mají. Je jedno, jestli je to pohyb fyzicky, anebo pohyb mozkem, protože tam máme i kognitivní funkce a v podstatě to pomáhá s tou rehabilitací.

MZ: Říkáte, že pacienti třeba chytají motýly atd. Jakým způsobem je zajištěné, že ten pohyb skutečně dělají správně tak, aby to přinášelo účinky, které má?

JT: Pokud pohyb neudělají tak, jak mají, tak jak jim ta virtuální realita říká, že ho mají udělat, protože se objeví třeba šipečka nebo něco, tak toho motýla prostě nechytí. To je jedna kontrola, anebo když něco obkreslují a nejsou přesně na té čáře tak, jak mají být, tak se to neobkreslí.

Druhou kontrolou je právě ten fyzioterapeut, lékař nebo sestřička, která je vedle nich. A pokud oni třeba chytají toho motýla správně, chytí ho, jedou po té diagonále, kterou mají udělat, ale u toho se hrbí nebo zvedají moc rameno, to, co my už neuvidíme, tak od toho je právě ten odborník na druhé straně, který mu na to rameno poklepe a řekne: „Hele, dolů s ním“ nebo „narovnej záda, zatáhni břicho“ a nutí je to dělat správně.

MZ: Vy jste zmiňovala na začátku, že tato technologie na principu virtuální reality, je skvělá v tom, že dneska je rehabilitačních pracovníků a fyzioterapeutů obecně málo. Ale teď říkáte, že tam někdo stojí a kontroluje, jestli člověk dělá ten pohyb správně. Jak to tedy je? Dá se to dělat vyloženě bez odborníka, bez fyzioterapeuta?

JT: Pokud se bavíme o produktu, který máme certifikovaný pro zdravotnické zařízení, to znamená, že je to zdravotnický prostředek, tak tam vždycky musí být dohledu odborného pracovníka. Je však možné, aby cvičilo více pacientů najednou, protože ten terapeut tím, že jenom chodí a kontroluje pohyby a jenom jemně koriguje, tak zvládne třeba tři čtyři pacienty v jednu chvíli, což samozřejmě ušetří čas.

Druhá přidaná hodnota je, že pacienti jsou velmi motivovaní to cvičení dělat, dělají mnohem větší rozsahy než bez virtuální reality. Mnohem déle vydrží cvičit, aniž by si to uvědomovali, a tím rychleji rehabilitují. To znamená, rychleji uvolní místo dalšímu pacientovi.

MZ: Takže v tom je ta úspora. Není to tak, že by si pacient odnesl vaše zařízení domů a sám doma cvičil, ale že to může dělat víc lidí najednou.

JT: Prozatím na to nemáme tu technologii připravenou, protože pořád předpokládáme odborný dohled, kdy lékař, fyzioterapeut, ergoterapeut, kdokoliv, musí vyhodnotit, které cvičení pro toho daného pacienta je nejvhodnější. Protože byť pacienti mají stejnou diagnózu, jsou stejného věku, mají v podstatě stejné projevy, tak pro ně stejné cvičení nemusí být podobně dobré, jako pro jiného pacienta.

MZ: Ještě jsme možná neřekli, jakým pacientům nebo lidem s jakým onemocněním, poraněním je váš přístroj určený.

JT: Ze začátku jsme měli takovou úzkou skupinu diagnóz, kterou jsme doporučovali a zjistili jsme, jak už tu aplikaci máme v hodně zdravotnických zařízeních, že to používají na hodně širokou škálu pacientů: od cévní mozkové příhody, Parkinsonovy choroby, dokonce i některé stadia Alzheimerovy choroby, jakékoliv úrazy, pooperační stavy, problémy s dýcháním, pacienti na ARO, na JIPkách.

Je to opravdu široký průřez. Snažíme se dělat ty moduly nebo ta jednotlivá cvičení hodně univerzálně a každý lékař nebo terapeut si v tom najde, co by zrovna tomu konkrétnímu pacientovi mohlo pomoct.

MZ: Říkala jste, že si pacient může zvolit prostředí, činnost, jakou bude dělat. To zní opravdu tak, myslím si, že to spoustu lidí opravdu více motivuje k tomu skutečně cvičit, dělat ty věci, které mají. Funguje to tak?

JT: Funguje. Už jenom to, že pacienti nemají rádi jednotvárné cvičení, když musí dlouho dělat jeden pohyb, který je pro ně užitečný, ale je samozřejmě nebaví. A to jedno, jestli je to dítě, člověk v produktivním věku nebo senior. Už jenom to, že si u toho pacient může měnit prostředí nebo tu činnost. On pořád mává rukou stejně, ale jestli jednou chytá motýly nebo potom, já nevím, seká dřevo nebo cokoliv, tak je to pro něho velká změna a mozek ho udržuje ve stavu velké koncentrace, která pomáhá uzdravování.

MZ: Já jsem u vás na webu četl výraz neurorehabilitace. Co to znamená?

JT: Já nejsem lékař, ale v podstatě se snažíme pracovat s mozkem. S tím, co člověk dělá. „Neuro“ je mozek nebo prodloužená mícha nebo cokoliv dalšího.

MZ: Na svém webu píšete, jaké jsou výhody vašeho řešení. Píšete tam, vy jste to už částečně zmiňovala, že ta rehabilitace je účinnější. Můžeme to probrat podrobněji. Ale je to tak, jak jste říkala? To znamená, že tím, jak má člověk větší motivaci, jak je to pro něj zajímavější, tak je efektivnější i výsledek?

