Rektor ČVUT Petráček: Chceme být lídrem v inovacích i v základním výzkumu



Daří se zlepšovat propojení ČVUT s průmyslem, zejména stavebním?
Soukromá sféra s fakultou stavební spolupracuje, ať už jsou to větší, či menší společnosti. Popravdě řečeno, spolupráce napříč všemi fakultami je velmi široká. Stavební experti u nás na škole vypracovávají například různé normy a posudky pro ty největší stavební firmy v České republice.

Ochota firem investovat do výzkumných projektů zde tedy je?
Firmy často jako partneři sponzorují výzkumnou činnost na stavební fakultě, do některých projektů vstupují zase ve smluvním výzkumu. ČVUT má také velký podíl na projektech a financích z Technologické agentury ČR, jedná se o prostředky v desítkách procent.

Když se tedy od jiných akademiků nebo lidí z průmyslu doslýchám o jakési uzavřenosti univerzit, není to podle vás pravda?
Snažíme se o maximální propojení univerzity směrem k firmám. Pokud se bavíme o stavebnictví, na fakultě stavební máme spin-off společnosti, které jdou do aplikací stavařiny nebo materiálů v obranné oblasti, takovým je například Mob-bars.

Snažíme se komunikovat na různých úrovních. Fakulty mluví přímo s firmami, máme zde i Odbor pro přípravu řízení projektů a technologických transferů, který se snaží být jakýmsi hubem, kde se střetávají jak kontakty z průmyslu, tak z univerzity pro komercializační ideje.

Máme také technologické skauty na jednotlivých fakultách, kteří jsou s tímto centrem spojeni. Já sám pak komunikuji se Svazem průmyslu a dopravy nebo s Hospodářskou komorou. Ve Fóru vysokých škol a průmyslu je historicky rektor ČVUT předsedou, takže i na této úrovni dochází ke komunikaci, a v kontaktu jsem i s Radou pro výzkum, vývoj a inovace.

Vedoucí Centra umělé inteligence na FEL ČVUT Michal Pěchouček v tomto směru vidí problém v přístupu obou aktérů. Zatímco univerzita předpokládá dlouhodobou perspektivu a spolupráci, firmy požadují okamžité výsledky. Daří se snaha o vzájemné pochopení?
Komunikace mezi firmami a školou je klíčová. Jde o to, aby se vzájemně poznaly. Myslím si, že současná situace je daleko lepší, než byla před lety. Průmyslový svět pochopil, k čemu slouží spolupráce s univerzitou. A co se týče dlouhodobosti, krátkodobosti – to vždy závisí na formě, která je zvolena. Takzvané inovační vouchery jsou hodně krátkodobé, podobně jako smluvní výzkumy. Kolaborativní nebo projektové věci jsou zase záležitostmi dlouhodobými.

Zeptám se trochu obecně. V jakém stavu se nachází ČVUT?
Já myslím, že v dobrém. Daří se nám ve velkých evropských projektech, které se rozběhly v minulých letech. Dotace z Evropské unie dosahují v rámci programu OP VVV (Operační program Výzkum, vývoj, vzdělávání, pozn. red.) až 6,5 miliardy korun. Podařilo se vytvořit například Centrum informatiky, Centrum aplikovaných přírodních věd, experimentální týmy zabývající se umělou inteligencí nebo program řešící moderní energetiku a spalování.

Ústavy, centra a fakulty mezi sebou v rámci projektů spolupracují, což je velmi pozitivní. Daří se zmiňované propojení s průmyslem a rozbíháme i spolupráci se státem, a to především ve strategických záležitostech ohledně obrany a bezpečnosti. Snažíme se budovat mezinárodní kontakty a ukazovat studentům, že jsme univerzita otevřená a moderní.

Je stále tak těžké přilákat do řad univerzity špičkové zahraniční profesory?
Tato věc souvisí s několika faktory. Velmi důležitou roli hrají peníze, které můžete takovému profesorovi nabídnout. To je jasné. Není to však věc zcela rozhodující. Je potřeba mu nabídnout především dobrý tým, dobré zázemí, zajímavou tematiku výuky nebo výzkumu. Stavět kolem něho lidi s expertizou světové úrovně.

Je třeba také externí podpory od privátních společností, sponzorů, kteří dají do vínku finanční podporu, díky které se zde může podobný člověk naplno etablovat. Takovým příkladem je například firma Siemens, která některá naše profesorská křesla sponzoruje. Ale chtěli bychom, aby došlo k postupnému rozšiřování této podpory. Na Západě je to zcela běžné.

