Naše Rajče: Inovace v zemědělství umožní vyrábět dostatek potravin pro planetu ve špičkové kvalitě

Proč je tak zásadní rozdíl mezi rajčaty z českých farem a těmi dováženými z Afriky a ze Španělska? A proč nejsou biopotraviny jen zábavou pro bohaté? Povídali jsme si o tom s Lukášem Rázlem, spoluzakladatelem a šéfem největšího tuzemského pěstitele rajčat, společnosti Naše Rajče.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 01:12 – Jak funguje moderní, na špičkových technologiích postavená farma
• 10:52 – Bez chemie a za využití zbytkového tepla či dešťové vody
• 15:12 – Levné, ale nekvalitní vs. dražší, ovšem zdravé potraviny
• 25:19 – Příběh projektu Naše Rajče
• 30:07 – Jak vypadá zemědělství budoucnosti
• 34:27 – Proč nejsou biopotraviny zábavou pro bohaté, ale nadějí (nejen) pro zemědělce

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Společnost Naše Rajče je největším pěstitelem rajčat v České republice. Jejich produkce tvoří přibližně osm procent české spotřeby. Jak zmiňuje Lukáš Rázl, 20–25 % rajčat, které se v České republice prodávají, jsou z kvalitní české produkce. Zdůrazňuje, že zde máme jedny z nejpřísnějších kontrol a podmínek, jaké na světě jsou. Zbývajících zhruba 75–80 % rajčat, se do Česka dováží, nejčastěji ze severní Afriky, z Maroka a ze západní Sahary.

Firmu Naše Rajče od klasického zemědělství odlišuje zejména to, že jsou díky špičkovým technologiím schopni efektivně fungovat s velmi malým množstvím lidí na velmi malém množství nebo rozsahu půdy. Jejich systém stojí na tzv. hydroponickém pěstování, kdy rostliny neklíčí v půdě, ale mají kořeny ve vodě.

„Skleníkové zemědělství je založené na tom, že musíte pro rostliny vytvořit prostředí, které je pro ně optimální. A když chcete, aby vám rajčata vynášela co nejlepší úrodu, jaká je možná, tak se musíte snažit, aby ty rostliny byly šťastné. Doslova a do písmene,“ říká Lukáš Rázl.

Aby bylo možné vypěstovat rajčata v takovém množství, s takovou chutí a v takové kvalitě, je nutné všechno kolem nich nastavit na optimum. A to ne z pohledu člověka, ale z pohledu rostlin. „Musíte vytvořit všechno, co si ta rajčata pod pojmem ráj představují. Rajče je rostlina, která původně pochází z mexické džungle, takže musíte vytvořit podmínky, ve kterých se rajče po miliony let vyvíjelo a ve kterých se cítí nejspokojeněji. To znamená, když přijdete k nám do skleníků, tak nejenom složení atmosféry, ale i složení světla, vody, teplota, vlhkost, to všechno se co nejvíce blíží tomu, jak si to rajče pro sebe představuje ideální prostředí,“ popisuje Lukáš Rázl.

K tomu, aby bylo prostředí dokonale vyvážené, používají ve firmě Naše Rajče moderní technologie. Na 11 ha pěstují zhruba 176 000 rostlin, které mají i 15 nebo 18 m na délku. K tomu, aby rostliny dostaly všechno, co potřebují, je potřeba počítač, který koordinuje závlahu, složení atmosféry, světlo a časování. Jak ale zdůrazňuje Lukáš Rázl, ve skutečnosti je počítač pouze služebníkem. „Nad ním nadále zůstává člověk, agronom, sedlák, který tomu opravdu rozumí, který s těmi rajčaty ráno vstává, večer chodí spát a dýchá s nimi. A to je základ celého toho byznysu. To znamená, bez lidí to nejde.“

Další poměrně pozoruhodnou věcí je, že ve firmě Naše Rajče nepoužívají chemické postřiky, ale využívají hmyz. Každá rostlina má své škůdce, kteří rostlinám ubírají sílu a energii. Jak popisuje Lukáš Rázl, čelit škůdcům je možné dvěma způsoby. „Ten první je, že použijete chemii tak, jako se chemie používá třeba v jižní Evropě, anebo v severní Africe, a to dokonce i velmi tvrdou chemii. Nebo to naopak uděláte tak, jak to děláme u nás. To znamená, že to udržíte v biologické ochraně.“

Biologická ochrana spočívá v tom, že si na hmyzí škůdce pořídíte jiný hmyz, který je loví. „Jsme schopni nasadit si vajíčka hmyzích predátorů a pěstujeme si tam potom takové hmyzí tygry, kteří sežerou brouky, které ve skleníku nechcete. Výhoda toho celého je, že nepotřebujete chemii. Máte to čisté, je to podle přírody, která ve vašem skleníku vládne. Nevýhodou je, že to není jednoduché. Stojí to dost peněz a potřebujete na to lidi, kteří tomu rozumí a takových lidí není dost,“ řiká Lukáš Rázl.

Firma využívá své polohy poblíž elektrárny a využívá zbytkové teplo, které elektrárna produkuje. „Odpadní teplo, které by jinak přišlo nazmar, využíváme pro naše rostliny celý rok. To teplo bohužel není zadarmo, samozřejmě stojí spoustu peněz i tak. Ale bezesporu je to klíčová položka v energetické bilanci, upřesňuje Lukáš Rázl. Využívat se ve firmě snaží také dešťovou vodu, která naprší na střechy skleníků. Na rozloze 11 ha se jedná o velké množství vody, které jsou schopni zachytit, uskladnit a použít. Dešťová voda totiž je, podle Lukáš Rázla, pro rostliny vždycky to nejlepší.