JT: Je mnohem efektivnější. Zajímavé je, že terapeuti říkají, že se s pacientem mnohem méně nadřou. Nemusí mu tolik pomáhat, je schopen hodně pohybů, které bez virtuální reality neudělá. S virtuální realitou je udělá sám, s jemnou dopomocí nebo korekcí fyzioterapeuta. To znamená, že nám posílají třeba videa cvičení pacientů, kdy pacient před virtuální realitou není schopen zvednout ruku třeba nad rameno nebo do určitého stupně a s tou virtuální realitou na to úplně zapomene, že to nedělá a je schopen s tou rukou mávat nad hlavou úplně v klidu. A ještě řekne, že ho to vůbec nebolelo, protože se říká, že virtuální realita má imerzivní efekt. To znamená, že vás pohltí. Ona vás vtáhne do té hry a vy se koncentrujete na něco jiného než na váš neduh, který zrovna máte nebo případně bolest nebo cokoliv dalšího, a jste schopen fungovat úplně jinak.

MZ: Ono to tak funguje, když se člověk na něco soustředí, něco ho táhne, tak zapomene, že ho třeba něco bolí.

JT: Přesně tak.

MZ: Jak je váš přístroj dneska dostupný? Je to tak, že kdokoliv, kdo dneska potřebuje rehabilitaci v těch oblastech, které jste zmiňovala, si může zvolit rehabilitaci pomocí vašeho přístroje, vašeho řešení?

JT: Naše řešení je to softwarové. Jako přístroj kupujeme virtuální brýle, které jsou běžně dostupné na trhu. Dokonce je nemusíme dodávat my, klient si je může zakoupit sám. V podstatě zajde do prvního obchodu na rohu, kde dodávají elektroniku a koupí si brýle a my mu do toho nahráváme jenom tu softwarovou licenci.

A ano, v podstatě jakékoliv zdravotnické zařízení, sociální služby, terapeuti, kdokoliv si to může zakoupit. Nejenom u nás v Česku, ale už dodáváme i do zahraničí, to není problém. Jsme k dispozici pro každého, kdo by to potřeboval.

MZ: Jak je vaše řešení dnes rozšířené? Kde všude na to můžeme narazit, když se budeme bavit o České republice?

JT: Máme na stránkách, předpokládám, že docela aktuální, možná týden staré, reference. To znamená asi 30 až 40 zařízení, která to aktivně používají v České republice.

MZ: Jaký je o to zájem? Jak na to zdravotnická zařízení reagují? Protože je to novinka.

JT: Je to novinka, ale vzhledem k tomu, že přece jenom už se snažíme trh nějakým způsobem edukovat delší dobu, hodně jezdíme po konferencích, ukazujeme to zdravotníkům, kolegové to předvádějí přímo v nemocnicích, a tím, jak se množí naši klienti, tak oni si to mezi sebou řeknou. Takže řekla bych, že zájem je, už je nemusíme přemlouvat. V podstatě jenom nabízíme, ukazujeme a oni se rozhodují, jestli ano nebo ne.

Neříkám, že stoprocentně kupují, že vždycky si od nás ten produkt koupí. Protože když je tam člověk, který třeba nemá vztah k technologiím na straně toho zařízení, to znamená ten člověk, který to má používat, to je jedno, jestli je to vedoucí fyzioterapeut, primář nebo zdravotní sestra, tak to často odmítnou a nechají se přesvědčit až když třeba na jiném oddělení zjistí, že to funguje.

Je to, myslím si, naprosto přirozená obava z nových věcí, která tam je. Nebo mají třeba strach, že by to nezvládli personálně, že na to bude potřeba více lidí. My se snažíme právě vysvětlovat, že to tomu danému člověku, kterého tam mají, tu práci ulehčí. Že to neznamená, že tam budou muset mít člověka navíc, kterého by museli platit.

MZ: Když jsme se bavili o tom, k čemu všemu je možné vaše řešení využít, já jsem na to narazil na vašich stránkách a mluvili jsme o tom i před rozhovorem, že tam jsou i další oblasti. Četl jsem, že se to dá použít třeba i k vylepšování kognitivních funkcí mozku, pro zklidnění člověka, meditace atd. Můžete toto trošku rozvést?

JT: Určitě. Kognitivní funkce bych normálně zařadila pod rehabilitace, protože jestli cvičíme mozek, ruku nebo nohu, je v podstatě jedno. Prostě potřebujeme procvičovat ten organismus. Naši klienti to používají pro pacienty třeba po úrazech mozku nebo po cévní mozkové příhodě, kdy dochází třeba k dočasnému snížení kognitivních funkcí tak, aby se to co nejrychleji vrátilo do původního stavu. Také pacienti s částečnou demencí. Často se stane, že když má pacient nějaký těžší následek nemoci, úrazu, operace, čehokoliv, tak někdy ztratí chuť to zlepšovat, protože to vzdá. Řekne si, že to stejně nemá cenu. Já už se tady třeba 14 dní nebo měsíc snažím a ty knoflíky si nezapnu, tou rukou nepohnu, anebo se mi nedaří zapamatovat si ta čísla a jenom je to o tom nechat mu zažít si úspěch. Ta motivace naskočí.

