English version
To je vyrovnáno vyšším podílem průmyslu, který řadí Českou republiku z hlediska vlivu průmyslu na celkový výkon ekonomiky na jedno z prvních míst v rámci Evropské unie. Blíže poměry v českém hospodářském systému přibližuje dokument Analýza služeb v české ekonomice 2010–2023.
Úvodem
Zajímavou a pro podnikatelské rozhodování podstatnou otázkou je, jaké trendy lze v oblasti služeb v následujících letech očekávat, a to jak ve výhledu střednědobém, tak i dlouhodobém. V této souvislosti je jednou ze základních otázek ta, zda se odlišný poměr služeb na tvorbě HDP a dalších ukazatelích bude v budoucnosti vyrovnávat či nikoliv.
Vedle toho je ale potřebné klást si i další otázky, které jsou naprosto legitimní a které jsou podstatné i pro malé a střední podniky i živnostníky, neboť souvisejí s otázkami investic, trendů a příležitostí.
K nim patří zcela jistě problematika dopadu nedostatku pracovních sil na sektor služeb v následujících letech. Nedostatek pracovních sil je samozřejmě fenomén již existující, který se však bude s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou ve střednědobém a dlouhodobém horizontu spíše prohlubovat.
Dalším vlivem je postup v oblasti automatizace, robotizace a také umělé inteligence a vliv těchto trendů na podnikatelské prostředí, ziskovost, zaměstnanost a jiné parametry.
Nelze pominout ani otázky demografie, které souvisejí v praktické rovině s již zmíněnou problematikou pracovních sil, v rovině příležitostí ale otevírají pravděpodobné možnosti především v oblasti poskytování služeb sociálního a zdravotního charakteru.
Samozřejmě mimořádně důležitým problémem je z hlediska české ekonomiky, a zvláště pak sektoru služeb, budoucnost cestovního ruchu, který se v období pandemie ukázal jako mimořádně zranitelný, zároveň ale nelze přehlédnout, že také jako odvětví, které dokázalo přes nemalý pesimismus nakonec relativně rychle (přinejmenším rychleji než průmysl včetně stavebnictví) nahradit předchozí ztráty a dostat se na úroveň srovnatelnou s obdobím před výskytem onemocnění COVID-19.
Již z tohoto výčtu je zjevné, že se jedná o velmi strukturovanou problematiku, ve které různé role hrají velmi odlišné a navzájem mnohdy vůbec nesouvisející vlivy. A to dosud nebyly zmíněny některé další otázky, jako například problematika legislativních změn, otázka digitalizace některých administrativních (ale i například finančních) činností nebo rizika spojená s růstem cen dopravy (myšleno v této souvislosti osobní dopravy) nebo potenciálně dokonce s omezováním této dopravy z ekologických důvodů.
Budoucnost podílu služeb na tvorbě HDP
Jak ve střednědobém, tak i v dlouhodobém výhledu lze brát jako prakticky jisté, že podíl služeb na tvorbě hrubé přidané hodnoty (potažmo hrubého domácího produktu) se bude zvyšovat až na úroveň srovnatelnou s vyspělými státy. To v podstatě znamená, že ze současného podílu na tvorbě HDP zhruba 63 až 64 procent by se vliv služeb měl dostat na zhruba 70 až 75 procent.
Hovoříme zde o horizontu zhruba deset nebo mírně přes deset let. Vývoj v tvorbě hrubé přidané hodnoty (HPH) lze očekávat obdobný, jakkoliv nikoliv zcela shodný. Nicméně v dané souvislosti není nutné tyto veličiny nějak zásadně odlišovat, ostatně přes rozdíly v konstrukci HDP a HPH je jejich trend nutně shodný.
Argumentace pro tvrzení o dosažení strukturálních hodnot shodných s vyspělými státy je založena na analýze vývoje příspěvků jednotlivých sektorů k růstu (či poklesu) HPH. Hlavní data zachycuje Graf 1.
