English version
Nástroj je přitom produktem covidové pandemie a bez ní by možná vůbec nevznikl. O příběhu firmy a vývoji značky MyCello jsme si povídali s Janem Tobolíkem, spoluzakladatelem a ředitelem firmy.
Obsah videa
Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.
- 02:38 Unikátní aspekty nástroje MyCello
- 04:04 Příběh vzniku společnosti Sensio.cz
- 05:10 Vývoj violoncella na 3D tiskárně
- 09:13 Celosvětové finále soutěže Creative Business Cup
- 16:45 Hudební ukázka 3D violoncella
- 19:48 Obchodní model společnosti
- 22:10 Příprava expanze do zahraničí
- 28:49 Budoucí plány značky MyCello
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Sensio.cz je příkladem úspěšného startupu, který dokázal rychle zareagovat a využít aktuální příležitost. Jak vysvětluje Jan Tobolík, před dvěma lety si s kolegy objednali 3D tiskárnu, protože chtěli v nejtěžším období kovidové pandemie tisknout ochranné štíty pro zdravotníky. Jenže tiskárna jim dorazila až ve chvíli, kdy to nejhorší už pominulo.
A protože jeden z představitelů firmy je cellista, kterému nevyhovovaly některé vlastnosti klasického dřevěného cella, napadlo je nástroj vyrobit právě s pomocí nevyužité tiskárny. Výsledkem je značka MyCello, celosvětově první elektrické cello vytištěné na 3D tiskárně, s nímž startup mimo už zmíněného 3. místa na celosvětovém finále soutěže Creative Business Cup v Kodani získal třeba i vítězství v Olomouckém kraji v regionálním kole tuzemské soutěže Firma roku 2022.
Je to alchymie
V čem je nástroj MyCello unikátní, tedy v čem se odlišuje od klasického dřevěného čela? „Je to tiché cello. To znamená, že umí hrát potichu a zároveň umí i nahlas, když se zapojí do elektroniky. Zároveň umí být skladné, umí být lehké, prostě umí být takové jaké potřebujete. To znamená, že ho umíme díky technologii 3D tisku udělat takzvaně na míru,” vysvětluje ředitel Sensio.cz.
Cesta k hotovému produktu podle něj rozhodně nebyla snadná. „Je to opravdu alchymie, protože nikdo to před námi nedělal na takové úrovni, abychom si mohli na Google zadat pokyn „vytisknout 3D cello“ a nalezli postup a všechno související na zlatém podnose,” vysvětluje Jan Tobolík.
Představitelé firmy z internetu zjistili, že určité pokusy už proběhly, ale nebylo to pravé. Nalezení správného tvaru, správné pevnosti, designu a materiálu, který by se dobře tisknul a zároveň i dobře zněl, to bylo nejobtížnější a zabralo to několik měsíců tvrdé práce.
„Spojili jsme se i s univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně a v rámci naší spolupráce probíhá unikátní výzkum akustiky plastu. Například automobilky se snaží zvuky utlumovat, aby v autě vůbec nebyly slyšet. My naopak chceme, aby to co nejvíce rezonovalo. Je to věc, která zatím nemá obdoby a tady zkrátka prošlapáváme cestu,” popisuje Jan Tobolík a doplňuje, že to znamená i bořit některá tabu.
Především v tom, že klasické violoncello je dřevěný nástroj, což je zhruba čtyři sta let nezpochybnitelná mantra. Elektrické nástroje sice vznikaly už devadesátých letech minulého století, ale Sensio.cz se snaží dojít ještě dál. „Snažili jsme se udělat kombinaci dřevěného a elektrického tak, abychom zachovali parametry dřevěného s parametry elektrického. Naším cílem není nahradit ani jedno ani druhé, ale vhodně doplnit tam, kde oba póly z našeho pohledu selhávají,” vysvětluje Jan Tobolík.