Je důležité, aby pacient věřil, že tam to zlepšení přijde nebo přichází při každém cvičení. Terapeut, protože jestli je to fyzioterapeut, tak to není zároveň psycholog a podobně, to má těžké, když vám ordinaci propluje za den x desítek pacientů, tak ještě každého povzbuzovat nejenom fyzicky, ale i psychicky. S tím my můžeme pomoct.

MZ: A co se týká těch dalších věcí, které jsme zmínili, třeba ta meditace?

JT: Meditace původně vznikla právě jako zklidnění před nebo po cvičení, ale teď jsme zjistili, že různé inhalační nebo relaxační techniky pomáhají pacientům v těžkých stavech. Na ARO, na JIPkách, třeba v léčebnách dlouhodobě nemocných a podobně.

To znamená, že máme už kazuistiky, kdy pacient během dvou minut, byť se to předtím nepodařilo ani medikací zlepšit, po užívání virtuální reality, kdy začal dýchat podle toho, co mu ta virtuální realita říkala, okamžitě zklidnil dýchání a začal se výrazně zlepšovat. Takže ona je to všechno jenom hra s psychikou a s motivací pacienta.

MZ: Pokud jsem to dobře pochopil, tak tam je potenciál i pro další oblasti do budoucna. Četl jsem, že by virtuální realita šla využít třeba i při operacích mozku. Je to tak?

JT: Ano, to je takový projektík, se kterým si hrajeme. Jedná se o awake operace. To znamená operace, kdy pacienta uprostřed zákroku musíte probudit, abyste zjistili, jestli nezasahujete někde, kde nemáte. Protože třeba když odstraňujete nádor na mozku a ten nádor prorůstá do oblastí, které ovlivňují řeč, tak vy chcete vyoperovat celý nádor, ale nechcete znemožnit pacientovi mluvit. Po rozhovorech s psychology jsem zjistila, že to je někdy horší, než když třeba pacient neslyší nebo nevidí, když se nemůže dorozumět s těmi svými blízkými, protože nedokáže komunikovat.

Pacienta probudíte, snažíte se mu stimulovat mozek a on u toho musí mluvit. Většinou něco pojmenovávat, abyste zjistili, jestli řečová nebo kognitivní funkce nějakým způsobem v té části mozku není obsažena, protože docela dobře se dá určit, kde v mozku řídíme pohyb končetin nebo podobně, ale zrovna řečová a kognitivní centra jsou tak prolezlá tím mozkem, že nemůžeme říct přesně: „Tady toto místo je to, které ovlivňuje vnímání.“

Neurochirurg má, jak bych to laicky popsala, takovou tyčinku, kdy se dotkne mozku a vyšle malý puls a u toho ten pacient třeba rozpoznává obrázek, který vidí před sebou a má říkat, co to je. A je tam třeba kočka. A teď, když řekne kočka a řekne to rychle, to znamená, rozpozná ten obrázek, tak je to v pořádku. Když v téhle části řízneme, tak neovlivníme řečovou nebo kognitivní oblast, ale když místo toho začne říkat „ko…ko…ko…“, zadrhávat se nebo řekne místo kočky auto nebo něco, tak víte, že jste sáhl někde vedle.

Samozřejmě se to s pacientem musí trénovat před operací, abychom přesně věděli, že opravdu pozná kočku a pozná balon a podobně, aby nás to nepřekvapilo, že se jenom spletl při operaci. Je to něco, co může pacientům jednak pomoci se zklidnit, protože oni, když mají virtuální brýle u operace a nevidí sál kolem nich, tak samozřejmě je stresová hladina mnohem menší. Jenom, když jsme to testovali, tak já si to nedokážu představit, že vím, že se probudím uprostřed operace, někdo se mi hrabe v mozku, někde na stolečku je odložený kus mojí lebky a pan doktor mi posílá elektrické pulsy do některého z mých mozkových laloků. Takže nic moc příjemného.

To znamená, že už jenom tím, že použijeme virtuální realitu, můžeme zklidnit pacienta a nemusí dojít třeba ke komplikacím, které vznikají vysokou mírou stresu. Pacient může dostat epileptický záchvat i třeba několikrát za operaci, i když není epileptik, jenom proto, že ten stres je opravdu tak velký, že ten záchvat vyvolá. Takže to je jedna věc.

Druhá věc je, že pacient, který má nádor, který mu už prorůstá touto částí mozku, tak samozřejmě to vnímání, i vlivem toho stresu, může být snížené a těžko se mu rozpoznává obrázek, který vidí před sebou. A výhoda virtuální reality, oproti té placaté třeba na tabletu nebo na papíru je, že obraz nebo model vypadá mnohem realističtěji.

Když ten hrnek vidíte takhle před sebou, tak vypadá mnohem lépe, rychleji ho rozpoznáte, než když ho vidíte jenom nakreslený, načrtnutý. To znamená, že pomůžeme pacientovi rychleji si vyvolat název předmětu a snižujeme stres. Zvyšujeme to, že by se ta operace mohla povést bez velkého rizika. Ale zatím je to všechno ve stadiu testování, protože něco jiného je samozřejmě používat virtuální realitu po zlomené ruce a něco jiného při operaci mozku.

MZ: Jenom pro zajímavost, dá se říct, jak dlouho probíhá nějaká fáze, než by teoreticky bylo možné to pustit do takzvaně ostrého provozu?