Čím se ve firmě Naše Rajče inspirovali na Slovensku, v Maďarsku i Nizozemí? Čím přispívají světovému biotechnologickému výzkumu? Jak vidí budoucnost zemědělství? A hrozí nám nedostatek potravin? To se dozvíte, když si pustíte celý rozhovor.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Lukášem Rázlem

Jak funguje moderní zemědělská farma, která díky špičkovým technologiím pěstuje tzv. šťastné rostliny rajčat bez chemie a ve vysoké kvalitě, a ještě přitom bojuje proti globálnímu oteplování? Proč je tak zásadní rozdíl mezi rajčaty z českých farem a těmi dováženými z Afriky nebo ze Španělska? A proč nejsou biopotraviny jen zábavou pro bohaté? Povídali jsme si o tom s Lukášem Rázlem, spoluzakladatelem a šéfem společnosti Naše Rajče, největším tuzemským pěstitelem rajčat.

Martin Zika: Naším hostem je dnes Lukáš Rázl, jak on sám říká, hrdý český sedlák a zároveň zakladatel projektu Naše Rajče. Dobrý den, vítám vás tady.

Lukáš Rázl: Dobrý den. Je mi velkou radostí být u vás.

MZ: Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že v budoucnu budou zemědělci „muset“ svoje produkty pěstovat a vyrábět podobným způsobem, jako to dneska děláte vy. Já jako laik mám pocit, že to, jak to děláte vy, je opravdu hodně odlišné od toho konvenčního přístupu k zemědělství. Pojďme si úvodem představit, co všechno vy dneska děláte jinak, než jak je to běžné.

LR: Tak dobrá, já začnu zeširoka. Naše Rajče je největší pěstitel rajčat v České republice. My dnes pěstujeme tolik rajčat, že to nasytí řekněme osm procent české spotřeby za rok. Osm procent celé spotřeby, která se prodá přes řetězce, pochází z našich skleníků. Doufáme, že to není konečné číslo. Rádi bychom se do budoucna ještě rozšířili.

Myslím si, že to, co nás odlišuje od toho klasického zemědělství, je, že jsme schopni to dělat s velmi malým množstvím lidí na velmi malém množství nebo rozsahu půdy. Jsme schopni to dělat ve špičkové kvalitě a na technologii, která patří skutečně do světové špičky. Takže zjednodušeně řečeno, Naše Rajče je zemědělská firma, která pěstuje rajčata a já si myslím, že stále více než jenom obyčejným zemědělcem, je to vlastně biotechnologická firma. Jsem velmi hrdý na to, že se nám tento projekt podařilo postavit na nohy, a že ho tady dneska máme.

MZ: Pojďme to ty jednotlivé položky rozebrat podrobněji. Ten systém stojí na tzv. hydroponickém pěstování, to znamená, že rostliny neklíčí v půdě, ale jsou ve vodě. Přibližte to, prosím. V čem to je? Jak získávají živiny a jak to funguje?

LR: Skleníkové zemědělství je založené na tom, že musíte pro rostliny vytvořit prostředí, které je pro ně optimální. A když chcete, aby vám rajčata vynášela co nejlepší úrodu, jaká je možná, tak se musíte snažit, aby ty rostliny byly šťastné. Doslova a do písmene.

MZ: Co to znamená?

LR: Já dávám často příklad: když chcete zaběhnout 100 m za devět vteřin jako Usain Bolt, tak musíte být v naprosté psychické pohodě, musíte být výborně najezený, vyspán, musíte mít radost ze života, nesmíte mít žádnou depresi a musíte být rád na světě a rád běhat. Kdyby náhodou Usain Bolt cokoliv z toho, co jsem teď řekl, neměl k dispozici, tak by tu stovku nikdy býval nezaběhl tak rychle, jako jí běhával.

A to samé se týká i nás a těch rajčat, která pěstujeme. Pokud chceme, abychom rajčata dokázali vypěstovat v takovém množství, s takovou chutí a v takové kvalitě, tak musíme všechno, co kolem nich je, nastavit na optimum. Rád říkám, že musíme na místě vytvořit doslova rajčatový ráj. Ale ráj nikoliv z pohledu lidí, jak se díváme na ráj my, vy, já nebo kdokoliv jiný, ale ráj z pohledu rostlin.

MZ: Jak ten ráj tedy vytváříte?

LR: Musíte vytvořit všechno, co si ta rajčata pod pojmem ráj představují. Dám konkrétní příklad. Rajče je rostlina, která původně pochází z mexické džungle, někde z Yucatanu, takže musíte vytvořit podmínky, ve kterých se rajče po miliony let vyvíjelo a ve kterých se cítí nejspokojeněji. To znamená, když přijdete k nám do skleníků, tak nejenom složení atmosféry, ale i složení světla, vody, teplota, vlhkost, to všechno se co nejvíce blíží tomu, jak si to rajče pro sebe představuje ideální prostředí. A to je vlastně ta yucatanská džungle. Takže nejenom pěstování ve vodě a její složení, ale i všechno ostatní, co s tím souvisí.

MZ: To, co jste teď popisoval, aby to prostředí bylo dokonale vyvážené, to vám tam zajišťuje poměrně moderní technologie, řídí to nějaký počítač.

