Šíře, nebo nekoordinovanost aneb Mnoho nástrojů pro zelený přechod

Green Deal. Modernizační fond. Zelená úsporám. Operační program Životní prostředí. TAČR. Proof of Concept. Úspory energie. Úspory energie v SZT. Doprava 2020+. HEAT. Spravedlivá transformace. Národní plán obnovy. RES+. ENERG ETS. THÉTA. Prostředí pro život. Country for the Future. OPTAK. Domovní čistírny odpadních vod. Inovace. Nízkouhlíkové technologie. Obnovitelné zdroje energie. Zajištění povodňové ochrany intravilánu a hospodaření se srážkovými vodami. Snížení energetické náročnosti veřejných budov a zvýšení využití obnovitelných zdrojů energie. Snížení emisí provozoven. Prevence vzniku odpadů. Odstranění ekologických zátěží. Zvýšení podílu využití odpadů.

Osmadvacítka zdrojů, nástrojů, programů a iniciativ, které všechny lze zahrnout pod všeobjímající termín ze slovníku roku 2021 – green transition, tedy zelený přechod. Že vnímáte jen chaos a velký zmatek? Bohužel, už jen jejich samotný výčet naznačuje jeden z největších problémů současnosti. Už před lety jej trefně glosoval tehdejší ministr financí Ivan Pilný, když si posteskl, že vláda má tolik priorit, až vlastně žádnou nemá. Byť mluvil o vládě české, Evropská unie na tom není o nic lépe. Ale zůstaňme doma.

Všechny v úvodu zmíněné programy představují možnosti získání finančních prostředků, rozumějme dotací, na projekty s environmentálně pozitivním dopadem. Jsou tedy určeny především firmám. Nicméně navrženy tak, aby co nejvíce vyhovovaly úředníkům. Je totiž zcela nemyslitelné, že se jakýkoliv malý či střední podnik, jež jsou fundamentem národních ekonomik, v tom chaosu vyzná natolik, aby dokázal najít tu nejefektivnější cestu pro svůj udržitelný rozvoj, který respektuje planetu a zachovává ji zdravou příštím generacím. Když odhlédneme od problematiky dotací jako takových, šíře podpůrných programů je v principu pozitivní. Tento klad ale naprosto ničí jejich vzájemná nekoordinovanost, disproporčnost a atomizace.

Co s bateriemi po konci životnosti? Řešením může být second life

Celé to lze jako důsledek přičíst tomu, že jde o programy politické – nejsou výsledkem racionální společenské debaty o budoucnosti ani v Evropě, ani u nás doma. Environmentální témata a širší celospolečenská odpovědnost jsou jistě prvky, které do ekonomiky patří, jsou také její nedílnou součástí odpradávna. Moderní společnost se na tato témata jen více soustředí, čímž se z nich stávají témata mainstreamová a jako taková mají výraznou politickou hodnotu, kterou je ovšem nutno vytěžit v čase co nejkratším, jinak je bezcenná. To je pravý důvod současného stále sílícího environmentálního tlaku.

Dotace a regulace

Je vcelku pochopitelné, že politická reprezentace potřebuje společensky atraktivní témata akcelerovat. K čemuž slouží katalyzátory v podobě dvou mocných nástrojů, dotací a regulací. Při koncepčním a rozumném použití jsou to nástroje efektivní. Ale právě jejich použití je v současném světě velmi diskutabilní. Zaměřme se nejprve na ty první.

Dotace řada úspěšných podniků ignoruje, protože jejich majitelé věří, že skutečně kvalitní nápady, produkty a služby nepotřebují dotace. A současně řada úspěšných podniků i expertů v praxi i v průzkumech prokazuje, že environmentální složka se stává viditelnější součástí hodnoty většiny služeb a výrobků. Jinými slovy, ejhle, ta mnohými vysmívaná a opomíjená neviditelná ruka trhu funguje.

Takže bychom se bez dotací patrně dokázali dost dobře obejít. Ano, nešlo by to tak rychle, jak politici potřebují. Zatímco udržitelnost – a tedy odpovědnost – v životě politika má interval čtyř, pěti, maximálně šesti let, v životě podnikatele se počítá na desetiletí. Bohužel, výsledkem současného stavu je, že finančními nástroji proteče mnoho prostředků s relativně malým skutečným efektem. A většina z nich patrně nedoteče k těm lepším produktům a službám, ale k těm firmám, které mají lepší kontakty, informace a aparát.