JT: Myslíte teď ty operace? Tam záleží, jak se domluvíme s nemocnicí, s neurochirurgií. My už to máme schválené etickou komisi, že to můžeme začít používat s pacienty. Teď je to jenom taková byrokratická mašinérie, ty velké nemocnice, takže uvidíme, jak to dotáhneme. Ale v podstatě na testy přímo s pacienty jsme připraveni a musí projít samozřejmě spousta zkoušek.

Musíme prokázat, že to tomu pacientovi minimálně neškodí. Nemusíme prokázat, že to pomáhá, ale důležité je, aby mu to zároveň neuškodilo. Když toto uděláme, tak si musíme zažádat o další certifikaci, protože je to přece jenom náročnější než ta klasická rehabilitace. Takže počítám, že to bude trvat rok, než to půjde do ostrého provozu k pacientům ostatních nemocnic.

MZ: To jsem čekal delší dobu. Jak to bylo v případě té rehabilitační pomůcky?

JT: Tam to bylo mnohem rychlejší, protože když jsme začínali, tak první modul, první verzi jsme vytvářeli asi 14 dní a hned se to šlo testovat na klientech do centra Paraple. Tam nám to kolegyně fyzioterapeutka otestovala. Dala nám nějaké zpětné vazby, jak to vylepšit. Tak už se na tom pracovalo.

Ale něco jiného je vývoj a to, že jsme to mohli používat tam, kde to mohli využívat s klienty bez toho, aby potřebovali certifikaci zdravotnického prostředku. My jsme dokonce i odkládali, než do té certifikace půjdeme z toho důvodu, že nám v některých zařízeních říkali, že když to bude certifikované, tak kolem toho je hrozně papírování a musíme mít zaučený personál a nemůže to být jenom tak někdo.

Říkala jsem si, že jim kvůli tomu přece nebudu házet klacky pod nohy. Dokud nepřišel spásný nápad, že můžeme mít několik variant toho produktu. Jeden certifikovaný, který slouží opravdu k léčbě a pro ta zdravotnická zařízení a potom produkt, který je jednodušší, je aktivizační a který třeba slouží pro sociální službu, v domovech pro seniory a podobně.

MZ: Takže tam to není tak náročné na všechna ta možná povolení, na tu byrokracii?

JT: Ano, tam je to mnohem jednodušší.

MZ: Já jsem se chtěl i zeptat, v úvodu jsme o tom mluvili. Říkala jste, že to výrazně pomáhá z toho pohledu, že je dnes nedostatek rehabilitačních pracovníků, fyzioterapeutů. Dá se třeba říct, jestli existuje nějaký odhad, kolik těch lidí chybí, jak velký je ten nedostatek?

JT: Zkoušela jsem hledat, že jsem si jenom prohledala na Googlu, kolik je aktivních inzerátů na fyzioterapeuty a vyšlo mi nějaké číslo kolem dvou tisíc, v tu dobu, kdy jsme to zjišťovali. Ale v podstatě některá zařízení to mají tak, že mají volné pracovní místo a mají na toho člověka peníze, tak ho hledají, ale neznamená to, že kdybychom všechna volná místa zaplnili, že jsme se dostali na terapii ve chvíli, kdy ji potřebujeme.

Vzhledem k tomu, že čekací doby jsou až několik měsíců, v některých místech klidně čtyři až pět měsíců, kdy čekáte na rehabilitaci, tak je to docela záhul. To znamená, že to číslo by bylo mnohem vyšší, ale to zdravotnictví samozřejmě tolik fyzioterapeutů zase na druhou stranu nezaplatí, takže tady se dostáváme do takového klinče. Sice je potřebujeme, ale nejsou na ně peníze a v podstatě oni ani sami nejsou ti terapeuti. Tak se hledají prostředky, jak pacientům pomoct i s tím počtem fyzioterapeutů, které máme k dispozici.

MZ: Jak moc unikátní je vaše řešení? Napadlo to někoho jiného?

JT: Určitě, máme konkurenci. Už v době, kdy ten nápad přišel, už když jsme dělali ten první modul, tak jsme začali sledovat celosvětově, kdo se tím zabývá. A ona ta konkurence byla taková variabilní. Chvilku to byla nějaká firma, která vypadala, že to bude bomba a půjde do celého světa a za dva měsíce už nebyla a podobně.

Teď bych řekla, že v Evropské unii jsou tři řešení. Jedno je naše a potom dvě další. Jedno je v Německu. To vzniklo úplně nezávisle plus minus ve stejnou dobu jako jsme my začali vyvíjet a musím říct, že šli trošku jiným směrem. Mají to trochu jinak technicky provedeno, ale velmi dobře se to pánům a dámám povedlo. A druhé řešení z těch dvou největších konkurenčních vzniklo asi rok nebo rok a půl po nás. To je trošku více podobné tomu, co děláme my, ale samozřejmě vznikají nové a nové.

MZ: Jaká je současnost vaší firmy nebo stávající situace? Jak dlouho jste na trhu? Jak dlouho existujete? Jak velký je váš tým?

JT: Na trhu jsme od roku 2018, ale v té době jsme ještě nedělali rehabilitace. Ty jsme začali dělat v roce 2019, kdy vznikl první modul a v roce 2020 jsme měli první prodeje původní verze, která je už úplně někde jinde, než jsme teď. A asi rok a něco jsme takzvaně testovali na trhu.

