Práce je strašně moc, říká Milan Roubal
Kdo dělá práci špatně, brzo o ni přijde, říká řemeslník mnoha profesí Milan Roubal, vystupující pod svojí značkou Mailaservis Roubal.
Souhlasíte s nálepkou hodinový manžel?
Já si tak neříkám. Je to označení pro člověka, který se zabývá více než jedním řemeslem. Hodinový manžel by měl umět všechno. A to nejde. Myslím, že toho umím hodně, ale zdaleka ne všechno.
Změnilo se něco od té doby, kdy se toto označení vžilo a začíná být stále více hodinových manželů?
Na jednu stranu je to výhoda pro zákazníka. Člověk potřebuje často opravit něco banálního a pro velkou firmu to není zajímavé. A od toho jsou tady hodinoví manželé, kteří přijdou namazat i vrzající panty.
Vy si ale také vybíráte práci, ne?
Samozřejmě. Podle lukrativity, ale i podle lidí. Jsou lidi, ke kterým bych znova nejel.
Dáváte záruku?
Ze zákona je osmnáct měsíců a ty my dodržujeme. Když půjdu někam natřít futra a ty se do dvou let oloupou, tak tam musím jet a opravit je. Udělám to ze dvou důvodů. Když to neudělám, tak mi zákazník dá špatnou referenci a shodí mě z výšky na dno a za druhé mám své profesní svědomí. Nedovolil bych si to nechat špatně.
Jsou podle vás i lidé, kteří vidí za hodinovým manželem snadný výdělek a kazí trh?
Je spousta lidí, kteří se snaží být nejlevnější. Vybírají si je zákazníci, kteří nechtějí platit. Tito řemeslníci si pak stěžují, že jim zákazníci neplatí. To se mi ještě nestalo. Dělám tu práci tři roky a nestalo se mi to. A je to možná proto, že jsem trochu dražší a vybírají si mě lidi, kteří chtějí dobrou práci a jsou připravení za ni zaplatit.
Máte živnost. Nevadí vám, že na trhu nabízejí své služby i lidé bez ní?
Nevadí. Nejsem závistivý člověk. Když někdo něco umí a je schopen to nabídnout a projde mu to i bez živnosti, tak ať to dělá. Když to udělá špatně, tak o tu práci brzo přijde a ještě se dostane do problémů. Takže mě neohrožují. Jsem v těchto věcech trochu anarchista. Žiju zákonem zdravého rozumu.
Jak jste se dostal do řemesla?
Vyučil jsem se zámečníkem. Ale nikdy jsem si nepředstavoval sám sebe, jak celý život stojím u soustruhu. To mě nelákalo. Takže jsem se řemeslu paradoxně vyhýbal jako čert kříži. Dělal jsem různě po skladech a pomocné práce, což mě taky moc nenaplňovalo. Až někdy v jednadvaceti letech jsem potkal holku, s kterou jsem začal žít, a ona chtěla doma postavit na spaní patro. Tak jsem řekl, že to udělám, že bych to chtěl zkusit. Neuměl jsem to, ale udělal jsem krásné patro, které tam je dodneška, a hlavně, a to je nejdůležitější, mě to chytlo. Začalo mě to bavit. Řekl jsem si, že truhlařina, práce se dřevem, je směr, kterým se chci vydat.
Hodinový manžel by měl umět všechno. A to nejde. Myslím, že toho umím hodně, ale zdaleka ne všechno.
Když jste si to uvědomil, jak jste pokračoval?
Nakonec jsem té holce svépomocí částečně zrekonstruoval byt. Pak jsem dělal i pro její sestru a další různé kšeftíky. Až jsem nastoupil do truhlárny, kde ze mě sedřeli kůži, a ani jsem si tam moc nevydělal. Bylo to dost zničující. Vzalo mi to iluze.
Jak to? Byla to taková dřina?
Jednak jsem to ani moc neuměl, takže jsem se všechno učil. Chlapi, co to dělali dvacet let, to všechno mrskali jako Baťa cvičky a vydělali si nějaké prachy. Já jsem za měsíc odešel s deseti tisíci a to jsem ještě dojížděl asi šedesát kilometrů od domova, takže jsem projezdil asi tři tisíce. Nastoupil jsem proto zase do skladu, kde jsem dělal asi rok. Pak jsem odjel do Španělska, kde jsem se shodou náhod dostal k Čechovi, který tam měl truhlářskou dílnu a potřeboval někoho. Dělal nádherné rustikální věci z masivu a z celých kmenů. Tam jsem se vlastně vyučil truhlařině.
Jak dlouho jste tam byl?
Asi dva roky. Naučil jsem se španělsky, žil jsem tam a bylo to krásné. Stal jsem se truhlářem. Když jsem se vrátil zpátky do Čech, tak jsem nastoupil k dvěma bratrům, kteří pracovali s laminem, ale i s masivem. A začal jsem se k tomu učit dělat vestavěné skříně a kuchyně. Pomalu jsem přecházel od jedné firmy k druhé a měl jsem spoustu času se to naučit dobře. Poslední šéf byl hrozný pedant na kvalitu, až chorobný. Dnes jsem mu ale vděčný, že mi to předal. Vzhledem k tomu, že jsem vyučený zámečník, tak jsem nemohl provozovat truhlařinu sám na sebe. Kamarád, s kterým jsem pracoval už ve Španělsku a s kterým jsem hodněkrát spolupracoval, se mnou zašel na živnostenský úřad a zaručil se za moje dovednosti. Od té doby jsem oficiálně truhlář.
50 % Zhruba tolik zakázek Milan Roubal přes léto musí odmítat. Nestihl by je.
To jde?
Buď jste vyučený, nebo máte rekvalifikaci s praxí, nebo se za vás někdo takto zaručí. Což zase málokdo udělá. Musí mít jistotu, že odvádíte dobrou práci.
Jak to pokračovalo?
Potkal jsem další ženu, která mě dovedla k člověku, který dělal zednické práce, rekonstrukce, uměl pracovat i s vodou a plynem a zvládal i malířinu. Tak jsem k němu nastoupil, pomáhal jsem mu a on mě naučil i tyto práce. Během deseti let jsem takto všechny dovednosti posbíral. Vše jsem několik let dělal, než jsem začal pracovat sám na sebe.
Kdy jste tedy začal pracovat sám na sebe?
Do toho vstoupila další žena, moje máma. Ta mi dohodila kšeft, postavit pergolu. Spoustu tesařů to odmítlo, že to nejde nebo nechtějí. Tak jsem tu pergolu postavil a zákazník byl spokojený. Hned to chtěl i jeho soused.
Máte období, kdy je práce více?
Začíná to v dubnu. To začne stavební a řemeslná sezona. Všichni chtějí všechno a hned. Absolutně nestíháte. Padesát procent nebo šedesát procent zakázek odmítám, protože se to nedá stihnout.
Zima je slabší?
Je. Ale není to tak, že byste neměl co dělat. V zimě mám práci sám pro sebe, v létě si najímám lidi. Vystřídal jsem dost kolegů a ne každý to chce dělat pořádně.
To je klíčová vlastnost?
Je strašně důležitá. Protože my získáváme práci hlavně přes recenze a troufnu si říct, že jsme jedni z nejlepších v Praze. Aspoň máme jedno z nejlepších hodnocení. Občas se stane, že se zákazníkem dojde k nedorozumění. Pracujete s lidmi, každý je jiný. Ale devadesát procent lidí, s kterými spolupracujeme, je spokojených a doporučují nás.
Převzato z časopisu Profit, autor článku: Petr Švihel, foto: Hynek Glos