Převládající dominance služeb jako tahouna růstu tvorby přidané hodnoty je zřetelná i z letmého pohledu na Graf. I kdybychom si vzali starší data, lze jednoznačně tvrdit, že tento trend je možné sledovat po celé více než dvě dekády nového století, především ale v posledních pěti letech před pandemickou krizí, kdy rozdíl dynamiky tvorby HPH mezi službami a průmyslem dosahoval v ročním vyjádření i více než tři procentní body.
Výrazným negativním vlivem především na služby se nicméně vyznačovaly obě velké krize tohoto období – světová finanční krize 2008–2010, která byla překonána v našich podmínkách až v roce 2013, i pandemická krize 2020–2021, jejíž důsledky byly v českém prostředí také delší než ve většině vyspělých zemí. Tyto krize trend dokázaly vychýlit, neboť zásah do sektoru služeb byl v obou případech mimořádně silný.
To však nemůže nic měnit na základním tvrzení, že v období standardního vývoje české ekonomiky je roční dynamika růstu přidané hodnoty ve službách dlouhodobě zhruba o dva procentní body rychlejší než v průmyslu. Při zahrnutí stavebnictví mezi průmyslová odvětví je pak rozdíl ještě vyšší. Z toho nutně vyplývá, že podíl služeb má vzhledem k celku HPH nebo HDP trend růstu. Pokud by poměry v příspěvcích k růstu HPH zůstaly stejné jako v prvních dvou dekádách našeho století, pak by za zhruba deset let činil podíl služeb asi 68 procent, podíl průmyslu by poklesnul na 26,5 procenta a vliv ostatních odvětví by se snížil na 5,5 procenta.
Pravděpodobnější však je, že diference mezi růstem podílu služeb a průmyslu budou o něco rychlejší, než je rozdíl dvou procentních bodů odvozený z minulého vývoje. Důvodem bude vyšší ziskovost (růst ziskovosti) ve službách a přetrvávající potíže průmyslu. Předpokládáme také turbulentní období v oblasti mezinárodního obchodu charakterizované sílícím obchodním napětím v trojúhelníku EU – USA – Čína. To povede k větším problémům průmyslu v odbytové oblasti a k jeho nižšímu podílu na růstu objemu zahraničního obchodu (v kategorii obchodu se zbožím a službami).
Jak je zřejmé z výše popsaného, model nicméně nepředpokládá deindustrializaci české ekonomiky, ale naopak postupný růst průmyslové produkce, i když pomalejší, než jaký bude růst výkonu služeb. Tento odhad vychází z předpokladu uskutečnění určité i jenom dílčí revize cílů Green Dealu a klimatických cílů vyhlášených Evropskou unií, jistého pragmatického zpomalení dekarbonizace, masivních investic do autonomních energetických systémů a dalších finančně a technologicky náročných, ale velmi efektivních odvětví.
Z hlediska podnikatelského uvažování a rozhodovacích procesů je tedy klíčovým sdělením, že v následujících deseti letech lze očekávat sektor služeb jako výrazného tahouna růstu HPH i HDP. To samo o sobě však není příliš použitelný předpoklad, pokud není diskuse o tom, jak výrazný onen růst bude a také které sektory služeb budou patřit k vedoucím a které spíše ke slabším.
Co se týká celkového růstu hospodářských aktivit v následujících deseti letech, není třeba propadat skepticismu. Jakkoliv je krizové pandemické a postpandemické období následované energetickou krizí a válkou na Ukrajině velmi dlouhé, naprosto netřeba pochybovat o tom, že rokem 2024 začíná období růstové.
Nicméně na straně druhé musíme konstatovat, že pandemie a s ní spojený bezprecedentní propad ekonomiky zamaskovala potíže, kterými hospodářství trpělo již před tímto zlomem. Jakkoliv nebyly tyto potíže viditelné na první pohled, pečlivější zkoumání odhaluje strukturální nerovnováhy české ekonomiky, které zesilovaly v podstatě po celou druhou dekádu našeho století.
Je vhodné tyto problémy alespoň letmo pojmenovat. Jakkoliv státní dluh před pandemií nepředstavoval větší faktický problém v oblasti financovatelnosti, stát nebyl ochoten jeho existenci řešit jinak než pasivním vyčkáváním. Dluh vzniklý především během a po velké finanční krizi 2008–2010 se tak z dluhu mimořádného stal chronickým. I v době konjuktury byla dynamika výdajů vyšší než dynamika příjmů rozpočtu.