To znamená, potřebovali jsme vědět, jestli je vůbec zájem o takový produkt. Potřebovali jsme vědět, jak se s tím smíří pacienti různých věkových kategorií, od dětí až pro opravdu třeba sedmdesátileté, osmdesátileté seniory. Potřebovali jsme zjistit, jak se s tím smíří terapeuti, jak se jim to bude používat, jak s nimi mluvit, jak to udělat jednoduché nejenom pro pacienta, ale i pro terapeuta, protože mu to nesmí přidat práci, musí mu ji to ulehčit. Když si vezmeme, že třeba terapeut má 30 minut na pacienta, tak on z toho 10 minut nemůže nastavovat techniku. To bychom okrádali čas toho pacienta, takže tohle se všechno řešilo, testovalo a potom…

MZ: Pardon, že vám skáču řeči. Co vám z toho testování vyplynulo? Dělali jste nějaké výrazné změny nebo nějaké drobnosti?

JT: V podstatě se nám potvrdilo, že jdeme správným směrem. Zájem trhu začal růst, my jsme v podstatě jenom pasivně reagovali na poptávku trhu. Nedělali jsme vůbec aktivní obchod. Ve chvíli, kdy jsme si to potvrdili, ten trh řekl ano, to je to, co chceme, za co jsme ochotni zaplatit, co potřebujeme, co naši pacienti budou využívat. Tak jsme udělali to, že jsme to celé přeprogramovali do nového kabátu.

Původní verze byla funkční, ale nebavili jsme se tam o nějaké estetice a podobných věcech. Takže jsme z té funkční verze udělali verzi, která bude i zajímavá, bude, jak bych to řekla, sourodá, protože jsme dali dohromady grafiku. Předtím to bylo každý pes jiná ves. Záleželo na tom, který programátor to zrovna chytl do ruky, tak ten tomu dal nějaký punc a já jsem jenom kontrolovala, jestli to má ten efekt, který to má mít, ale až tak mě nezajímalo, jak vypadá grafika. Takže zprofesionalizovali jsme to i po té stránce, řekněme, graficko-estetické, UXové, a šli jsme s tím ven před rokem, rokem a půl. Ale aktivní obchod jako takový řešíme asi půl roku.

MZ: Ještě se zeptám, jak vznikl ten původní nápad?

JT: Nápad vznikl od fyzioterapeutky, která přišla s tím, že si myslí, že by to mohlo pomoct pacientům na vozíčku. Tak jsme říkali, tak jo, tak to zkusíme a opravdu reakce pacientů byly úžasné. To nás asi motivovalo k tomu se tomu více věnovat a došlo to až tam, že jsme odhodili všechny ostatní věci, které jsme do té doby dělali a začali jsme se věnovat jenom tomu zdravotnictví.

MZ: Vy jste zakladatelka firmy. Předtím jste někde dělala nějaký byznys nebo jak vás napadlo, že půjdete podnikat?

JT: Byznys dělám už dlouho, už jsem takový byznysový senior. Je to v podstatě moje čtvrtá firma, kterou jsem začala budovat s kolegy. Pro mě je podnikání hodně o svobodě a o zodpovědnosti za svoje vlastní trable, a ne za trable jiných. Já už si ani nedovedu představit, že bych byla někde zaměstnaná. Myslím si, že nejsem kompatibilní s tímto typem práce, že jsem byznysově zaměřený člověk, ráda inovuji a ráda uvádím inovace na trh. Nekončím jenom tím, že si vymyslím, jak by bylo fajn mít nějaký produkt, ale nedám si pokoj, dokud se ten produkt na tom trhu nějakým způsobem neuchytí.

MZ: Jakým způsobem ten produkt na trh dostáváte? Jak se v téhle oblasti dělá obchod, marketing atd.? Co je tam to gró?

JT: Pro nás určitě složitě, protože já jsem nikdy předtím nedělala pro zdravotnictví, to je prostě pro mě oblast trošku jako takové sci-fi. Co nám hodně pomáhá, je být na odborných konferencích a vydávat odborné články, protože na to klíčové osoby ve zdravotnictví slyší, že to není tak, že hele, tady parta ajťáků přišla a něco vymyslela, takže to jedna věc.

Druhá věc je, že máme hodně široký tým externích konzultantů z oblasti zdravotnictví. A to je jedno, jestli jsou to lékaři, fyzioterapeuti, ergoterapeuti, tak říká to „hele, to fakt si nevycucali ajťáci z prstu“. Na tom pracuje tým odborníků, uklidíme odbornou veřejnost, že je to něco, co vymýšleli jejich kolegové. A potom samozřejmě jezdíme za těmi klienty a ukazujeme jim to. Ukazujeme, jak reagují pacienti, když mají brýle na hlavě. Dáváme k dispozici studie kazuistiky, které nám zase naši klienti dodávají, takže je to takové různorodé.

MZ: My jsme je ještě nezmínili. Jak velká je dneska vaše firma? Kolik lidí tam pracuje?

JT: Tak teď já doufám, že to spočítám, ale v podstatě je nás plus mínus třicet, ale z toho velkou část samozřejmě tvoří externisté, odborníci. Teď nechci říct úplně třeba na diagnózy anebo indikace, ale je fajn, když děláte něco pro parkinsoniky a pomáhá vám s tím někdo, kdo s těmi parkinsoniky cvičí pravidelně a je to třeba jeho zaměření. Operace mozku je asi nesmysl dělat bez neurochirurgů a podobně. Takže to je tenhle tým, ten máme asi nejširší a potom samozřejmě vývojáři. Bez nich by to nešlo. Můžeme si navymýšlet, co chceme, ale jestli to někdo nenaťuká do těch jedniček a nul, tak jsme v pasti. No, a potom je takový ten core tým, to gró: od děvčat, co dělají administrativní práci, obchodníci – bez nich by to taky nešlo, protože prostě nestíháme, projekťáci, kteří řídí různé projekty, markeťačka. Takže takhle dohromady plus minus už bych řekla přes 30 lidí dohromady.