Postupnými kroky dobývat svět
Říká, že jeho firma, v níž pracuje kolem 12 až 13 kmenových zaměstnanců plus dalších 5 až 8 externích a která má do deseti milionů obratu, se už několik měsíců intenzivně snaží růst, hlavně personálně, tak aby všechno zvládala ve větší pohodě. A mimo to se hodně soustředí na zahraniční expanzi.
„Od začátku jsme věděli, že Česká republika je nám malá, protože je tu omezené množství hráčů na cello. Celosvětově jsme si udělali průzkumy, a zatímco v ČR jsme odhadli počet cellistů na jednotky desítek tisíc, ve světě je jich zhruba milion. Takže celosvětový trh je pro nás samozřejmě mnohem zajímavější,” popisuje Jan Tobolík.
Uspět na něm je ale podle něj složité, protože zatímco českou mentalitu firma zná velmi dobře, v zahraničí zatím nemá takové zkušenosti. Proto je skvělé, že můžeme využívat konzultace i tohoto typu, například i s agenturou CzechTrade, která nám pomáhá, říká Jan Tobolík. Například s organizací veletrhu, který před časem proběhl v italské Cremoně, kde firma získala spoustu nových kontaktů a také zkušeností.
„Prodejci z několika zemí Evropské unie se nám ozvali a jsme teď v kontaktu. Snažíme se postupnými kroky dobývat celý svět,” neskrývá Jan Tobolík optimismus a doplňuje, že se ve spolupráci s dalšími partnery jeho firma pouští také do vývoje dalších klasických nástrojů pomocí metody 3D tisku, především těch větších, jako je například kontrabas, jehož výroba je dnes ve fázi prototypu. Primárně se ale Sensio.cz soustředí na svou druhou modelovou řadu MyCello Premium, aby mohla zákazníkům nabídnout to nejlepší, čeho je v současnosti schopná.
Martin Zika
Přepis rozhovoru Martina Ziky s Janem Tobolíkem
Jan Tobolík, spoluzakladatel a ředitel společnosti Sensio.cz byl naším dalším hostem. Jeho firma vyvinula unikátní elektrické cello vytištěné na 3D tiskárně, se kterým mimochodem nedávno získala skvělé třetí místo na celosvětovém finále soutěže Creative Business Cup v Kodani. Zajímavý je už příběh vzniku firmy a vývoje nástroje, o němž Jan Tobolík říká, že je produktem covidové pandemie a bez ní by možná vůbec nevznikl.
V rozhovoru si také povídáme o tom, jak složitá byla cesta od prvního nápadu až k prvnímu vytištěnému nástroji, jestli se podaří vybavit produktem značky MyCello všech milion cellistů po celém světě, a také o tom, jakým způsobem se firma snaží uspět na zahraničních trzích nebo jaké další nástroje plánuje pomocí technologie 3D tisku vyrobit.
Martin Zika: Jan Tobolík, spoluzakladatel a ředitel společnosti Sensio.cz. Dobrý den, vítám vás tady.
Jan Tobolík: Dobrý den.
MZ: Vy jste vytvořili violoncello, které na první pohled vypadá hodně jinak než klasické dřevěné cello. Můžete nám říct, v čem všem je váš nástroj unikátní?
JT: Je to reakce na covidovou dobu a je to i zároveň reakce na naši touhu posunout některé věci, které se dějí okolo nás. Kolega je cellista, sám má kapelu a hraje na cello už asi 35 let. Je to opravdu velký profík a hraje úplně úžasně. Právě v době covidové v roce 2020, když nás zavřeli doma, potřeboval cvičit. Ono violoncello je docela hlasitý nástroj.
Kolegyně Blanka mi kdysi říkala, že cvičila ve čtvrtém patře a dole její přítel už věděl, že doma cvičí, že je doma. Jenom pro představu, že opravdu se to nese těmi konstrukcemi. No a tím, že kolega potřeboval cvičit, že má kapelu a zároveň i kvůli tomu, že je učitel na základní umělecké škole, tak řešil svůj problém. A proto vznikl tento nástroj. Cesta k tomu byla samozřejmě trošku delší, ale v podstatě základ je, že tam byla nějaká vnitřní potřeba.