LR: Bez počítačů to nejde a ty počítače jsou naprosto zásadní. Já nejdřív budu mluvit o těch počítačích, protože na těch to hodně stojí, a pak vám to na závěr celé shodím a řeknu, že všechno stejně souvisí a závisí jenom na lidech. Takže nejdřív k těm počítačům.

Podívejte, je to obrovský prostor, který sám má asi zhruba 11 ha. To znamená, že máte 11 ha, na kterých vám roste zhruba 176 000 rostlin a ty rostliny jsou obrovské. Rajče je liána, takže roste celý svůj život. Rajčata mají klidně třeba 15 nebo 18 m na délku, jsou to obrovské rostliny. Máte jich tam opravdu 176 000 a postarat se o ně, aby prostě všechno dostala všechno to, co mají, bez počítačů prostě opravdu nejde.

Takže vy jste pomocí počítače schopen koordinovat závlahu, složení atmosféry, světlo a časování. Aby ty rostliny dostaly vždycky to, co mají v ten správný čas. A to bez počítače nejde. No, ale pak přijde to, co jsem řekl dopředu, že to shodím. Pak přijde otázka toho, kdo to všechno řídí a kdo ten „hloupý počítač“ nastaví a neustále koriguje, aby dělal to, co má.

No, a to je člověk. Bez člověka to prostě nejde, takže ve skutečnosti je počítač pouze služebníkem a tím pádem tam nadále zůstává člověk, agronom, sedlák, který tomu opravdu rozumí, který s těmi rajčaty ráno vstává, večer chodí spát a dýchá s nimi. A to je základ celého toho byznysu. To znamená, bez lidí to nejde.

MZ: Když ještě zůstaneme u jednotlivých součástí vašeho systému, konkrétně třeba u té hydroponie. Možná by bylo dobré vysvětlit vzhledem k tomu, že ty rostliny jsou ve vodě, jakým způsobem získávají živiny?

LR: Ony koření v rohožích. Ty rohože jsou například z kokosového substrátu. V nich jsou kořeny pevně zachycené. Do těch rohoží musíte soustavně dodávat vodu, do které musíte dodávat živiny, které ta rostlina potřebuje. A to samozřejmě řídí ten počítač tak, jak mu to ten agronom přednastaví. Ale to, co se odehrává klíčového z hlediska výživy té rostliny, se neodehrává dole, ale odehrává se nahoře. Tím vám nechci utéct z otázky, klidně se potom k tomu znovu vrátíme.

Tím nahoře myslím fotosyntézu, která probíhá v listech rostlin. Drtivou většinu energie totiž ta rostlina získává z fotosyntézy a všichni máme obecnou představu ze školy, o co jde, ale řekněme si to natvrdo. Fotosyntéza je, že vezmete ten zlý skleníkový plyn CO₂, který všude tady kolem nás je, a pomocí slunečního záření ho rostlina rozbije na uhlík a kyslík, CO₂ na uhlík C a kyslík O₂. Uhlík použije následně k výstavbě svého těla a kyslík to je vlastně energie. Ta je pohonem, na který rostlina jede.

A pokud chcete přispět k boji proti globálnímu oteplování, tak potřebujete hodně zelené hmoty. Pokud máte zelenou hmotu, která je hodně aktivní, jako jsou právě rajčata u nás ve sklenících, tak odbourají obrovské množství skleníkového plynu CO₂. To znamená, že doslova v našich sklenicích, jako jedna z mnoha aktivit, ke kterým tam dochází, je mimo jiné i boj proti globálnímu oteplování. Protože naše rostliny nejen, že snižují produkci CO₂, ale oni přímo rozkládají CO₂, který je v atmosféře. Abych to posunul ještě dál, pro vaši ještě lepší informaci. Je to tak, že kdybych ty rostliny nechal ve skleníku a zavřel okna, tak zhruba za půl hodiny snědí ty rostliny všechen CO₂, který v tom skleníku je přírodní cestou.

MZ: Čili vy ho tam dodáváte?

LR: Vy ho musíte do toho skleníku dodat, protože jinak ty rostliny by tam neměly co jíst. Nebyl by tam dostatek CO₂. To znamená, že my musíme CO₂ paradoxně kupovat. Ačkoliv v celé Evropě všichni neustále bojují a brojí proti CO₂, tak ho není dostatek, my ho musíme za poměrně drahé peníze kupovat a do toho skleníku dodávat. Jsou to tisíce tun CO₂, které takhle musíme našim rostlinám naservírovat, aby nedostaly hlad.

MZ: Další poměrně pozoruhodnou věcí je, že nepoužíváte chemické postřiky. Jestli jsem to správně pochopil, používáte něco jako „hmyzí ochranu“? Máte tam nějaké brouky, kteří hubí ty špatné brouky, kteří by mohli ty rostliny poškodit. Chápu to správně?

LR: Chápete to naprosto správně. Víte, každá rostlina má svoje škůdce, má svoje nepřátele. A když se budeme bavit o těch hmyzích nepřátelích, o těch hmyzích škůdcích, tak si je představte jako určité býložravce. Třeba mšice, které tam na těch listech jsou a pasou se. To samozřejmě rostlinám nedělá dobře, přicházejí o svoji sílu a energii. Zatímco škůdců je čím dál víc, tak rostliny chřadnou. Můžou vám je také doslova sníst.

