Proč Česko zaostává za vyspělými státy? S poradcem prezidenta Davidem Markem o tom, jak z toho ven

Povídali jsme si s ním o tom, na jakých pilířích by taková strategie měla stát, proč Česko zůstává uvízlé ve 20. století a nedaří se mu zařadit se mezi moderní a úspěšné země nebo jak velké potíže nám způsobí neustále se zhoršující situace v Německu.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:45 – Proč ekonomika ještě nedosáhla předcovidové úrovně
• 06:12 – Jaké změny potřebuje Česko pro další rozvoj
• 12:04 – Co udělat na podporu výzkumu, vývoje, technologií či kvalifikovaných pracovních sil
• 17:10 – Prezident Petr Pavel jako koordinátor snah o propojení důležitých aktérů
• 24:23 – Vize budoucího Česka podle Davida Marka
• 35:44 – Problémy Německa a jak moc ovlivní ČR

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

V rozhovoru David Marek připomíná, že česká ekonomika byla založena na levné pracovní síle a na levných energiích, na kterých závisí těžký a středně těžký průmysl. To už ale dnes podle ekonoma neplatí. Demografický vývoj žádné volné kapacity pracovní síly nenabízí a levné energie jsou pravděpodobně na dlouhou dobu minulostí, ať už kvůli geopolitickým vlivům nebo politikám EU v oblasti klimatu.

Velké rezervy máme podle Davida Marka také v přístupu k byrokracii, která nás táhne k zemi. Přestože dokážeme postavit kvalitní stavby, oproti ostatním metropolím střední a východní Evropy nás brzdí vysoká míra byrokracie a délka stavebního řízení.

Stát na jedné straně řeší do jaké míry má být sociální a paternalistický a na druhé straně, jak má podporovat podnikání. Podle Davida Marka jsem se nyní přiblížili více na stranu sociálního státu, ale z hlediska budoucnosti bude potřeba zainvestovat. Negativně vnímá zvýšení sazby daně z příjmů právnických osob, které bylo součástí fiskálního balíčku.

Podle hlavního ekonoma Deloitte se česká ekonomika dostala do situace, kdy by bylo potřeba ji nějak podpořit: „My jsme během pandemie dělali hospodářskou politiku, která nebyla úplně nejchytřejší. Peníze se rozhazovaly i tam, kde nebyly úplně potřeba. Potom přišla určitá zpětná vlna podpořená energetickou krizí a bylo načase vymyslet nějaký chytrý rozumný stimul,“ říká.

Takovým stimulem by podle něj mohly být například různé formy návratné pomoci. Pokud by se firma dostala do problémů, pomoc by nešla čistě formou dotací, ale poté, co by se firma dostala z problémů, by prostředky vrátila. Přestože podobné návrhy navrhovaly již některé předchozí vlády, tento nápad nebyl prozatím přijat.

Jak přilákat zahraniční investory?

V současnosti se česká ekonomika nachází v situaci, kdy je ve všech klíčových odvětvích koncentrovaná ta část produkce, kde je přidaná hodnota nejnižší. Abychom se z této pasti středních příjmů nebo nízké přidané hodnoty vymanili, je podle Davida Marka potřeba posunout se na začátek produkčního řetězce, podpořit výzkum a vývoj, anebo ke konci produkčního řetězce, což jsou prodej, postprodukční služby, management a podobně.

Domnívá se, že do budoucna bude nutná výrazná revize daňového systému. V důsledku této revize by se měla Česká republika stát atraktivnější pro zahraniční investory. „To, co se u nás vyrábí, má nízkou přidanou hodnotu, protože to je relativně jednoduché vyrobit. Soupeříme s Čínou, ale chceme soupeřit s Dánskem, se Švédskem, ale i s Německem,“ říká.

Pokud bychom více investovali do oblasti technologií, zahraniční investory přilákáme jen když to pro ně bude zajímavé a budou vědět, že na tom vydělají. „My jsme něco podobného provedli na konci devadesátých let, respektive na začátku tohoto milénia, kdy jsme formou investičních pobídek zvýšili atraktivitu Česka a teď musíme udělat něco podobného,“ připomíná ekonom.

A doplňuje, že ze strany firem vznikla iniciativa, které se říká Druhá ekonomická transformace. „Podobný přemet budeme muset udělat ještě jednou. Ale teď na to asi nenazrála doba.“

Česko se potýká také s tím, že velké nadnárodní firmy, které zde působí, každý rok na dividendách posílají velké peníze mimo ČR. Naším cílem by ale mělo být přesvědčit je, aby tyto prostředky investovali u nás. „Do toho souboru opatření patří jak dostupnost pracovních sil, zejména odborných s technickým vzděláním, tak třeba i otevření trhu práce cizí pracovní síle, kterou můžou firmy používat,“ říká David Marek.

V tomto případě opět narážíme na potřebu debyrokratizace. A to nejen v oblasti stavebního řízení, ale třeba i v přijímání pracovních sil ze zahraničí. Právě dlouhý přijímací proces zahraniční sílu odradí natolik, že odchází raději do Polska nebo jiných zemí, kde je proces dvakrát rychlejší.

„Všechny tyto změny by měly probíhat v nějakém komplexním řešení. Jde o to vymyslet celostní řešení pro ekonomiku pro jedenadvacáté století. My jsme uvízli v tom dvacátém, přitom jsme už téměř čtvrt století v novém století. Ekonomicky v něm ale stále nejsme,“ upozorňuje David Marek.

Vize budoucího Česka

Hlavním hybatelem změny k moderní ekonomice by měla být vláda, která je zodpovědná za hospodářskou politiku a má i výkonnou moc, aby změny prováděla. Bohužel se tyto změny podle Davida Marka nedějí v dostatečné intenzitě. Proto by prezident Petr Pavel rád byl určitým stimulantem této debaty.

David Marek popisuje, že tato debata už začíná vznikat zezdola na různých místech, především proto, že po změně volají sami podnikatelé. Aby se síly netříštily, bylo by dobré, kdyby se všechny relevantní názory ze všech koutů republiky setkávaly pod jednou střechou a jejich nositelé se vzájemně domluvili.

„Moje představa je taková, že by to mělo být seskupení lidí, které se setkává pravidelně, diskutuje a dává dohromady strukturovanou komplexní vizi. Ta skupina lidí by měla sestávat nejenom z ekonomů, ale také z lidí z jednotlivých částí byznysu. Ať již zastoupených Svazem průmyslu, Hospodářskou komorou, anebo i těmi klíčovými firmami,“ říká.

Za ideální stav považuje, pokud by členy byly politici současné vládní koalice, tak i opozice, protože situace se může po volbách změnit. Bylo by vhodné, aby tato platforma pokračovala i do budoucna nezávisle na momentální konstelaci v parlamentu: „Určitý princip, který můžeme pozorovat u skandinávských zemí, že tam ta společenská dohoda platí několik desítek let,“ popisuje ekonom.

Tato platforma by měla být schopná shodnout se na tom, že chceme být za dvacet let moderní, bohatou a technologicky vyspělou zemí, a hledat cesty, jak toho dosáhnout. Ze své pozice vidí celou řadu věcí apolitického charakteru, které nejsou rozpracované do detailů, a které následně mohou být rozpracovány v programových prohlášeních vlády nebo programech jednotlivých politických stran. Právě taková nekonfliktní hlubší vize může podle Davida Marka aktivovat činnost na straně politiků.