MZ: My se k tomu určitě dostaneme podrobněji. Zkuste teď prosím vysvětlit, co ten nástroj umí. V čem se opravdu odlišuje od toho klasického dřevěného čela?
JT: Je to tiché cello. To znamená, že umí hrát potichu a zároveň umí hrát i nahlas, když se zapojí do elektřiny, respektive do té elektroniky. Zároveň umí být skladné, umí být lehké, umí být takové jaké potřebujete. To znamená, že umíme díky technologii 3D tisku vám ho udělat takzvaně na míru. To je asi ten největší benefit nebo ta největší přidaná hodnota.
MZ: Co to znamená „na míru“? Já mám pocit, že klasická cella jsou stejná. Nebo v čem je to „na míru“?
JT: Jde o to, že každý houslař, který to dělá ručně, tak to dlátko mu zabere tady víc, tady míň. Jinými slovy tam je několik parametrů, ať už tloušťka krku, menzura nebo nějaké další úhly v první palcové poloze. Pokud cellista dostane nějaký jiný nástroj, tak samozřejmě profík na to zahraje, nemá s tím problém. Nicméně je to nekomfortní, takže musí si zvykat na něco jiného, než na co je zvyklý. My těch zhruba šest parametrů jsme schopni z jeho nástroje přenést do našeho modelu a na základě toho pak tiskárny vytisknou v podstatě identickou kopii.
MZ: A teď pojďme k tomu, co asi spoustu lidí překvapí, že to je vytištěné na 3D tiskárně. Jak jste se dostali k tomu, že právě touto technologií jste to začali vyrábět?
JT: Jak už jsem říkal před chvilkou, tak je trnitější cesta v tom, že v roce 2020 tady byla pandemie. A my jsme se snažili pomáhat, seč to šlo. A jedna z věcí bylo rozhodnutí, že si pořídíme 3D tiskárnu, abychom mohli tisknout štíty pro zdravotníky. To byla myšlenka zpočátku. Nicméně tiskárna nám dorazila až za osm týdnů, kdy už první vlna opadla. Najednou už to nebylo až tak potřeba.
Přemýšleli jsme nad nějakým přesahem. Přece jenom ta tiskárna nestála pár korun. Chtěli jsme s její pomocí dělat i profesionálnější věci. A tam se propojily myšlenkové pochody u kolegy, který hledal nástroj pro sebe a na trhu žádný takový nenašel. Zároveň se snažil nějakým způsobem najít využití 3D tiskárny a v podstatě slovo dalo slovo, přišel nápad a pak realizace.
MZ: Předpokládám, že asi to nebylo tak, že jste dostali nápad zkusit vytisknout cello na 3D tiskárně a druhý den to bylo.
JT: To určitě ne. Ta inspirace byla samozřejmě i na internetu, protože nejsme úplně první, kteří kdy vytiskli hudební nástroj. Tím se samozřejmě nechvástáme. My říkáme, že jsme první elektrické violoncello na světě, které je vytištěno na 3D tiskárně. Za tím si stojíme, protože dosavadní pokusy nebo dosavadní věci, které vznikly, nejsou elektrické, jsou bez elektroniky. To už je několik let věc, která byla relativně běžná, respektive už se tiskly i housle a jiné nástroje. Vyzkoušeli jsme si kompletně namodelovat svůj vlastní design, vzhled a další parametry. Cesta k tomu trvala třeba několik týdnů, možná dva měsíce, než jsme měli první funkční prototyp.
MZ: Můžete se trošičku pokusit přiblížit, jakým způsobem ten vývoj probíhá? Vy jste to teď naznačoval a já jsem i někde četl, že jste poměrně dlouho zdokonalovali tvar cella a že možná nejtěžší pro vás bylo vyvinout nejvhodnější materiál. Jak se tyto věci dělají? Jak to probíhá?