Vy tomu můžete čelit dvěma způsoby. Ten první je, že použijete chemii tak, jako se chemie používá třeba v jižní Evropě, anebo v severní Africe, a to dokonce i velmi tvrdou chemii. Nebo to naopak uděláte tak, jak to děláme u nás. To znamená, že to udržíte v biologické ochraně. Biologická ochrana je, že se podíváte, jaké hmyzí škůdce tam máte a pořídíte si, podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, jiné brouky, kteří jsou predátory. A ti loví ten hmyz, který vám tam škodí.

Takže my jsme schopni nasadit si vajíčka hmyzích predátorů a pěstujeme si tam potom takové hmyzí tygry, kteří sežerou brouky, které ve skleníku nechcete. Výhoda toho celého je, že nepotřebujete chemii. Máte to čisté, je to podle přírody, která ve vašem skleníku vládne. Nevýhodou je, že to není jednoduché. Stojí to dost peněz a potřebujete na to zase zpátky ty lidi, kteří tomu rozumí a takových lidí prostě není dost.

MZ: Ještě když se bavíme o tom vašem systému, rád bych zmínil, že zachytáváte dešťovou vodu, kterou potom využíváte k zalévání a také, protože vaše skleníky stojí poblíž elektrárny, využíváte zbytkové teplo z té elektrárny. Vy jste to zmiňoval: udržitelnost a snaha dělat něco proti globálnímu oteplování. Čili předpokládám, že tohle všechno byly vaše záměry. Udělal jste to cíleně, aby to skutečně mělo tady ten efekt?

LR: Určitě. Většinou potřebujete k jakékoliv lidské činnosti energii. V zemědělství to platí dvojnásob a dvojnásob to platí i v případě, že pěstujete rajčata, jako my, celý rok. Hledali jsme zdroj energie, na začátku zejména tepelné energie, který by k tomu byl vhodný. Našli jsme zdroj v podobě elektrárny, která má velké množství odpadního tepla. Odpadní teplo, které by jinak přišlo nazmar, využíváme pro naše rostliny celý rok. To teplo bohužel není zadarmo, samozřejmě stojí spoustu peněz i tak. Ale bezesporu je to klíčová položka v energetické bilanci. To je využití odpadního tepla.

Co se týká vody, samozřejmě, že voda je vždycky vzácný statek a my všechnu vodu, co naprší na střechy našich skleníků, a říkám, je jich 11 ha, takže je to spousta střech a spousta vody, tak my se snažíme všechno vždycky zachytit, zaskladnit ji a použít. Protože jak každý zahrádkář ví, jak každá babička, která pěstuje nějakou zeleninu na zahrádce, ví, tak dešťová voda je pro rostliny vždycky to nejlepší. Prostě jim chutná. Je to dobrá voda. Dešťová voda i to zbytkové teplo jsou vždycky důležité.

MZ: Jak jste říkal, snažíte se, aby vaše rajčata byla šťastná. Čili jsou bez chemie atd., ale zároveň platí to, že když si je budu chtít koupit, tak jsou o něco dražší než ta konvenční rajčata. Zajímá mě, jak to zákazníci vnímají? Vy jste říkal, že zabezpečujete zhruba 10 % tuzemského trhu s rajčaty čili na odbyt asi jdou.

LR: Na odbyt si nemůžu stěžovat. Není to 10 %, je to zhruba 8 %, ale určitě zaplaťpánbůh. Nevím, jestli to můžu tady zaťukat na dřevo, abych tady neudělal na mikrofon příliš velký ruch, ale my jsme zhruba asi na rok dopředu vyprodaní. Takže já si opravdu nemůžu stěžovat na nezájem lidí o naše rajčata. I z toho titulu bychom byli rádi, kdybychom jich do budoucna byli schopni vypěstovat ještě o něco víc.

Když se dnes podíváte na to, co lidi v České republice, a zůstaneme jenom v těch rajčatech, jedí, tak zhruba 20–25 % rajčat v Čechách, je české produkce. Jsou vypěstované buďto u nás, anebo u našich kolegů na Moravě, kteří to pěstují ve velmi podobné kvalitě jako my. Snaží se o podobnou kvalitu. A máte to vypěstované v jedněch z nejpřísnějších kontrol a podmínek, jaké na světě máte. Protože Česká republika je z hlediska kontroly potravin opravdu nesmírně přísná. Je to jeden z nejpřísnějších trhů na světě.

No, a pak máte zhruba 75–80 % rajčat, která se do České republiky dováží. Největším teritoriem, odkud k nám přichází nejvíc rajčat, je severní Afrika: rajčata z Maroka a ze západní Sahary. Tam je kvalita rajčat úplně odlišná. Jste v úplně jiném světě a máte úplně jiný produkt. Já často říkám, že nesouhlasím s tím, jak se tady v uplynulých letech projevovaly takové ty tendence, že budou povinné kvóty na české potraviny atd.

Já s tím nesouhlasím. Já si myslím, že lidé by měli mít svobodu, aby si vybrali, co chtějí jíst. Ale když máte svobodu, abyste si řekl, jestli chci takové nebo onaké rajče, měl byste k tomu mít základní informace. Měl byste vědět, jaký v tom je rozdíl.

MZ: A mají podle vás dnes lidé tyto informace?

LR: Já si myslím, že někdo ano, někdo ne. Obecně si myslím, že těch informací tolik mezi lidmi není, protože klíčové, co bych řekl, je, že když si koupíte rajče ze severní Afriky, tak to rajče je levné. Když si koupíte rajče české, tak bude vždycky dražší. Ale pokud si koupíte rajče české, tak bude velmi kvalitní, bude sklizeno zralé.

