Raději manažer kvality v běžeckém obchodě než ředitel kvantity v korporaci



„V roce 2009 jsem odešel ze zaměstnání a v té samé době jsem začal víc běhat. Bez nadsázky můžu říct, že mi běhání změnilo život,“ vypráví Michael Dobiáš, majitel Trailpointu, obchodu s běžeckým vybavením zaměřeným na běhání v terénu. 

„Měl jsem grafické studio, věnoval jsem se tiskové produkci a tam, kde je teď obchod, jsem si původně chtěl otevřít kancelář. Říkal jsem si ale, že by bylo fajn, kdybych se mohl živit tím, co mě baví,“ pokračuje v povídání o tom, jak se na Letné zrodila v roce 2011 unikátní prodejna, jež se v následujících letech stala pětkrát vítězem ankety webu behej.com o nejlepší běžecký obchod v republice. 

„Měl jsem peníze tak akorát na to, aby se dal krám vymalovat, a pak jsem si mohl vybrat: Buď si koupím novou oktávku, která bude za čtyři roky pryč, nebo za ty peníze nakoupím boty.“ 

Terra incognita

Před sedmi lety nebylo běhání ještě zdaleka tak populárním koníčkem, jako je dnes a podobný nápad nebyl žádnou sázkou na jistotu. Za vznikem Trailpointu stála hlavně chuť vytvořit něco, co tu ještě není a dělat to celé jinak. 

„Neměl jsem žádný byznys plán, původní idea stála na tom, že tu v té době byly asi tak dva dobré běžecké obchody – v Lucerně prodával boty Tomáš Kočárník a Triexpert existoval teprve krátce –, já chtěl mít prodejnu, ve které se budu věnovat lidem.“ 

„Neměl jsem žádný byznys plán, původní idea stála na tom,
že tu v té době byly asi tak dva dobré běžecké obchody,“ říká Michael Dobiáš.

A protože věděl, že běhání není o botách, začal si Dobiáš doplňovat vzdělání jako osobní kondiční trenér. Osobní přístup a znalost nabízeného zboží v kombinaci s příjemným prostředím zafungovaly, lidé si o Trailpointu mezi sebou řekli a začali se vracet. 

Obchod začal růst. Z původních dvaceti metrů čtverečních je dnes i se skladem sto padesát, což je v porovnání s obřími prodejnami se sportovním vybavením stále malý podnik. „Nikdy jsem neplánoval obraty nebo cashflow, akorát jsem si občas říkal, kam to povede, protože jsme meziročně rostli o 20, 30, 40 procent – ono se teda z nuly roste snadno,“ směje se Dobiáš a dodává, že vloni se sice růst téměř zastavil, ale letos už je zase vidět. „Rád bych byl manažer kvality, ne ředitel kvantity, a to navíc ještě nejsem dobrý manažer.“ 

Jedině individuálně

Při zpětném pohledu by si člověk pomyslel, jak vizionářské bylo otevřít si prodejnu specializovanou na minimalistickou, barefootovou obuv a na vybavení k trailovému běhání krátce předtím, než i do české kotliny vtrhl běžecký boom a vlna popularity „bosého“ obouvání. „Já mám spíš pocit, že když člověk umí trochu anglicky a zajímá ho, co se děje za vodou, nemusí být vůbec vizionář – ty věci sem prostě přijdou,“ komentuje svůj úspěch lakonicky Michael.

Za klíčový považuje individuální přístup. „Žádný jiný ani není,“ vysvětluje svůj postoj. „Pro každého zákazníka se snažím najít ideální botu. Existují teorie, podle kterých se vybírají boty – projdete se po páse, a máme pro vás přesně tuhle botu. Nicméně každému, kdo o tom něco ví, je jasné, že takhle to úplně nefunguje. Spíš je potřeba o každém zákazníkovi uvažovat komplexněji. Zvážit, jestli když někoho bolí koleno, je to botou, nebo tím, že začal prostě běhat moc rychle.“