JT: Ono je to opravdu taková alchymie. Protože nikdo to před námi nedělal na takové úrovni, abychom si takzvaně „vlezli“ na Google, zadali si „vytisknout 3D cello“ a nalezli postup a všechno na zlatém podnose. Jak říkám, nějaké pokusy už na internetu byly, ty jsme nějakým způsobem vyzkoušeli, ale tudy cesta nevedla. Aby to byl použitelný nástroj, tak musí splňovat řadu profesionálních kritérií, aby to byl produkt, který budou lidi ochotni kupovat. Navíc kolega tím, že je profesionální cellista, tak na nástroj měl opravdu velké nároky a pořád má. Díky tomu se ten nástroj neustále zdokonaluje ještě i doteď. I po dvou letech stále na něm pořád něco vylepšujeme.
A abych se vrátil zpátky k té otázce, tak nalezení toho správného tvaru, té správné pevnosti, toho správného designu, toho správného materiálu, aby se dobře tisknul, aby nějakým způsobem i dobře zněl, to je asi to nejzásadnější, to bylo opravdu několik měsíců tvrdé práce. My jsme se spojili i s univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně a v rámci spolupráce probíhá výzkum akustiky plastu. Je to unikátní výzkum, to bych chtěl podotknout. Je to z jednoho prostého důvodu, protože například automobilky se naopak snaží zvuky utlumovat, aby v autě vůbec nebyly slyšet. My naopak chceme, aby to co nejvíce rezonovalo. To je přímým protipólem.
Jeden náš spolupracovník na toto téma zpracovává disertační práci. Je to věc, která zatím ještě nemá obdoby a taky prošlapáváme cestu. My jsme takoví objevitelé, kteří se snaží trošičku bořit nějaká tabu, protože tento klasický nástroj je dřevěný, což je mantra, přes kterou 400 let nejel vlak. Ano, vznikaly elektrické nástroje už od devadesátých let, ale my jsme se snažili to posunout ještě dál. Snažili jsme se udělat kombinaci dřevěného a elektrického tak, abychom zachovali parametry dřevěného s parametry elektrického. Naším cílem není nahradit ani jedno ani druhé, ale vhodně doplnit tam, kde oba póly z našeho pohledu selhávají.
MZ: Vy už jste se svým produktem zaznamenali poměrně zajímavé úspěchy. Mimo jiné jsem viděl, že jste vyhráli národní finále soutěže Creative Business Cup, který pořádá agentura CzechInvest, a dokonce jste se tím kvalifikovali na celosvětové finále. A tam jste získali třetí místo, což mi přijde neuvěřitelné. Jaké to bylo?
JT: Jedna velká jízda. Jestli to takhle můžu nazvat. Opravdu nás to velmi překvapilo, hlavně v tom březnu. Bylo to v Ostravě a vím, že my jsme tam jeli s naprosto nulovým očekáváním. My jsme skoro vůbec nevěděli, o co jde. Jenom jsme se tam jeli zúčastnit nějaké soutěže a, teď vyzní hloupě, možná nabubřele, ale přišli jsme, viděli jsme a zvítězili jsme. A to mě velmi potěšilo. Já přiznám jednu věc, my jsme na to trénovali asi tak 5 minut před začátkem.
MZ: Na to vystoupení?
JT: Ano, přesně tak.
MZ: V čem to vystoupení spočívalo? Co jste tam třeba dělali?
JT: My jsme měli tři minuty na to, abychom odprezentovali náš výrobek. A měli jsme samozřejmě nachystanou prezentaci na tři minuty, ale tak, abychom si to s kolegou vyzkoušeli dohromady. To nebylo, že já jsem něco povídal a kolega tam jenom stál. My jsme právě na sebe reagovali, mluvili a hráli dohromady. Úspěch přisuzuji tomu, že my už spolu spolupracujeme jedenáctým rokem a už víme, co jeden od druhého očekávat. Jsme spoluzakladatelé projektu a všech našich dalších činností, a to nám dalo sílu ve vnitřní improvizaci, kterou jsme dokázali přetavit ve vítězství. Vystoupení bylo uvěřitelné nejenom pro nás, ale i pro ty diváky a zároveň i pro porotce, kteří to ocenili.