U nás je to tak, že my sklízíme, jako dnes přes den, odpoledne to odveze kamion do řetězce a druhý den ráno to máte na krámě. To znamená, že v podstatě můžete mít už do 12, nejpozději do 24 hodin od okamžiku, kdy se to rajče utrhne, tak ho máte na krámě pro zákazníka připravené k nákupu. Pokud koupíte rajče ze severní Afriky, tak je potřeba si uvědomit, že to rajče sem jede 10 –⁠ 14 dnů autem.

MZ: Takže se sklízí nezralé.

LR: Musíte ho utrhnout zelené. Ta rajčata se tam trhají zelená nebo jenom slabě zabarvená. Ona veškerou červenou barvu dozrají v průběhu toho transportu, kdy jedou v temném kamionu napříč Evropou. To je jenom ale jeden z prvních aspektů. Ten další aspekt je, že v severní Africe, kde je celý rok teplo, je obrovský tlak škůdců. Obrovský, mnohem větší než u nás. Nám na rovinu pomáhá zima, protože přes zimu ti škůdci venku vždycky dostanou zabrat, a přece jenom hodně nám to pole umožní v tom tlaku těm škůdcům stát v cestě.

MZ: Takže intenzivní chemie.

LR: Oni v té severní Africe, ale i v jižním Španělsku, jinak než za pomoci brutální chemie, nejsou rajčata schopni vypěstovat. Takže je si potřeba říct, že ta rajčata k vám dojedou sice červená, ale jinak nezralá. Dojdou k vám vypěstovaná na chemii. A teď pozor, tu chemii v nich už nezjistíte, protože ta chemie je dnes velmi inteligentní. Ona vám zoxiduje, vyvane, vyvětrá.

To znamená, že pokud rajčata k vám jedou 10 nebo 14 dnů kamionem, tak pak už tu chemii v nich nenaměříte. A je jenom na vás, jestli ta rajčata chcete jíst nebo ne. Ale věřte mi, že kdybyste viděli, v jakých podmínkách se to tam pěstuje, já jsem se tam na to jel podívat, tak byste opravdu nejenom zvážil, jestli to budete jíst, ale v některých případech, jestli na to vůbec chcete sahat.

MZ: Když se budeme bavit konkrétně: kdybychom vedle sebe položili ta dvě rajčata, tak vy jste říkal, že ta chemie oxiduje, zmizí z toho produktu. Asi tam bude velký rozdíl v chuti, ale co ty další věci? To znamená, že nějaký obsah živin atd. Tam budou asi rozdíly?

LR: Určitě. Říká se tomu nutriční hodnoty, protože na nutriční hodnoty v rajčatech samozřejmě potřebuje ta rostlina čas. Většinou v té rostlině vznikají v úplně poslední fázi vzniku toho plodu. Pokud to rajče utrhnete řádově 10 nebo 14 dní před okamžikem jeho zralosti, tak tomu rajčeti odepřete, aby se v něm všechny hodnotné látky, kvůli kterým například zeleninu jíme, skutečně vyvinuly.

Takže já si myslím, že to jsou klíčové věci, které by lidé měli vědět, aby si řekli, něco je levné a něco je dražší, ale to dražší je kvalitnější. Já si můžu říct, že nechci dražší věci, vezmu si levnější, ale musím vědět, proč to beru. Musím si uvědomovat, že nejím kvalitní stravu. Jediné, co bych řekl, ať mají lidé svobodu, ať si vyberou. Myslím, že každý rodič, každá máma, každý táta, který má děti, jako mám děti já, tak by si měl říct, jestli radši těm dětem dá o trochu méně zeleniny, ale bude vědět, že ta zelenina je dobrá, anebo mu jde jenom o peníze.

MZ: Když se vrátím k otázce, kterou jsem položil před chvílí. Co se týká odbytu vašich rajčat a rajčat z podobných farem, jak jste zmiňoval, znamená to tedy z vašeho pohledu, že ten podíl lidí, pro které není cena jediný faktor a že přemýšlejí nad tím, co tím pádem si kupují, roste. Protože ono se hodně říká, že lidé se často rozhodují na základě ceny, že je zajímá nejnižší cena a podle toho nakupují. Jak to vnímáte?

LR: Já začnu zeširoka. Já si myslím, že se svět hodně mění. Nejenom u nás. Mění se prostě všude v Evropě, v Severní Americe, v celém tom vyspělém světě a zjednodušeně končí globalizace. Projevuje se to v různých oborech různě. U nás se to projevuje konkrétně tím, že kdybyste se třeba v devadesátých letech zeptal českých hospodyněk, maminek a žen, protože popravdě řečeno primárně o tom, jaká zelenina a jaké ovoce se nakupuje, nerozhodují muži, říkám tady jako chlap, ale rozhodují to ženy.

Když by šly na nákup v devadesátých letech a dal byste jim na výběr, jestli si chtějí koupit zeleninu lokální, místní, anebo jestli ji chtějí z té severní Afriky, o které jsme před chvilkou hovořili, tak v těch devadesátých letech, kdy globalizace byla na vrcholu nebo možná ještě před vrcholem a stále na vzestupu, tak v té době vám řekly: vždycky z jižního Španělska, vždycky z Maroka, ze Sahary. To bude nádhera, to chceme.

