První soukromá základní hudební škola má vyprodáno už 25 let



„Všechno bylo hodně narychlo. Na rozhodnutí, zda s manželem do toho půjdeme, jsme měli asi tak dva dny a na samotné založení školy zhruba tři týdny. Nicméně nebylo moc nad čím váhat. To, jak se člověk rozhoduje dnes, má téměř vždy prapůvod už v minulosti, někdy i hodně daleké. To byl náš případ,“ popisuje dvaašedesátiletá zakladatelka školy dnes.

A nelitujete? zní otázka. „Jestli jsme tehdy udělali dobře? Asi ano, i když nám to také hodně vzalo, zejména času. Bylo mnoho let, a vlastně to trvá dodnes, kdy jsme neměli žádnou dovolenou. Pořád se všechno motalo a stále motá okolo školy.“

Rozhodující impuls

Než učinila zásadní životní rozhodnutí, působila Zdeňka Strnadová jako ředitelka Základní umělecké školy ve Zliv. Nevyhovovala jí však jedna zásadní věc: nemohla vědět, zda bude ve své funkci i v dalším období. Přiznává, že to ji čas od času i lehce demotivovalo. Nemohla si být jista, jak dlouhého trvání budou mít její snahy, nápady.

Z toho důvodu přivítala s radostí změnu v zákoně umožňující od prvního září 1993 možnost založit si vlastní soukromou hudební školu, a to za srovnatelných podmínek s hudební školou státní.

Škola pro radost.
„Naším cílem je naučit děti lásce k hudbě, která je bude provázet celým životem,“
tak zní motto školy, kterou založila Zdena Strnadová.

„Největším hnacím motorem při zakládání školy pro mě byla představa, že si sama budu moci vytvářet osnovy. Nelíbil se mi zastaralý, zkostnatělý systém. Chtěla jsem žákům výuku oživit,“ popisuje Strnadová svou původní vizi.

Nedá se říci, že by se její původní představa úplně rozplynula, nicméně zažila zklamání. I když měla svoje osnovy původně schválené, nyní se opět musí držet Školního vzdělávacího programu (ŠVP). Ten je podle jejích slov zcela o ničem.

Teoretičtí rozumbradové

„Když se kouknete na seznam autorů, který se na jeho sestavování podílel, zjistíte, že velké množství z nich nikdy neučilo,“ s povzdechem poznamenává paní Zdeňka.

A poukazuje na to, že ze Školního vzdělávacího programu vyplývá, že jsou žáci povinní docházet na různé hodiny hudebních nauk a podobně, což je často na úkor výuky na hudební nástroj. A také je to pro školu finančně velmi vyčerpávající.

„Za sebe můžu říct, že současný Školní vzdělávací program a Rámcový vzdělávací program hodil výuku o 70 let nazpět,“ vyjadřuje svůj názor Strnadová.

Stop stav

Na začátku v září roku 1993 navštěvovalo školu poskytující vzdělání v hudebním oboru a připravující žáky ke studiu na středních a vysokých školách uměleckého zaměření 78 chlapců a dívek. Dnes má kapacitu skoro vyčerpanou, do výuky dochází 376 žáků z možných 380.

A mohlo by jich být mnohem více. Okolní větší obce jí nabízejí možnost otevření pobočky. Nicméně ona to odmítá se slovy, že by nebylo možné mít řádný dohled nad takovým kolosem.

V současnosti vede ředitelka Zdena Strnadová patnáct stálých učitelů, tři nepedagogické pracovníky a patnáct externistů. Žáci mohou navštěvovat v Jihočeském kraji celkem pět poboček: dvě v Českých Budějovicích a další v Rudolfově, Dobré Vodě u Českých Budějovic a v Černé v Pošumaví.

Existují dva typy škol, dotované a nedotované. Zdeňka Strnadová se přiklonila k první možnosti: „Nás dotuje stát a já dostávám běžný ředitelský plat. Peníze však dostáváme pouze na provozní náklady. Veškeré investice jdou za námi. Abychom mohli dotace získat, museli jsme se dobrovolně přihlásit k neziskovosti, takže my ani zisk mít nemůžeme. Pokud nějaké peníze zbydou, kupujeme z nich hudební nástroje, které následně můžeme půjčovat našim žákům, nebo děláme nějaké stavební úpravy. Například jen odhlučnění jedné místnosti vyjde přibližně na 100 tisíc.“

Proč se tak rozhodla? „Nedotované školy podle mého názoru nikdy nemohou nabízet individuální výuku, protože to prostě ekonomicky nevychází. Žáci se však ve skupinové výuce hraní na nástroj většinou nic nenaučí,“ shrnuje Strnadová.

Kritické momenty

Za 25 let fungování školy prožila nesčetně krizových momentů. Velmi ji třeba trápilo, že neměli vlastní prostory. Do pronajatých investovali velké sumy. Jen protihlukové izolace místností byly velmi nákladné. A bez nich to nešlo.

„Jeden opravdu krizový okamžik nastal mezi přelomem století a rokem 2002. Tehdy manžel pobýval hodně často v zahraničí, hrál ve Švýcarsku, Indonésii a v dalších zemích. A já jsem byla na všechno sama. Měli jsme hodně detašovaných pracovišť. Z jednoho pro nás důležitého objektu, do kterého jsme dali hodně peněz, nás z ničeho nic vyhodili,“ popisuje Strnadová bolestný okamžik.

Dnes už jsou na tom ale mnohem lépe. Mají vlastní objekt v Klavíkově ulici v Českých Budějovicích. Ten se jim vloni po 13 letech podařilo splatit. Na otázku, zda se jim investice do školy někdy vrátí, odpovídá, že rozhodně ne.

„Je to spíše srdeční záležitost. Pravda, lze se tím velmi slušně uživit, ale na zbohatnutí to není. Dodneška sama učím. Přitom jsem zavalená papíry, které musím vyplňovat a kterých je o dvě třetiny více, než bývávalo,“ shrnuje Strnadová. A dodává, že by se namísto toho raději věnovala výuce hudby, žákům a učitelům. „Proto to vlastně všechno dělám,“ uzavírá.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Markéta Mazancová. Foto: Hynek Glos.