MZ: Já jsem četl, že Sensio.cz v té soutěži zaujalo především vysokou mírou kreativity, vlastním příběhem a vnitřní dávkou motivace dotáhnout byznys daleko. Mě by zajímalo, jak porotci hodnotí vnitřní dávku motivace dotáhnout byznys daleko. Jaký jste z toho měli pocit? Jak to probíhalo?
JT: To nevím, to byste se musel zeptat jich. Když jsme potom se o tom bavili s ostatními a mj. i s porotci – s některými se už teď velmi dobře znám, protože jsme v rámci výher získali od nich konzultace a další služby. Z těch setkání jsme získali zpětnou vazbu. A zjednodušeně řečeno jsme pro ně byli uvěřitelní. Jinými slovy my tím žijeme. My nic nepředstíráme. MyCello nebo naše produkty, to jsme my. Když se do toho podíváte, tak nás vidíte. V nás vidíte ty produkty. To je asi odpověď na otázku, ta uvěřitelnost je dána právě tou energií, kterou do toho dáváme.
MZ: Teď jste říkal, že vítězství v soutěži vám pomohlo, získali jste nějaké konzultace atd. Pomáhá vám to vůbec z hlediska byznysu, využíváte to nějak marketingově?
JT: Marketing a PR je jedna věc. To samozřejmě funguje skvěle, protože najednou se o nás začalo psát a začalo se o nás víc mluvit. I když i do té doby jsme si uměli zajistit nějakou pozornost. On ten produkt je totiž zajímavý. Já nevím, jak to říct. Když se na něm zahraje, vypadá designově zajímavě. Je to spojení právě té kreativity s technologií, takže divácky i posluchačsky je zajímavé. To je první deviza a … teď mi úplně unikla ta otázka, kterou jsme řešili.
MZ: Bavili jsme se o tom, jestli vám to vítězství v soutěži pomáhá z hlediska byznysu.
JT: Už jsem zpátky. Právě tyto záležitosti nám pomohly i v tom, že se nám otevřely dveře i v rámci organizací, které to pořádaly, třeba CzechInvest. Najednou jsme se dostali do sféry dalších inovačních center, třeba Olomouckého nebo Moravskoslezského kraje. Tam se začaly otevírat dveře k dalším možnostem spolupráce, navázali jsme spolupráci s různými konzultanty přes programy, které nabízí. Aniž bychom o tom dřív věděli, tak nám nabídli, že tady tato možnost je, a proto jsme ji začali využívat. V podstatě to může kdokoliv, jakákoliv firma. Jenom strašně málo firem o tom ví, že tady tyto možnosti jsou. Takže nás to dostalo právě informačně úplně někam jinam a za to jsem moc rád.
MZ: Jaká je současnost značky MyCello, když se dostaneme na tu obchodní stránku věci? Řekněte mi, jak je velká vaše firma? Kolik lidí v ní teď působí?
JT: My se teď intenzivně už několik měsíců snažíme růst hlavně personálně, protože je nám jasné, že je to teď ve fázi investic. To znamená, že se snažíme nastavit všechny věci tak, aby nás bylo dostatek, abychom to všechno zvládali ve větší pohodě. Protože dlouhodobě se nedá jet v takovém nasazení, které my do toho jako spolumajitelé dáváme. Takže proto musíme i sami sebe nahrazovat, ideálně schopnějšími lidmi. A to se nám daří, což je super. A velikostně, abych odpověděl na otázku, tak jsme firma, která má do deseti milionů obratu. Aktuálně je nás kolem 12-13 zaměstnanců kmenových a plus dalších 5-8 zaměstnanců externích. To znamená lidé, kteří s námi spolupracují na poloviční úvazky apod. Zhruba kolem 20 lidí, kteří s námi spolupracují.