MZ: A to jste možná zahrnula pod tu skupinu těch externích odborníků, mám na mysli lidi, s jejichž pomocí se vyvíjí ta aplikace tak, aby fungovala, jak má, aby to lidem pomáhalo. To znamená fyzioterapeuty, rehabilitační pracovníky.

JT: Ta naše čekačka, co všechno bychom měli vyvinout, je hrozně dlouhá, protože v podstatě každý klient, který to používá se svými pacienty, má spoustu nápadů, co ještě by se dalo udělat. My se to snažíme nějakým způsobem třídit a dávat tomu prioritu, ale potom se bavíme s tím odborným týmem a říkáme: „Hele, tady potřebujeme dělat něco, co pomáhá pacientům, kteří mají problémy se zády. Jaké pohyby mají udělat?“ a ti odborníci řeknou: „Hele, tady potřebujete, aby ten pacient dělal tenhle a tenhle pohyb.“ Natočí nám ho na video nebo ho i nakreslí, popíšou ho velmi podrobně a my potom k tomu pohybu vymýšlíme ten příběh

 To jsou ti motýli, sekání dřeva nebo prostě cokoliv dalšího. Dáme jim to ke kontrole a když to všechno projde, tak to naprogramujeme a oni to zase testují a říkají: „Jo, tady to je dobrý“, anebo „Hele, ale oni se musí sklonit ještě níž, protože když se neskloní níž, tak nezapojí ty svaly, které potřebujeme, aby zapojili.“ A takhle to ladíme s odborníky, než to jde vůbec ven.

MZ: To zní hodně zajímavě. Mimochodem, jak jste říkala, že vymýšlíte, na co navléknout ten konkrétní pohyb, tak kdo to dělá?

JT: To děláme asi všichni dohromady. Někdy s tím přijdou samozřejmě terapeuti, že řeknou přímo ten pohyb, co by to mohlo být, ale kupodivu ne vždycky. Protože jak oni nemají tu technickou zkušenost, tak ne úplně chápou princip virtuální reality. Ti, co už s námi jsou dlouho, tak samozřejmě ano, ale mají pořád takové tendence, třeba říkají: „No a co kdyby tam tahali za nějaké lano a budou jako posilovat ty svaly?“ a já říkám, že můžou, ale to lano je virtuální, na něm nic úplně neposílí.

Ta představa je opravdu někdy tak sugestivní, že vám kolikrát nedojde, že to, co vidíte v té virtuální realitě, není skutečné. Takže když tam je zeď a vy se o ni opřete, tak akorát propadnete na druhou stranu. Museli jsme dávat pryč lavičky z parku, protože když si na ni pacienti sedali, tak nám potom popadávali. Takže to jsou věci, na které musíme myslet.

Ne každý si uvědomuje, že je zrovna ve virtuální realitě a funguje to tam jinak, ale hodně pomáhají samozřejmě naši vývojáři, protože většina vývojářů ve virtuální realitě začíná hrami, takže mají tu zkušenost. Akorát, že zase dělali hry pro zdravé publikum. Mladé zdravé nadšence, a to ne vždycky ti naši pacienti jsou, takže je musíme zase korigovat. Kolikrát je to opravdu práce toho týmu, kdy se snažíme vymyslet, co by to mohlo být.

MZ: O vaše řešení mají zájem i investoři. Pokud mám správné informace, tak jste prošli už dvěma investičními koly.

JT: Ano.

MZ: Jak to vypadá? Jak to probíhalo?

JT: Jak probíhaly ty investice?

MZ: Ano, ano.

JT: Ta první byla taková zajímavá, protože já jsem tenkrát měla partnerku, která se chtěla angažovat už v jiné firmě, měli malou rodinnou firmu a víc jí to táhlo samozřejmě tam. Pro ni to nebyl úplně ideální svět. Tak říkala, že zvažuje, že by z firmy odešla, že by prodala svůj podíl.

Já jsem si říkala, že ji budu potřebovat vyplatit, ale když ji vyplatím, tak zas nebudu mít peníze na další rozvoj, tak asi budu potřebovat nějaké investory. Tak jsem to tak hodila do pléna a říkám: „Hele, lidi, já budu potřebovat investory“ a „Hele, tady já bych tě s někým seznámil a podobně“, takže takhle jsem se seznámila s lidmi.

V podstatě během pár dnů bylo první kolo hotové, takže to bylo super. To šlo rychle. Potom, když už jsme se zase rozvíjeli a já říkám, že mají zájem v zahraničí, potřebujeme expandovat, víc zainvestovat do vývoje, do obchodu, protože už jsme to nestíhali sami dělat, tak zkusíme investory. Tak jsem to zase jenom zmínila. Seděli jsme na kulatém stole medtech, kde jsou firmy podobného zaměření jako my a kolega, který seděl vedle mě, říkal, že je zajímá to, co my děláme, tak že do nás zainvestují. Takže to bylo taky velmi rychlé.