A pak jsou tu regulace, nástroj možná ještě mocnější. Zatímco dotace mají jednoznačně pobídkový charakter, regulace umí působit oběma směry. Pochopitelně je používanější ten restriktivní. Možná to souvisí už s nejednoznačným významovým uchopením toho slova, respektive nástroje. Zatímco v mnoha myslích je regulace synonymem pro omezení, jeho pravý výraz je usměrnění. Rozdíl možná na první pohled subtilní, leč zásadní.

Regulace v evropské praxi se velmi často ubírají direktivní administrativní cestou, příkladem mohou být například emisní normy či legislativa GDPR. Ano, je to principiálně jednodušší. Ale v zásadě při dynamice vývoje a změn je výsledkem totální destabilizace ekonomického prostředí.

Jan Mraček z HK ČR: Green Deal je příliš ambiciózní

I proto Hospodářská komora při všech jednáních zdůrazňuje, že environmentální témata, emisní normy, dekarbonizace či pravidla cirkulární ekonomiky jsou správnou cestou, ale politické nastavení cílů v čase by mělo být vedeno rozumem, nikoliv politickou ambicí a nesmí v žádném případě ohrozit konkurenceschopnost ekonomiky. A že liberální ekonomické nástroje, tedy co nejméně dotací a co nejvíce motivačních, pozitivních regulací, jsou tou nejlepší cestou. Což zdůrazňuje i předseda Sekce životního prostředí Hospodářské komory Jan Mraček v rozhovoru na následujících stranách.

Praxe ukazuje, že racionalita a rozum nejsou překážkou ideálů. Vezměme jako příklad nakládání s energiemi. V posledních deseti letech výrazně stoupá role fotovoltaiky a bateriových úložišť. Zlevňují technologie, zkracuje se návratnost investic.

Obě zmíněné technologie jdou bezpochyby správným směrem – posilují energetickou nezávislost, eliminují řadu problémů s nestabilitou sítě a snižují či optimalizují jak rezervované příkony, tak spotřebu. A ekonomicky začínají dávat smysl podnikům a domácnostem i bez dotací. K urychlení jejich masivnějšího využití, pokud by bylo nějak zásadně důležité, by v zásadě stačily dva jednoduché a drobné regulatorní prvky – rychlost odpisů a možnost přetoku s reálnou cenou.

Čistá mobilita bez čisté energetiky

Naopak na konflikt racionality s ideály ukazuje příklad elektromobility. Politicky bylo rozhodnuto, že elektromobilita je cíl. Což je rozporuplné, protože dokud nebude výroba elektřiny bezemisní, nebude bezemisní ani elektromobil, jen se emise stěhují z exhalací aut do exhalací uhelných či plynových elektráren.

Nehledě na to, že elektromobilita sice omezí exhalace ve městech, ale přináší nové problémy v podobě krátkého života bateriových článků, jejich výroby i recyklace. Přesto již dnes řada zemí elektromobilitu podporuje nejrůznějšími dotacemi, které mají urychlit jak výstavbu infrastruktury, tak nákup elektromobilů. Pro spotřebitele je to jistě značně příjemné, pro daňového poplatníka už méně. A touto cestou se vydává i Česko.

„Ministerstvo dopravy v Operačním programu Doprava v tuto chvíli předpokládá s investicí na rozvoj infrastruktury pro alternativní paliva, tedy na dobíjecí stanice a vodíkové plnicí stanice, ve výši až 6 miliard korun, z toho by mělo jít zhruba 5 miliard korun čistě na dobíjecí infrastrukturu. V závislosti na tempu rozvoje trhu elektrických vozidel Národní plán čisté mobility předpokládá, že by v České republice mělo do roku 2030 vzniknout minimálně 19 tisíc, v lepším případě však až 35 tisíc dobíjecích stanic.

Ministerstvo průmyslu a obchodu chystá pro období 2021 až 2027 podporu na pořízení vozidel na alternativní pohon v rámci Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost (OP TAK) a Národního plánu obnovy (NPO). Podpora se má poskytovat na pořízení elektromobilů, vozů na vodíkový pohon a pořízení dobíjecí a plnicí infrastruktury. S podporou hybridů nebo plug-in hybridů se nyní nepočítá. Ve zmíněném programu je k dispozici cca 1,7 miliardy korun, v Národním plánu obnovy pak dalších 900 milionů korun. Výzvy by měly být vyhlášeny začátkem roku 2022,“ shrnuje mluvčí Ministerstva průmyslu a obchodu Štěpánka Filipová.

