Na začátku byly dva výrobky, vzpomíná zakladatelka společnosti Alcaplast

Před dvaceti lety jste začínali se dvěma výrobky – napouštěcím a vypouštěcím ventilem. Jak se vaše produkce rozrostla do současnosti?
Ač se to nezdá, sanitární technika je nesmírně zajímavý a dynamický obor. V době, kdy jsme s manželem firmu zakládali, bylo naše odvětví zaplaveno slovenským zbožím. Od napouštěcích a vypouštěcích ventilů jsme se postupně propracovali k sifonům, modulům, plastovým a nerezovým žlabům, designovým splachovacím tlačítkům či venkovnímu a průmyslovému odvodnění.

Stali jste se největším českým výrobcem sanitární techniky a vyvážíte do 60 zemí světa. Které trhy jsou pro vás nejdůležitější?
To se velice těžko definuje. Prvořadou roli pro nás pochopitelně hraje český a slovenský trh. No a potom státy, v nichž jsme otevřeli pobočky – tedy Polsko, Rumunsko, Maďarsko, Bělorusko a Rusko. Rozrůstáme se však i směrem na západ – důležitým odbytištěm je pro nás Německo. Dále pak Blízký východ a v neposlední řadě i jihoevropské země. Zásadní je však zmínit, že každá země, ve které máme své zákazníky, je pro nás nesmírně důležitá.

Jaké manažerské vlastnosti byly pro vás nejdůležitější proto, abyste za dvě desetiletí dostali firmu tam, kde je dnes?
Cílevědomost, vytrvalost, schopnost a odvaha se správně rozhodnout. Důležité je však také stát si za svými zásadami, zároveň však ale zůstat otevřený nápadům a myšlenkám lidí, kteří s námi spolupracují. Po celou dobu se snažíme stát nohama pevně na zemi, pracovat na sobě a zlepšovat se.

České stavebnictví zůstává „nemocným mužem“ tuzemské ekonomiky. Věnují podle vás politici dostatečnou pozornost oživení a dlouhodobé stabilizaci tohoto oboru?
Domnívám se, že nikoliv. Stát skutečně stavebnictví podporuje naprosto minimálně. Je hned několik faktorů, které jeho rozvoji brání. Evropská unie připravila ideální prostředí pro nejrůznější sdružení a hnutí, jejichž cílem je zablokovat a následně zabránit další výstavbě. Plánům urbanizace měst a rozvoji developerského byznysu navíc stojí v cestě až neskutečná byrokracie, kdy k jakékoliv i menší výstavbě potřebujeme desítky mnohdy nesmyslných povolení nejrůznějšího typu.

Je to jediná příčina současného stavu?
V čem vidím další obrovský problém, dá se říci dokonce až katastrofu, je tuzemská infrastruktura. Tempo k dosažení jakéhokoliv pozitivního výsledku brzdí dálnice D1, která v podstatě celý systém naprosto paralyzuje. Jen pro zajímavost – někde jsem se dočetla, že zatímco v Rakousku je průměrné tempo zprovozňování nových dálnic čtyřicet kilometrů, v České republice pouhých pětadvacet. Myslím, že není třeba cokoliv dodávat.

Koncem loňského roku jste otevřeli novou výrobní halu. Už se vám podařilo nabrat všechny pracovníky na nově vzniklá místa?
Pracovní místa už máme v zásadě obsazená. Ráda bych však využila příležitosti a apelovala na český stát, aby konečně umožnil přístup na pracovní trh lidem z Ukrajiny a jiných zemí, kteří mají chuť a zájem u nás pracovat a dále se ve svém oboru rozvíjet. Nedostatek potenciálních kvalifikovaných zaměstnanců totiž vidím jako skutečně velký problém a vnímám jej jako limit pro další rozvoj výrobních firem.

Halu vytápíte systémem takzvané trigenerace. V čem spočívá přínos této ekologické technologie?
Systém trigenerace využíváme v hale C pro vytápění a chlazení. Vůbec poprvé jsme jej ozkoušeli v hale D, kde předčil naše očekávání. Tento unikátní systém vyrábí elektrickou energii spalováním zemního plynu. Ve velkém CNG motoru tak vzniká mnoho tepla, které je ve výměníku svedeno do vody. Právě prostřednictvím této vody se hala C bude v zimních měsících vytápět. V letních měsících potom teplo použijeme k výrobě chladné vody ke klimatizaci prostor haly a ke chlazení strojů.

Žádná firma, která udává tón ve svém oboru, se neobejde bez inovací. Kam směřují v oblasti sanitární techniky?
Jdeme cestou elektronizace, kvalitních materiálů, minimalismu a automatizace ve výrobě.

Dalibor Dostál