Měla na vás práce na prestižní univerzitě v Heidelbergu nějaký vliv, co se týče dnešního vedení školy? Přenášíte něco ze zkušeností ze Západu sem, na ČVUT?
Celá moje kariéra a výzkum částicové fyziky je o práci v mezinárodním kolektivu. Je potřeba se umět domluvit a pochopit různé úhly pohledu. A to se tady hodí, velmi se to hodí. Práce v čele rektorátu ČVUT je taková aplikovaná psychologie…

Spolupráce mezi jednotlivými ústavy a fakultami tedy funguje lépe než dřív?
V současné chvíli už ano. Nemáme zde polarity, které tady dříve bývaly. Po uplynulém roce, který byl řekněme dost napjatý, jsme se dostali do fáze, kdy dokáže každý spolupracovat s každým. Dříve byl problém v tom, že když si jeden člověk předával informaci přes třetího, došlo ke zkreslení. Což bývalo jádrem tak sedmdesáti procent problémů – tedy to, že lidé nepochopí, co od sebe vlastně chtějí.

Ve vedení univerzity dnes máme jasně dané jednací postupy, které se snažíme dodržovat. Cílem je, že namísto toho, abychom si psali zdlouhavé e-maily, sejdeme se a snažíme se pochopit jeden druhého. Jde tedy o jakousi maximalizaci komunikace. Ve vedení je třeba udržet patřičnou míru neformálního prostředí.

V minulosti tomu tak nebylo. V médiích se velmi probíral především váš napjatý vztah s bývalým ředitelem CIIRC Vladimírem Maříkem. Jaká je jeho pozice v Institutu informatiky, kybernetiky a robotiky dnes?
Už není přímo v čele, ale je vědeckým ředitelem institutu. A to si myslím, že nám funguje velmi dobře. Institut má nyní nového ředitele, kterým je pan doktor Velek. Vyostřená situace už je za námi, s profesorem Maříkem došlo k dohodě a upřímně řečeno už bych se tím nerad zabýval. Současná situace je stabilizovaná.

Vy jste renomovaný vědec v oblasti částicové fyziky. V únoru to byl přesně rok, kdy jste nastoupil do funkce rektora ČVUT. V čem tkví největší rozdíl v badatelské pozici a v té manažerské?
Je zajímavé, jak lze některé postupy z vědecké praxe použít v praxi rektorské. Například analýza velkého množství dat. Fungování ve vědeckých týmech mě naučila schopnosti spolupracovat a naslouchat. To je podle mě pro manažera velmi důležitá vlastnost. Je potřeba s lidmi jednat a snažit se s nimi vyjít. S tím jde ruku v ruce také empatie, která je nutná k pochopení druhého. Ve fyzikální rovině stejně jako v sociální jsou tyto faktory velice důležité.

Pojďme trochu srovnat ČVUT s ostatními technickými fakultami na Západě. Jak si česká univerzita stojí?
Je těžké srovnávat univerzity u nás a například v západní Evropě. V každé zemi existuje trochu jiný systém, jak vysoké školy fungují a jakým způsobem jsou financovány. V USA jsou některé univerzity zcela nezávislé na státu, mají vlastní a často opravdu nemalý rozpočet. V Německu je to strukturováno zase trochu jinak.

Co srovnávat můžeme, jsou výstupy z hlediska výzkumu. V tom jsme na evropské a nebojím se říct světové úrovni. ČVUT se nyní dostalo do konsorcia EUROTEC, což je prestižní sdružení evropských technických univerzit. To je, myslím, velké vyznamenání.

Má Česká republika světové vědce?
Má, samozřejmě. A podle mého názoru jich opravdu není málo. Existují oblasti, kde je jich koncentrováno více, v jiných je to zase méně. Mezi obory, které jsou zastoupeny největším počtem světových vědců u nás, patří určitě fyzika nebo matematika – a to jak u nás, tak na Karlově univerzitě nebo ve vědeckých ústavech při Akademii věd. Velmi dobrou pozici máme v oblasti informatiky, kybernetiky, robotiky a celkově umělé inteligence. Ale hojně zastoupeny jsou také elektro obory, velmi pokročilý výzkum je i v oblasti letectví a kosmonautiky.