Hlavní pilíře budoucí ekonomiky

Pokud se zaměříme na jednotlivé oblasti, které podle Davida Marka ovlivňují českou ekonomickou situaci, tak jsou to: obrana, infrastruktura, školství a energetika. Právě jejich provázanost může vytvořit budoucnost české ekonomiky atraktivní nejenom pro české firmy, pro české budoucí zaměstnance, ale i pro ty zahraniční, které sem tu potřebnou změnu mohou přinést.

Velkou roli podle něj může hrát do budoucna obranný průmysl, a to nejen proto, že je dnes z geopolitického pohledu takřka nezbytností.

Velký deficit vidí v oblasti infrastruktury. „Pokud chceme do odlehlejších regionů přilákat kvalifikovanou pracovní sílu a firmy s vysokou přidanou hodnotou, pak jim musíme nabídnout nejenom asfaltové dálnice, ale také dálnice z optických sítí, aby se zkrátka mohly dobře připojit.“ Překážkami jsou v tuto chvíli malé investice do infrastruktury a velká byrokratická zátěž. „Schvalovat u nás zejména velké dopravní stavby je záležitost na desetiletí, takže dokončit dopravní síť v České republice je nezbytné minimum,“ podotýká ekonom.

Další oblastí, na kterou bychom se měli zaměřit, je školství, věda a výzkum. Českému školství dlouhodobě klesá objem investic a je otázkou času, kdy se důsledky začnou projevovat ve srovnávacích mezinárodních testech. Velkým problémem je také určitá roztříštěnost, zejména v oblasti středního školství, o kterém rozhodují kraje, respektive města a obce. Tato překážka tak brání efektivnější koordinaci středního školství. David Marek zmiňuje trend ze zahraničí, kde si studenti specializaci po všeobecně zaměřené střední škole vybírají až na vysokých školách nebo univerzitách, který u nás zatím není ve větší míře uplatňován.

České univerzity se v celosvětových žebříčkách pohybují uprostřed třetí nebo čtvrté stovky. David Marek upozorňuje, že tento fakt může ovlivnit rozhodování nadnárodních technologických firem, které, pokud by chtěly založit vývojové centrum v Evropě, dají přednost státům, jejichž univerzity jsou na předních příčkách.

Také v oblasti vědy a výzkumu máme možné rezervy. Na tuto oblast dává Česko jenom dvě procenta HDP. Úspěšné země jako Jižní Korea, Švédsko nebo USA dávají do této oblasti tři a více procent, v Izraeli je to dokonce pět až šest procent.

Pomoci by mohl také větší důraz na propojení firem a univerzit a výzkumných center tak, aby na půdě univerzit ve větší míře vznikaly spin-offy. David Marek vidí cestu v daňových odpočtech na výzkum a vývoj pro firmy tak, aby se firmám do vývoje a výzkumu vyplatilo investovat. Cílem je podpořit také univerzity, aby své inovace dotáhly do formy patentů a následně do aplikovaného výzkumu.

„Je třeba tlačit tu oblast z obou stran. Na jedné straně podporovat firmy formou třeba i toho daňového prostředí, a na straně druhé aktivizovat inovační potenciál na straně státu,“ popisuje ekonom. Tím by se do České republiky dostala také kvalifikovaná zahraniční pracovní síla a zároveň by zde zůstávala i ta domácí. Nyní totiž mnoho českých talentů zůstává po postgraduálním studiu v zahraniční, kde mají podstatně lepší podmínky, včetně platového ohodnocení.

Zásadní oblastí pro českou ekonomiku je také energetika, bez které podle Davida Marka efektivní moderní budoucnost neexistuje. „Teď před námi leží v letošním roce nová verze státní energetické koncepce a velmi důležité rozhodování o budoucnosti české energetiky. Je to naprosto zásadní. Je to oblast, ve které nás čekají investice v oblasti tří až čtyř bilionů korun v dalších desetiletích,“ upozorňuje.

Velkým tématem je hlavně jaderná energetika, zejména výstavba dalších jaderných bloků. Důležité je především vyvarovat se zpoždění termínů a dodržení nákladů na výstavbu, s čímž se potýkají projekty ve Finsku, Maďarsku nebo Velké Británii. Jaderná energetika úzce souvisí se zbylým rozložením energetiky. Jak zdůrazňuje David Marek, bez plynu se jádro neobejde. „K velkému zdroji potřebujete nějaké flexibilní zdroje, jako jsou plynové elektrárny, a to všechno musí potom doplňovat smysluplný mix obnovitelných zdrojů energie,“ říká.

Návrhy NERVu

Národní ekonomická rada vlády (NERV) přišla s mnoha návrhy, které se podle Davida Marka mohou projevit nejdříve za pět deset let. Nyní je ale potřeba přijmout takové kroky, které budou rychlé a efektivní.

Koncem ledna NERV zveřejnil 37 prorůstových opatření pro českou ekonomiku. Na vládě nyní je, aby si z nich sama vybrala. „Ono je to takové polovičaté řešení, protože na jedné straně to supluje nějakou komplexní strukturální vizi, která na straně vlády chybí,“ říká David Marek. Domnívá se, že by ideálně pod Úřadem vlády měl existovat odbor, který bude sestavovat tuto vizi. Bude ji nějakým způsobem koordinovat v rámci celé vládní koalice a potom by odborné síly, jako je NERV, následně mohly rozpracovávat jednotlivé kapitoly do většího detailu.

Jedním z návrhů, který by mohl pomoci ušetřit mnoho prostředků a lidské síly, je slučování agend samospráv do větších celků. „Větší počet obcí na obyvatele snad nemá žádná země na světě. A to je komplikace. Pokud jeden starosta nebo dva starostové dva kilometry od sebe dělají každý den totéž, pak je to často zbytečné,“ říká.

Zahraniční obchod a role Německa

Česká republika je zahraničnímu obchodu mimořádně otevřená. Velký vliv na naši ekonomiku má zejména vývoj v Německu, na němž jsme ze třetiny závislí. Vyhlídky německé ekonomiky ale nyní nejsou zcela příznivé: „Německá vláda v minulém týdnu aktualizovala svůj odhad na letošní rok, který ukazuje na to, že nás čeká v Německu další rok stagnace nebo dokonce dalšího hospodářského poklesu,“ upozorňuje David Marek.

Popisuje, že v posledních letech v oblastech klíčových nových technologií, které hýbou světem, ať už je to umělá inteligence nebo kvantové počítače, figuruje Čína nebo USA. Evropa v tomto „závodě“ podle Davida Marka doplácí na malé investice a regulace, které jsou mnohdy svazující. „To je příklad toho, proč Německo, respektive ostatní evropské země, budou zaostávat. My jsme se trochu přeregulovali a je to dnes pro nás znatelná brzda.“

Přestože jednou z cest pro český export může být větší diverzifikace, David Marek připomíná gravitační teorii zahraničního obchodu, Podle ní platí, že „čím větší ekonomika a čím blíže k vám, tím více přitahuje byznys jako takový“ Německá ekonomika je pro nás velice zásadní,“ říká.

Možnou diverzifikaci české ekonomiky vidí ekonom v transformaci, během níž bychom se měli více zaměřit na podíl služeb oproti průmyslu, který nyní ovlivňují vysoké energie a nedostatek pracovních sil. „V takovém okamžiku potom můžete i geograficky diverzifikovat vývoz. Protože kam vyvážíme třeba český software? Zejména do Spojených států než do Německa, takže to už potom může přirozeně vést k tomu, že i ta geografická struktura exportu se společně se strukturou ekonomiky začne měnit,“ říká.