K dalším sílícím nerovnováhám patřila například skutečnost, že produktivita práce rostla pomaleji než mzdy a výkon ekonomiky. Lze také zmínit nedostatek pracovních sil, který vyvolával potíže v řadě podnikatelských odvětví a posiloval tlak na mzdy. Nedařilo se ani snižování administrativní zátěže, a tedy transakčních podnikatelských nákladů, které se stávaly zvláště pro malé a střední podniky a pro živnostníky mimořádné obtížnými. Pokračoval trend růstu regulačního státního úsilí, pomalého zavádění digitalizace i dalších příbuzných nešvarů.
Samozřejmě nelze opomenout, že napětí v oblasti financovatelnosti penzijního systému udržovalo vysoké náklady práce bez jakékoliv reálné vyhlídky na jejich snížení. To vše a další méně výrazné příčiny vedly ve druhé polovině dekády ke zpomalování růstového tempa a k postupnému zaostávání za tempem okolních zemí. (Více k tomuto tématu například v textu Evy Kislingerové „Několik statisticko – analytických poznámek k charakteru krize 2020-2021, Politická ekonomie 2023, 71(2):199-225 | DOI: 10.18267/j.polek.1384.)
To všechno představuje i nynější rizika pro budoucí vývoj, neboť jakkoliv mnoho těchto problémů bylo identifikováno a jsou s větší nebo menší intenzitou řešeny, zátěž těchto strukturálních problémů není možné odstranit rychle a bez nákladů.
Nicméně i přes to je možné pohlížet na nejbližší desetileté období (tedy 2024 až 2033) s mírným optimismem. V samotném roce 2024 předpokládáme růst HDP spíše nepodstatný v rozmezí 1,1 až 2,0 procenta. To je v intencích poslední prognózy České národní banky (1,4 %) i Ministerstva financí ČR (1,2 %). Odhad AMSP ČR je i v souladu s názorem většiny odborných pracovišť (namátkou Deloitte 1,1 procenta, Česká bankovní asociace 1,4 procenta).
Pro rok 2025 uvažujeme na základě posledních dat za duben 2024 o optimistické variantě růstu kolem hodnoty 3 procenta HDP. V tomto směru jsme poněkud optimističtější než ČNB (2,7 procenta) i další pracoviště (obvyklé číslo je 2,5 procenta, Česká bankovní asociace 2,7 procenta). Vycházíme nicméně z některých náznaků růstu zahraniční poptávky (v dubnu vzrostly zahraniční objednávky v průmyslu o 8,6 procenta), která byla dosud spíše brzdou ekonomiky.
Většina dosud zveřejněných predikcí pracovala s předpokladem pouze velmi chabého růstu zahraniční poptávky po zboží i službách, nicméně také údaje o zahraničním obchodě za první čtyři měsíce roku 2024 ukazují lepší výsledky, než s jakými bylo původně pracováno. Rychlejší oživení by se nicméně mělo nejvíce projevit v příštím roce, což je náš hlavní argument pro odhad tříprocentního růstu HDP.
Z pohledu sektoru služeb by to znamenalo růst výkonu letos o zhruba 2,5 procenta a příští rok až o čtyři procenta.
Z hlediska HDP předpokládáme pro roky 2025 až 2033 průměrný růst blížící se třem procentům (meziročně ve stálých cenách). Pokud tento průměr vytvoření pro standardní ekonomickou situaci vztáhneme pro zjednodušení na celou dekádu tedy včetně letošního a příštího roku, pak by se HDP reálně měl zvýšit mezi lety 2024 až 2033 o 34,4 procenta. Pro služby by to pak znamenalo růst na hranici 40 procent. To je však odhad, který pracuje s pohybem ekonomiky těsně pod produkčním maximem a s vývojem bez otřesů.
