Pět častých mýtů při prodeji zboží



Sice se říká, že chybovat je lidské, ale „příjemnější“ je to určitě ve chvíli, kdy v tom nehrají roli peníze. Špatná doporučení prodejce při prodeji drahého výrobku nebo neznalost svých práv a povinností při vyřizování reklamací jsou přesně ty případy, ve kterých nechcete šlápnout vedle. Pojďme se tedy podívat na to, jak některým takovým situacím předejít.

Mýtus č. 1: Když jsem nic nepodepsal, nemusím nic platit

Zákon zná několik způsobů, jakými lze smlouvu uzavřít. Tradiční písemná forma je nutná pouze v některých případech (například při koupi nemovitosti). Dalšími způsoby uzavření smlouvy jsou ústně nebo třeba i gesty. Ty nesmí u druhé strany vzbudit pochybnost o tom, jak to myslíme.

Novější formou je možnost uzavření smlouvy v e-mailové komunikaci nebo objednáním si zboží přes internetový obchod. Pokud spotřebitel uzavře smlouvu po telefonu nebo přes internet, je smlouva uzavřena v okamžiku, kdy objednávka zboží dojde prodávajícímu. U většiny spotřebitelských smluv totiž není nutné mít písemnou smlouvu s podpisy obou stran.

Mýtus č. 2: Když zboží nepřevezmu, smlouva se ruší

Pokud si výslovně ve smlouvě nesjednáte, že nepřevzetím zboží se smlouva ruší, platí, že uzavřená smlouva je pro obě strany závazná. Pokud spotřebitel nesplní svou smluvní povinnost zboží převzít, riskuje sankci v podobě smluvní pokuty nebo zaplacení nákladů na dopravu.

Mýtus č. 3: Koupil jsem věc na IČ, přesto jsem spotřebitelem

Občanský zákoník pokládá za spotřebitele každého člověka, který uzavírá smlouvu s podnikatelem (nebo s ním jinak jedná) mimo rámec své podnikatelské činnosti či samostatného výkonu svého povolání. Pokud zákazník uvede ve smlouvě identifikační číslo (IČ), dává tím druhé straně smlouvy najevo, že do právního vztahu vstupuje jako podnikatel.

To znamená, že se pak smlouva řídí jinými pravidly. Tvrdí-li pak ale zákazník, že v daném vztahu nejedná jako podnikatel (a nepožívá výhod s tím spojené, i když uvedl IČ), musí to v případném sporu prokázat. Může nastat i opačná situace, kdy je zřejmé, že se uzavřená smlouva týká jeho podnikatelské činnosti, ale IČ neuvede. V tomto případě musí dokázat, že si zboží nekoupil za účelem podnikání.

Mýtus č. 4: Věc musí po dobu záruky vydržet

Záruční doba je doba, v níž nese podnikatel odpovědnost za vady prodávaného zboží či poskytnuté služby. Záruční dobu nelze zaměňovat s životností, která se projevuje opotřebením v důsledku běžného, obvyklého užívání. Bude-li spotřebitel nosit obuv určenou pro příležitostné nošení každý den, může dojít k výraznému opotřebení až úplnému zničení během prvního roku záruky. V tomto případě prodávající takovou reklamaci zamítne.

Mýtus č. 5: Zboží mohu reklamovat u obchodníka v rámci celé Evropské unie

Automaticky tomu tak není. I obchod stejné značky totiž obvykle v každém státě provozuje místní obchodní společnost. Po právní stránce tak nejde o stejného prodávajícího. Před nákupem proto vždy spotřebitele informujte, zda poskytujete mezinárodní záruku, či nikoliv. Mezinárodní záruka je obvyklá například u automobilů, méně častá je třeba u elektroniky.

Nejlepším způsobem, jak zabránit problémům ve vztahu prodejce – spotřebitel, je informovanost. Jednodenní semináře pro podnikatele pořádá například nezávislá organizace dTest. Kurzy jsou zaměřeny na právní souvislosti ve vztazích mezi podnikateli a spotřebiteli a vhodné jsou jak pro obchodníky, tak i pro zaměstnance, kteří přicházejí do kontaktu se zákazníky, například vyřizují reklamace. Přehled aktuálních kurzů

Lukáš Zelený, vedoucí právního oddělení dTestu