Jak ovlivní Zpráva o stavu vnitřního trhu EU priority Evropské komise pro roky 2024–2029 a jaké to je být hlavním ekonomem Deloitte? To se dozvíte ve videu.

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Davidem Markem

Martin Zika: Naším hostem je dnes David Marek, hlavní ekonom Deloitte. Pane Marku, dobrý den. Děkuji, že jste si na nás udělal čas.

David Marek: Dobrý den, díky za pozvání.

MZ: Vy jste nedávno v podcastu Crunch mluvil jednak o jakési dlouhodobé strategii české ekonomiky nebo spíš vizi. Já bych si o tom s vámi samozřejmě rád povídal, ale vy jste také říkal, že pokud jde o vývoj české ekonomiky v letošním roce, že můžeme být o něco optimističtější než vloni nebo třeba předloni.

Já se na to chci zeptat, protože se česká ekonomika ještě pořád nevrátila na předcovidovou úroveň a vím, že někteří komentátoři k tomu říkají, že to ukazuje, že tam jsou nějaké hlubší strukturální problémy. Že to není cyklický problém, a že aby se ekonomika mohla začít nějak výrazněji rozvíjet, tak potřebujeme tyto problémy odstranit. Jak to vidíte vy?

DM: V podstatě ten náš ekonomický vývoj v současnosti můžeme diskutovat ve třech rovinách. Ta první rovina je opravdu nějaký cyklický výkyv, cyklické zhoupnutí. Typicky to vidíme třeba na chování domácností. Byla vysoká inflace, na chvíli omezili svoji útratu, zatímco předtím těsně po covidu naopak rozpustili ty své úspory. Teď nás možná čeká nějaké druhé kolo rozpouštění. To je taková ta první cyklická rovina. Druhá je daná vnějším ekonomickým vývojem. Tady nás ovlivňují zejména situace jako energetická krize, neprůjezdnost Rudého moře a podobně, ty externí faktory. To je druhá vrstva.

No a třetí jsou pak ty dlouhodobé strukturální parametry. Tam vidíme jisté zbrzdění růstu. Už delší dobu byly pozorovatelné dokonce před pandemií, ani tehdy ten výkon nebyl nijak zářný. A samozřejmě se mohou v čase postupně zesilovat. Ale já bych to trošku nepřeceňoval.

My teď nejsme v nějaké, řekněme, výrazné strukturální krizi, což neznamená, že bychom ty problémy neměli adresovat, ale teď nás opravdu táhla k zemi zejména vysoká inflace, která způsobila ten cyklický výkyv. Teď v letošním roce to bude zejména Německo, pro které se trošku překvapivě ty prognózy přehouply do recese i v letošním roce.

MZ: K tomu se určitě dostaneme. Ještě vás poprosím, vy říkáte, že byste to neviděl až tak černě. Nicméně přece jenom jsou tam poměrně výrazné rozdíly mezi Českem a třeba dalšími zeměmi, viz Pobaltí nebo Polsko. Tak v čem vidíte ty hlavní rozdíly?

DM: Ano. Oproti některým zemím máme vyloženě lokální negativní specifika, typicky třeba byrokracie. Proč se staví, anebo nestaví v Polsku, respektive v Česku? Já jsem byl nedávno na pracovní cestě v Bratislavě, ale jestli jste byli v jejich novém moderním centru, mně to trošku vyrazilo dech. Možná to není úplně koncepční, ale když se podíváte na siluetu Bratislavy a siluetu Prahy před deseti lety a dnes: v Praze se nezměnilo nic, v Bratislavě se změnilo všechno. Podobně můžeme porovnávat Varšavu a Prahu.

Ta byrokracie nás opravdu táhne k zemi. Umíme třeba stavět mosty, lávky přes Vltavu nám jdou, ale z velkých nových staveb, kromě Masaryčky, naposledy vzniknul snad Tančící dům. Když se podíváte na ostatní evropské metropole, i třeba v té střední a východní části Evropy, tak tam je ten posun zásadnější.

Co nás dále brzdí je ten přežitý model ekonomiky. My jsme byli založeni na dvou základních parametrech: levné pracovní síle, která tady na konci devadesátých let byla v dostatečném objemu, a na levných energiích, na kterých závisí těžký a středně těžký průmysl. A obojí už není pravda. Trh práce kvůli demografii dnes nenabízí žádné volné kapacity a levné energie jsou už asi minulostí na hodně dlouhou dobu. Ať už kvůli geopolitické situaci, anebo i kvůli aspiracím Evropy v oblasti klimatické politiky.

MZ: My se k těm dlouhodobějším faktorům dostaneme. Já se chci zeptat, protože vy jste nedávno na svém Twitteru nebo účtu X, pardon, napsal, že diskuze o podpoře dlouhodobého růstu nás z recese nevytáhne a že potřebujeme rychlé stimuly. Jaké stimuly by to měly být?

DM: Já si opravdu myslím, že vedle adresování těch dlouhodobých problémů, jsme se dostali do situace, kde bylo potřeba tu ekonomiku nějakým způsobem podpořit. My jsme během pandemie dělali hospodářskou politiku, která nebyla úplně nejchytřejší. Peníze se rozhazovaly i tam, kde nebyly úplně potřeba. Potom přišla určitá zpětná vlna podpořená energetickou krizí a bylo načase vymyslet nějaký chytrý rozumný stimul.

Typicky takovým rozumným nástrojem jsou různé formy návratné pomoci, tzn. nedávat ji formou čistě dotací, ale řekněme, nějaké návratné pomoci. Pokud se ukáže, že ta firma se dostala z problémů a je schopná vrátit prostředky, tak je vrátí. Pokud ještě ne, tak se s tím posečká. Ostatně to není žádná velká inovace.

S podobnými nápady už před deseti lety, když jsme procházeli tou krizí po evropské dluhové krizi, přišel Mirek Zámečník. Tehdejší vláda to nevyužila, současná vláda to také nevyužívá. Je to škoda. Byl by to nástroj, který by byl fiskálně šetrný, protože by se jednalo o návratnou pomoc a zároveň by to byl nástroj, který je rychlý.

Když se budeme inspirovat tím, s čím přišel třeba NERV, tak to jsou věci, které začnou fungovat nebo se projeví v ekonomice za pět nebo deset let. My jsme ale v problémech teď, a proto je potřeba přijímat kroky, které jsou rychlé. A to byl příklad jedné z těch rychlých forem pomoci.

MZ: Když se teď zaměříme na ten dlouhodobější pohled. Souhlasil byste s tím, když bych řekl, že se hodně mluví o tom, že se ta konvergence české ekonomiky k vyspělým západním zemím zabrzďuje. Možná, že se už zastavila, že zkrátka máme problém s tvorbou té vyšší přidané hodnoty. Souhlasil byste s tím a dá na nějakých datech ukázat, jak to z hlediska té vyšší přidané hodnoty, ve srovnání třeba s jinými zeměmi Evropy, typicky samozřejmě s těmi, které jsou na čele, s námi vypadá?

DM: Je pravda to, že česká ekonomika se dnes ve všech klíčových odvětvích nachází v situaci, kdy je u nás koncentrovaná ta část produkce, kde je přidaná hodnota nejnižší, což je problém. Když se podíváme, jak se z té pasti středních příjmů nebo nízké přidané hodnoty vymanit, tak buď se musíme posunout na začátek toho produkčního řetězce, to znamená více k vývoji a výzkumu, anebo naopak potom ke konci toho produkčního řetězce, což jsou prodej, postprodukční služby, management a podobně. A k tomu se musíme proinvestovat.