MZ: Mě by zajímalo, kolik lidí v rámci toho core týmu je potřeba k zajištění technické stránky samotné výroby?
JT: Určitě. Ono to bylo i v rámci těch soutěží. Core tým je 6 lidí. Když je vyjmenuji konkrétně, je to od začátku konstruktér, to je člověk, který to v počítači navrhne do nějakého 3D modelu. Potom je to člověk, který to dokáže přetransformovat do jazyku pro tiskárny, aby si s tím tiskárny poradily, odborně se tomu říká sliceování, a tím se vytvoří data pro tiskárnu. No a pak z tiskárny fyzicky ty výtisky a všechny věci dohromady dává další kolega. Ten je nejenom zručný, co se týká montážních věcí a podobně, ale zároveň má přesahy do elektroniky. Velmi intenzivně pracuje i na akustických věcech, právě ve spojení s tím dalším kolegou.
Dále je pak nutný jakýkoliv cellista, zkrátka někdo schopný posoudit výrobek z pohledu profesionálního hráče. Tuto funkci zastává kolega Ondra, nicméně už ho čím dál víc nahrazuje kolegyně Blanka, která nám i na konec podcastu něco zahraje. A já tam působím jako manažer, který se to snaží řídit tak, aby to všechno fungovalo v nějakých termínech a v nějakém cash flow, finančních věcech a tak dál.
MZ: Jaký je váš byznys model? Jakým způsobem se snažíte dostávat vaše cella do světa?
JT: My jsme už od začátku věděli, že Česká republika je nám malá. Je tady omezené množství hráčů na cello. Celosvětově jsme si udělali průzkumy a odhady – a bádali jsme nad tím docela dlouho – je zhruba milion cellistů. To znamená poměr cellistů a violoncellistů je zhruba jedna ku šesti. Je šest milionů houslistů, tak milion cellistů je číslo, které jsme odhadli. V rámci České republiky jsme to odhadli na jednotky desítek tisíc, i to je samozřejmě trh, ale ten celosvětový je mnohem zajímavější.
My jsme na začátku, v únoru 2021, vyšli na trh pomocí crowdfundingové kampaně. Na portálu Hithit.com se nám během 45 dnů podařilo vydělat náš první milion. Říká se, že první milion je nejtěžší, tak ten už máme za sebou. A samozřejmě nám to mělo ukázat, jestli vůbec bude o to zájem. Takže nám to řeklo: „Něco jste udělali, lidé to oceňují, lidé to chtějí“. Teď se snažíme jít do světa a je to o to složitější v tom, že my českou mentalitu známe velmi dobře, ale v té zahraniční nemáme takové zkušenosti.
A proto se oslím můstkem dostávám k těm konzultacím. Je super, že můžeme využívat konzultace i tohoto typu. A i s agenturou CzechTrade, která nám pomáhá. Velmi nám pomohla s organizací veletrhu, který před 14 dny proběhl v italské Cremoně. Tam jsme získali spoustu nových kontaktů, spoustu nových zkušeností. Prodejci z několika zemí Evropské unie se nám ozvali a jsme teď v kontaktu. Je to postupné a postupnými kroky se snažíme dobývat celý svět.
MZ: Zjišťujete už, ono to samozřejmě asi bude u každé země trochu jiné, jestli je nějaký významný rozdíl z hlediska postupů nebo z hlediska toho, jakým způsobem cella prodávat mezi Českou republikou a dalšími zeměmi?
