Soumrak obchodníků na venkově? Problém se uměle nafukuje, říká prezidentka SOCR ČR



Z venkova mizejí tradiční malé prodejny. Za dvacet let jich ubyly čtyři tisíce. Je to podle vás problém? 
Musíme si uvědomit, že je v Česku 6500 obcí, tedy přibližně stejný počet jako ve Francii, která má ale zhruba šestkrát víc obyvatel. A rozlohou odpovídá ČR jednomu většímu departmentu. Je tu řada miniaturních obcí, kde se malá prodejna neuživí. Drobný podnikatel si samostatný obchod na takové vesnici už dnes neotevře. S velkou pravděpodobností by byl ztrátový.

Asociace českého tradičního obchodu (AČTO) opakuje, že tyto prodejny jsou vytlačovány nadnárodními řetězci. Podle vás je hlavní příčina jinde?
Zásadní příčina současného stavu je ta, že jsme v 90. letech – a to by si prezident AČTO Zdeněk Juračka mohl pamatovat, protože tehdy byl prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu on – navrhovali systémové kroky, které by tento problém částečně eliminovaly. Jenže se nám je nepodařilo prosadit. 

O jaké kroky konkrétně šlo?
Koncem 90. let byl udělán cenzus maloobchodní sítě. Na základě dat byla zpracována metodika, jak by měla být budována. Bylo to doporučení, jak má síť obchodů a provozovatelů dalších služeb v českých obcích vypadat. Jinými slovy jsme chtěli, aby byla nastavena pravidla, v jakých obcích má být prodejna potravin, kde bude i textil, jaká vesnice má mít poštu a tak dále. A zástupci samospráv by se tím závazně řídili při povolení výstavby či rekonstrukce provozoven. Nebylo to ostatně nic nového – tzv. pasportizace obcí fungovala už za socialismu a nefungovalo to špatně. 

Dnes je ale jiná situace…
Dnes má místní samospráva volné ruce a starostové i další její zástupci dělají rozhodnutí, ke kterým nemají dostatečné kompetence. Malý obchod v obci starosta rád podpoří, protože ho lidé opět zvolí, jenže pak je v tom místě nerentabilní prodejna a co s tím? Pana starostu to nezajímá do doby, než obchodníci začnou natahovat ruku a říkat: Chtěl jsi nás tady, tak zaplať. Nemáme na mzdy, na energie, na nájem. To je často smutná realita. Jestli v obci obchod bude, nebo ne, musíte odvozovat od toho, zda je schopen se uživit, nikoli od toho, jakou dostane dotaci nebo zvýhodněný úvěr.

Mluvila jste o potřebě systémového řešení. Nedá se zmiňovaná pasportizace oprášit? 
Teoreticky je možné dát to znovu na stůl, ale uvědomte si, že ty obchody už jsou všude postavené. Nemůžeme je tam, kde by se ukázalo, že jich je moc, odstranit násilím. Není možné říct: Tady už máme dvě Billy, tak prostě jednu zavřeme, to by se majitelům ani Evropské komisi nelíbilo. Dneska už je to složitější, systémová řešení se hledají těžko.

Aktuální stav, na který si stěžují podnikatelé i organizace, které je zastupují, tedy považujete za přirozený?
Ten stav je přirozený, protože zde nedošlo v 90. letech k tomu, aby se dbalo na doporučení rozvoje obchodní sítě. Když to budeme chtít regulovat teď, přicházíme s křížkem po funuse, trh už to bohužel zreguluje sám. Nemám z toho radost, že na to skutečně doplatí ti nejslabší. Když je prodejna nerentabilní, podnikatel ji prostě zavře.

Asi se nespletu, když řeknu, že se podle Svazu obchodu a cestovního ruchu (SOCR) celý problém s úbytkem venkovských prodejen uměle nafukuje.
Je otázka, jestli má smysl, aby existoval obchod tam, kde chybí poptávka. Vidíte v tom nějakou logiku? Měli bychom prodejny dotovat z peněz daňových poplatníků? Toto téma považuji za lehce populistické. Chápu, že se podnikatelské svazy chtějí ukázat před těmi, které zastupují. A je tu i rovina politická. Za minulé vlády ministerstvo zemědělství zavedlo dotace na budování pojízdných prodejen. A dopadá to tak, že prodejci přijedou do obce a na úřadě jim řeknou, ať prodejnu postaví na parkoviště před Jednotu. Co to má za smysl, aby tato prodejna Jednoty žádala obec o podporu, protože je ztrátová?