My na jedné straně řešíme dilema mezi tím, jak má stát být sociální, paternalistický a na druhé straně, jak má podporovat podnikání. Teď jsme se možná zhoupli v té neustále dialektice trošku víc k tomu sociálnímu státu, ale my do té své budoucnosti bude muset zainvestovat. Jedna z věcí, která byla špatně na fiskálním balíčku, bylo zvýšení sazby daně z příjmů právnických osob, tedy firemních daní.

Jedním z příkladů, jak se dostat z této pasti, může být třeba Irsko. Irsko založilo svůj byznys model na velmi nízkém zdanění firem. V počátku to přineslo investice v podobě nějakých, řekněme, evropských center, ať už z pohledu managementu, nebo účetnictví, ale v tom druhém sledu začala do Irska přicházet ze stejných firem také vývojová centra, a to už je ta přidaná hodnota. Takže si myslím, že součástí nějakého mixu budoucí strukturální hospodářské politiky bude výrazná revize pohledu na daňový systém. Včetně toho, že bude muset být daleko vstřícnější, možná lomítko agresivnější, ve směru atraktivity Česka coby investiční destinace pro nové technologie.

To, co se u nás vyrábí, má nízkou přidanou hodnotu, protože to je relativně jednoduché vyrobit. Soupeříme s Čínou, ale chceme soupeřit s Dánskem, se Švédskem, ale i s Německem. A to je oblast technologií, do kterých musíme zainvestovat a tu investici přilákáme jenom, když to bude pro investory zajímavé. Když budou vědět, že na tom vydělají. Včetně toho, že i ten daňový mix bude pro ně natolik atraktivní, že jim to tady umožní ty výdělky realizovat.

My jsme něco podobného provedli na konci devadesátých let, respektive na začátku tohoto milénia, kdy jsme formou investičních pobídek zvýšili atraktivitu Česka a teď musíme udělat něco podobného. Proto také vzniká zezdola, ze strany firem, iniciativa, které se říká Druhá ekonomická transformace, protože budeme muset podobný přemet udělat ještě jednou. Ale teď na to asi nenazrála doba. Ten tlak na to musí uzrát. Ostatně historický vývoj v mnoha oblastech, nejenom v ekonomice, nebývá lineární. My teď dojíždíme, řekněme, na ten vyřazený plyn, než budeme muset znovu zařadit rychlost.

MZ: V souvislosti s tím, o čem jste mluvil, že jsme pomocí investičních pobídek na konci devadesátých let přilákali firmy, se hodně mluvilo o tom, že tady vznikly takové, říká se tomu nepříliš hezky, montovny. Jak to udělat tak, aby nevznikaly montovny, ale opravdu firmy, které budou dělat moderní technologie, všechny možné aplikace atd.?

DM: Jde o to, že tehdy byl ten systém nastaven tak, že investiční pobídky byly přímo navázány na tvorbu pracovních míst. Teď je potřeba to redesignovat tak, aby byly navázány právě na produkci s vyšší přidanou hodnotou. Jedním z takových nástrojů, se kterým se dá pracovat, je daňový odpočet na výzkum a vývoj. Ten byl velmi takovým problematickým bodem. Firmy se bály to uplatňovat, protože finanční úřady s nimi většinou bojovaly.

Teď se ta situace otočila, ale zase, proč si neříci, že ten daňový odpočet nemusí být jednonásobek výdajů, může být jeden a půl násobek, dvojnásobek tak, aby se zkrátka firmám u nás do výzkumu a vývoje vyplatilo investovat. To je jedna strana mince.

Druhá strana mince je, že by měl investovat do oblasti výzkumu a vývoje také stát. Protože zatímco firmy mohou investovat do toho, řekněme, aplikovaného výzkumu a vývoje, který jim přinese přímo tu přidanou hodnotu, tak na úrovni státu, univerzit, výzkumných ústavů, akademií je motivace v podobě citací v odborných časopisech, což tu inovaci nepřinese.

Tady je potřeba je donutit k tomu, aby se obraceli na firmy, aby se snažili dotáhnout ty svoje inovace do formy patentů a následně do toho aplikovaného výzkumu. Takže tlačit tu oblast z obou stran. Na jedné straně podporovat firmy formou třeba i toho daňového prostředí, a na straně druhé i aktivizovat inovační potenciál na straně státu.

MZ: Když mluvíte o univerzitách, jakým způsobem by tohle šlo udělat? Nějakou změnou zákonů nebo čím by se to dalo, aby pro ně opravdu nebyly cílem ty čárky, citace a tak dál?

DM: Já myslím, že současná ministryně pro vědu a výzkum, paní Langšádlová už tady v tom udělala velký kus práce. Základní prvky by měly být představeny v letošním roce. Opravdu ten cíl je donutit firmy k tomu, aby byly motivovány vyhledávat spolupráce s univerzitami, že budou zakládat různé spin-offy, které budou vznikat na půdě univerzit, ale zároveň do nich budou lákat do vzájemné spolupráce i firmy.

MZ: Mluvil jste o těch zahraničních investorech. Taky jsem zaznamenal debatu o tom, že velké nadnárodní firmy, které v České republice působí, každý rok na dividendách posílají velké peníze mimo Českou republiku. Snaha však je, aby co nejvíce těch peněz tady zůstalo, aby se investovaly do rozvojových inovativních projektů.

Vím, že třeba Radek Špicar k tomu říkal, že údajně podle toho, co on slyší, tak ony by to chtěly dělat, ale nemají proto podmínky. Je tady strašně dlouhé stavební řízení, které jim znemožňuje, aby investovaly do nějakých větších projektů atd. Jak toto vidíte?

DM: Ano. Jde opravdu o soubor opatření, které je potřeba vzít do úvahy, abychom firmy přesvědčili, že ty prostředky mají nechat tady, že ten jejich investiční potenciál je větší než někde jinde v zahraničí. Do toho souboru opatření patří jak dostupnost pracovních sil, zejména odborných s technickým vzděláním, tak třeba i otevření toho trhu práce cizí pracovní síle, kterou můžou firmy používat. Zároveň jde o tu debyrokratizaci, to znamená odstranění nadměrné zátěže.

My jsme to viděli v minulých dnech, že stávkují zemědělci, ale to se týká každého. Nejde jenom o stavební řízení, ale třeba i přijímání pracovních sil ze zahraničí je natolik dlouhý proces, že nás zahraniční síla obchází a skončí raději v Polsku nebo v jiných zemích, protože tam je to dvakrát rychlejší. Vedle toho samozřejmě potom jde i o to zmíněné daňové prostředí tak, aby i ta investice ekonomicky dávala větší smysl. Je to o tom, že všechny tyto změny by měly probíhat v nějakém komplexním řešení.

Pokud se někde vytrhne 30–40 bodů, které nemají, řekněme, nějaký řád, nějakou strukturu, tak to k tomu kýženému cíli nepovede, nebo povede podstatně pomalejší cestou a méně efektivní. Jde o to vymyslet nějaké celostní řešení pro ekonomiku pro jedenadvacáté století. My jsme uvízli v tom dvacátém, ale už jsme téměř čtvrt století v novém století. Ekonomicky v něm nejsme.

MZ: Předpokládám, že narážíte na to, co jsem zmínil v úvodu, to je ta dlouhodobější vize. Určitě bych se k tomu rád dostal, ale jestli ještě můžeme zůstat u některých konkrétních věcí, které jste zmiňoval. To znamená ten kritický nedostatek kvalifikované pracovní síly.