Teď se chystáme na další kolo, kdy už si myslím, že to tak rychle nepůjde, protože už si samozřejmě budeme říkat o mnohem větší peníze, protože expanzní zájmy jsou velké. Nechceme to jenom tak hodit do placu a nějak si s tím na tom trhu pohrajte. Potřebujeme to dělat profesionálně. Potřebujeme pracovat i s novými technologiemi, začínáme hardwarový vývoj. Takže tam už to bude, předpokládám, trošku složitější, ale zatím nějaký předběžný zájem je, tak doufám, že to klapne rychle.

MZ: Pojďme víc přiblížit vaše plány na expanzi.

JT: Teď máme podepsané smlouvy v Polsku a v Pobaltí. Já Pobaltí beru jako jeden region, i když jsou to tři země, ale máme to pod jedním distributorem. Teď pro zahraničí hledáme distributory, nezakládáme si zatím vlastní pobočky. Jednak je to finančně náročnější a jednak, když nemáme zkušenost z té dané země, tak je to pro nás samozřejmě složitější.

Polsko jsme si sehnali sami, ale třeba s tím Pobaltím nebo s dalšími zeměmi nám pomáhá CzechTrade. To si myslím, že je super pomoc, že člověk, který v té zemi žije a pomáhá tam s tím byznysem, tak nám dokáže rychle poradit, na co se zaměřit a podobně.

Teď se řeší Thajsko a Saúdská Arábie. To bylo úplně zase náhodou přes nějaké kontakty. Intenzivně se samozřejmě snažíme dělat EU země. Teď záleží, jak rychle seženeme investice. Minimální počet, co bych letos chtěla uzavřít, je pět zemí na distribuci. Když by se povedl investor rychleji, tak bych se rozhodně těmi pěti neomezovala.

MZ: Říkáte, že potřebujete investovat tu distribuci. Co konkrétně to znamená? Do čeho konkrétně budou investice použity?

JT: Samozřejmě částečně je to vývoj, protože i když bychom nechali ten produkt do jisté míry tak, že nebudeme vyvíjet speciální moduly pro jiné země, tak v některých zemích je z různých třeba náboženských důvodů důležité, aby postavy, které se objevují v té virtuální realitě třeba měly šaty až po kotníky nebo zahalenou hlavu.

MZ: Takže přizpůsobit to zvyklostem dané země.

JT: Ano. Samozřejmě jazykové mutace pro každý region, do kterého jdeme. Aktuálně jsme na sedmi jazycích, ale požadavky stoupají, jsou v řadě, takže tam jdeme i jazykově. Potom samozřejmě i marketingově nějak podpořit ten region. To znamená, že pokud tam chceme distribuovat, tak samozřejmě velká část je na distributorovi, ale my se snažíme je nějakým způsobem podpořit. Jezdit na veletrhy v té dané zemi, vytvářet marketingové materiály pro tu danou zemi.

Každá to chce trošku jinak. Když teď třeba řešíme Velkou Británii, tak oni zase to chtějí trošku jinak než do Německa a ti to chtějí zase trošku jinak, než to chtěli v Rakousku. Člověk by si myslel, že to bude hodně podobné, ale není. Takže opravdu se snažíme distribuci v té dané lokalitě podporovat, jak to jen jde. Takže ano, to je jedna část, kterou potřebujeme řešit.

MZ: Ještě se vrátím ke spolupráci s CzechTradem. Vy jste zmiňovala, že zejména v Pobaltí vám hodně pomohli. Dokážete si vybavit, s čím konkrétně to třeba bylo?

JT: Já jsem tedy vůbec netušila, že něco jako CzechTrade existuje. To mi řekl jeden z investorů, seznámil mě s tím. Potom jsme byli na akci, která, letos proběhla zrovna nedávno, kdy přijedou ředitelé poboček v různých zemích a vy si s nimi můžete domluvit schůzku.

MZ: Meeting Point.

JT: Přesně tak. Máte 15 nebo 20 minut na to, abyste se dozvěděl, co nejvíce, co vám může do té země pomoct a jestli je to vůbec pro vás zajímavá lokalita. Takže pro mě to bylo takové to první očekování, protože i když je to už několikátá firma, tak já jsem předtím nikdy do zahraničí nedistribuovala. To znamená, byla to pro mě novinka, takže i takové seznámení s tím, jak ten trh funguje.

Potom například v tom Pobaltí jsme měli domluvu, že jsme si objednali službu, kdy nám udělali takový longlist našich potenciálních distributorů. My jsme řekli, jaký by ten distributor měl být. Že by měl distribuovat do zdravotnických zařízení, že by měl mít i tým, který bude řešit třeba servis a podobně. To jsme všechno zadali a oni nám vyjeli seznam přibližně dvaceti třiceti potenciálních distributorů i s poznámkami, jaký mají obrat, kolik mají zaměstnanců, na co se soustředí na tom trhu a podobně.

My jsme si z toho vytipovali v té době šest potenciálních partnerů a oni nám s nimi domluvili schůzky. To znamená, že jsme mohli mít schůzku na ambasádě nebo přímo ve firmě a kolegové odletěli do Pobaltí a lítali tam jak čečetky, měli schůzky a vybírali jsme toho nejvhodnějšího partnera, což fakt není jednoduché, abychom se s ním sladili a on zároveň na tom trhu měl určitou váhu, aby ta smlouva nepadla vniveč.