Jaký je váš názor na jadernou energetiku v České republice? Jsme na ní přehnaně závislí, nebo nejsme?
Tato debata má dvě roviny. Jedna je fyzikální, druhá řekněme společenská. Při tom, jak máme koncentrovanou ekonomiku a jakou máme spotřebu energie, musí náš základ stát na elektrárnách jaderných. Nějaká menší část distribuované energie nad to může být větrná nebo solární, to není problém. Ale není možné, aby tak velká ekonomika, kterou nyní Česká republika disponuje, neběžela na jaderném základě, zvlášť když se ještě musí přihlížet k dopadu CO2 na životní prostředí.

Pokud bude k dispozici jaderná fúzní elektrárna, bude to nejdřív za čtyřicet či padesát let. Pak se můžeme bavit o nějakém čistším řešení vzhledem k jadernému odpadu, ale to je ještě daleko. I když demonstrátor ITER, který by ukázal možnost energetické produkce pomocí jaderné fúze, se ve francouzském Cadarache už buduje. Po alespoň jednu generaci elektráren však myslím budeme závislí na štěpných jaderných elektrárnách.

Jedním z nejdůležitějších aspektů dnešní doby, která se dotýká všech, je digitalizace. A to ve všech odvětvích. Mluví se o zjednodušování všemožných procesů, ovšem ruku v ruce s tím jdou i různá rizika. Jak je vnímáte vy?
Pojem digitalizace celého prostředí, ve kterém žijeme, a procesů, které se nás dennodenně týkají, je velmi široký. Prostupuje celou společností, a tak jde o jakousi vyváženost. Je třeba studovat, jaký to bude mít dopad pro lidi a společnost. Aby byla ku prospěchu a nevytvářela další problémy. A to jak sociální, tak etické. Elektronická zařízení jsou zranitelná, a proto je jejich ochrana klíčovým aspektem celé naší společnosti. Pro nás na ČVUT je to velkým tématem. Tímto kyberneticko-obranným segmentem se velmi zabýváme.

Jak konkrétně?
Téma je strašně široké. Obecně jde o ochranu softwaru, síťových a vysílacích prvků, elektronické komunikace nebo čipů. Je to ale i zkoumání toho, co se stane, když dojde například ke sluneční erupci nebo k silnému elektromagnetickému pulzu. Co to s celým systémem udělá? Kolik věcí to zničí, kolik částí společnosti přestane fungovat?

Člověka také napadne další otázka – nejsme až moc závislí na digitálních technologiích?
Jsme, a to dokonce životně. Proto je potřeba mít vždy záložní plán, který by nám pomohl v případě, kdy nebudeme moci být připojeni.

A existuje takový?
To je asi na delší debatu. Fakt je ten, že jsme zranitelní. Kdyby například přestaly všechny banky vydávat řekněme na týden peníze, nastane kolaps. Obdobně katastrofální následky by měl totální výpadek komunikací, navigace či dopravy. Měli bychom si uchovat schopnost žít a fungovat i bez závislosti na všech elektronických vymoženostech – alespoň v základně komfortním režimu.

Společnost se celkově hodně mění. Lidé jsou doslova závislí na mobilních zařízeních, jsme neustále online…

Je třeba si na to dávat pozor. Neměla by začít váznout přímá, lidská komunikace. Je rozdíl, když si s někým píšu nebo když někomu něco říkám přímo do očí v jeho přítomnosti. Komunikace online postrádá emoce, což je velmi nebezpečné.

Závěrem skončeme pozitivně. Jaké jsou dlouhodobé priority univerzity?
Chceme být lídrem v inovacích a zároveň i v základním výzkumu. Naše výhoda spočívá v tom, že máme poměrně široký vějíř fakult, výzkumných center a ústavů, které se vzájemně doplňují. Naše mezinárodní pozice je dobrá, ale chceme ji stále zlepšovat. Snažíme se rozvíjet také mezinárodní spolupráci s ostatními univerzitami a také s firmami u nás i v zahraničí.

Jako jeden z pozitivních příkladů spolupráce bych uvedl česko-izraelský studentský vzdělávací projekt CIPA, jehož jádrem je vzájemná inspirace a předávání znalostí mezi českými a izraelskými studenty a mentory. Výsledkem pak budou návrhy inovativních řešení pro konkrétní zadání průmyslových firem. To je směr, kterým chceme jít.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Adam Mašek, foto: facebook.com/ČVUT v Praze.