Co by pro to z vašeho pohledu bylo dobré nebo potřeba udělat? Změnit imigrační politiku, rozjet nějaké programy pro talentované zahraniční studenty atd.? Protože ta kvalifikovaná síla tu prostě není, pravděpodobně asi jen tak nebude.

DM: Určitě jde o to jednak více se otevřít té kvalifikované zahraniční pracovní síle, ale také se podívat na to, jak udržet i domácí kvalifikovanou pracovní sílu. Celá řada českých talentů prostě zůstává po postgraduálních studií v zahraničí, na zahraničních univerzitách, protože mají podstatně lepší podmínky. Tady jde o celou řadu oblastí, ať už jde o platové podmínky, možnost vlastního výzkumu a vývoje.

To české prostředí je v tomhle tom, řekněme, takové trochu sevřené a nenabízí takové možnosti. Proto si odlákáváme ty domácí talenty, ale jde i o to, jak využít více nových technologií. Když nejsou lidé, je potřeba používat technologie. Tady asi nemyslím přímo oblast výzkumu a vývoje, ale ta kvalifikovaná pracovní síla, která pracuje v byznysu se bude v určitých oblastech stále více a více nahrazovat technologiemi. A na jejich adopci si musíme zvyknout, respektive musíme u toho být stejně rychlí jako ostatní, aby nám neujel vlak.

Tyto rozhovory vznikají ve spolupráci portálu BusinessInfo.cz a pražského institutu ELAI. ELAI je inovativní vzdělávací platforma, v jejímž rámci působí jako lektorky a lektoři významné osobnosti českého byznysu a dalších oborů, jako je zakladatelka a ředitelka Zásilkovny Simona Kijonková, filozof a spisovatel Tomáš Sedláček nebo Anna Bohoněk, která nám nedávno poskytla rozhovor o využití umělé inteligence v praxi. ELAI je také organizátorem jedné z největších byznysových událostí v tuzemsku nazvané Týden inovací České republiky.

MZ: Když se posuneme k té už několikrát zmiňované vizi budoucího Česka, to je něco, jestli můžu říct, na čem pracujete v pozici poradce pana prezidenta. Pochopil jsem to tak, že pan prezident by rád byl jakýmsi možná hybatelem debaty o tom, aby vzniklo to, co jste zmiňoval. To znamená nějaká celostní vize, která bude zahrnovat nejenom vize, ale asi i konkrétní kroky, jak je naplňovat. Jak byste to popsal?

DM: V principu by hybatelem takové změny měla být vláda. Ta je zodpovědná za hospodářskou politiku, má i výkonnou moc v tom, aby to prováděla. Ale protože si nemyslíme, že se tak děje v dostatečné intenzitě, tak prezident ne, že by byl hybatelem, ale řekněme, že by byl určitým stimulantem debaty. Ta debata už díky absenci vládní aktivity začíná vznikat na různých frontách zezdola, byznys po té změně prostě volá. Tak by bylo dobré, aby se netříštily síly a aby se všichni relevantní lidé potkávali pod jednou střechou, aby se domluvili vzájemně.

Takže, řekněme, ta další klíčová role by měl být koordinátor těchto snah tak, aby o sobě lidé z jednoho konce republiky a z druhého věděli. Z jednoho byznysu a z druhého byznysu, aby věděli, co který potřebuje, aby se ta snaha dohromady koordinovala. To znamená, aby se netříštily síly tím, že pět lidí bude vymýšlet kolo, ale aby místo toho vymysleli automobil.

MZ: Předpokládám, že tam by se měli setkávat relevantní hráči ekonomiky, politiky atd., aby výsledkem byl nějaký kompromis, u kterého bude určitá jistota nebo pravděpodobnost, že se to začne realizovat.

DM: Zatím můžu mluvit za sebe, jak bych si to představoval, protože ta představa se teprve rodí. Ale moje představa je taková, že by to mělo být seskupení lidí, které se setkává pravidelně, diskutuje a dává dohromady strukturovanou komplexní vizi.

Ta skupina lidí by měla sestávat nejenom z ekonomů, jako jsem já nebo Vladimír Bezděk, další poradce pana prezidenta, ale také z lidí z jednotlivých částí byznysu. Ať již zastoupených Svazem průmyslu, Hospodářskou komorou, anebo i těmi klíčovými firmami. Respektive my jsme tak malá země, že každá hlava dobrá. Každý, kdo se přihlásí, má velkou šanci, že dostane prostor.

Zároveň by u toho měli být politici současné vládní koalice, ale i opozice, protože ta situace se může samozřejmě po volbách jakkoliv změnit. Nechci to předjímat, ale bylo by dobré, aby taková vize přežila nejenom ty příští parlamentní volby, ale i mnoho dalších, aby pokračovala. Určitý princip, který můžeme pozorovat u skandinávských zemí, že tam ta společenská dohoda platí několik desítek let a je jedno, jaká je zrovna konstelace v jejich parlamentu.

Nějakou podobnou dohodu bychom chtěli docílit i tady. Tak, aby se dnes opoziční, za několik let vládní politik držel této domluvené linie.

MZ: My jsme to kdysi koneckonců u nás viděli na důchodové reformě, kterou připravila vláda ČSSD. Následná vláda ji potom zrušila.

DM: To je přesně příklad toho, kde by se měla držet ta kontinuita několik desítek let, protože zrovna dynamika sociálních systémů je právě závislá na délce lidského života a ten je samozřejmě ideálně několik desítek let. Takže tam to měnit z jednoho volebního období je přesně ukázkový, učebnicový příklad, jak by to být nemělo.

MZ: Vy jste říkal, že ta vize se rodí. V jaké fázi to tedy je? Předpokládám, že teď asi kontaktujete aktéry, které jste si vytipoval a zkoušíte zjistit, jak by se na to dívali.

DM: Ta platforma na Hradě vzniká. Je to záležitost několika nejbližších měsíců, kdy by měly být k dispozici bližší informace. Ať už z vlastní iniciativy, anebo z iniciativy různých zástupců byznysu, se potkáváme celkem pravidelně, ať už se jedná s Druhou ekonomickou transformací, anebo s lidmi ze Svazu průmyslu. Ten kontakt, řekněme, že probíhá samovolně.

MZ: To znamená, že je nesmírně důležitý nějaký konsenzus i napříč politickým spektrem. Ta situace v tuto chvíli, aspoň mně připadá, nedokážu si to představit, že k takové shodě dojde. Ale asi není jiná možnost, než se o to pokoušet.

DM: Samozřejmě jsou určité oblasti, kde je nezbytný politický názor a kde ke shodě nejspíše nedojdeme. Ale co je problematického na tom přijmout tezi, že chceme být za dvacet let moderní, bohatá, technologicky vyspělá země? Tohle to vám podepíše, měl by podepsat, politik ze strany A i politik ze strany Z. Na tom není nic konfliktního. Tohle chceme všichni. Chceme se mít dobře, chceme vysokou životní úroveň, slušný sociální systém. Takže jsou věci, které si myslím, že je možné politicky definovat pro celé spektrum a na nich se dohodnout.

Potom můžeme jít do dalšího detailu, jak toho dosáhnout až do té míry, než dojdeme do té politické roviny. Dobře, tam až to pak rozhodnou voliči ve volbách, ale je celá řada věcí, které jsou, řekněme, apolitického charakteru. A ty nejsou rozpracované v dostatečné míře tak, aby se právě potom už mohlo jít do toho nejmenšího možného detailu, který už může být rozpracován v programovém prohlášení vlády nebo v programech jednotlivých politických stran.