JT: Nějaké první signály máme, ale ty pramení ještě z historických zkušeností třeba mě samotného, když jsem ještě spolupracoval s jinými firmami. Já vím, že třeba německý trh je značně specifický v tom, že německý zákazník si málokdy koupí něco, co není od německé firmy, jsou docela hodně nacionální. To znamená, že pokud si někdo založí německou společnost, místní entitu, a klidně to vyrábí v Číně, je to v pohodě. Ale jakmile by čínská nebo česká či jakákoliv jiná firma chtěla prodávat napřímo, je to o hodně složitější. Takhle to mám nějakým způsobem „navnímané“ já. Je možné, že se mýlím. Ale právě proto děláme nebo řešíme konzultace právě s agenturami a v následujících dnech, které teď budou, tak chceme ještě více tuto aktivitu rozvinout a jednotlivé trhy si více osahat.
MZ: Vy jste říkal, že celosvětově existuje zhruba milion cellistů. Budete chtít, aby každý z nich si pořídil váš nástroj?
JT: To jsou smělé a odvážné plány. Ale ano, to je náš cíl.
MZ: Vy jste mluvil o tom, že už ve světě byly pokusy, jak vytvořit hudební nástroj na 3D tiskárně. Co může tato metoda výrobní technologie vůbec znamenat v segmentu hudebních nástrojů? Je možné, že výhledově se budou nástroje dělat třeba většinově tímhle způsobem? Nebo jak to vidíte?
JT: Já si myslím, že tato technologie umožňuje takovou krásnou věc, která se stala před těmi dvěma lety. To znamená, vy ráno máte nápad, přes den ho zpracujete, přes noc se vám vytiskne a druhý den ho máte k dispozici. Samozřejmě to chce nějakou energii, nějaké znalosti a tak dál. U nástrojů, které jsou sériově vyráběné samozřejmě pořád bude ta konvenční metoda, kdy se to dělá opravdu sériově. Tam to až tak moc nevidím. Ale v segmentu, kde je požadavek na výrobu na míru, tak je to opravdu takzvaně k nezaplacení, protože jste schopní velmi pružně a velmi rychle reagovat na potřeby toho zákazníka.
To u sériové výroby neuděláte. Tam máte deset tisíc kusů vyrobených v nějaké formě a přes to nejede vlak, a to musíte prodat. Tady si uděláte, co potřebujete za relativně krátký čas. Jste schopni vyvinout velmi sofistikovaný nástroj v závislosti na tom, kolik na to máte času, financí, lidí a peněz. A ještě bych to možná rozšířil o to, že se nám už i ozvali výrobci jiných hudebních nástrojů a chtějí s námi spolupracovat, protože my už máme dva roky zkušeností a tím pádem už nezačínáme na zelené louce. Byť je to úplně jiný nástroj, tak jsme schopni už teď se odrazit od něčeho a začít vyvíjet jakýkoliv nástroj, po kterém je poptávka.
MZ: To se určitě zeptám také. Teď bych ještě rád zůstal u tohoto, protože mě napadlo, že vy jste sice vyvinuli produkt, který je svým způsobem celosvětově unikátní, což by vypadalo, že z hlediska šance úspěchu na trhu je to skvěle otevřená pozice. Nicméně není tam to, že muzikanti jsou do určité míry konzervativní a řada z nich bude chtít preferovat klasické postupy, klasické dřevěné nástroje. Jak tohle vnímáte?
JT: My jsme si to mohli teď hodně takzvaně užít v té italské Cremoně. Pro lidi, kteří se v tom tak nepohybují, včetně mě ještě několik měsíců zpátky, tak to je Mekka všech houslařů a v podstatě tam každý druhý byl houslař. Jenom v naší veletržní budově okolo nás byly housle a violoncella v řádech stovek tisíců, milionů, i deseti milionů korun. Opravdu na vás dýchla atmosféra toho starého poctivého řemesla. A pak si to musíte dát do protipólu s tou dnešní dobou, která je trochu uspěchaná. Je taková, jaká je a nese s sebou právě i to, že ne každý si může dovolit nástroj za pět set, šest set, sedm set tisíc korun. Proto jsme tady my, jsou tady naše nástroje, které jsou levnější.
