Michal Najman (Meteopress): Chci ve firmě zachovat trochu „punku“

A nedávno oznámila, že se z ní po 25 letech existence znovu stává startup. Co to znamená?

Jak vlastně vypadá trh s předpovídáním počasí a o co na něm jde, o co se tam soutěží?

Trh s meteorologií obecně a s meteorologickými informacemi se skládá ze dvou hlavních komponentů. Jedním je dodávání měřících zařízení, což můžou být třeba meteostanice, které si koupíte domů, také nějaká větší zařízení typu meteorického radaru anebo větší celky typu satelitů. Druhá část jsou samotné informace o počasí, které můžeme měřit a ty naměřené informace poskytovat. Anebo předpovídat počasí. To by ale bylo málo, takže my nad tím musíme stavět nějaké produkty s přidanou hodnotou.

Co to je například?

Typický produkt s přidanou hodnotou, který my poskytujeme, jsou třeba varování pro pojišťovny. Varujeme jejich klienty před tím, když se blíží něco nebezpečného, co by poškodilo dům, zahradu, auto. Oni pak třeba na základě toho udělají nějakou akci, díky tomu nedojde k pojistné události, pojišťovna platí méně a klient je spokojený, že je chráněn.

Nicméně ještě bych se chtěl vrátit k první otázce: pokud jde o fungování našeho trhu, tak na západě, tzn. ve Spojených státech a v západní Evropě, funguje relativně svobodná konkurence. Jsou poměrně pevně daná pravidla, co mají a co můžou dělat národní meteorologické ústavy, a potom všechno ostatní už můžou dělat inovativní firmy typu The Weather Channel v Americe, Ubimet nebo Meteogroup v Evropě. Ovšem ve střední a východní Evropě je ta situace o kousíček jiná.

V čem?

Není tu úplně jasně definovaná role metrologických ústavů, ať už jde o Česko, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko atd., kde má meteorologický ústav i podnikat, což po něm chce stát. Z toho vznikají různé třenice a složité situace, kdy se neví, která informace má být dána k dispozici daňovým poplatníkům, protože si ji zaplatili, která naopak ne atd.

Kdo jsou dnes vaši zákazníci?

Tradičně to byla média. Dodávali jsme novinám, webům a televizím určité informace s přidanou hodnotou, tzn. už třeba natočenou předpověď počasí. Toto dnes velmi ustupuje do pozadí, protože média už nejsou tak silná, neutrácí tolik peněz atd. Naším nejvýznamnějším zdrojem příjmů a největšími zákazníky jsou už zmiňované pojišťovny. Zároveň pracujeme na tom, abychom dokázali poskytovat dostatečně zajímavé produkty třeba pro města. Jsou to třeba lokální měření znečištění, velmi lokální měření prachu a další projekty.

Jak vypadá situace na trhu z hlediska konkurence, s kým bojujete o přízeň klientů?

Dneska, jelikož svět je globální a předpovědi počasí dokáže vlastně poskytovat kdokoliv a odkudkoliv po celém světě, bojujeme zejména s tím, abychom vysvětlili, proč se vyplatí informace kupovat od nás. Mluvím třeba o trhu čistých dat předpovědi počasí nebo naměřených dat z počasí. U varování pro pojišťovny se setkáváme se zahraniční konkurencí, ale jinak si ten trh spíše tvoříme sami. To znamená, že vyvoláváme u klientů potřebu, vysvětlujeme jim, proč mít přesná data o počasí.

Také se zabýváte vývojem a instalací meteorologických radarů, jste dokonce druzí největší poskytovatelé těchto radarů v Evropě. Proč jste se vydali i tímhle směrem?

Ten radarový projekt začal někdy před 7-8 lety, kdy jsme pocítili tu potřebu mít vlastní meteorologické radary. Problém, který jsme řešili, byl, že jsme neměli data, která bychom potřebovali, byla pro nás velmi obtížně dostupná. Nakupovat si je na trhu pro nás nebylo dostupné, protože cena meteorologického radaru, který si kupují státní meteorologické ústavy, začíná někde okolo milionu eur. K tomu firma jako jsme my nedokáže postavit obchodní model, není možné najít zákazníky, kteří by data zaplatili.

Takže jste se do jejich výroby pustili sami.

Ano, naše technické oddělení přišlo s tím, že by to dokázalo zařídit. To se nám po nějakých 4-5 letech částečně povedlo a začali jsme naše první meteorologické radary instalovat. K dnešku jich máme v Evropě 26-27. Když budeme brát čistě tento počet, tak je pravda, že jsme druzí v Evropě, před námi je jenom Meteo France. Máme je v Česku, na Slovensku, v Maďarsku a v Rakousku. A v současnosti se soustředíme zejména na expanzi na Balkán, kde jsme nainstalovali náš druhý radar v Chorvatsku v Zadaru a připravujeme další tři instalace. okud všechny ty plány vyjdou, tak podle počtu radarů se pomyslnou jedničkou, i když to není žádná olympiáda, staneme během 12 měsíců.