Ta absence hlubší vize, která je nekonfliktní, inhibuje potom i tu aktivitu na straně politiků. Proto možná ta deziluze z té současné vládní koalice, že neměla připravenou obálku, do které by potom vyplnila jednotlivé oblasti. A proto to zdržení v realizaci jednotlivých politik.

MZ: Taky se často říká, že Česká republika je země reforem ve smyslu reformních materiálů, že tady těch reforem na papíře vzniklo už tak strašná spousta, ale realizovalo se jenom hrozně málo, možná nějaký zlomek. Nebojíte se, že to bude mít podobný osud?

DM: Já se trošku bojím devalvace slova reforma, protože tím se u nás označí kdeco. Ať už se jedná o relativně jednoduchou parametrickou změnu, třeba jako u důchodových systémů a označí se to jako reforma. Ta skutečná hospodářská reforma tady proběhla v devadesátých letech, kdy proběhla ekonomická transformace.

Náznakem určitého pokusu reformy potom byla strategie konkurenceschopnosti pod vicepremiérem Martinem Jahnem. Od té doby tady žádná skutečná reforma neproběhla, a to už je 20 let. Takže ano, reforem s malým R máme spoustu, ale reformu s velkým R nemáme žádnou.

MZ: Mluvíte o své vizi budoucího Česka. Mluvíte o tom, že tu vizi postrádáte v politických řadách. Jaké jsou hlavní pilíře vaší vize? Na čem by měla budoucnost České republiky a české ekonomiky stát především?

DM: Zatím mám rozmyšlených pět nebo šest základních pilířů. Začnu možná paradoxně jedním neekonomickým, a to je obrana. Nicméně i ona zasahuje do ekonomické roviny, protože obranný průmysl může hrát velmi důležitou roli v budoucnosti české ekonomiky. Navíc je to dnes z geopolitického pohledu prostě nezbytnost. My musíme i ekonomiku přizpůsobit tomuto faktoru, který je nevyhnutelný. Bez něj naše ekonomická budoucnost nemusí mít takovou relevanci.

Druhou důležitou oblastí, kde máme velký deficit, je infrastruktura. Nemluvíme jenom o dálnicích, o železnicích, ale také o optických sítích. Pokud chceme do odlehlejších regionů přilákat kvalifikovanou pracovní sílu a firmy s vysokou přidanou hodnotou, pak jim musíme nabídnout nejenom asfaltové dálnice, ale také optické dálnice z optických sítí, aby se zkrátka mohly dobře připojit, respektive komplexně infrastrukturu pro moderní ekonomiku.

Třetí oblast školství, věda a výzkum. Tam je to myslím neoddiskutovatelné. V PISA testech si nevedeme špatně, ale v některých oblastech je evidentní, že můžeme zabrat. Já si říkám, že naše školství je až obdivuhodně výkonné na to, jak mu v poslední době klesá objem investic, které dostává, ale to je samozřejmě otázka času. Tento deficit financí se i v této oblasti může projevit a můžeme se začít propadat, což by byla škoda. My naopak potřebujeme stoupat dopředu.

Vědu a výzkum jsme probírali, tam je větší efektivita naprosto nezbytná. Dvě procenta HDP, které na to vydáváme, je málo. Úspěšné země, Jižní Korea, Spojené státy, Švédsko, to jsou všechno tři procenta HDP a více výdajů na výzkum a vývoj. V Izraeli je to mezi pěti a šesti procenty. A to je ukázka té úspěšné startupové inovativní ekonomiky. Asi se nedostaneme na takový objem, ale dvě procenta jsou prostě málo.

Další oblast, která je velmi důležitá, je energetika. Bez efektivní moderní ekologické energetiky naše budoucnost neexistuje. Všechny stroje, ať už to budou v automobilovém průmyslu, anebo to budou stroje pohánějící umělé inteligence, všechno potřebuje nějakou formu energie. A teď před námi leží v letošním roce nová verze státní energetické koncepce a velmi důležité rozhodování o budoucnosti české energetiky. Je to naprosto zásadní.

Je to oblast, ve které nás čekají investice v oblasti tří až čtyř bilionů korun v dalších desetiletích. Takže to jsou zhruba ty základní pilíře, které je potřeba prodiskutovat. Vzájemné komplexnosti tak, aby se vytvořila budoucnost české ekonomiky atraktivní nejenom pro české firmy, pro české budoucí zaměstnance, ale i ty zahraniční firmy, které sem tu potřebnou změnu mohou přinést.

MZ: Když se zeptám na tu infrastrukturu, v čem tam je podle vás problém? Je to ve stanovení nějakých priorit z hlediska investic, z hlediska financí? Nebo jsou tam ty problémy, které jste zmiňoval, to znamená různá byrokracie a tak?

DM: Bohužel obojí. Investice se řeší dodneška. To byl trošku takový problematický bod při schvalování rozpočtu, kdy se vyňaly investice nebo ta dotace pro Státní fond dopravní infrastruktury a teď se řeší, z čeho se to zainvestuje. Opět i zde, je to investice, která je obrovská, která nás čeká v budoucích letech, ale zároveň to je oblast trpící velkou byrokracií. Schvalovat u nás zejména velké dopravní stavby je záležitost na desetiletí, takže dokončit dopravní síť v České republice je nezbytné minimum.

MZ: Pokud jde o školství, co tam z vašeho pohledu především je problém? Mluvil jste o výdajích na školství, ale z hlediska systémového, strukturálního, co myslíte, že by se mělo ve školství dělat jinak? Protože často se mluví o tom, že potřebujeme vychovávat lidi, kteří budou tvořiví, kteří se nebudou bát dělat chyby, kteří budou chtít podnikat, vymýšlet nové věci, ale to školství v tom asi trošku zaostává.

DM: Nejsem odborník na školství, ale z těch posledních let jsem zaregistroval, že jedním z důležitých problémů je určitá roztříštěnost, zejména v oblasti středního školství. Ve světě se ukazuje, že je velmi důležité klást důraz na to všeobecné, střední školství, protože ta specializace se pak nabírá až na univerzitách, na vysokých školách.

My jsme tomu nedávali takovou prioritu. U nás byly učňovské obory nebo průmyslovky důležité. Teď se dává trošku větší důraz na víceletá gymnázia, jako konkurence mají vznikat lycea, další oblast toho všeobecného středního školství, ale o tom středním školství v dominantní míře rozhodují kraje, respektive města a obce. Ta koordinace je pak výrazně složitější, než když to vzniká pod jedním ministerstvem. Takže tady ta roztříštěnost je určitou překážkou k tomu, abychom zde postupovali efektivněji.

No a pak samozřejmě motivace pro vysoké školy, aby byly zaměřeny na to poskytovat to nejkvalitnější vysokoškolské vzdělání. Když se podíváte na celosvětové žebříčky univerzit, tak si nestojíme nějak dobře. Jsme někde uprostřed třetí nebo čtvrté stovky univerzit na světě.

Což když budu ředitel nadnárodní technologické firmy a budu chtít založit vývojové centrum v Evropě a budu potřebovat kvalifikovanou pracovní sílu, tak to bude jedno z prvních míst, kam se podívám, jaké talenty ta země nabízí. A ano, uvidím na prvních místech Velká Británie, Německo, Švýcarsko, Francie. Česko? Budu chtít zakládat to vývojové centrum tam, a to je škoda.

MZ: Zmiňoval jste také energetiku, nedávno vláda poměrně překvapivě oznámila, že chce nakonec stavět čtyři jaderné bloky. Jak vnímáte toto rozhodnutí?