Pochopitelně je však nutné kalkulovat také rizika, některá z nich byla ostatně zmíněna v předchozím textu. Je zde vysoká pravděpodobnost, že ve sledovaném období nastane minimálně dvouleté problematické období spíše stagnační. Přinejmenším na to lze usoudit ze skutečnosti, že v každé dosavadní dekádě české ekonomiky tomu tak bylo.
Pokud tedy vezmeme do úvahy vysokou pravděpodobnost zhruba dvouletého problémového období během dekády, je racionální redukovat odhad růstu na zhruba 25 procent během deseti let pro hrubý domácí produkt a zhruba 30 až 33 procent pro sektor služeb.
Nyní se podívejme na otázku, která dílčí odvětví v rámci sektoru služeb mají větší růstový potenciál než sektory jiné. Základní údaje o vývoji tržeb podle odvětví jsou k dispozici v Grafu 2.
Tržby ve službách mají, jak je z grafu velmi dobře vidět, značnou volatilitu v tom, jak jednotlivá odvětví přispívají k růstu (nebo k poklesu) celkových tržeb. Když se navíc soustředíme na zachycená růstová období, je zjevné, že volatilitou trpí i data za odvětví. Přesto se dá konstatovat, že nejsilnější vliv na růstová období mají dílčí odvětví doprava a skladování, dále pak administrativní a podpůrné činnosti a konečně ubytování stravování a pohostinství. Do úvahy je nutné přibrat i informační a telekomunikační činnosti.
Zmíněná volatilita je však tak dominantním znakem grafu, že sama o sobě naznačuje potřebu značné opatrnosti při interpretaci a využití pro predikci. Proto lze pouze s naprostou opatrností prohlásit, že dynamickým dílčím odvětvím je především a po nejdelší sledované období doprava a skladování. Detailnější závěry však z dostupných dat nelze učinit.
Riziko nedostatku pracovních sil
Demografický strom České republiky neúprosně směřuje k období, kdy nastane vlivem stárnutí silných ročníků ještě výraznější nedostatek pracovní síly, než jaký sledujeme v posledních letech.
Pokud dočasně odložíme stranou migraci, pak během následujících patnácti let vstoupíme do období, kdy začnou z pracovního trhu odcházet silné ročníky, nahrazovat je budou naopak kohorty početně dosti slabé.
Pro zjednodušení budeme předpokládat standardizovaný věk odchodu do penze 65 let a průměrný věk nástupu na pracovní trh 22 let. Během dalších patnácti let (2024 až 2039) tedy budou do důchodu odcházet ročníky 1959 až 1973. Na pracovní trh začnou nastupovat ročníky 2002 až 2017.
| Rok | Počet lidí v kohortě | Rok | Počet lidí v kohortě | Rozdíl kohort |
|---|---|---|---|---|
| 1959 | 128 982 | 2002 | 92 786 | 36 196 |
| 1960 | 128 879 | 2003 | 93 685 | 35 194 |
| 1961 | 131 019 | 2004 | 97 664 | 33 355 |
| 1962 | 133 557 | 2005 | 102 211 | 31 346 |
| 1963 | 148 840 | 2006 | 105 831 | 43 009 |
| 1964 | 154 420 | 2007 | 114 632 | 39 788 |
| 1965 | 147 438 | 2008 | 119 570 | 27 868 |
| 1966 | 141 162 | 2009 | 118 348 | 22 814 |
| 1967 | 138 448 | 2010 | 117 153 | 21 295 |
| 1968 | 137 437 | 2011 | 108 673 | 28 764 |
| 1969 | 143 165 | 2012 | 108 576 | 34 589 |
| 1970 | 147 865 | 2013 | 106 751 | 41 114 |
| 1971 | 154 180 | 2014 | 109 860 | 44 320 |
| 1972 | 163 661 | 2015 | 110 764 | 52 897 |
| 1973 | 181 750 | 2016 | 112 663 | 69 087 |
| Rozdíl celkem | 562 636 |
Tabulka 1 naznačuje vývoj na poli pracovních sil jako takový, kdy v příštích 15 letech dojde (při zjednodušení a bez vlivu migrace) zcela přirozeně a bez jakýchkoliv regulatorních opatření k úbytku disponibilní pracovní síly o více než 550 tisíc lidí.