Četl jsem, že jste dokázali nainstalovat stejný počet radarů jako státní meteorologický ústav v Německu, ovšem za neporovnatelně nižších nákladů a vlastně i počtu zaměstnanců. Jak je to možné?

To určitě ano. Opravdu rád bych měl rozpočet jako má německý Deutscher Wetterdienst. My prostě musíme, nemáme jinou možnost. Nemůžeme si kupovat drahé radary, i když bychom možná některý silnější chtěli. Nicméně naši technologii neustále vylepšujeme. Nedávno jsme odstartovali projekt našeho radaru s 2,4 metru velkou anténou, zatímco normálně instalujeme 1,2metrové antény. A data jsou teď cca dvakrát lepší. Takže budeme naši síť upgradovat a snažit se ji vylepšit.

A ještě k tomu, co jste říkal: já jsem zase četl, že si můžete vybrat – buď budete mít firmu velkou, nebo inovativní. Já bych chtěl mít inovativní firmu plnou sice méně, ale nadšených lidí. To se mi daří, jsem velmi spokojen s týmem, který se během posledních dvou let vytvořil a také s kompetencemi, s nimiž jsme se naučili pracovat. Vyhovuje mi způsob práce, kterým fungujeme. Zkoušeli jsme třeba dělat si tzv. Rockefeller Habits, tříměsíční plány a nějaké kratší sprinty. Zjistili jsme ale, že nedokážeme plánovat na delší interval, než je týden či čtrnáct dní, abychom zvládli pohybovat se kontextu toho, co se kolem nás děje.

Na svůj web jste napsali, že po zhruba 25 letech existence Meteopressu se vás stává zase znovu startup. Co to znamená?

Jaká je definice startupu? Startup přijde s nějakou báječnou myšlenkou, zkusí, jestli se chytí, sežene investory a ti ho „naboostují“. Já jsem musel začít o firmě přemýšlet jinak, protože s tím, jak se náš trh změnil, média zeslábla a i klienti byli najednou jiní, jsme byli nuceni začít inovovat. Musel jsem do firmy přijmout mnohem více hardwarových a IT vývojářů, také inženýrů na umělou inteligenci, samozřejmě přibyla i spousta meteorologů, zejména studentů a absolventů například Matematicko-fyzikální fakulty UK atd. A to je směr, kterým se vydáváme.

Máme jednu výhodu oproti klasickému startupu: máme už existující tok peněz, který nám jde od našich existujících klientů. Zároveň nemáme žádné půjčky od bank, všechno financujeme z provozu. Zatím jsem tedy ještě nepřibral na palubu žádného investora. Už jsem o této myšlence přemýšlel, určitě by nám to umožnilo rychleji se rozvíjet atd.

Takže tenhle model ani nehodláte změnit?

Určitě jsem otevřený debatě, kdyby přišel někdo zajímavý, koho by naše myšlenka bavila a chtěl by jet v té firemní kultuře, kterou máme. To je pro mě ohromně důležité, zachovat si určitou svobodu, trošku toho punku, který ve vývoji máme. Kdyby totiž ode mě někdo chtěl vidět plán na tři roky, tak já bych musel lhát. Protože ho neznám, ani nepotřebuju. Vím zhruba jaké je teoretické nebo strategické směřování, jaké produkty mají podle mě na trhu smysl. Ale jak se k nim dostaneme a které budou ty správné cesty, to nevím. Každopádně s jedním investorem už jsem koketoval, ale pak jsme se právě na rigiditě určitého rozhodování nedohodli.

Říkáte, že přesně nevíte, jakými způsoby dosáhnout věcí, které chcete. Jak se tedy dá co nejvíce pojistit, aby vaše inovační oddělení šlo správným směrem?

Nejsem si jistý, jestli znám správný směr. Vím plus mínus jaký je cíl, nebo co si myslím, že je teď cíl. A k němu postupnými kroky, o kterých se s kolegy každý týden ujišťujeme a plánujeme je, směřovat. Například před rokem za námi přišel student Fakulty informačních technologií ČVUT, že by chtěl zkusit nasadit neuronovou síť na predikci radarů. Ve státním ústavu mu poslali fakturu za určitá velká data, na což neměl peníze. Tak přišel za námi. Znělo to jako báječný nápad, tak jsme mu poskytli data a řekli, ať to zkusí.

Jak to dopadlo?

Dnes na tomto projektu pracuje pět lidí, právě jsme dokončili jeho další fázi a teď produkt budeme spouštět ven. Přitom jsem ještě před rokem neměl tušení, že bychom to mohli dělat. A nově to budeme nabízet jakožto standardní produkt všude po světě, protože neuronová síť se dá natrénovat stejným způsobem kdekoli. A my už máme know-how, jak na to, vyzkoušeli jsme si to.

Co z toho vyplývá pro způsob práce vašeho inovačního oddělení?

Tím chci říct, že nevím, jakým způsobem ho řídit. Snažím se to dělat s nejlepším vědomím a svědomím. Pokouším se eliminovat to, abychom dělali nějaké velké kroky vedle. A to tak, že prostě zkoušíme věci po částech, jedeme takovým tím otřepaným MVP, Lean Startup principem. To znamená, že iterujeme, testujeme, build-measure-learn, vyzkoušíme kousek, otestujeme ho atd. Máme například novou testovací lokaci za Prahou, velkou platformu na střeše, kam můžeme přidělat nový kousek technologie. Ten okamžitě vyzkoušíme a změříme, hned ho můžeme sundat a říci toto je či není správná cesta. Takže vlastně věřím tomu, že důležité je opravdu nedělat vodopádovým způsobem obrovskou věc najednou a pak se divit, že to a) nikdo nechce, b) že to nefunguje, tak jak jsme si mysleli atd.

Už jste zmiňoval umělou inteligenci, neuronové sítě atd. Jaká je budoucnost předpovědi počasí?

To nevím, ale věřím, že budoucnost je v propojení automatických algoritmů, tzn. nějaké formy strojového učení, neuronových sítí či dokonce umělé inteligence, s klasickou meteorologií. Díky tomu dosáhneme větší přesnosti predikce počasí. Musíme se naučit častěji prořezávat atmosféru, protože dnes máme spoustu informací o tom, co se děje na zemi, ale počasí se děje ve výšce 10 kilometrů. A to je měřeno velmi řídce, 2krát za den na dvou místech v České republice, což je pro ty modely strašně málo. A taky si myslím, že je potřeba trošičku demokratizovat měření počasí, což se na trhu meteorologických stanic už stalo.

Co to znamená?

Aby byly dostupnější, přesnější a častější měření, například srážek. Satelitní data jsou relativně dostupná, například Eumetsat, firma, která vypouští satelity a měří nad Evropou oblačnost, svoje ceny výrazně snížila. Tím pádem se to stalo dostupné, a my už dneska můžeme nabízet jejich produkty a můžeme nad nimi vyvíjet. Naše meteorologické radary chceme udělat v takové cenové kategorii, aby si je mohl dovolit každý nadšenec a každý, kdo je potřebuje. Jak už jsem zmiňoval, cena velkého radaru je milion eur. Cena našeho stávajícího radaru s dvoumetrovou anténou je někde okolo 50-70 000 eur. A naše vývojové oddělení je teď uprostřed projektu, v jehož rámci se snažíme vyvinout malý meteorologický radar, který by nestál milion eur, ani 50 000 eur, ale který 4000 eur. Jsme tomu velmi blízko a chceme tento radar nabídnout zájemcům z celého světa.

Také jste mluvil o tom, že se hodně snažíte pronikat do zahraničí. Jak na to jdete, co vám v tom pomáhá?

Zjistil jsem, že v Česku, na Slovensku a v bližším regionu je relativně malý a bude brzo saturovaný. Nás ale baví vyvíjet a snažit se naše produkty ukazovat i někde jinde, takže se pokouším objevovat potenciál pro naše produkty ve světě. Spojil jsem se s agenturou CzechTrade, která mi otevřela dveře i k dalším institucím, jako je Svaz průmyslu či Hospodářská komora. Ty organizují podnikatelské delegace, například jsem byl dvakrát s ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem v Etiopii a Indii. Účastníme se konferencí a veletrhů. A zároveň si najímáme zaměstnance CzechTrade po světě, aby nám pomohli expandovat na tato místa.

Jak jste s prací CzechTrade spokojeni?

Já jsem velmi spokojen. Cena, kterou za jejich služby zaplatím, jejich neporovnatelná s úsilím, které bych tomu sám musel dát. Dnes od nich máme kompletní přehled trhu s pojišťovnictvím a s médii v Chorvatsku. Také jsme si je najmuli, aby nám pomohli stejnou věc udělat v Brazílii, Srbsku, Bosně a Černé Hoře, protože Balkán je teď naše zaměření na budování meteorologické sítě. Chci jednak vyzkoušet, jestli dokážeme s naším obchodním modelem uspět ve Střední Evropě na místě, kde žije trošku víc lidí. A pak chceme totéž udělat po celém světě. Dělali jsme si marketingový průzkum a průzkum trhu, ze kterého nám vyšlo, že není důvod pro neúspěch. Pojišťovny totiž v zásadě všude řeší stejné věci, taktéž média atd. Takže věříme, že náš B2C model by měl fungovat.

Martin Zika