DM: Vnímám ho malinko nešťastně, protože energetická komunita o tom věděla od začátku, že to neskončí u jednoho bloku, ale že ta diskuze je o větším počtu bloků. Právě proto měla být na světě už dříve Státní energetická koncepce, která by jasně ukázala, jaké možnosti budoucí struktury energetiky máme k dispozici, respektive k diskuzi. Jádro v tom bude hrát velmi důležitou roli. Jak důležitou roli? Jestli to bude jeden, dva nebo čtyři bloky, bude záviset samozřejmě i na tom, jaká bude zbylá část energetiky, to znamená plynové elektrárny.

Dnes je sice plyn kvůli válce na Ukrajině, respektive ruským dodávkám, problém, ale dá se říci, že jádro se bez plynu asi neobejde. Potřebujete k velkému zdroji nějaké flexibilní zdroje, jako jsou plynové elektrárny, a to všechno musí potom doplňovat smysluplný mix obnovitelných zdrojů energie.

MZ: Hodně se mluví o tom, pokud jde o výstavbu jaderných elektráren, že je obrovský problém s tím jednak dodržet termín výstavby, který se na začátku stanoví, a za druhé je problém dodržet náklady. Existuje vůbec, jestli máte přehled, nějaký projekt, kde tyto problémy nejsou?

DM: Je to v poslední době problematické, zejména v Evropě. Ať už se jedná o Finsko, Maďarsko nebo Velkou Británii. Všechny ty projekty měly a mají poměrně značné problémy. Vyvarovat se jim by bylo fajn. Právě proto by si vláda měla opravdu z těchto příkladů říct co nejvíce možností nebo co nejvíce poučení a napsat smluvní dokumenty s dodavatelem co nejefektivněji tak, abychom se tohoto vyvarovali. Ale tady je trošku potíž v tom, že poptávka po jádru v Evropě bude velká v mnoha zemích. Polsko chce stavět násobně více než my, takže asi tady v té oblasti můžeme tahat za trošku kratší stranu.

MZ: Vy jste členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Nedávno, tuším, že to bylo koncem ledna, jste jako NERV zveřejnili 37 prorůstových opatření pro českou ekonomiku. Co se s tím návrhem bude dít? Bude se z něho něco realizovat?

DM: Dneska jsem zahlédl titulek v jedné z informačních agentur, že by vláda z toho měla něco prodiskutovat, něco si z toho vzít. Já osobně, kdybych měl vypíchnout jednu jedinou věc, tak se to týká právě té rozdrobenosti samospráv.

Mluvili jsme o tom na úrovni školství, ale ono se týká samospráv jako takových. Větší počet obcí na obyvatele snad nemá žádná země na světě. A to je komplikace. Pokud jeden starosta nebo dva starostové dva kilometry od sebe dělají každý den totéž, pak je to často zbytečné. Takže slučování agend do větších celků by ušetřilo mnohé prostředky, i mnohé lidské síly.

MZ: Obecně, pokud jde o ta doporučení NERVu, jak to funguje? Vy připravíte, tady konkrétně to bylo těch 37 opatření, a předpokládáte, že vláda si z toho něco vybere? Nebo třeba i doporučujete nějaká opatření, která mají z vašeho pohledu větší prioritu? Nebo jak to funguje?

DM: Funguje to tak, že se představí balíček jako celek a nedává se žádná priorita ničemu. Nechá se na vládě, aby si z toho sama vybrala. Ono je to takové polovičaté řešení. Protože na jedné straně to supluje nějakou komplexní strukturální vizi, která na straně vlády chybí. Tudíž se to nahradí alespoň, řekněme, nějakým second best řešením, nějakým menu, které se nabídne vládě „a vládo, vyzobej si z toho něco“. I když to nemusí úplně být nejefektivnější, nemusí to být optimální, tak je to lepší než nic. Tady mají aspoň něco.

Ideálně by pod Úřadem vlády měl existovat odbor, který bude sestavovat tuto vizi. Bude ji nějakým způsobem koordinovat v rámci celé vládní koalice a potom odborné síly typu NERV můžou rozpracovávat jednotlivé kapitoly do většího detailu. Ale takhle, jak říkám, je to takové second best řešení. Lepší než nic.

MZ: Zajímá mě i váš pohled na zahraniční obchod České republiky, protože samozřejmě česká ekonomika je mimořádně otevřená. Vy jste nedávno někde, jak už jsem říkal, mluvil o tom určitém optimismu pro letošní rok. Ale říkal jste, že z čeho nemáte úplně radost, nebo co nevidíte úplně optimisticky, je situace v Německu, která nevypadá moc dobře.

Mě zajímá, jak to vidíte celkově, protože se také mluví o tom, že i růstový model Německa jako takový, na kterém stál ten obrovský úspěch minulých desetiletích, že se vyčerpal. Že stál, zjednodušeně řečeno, na levných ruských surovinových zdrojích a na Číně coby odběrateli pro jeho zboží. Jak to vidíte, pokud jde o budoucnost Německa?

DM: Německo přidělává vrásky nejenom českým firmám, ale mnoha dalším evropským firmám, protože vyhlídky pro německou ekonomiku nejsou příznivé. Dokonce německá vláda v minulém týdnu aktualizovala svůj odhad na letošní rok, který ukazuje na to, že nás čeká v Německu další rok stagnace nebo dokonce dalšího hospodářského poklesu. Ono růst, když jste ze třetiny závislý na Německu, jako jsme my, je potom těžké. To je jako běžet stovku s koulí na noze. A Německo dnes pro nás tou koulí na noze je. Takže opravdu, co se děje v Německu, by nás mělo velmi zajímat.

Jenom anekdoticky: když si vzpomenete v posledních několika letech v oblasti klíčových nových technologií, které hýbou světem, ať už se jedná o umělou inteligenci, nebo kvantové počítače. Kdy se mluvilo o tom, že v tom závodu je ve hře Evropa? Většinou je to Čína versus Amerika. A na to teď ta Evropa doplácí. My v této oblasti buď málo investujeme, anebo ještě navíc házíme tomu byznysu klacky pod nohy v podobě regulace.

Typicky třeba ta umělá inteligence: naši kolegové ve Velké Británii nebo ve Spojených státech mohou pracovat s umělou inteligencí daleko dříve a otevřeněji než my tady v Česku, protože jsme součástí Evropské unie, a ta evropská regulace v této oblasti je svazující. To je příklad toho, proč Německo, respektive ostatní evropské země, budou zaostávat. My jsme se trochu přeregulovali a je to dnes pro nás znatelná brzda.

MZ: A to je zřejmě i případ Německa.

DM: Určitě, v Německu se to projevuje o to větší váhou o to, o co je to větší ekonomika.

MZ: My jsme se o tom bavili před rozhovorem. Já jsem viděl někde výsledky nějakých průzkumů, kde poměrně významné procento německých podnikatelů zpochybňuje Německo vůbec jako vhodné místo pro podnikání a ve velké míře uvažují o přesunu svých byznysů mimo Německo. Vidíte vy třeba tam nějaké zárodky, nějakou adekvátní reakci politiků na to, co se tam dneska děje?

DM: Já myslím, že ten bod katarze je teprve před námi. Opravdu celá řada německých firem, počínaje těmi, které jsou z energeticky náročných odvětví, uvažují, anebo už začaly přesouvat svoji produkci.

Typicky třeba největší chemický koncern v Německu, firma BASF. Ta už má dnes německou produkci ztrátovou a dohání to jenom zisky z jiných evropských zemí nebo z neevropských továren, zatímco před deseti lety zhruba třetina zisku této firmy vznikala v Německu. Není potom divu, že taková firma oznámí, že přesouvá svoji produkci ze své centrály v Ludwigshafenu mimo Evropu, kde to ztrátové není.

Takže to, že na jedné straně potřebujeme dosáhnout nějakých klimatických cílů, je důležité, ale zároveň musíme brát ohled na to, že bez energetické konkurenceschopnosti se zničíme.

MZ: V téhle souvislosti se taky už řadu let mluví o něčem jako je diverzifikace českého exportu. Je to něco, co by se mělo řešit víc, anebo je to vůbec něco, co je reálné? Dosáhnout nějaké větší diverzifikace českého exportu.

DM: Do určité míry ano, ale zas bych to nepřeceňoval. V ekonomii platí, my ekonomové tomu říkáme, gravitační teorie zahraniční obchodu. Zkrátka čím větší ekonomika a čím blíže k vám, tím více přitahuje váš byznys jako takový. A my máme takovou obrovskou planetu obíhající v blízkosti českých hranic velmi blízko, a to je Německo. Velká ekonomika, navíc velmi blízko, takže dosáhnout větší diverzifikace na Německu by bylo složité.

Já jsem se před deseti lety pokoušel propočítat, jaké by měly být proporce českého zahraničního obchodu v rámci jednotlivých zemích právě podle téhle gravitační teorie a zjistil jsem, že naše závislost na Německu je paradoxně spíš ještě menší, než by mohla vyjít ve skutečnosti. Takže měli bychom se snažit, ale bude to těžké, protože opravdu blízkost Německa je velmi důležitá.

Jak může dojít k té větší diverzifikaci? To může souviset s tím, jak může proběhnout právě transformace české ekonomiky. Mimo jiné by taková změna asi měla vést k tomu, že se u nás bude spíše zvětšovat podíl služeb. Ať už se jedná o informační technologie, komunikační technologie atd., než oblast toho průmyslu, kterému se nedostává levných energií a levných pracovních sil.

V takovém okamžiku potom můžete i geograficky diverzifikovat vývoz. Protože kam vyvážíme třeba český software? Zejména do Spojených států než do Německa, takže to už potom může přirozeně vést k tomu, že i ta geografická struktura exportu se společně se strukturou ekonomiky začne měnit.

MZ: Zaregistroval jsem, že nedávno se s představiteli českých podnikatelů sešel bývalý italský premiér Enrico Letta, který bude připravovat Zprávu o stavu vnitřního trhu Evropské unie. Tato zpráva by měla údajně významně ovlivnit priority příští Evropské komise pro roky 2024–2029. Zkráceně jde o to, že by se měla Evropská unie víc zaměřit na konkurenceschopnost.

Jak tohle to vnímáte? Je to podle vás dobře? A myslíte si, že je možné, že se v tomhle smyslu něco změní na evropské úrovni?

DM: Myslím si, že je to dobře, ale zároveň zůstávám trochu skeptický v tom, zda se podaří něco smysluplného vymyslet. Na co narážím, je Lisabonská smlouva, lisabonská strategie. My jsme si řekli, že do roku 2030 bude Evropa nejvíce konkurenceschopná, největší ekonomikou světa a od té doby, co jsme si to vymysleli, tak se jenom vzdalujeme tomuto cíli, takže jsem trochu k tomu úřednickému cvičení skeptický. Myslím si, že bude potřeba spíše dát větší prostor volnému trhu, aby si tyto problémy řešil sám.

Ostatně, když si řekneme, která odvětví budou perspektivní, tak by to neměl vymýšlet premiér nebo vláda, ale měl by nastavit takové podmínky, aby si byznys dovolil riskovat a investoval v těchto oblastech. Takže je to spíše o tržním prostředí, o podmínkách, které stát stanovuje. O pravidlech hry, která nastavuje tak, aby se u nás nehrála první liga, ale Premier League.

MZ: Čili je to v zásadě obecně pořád o tomtéž, o čem jste mluvil, to znamená odbourávání byrokracie, budování infrastruktury atd.

DM: Velká část byrokracie je celoevropského charakteru. Samozřejmě ta největší část je lokální implementace. Ale hodně z toho přichází i z Bruselu.

MZ: Já bych se vás rád závěrem také zeptal, jaké to je být hlavní ekonom Deloitte? Jaká je to práce?

DM: Je to úžasná práce v tom, že já jsem se předtím pohyboval zejména v oblasti finančních trhů, respektive bankovnictví, kde se člověk potkává s klienty, kteří poptávají právě finanční služby. Kdežto Deloitte je firma, která pracuje napříč celou ekonomikou. To znamená, že když jedu do Liberce, potkám se s lidmi z automotive průmyslu, když jedu do Českých Budějovic, potkám se s lidmi z jiných oblastí. Díky tomu má člověk přehled o tom, co se děje v ekonomice jako celku.

Úplně jsem nebyl nadšený z toho, jaký byl Alan Greenspan šéfem FEDu, ale v jedné věci byl fenomenální. A to v tom, že pocházel z malé konzultační společnosti a rozuměl americké ekonomice lépe než kdejaký jiný ekonom díky tomu, že právě tam nasál informace a kontakty a díky tomu věděl, co se děje v celé ekonomice.

Takže kromě čísel, která můžu nasávat z Českého statistického úřadu, z České národní banky, tak ten pohled zezdola, ta komunikace s finančními řediteli, generálními řediteli, s lidmi z controllingu, z nákupu, to je něco, čím si uděláte nějaký komplexní obraz. A díky Deloitte tohle to mám. Myslím si, že kdybych pracoval v bance a měl jenom informace z toho úzkého výseku, tak ta komplexita není taková. Za to jsem Deloitte vděčný.

MZ: Tak možná tam je nějaká perspektiva z hlediska Evropské centrální banky. Možná by vás to k tomu předurčovalo.

DM: Nevím, jestli Evropské centrální banky, to bychom museli přijmout euro a vstoupit do eurozóny, ale bližší kabát než košile. Bližším kabátem je ČNB.

MZ: A ještě by mě zajímalo, jaké zajímavé projekty letos v Deloitte plánujete? Na co se těšíte nejvíc?

DM: Já se nejvíc těším na to, až u nás konečně spustíme v daleko větší míře používání umělé inteligence pro naši práci, a to i klientskou práci. Přičemž my bychom ve spolupráci s Microsoftem měli mít vyvinutou umělou inteligenci specificky na naše projekty, naučenou na našich věcech. Když děláte nějaký byznysový projekt, tak osmdesát procent práce, řekněme, je taková ta projektová nuda. Prostě nadraftovat někde nějaké věci, které se musí napsat. Je to taková otrocká práce a toto všechno se dá odbourat, to se dá zautomatizovat.

Já už i na ty poslední projekty, které teď děláme, používám umělou inteligenci a v některých oblastech to udělá podstatně lépe, než bych to udělal já nebo moji kolegové. Udělá to rychle, neprotestuje, nechytne Covid a já se pak můžu soustředit na to, že rozvíjíme ty oblasti, které zatím technologie nezastoupí a kde můžeme být daleko kreativnější. Takže právě tato oblast, to uchopení nových nástrojů, je to, na co se letos asi nejvíce těšíme.

MZ: Tak vám přeji, ať toho prostoru pro rozvoj máte co nejvíce a děkuji vám za rozhovor.

DM: Děkuji za pozvání.

Zpět na začátek