Jde o vývoj, který již nelze z hlediska demografie jakýmkoliv způsobem ovlivnit. Jediný mechanismus, jak lze takový vývoj zvrátit, je migrace. Je ale třeba připomenout tři okolnosti.
Za prvé platí, že zažíváme v letech 2022 až 2024 specifickou situaci spojenou s válkou na Ukrajině, kvůli které došlo k mimořádnému a skutečně masivnímu přílivu válečných vyhnanců. Tím nastalo určité alespoň dílčí uvolnění na trhu práce.
Za druhé platí, že za neválečných okolností by bylo povětšinou obtížné dosáhnout takové migrace, aby to znamenalo každoročně a průměrně zhruba 37 až 38 tisíc lidí připravených vstoupit na trh práce. Roční migrační přírůstky dosahovaly v minulosti hodnot od 15 do zhruba 45 tisíc lidí, avšak to jsou počty včetně dětí a seniorů. Tyto skupiny tvoří celkem deset až patnáct procent z celkového počtu. Ve výjimečných letech by tedy bylo možné získat dostatek práceschopných migrantů, kteří by nahradili budoucí úbytek pracovních sil, nicméně je nutné věc vidět skutečně komplexně.
Potíž je v tom, že v předchozích letech byl nejvyšší počet přicestovalých z Ukrajiny a ze Slovenska. V obou případech platí, že nelze očekávat pokračování takového trendu. Ukrajina je rozvrácena válkou, další utečence (pokud se vojenská situace zásadně nezhorší) nelze předpokládat. Slovenský rezervoár pracovních sil není nekonečný.
Pochopitelně otázkou je také dostatečná kvalifikace a jazyková vybavenost migrantů (ať již z Ukrajiny nebo z jiných destinací). S tím souvisí tradiční problém, kdy odcházející ročníky jsou obvykle spojeny se zkušeností, dovednostmi, vysokou kvalifikací a dalšími pozitivy, zatímco mladší pracovníci z řad migrantů tyto pracovní předpoklady obvykle nemají.
Každopádně nelze předpokládat, že v následujících deseti až patnácti letech dojde k výraznému uvolnění na trhu práce. Naopak. I když můžeme očekávat určité dopady automatizace a robotizace v oblasti průmyslové produkce a dopady digitalizace a zavádění postupů umělé inteligence v oblastech dalších, například v administrativě, státní správě a podobně, nezdá se pravděpodobné, že by tento trend dokázal nahradit několik desítek tisíc pracovníků za kalendářní rok.
V domácích podmínkách příliš velké rezervy nejsou. Samozřejmě si lze teoreticky představit rychlejší návrat matek od mateřských povinností do pracovního procesu, avšak znovu platí, že ani zde není k dispozici nijak zásadní prostor. Při úrovni zaměstnanosti nad 58 procenty a úrovní ekonomické aktivity nad 60 procenty a při rostoucím průměrném věku obyvatelstva je zjevné, že nelze očekávat výrazný příliv dosud ekonomicky nezapojených pracovníků do ekonomiky.
Pokud tedy vezmeme do úvahy všechny tyto okolnosti, můžeme odhadnout, že v následujících letech se z hlediska zaměstnavatelů situace na trhu práce bude stávat spíše napjatější a dramatičtější, než je tomu v současnosti. Zároveň můžeme předpokládat, především na základě znalosti mzdového vývoje, že průmysl bude i nadále nabízet vyšší mzdy a že tedy oproti službám (jako celku, nikoliv samozřejmě ve všech konkrétních odvětvích tohoto sektoru) bude na trhu práce v určité konkurenční výhodě.