Ale něco se stalo. Ta globalizace je dneska na rychlém sestupu a dnes to lidé obecně vnímají tak, že to, co je lokální, je velmi často mnohem lepší než to, co k vám dorazí z dalekých krajů. Zrovna u zeleniny a obecně i u ovoce to platí prostě dvojnásob. To se netýká tedy jenom nás, to je všude jinde. Pokud se pojedete podívat do Německa, tak zjistíte, že v Německu je německé rajče mnohem dražší než třeba jen holandské rajče z druhé strany německo-holandské hranice. Protože Němci jsou přesvědčeni, že to německé rajče bude pro ně to nejlepší.

Když přijedete vedle do Rakouska, tak Rakušani řeknou, že to rakouské rajče je ještě mnohem lepší než to německé. To jádro to bere v tom, že prostě opravdu jedna věc je psychologická stránka věci, ale ta faktická je, že když to vypěstujete v místě, kde se to sní, tak to máte druhý den v krámě. Což pokud to vezete přes půl Evropy nebo ještě z větší dálky, tak už tu čerstvost nikdy nedohoníte.

MZ: Pojďme teď k vaší firmě. Můžete přiblížit, jak vůbec vznikla myšlenka dát dohromady takovýto projekt? Jaká byla vize na začátku? S čím jste do toho šli?

LR: My jsme do toho na rovinu šli tak, že jsme s mým společníkem Vláďou Šmalcem seděli a bavili jsme se o tom, že existuje odpadní teplo, které by bylo vhodné nějakým způsobem využít. A o tom, jaký projekt, jaký program pro to najít. A protože jsme už předtím nějakou dobu, s ohledem na předchozí byznys, který jsme dělali, tyto věci poměrně intenzivně řešili, tak jsme měli na to jednoduchou odpověď, a ta byla: skleníky, rajčata, zelenina, celoroční pěstování a nápad na projekt byl na stole. No, a pak už to bylo jenom spoustu práce to dát dohromady a postavit to a rozeběhnout.

MZ: Kde jste vzali know how toho systému, jak je dnes? Měli jste nějakou inspiraci nebo jste k tomu dospěli postupnými kroky? Nebo jak to probíhalo?

LR: Naprosto klíčové je, že nám se podařilo dát dohromady tým velice zkušených lidí. Bohužel v Čechách není žádná velká historie nebo velká zkušenost z hlediska skleníkového pěstování, takže jsme se museli poohlédnout v zahraničí. Ten základní tým tvořili a tvoří moji kolegové ze Slovenska a z Maďarska, protože to jsou velmoci v pěstování zeleniny a opravdu tam je nepřerušená dlouhodobá historie několika set let.

A moji kolegové jsou prostě odborníci na slovo vzatí. S nimi jsme ten projekt začali potom od píky pomalu stavět, řekněme, cihlu k cihle. Co se technologií týče, tak z významné části je to celé spoléhá na technologie, které jsou vyvinuté v Holandsku. Holandsko je z hlediska skleníků naprostá světová velmoc. Já to můžu přirovnat: to je něco jako Saúdská Arábie v ropě. Holanďani jsou naprostá světová špička v technologiích, které s tím pěstováním souvisí. Od světla, řízení klimatu, atmosféry, závlahy, to všechno prostě opravdu mají špičkové.

MZ: Pardon, že vám do toho skáču: Nizozemsko je poměrně daleko, i pokud jde o aspekty udržitelnosti a ekologického přístupu.

LR: Určitě, ale velmi zjednodušeně, když to vezmete: v Holandsku, máte přes 2000 hektarů skleníků, ve kterých se pěstují jenom rajčata. V České republice je to něco málo přes 50 hektarů. Holandsko je rozlohou zhruba země srovnatelná s Českou republikou, takže opravdu Holanďani jsou v tomto směru naprostá světová špička.

A co mi dělá radost. Jezdíme neustále do světa. Letos v březnu byli moji kolegové na docela dlouhé stáži v Severní Americe, v Kanadě a v USA. Byli tam pozváni Philipsem, což je světová nadnárodní firma, která se mimořádně profiluje právě třeba ve skleníkovém byznysu, aby se podělili o svoje znalosti a poznatky v tom, čím jsme přispěli a přispíváme ke světovému vývoji. Tou je právě biotechnologická část. To je to, o čem jsme mluvili. To je o pěstování hub na kořenech rostlin, protože to je něco, co si myslím, že umíme velmi dobře.

A když přijedeme do Holandska nebo kamkoliv jinam, tak mám radost, protože umíme něco, co oni neumí a můžeme recipročně se zase pro změnu pochlubit něčím my a přispět do té výměny názorů a argumentů. Takže není to jenom jednosměrný transfer technologií ze západu na východ, ale něco jsme si vymysleli tady u nás ve střední Evropě taky my sami.

MZ: Nenechali jste si to patentovat?

LR: To jsou věci velmi specifické. To, že vám nějaká konkrétní houba, která je ale všude tady kolem vás, dělá velmi dobře zrovna té které odrůdě rajčat, to se těžko patentuje. To je otázka znalostní. Je to trošku něco jiného, než že jenom víte, jak se zkonstruuje mobilní telefon a namalujete výkres. To je otázka trochu jiná.

MZ: Já se chci ještě zeptat k těm začátkům: když se na to teď podíváme z celkového pohledu, tak je tam jednoznačný a významný důraz na šetrné způsoby nebo na šetrné technologie. Hrálo to roli už na začátku? Šli jste do toho tady s tím? Nebo tam šlo opravdu hlavně o byznys?