Ale co obce, kde poptávka reálně existuje?
Takové samozřejmě jsou, tam ale většinou obchody vydržely a prosperují. Nezapomeňme na jednu důležitou věc. V ČR máme obce, které mají na papíře určitý počet obyvatel. Ale ti, kteří zde jsou zapsáni, zde reálně nežijí. Jezdí sem jednou měsíčně, v lepším případě na víkend, nebo zde bydlí, ale jsou zvyklí nakupovat tam, kde pracují. Ani nás neminul celoevropský trend, že se venkov vylidňuje, nicméně lidé odcházejí především z těch vesnic a městeček, kde nejsou pracovní příležitosti. Tam, kde fungují schopní a šikovní podnikatelé, kteří nabízejí místním lidem práci, lidé žijí rádi. Podle našich výzkumů dokonce počet obyvatel v těchto obcích roste. Logicky zde pak i nakupují a je tu prostor pro další rozvoj podnikání.

Za jednu ze zásadních překážek pro malé obchodníky považuje SOCR také rychlé zvyšování minimální mzdy.
Samozřejmě. I v tom je potíž. Minimální mzda není řešena regionálně. Přece nemohou mít všichni stejné nejnižší příjmy jako v Praze, to je nesmysl. Ztrátovost malých prodejců se se zvyšováním minimální mzdy dále prohlubuje. Pokud totiž zvednete o desítky procent mzdu těm nejchudším, musíte logicky přidat i ostatním. Výrazně vám tedy narostou celkové náklady, což může být pro ty, kteří už nyní řeší existenční problémy, likvidační. 

Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR (AMSP ČR), Svaz měst a obcí ČR, AČTO, politici. Všichni se vzácně shodují, že malí obchodníci zajišťují v místě nejen obslužnost, ale podporují i místní výrobce, distributory či zemědělce… 
I tady si dovolím nesouhlasit. Kdyby měly žít venkovské obchody jen z lokální produkce, tak nevydrží ani měsíc. Nebudou mít totiž dostatek zboží. Logicky půjdete jinam než do obchodu, kde sice mají tři druhy místního chleba, ale nenabízejí dostatečný sortiment zeleniny, ovoce, uzenin či další základní potraviny. Lokální sortiment může být jen doplňkový. Tvrzení zemědělsko-potravinářské lobby, že malé obchody podpoří lokální výrobce, je pravdivé jen zčásti. 

A podnikatelské svazy to po ní opakují.
Nechci mluvit za druhé, ale my to neříkáme. Já se snažím dívat na věci reálně. Chápu, že jsou obce, kde je třeba místním podnikatelům v branži pomoci, ale mělo by se jim pomáhat tím, že se hledají systémová, dlouhodobě udržitelná řešení, především se vytvářejí pracovní příležitosti a buduje se dostatečná infrastruktura. Jestliže začneme dotovat obchod na venkově, znamená to, že napořád? Sami tito obchodníci mi říkají: Víme, že by bylo systémové řešení lepší, ale když už nám těch 800 milionů na dotacích letos dají a pomůže nám to, proč bychom to nevyužili.

Poslední dobou je hitem i propojování poštovních poboček s malým koloniálem nebo jiným drobným prodejem. Podle průzkumů to pětina obchodníků zvažuje. 
Nevím, jestli je to ideální řešení. Mám jinou zkušenost, podnikatelé to moc nechtějí. Od těch, kteří poštu Partner mají, slýchám, že se jim nevyplatí. A to z několika důvodů – z poštovního zákona vyplývají poměrně přísné požadavky na provozovatele služby. Jsou na něj kladeny vysoké nároky, například pokud jde o zabezpečení zásilek. Zabírá jim to mnoho času a úsilí a nepřináší adekvátní ekonomický efekt. V Německu a Rakousku, kde jsme se inspirovali, to funguje na komerčních principech, tedy poněkud jinak než u nás. Nic si nenalhávejme, Česká pošta je jednou z nejvíce zkostnatělých tuzemských institucí. 

AMSP ČR říká, že neblahou situaci venkovských obchodů mohou vyřešit například i výhodnější úvěry u Českomoravské záruční a rozvojové banky (ČMZRB) nebo výhodnější výdajové paušály u daní.  
To jsou skutečně věci, které prosazuje či prosazoval předseda AMSP ČR Karel Havlíček.  Otázka je, komu tyto nástroje pomohou. Jednoty a družstva, které jsou dnes pro obchod na venkově klíčové, na podporu nedosáhnou, protože není určena pro jednotlivé prodejny, ale pro podnikatelské subjekty z kategorie malé a střední prodejny. Přestože jsem na společných jednáních upozorňovala příslušná ministerstva, ČMRZB i AMSP ČR, že je zapotřebí mít podporu pro takzvané velké podniky a řešit to komplexněji, nikdo nás nevyslyšel. Můžeme se chlubit, že jsou tady finanční nástroje na podporu tohoto typu podnikání, ale obchodníci, kteří to skutečně potřebují, je většinou nemohou využít. 