Tabulka 2 nabízí řadu základních dat o zaměstnanosti a nezaměstnanosti, zvláště podstatnou okolností jsou údaje o procentu ekonomicky aktivních osob a míře ekonomické aktivity. V této souvislosti je podstatné, že v kolonce ekonomicky neaktivní jsou obyvatelé v dětském a juniorském věku stejně jako ve věku seniorském. V této kategorii tedy nemá smysl hledat větší rezervoár pracovních sil.
| Obyvatelstvo ve věku 15 a více let (tis. osob) | Pracovní síla ekonomicky aktivní (tis. osob) | Ekonomicky neaktivní (tis. osob) | Míra ekonomické aktivity (%) | Míra zaměstnanosti (%) | Obecná míra nezaměstnanosti (%) | |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 2022 | 8 832,1 | 5 291,1 | 3 541,0 | 59,9 | 58,6 | 2,2 |
| 2021 | 8 974,6 | 5 363,9 | 3 610,7 | 59,8 | 58,1 | 2,8 |
| 2020 | 8 985,8 | 5 372,0 | 3 613,9 | 59,8 | 58,3 | 2,6 |
| 2019 | 8 963,5 | 5 412,2 | 3 551,3 | 60,4 | 59,2 | 2,0 |
| 2018 | 8 941,8 | 5 415,4 | 3 526,4 | 60,6 | 59,2 | 2,2 |
| 2017 | 8 929,2 | 5 377,1 | 3 552,0 | 60,2 | 58,5 | 2,9 |
| 2016 | 8 928,7 | 5 350,0 | 3 578,7 | 59,9 | 57,6 | 4,0 |
| 2015 | 8 935,7 | 5 309,9 | 3 625,7 | 59,4 | 56,4 | 5,0 |
| 2014 | 8 932,6 | 5 297,9 | 3 634,7 | 59,3 | 55,7 | 6,1 |
| 2013 | 8 951,5 | 5 306,0 | 3 645,4 | 59,3 | 55,2 | 7,0 |
| 2012 | 8 964,6 | 5 256,9 | 3 707,6 | 58,6 | 54,5 | 7,0 |
| 2011 | 8 964,7 | 5 223,0 | 3 741,7 | 58,3 | 54,4 | 6,7 |
| 2010 | 9 015,4 | 5 268,9 | 3 746,5 | 58,4 | 54,2 | 7,3 |
| 2009 | 9 009,3 | 5 286,5 | 3 722,9 | 58,7 | 54,8 | 6,7 |
| 2008 | 8 943,8 | 5 232,3 | 3 711,4 | 58,5 | 55,9 | 4,4 |
| 2007 | 8 845,0 | 5 198,3 | 3 646,7 | 58,8 | 55,6 | 5,3 |
| 2006 | 8 773,4 | 5 199,4 | 3 574,0 | 59,3 | 55,0 | 7,1 |
| 2005 | 8 716,0 | 5 174,2 | 3 541,8 | 59,4 | 54,7 | 7,9 |
| 2004 | 8 673,3 | 5 132,5 | 3 540,8 | 59,2 | 54,3 | 8,3 |
| 2003 | 8 636,9 | 5 132,3 | 3 504,6 | 59,4 | 54,8 | 7,8 |
| 2002 | 8 599,1 | 5 139,1 | 3 460,1 | 59,8 | 55,4 | 7,3 |
| 2001 | 8 577,4 | 5 146,0 | 3 431,4 | 60,0 | 55,1 | 8,1 |
| 2000 | 8 586,4 | 5 186,1 | 3 400,3 | 60,4 | 55,1 | 8,8 |
| 1999 | 8 555,3 | 5 218,2 | 3 337,1 | 61,0 | 55,7 | 8,7 |
| 1998 | 8 523,2 | 5 201,5 | 3 321,8 | 61,0 | 57,1 | 6,5 |
| 1997 | 8 487,0 | 5 184,8 | 3 302,2 | 61,1 | 58,2 | 4,8 |
| 1996 | 8 447,5 | 5 173,5 | 3 274,1 | 61,2 | 58,9 | 3,9 |
| 1995 | 8 406,4 | 5 170,6 | 3 235,8 | 61,5 | 59,0 | 4,0 |
| 1994 | 8 354,6 | 5 147,9 | 3 206,7 | 61,6 | 59,0 | 4,3 |
| 1993 | 8 292,7 | 5 093,6 | 3 199,1 | 61,4 | 58,8 | 4,3 |
Pro příští období je tedy podnikatelským subjektům a podnikatelům v oblasti služeb nutné doporučit velmi rozvážný přístup k takovým rozvojovým aktivitám, které by znamenaly vyšší potřebu pracovních sil. Takové rozvojové programy je zřejmě možné realizovat pouze v situaci, kdy tvorba přidané hodnoty bude dostatečná k tomu, aby projekt mohl uspět na trhu pracovních sil.
