English version
Teď se Jiří Tomíček stává šéfem dceřiné společnosti JIC INTEMAC Solutions. Jakou má vizi a kde vidí největší potenciál? Přečtěte si v rozhovoru.
Jak jsou na tom výrobní a technologické firmy v oblasti digitalizace? Uvědomují si, že je to nutnost, nebo jsme ve fázi, kdy je potřeba i nějaká edukace?
Jsme bohužel téměř na začátku. Velmi málo podnikatelů vnímá digitalizaci jako příležitost. Většina českých firem žije bohužel takzvaně z podstaty. Mnohdy se dostaly do nekonkurenceschopnosti a neschopnosti vytvořit zisk, který by jim umožnil smysluplně investovat a digitalizaci provést. Neinvestovaly včas, nedívaly se do budoucnosti.
Kde vidíte hlavní problém?
Zažil jsem firmu, která si pořídila například pětiosou frézku. Nádhernou, plně automatickou – jenže pro ni neměli využití. Mnoho firem neumí modelovat situace „co by – kdyby“. Pokud si neudělají takzvanou mapu tvorby přidané hodnoty, investují často do něčeho, co jim nepřináší kýžený výsledek.
Přidaná hodnota je to, za co je zákazník ochotný zaplatit. A ta ochota se snižuje s mírou konkurenceschopnosti dané firmy. Spousta firem pořád doufá, že zákazníka přemluví. Že bude chtít, nebo potřebovat zaplatit víc. Ale tak to nefunguje.
Je to tedy tak, že samy firmy nevědí, co by mohly zlepšit?
Když se podíváte třeba na úřady, existuje zde stále obrovská spousta neefektivity. My jsme s ní jako uživatelé tak nějak spokojeni, protože ji ani neidentifikujeme. A to samé se děje bohužel i ve firmách.
Druhý problém je fakt, že stárne generace odborníků, kteří rozumí své práci řemeslně a dokážou vyrobit úžasné věci. Ty takzvané zlaté české ručičky. Nastupující generace už bohužel nemá takovou motivaci se řemeslu naučit. Není tak zručná – a hlavně ani nechce být tak zručná. Jenže bez zkušených „zlatých ručiček” anebo automatizovaného řešení náš průmysl dlouhodobě nemá šanci.
Na kterou oblast se ve své nové roli chcete přednostně zaměřit?
Na propojení se zahraničím. Měl jsem to štěstí, že jsem kromě jiného viděl v Německu plně digitalizovaný závod Siemensu. To je úplně jiná třída. Siemens sice v Česku také vyrábí, ale uvolňuje si tak ruce na domácí půdě, kde připravuje nový závod na zcela odlišné úrovni.
Přijde doba, kdy budou v takovém závodě daleko konkurenceschopnější, než si můžeme představit. A to je teď naše role: dostat se k těmto a podobným řešením a zdrojům myšlenek v zahraničí. Propojit se s lidmi kolem univerzit například v Heidelbergu, Oxfordu, Cambridge, v Holandsku. Poznat, co dělají, a přenést tyto myšlenky do našeho fungování průmyslu Je na čase se posunout. Vytvořit něco nového, co český průmysl postaví na nohy. A INTEMAC může být v této oblasti velmi nápomocen.
Chci dát šanci hardwaru
Jaká je vaše vize, se kterou do INTEMACu přicházíte?
Já bych chtěl hlavně oslovit a možná vyprovokovat firmy, které ještě neexistují. Vím, že i v montovnách jsou chytří lidé, jsou tam technologové, kteří vědí, co průmysl potřebuje. A nemůžou to realizovat, protože někdo jim řekne „Ne!“.
Věřím, že INTEMAC může být platformou pro takové realizace. Může tu být pro lidi, kteří umí a vědí, ale nemůžou prorazit. Řada českých firem, které vznikly po revoluci, mají problém překročit vlastní práh. Doufám tedy, že vedle nich vznikne něco nového, co bude fungovat daleko efektivněji a lépe a bude svým vzorem provokovat a „otevírat oči”.
Vidíte ještě nějaký další zdroj pro případné nové firmy?
Jednoznačně jsou to vysoké školy. I tady bych chtěl ale pobídnout k větší odvaze. Brno a region kolem je zakomponovaný jako softwarový hub. Lidé, kteří vycházejí z vysokých škol, jsou naučení, že budoucnost je software a virtuální svět. Mladí lidé chtějí programovat viditelné a líbivé věci jako například aplikace do iPhonu. Jenže co kdyby iPhone řídil letadlo? Nasedla byste do něj?
Pravděpodobně ne.
Rychlost vývoje virtuálních nástrojů přináší obrovskou chybovost, která se řeší za provozu různými záplatami a novými verzemi. Průmysl potřebuje nasadit ověřené a prověřené nástroje, protože cena chyby v provozu může být obrovská. Vývoj takového řešení ale vyžaduje úplně jiné nastavení softwarářů. A to je něco, co i v rámci průmyslu brání realizovat digitalizované projekty.
Přicházíme na to, že nejsou dostatečně ověřené. Proto bych rád, abychom více oceňovali robustní, potřebná softwarová řešení, a motivovali tak chytré softwaráře, aby se jim věnovali. Myslím, že je to obrovská příležitost, jen se musíme zbavit strachu. Strachu z delších vývojových cyklů a možná z menší publicity, než jaká je třeba v herním průmyslu. Průmysl je místo, kde se myšlenky mění v realitu.