Jinými slovy, o podpoře elektromobility dotačními tituly je v zásadě rozhodnuto věcně i termínově, zdroje jsou. Naproti tomu aukce zelené energie, které jsou v mnoha zemích také vcelku běžnou záležitostí a jsou mnohem liberálnějším prvkem, jsou zatím v Česku v nedohlednu. Respektive, jistá rámcová pravidla jsou součástí novely zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, která je v současné době v legislativním procesu. Spolu s ní ovšem v Poslanecké sněmovně čekají na projednání ještě další více než tři stovky nejrůznějších návrhů. Většinu z nich sněmovna již do konce volebního období neprojedná a de facto skončí v koši.

Vize, vize, televize

Představy o Evropě zítřka v myslích politiků jsou hezké. Do deseti let budeme jezdit výhradně elektromobily, emise snížíme o více než polovinu oproti roku 1990, skládkovat v podstatě nebudeme a dvě třetiny toho, co dnes vyhazujeme, dokážeme znovu použít. A abychom to dokázali, rozdáme na dotacích miliardy eur. A za všechno učiníme odpovědné firmy, které budou muset v rámci green transition legislativy dokonce prokazovat, že nejsou zelené jen ony samy, ale nejzelenější jsou i všichni jejich dodavatelé. A kdo nebude zelený, draze ti zaplatí. Což se všechno promítne v rostoucích cenách vstupů. Ve finále tedy výrazně stoupnou náklady na život. Tomu se říká inflace.

Vize tohoto typu ovšem nejsou jen evropskou specialitou, v dubnu vyzvali amerického prezidenta Joea Bidena guvernéři dvanácti amerických států, aby zákonem omezil prodej vozů se spalovacími motory rokem 2035. Také americká administrativa plánuje totiž na infrastrukturní změny s environmentálním dopadem věnovat miliardy dolarů. Kolik na stejné konto hodlá vyplatit Putinova administrativa, známo není, nicméně i Rusko se k vizím čistého světa připojuje, zatím alespoň proklamací, že emise Ruska budou do 30 let nižší než emise Evropské unie.

Green Deal: Dotlačeni do zelených pozic?

Což by nemuselo být tak těžké, Kreml to plní v absolutních číslech podle statistik OECD již dnes. Není divu, platforma Global Carbon Project označuje na základě své analýzy dat EU společně s Čínou a USA za tři největší producenty CO2 na světě. Samozřejmě při srovnání emisí na hlavu už to s Ruskem tak dobře nedopadá, emise má oproti EU poloviční, ale obyvatel jen zhruba třetinu. Zajímavým příspěvkem k vizi čisté Evropy je francouzská praxe, tedy snaha nahradit krátké vnitrostátní lety vysokorychlostními vlaky. A konečně i autonomní Británie hledá své vize – Boris Johnson chce emise snížit výrazněji a rychleji, než si troufá Evropa.

Ano, vize jsou jistě motorem inovací. I proto ta očekávání, jak bude vypadat klimatický zákon, který je velkým tématem Evropské unie. První kritéria pro zelené investice byla představena. Bohužel se zdá, že evropská – a tedy i tuzemská – environmentální pravidla budou i nadále ponejvíce připomínat dort, který pekli pejsek s kočičkou.

Sázky na zelenou jsou skutečně vysoké a v médiích budou kartou této barvy trumfovat mnozí. Bez ohledu na toto vše ale platí, že zelené a čisté technologie jsou jednou z největších příležitostí pro inovativní českou ekonomiku a pro nové produkty a služby s vyšší přidanou hodnotou. Lze jen doufat, že budoucí česká vláda půjde cestou rozumu a skutečně efektivní podpory. Nejsou tu jen restrikce a dotace. Vláda může nechtěné zdanit a chtěné učinit třeba podmínkou pro veřejné zakázky. Pokud k tomu najde odvahu, je šance, že nám z toho Čapkova dortu nebude nakonec špatně.

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Valerie Saara