Stejně individuální přístup jako k zákazníkům, má Dobiáš i ke svým zaměstnancům. „Je potřeba, aby to dělali lidi, které to baví a kteří běháním žijí. Já měl velké štěstí, že mi od začátku až do letošní roku pomáhala ikona českého běhání Evžen Ge. Teď zaměstnávám víc lidí, ale to je proto, že každý z nich chce mít volný čas, chtějí pracovat čtyři dny v týdnu a ne pět. Ve finále to vychází jednak líp ekonomicky, jednak prostě nemá cenu nutit lidi, aby byli v práci déle, když sami nechtějí. I proto máme o víkendu zavřeno. Koneckonců každý víkend je nějaký závod a drtivá většina běžců vyráží někam ven. Navíc, i když budete mít otevřeno 24 hodin denně sedm dní v týdnu, zjistíte, že je to vlastně málo. To takhle přijdete v neděli v devět večer do Alzy a člověka pomalu naštve, že je otevřených jenom pár přepážek, kde pracuje šest a ne dvanáct lidí.“ 

Nové výzvy

Trailpoint postupně rozšířil sortiment zboží a je tu možné absolvovat například i diagnostiku běhu. Každou botu, kterou Dobiáš prodává, sám zkouší a testuje, aby věděl, co vlastně nabízí. „Náš domácí botník se značně rozrůstá,“ směje se. 

Vzhledem k úspěchu, jaký prodejna má, by se dalo očekávat, že se bude rozrůstat i ona. Pobočky však Michael otevírat neplánuje. „Otevírání nové pobočky by znamenalo další plánování a já zjišťuji, že věci plánuji naopak čím dál míň. Nechci být manažer, mě baví věci tvořit, a to si uvědomuji čím dál víc a promítá se to i do závodů. Já nejsem člověk, který chce dělat sto let tradici, chci dělat nové věci.“ 

Vedle chodu obchodu organizuje od začátku existence Trailpointu Dobiáš také každé úterý společné tréninky a další akce, jež podle něj k takové prodejně patří: přednášky, křty běžeckých knih, skupinové testování bot a na běžeckou komunitu zaměřené workshopy. 

Ještě před vznikem obchodu zorganizoval Michael Dobiáš první ročník Šárecko-hanspaulského ultratrailu, zkráceně ŠUTR. 

Žádný strach z internetu

Že by kamennou prodejnu mohly převálcovat velké internetové obchody nabízející mnohdy výrazně lepší ceny, se Dobiáš nebojí. „Nám se moc často nestává, že by lidi odcházeli bez bot. Možná to budeme muset řešit do budoucna.“ 

To, co lidi přivádí zpátky, je podle něj jednak jistá lenost a opatrnost – když už si botu v obchodě potenciální zákazník vyzkouší a sedí mu, zatím jen málokomu se chce hledat ji za výhodnější cenu na internetu a ještě riskovat, že zboží třeba vůbec nedorazí, a pak je to přístup při řešení nestandardních situací a snaha v nich lidem vyhovět. 

„Tuhle přišel kluk, že si koupil moc velkou botu. Podotýkám, že to nebyl žádný začátečník, kterého bychom utáhli na vařenou nudli. V botě odběhal zhruba třicet kilometrů, čili nová fakt nebyla, načež zjistil, že to prostě nejde. Tak jsem mu řekl, že – bez urážky –, on je pitomec, že si koupil velkou botu a my jsme pitomci, že jsme mu ji prodali, a jestli mu ji teď vyměním, jsem nejspíš jediný v republice, kdo to udělá. Což jsem taky samozřejmě udělal a dali jsme mu o půl čísla menší.“ 

Jako větší problém než úbytek zákazníků kvůli nákupům přes internet momentálně vnímá čím dál obtížnější doprodej skladových zásob. 

Co plánuje? „Jasný plán do budoucna nemám, hledám impuls, co dál,“ přiznává Dobiáš. „Vím, že pro mě cesta není víc a déle, pořád chci dělat věci jinak – koneckonců tak jsme to dělali od začátku. Chci být připravený přijmout nové, jiné věci. A dokud mi to umožňuje žít tak, jak žít chci, je to pro mě důležitější než to, jestli to vydělává víc nebo míň peněz.“

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jitka Jeníková. Foto: Hynek Glos.