LR: Ne, ne. Od samého počátku. Víte, my jsme si hned na začátku řekli, co je budoucnost zemědělství a ta budoucnost zemědělství se velmi promění. My dneska stále ještě vnímáme to zemědělství prizmatem těch obrovských lánů obilí nebo kukuřice, po kterých jezdí obrovské traktory a rozrývají tu zem. Ale v podstatě to zemědělství s výjimkou toho, že dnes používá hnojiva, herbicidy, pesticidy a využívá místo tažné síly zvířat traktory, tak je to pořád to samé zemědělství.

My jsme si od samého začátku řekli, že chceme udělat něco, co půjde hodně rychle směrem k budoucnosti. Když se podíváte na to, jak málo lidí u nás pěstuje rajčata, tak uvidíte, jak je u nás obrovská produktivita práce, která nás do té budoucnosti posouvá.

Zjednodušeně řečeno, máme dnes méně než sedm lidí na jeden pěstební hektar. Je to strašně efektivní a produktivní byznys. Takže my jsme si na začátku řekli ano, zemědělství, ale špičkové zemědělství. Zkusíme ho udělat opravdu na světové úrovni. Takto na začátku jsme si dali tu maximu a snažíme se za tou hvězdou putovat.

MZ: K té budoucnosti se určitě dostaneme, na to se chci zeptat také. Ještě bych zůstal u těch začátků. Jak dnes hodnotíte ten několikaletý vývoj? Jak jste spokojen s tím, čeho se vám podařilo dosáhnout a jak těžké to bylo?

LR: Zemědělství je strašně těžká věc. Každý sedlák vám to řekne, protože ač třeba v našem případě se snažíme co nejvíc dostat životní prostředí našich rostlin do našich rukou, tak stále příroda je nesmírně mocná. Stále příroda, anebo chcete-li pánbůh, to už je jedno, vládne nám všem.

Každý den je sedlák v přímém boji někdy s přírodou na své straně, někdy s přírodou proti sobě. Někdy je příroda na obou dvou stranách, protože ona je tak mocná, že si dělá, co chce a opravdu to není jednoduché. Každý sedlák, který pěstuje potraviny nebo prostě vyrábí potraviny jako potravinář, si zaslouží respekt, protože to, co dělá, opravdu není jednoduché.

Je to každodenní boj a stres. Je to potřeba takto říct, protože lidi si myslí, že sedláci to mají jednodušší, že jednou za rok poorají pole a pak to už jenom poklidí a mezitím se nic neděje. Opak je pravdou. Je to tvrdá dřina. U nás je to stejně tak. Každý den se něco stane, něco přihodí, musíte tomu čelit.

MZ: Takže když se zeptám, s čím se nejvíc potýkáte, tak je to příroda?

LR: Příroda. Samozřejmě vždycky je to příroda. Vždycky je příroda i ten spojenec i ten protivník a vždycky dohromady. Vy se samozřejmě snažíte jí přitáhnout co to jde k sobě, na svoji stranu, ale věřte mi, že to je krušné. Takže snažíme se, chceme se dál rozvíjet. Ten zájem je veliký, ale je to boj.

MZ: Vy jste před chvílí mluvil o budoucnosti zemědělství. Já jsem viděl na vašem linkedinovém účtu, že jste někdy v dubnu přednášel jste na Sustainability Summitu. Co jste tam říkal? To nejdůležitější.

LR: Já jsem říkal, že pro mě je v současné době hrozně paradoxní debata o biopotravinách. Biopotraviny jsou velmi často vnímané jako zábava pro bohaté nebo pro biomatky z Prahy, které nevědí roupy coby, tak si nakoupí trochu biopotravin. Ale kromě toho, že to je strašně drahé, většinou i ošklivé a málo chutné, tak nic jiného biopotraviny nejsou, ale neustále se o tom mluví.

Je to takový jednorožec: nikdo ho pořádně neviděl a nezná. Já říkám, že na biopotraviny je potřeba se dívat trochu jinak. Je potřeba se na ně dívat jako na něco, co je přínosem a výzvou, na které jako sedlák můžete dokonce vydělat peníze, protože to je to, co přesně děláme my. Na naše rostliny nepoužíváme chemii, ale máme bio ochranu a naše škůdce hubíme pomocí hmyzích predátorů a na kořenech pěstujeme houby. Tohle všechno je využívání přírody a nepotřebujete k tomu tu chemii a vypěstujete to.

Vypěstujete to prostě za pomocí přírody a přírodních procesů, takže de facto děláte bioprodukci. Tu bioprodukci neděláte proto, abyste měl značku, ale proto, že pro vás, jako pro sedláka, je to výhodné. Protože to vypěstujete možná ve finále efektivněji: buď levněji, nebo ve větším množství, nebo je to chutnější, nebo je o to větší poptávka, protože lidi tu chemii jíst nechtějí. Takže nejde o to, že to je nějaká politika, kterou tlačí stát, aby byly biopotraviny.

Myslím si, že bio by mělo být zájmem samotných sedláků, aby se do toho bio dostali, aby opustili konvenční představy, že jenom chemie vede k lepším výnosům, protože to není pravda. A aby se na tu svoji sedlačinu zkusili podívat jiným pohledem. Protože ve finále to ocení oni, protože se jim bude lépe dělat ten jejich zemědělský byznys, ale také to ocení nakonec i zákazníci. Dostanou kvalitnější, a překvapivě možná také hojnější nebo dokonce i levnější, potraviny. Takže bio, to není jenom zábava pro bohaté, ba naopak. Bio je výzva, která v budoucnosti může umožnit, že těch potravin bude víc, budou lepší a možná i levnější.