Právě my se snažíme nabídnout alternativu. To znamená, že pokud má někdo nástroj za půl milionu, tak my jsme schopni za násobně desetinové ceny udělat jeho kopii, aniž by si musel zvykat na nějaké jiné tvary. Ale s tím, že je schopen to poskládat do pouzdra o velikosti třeba houslí, což je poloviční oproti cellu. Stejně jako moje kolegyně, která potřebovala cvičit na hudební nástroj o půlnoci na hotelu, tak si ho vytáhla, poskládala, hodinu cvičila na koncert a nikdo z okolních hostů to nevěděl. Snažíme se tímto způsobem najít díru na trhu.
MZ: A jak na vás reagují nebo na vaši nabídku reagují třeba základní umělecké školy atd.? Jak se k tomu staví?
JT: Je to, jak jste už sám řekl, každý je jiný. To znamená, každý na to reaguje jinak a záleží na tom, jak moc je inovativní. My už jsme tady v České republice oslovili řadu inovativních lidí, protože jsme prodali už více než 100 kusů našeho nástroje. Nejenom tady v republice, ale po celém světě. A to jsou právě typy lidí, kteří jdou v našem podobném duchu a jsou ochotni i zariskovat, že tam budou nějaké drobnosti, které třeba nejsou hned úplně vyladěné a my na tom samozřejmě dále pracujeme. A jsou schopni a ochotni tímto způsobem uvažovat.
A pak jsou takoví ti konzervativní, pro které je to skoro svatokrádež, že něco takového jsme si vůbec dovolili udělat. A teď to hodně hyperboluji. S vyloženě negativními reakcemi jsme se nesetkali. Většinou lidé oceňují právě to, že jsme otevřeli nějaké nové téma, nějaký nový směr. A neříkám, že do pěti let tady se všechno bude dělat na 3D tiskárně, ale myslím si, že ten trend tady je.
MZ: Tím se dostáváme k tomu, co už jste taky zmínil, to jsou plány do budoucna. Bavili jsme o tom, že vás kontaktovali výrobci hudebních nástrojů a já mám dojem, že jsem někde četl, že jste se už i pokoušeli vyrábět jiný hudební nástroj. Tuším kontrabas. Je to tak?
JT: Ano, máme tam prototyp kontrabasu. Vždycky se nás ptají, a teď trochu odbočím: „Máte třeba i housle? Máte i třeba nějaké flétny?“ A já říkám, že bychom mohli mít, ale je to ekonomicky nevýhodné, protože v tom sériovém ranku je to mnohem levnější na výrobu. Ale u větších nástrojů, jako je třeba kontrabas, který je docela drahý a objemný, jsme to vyzkoušeli a zatím je to ve fázi prototypu. Soustředíme se teď na naši druhou modelovou řadu MyCello Premium, abychom mohli zákazníkům nabídnout to nejlepší, co teď momentálně umíme.
MZ: Ta druhá modelová řada bude v čem jiná? Co přinese nového?
JT: Je tam celá řada zásadních změn. Hlavní a jedna z nejdůležitějších je, že má karbonový, vyhlazený a vybroušený hmatník, takže pocit hráče už je naprosto nerozpoznatelný od klasických nástrojů. Má přímo na míru, tady v České republice, vyvíjený snímač. Dále nová elektronika a dávají se na to mnohem kvalitnější struny než na tu basicovou, základní řadu. Má kvalitnější komponenty, dolaďovače a tak dál. Je tam i jiná designová konstrukce, kdy pro stabilitu těla nástroje, tak je tam, tady můžu ukázat, ale posluchači to neuvidí, na boku taková stabilizační část, která pomáhá celkové pevnosti nástroje.
Ještě doplním, že když si profesionální hráč vzal MyCello Premium do ruky, tak říkal, že na toto už si dokáže představit, že by hrál. MyCello Basic je pořád ještě základ pro amatéry. Ale tady to je už záležitost, která se už blíží použití pro profesionální koncertování nebo třeba i záležitosti filharmonie a podobně.
MZ: Děkuji vám za rozhovor. Ať se daří.
JT: Taky děkuji.