Karel Havlíček tvrdí, že to funguje…
Možná to funguje, ale pro jiný typ podnikatelů. Já tvrdím, že to nemá smysl pro obchody, které se z důvodů zefektivnění nákupů spojují do větších subjektů. Připouštím, že je to výhodné pro živnostníky, kteří něco vyrábějí. Většinou jsou to ti, kteří pracují sami na sebe. Nevidím tam žádosti o výhodnější úvěry od obchodníků či lidí z oblasti cestovního ruchu.

V úvodu jste zmínila, že si ti nejmenší už dnes samostatnou prodejnu na vesnici neotevřou. Co ale ti, kteří začali podnikat před patnácti či dvaceti lety?
Mnoho z nich už skutečně dávno zavřelo krám nebo o tom uvažují. Pro lidi, kteří mají na venkově jednu dvě malé prodejny, je situace velmi obtížná. Generace lidí, kteří si v 90. letech otevřeli na vsi malý obchod a trávili tam 12 až 15 hodin denně, aby se vůbec uživili, nyní odchází do penze a jejich děti to dělat nechtějí. Jednoty fungují na jiném principu. Management je volen členy družstev, kteří zpravidla v obchodech, jež jsou součástí sítě, pracují. Družstva to dělají tak, že dotují ztrátové prodejny z těch ziskových. I pro ně je to ale těžké.

Teď jedno kyselé jablíčko. AČTO nedávno váš svaz opustila s tím, že nezastupujete tradiční české obchodníky, ale nadnárodní řetězce. Na vaši adresu jsou velmi kritičtí. Co vy na to?
Obávám se, že je to celé v osobní rovině. AČTO opustila náš svaz proto, že jsou tam nenaplněné ambice některých lidí. Když je nemohli naplnit v SOCR, vydali se vlastní cestou. Dál bych to nechtěla komentovat. Kritice, že podporujeme výhradně řetězce, upřímně nerozumím. My jsme Svaz obchodu a cestovního ruchu, v obchodě zastupujeme nejen prodejce potravin, ale i dalšího sortimentu. Jsme přesvědčeni, že toto tříštění sil oboru obchodu jako celku fakticky nepomáhá, ale škodí.

Zastupujeme také celou řadu subjektů v oblasti cestovního ruchu, takže celkově asi šest tisíc podnikatelských subjektů. Pokud jde o obchodníky s potravinami, máme mezi členy některé aliance, které buď v AČTO nejsou, nebo je zastupujeme společně. AČTO jen využívá politického tlaku zemědělsko-potravinářské lobby proti obchodním řetězcům s potravinami a snaží se vytvořit iluzi, že tím pomáhá malým obchodníkům.

Zástupci AČTO ale smířlivěji zmiňují, že jsou i témata, která vás nerozdělují a můžete je řešit společně.
Většina našich témat je společných, především všechny možné i nemožné regulace, které dopadají na všechny obchodníky. V poslední době například povinné darování potravin, které platí pro prodejny nad 400 metrů čtverečních. To je něco, co dopadá na členy AČTO stejně jako na naše členy. Vymezovat se na tom, co je horší pro velké a co pro malé obchody, mi přijde úsměvné. Shodneme se například i na škodlivosti omezení otevírací doby obchodů o svátcích, stejný názor máme i na zavedení EET.

Nemá na situaci vliv také elektronická evidence tržeb? Ministerstvo tvrdí, že provozoven (hostinců či obchodů) neubylo, některé svazy, že jich byly loni zavřeny tři tisíce. 
Tak xenofobní kampaň jako proti EET jsem ještě v této zemi nezažila a to tu byla řada horších průšvihů. Kdyby se někdo tak vehementně stavěl proti kontrolnímu hlášení, možná bych to pochopila. Ale EET? Přesně si pamatuji, kdy ti malí obchodníci vehementně žádali u nás na svazu, aby se zavedly povinné registrační pokladny. To bylo ještě za Topolánkovy vlády. Dnes mají všichni plná ústa digitalizace, tak nevím, proč se bránit pořízení příslušného a mimochodem levného hardwaru i softwaru. Myslím, že to na situaci se zavíráním prodejen na venkově nemá zásadní vliv. 

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jakub Procházka.