MZ: Na to se chci zeptat. Když se na to podíváme z globálního hlediska, jestli to může být budoucnost zemědělství? Protože se mluví o tom, že pokud by se většinově pěstovalo bio způsobem, tak by kapacita, která nyní je, nestačila k tomu, aby nasytila všechny lidi. Může to být tedy ta hydroponie?

LR: Ano, já s vámi hluboce nesouhlasím. A tak, jak tady spolu přátelsky rozmlouváme, protože když se podíváte na celou skutečnou historii produkce potravin, tak uvidíte, že vždycky přijdou škarohlídi, kteří vykřikují „brzo potraviny dojdou, nebude co jíst“ a soustavně se mýlí.

Ale to nevadí. Nikomu to nebrání, aby po chvíli zase nevyskočil ten bubák a nezačal křičet, že nebude jídlo a všichni shoříme v pekelném žáru. A aby se jenom ukázalo, že se znovu mýlí. Rád říkám jeden příklad.

Jeden můj kolega je Holanďan. Jeho rodina pěstuje rajčata po mnoho generací. Říkal mi: „Podívej, můj táta měl v padesátých letech dřevěný skleník, který byl vysoký asi 1,5 metru, a v něm pěstoval rajčata, která měla tenkrát výnos někde kolem nějakých 30–35 kilo na metr čtvereční a rok“. 35 kilo v padesátých letech. My u nás dneska ve skleníku pěstujeme rajčata s výnosem kolem 80 kilo na metr čtvereční a rok. To znamená od těch padesátých let doteď to vzrostlo z 35 na 80 kilo a jsme to schopni dělat v podstatě bez chemie.

Když ale dojdete do Holandska, půjdete se podívat na tamní univerzity, tak tam už dnes připravují pěstební procesy, které umožní pěstovat rajčata s výnosem 100, ale také třeba 120 kilo na metr čtvereční a rok. To znamená, z toho stavu, kde jsme dnes, 80 kilo, můžeme mít minimálně třeba o 50 % více. A to se nebavíme o tom, že by to mohlo být. To je o tom, že to v pokusných sklenicích na těch plodinách, které tam mají a s těmi pěstebními procesy, které se vyvíjejí už dnes, jsou toho schopni dosáhnout.

Takže já nemám strach, že bychom prostě v příštích 10–20 letech nebyli schopni inovacemi posunout zemědělskou produkci poměrně zásadním způsobem dál kupředu. A upřímně řečeno, kde je strop? Kde je konec? Pánbůh ví, ale rozhodně není ten konec vidět.

To, že by nebylo z čeho nasytit lidstvo, pokud se státy nedopustí nějaké hromadné šílenosti a nezačnou omezovat lidskou invenci a inovace, tak není důvod mít jakoukoliv obavu o tom, že bychom v budoucnosti nemohli potravin mít dost, a že by dokonce nemohly být lepší a kvalitnější. A možná i levnější než dnes.

MZ: To je určitě moc dobrá zpráva. Když se bavíme o budoucnosti, jaká je ta vaše? Co konkrétního chystáte? Jaké máte plány? Co nového připravujete?

LR: V tuto chvíli se musíme připravit na život po Green Dealu nebo s Green Dealem. To znamená, budeme se muset připravit na to, že energie budou čím dál tím vzácnější. Je možné, že do budoucna nebude k dispozici ani odpadní teplo, na kterém dnes stojíme. To znamená, že máme dnes připravené poměrně velmi sofistikované energetické plány, které nám vytvoří určitý energetický mix, který bude pohánět naši zemědělskou výrobu i v letech příštích, v příštích 10–20 letech. Takže to je pro nás v tuto chvíli z hlediska rozhodnutí, která přijímáme, číslo jedna.

MZ: Můžete jenom třeba lehce nastínit, co je podstatou toho nového energetického mixu?

LR: Podstatou energetického mixu je, že se budeme muset dostat k tomu, abychom bezemisním způsobem dokázali spalovat plyn. Musíme umět spalovat vodík, využít sluneční energii, beze zbytku využívat teplo a beze zbytku využívat CO₂. Ten kysličník uhličitý, ten zlý plyn, který způsobuje klimatické ohřívání, využívat tak, aby ho dostaly naše rostliny v dostatečné množství. A tohle celé musíme zabalit a musí to být efektivní.

MZ: Takže myslíte obecně, že je potřeba na těchto technologiích pracovat, abychom tu budoucnost zvládli.

LR: V našem případě je to tak, že v podstatě příští rok bychom rádi celé toto energetické centrum dostali do stavu, kdy začne dodávat energii. To znamená, nejsou to žádné dalekosáhlé plány, jsou to plány prostě opravdu pro příští rok. Ze stránky výrobní: na rovinu je tady obrovská výzva, protože ta poptávka, nejenom po rajčatech, je obrovská. Je obrovská poptávka po okurkách, po paprikách. To jsou prostě výzvy, které…

MZ: Takže o tyto produkty plánujete rozšířit svoji produkci?

LR: Ano, plánujeme rozšířit. To jsou všechno výzvy pro nejbližší budoucnost, která nás čeká v dohledné době.

MZ: Tak ať se vám to vydaří a děkuji moc za rozhovor.

LR: Děkuji vám, bylo to moc příjemné u vás, hezký den.

Zpět na začátek