Musel jsem si pořídit montérky
Za svůj profesní život jste prošel mnoha rolemi. Které z nich vám přinesly nejcennější zkušenosti?
Po studiu na ČVUT v Praze jsem nastoupil v Tatře Kopřivnici a ten první rok byl pro mě naprosto nenahraditelný. Musel jsem si pořídit dokonce montérky. Než mě totiž pustili do konstrukce, rok jsem pracoval na zkušebně. V praxi jsem si osahal motory a pochopil jsem, jak docílit výkonových parametrů, které jsou pro provoz kýžené a udržitelné.
Co vám to dalo pro další profesní život?
Člověk má daleko lépe propojený svět teorie a praxe. A je díky tomu schopný konstruovat tak, aby vše fungovalo a dávalo smysl. V podstatě se jedná o stejný princip jako u design FMEA (pozn. red.: Failure mode and effects analysis). Předvídáte, co může jít s konstrukcí výrobku takzvaně šejdrem a eliminujete taková rizika ověřováním a úpravami. Tento princip je v automobilovém světě zakomponovaný. A i já si ho v sobě nesu celý život.
Po Tatře jste nastoupil v Novém Jičíně v Autopalu, který byl chvilku poté koupen Fordem.
To byla další velmi cenná zkušenost. Byl jsem součástí takzvaného simultánního inženýrství. Jedná se o propojení konstruktéra s technologem, s výrobou. Dokonce jsme byli umístění přímo ve výrobě, abychom to měli k linkám co nejblíž – a společně jsme pracovali na řešení, které ve výrobě muselo fungovat. A které v čase, kvalitě i v nákladech splnilo očekávání zákazníka.
To bylo v devadesátých letech, že?
Ano – a v Česku je tohle dodneška dost nedoceněná věc. Většina firem totiž funguje sériově, což prodlužuje a prodražuje předvýrobní cyklus. Chyby se přenášejí z jedné fáze na druhou. Než se najdou, investují firmy do vývoje a výroby spoustu peněz. A hodně pak stojí jejich náprava. Simultánní inženýrství je oproti tomu rychlé, funguje paralelně – a mě naučilo i pověstný tah na branku.
Mezi manažery Honeywellu
Kromě technických a strategických know-how jste získával manažerské zkušenosti. Když udělám velký skok, zúročil jste všechny zkušenosti v Honeywellu.
Nastoupil jsem v roce 2010 jako engineer director pro oblast turbodmychadel. Když nepočítám Škodovku, byl Honeywell v té době jediný, který dělal v Česku ryzí vývoj. Byla to rozjíždějící se vývojová a testovací laboratoř, největší testovací místo pro Honeywell na celém světě, kde se asi 200 vědců a inženýrů „baví” vývojem turbodmychadel. Jsou to takové švýcarské hodinky, které musí fungovat i v extrémních otáčkách a v tisíci stupních Celsia.
Proč při tak vysokých teplotách?
Spaliny, které pohánějí turbo, dosahují těchto teplot. Vyvíjeli jsme kromě jiného společně s Ferrari tzv. turbogenerátor pro Formuli 1. Jde o to, že motor o objemu 1,6 litru, který mají i běžná osobní auta, zvládne s tímhle turbo řešením vytáhnout výkon až na hodnoty kolem 800 koní. Byla to krásná práce.
Pak jste se ale posunul do role generálního ředitele. Měl jste pod sebou všechny divize, tedy asi 1600 vývojářů. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to intenzivní a pestré. Přiznám se, že když mě oslovili, moc se mi nechtělo. Ale možná i díky určité uvolněnosti jsem výběrové řízení vyhrál. Byl jsem součástí globálního řízení, pracoval jsem pro člověka, který byl už přímo v boardu Honeywellu, takže tato role měla i mnoho strategického rozhodování. A měl jsem pod sebou vývoj třeba i v Číně a Indii.
Každý rok se potkáváte se třemi sty nejvyššími šéfy Honeywellu v Kalifornii a musíte si obhájit existenci centra v Brně. A to se nám dařilo. Díky výsledkům – a hlavně schopnostem našich pracovníků.
Jak náročné to bylo?
Bylo to úžasné, ale vyčerpávající. Proto jsem se rozhodl, že chci zpátky – blíž k vývoji a výrobě. A protože jsem měl kompetenční doložku, nesměl jsem pracovat na jiné obdobné pozici. V té době jsem začal radit a předávat zkušenosti firmám kolem JICu i dalším v roli konzultanta. A poznal jsem tak situaci v několika českých výrobních i konstrukčních firmách. A teď se moc těším na roli novou.
A na co se v ní těšíte nejvíc?
Těším se na schopné lidi. Opravdu moc. Vím, že tady jsou. Vím, že už mají své jméno i ve firmách a že budeme společně tvořit něco nového. To mě fascinuje. Baví mě u toho jen tak být, dávat prostor schopným lidem dělat to, co umí. To je pro mě něco jako meditace.
Těším se na vývojové projekty, na lidi kolem, na otevřenou mysl a chuť něco dělat, měnit a pomáhat tak těm, kteří opravdu chtějí. Tak, aby český – a vlastně i evropský – průmysl byl světově konkurenceschopný a udržitelný. A to bez digitalizace a automatizace nepůjde.
Převzato z JICmagazínu Jihomoravského inovačního centra