MZ: Čili ta znalost toho trhu…

JT: … tam je opravdu velká. I ta nápomocnost těch ředitelů. Nemůžu samozřejmě mluvit za všechny, ale opravdu od toho, že nám vymyslí plán, provedli nás po tom městě, všechno zajistili, tak to bylo úplně super. Za mě perfektní služba.

MZ: Já jsem se chtěl taky zeptat ještě, a to mě zaujalo, vy jste zmínila, že váš tým je ryze ženský.

JT: Ne, už není ryze. Samozřejmě vývojáři nejsou ryze, tam je to až na testerku, která je žena, tak vývojáři jsou chlapi. Tam se zatím nepovedlo nalákat nějakou ženu. Obchodnický tým je už teď nějak 50 na 50, protože zatím teda byla převaha mužů, ale teď ještě jsme přijali jednu ženu a teď ještě další, takže tam jsme 50 na 50, ale ten zbytek týmu jsme samé ženy.

MZ: Mě zajímá, jaké to je? Jak vám to vyhovuje? Pokud vím, tak ten tým je poměrně diverzifikovaný nebo diverzitní, jak by se to dalo říct. Máte tam různé věkové kategorie, máte tam, tuším, i nějaké maminky na mateřské atd. Jak to dohromady funguje?

JT: Funguje to skvěle, jinak bychom nemohli být tam, kde jsme. Jak nám to vyhovuje? Vyhovuje. Ono to není tak, že bychom vyhledávali cíleně ženy na tom trhu a řekli: „Hele, pojďte baby sem pracovat, protože my děláme jenom s babama“, to určitě ne, ale ono ten startupový svět je trošku specifický. Někteří z něho mají obavy, a i když jsme třeba měli kandidáty muže, se kterými bychom chtěli spolupracovat, tak třeba na poslední chvíli cukli nebo řekli, že prostě nechtějí přejít do toho startupu, že to není pro ně. Ty ženy jednak byly vhodné kandidátky a jednak měly koule do toho jít.

Tak jsme tam víc ženy, ale bude nám v dubnu nastupovat kolega, tak i v tom core týmu budeme mít jednoho chlapa, takže já si myslím, že v pohodě. Už se nám to začíná trošku míchat.

MZ: A čím si myslíte, že to je? Je tam něco, na co opravdu dbáte? Anebo to prostě funguje nějak samovolně a funguje to dobře.

JT: Já si myslím, že spíš samovolně, že jsme teď takoví živelní, přirození. Náš právník říká, že jedeme trošku na punk. Takže ano, jedem trošku, ale ne právně samozřejmě. To on má pod kontrolou. Ale v té živelnosti, jací jsme, jak se chováme, tak jsme asi docela bezprostřední.

Já si myslím, že ve startupech je to hodně časté, ale možná je to i o tom, že tím, že ve vedení jsme teď dvě ženy, tak nevím, jestli na muže může působit, že je to třeba odrazuje, že si nejsou jistí, jestli to budeme zvládat tak, jak by si představovali a ty ženské s tím neměly problém.

Nedokážu to opravdu říct, protože když jsme se samozřejmě ptali, když jsme někomu nabídli místo a oni to odmítli, tak měli relevantní argumenty. Nevím, jestli byly stoprocentně pravdivé, ale všechny byly relevantní.

Beru to tak, že je to tak, jak to má být a funguje nám to.

MZ: Jaké máte nejbližší plány? Co vás teď čeká důležitého?

JT: Určitě expanze, jak jsem říkala. Tím, že bych letos chtěla mít podepsaných pět smluv do zahraničí, tak to nějakou dobu trvá. To znamená, že teď zrovna je fáze aktivního vyhledávání nejvhodnějších trhů. Už je máme rozjednané, teď jenom záleží, jak rychle to povedeme k podpisu.

Potom kromě toho, že kontinuálně vyvíjíme, to budeme vyvíjet pořád, jenom se snažíme zrychlovat, tak jsme posílili i ten vývojářský tým. Mají tam, pánové, nového kolegu, tak už to nabralo ještě větší drive než předtím a začínáme jít do vývoje hardwaru.

Trh s virtuální realitou roste, investice na trh do virtuální reality rostou raketovým tempem, dokonce i do zdravotnictví. Finance, které běží teď do virtuální reality ve zdravotnictví, se meziročně zvyšují téměř o 40 procent, což je pořádná suma. To už jsou velké miliardy, které do toho jdou, ale on ten trh původně samozřejmě nevznikl pro zdravotnictví. On je především pro zábavní průmysl.

Když odmyslím nějaké armádní zakázky a podobně, tak je to především pro zábavní průmysl, a to jiný typ lidí, než se kterým pracujeme. I ten hardware je přizpůsoben tomu, že to má nějaký borec, který s tím žije a je schopen se naučit mačkat 30 tlačítek najednou na těch ovladačích. Když pak ale přijdete do nemocnice, kde leží seniorní člověk po těžké nemoci a teď po něm chcete, aby v různé kombinaci mačkal různá tlačítka, tak to by asi úplně neklaplo.

Tak jsme se rozhodli, že prostě některé hardwarové součástky začneme vyvíjet samostatně a uděláme je jednoduché. Jednoduché pro to naše užívání. Nebudou vhodné pro hráče, protože je neděláme pro hráče. My je chceme dělat pro ty naše pacienty.

MZ: Tak vám přeji, ať se to daří a děkuji za rozhovor.

JT: Nápodobně.

Zpět na začátek