English version
Silvie Steinerová a Petr Kovařík se pyšní kompletní výrobou čokolády, označovanou jako bean to bar, tedy od bobu po tabulku. Navíc nechtějí jen tak někam dovézt kontejner, který se na obrovském trhu, jako je třeba Čína, prakticky utopí.
V prvním rozhovoru jsme si s nimi povídali o vzniku firmy, jaké mají firemní hodnoty a jak se vyrovnali s dopady Covidu, který srazil obrat na pouhá 3 procenta.
Obsah videa
Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.
- 01:06 – Jak se dostala na stůl ománského sultána a proč firma preferuje Arménii
- 06:43 – Je pro nás důležitá kvalitní spolupráce na lidské úrovni. A přes co „nejede vlak“?
- 11:35 – Hodnocení služeb státu na podporu exportu
- 14:26 – Plány do budoucna: snaha spojovat firmy na zajímavých projektech
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Uplatnění v zahraničí
Firma Pražská čokoláda dodává své produkty také do zahraničí. Velký úspěch zaznamenala v Ománu, kde se jí po třech letech upevňování jména a několika kol ochutnávek, podařilo stát se dodavatelem na dvůr sultána. Dodává také do Španělska, Spojených arabských emirátů, Japonska, Německa nebo Velké Británie.
Česká republika nemá podle spolumajitelů firmy ve světě velké jméno jakožto výrobce čokolády. Proto jsou pro ně dáležitá ocenění, díky kterým se dostávají na další trhy. Trhy si precizně vybírají podle toho, zda splňují jejich filozofii. Chtějí dovážet tam, kde si produktů lidé váží.
„Pro nás je to prostě srdcovka, takže radši dovezeme do luxusních supermarketů v Arménii, kde máme dobrou spolupráci a víme, že naši partneři si toho váží a hezky naše produkty prezentují. Nebo do Japonska, kde to je skutečně speciální, protože Japonci oceňují a preferují dlouhodobý obchodní vztah,“ říkají Silvie Steinerová a Petr Kovařík.
Pražská čokoláda má také zkušenost se spoluprací s agenturou CzechTrade, zejména s její čínskou zahraniční kanceláří. Díky spolupráci má firma podporu s účastí na veletrzích a lépe se jí hledá trh pro konkrétní produkty.
Spolupráce je potřeba
Podle Silvie Steinerové spolu lidé v Česku málo spolupracují a nechtějí sdílet. To by se podle ní mělo změnit a Pražská čokoláda potvrzuje, že to může fungovat. Spolu s několika firmami připravují co-brandové produkty, jako například oříškové máslo s Barenuts nebo obalovaný Kampotský pepř v čokoláde s firmou Pepper Field. Spoluprácují také s německými pražírnami nebo s VŠCHT v Praze.
Od nového roku bude Pražská čokoláda měnit výrobce industializoavné čokolády, chtěla by pokračovat s větším zastoupení bean to bar čokolády ve produktech a více se zaměřit na alternativní suroviny.
Přepis rozhovoru Martina Ziky se Silvií Steinerovou a Petrem Kovaříkem
Právě posloucháte dokončení rozhovoru se spolumajiteli společnosti Pražská čokoláda, Silvií Steinerovou a Petrem Kovaříkem, kteří si zakládají na kompletní ruční výrobě čokolády, nazvané anglicky Bean to Bar, tedy od bobu po tabulku.
Jak oba zdůrazňují, je pro ně důležité, aby každá součást jejich výrobního procesu co nejméně zatěžovala životní prostředí nebo eliminovala dětskou či špatně placenou práci. V tomto díle se mimo jiné dozvíte, jak se čokoláda značky Steiner a Kovařík dostala na stůl ománského sultána, nebo proč je pro představitele firmy zásadní, s kým uzavírají obchod.
Martin Zika: Ten váš segment nebo ten, pro který to děláte, tak není v České republice moc velký. Je i to jedním z důvodů proč se zaměřujete na zahraničí? Může vám to pomoct v tom odbytu?
Silvie Steinerová: No určitě. My jsme vlastně z toho důvodu pomalinku začali takhle budovat ten exportní kanál nebo nějakou tu další nohu, na které bychom byli stabilnější.
MZ: Jak to vypadá dneska?
SS: V současné době máme obchod v Ománu. Dodáváme dokonce na dvůr ománského sultána a naše značka je údajně jediná, která je zahraniční, co se týká vlastně čokolády, jinak všechno mají domácí značky.
MZ: Jak sám povedlo toto? Že vám skáču do řeči, to zní poměrně unikátně.
SS: Tak to není úplně zásluha čistě naše, ale vybrali jsme si partnera, který měl nějaké konexe na sultánově dvoře. Ale samozřejmě je to díky tomu, jak ta čokoláda chutnala. Účastnili jsme se velkého výběrového řízení v několika kolech, už za původního sultána Kábuse, pak kvůli jeho zdravotnímu stavu se to hodně pozastavilo. Čekalo se, co bude dál, a pak naštěstí jsme dostali šanci i v dalším kole, kdy tedy byl zvolen nový sultán, a povedlo se.
Petr Kovařík: Já bych do toho jenom skočil. Ve chvíli, když nás vybrali, tak už jsme tam byli tři roky aktivní a taky jsme tam dělali určitou osvětu. Digitál tam fungoval určitě taky docela dobře. A jelikož už jsme předtím dodávali na královský stůl nebo sultánský stůl, tak jsme tam byli už známí. Není to úplná náhoda. Je to prostě tři roky těžké nebo obchodní práce k tomu, aby se třeba mohlo zadařit stát se oficiálním dodavatelem na sultánský stůl.
MZ: Pokud to mám tady správně poznamenané, tak vy působíte nebo dodáváte do Španělska, kromě toho Ománu, mám tady Japonsko, Německo, Spojené arabské emiráty nebo třeba Slovensko, Anglie. Jakým způsobem se vám daří v tom zahraničí vaše výrobky uplatnit? Je to nějak podobné jako tady v České republice nebo tam na to musíte jinak? Nějaké věci měnit? Jak to funguje?
PK: No, ono to záleží od každého člověka, jaký je tam kvalitní partner. Protože samozřejmě, co prodáváme B2C skrze náš e-shop, ale to jsou většinou lidi, kteří nás tady právě poznali. Jak říkala Silva, potom si objednávají, ale jinak je to o tom daném partnerovi.
A naneštěstí to Česko nebo Československo ani nemá tradici výroby čokolády, přestože za první republiky bylo jedno z největších zpracovatelů na světě. Když třeba přijdeme někam do Dubaje, kam taky dodáváme, nebo jsme dodávali, teď je to komplikovanější, tak jelikož ti lidé jsou více ignorantní nebo nehledají mezi řádky, tak prostě pro ně Švýcarsko nebo Belgie je jako Mekka čokolády.
Právě ještě smutné je to, že jsou to vlastně ti výrobci, kteří vykořisťují tu Afriku, ale ještě mají tady tuto super možnost prodeje a otevírá jim to dveře. Hodně narážíme na tyto problémy. Co nám pomáhá, je Great Taste z Anglie ta ocenění – už jsme dostali třikrát po sobě medaile, takže můžeme používat Great Taste Producer. Hodně to pomáhá i na asijských trzích, ale vlastně jako nakonec třeba někdy to skončilo, že jsme mohli být i na vícero trzích, ale skončilo to díky tomu, že necítíme energii mezi spoluprací s těmi lidmi.
Třeba v Americe nebo v Číně to bylo strašně komplikované kvůli dovozu. Čína je velikánská a je těžké si vybrat město. Tak jsme vybírali Šanghaj, Guangzhou. V Guangzhou je třeba strašně vlhko, takže jsme museli odejít a třeba skončil jenom Peking, Šanghaj. Vždycky jsme něco rozjeli, pak to spadlo, pak se to zase otevřelo, takže někdy ty dohody jsou dlouhodobé.
My zase nechceme jít někam jenom tak, abychom tam dovezli kontejner. Vlastně se to tam utopilo. To jedno, jestli to prodáte a ta loď se potopí, když to přeženu, anebo to tam dovezete a někomu to prodáte, protože je to tak velký trh, že ani nebude vidět, že tam nějaký Steiner&Kovarik od Pražské čokolády přijel.
Pro nás je to hodně srdcovka. To radši dovezeme třeba do Arménie do luxusních supermarketů, kde máme dobrou spolupráci. Víme, že ti lidé si toho váží, a že tam hezky prezentují. Vyplatí se to více, než abychom to vezli na tyto jakože zajímavé trhy.
Máme rádi Japonsko, protože ti už si od nás odebírají pět let a tam je velice speciální a kvalitní spolupráce. Oni doopravdy mají úroveň, a když už potom spolupracujete, tak vás jen tak nevymění. Váží si dlouhodobé spolupráce a to na úrovni sta let, ne roku nebo desítek let. Jsou opravdu jiní a je to fascinující země. Teď na začátku roku tam třeba pojede přibližně tři tísíce produktů. Není to moc, ale je to takové milé, že jsme v nejluxusnějším katalogu, a že jsou ochotni za to zaplatit. Je to taková hezká reference na náš produkt, protože Japonci si nekoupí jen tak něco.
MZ: Jak velká část vašich produktů jde zhruba dneska na export?
SS: Mizivá, já bych ještě doplnila Petra. Pro nás je možná až moc důležité, s kým spolupracujeme. Když tam ta energie neproudí nebo prostě, když to řeknu úplně otevřeně, se nám ta osoba nezdá býti dobrým člověkem, tak ta spolupráce prostě pro nás téměř není možná. I když to třeba zkusíme, tak se to stejně někde vypne potom po cestě, takže my častokrát nekoukáme úplně na to, jaké z toho budou výnosy. Rozhodneme se na základě pocitu, jestli nám je ten člověk milý a sympatický, což na druhou stranu není vždy úplně skvělé rozhodnutí po byznysové stránce.
MZ: To se chci zeptat, jestli to není přílišný luxus.
SS: Je.
PK: No teď je, ale předtím nebyl, protože jsme se mohli rozhodovat, jelikož jsme měli tu svobodu v centru Prahy, kde jsme měli vlastní obchody. Teď je to luxus. Já třeba nedokážu prodávat pralinky ve velkém, protože vím, že pralinky jsou uvnitř tučné. Kromě naší Karlovy koule, která je podle Silvina receptu a je super, protože je tam švestka, mák a tuzemák, tak stejně jí nesníte víc než jednu denně. A nedoporučuji sníst víc než jednu nebo dvě denně. Je tam přece jenom moc konzervantů v úrovni toho cukru.
Když půjdete koupit pralinky do supermarketů, anebo prostě od nějakých čokoládoven, tak to vás tak zatuční, že prostě já osobně nemůžu tohle to přes svoje hodnoty prodávat. Proto nejsme schopni přes toto jít. Chceme lidem říkat, jezte ty dražé, jezte acai obalený v čokoládě. Ta čokoláda, pokud je to kakaové máslo, tak umocňuje tu kvalitu toho produktu uvnitř nebo kolem, třeba když je tam nějaké kvalitní koření. My si tímhle luxusem tak trošku házíme klacky pod nohy, i vzhledem k byznysovým číslům.
MZ: Ani nějaká vyloženě ekonomická nutnost nebo nouze by vás nedonutila tyhle věci přehodnocovat?
PK: Občas uděláme nějaký pralinky nebo děláme právě sultánovi, který je chce, ale je to na vyžádání. Není to tak, že bychom dělali výkonnostní marketing kromě Karlových koulí, ty jsou fakt něco jiného. Silva je vymyslela úžasně. Kromě Karlových koulí prostě nepromujeme vůbec na žádných výkonových kampaních pralinky.
MZ: Já jsem myslel obecně spíš.
PK: Když se někdo poptá, jelikož je děláme ručně, a nějaké teda minimálně strojově, tak je uděláme. Vždycky ale jsme vděčni za tu poptávku. Teď jsem dělal nějaké výběrové řízení, kde chtěli šest nebo devět pralinek do krabičky. Říkal jsem jim, že lepší varianta z pozice nutriční a vašeho zdraví, jsou obalované oříšky nebo ovoce.
SS: No já vím, na co se ptáte. Je to spolupráce.
PK: Aha, tak já jsem to řekl blbě.
SS: Ne, dobře jsi to řekl, ale vy jste asi ptal víc na tu spolupráci ohledně nějakého byznysu jako konkrétně.
MZ: Přesně. Já se zeptám, protože u vás na webu četl, že vy tam máte napsáno: záleží nám na hodnotách, které zastáváme, nebudeme z nich uhýbat, i když bychom to pak měli jednodušší. Tak na to se ptám. Kam až jste ochotni nebo ochotni, kam až by to muselo zajít, abyste tady z toho někdy slevili, anebo byste to prostě nikdy neudělali za žádnou cenu?
SS: Já doufám, že to nebudeme muset řešit nikdy, ale aby to bylo tak špatné, že bychom museli uhnout tady z toho našeho přesvědčení nebo z našich hodnot. To věřím, že se nestane. Ono většinou ti lidé, kteří vlastně mají ty hodnoty opravdu nějak pevně stanovené, tak pak často nebývají zas tak dobří byznysmeni. Ten obchod jim třeba tak moc nejde.
My to ještě neumíme vlastně hezky skloubit. Myslím celkově lidstvo. Že to máme všechno hrozně vyhrocené a jsme strašně duální. Buď je to dobrý člověk, anebo má hodně peněz. Myslím si, že se to pomalinku třeba nějak začíná jako dávat dohromady, že i dobrý člověk může mít hodně peněz. Může být třeba skvělý obchodník, ale asi to ještě chviličku potrvá, než zjistíme, že můžeme mít úplně všechno, co budeme chtít.
MZ: Ještě bych zůstal u toho zahraničního obchodu. Vím, že spolupracujete s agenturou CzechTrade. Můžete jenom přiblížit, v čem spolupráce spočívá, jak jste s ní spokojeni?
PK: My jsme třeba v té Číně spolupracovali s Alešem Červinkou, který je úžasný ředitel všech těch čtyřech poboček v Číně. Ale vlastně ty agentury jsou trošku legrační, protože tam je CzechTourism, CzechTrade, CzechInvest. Každá má svoji kancelář. Když přijdete do Ruska, tak to je 5 různých míst a je to vlastně škoda, že trošku jsou tam takhle roztříštěné. Často jsou to velice schopní lidé. Myslím si, že by se mohlo lépe spolupracovat. Třeba Anglie to má samozřejmě v jednom. Ale my to máme teda takhle.
Do toho jsou tam samozřejmě ekonomičtí radové ambasád a ještě Ministerstvo zemědělství, které má svoje zemědělské rady, takže tam je třeba pět lidí pro jednu zemi. Ale je pravda, že třeba Ministerstvo zemědělství dobře spolupracuje s agenturou CzechTrade. Když se jednou za čas vypisují třeba Expa, tak tam fungují dobře. Samozřejmě máte možnost požádat, že pojedete na nějaký veletrh, když si to zařídíte sami, oslovíte toho člověka na CzechTrade a můžete mít podporu.
Musím říct, že většina těch lidí funguje velice nápomocně. Je to spíš o tom čase. Ještě tam jsou třeba zahraniční domy a Česká centra. Je to o tom, se k tomu postupně probrat, protože v jedné zemi máte třeba sedm subjektů, přes které můžete nějakým způsobem pracovat. Tak je to, vůbec ne pejorativně, takový Kocourkov.
Ale když v nějaké zemi jste a působíte tam, a ještě jsou komory, tak mně to trvalo třeba tři čtyři roky, než jsem se v tom zorientoval. A musím říct, že třeba CzechTrade je super. CzechTourism zase přivede nějaké lidi. To je jedno, jestli děláme reklamu tady jedné nebo druhé vládní agentuře. Zase přijdou a udělají nějakou prezentaci pro ty lidi v zahraničí. Celkově to funguje mile, ale musíte najít samozřejmě ten váš trh. Podpora CzechTrade není ve všech zemích, podle mě jsou třeba v 50 zemích, takže je to takové komplikované. Záleží, jaký máte produkt.
MZ: Ještě prozraďte, prosím, jaké máte plány do budoucna? Četl jsem, že mimo jiné chcete na vlastním pozemku v Salvadoru pěstovat kakaové boby. Tak jak to vypadá tady s těmi plány?
PK: No, to jsme chtěli. My bychom si mohli koupit pár hektarů i teď a dělat, že jsou to naše boby nebo naše kakaovníky To je úplná blbost, mít je jenom z důvodu marketingu. Chtěli jsme si v Salvadoru koupit haciendu, to jsme byli v tom hodně grow období.
Pak jsme se rozhodli, že si otevřeme kiosek v Dubaji, což nevím, jestli bylo nejlepší rozhodnutí, protože tam byla potom válka Saúdské Arábie s Jemenem. Ono to dost ovlivnilo i chod Dubaje. Přímo chod i toho našeho kiosku v tom obchodním centru. Ale to víte, že bychom si chtěli jednou taky koupit vlastní plantáž, ale doopravdy opravdově. Ne jenom, že budeme někde psát, že vlastníme část země, že je to jako naše. To nemá tu reálnou hodnotu.
MZ: A kromě toho?
PK: My toho máme spoustu. Teď třeba děláme různé spolupráce s různými úžasnými firmami, protože chceme firmy spojovat. Chtěli jsme dělat oříšková másla, ale zjistili jsme, že nejlepší nebo jeden z úžasných výrobců oříškových másel je Barenuts, Tomáš Gajdoš. Tak jsme si řekli: „okej, pojďme to udělat jako Co-Brand“.
Nebo už dlouho to řešíme, Pepperfield asi znáte. Oni mají výhodu v tom, že jsou jediný Kampotský pepř. Jsou jedineční. My nemáme jenom jednu čokoládu v Čechách, takže teď s nimi rozjíždíme úžasný produkt, že máme obalovat jejich lyofilizovaný pepř, který získal taky Great Taste ocenění, a dostal se úplně nejvýš ze všech českých produktů.
Nebo teď děláme s Benem Cristovao, protože oceňujeme jeho hodnoty a jeho přesah. Jemu chutná naše čokoláda s rýžovým mlékem, tak má jeden produkt, Timba se jmenuje, to má z jiu-jitsu. Dělá to s Michalem Herčkou, s úžasným klučinou. My budeme dělat druhý produkt a budeme tam mít tu veganskou čokoládu. Děláme něco s Vitalvibem, máme spolupráce s německými pražírnami, které k nám přivezou věci.
Teď vyvíjíme s VŠCHT už třetím rokem medicinální houby. Už během chvilky budeme mít hlívu ústřičnou na trhu právě v té čokoládě, která, když tam to kakaové máslo je, umocňuje ještě využití toho daného produktu, oproti tomu, když je to v tabletě. CBD řešíme, to je trošku problém se zákonem. Je to na hraně. Těch výrobků, které chceme dělat a akce, které chceme podporovat, je spousty. Silva má určitě ještě nějaké další věci v šuplíku, ne?
SS: No, v šuplíku máme hodně věcí a já bych to asi shrnula tak, že…
PK: Hrňte to, jak říká Werich.
SS: Trávíme čas v činorodém ruchu, ano.
PK: To je blbý, to se bude líbit.
SS: Je to o spolupráci. Myslím si, že lidstvo hrozně málo spolupracuje, speciálně tady na tom našem malém českém písečku. My moc neumíme spolupracovat. Tady si všichni všechno chrání. Je to děsně konkurenční a nikdo nechce nic sdílet. Myslím si, že ta současná doba a ta situace, která vznikla, nám říká, že to máme udělat jinak. Je to opravdu o spolupráci a potřebujeme víc sdílet a spolupracovat.
My jsme to rozjeli opravdu ve velkém. Máme několik firem, se kterými, jak říkal Petr, připravujeme produkty. Budeme spolupracovat opravdu krásně 50 na 50. A za druhé, celkově náš plán je posilovat. Zaprvé, vyměňujeme toho velkovýrobce čokolády, protože my ještě pořád zpracováváme industriálně vyráběnou čokoládu, tak vyměňujeme výrobce.
PK: Trošku z donucení díky covidu, protože nás trošku tlačí.
SS: Díky bohu jsme zjistili nějaké informace, které, jak člověk zabředává hlouběji a hlouběji do té problematiky a víc vás to baví, chcete vědět víc a víc informací, tak se i dozvíte, když chcete. Dozvěděli jsme se věci, které se nám nelíbí, a které jsou proti naší filozofii. Proto měníme výrobce, od nového roku budeme mít nového. Chceme opravdu hodně zvyšovat podíl naší vlastní Bean to Bar čokolády. Na tom budeme ve velkém pracovat.
Samozřejmě máme v dílně spoustu nových produktů. Chceme jít hodně alternativní cestou. Třeba cestou alternativních mlék, protože věříme, že to, jakým způsobem se získává v současné době mléko, není úplně humánní. Vy odeberete krávě mládě a ta hledá mládě a mládě hledá krávu. A pak my všichni také něco hledáme, protože tu energii prostě do sebe skrze to mléko dostáváme.
Já na energie věřím. Věřím, že to je podstatná část našich životů. Ono, když se na to podíváte, tak energie je úplně všechno. Veškerá materie je energie. Proto si myslím, že to je opravdu velice význačná část. Tak to je asi ta cesta, kterou my teďka hodláme se vydávat, nebo už jsme se vydali.