Lze předpokládat, že především na konci nyní sledovaného období (tedy v horizontu deseti až patnácti let), bude nedostatek pracovních sil tak zásadním problémem, že bude znamenat omezování podnikatelských aktivit.
Vliv technologií na sektor služeb
Významný vliv na oblast služeb a podnikatelské prostředí celého sektoru bude mít podle našeho názoru v následujících deseti až patnácti letech zavádění technologií do různých oblastí podnikání i státní správy.
Jde především o dopady robotizace a automatizace, které se samotných služeb budou dotýkat pouze dílčím způsobem, mají však potenciál změnit poměry v průmyslu a jiných výrobních odvětvích (například i v zemědělství nebo energetice). Ve státní správě, samosprávě a obecně v administrativních a příbuzných oblastech a také v mnoha oblastech tradičních služeb ovlivní velmi podstatným způsobem podnikatelské prostředí umělá inteligence a digitalizace.
K obvyklé predikci, tedy k určité předpovědi založené na analýze předchozího vývoje a definici hlavních trendů vývoje budoucího, nemáme v dané oblasti dostatek podkladů. Ještě před několika lety se například předpokládalo, že automatizace a robotizace budou znamenat v průmyslu významný pokles počtu pracovníků (měl proběhnout již během první a druhé dekády století), což se nicméně v principu nepotvrdilo, přinejmenším nikoliv v předpokládaném rozsahu.
Pokud budeme vycházet z této zkušenosti, nelze od moderních technologií očekávat žádný zásadní posun směrem k uvolnění pracovníků ze současných pozic pro nové podnikatelské aktivity nebo pro zmírnění napětí na trhu práce.
Různé odhady pro dvacátá až čtyřicátá léta našeho století hovoří o řádu desítek tisíc uvolněných pracovníků ve výhledu zhruba dvou až tří dekád (někdy jsou zmíněny i počty jako zánik zhruba půl milionu pracovních míst doprovázený však vznikem řádově obdobného počtu míst nových, vyžadujících ale odlišnou kvalifikaci). Považujeme za pravděpodobné, že jakkoliv jsou k těmto technologiím vztahovány naděje na změnu poměrů na trhu práce, nelze na to spoléhat a každopádně tváří tvář faktu rapidního úbytku pracovních sil na trhu nebude tento trend představovat změnu strategického uspořádání trhu.
Jinou otázkou však je, že nástup a pokračující rozvoj zmíněných technologických trendů znamená skutečnou výzvu pro podnikatele samotné. Bylo by možné opakovat obvyklé fráze právě o výzvách a nutnosti jejich zvládání, omezíme se však na otevřené konstatování, že v daném období technologických změn získávají určité komparativní výhody ti podnikatelé (a manažeři), pro které je (obvykle jde o jev spojený s věkem) samotná technologie nesoucí změny přirozenou součástí jejich životů. Pro ostatní dochází k situaci, kdy je nutné nahradit osobní zkušenosti a přirozené propojení s technologiemi vytvořené jejich užíváním již od dětství nebo nižšího věku vzděláváním a velmi pečlivým sledováním trendů v daném oboru.
Závěrem
Podle názoru AMSP ČR bude hlavním trendem poskytování služeb v následujících letech a desetiletích přetrvávající problém s nedostatkem volné pracovní síly, s tím související tlak na růst mezd a z podnikatelského pohledu další související negativní skutečnosti.
Pokud bude sektor služeb chtít na trhu práce konkurovat sice z hlediska vlivu na tvorbu HPH a HDP oslabujícímu, avšak finančně obvykle dosti silnému průmyslu, bude nucen soustavně tlačit na růst produktivity práce, neboť jinak neuspěje na trhu práce a nedostatek pracovní síly se stane zásadní brzdou dalších podnikatelských aktivit.
Ke stažení:
