Mimo jiné definování klíčových strategických celoevropských projektů, které by měla řídit nadnárodní autorita. Bavíme se také o tom, proč je ČR z hlediska schopnosti inovovat až pod průměrem Evropy a co s tím dělat. Taky o tom, jestli dokážeme využít velké možnosti v oblasti dekarbonizace, která je podle Radka Špicara nezpochybnitelným světovým megatrendem. Rozebíráme i situaci v Německu a to, jestli v případě, kdy se našim sousedům nepodaří najít nový růstový model, má vůbec česká ekonomika šanci na úspěch.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 00:58 – Proč potřebujeme středně vážnou krizi vratného charakteru
• 11:48 – Druhá ekonomická transformace aneb „byznys sobě”
• 17:18 – Dekarbonizace jako velká příležitost pro ČR
• 28:12 – Lze v současná politické atmosféře vůbec dělat potřebné reformy?
• 35:17 – Problémy Německa a evropského automotive
• 44:51 – Co by měla dělat nová Evropská komise
• 50:20 – Proč vnitřní trh EU stále není volný

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Česko za sebou má podle Radka Špicara dekádu stagnace, během níž jsme začali ztrácet na nejvyspělejší evropské státy. Proto je potřeba znovu nastartovat ekonomický růst, a především najít nový růstový model, protože ten stávající se podle něj vyčerpal. 

Česko má co zlepšovat 

Rezervy máme například v investicích do vědy a výzkumu v přepočtu na obyvatele. Zde zaostáváme přibližně 15 procent pod evropským průměrem. S touto oblastí jsou spojené také patenty, kterých bychom v České republice mohli mít více. V současnosti jich máme zhruba desetkrát méně než srovnatelné Rakousko a dvacetkrát méně než Dánsko. 

Podle Radka Špicara má tento problém původ v přístupu finanční správy, který v určitém období odradil firmy takovou podporu uplatňovat. „Dalším problémem je stále nedostatečná spolupráce mezi firmami a výzkumnými institucemi nebo univerzitami,“ říká. 

Velký vliv na pozici Česká má fakt, že narozdíl od například německých nebo rakouských firem, jsou české firmy spíše subdodavateli a nevyrábí tolik finálních produktů. I zde by mohla pomoci větší spolupráce s vědeckými institucemi. 

To se zatím ve větší míře daří v Jihomoravském kraji, kde se Brnu po roce 1989 podařilo vybudovat nový ekonomický ekosystém a propojilo univerzity s firmami, k čemuž přispěl také vznik Jihomoravského inovačního centra. Narozdíl od Prahy je tak Brno pro zahraniční firmy lákavější. 

„Náš hlavní problém, nebo jeden z hlavních problémů, je, že spíme na vavřínech. Nikdy jsme si nesáhli tak hluboko, abychom se museli opravdu důkladně zreformovat,“ domnívá se Radek Špicar. 

Ačkoliv se o důchodové reformě nebo reformě zdravotnictví či školství vedou debaty roky, k výrazným změnám zatím nedošlo. „Problém je, že nám to stále procházelo a prochází. Ta země stále nějak funguje. Deficity se vždycky něčím zalátají,“ říká. 

Právě na oblast zdravotnictví se chce Svaz průmyslu a dopravy ČR nyní více zaměřit: „Chceme proto upozornit: Pozor, než se dostanete do bodu, kdy zdravotnictví přestane být ufinancovatelné a začnete tahat další peníze z podniků, které je potřebují na transformaci a posílení konkurenceschopnosti, začněte s reformou teď – dokud je ještě čas,“ upozorňuje Radek Špicar. 

Druhá ekonomická transformace 

Řeč byla také o podnikatelské iniciativě Druhá ekonomická transformace, která sdružuje úspěšné podnikatele, kteří chtějí své zkušenosti, získané třeba i v zahraničí, přinést do veřejného prostoru. 

„Je to snaha, která je komplementární ke snahám Svazu průmyslu, Hospodářské komory a dalších institucí. Druhá ekonomická transformace je specifická tím, že sdružuje lidi, kteří v minulých letech většinou nepromlouvali do veřejného prostoru, protože pracovali na budování svých fantastických firem,“ popisuje Radek Špicar. 

Od této iniciativy si Radek Špicar slibuje, že některé věci zvládne prosadit do praxe nezávisle na aktuálních politických představitelích. Iniciativa se zaměřuje také na udržitelnost a konkurenceschopnost české ekonomiky v kontextu zeleného průmyslu.  

„Vyrábíme kolejová vozidla, máme v tom obrovské know-how, a to je klíčové pro přesun nákladní dopravy ze silnic na železnici. Vyrábíme minerální vaty, které jsou zásadní pro izolace budov. Děláme převodovky, které lze využít pro větrné elektrárny, a další věci. Máme tedy opravdu hodně aktivit a výrobních kapacit, které jsou pro zelenou transformaci klíčové,“ popisuje Radek Špicar. 

O tom, že je třeba chránit životní prostředí není sporu. Některá nařízení Evropské unie ohledně dekarbonizace vnímá ale Radek Špicar i přesto kriticky. Domnívá se, že některé dokumenty vznikly bez dopadových studií a konzultací s představiteli z průmyslu. „Byly tam cíle, které nejsou reálné, protože by byly neufinancovatelné nebo chybějí technologie, které by je umožnily splnit.“ 

Je potřeba výraznější propojení v rámci EU 

Se zelenou ekonomikou jsou spojené také energie z obnovitelných zdrojů. I zde se pořád má Česká republika kam posouvat, což je opět spojeno s nízkými investicemi do výzkumu a vývoje.  

Vysoká cena energií pro energeticky náročné firmy je podle Radka Špicara katastrofální. Řešením by z dlouhodobého hlediska mohlo být diverzifikovat zdroje a propojit evropské státy. 

„Na evropské úrovni je nezbytné reformovat celý systém fungování energetiky. Opravdu věřím, že stejně jako potřebujeme liberalizovaný vnitřní trh, aby firmy mohly po jedné homologaci vstoupit na trh s půl miliardou zákazníků – což je model, který živí Čínu i Ameriku – a ne být omezováni nesmyslnými netarifními bariérami, které některé země, nebudu jmenovat, například Francie, stále uplatňují vůči zahraničním konkurentům, tak i v energetice by to mělo fungovat podobně,“ říká Radek Špicar. 

Taková distribuční síť by umožnila přenos energie ze skandinávských řek a španělské fotovoltaiky napříč celou Evropou. A netýká se to jen energetiky, ale třeba i dopravy: „Jak se ukazuje, národní státy v tomhle tak trochu selhávají. Jeden stát postaví dálnici až k hranicím, druhý ji ale nedokončí, a pak nejsme schopni Evropu skutečně propojit kvalitní dálniční sítí – ze severu na jih a z východu na západ,“ říká Radek Špicar. 

Pokud státy do silnic investovat nechtějí, pomoci by podle něj mohla půjčka po dohodě všech 27 členských států, protože kvalitní infrastruktura na evropské úrovni je nezbytná. 

Radek Špicar patří k zastáncům Evropské unie, přesto se ji zároveň nebojí také kritizovat. Do budoucna vidí její budoucnost ve větší míře federalizace „Znamená to, že věci, které je rozumnější a efektivnější dělat společně, se dělají společně, a věci, které se mohou dělat na úrovni národních států, se prostě dělají na úrovni národních států,“ vysvětluje.  

„Takže se opravdu obávám, že pokud chceme dohánět Spojené státy a Čínu, tak budeme muset centrální řízení strategických investic – samozřejmě po vzájemné dohodě – trochu posílit.“ Za ideální by také považoval společnou armádu a společný liberální vnitřní trh. Nyní je podle něj EU nefunkčním hybridem. 

Přesto ale EU významně usnadňuje životy všem jejím občanům. Odstranění celních bariér prospělo firmám napříč státy. Díky společné měně spolu státy již nevedou měnové války, aby poškodily konkurenci. „Představa, že by někomu prospělo, kdyby v Evropě znovu existovalo 27 různých měn, je naprostý nesmysl. Nejhorší noční můra jakéhokoliv exportéra nebo firmy je, když musí řešit 27 různých regulačních systémů a 27 měn. To je regulační peklo,“ zdůrazňuje Radek Špicar.  

Jak vyřešit vysoké ceny energií? A proč je pro nás klíčové, aby se německá ekonomika vzchopila? Podívejte se na celý rozhovor. 

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Radkem Špicarem

Martin Zika: Radku, dobrý den, vítám vás u nás, děkuji, že jste dorazil. 

Radek Špicar: Dobrý den. 

MZ: Já se vás na úvod zeptám: jaké jsou důležité události, které očekáváte v roce 2025, když se budeme bavit o oblastech, jako je ekonomika, konkurenceschopnost, export, technologie a podobně? Nebo možná, jaké události byste rád, aby se udály, protože je považujete za důležité? 

RŠ: Na globální úrovni bude určitě zajímavé sledovat nástup Trumpovy administrativy, což bude velmi důležité pro globální ekonomiku. Na evropské úrovni pak nástup nové Evropské komise a to, jak vážně myslí avizované reformy. Na národní úrovni nás čekají zanedlouho volby, což bude také klíčové. 

Co bych rád viděl, je realizace zpráv, jako je Lettova a Draghiho zpráva týkající se Evropské unie. Evropská unie totiž v posledních letech dramaticky ztrácela svůj podíl na světovém HDP a konkurenceschopnost. Je nezbytné tento trend zvrátit, nebo alespoň zastavit. 

V České republice je situace podobná. Máme za sebou dekádu stagnace, kdy jsme přestali dohánět nejvyspělejší části Evropy. Potřebujeme znovu nastartovat ekonomický růst a najít nový růstový model, protože ten stávající se vyčerpal. To bych také velmi rád, aby se v příštím roce podařilo. 

MZ: Tak já bych rád, abychom všechny tyto perspektivy probrali. Začněme v České republice. Hodně se u nás mluví o inovacích a konkurenceschopnosti. Nedávno jsem viděl v newsletteru Davida Navrátila nějaká čísla a grafy, ze kterých vyplynulo, že pokud jde o inovace, jsme zhruba 15 procent pod evropským průměrem, když vezmeme investice do vědy a výzkumu přepočtené na obyvatele. 

Taky tam ukazoval čísla týkající se patentů, které označil za důležitý ukazatel efektivity investic do vědy a výzkumu. Když se podíváme na počet patentů, které má Česká republika v zahraničí, a přepočítáme je na obyvatele, zjistíme, že máme zhruba desetkrát méně než Rakousko a dvacetkrát méně než Dánsko. Navíc za posledních 10 let toto číslo kleslo na polovinu. Jak se na toto díváte? 

RŠ: Doporučuji všem sledovat Davida a jeho výstupy – jsou opravdu skvělé a stojí za zamyšlení. Vysvětlit to lze poměrně jednoduše. Jeden z důvodů je například problém s využíváním odečitatelné položky na vědu a výzkum u nás. Přístup finanční správy v určitém období odradil firmy od využívání těchto nástrojů podpory, a mnohé tak ztratily chuť je vůbec uplatňovat. 

Dalším problémem je stále nedostatečná spolupráce mezi firmami a výzkumnými institucemi nebo univerzitami. I když se situace v posledních letech zlepšuje, tak ten anglosaský přístup, kdy firmy a univerzity tvoří dva světy, které bez sebe nemohou dobře fungovat nebo se vyvíjet, u nás zatím není zdaleka tak dobrý. To nás také výrazně brzdí. 

Samozřejmě další důvod je, že nejsme „finalisté“, ale spíše subdodavatelé. Nemáme tolik firem jako Němci nebo Rakušané, které vyrábějí finální produkty, do jejichž vývoje se investuje nebo je potřeba investovat. A právě kvůli tomu potřebujeme spolupráci s univerzitami a výzkumnými institucemi. 

Jsme do značné míry subdodavatelsky orientovaná ekonomika, hodně vlastněná zahraničním kapitálem. To znamená, že investice do výzkumu a vývoje – to naše „rodinné stříbro“ – často zůstávají v mateřských zemích, jako je Německo, Francie nebo Itálie, zatímco u nás se ty věci jen vyrábějí. To musíme změnit. Jak říká Martin Wichterle, za posledních 30 let jsme se naučili skvěle vyrábět, ale většinou pro někoho jiného. 

Teď je potřeba začít ne jenom vyrábět, ale vyvíjet a prodávat ten „úsměv“. Je potřeba se dostat do těch „koutků“. Vyvíjet věci a umět je prodat. My je zatím vyrábíme, a to má v tom „úsměvu“ nejnižší přidanou hodnotu. Toto nás čeká. A to, že tam ještě zdaleka nejsme. O tom pak hovoří statistiky, které správně David předkládá. 

MZ: Mimochodem, když mluvíme o konkurenceschopnosti, vy jste nedávno na konferenci INNOFORUM mluvil o Polsku a mimo jiné jste říkal, že to, jak na Polsko ztrácíme, vás frustruje a považujete to za nebezpečné. Jaké podle vás jsou pro to důvody? Mohl byste to trochu rozvést? 

RŠ: Kdybychom ztráceli výkonnost vůči nejvyspělejším evropským ekonomikám, ještě bych si říkal dobře, utíkají nám, mají náskok. Přišli jsme o 40 let komunismu, centrálně plánovaná ekonomika nám moc nepomohla udržet se v pelotonu na předních příčkách. To bych ještě chápal. Ale v devadesátých letech jsme měli během první fáze ekonomické transformace opravdu našlápnuto na to, abychom byli nejúspěšnější zemí střední a východní Evropy. 

V posledních letech však Polsko ukazuje, že pravděpodobně bude hegemonem – nejen politicko-bezpečnostním, ale možná i ekonomickým – našeho regionu. To je samozřejmě smutné. Je to škoda a bylo by dobré, abychom se nad tím zamysleli a něco s tím udělali. A když se podíváte na to, v čem se to projevuje, jsou to například kilometry dálnic, které tam dokázali postavit. 

Byť se to teď zlepšuje. Naštěstí u nás začíná sílit kapitálový trh, což je klíčové pro rozvoj každé ekonomiky. Dalším faktorem je trh práce, který je u nás téměř totálně vyčerpaný, zatímco v Polsku je liberálnější a umožňuje lepší přístup zahraniční pracovní síly. Polsko má také lépe fungující a více diverzifikovanou energetiku. Oni nikdy nechtěli být tak závislí na levném ruském plynu, jako jsme byli my a Němci.  

Těch důvodů je celá řada. Jedním z nich je jejich ambice mít své lidi na klíčových pozicích v rámci Evropské komise. A potom samozřejmě platí, že v Polsku funguje princip „my country right or wrong“, kdy jejich lidé na těchto pozicích pomáhají Polsku. To tam funguje velmi dobře. 

U nás to spíše funguje tak – čest výjimkám – že když nějaký Čech je v komisi, bývá ke své zemi spíše více kritický než jeho zahraniční kolegové. To u Poláků opravdu neznám. 

MZ: Ono se často říká, že… 

RŠ: Tam se tak jako americky stojí za vlajkou. To znamená, že ano, něčím mě moje země štve, ale prostě v zahraničí stojím za vlajkou, což si myslím, že je dobře. 

MZ: Ono se často říká, že my ty důležité změny neděláme, mimo jiné, i kvůli vyhrocené politické situaci. Ale v tom Polsku je to velmi podobné a asi se ukazuje, že to i přesto jde. 

RŠ: Nemyslím si, že toto je náš hlavní problém. Náš hlavní problém, nebo jeden z hlavních problémů, je, že spíme na vavřínech. Nikdy jsme si nesáhli tak hluboko, abychom se museli opravdu důkladně zreformovat. To je dobře vidět na příkladu Slovenska a České republiky. Obě země si musely po rozdělení opravdu sáhnout na dno, aby zreformovaly své fungování. 

Dalším skvělým příkladem je srovnání Prahy a Brna. Karlova a Masarykova univerzita. Brnu zkrachoval ekonomický model, který mělo před rokem 1989. Opravdu se tam museli zamyslet, co dál. Město muselo vybudovat nový ekonomický ekosystém, propojit se s univerzitou, založit inovační centrum a celé to dát dohromady. To se jim povedlo, a teď jsou skvěle nastartovaní. Masarykova univerzita je výborná, skvěle spolupracuje s firmami ve svém okolí, kraj to podporuje a JIC je nejlepší inovační centrum u nás – zdaleka. 

Praha naproti tomu spí na vavřínech. Má pocit, že je kráskou, kterou budou všichni obdivovat, aniž by musela sama něco dělat. To však vede k situacím, jako když před pár lety měl přijet britský ministr obchodu. Domluvili jsme si společnou schůzku a já čekal, že to bude v Praze. Ale tehdy mi řekli: „Ne, můžete se s ním potkat buď v Ostravě, nebo v Brně. Praha nás nezajímá, tady se nic moc neděje.“ A to je prostě nepříjemné. 

MZ: Chcete tím říct, že musíme počkat na to, až opravdu padneme někam hodně hluboko a pak budeme schopni něco udělat? 

RŠ: Bohužel to tak je. Měl jsem na vysoké škole skvělého učitele, Ivana Dejmala, který říkal, že poté, co se trochu seznámil s politikou, dospěl k názoru, že jediné, co opravdu pomůže, je středně vážná krize vratného charakteru. Podle něj je potřeba, aby politici, kteří nemají odvahu dělat bolestivá rozhodnutí a přesvědčovat lidi o nutnosti změn, byli přinuceni krizí, která jim už neumožní nic jiného než skutečně jednat. 

Jak dlouho jsme věděli, že závislost na ruském plynu není dobrá? A přesto jsme s tím začali něco dělat až ve chvíli, kdy bylo zle. A pak to šlo docela rychle, až překvapivě rychle, ale vždy se čeká na krizi. Evropa je v tom expert – Česká republika v rámci Evropy a Evropa v rámci celého světa. Dokud nepřijde světová hospodářská krize, evropský integrační proces na ni není vůbec připravený. Ale právě krize donutí evropský integrační proces k adaptaci, ke zlepšení a k lepšímu fungování. To lze velmi dobře vypozorovat z historie. 

Koordinace ekonomických politik se díky světové hospodářské krizi výrazně zlepšila. Ochrana vnějších hranic je teď mnohem lepší díky migrační krizi z roku 2015. Koordinace zdravotnických politik se zlepšila díky pandemii. A vždy musí přijít krize, aby politici vložili do těchto věcí práci a energii. Bohužel, bez toho se to většinou nedaří. 

Našimi hosty jsou mimořádně zajímavé osobnosti nejen inovačního světa České republiky, jejichž názory a pohledy na různé problémy nepochybně stojí za to poslouchat. Nenechte si ujít rozhovor třeba s poradcem prezidenta Petra Pavla a ekonomem Davidem Markem, se specialistkou na praktické využití umělé inteligence v každodenním životě Annou Bohoněk, šéfkou startupu Soulmio Simonou Zábržovou, která se zaměřuje na vytváření programů na podporu duševního zdraví. Anebo s Jiřím Kůsem, ředitelem Asociace českých nanotechnologických firem, které mají ve světě skvělý zvuk. 

MZ: Vy jste před chvílí vyjmenovával některé aspekty, které jsou pro Českou republiku charakteristické a které představují problém. V rámci sdružení Druhá ekonomická transformace se mimo jiné snažíte tyto věci zlepšit tím, že vytváříte různé návrhy, co změnit, co udělat atd. Jak vypadá vaše činnost? Jedním z vašich mot je přetavit dobré nápady do praxe. Jak se to daří a jak se podle vás Česká republika v tomto směru posouvá? 

RŠ: Je to jedna z podnikatelských iniciativ, kde podnikatelé, kteří fungují v praxi, chtějí své zkušenosti přinést do veřejného prostoru a nabídnout je buď jiným podnikatelům, nebo osobám veřejně činným, aby pomohli zlepšit prostředí. Je to snaha, která je komplementární ke snahám Svazu průmyslu, Hospodářské komory a dalších institucí. Druhá ekonomická transformace je specifická tím, že sdružuje lidi, kteří v minulých letech většinou nepromlouvali do veřejného prostoru, protože pracovali na budování svých fantastických firem. 

Jak říká Martin Wichterle, tito lidé nyní dospěli v tom smyslu, že vybudovali úspěšné firmy a mají čas věnovat se veřejnému prostoru. Mohou tak říkat, co podle jejich zkušeností funguje a co ne, včetně toho, co viděli v zahraničí, kde jejich firmy působí. 

V tom je tato iniciativa cenná – že se tito lidé spojili a přispívají k veřejnému prostoru tím, co je potřeba dělat, aby zde vznikly podmínky nejen pro ně, kteří to už zvládli, ale i pro jejich následovníky – a aby ty podmínky byly srovnatelné nebo dokonce lepší než v zahraničí. To know-how je nesmírně cenné. 

Například Ondřej Tomek dokáže na konkrétních příkladech a osobní zkušenosti vysvětlit, jak velký handicap představuje nefunkční kapitálový trh. Pavel Bouška zase ukazuje na obrovský problém, který představuje naše anomálie v rámci Evropy – rozpočtové určení daní, kdy města a obce, na jejichž území firmy investují, z toho prakticky nic nemají. 

No a tím pádem tady o nové továrny a rozvoj firem nikdo moc nestojí. Pro primátory, a já si to pamatuju ze Škodovky, když za nimi přijdete s nějakou investicí, tak řeknou: „Nechci. To jsou akorát kamiony a zahraniční zaměstnanci. Daňově z vás nebudu mít skoro nic.“ Místo toho, aby stáli před vaší kanceláří starostové a prali se o to, abyste tu investici umístil u nich, tak, jako se to Pavlu Bouškovi stávalo ve Finsku. 

Tohle je podle mě hlavní a myslím, že to má velkou přidanou hodnotu v tom veřejném prostoru. 

MZ: Když se tedy zeptám, jak se daří ty myšlenky, protože už tam vznikly nějaké konkrétní věci a návrhy, dostávat do praxe? 

RŠ: Jde to ztuha. Zaměstnanecké akcie jsou dobrým příkladem. Celá skupina se shodla na tom, že způsob, jakým je legislativně ošetřeno fungování zaměstnaneckých akcií, představuje velký problém, a že je potřeba to změnit. Nejenže se na tom shodli, ale připravili jsme návrhy, respektive kostru toho, jak by se zaměstnanecké akcie měly zlepšit. 

Vláda se tím začala zabývat, ale udělala to tak, že situaci spíše zhoršila, než zlepšila. Přitom už předtím byla situace velmi špatná. Hlavní problém spočíval v tom, že vláda dostatečně nekomunikovala s tím sektorem, ani s námi. To je velmi frustrující – když lidé investují svůj čas a energii, shodnou se na řešení, připraví dokonce konkrétní teze návrhu, a vláda s nimi následně nekomunikuje. Je to hodně nepříjemné, a musím říct, že něco takového moc neznám z ostatních zemí. Bohužel se to u nás děje. Nicméně jsme trpěliví a budeme to zkoušet dál i v budoucnu. 

MZ: My jsme se o tom trochu bavili už před rozhovorem. Mně to přijde docela důležité, jestli je z vašeho pohledu možné, aby se některé věci do praxe dostaly nezávisle na politice? 

RŠ: Úplně skvělá otázka. A jsem opravdu rád, že to tady zaznívá, protože to je minimálně polovina toho, co si od sdružení Druhá ekonomická transformace slibuji. Kdybychom to dělali jen kvůli tomu, abychom donutili vládu něco udělat, měl bych z toho opravdu velké obavy. Ale to, že se ti lidé dali dohromady, baví je společně pracovat, něco vytvářet, pomáhat si navzájem a ukazovat nejen sobě – to jsou úspěšní podnikatelé a manažeři – ale i zbytku ekonomiky, co je potřeba dělat, to má obrovskou hodnotu. 

Ti lidé, jako Martin Wichterle, Martin Vohánka nebo Zbyněk Frolík, když veřejně ukazují: „Postavil jsem takovéhle fantastické firmy a tady jsou kroky 1, 2, 3, 4, 5, které musíte dělat, abyste na trhu přežili,“ to je neuvěřitelně cenné. Takové „národ sobě, byznys sobě“ je podle mě možná víc než polovina hodnoty, kterou Druhá ekonomická transformace přináší pro naše prostředí. Protože, jak správně říkáte, kdyby to bylo zaměřené jen na přesvědčování politiků, asi by to nedopadlo úplně dobře. 

MZ: Téma, o kterém se s vámi chci také bavit, je dekarbonizace. Mám pocit, že na základě toho, jak se v posledních měsících v Evropě hodně zvedalo téma konkurenceschopnosti, teď můžeme slyšet od některých lidí, že dekarbonizace už v tomto kontextu vlastně nikoho nezajímá. Ale myslím si, že to je trochu mimo, protože nedávno jsme viděli studii, která byla prezentována v rámci Green Deal Summitu tady v Praze. Ta ukázala, že potenciál pro českou zelenou ekonomiku je poměrně výrazný, a že můžeme být ve světě velmi konkurenceschopní a úspěšní. 

Pokud se nepletu, Druhá ekonomická transformace stála za něčím, co jste nazvali jako Index příležitostí zeleného průmyslu. 

RŠ: To jsou ty samé věci, o kterých mluvíte. Představili jsme je, konkrétně Martin Vohánka, v rámci summitu, kde se ukázalo, že česká ekonomika má pro to velmi dobré předpoklady, pokud se nebude bát toho, co přichází, nebude se to snažit blokovat, ale naopak aktivně hledat způsoby, jak to využít. Studie, která tam byla prezentována, jasně ukázala, že děláme spoustu věcí, které jsou pro zelenou transformaci velmi důležité. 

Vyrábíme kolejová vozidla, máme v tom obrovské know-how, a to je klíčové pro přesun nákladní dopravy ze silnic na železnici. Vyrábíme minerální vaty, které jsou zásadní pro izolace budov. Děláme převodovky, které lze využít pro větrné elektrárny, a další věci. Máme tedy opravdu hodně aktivit a výrobních kapacit, které jsou pro zelenou transformaci klíčové. 

Myslím si však, že naším velkým problémem je mentalita. Říkáme si: „Ne, nechceme to, bojíme se toho, zničí nás to.“ Jak zpívá Šimon Ornest s kapelou Tap Tap: „Prohráváte v šatně ještě, než nastoupíte na utkání.“ S takovým mindsetem, takovým přístupem, nás to prostě trošku brzdí. 

MZ: Nicméně firmy si poměrně často stěžují na předpisy, které se s tím vážou: ESG atd. Jak tohle to vnímáte? 

RŠ: A to je druhá věc. Říkat, že dekarbonizace je nesmysl a že starat se o životní prostředí je hloupost, je naprostý nonsens. Na druhou stranu je pravda, že Evropa to v mnoha ohledech přehnala. Když jsme poprvé dostali na stůl všechny ty dokumenty, které tvoří základ Green Dealu, řekli jsme si: „Hele, my potřebujeme Real Deal, ne Green Deal,“ protože tam bylo opravdu spoustu věcí, které vznikly od stolu, bez dopadových studií, bez konzultace s průmyslem. Byly tam cíle, které nejsou reálné, protože by byly neufinancovatelné nebo chybějí technologie, které by je umožnily splnit. Je potřeba nevylít vaničku i s dítětem, ale tu vodu trochu pročistit, ohřát, aby se v ní dítěti dobře plavalo. 

A začít v tom prostě plavat. Na jednu stranu říkáme, že ten trend chápeme, je to celosvětový megatrend. Podívejte se na Velkou Británii – tam do toho šlapou neskutečně, a to nejsou součástí Evropské unie. Vystoupili z ní kvůli různým formám sociálního, migračního nebo zeleného šílenství, a přesto jsou v dekarbonizaci a tlaku na nefinanční reporting mnohem dál než my. To chtějí kapitálové trhy, zaměstnanci i zákazníci. Je to důležitý trend, který nesmíme podceňovat. 

Na druhou stranu bychom neměli připravovat stohy materiálů, které jsou pro firmy těžko ufinancovatelné nebo nesmyslné. Abych byl konkrétní, Euro 7 byla úplná fantasmagorie, totální nesmysl, sci-fi. To nešlo prostě naplnit. 

Musíme k tomu přistupovat racionálně. Zároveň si musíme říct, co je pro nás reálné a co ne. Společně s vládou je potřeba upozorňovat na věci, které reálně nejsou proveditelné, a snažit se je změnit. A jde to. 

To znamená, že když někdo říká, že Evropská unie je odsouzena k zániku, tak ano, dělá chyby, to je jasné. My je vidíme nejvíce, protože na nás jako na firmy dopadají, ale zároveň vidíme, že se s tím dá něco dělat. Euro 7 je odpracována skvěle českou vládou a průmyslem, a je toho příkladem. Racionalizace Green Dealu nás teď čeká, a doufám, že to dopadne dobře. 

MZ: K tomu se určitě také dostaneme. Ještě bych se ale vrátil k perspektivě zelené ekonomiky v České republice, protože v té studii jsem viděl i určitá rizika. Vy jste zmiňoval mindset, tedy že lidé často nemají ochotu tyto věci dělat. Ale četl jsem tam také, že úspěch v této oblasti může negativně ovlivnit například nedostatek energie z obnovitelných zdrojů v Česku. Nebo obecně špatná připravenost na přijímání špičkových technologií, což souvisí i s nízkými investicemi do výzkumu a vývoje, o kterých jsme už mluvili. Takže, když se na to podíváme, tak všechno se vším souvisí, že? 

RŠ: Ano, to je jasné. Ale kdybychom si řekli: „Hele, jdeme do toho, budeme se snažit to maximálně využít,“ tak je to rozhodně lepší přístup k odstraňování těchto rizik, než pasivně čekat, že to někoho přejde, že to někdo zastaví. To se totiž úplně nestane. 

Navíc máme páté nejdražší energie pro vysoce energeticky náročné firmy, tedy pro naše největší odběratele, což je katastrofa. A pokud s tím něco neuděláme, tak budu mít opravdu velký strach nejen o českou ekonomiku, ale i o Evropu jako celek. 

MZ: Ale co se s tím může reálně stát? 

RŠ: Spoustu věcí. Nesmíme být takoví blázni, abychom si tady zavírali jaderné elektrárny. Prosím, ať se na mě Němci nezlobí, to nebyl dobrý krok. Já chápu, proč se to stalo. Podle mě to byla chyba. Musíme diverzifikovat zdroje, opravdu být schopni nemít jednu trubku na východ a doufat, že vydrží forever.  

Brát to prostě ze severu, investovat do obnovitelných energií, což Česká republika brutálně zanedbala. U nás to samozřejmě není všespásné, naopak, ale je to důležitá součást energetického mixu. Potřebujeme jádro, obnovitelné zdroje energie. Jádro bude trvat dlouho, takže potřebujeme i dočasné řešení – pravděpodobně plyn. Je nutné zrychlit povolovací procesy pro plyn, připojit se na potřebné trubky a diverzifikovat zdroje. 

Na evropské úrovni je nezbytné reformovat celý systém fungování energetiky. Opravdu věřím, že stejně jako potřebujeme liberalizovaný vnitřní trh, aby firmy mohly po jedné homologaci vstoupit na trh s půl miliardou zákazníků – což je model, který živí Čínu i Ameriku – a ne být omezováni nesmyslnými netarifními bariérami, které některé země, nebudu jmenovat, například Francie, stále uplatňují vůči zahraničním konkurentům, tak i v energetice by to mělo fungovat podobně. 

Stejně jako bychom měli mít celoevropskou síť rychlovlaků, měli bychom mít i celoevropskou distribuční síť, která umožní, aby energie ze skandinávských dravých řek a španělské fotovoltaiky volně proudila po celé Evropě. Nemůžeme být uprostřed Evropy od toho všeho odtrženi, zatímco Španělé a Portugalci budou mít výrazně nižší ceny energií. To totiž znamená, že velké koncerny, které se rozhodují, kde investovat, přestávají investovat do České republiky. 

Před pár lety to bylo kvůli prudkému růstu nákladů na práci. Dnes, když se k tomu přidají i vysoké ceny elektřiny, posílají své investice do Španělska a Portugalska. A to je problém. To se musí změnit. 

A jak se ukazuje, národní státy v tomhle tak trochu selhávají. Jeden stát postaví dálnici až k hranicím, druhý ji ale nedokončí, a pak nejsme schopni Evropu skutečně propojit kvalitní dálniční sítí – ze severu na jih a z východu na západ. 

Proto je asi potřeba – a koneckonců i Draghi to navrhuje – abychom si řekli, které klíčové strategické celoevropské projekty jsou nezbytné, a ty by pak měla řídit nadnárodní struktura. Ta by jasně stanovila priority, například, že potřebujeme celoevropskou síť rychlovlaků, podobně jako to mají v Číně. Evropská autorita by si tento úkol vzala za svůj a pomohla ho realizovat, protože bez toho bude Evropa v konkurenci vyřízená. 

Stejně tak kapitálový trh – pokud tu budeme mít 27 roztříštěných malých kapitálových trhů, těžko kdy budeme konkurovat Spojeným státům. Armáda to samé. Proč bychom měli mít 27 samostatných vojsk, aby každá armáda nainvestovala peníze, které všem docházejí, do radarového vojska, když jeden radar pokryje čtyři země? 

Proč to nemůžeme dělat dohromady? Protože si navzájem nevěříme, protože jsme spolu po staletí válčili? Pokud se budeme dál chovat takhle – každý si bude hrát na svém písečku, každý si bude budovat svou vlastní malou armádu – tak skutečnou konkurenceschopnost nikdy nevybudujeme tak, jak bychom potřebovali. 

MZ: Já se k té evropské perspektivě určitě chci dostat, ale ještě bych s dovolením zůstal u toho, na co jsem se ptal – co se dá dělat s vysokými cenami energie? Vidíte v tomto směru nějakou racionalizaci, nějaké snahy o konkrétní opatření, která by směřovala k tomu, co jste právě jmenoval? 

RŠ: Česká vláda se v tomhle docela snaží, zase díky krizi – nebýt energetické krize, tak bychom toho asi tolik neudělali. Ale krize donutila politiky něco dělat, což je dobře, a skutečně se něco děje. Důležitý je Lex OZE 1, 2, 3, kontrakty na plyn, dobudování trubek – všechno strašně důležité. Měli jsme to udělat už dávno. 

Na evropské úrovni zatím nic moc konkrétního. Na té nejvyšší úrovni nevidím žádné opatření, které by opravdu změnilo fungování systému. Doufám, že se toho dočkáme, protože je to potřeba. A budu opravdu spokojený, když země jako Německo a Rakousko přestanou tolik házet písek do vývoje a využívání jaderné energetiky a dalších podobných věcí. Protože bez toho si budoucnost evropské energetiky těžko dokážu představit. 

Pokud to bude dál vypadat takhle a budeme mít dvakrát až třikrát vyšší ceny elektřiny a plynu než Spojené státy – kde mají Trumpa v Bílém domě, kde skvěle funguje Inflation Reduction Act – tak to bude pro českou i evropskou ekonomiku opravdu těžké. Udržet tady firmy a zabránit jim, aby se přesouvaly do Spojených států, což už se ostatně děje. 

Tyto rozhovory vznikají ve spolupráci portálu BusinessInfo.cz a pražského institutu ELAI. ELAI je inovativní vzdělávací platforma, v jejímž rámci působí jako lektorky a lektoři významné osobnosti českého byznysu a dalších oborů, jako je zakladatelka a ředitelka Zásilkovny Simona Kijonková, filozof a spisovatel Tomáš Sedláček nebo Anna Bohoněk, která nám nedávno poskytla rozhovor o využití umělé inteligence v praxi. ELAI je také organizátorem jedné z největších byznysových událostí v tuzemsku nazvané Týden inovací České republiky. 

MZ: Je to možná trošičku mimo téma, ale přesto se na to zeptám. Když se podíváme, tak jsme opravdu nezvládli udělat žádnou z důležitých reforem: když se bavíme o školství, o penzích, o veřejné správě. Vy jste sám zmiňoval, že máme za sebou v podstatě ztracenou dekádu nebo nějakých patnáct let. A teď vidíme, a já to trochu přeženu, ale politici šaškují na TikToku atd. Je vůbec možné v této situaci, v jaké jsme, aby nějaké zásadní změny prošly přes tuto politickou scénu? 

RŠ: Problém je, že nám to stále procházelo a prochází. Ta země stále nějak funguje. Deficity se vždycky něčím zalátají. To znamená, že máte pravdu. No, teď alespoň nějaká důchodová reforma prošla. Všechna čest této vládě, že se do toho pustila a už opozice říká, že to zruší. To je zničující.  

Zdravotnictví nic. Tam jsou opravdu nějaké kosmetické úpravy, ale reforma zdravotnictví, které teď žere strašné množství peněz a do budoucna bude ještě víc, je úplně nutná. Jinak to podle mě nebude ufinancovatelné.  

My jako Svaz průmyslu a dopravy se tomu teď budeme velmi intenzivně věnovat. Máme na to skvělého člověka – Tomáše Koláře, ředitele Linetu, který má tohle téma v představenstvu na starosti. Je nám totiž úplně jasné, že pokud vláda nezreformuje zdravotnictví, začne požírat tak obrovské částky, že bude muset někde ty peníze získat. A ty bude samozřejmě tahat z podniků prostřednictvím vyššího zdravotního pojištění, což nechceme dopustit.  

Už teď do zdravotnictví odvádíme v rámci celé OECD, nejen Evropské unie, nadstandardně vysoké částky. 

Chceme proto upozornit: Pozor, než se dostanete do bodu, kdy zdravotnictví přestane být ufinancovatelné a začnete tahat další peníze z podniků, které je potřebují na transformaci a posílení konkurenceschopnosti, začněte s reformou teď – dokud je ještě čas. 

To samé platí i pro oblast školství. Od této vlády opravdu očekáváme zásadní tah na branku. Bohužel se zatím nic zásadního nestalo, pravděpodobně i kvůli častému střídání ministrů. 

Ale čekali jsme konkrétní reformy v oblasti vysokého školství – posílení role rektorů v řízení vysokých škol, redefinici role akademických senátů, posílení správních rad, aby se naše vysoké školy mohly přiblížit těm nejlepším univerzitám na světě. Nic z toho se nestalo. To je nešťastné. 

MZ: Je to možná trochu kacířská myšlenka, ale otázka zní, jestli ten současný stav demokracie, kdy, když to opravdu přeženu, politici jako hlavní nástroje politického boje vytahují, jak nejvíc postraší lidi a pak jim nabízí, že je spasí před tím domnělým nebezpečím a politické oponenty označují za nepřítele atd., tak jestli vůbec… 

RŠ: Je to hrozně těžké. To, s čím mám teď docela velký problém, je to, že jsem v poslední době dělal několik rozhovorů a musím říct, že mě strašně negativně překvapilo, jak moc novináři chtěli, abych byl tvrdý na politiky – na politiku jako takovou. Říkali: „To je úplně šílené co? Nejhorší vláda v historii!“ a podobně. A já jsem říkal: „Hele, prostě udělali nějaké chyby, ale spousta věcí se jim také povedla.“  

Neříkejme, že všichni politici jsou špatní, budižkničemové, že kradou. Neříkejme, že politika je špinavá. Pokud budeme takhle mluvit o politice a politicích, tak se opravdu dočkáme jen toho, že do ní půjdou ti nejhorší z nejhorších. Takže tohle neříkejme. Je tam spousta lidí, kteří se snaží něco dělat, kteří mají výsledky, ale je tam také spousta těch, kteří svou práci neodvádějí dobře. Nepaušalizujme. Tohle opravdu není šťastné. 

A co se týče toho, jestli se v dnešním prostředí dá něco dělat – politika je podle mě jedno z nejtěžších povolání, které si dokážu představit. Je to totálně nevděčná práce. Když ji chcete dělat dobře, vyžaduje strašně moc a nic vám nenabízí – pokud nejste nějaký blázen, který si ujíždí na tom, že má moc a může o něčem rozhodovat. A bohužel takových lidí je v politice dost. 

Ale pokud pro vás moc znamená spíš odpovědnost než nějaké afrodiziakum, pak je politika opravdu extrémně těžká práce. Takže díky Bohu za každého, kdo do toho jde a obětuje se tomu, protože je to skutečně oběť. A jde to dělat dobře. Spousta politiků odvádí dobrou práci. Myslím, že třeba Josef Síkela ve své době odvedl opravdu dobrou práci. 

Já jsem teď byl na prezidiu Business Europe, což je setkání ve Varšavě, kde se scházejí šéfové národních svazů průmyslu. Business Europe je největší evropský zaměstnavatelský svaz, který zastupuje desítky milionů firem vůči Evropské komisi, Radě a Parlamentu. Tam jsem se bavil právě s kolegy, a ti mi říkali: „Hele, musím ti říct, že teďka známe dva lidi z České republiky a máme k nim obrovský respekt.“ 

Prvním je Petr Fiala – za to, jaký leadership předvedl na začátku války na Ukrajině. Opravdu říkali, že to byla lekce pro západní Evropu v mnoha směrech. Druhým je Josef Síkela, o kterém říkali, že odvedl skvělou práci během českého předsednictví. Takže neříkejme, že všichni politici jsou úplně k ničemu – máme tu politiky, kteří mají velmi dobrou pověst i v zahraničí. 

Ale je to samozřejmě těžké. No a ten recept na to, jak něco v tomhle prostředí dokázat, je to, že se v opozici připravíte. Že nevymýšlíte první dva roky, co máte dělat, ale ty čtyři roky v opozici si to připravíte a první dva roky to tam všechno nasázíte. 

A to potom znamená, že když to uděláte dobře, tak to přinese ty poslední dva roky výsledky. A ti lidé nejsou hloupí, tak je potřeba k tomu přistupovat. To víte, že budou brblat a budete to mít těžké. Opozice se do vás bude trefovat, když budete dělat nějaké nepopulární věci, ale pokud začnou fungovat ty poslední dva roky a přinesou výsledky, tak ti lidé řeknou: „Hele, vlastně docela dobrý.“ 

Ocení to, o tom jsem přesvědčený, akorát musí mít politik odvahu. Nesmí být závislý. To si myslím, že je klíčové. To je alfa a omega jakékoliv lidské činnosti. Když děláte něco, na čem jste závislý a nevidíte alternativu, tak za prvé nemáte odvahu, bojíte se dělat problematické věci a za druhé děláte věci, které byste dělat neměli. 

Protože veškerý čas a energii věnujete tomu, abyste se udrželi v té funkci, protože nevidíte alternativu. A to se politikům, myslím, docela často stává. Neznají ten svět mimo, nemají alternativu, a to je hrozně nebezpečné. 

MZ: Nicméně to, co jste říkal, aspoň trocha optimismu, to je důležité.  

RŠ: Ano, povedla se spousta věcí. Marian Jurečka udělal dobré věci, Martin Kupka odvedl dobrou práci. Je toho dost a je dobré to říkat. Samozřejmě se jim spousta věcí nepovedla – zaměstnanecké akcie, školství, zdravotnictví – jasně. Ale jsou tam i dobré výsledky a je potřeba na ně také poukazovat. 

MZ: Pojďme do Německa. Co se tam z vašeho pohledu děje? Známe příčiny, víme, že Německo bylo závislé na levných energiích z Ruska, což samozřejmě padlo. Řadu let se tam neinvestovalo do klíčové infrastruktury a všechno to nyní dopadá na firmy atd. Jak to hodnotíte vy a jaký očekáváte vývoj? Co se tam bude dít? 

RŠ: Máme obrovský problém v tom, že jsme vyčerpali první transformační model, který nám fungoval těch prvních 20 let. Je totálně vyčerpaný a potřebujeme najít druhou ekonomickou transformaci, nový transformační model. 

MZ: Pro ně je to v podstatě totéž. 

RŠ: Přesně tak, pro ně je to úplně to samé. Vyčerpali svůj růstový model za posledních 10–15 let a teď potřebují najít nový, což je nesmírně obtížné. Jak jste popsal některé problémy, dalším z nich je závislost na Číně. Tam vydělávali obrovské peníze, ale situace se mění a příjmy vysychají. Jsou exportně orientovaní, a pokud se Amerika stane pro ně problémem… Navíc jim ujíždí vlak v nových technologiích, jako je vývoj softwaru, samořiditelné systémy atd. 

Neplatili si za svoji bezpečnost. Neinvestovali do ní, protože se spolehli na to, že ji za ně financují Američané. To se nyní mění a bude je to stát obrovské peníze. Musí tedy najít nový růstový model, a pokud se jim to nepodaří, restart české ekonomiky pouze zevnitř bude téměř nemožný nebo super těžký. Třicet procent našeho exportu směřuje do Německa, to jsou bohužel spojené nádoby. 

To znamená, náš nový transformační model a jejich nový růstový model. I kdybychom my svou transformaci zvládli dokonale, pokud se Německo nepostaví zpět na nohy, bude nás to výrazně brzdit. Právě proto je emancipace od Německa klíčová. Když jste subdodavatelsky orientovaná ekonomika, všechno posíláte do Německa. Oni mají tu ledničku, oni mají ten brand, oni mají finální výrobek, rozhodují, kam ho pošlou, mají přímý vztah k zákazníkům. My jim do té ledničky posíláme motor a chladič. 

Potřebujeme, aby oni fungovali, aby jejich ledničky kupoval celý svět a aby znovu rostli, ale zároveň potřebujeme, abychom měli vlastní ledničku. Abychom nebyli jenom dodavateli chladičů a motorů, ale měli i vlastní finální produkty. Jsou to spojené nádoby. 

Ale jak říkám, tohle je běh na dlouhou trať. Potřebujeme, aby se Německo vzpamatovalo, a tím se i naše transformace zjednoduší. Pokud se v tom budou plácat dlouho, tak to pro nás bude velmi těžké, i kdybychom si ty domácí úkoly splnili skvěle. 

MZ: A vidíte tam něco jako světlo na konci tunelu? Teď hodně diskutují o tom, že by zrušili tu dluhovou brzdu, která hodně brzdí investice. 

RŠ: Já zas nemám rád takové to přehánění typu „Němci jsou vyřízení, konec, už se s nimi nezabývejte.“ To je nesmysl. Ta ekonomika je silná, firmy jsou fantastické, některé jsou inovativní, snaží se, takže věřím, že to zase zvládnou. Nebude to pro ně jednoduché, protože ten nový byznys je opravdu specifický. 

Už to není o výrobě auta, ve kterém byli skvělí – spalovací motor a hardware. Teď je to hlavně o baterii a softwaru, což je něco úplně jiného. Nedávno jsem měl vystoupení na jedné vysoké škole a říkal jsem tam, že mám pocit, že v tom trochu plavou. A ptal jsem se studentů, protože nejsem vývojář softwaru, jestli to vidí podobně. U Tesly nebo technologických startupů je běžná kultura neúspěchu nebo, že se nové věci zkoušejí, je úplně normální. Když něco nefunguje, tak se to udělá jinak. Nikdo nikoho nekritizuje, nevyhazuje, zkouší se dál, je to kreativní proces bez stresu a bez přehnané hierarchie. To Němci moc neumí. 

Když tedy vyvíjejí softwarová řešení v těch obrovských koncernech, tak to trochu drhne, protože ta kultura je jiná. Chtěl jsem si tohle ověřit i v jiném kontextu. Znám výrobní linky tradičních automobilek, pár let jsem v nich strávil, a chtěl jsem vidět i tu tesláckou v Berlíně. A musím říct, že ten rozdíl je opravdu vidět – není to jen logistický nebo technologický rozdíl, je to i kulturní rozdíl. 

MZ: Jak se to projevuje? 

RŠ: Jeďte se tam podívat, navštivte nějakou tradiční evropskou automobilku a pak se zastavte v Tesle. Je to úplně jiný svět. Na výrobní lince tam vidíte lidi v trenýrkách a tričku, každých 200 metrů je hi-fi soustava s jinou hudbou. Lidé tam chodí uvolněně, jsou různých ras, pohlaví, věkových kategorií. Na stěnách mají vlajky s nápisy jako „Gigacasting Berlín“ nebo „Pirates“. Celé to působí mnohem volněji, méně hierarchické. 

A myslím, že to pomáhá byznysu v dnešní době. My jsme zvyklí být stažení, řídit se pevnými procesy, což třeba při vývoji softwaru moc nepomáhá. Je to už jiný způsob myšlení, jiná kultura. A myslím, že s tím Němci – a my, kteří jsme poloviční Němci – dost bojujeme. 

MZ: Jeden z názorů, který se hodně objevuje v poslední době, je, že právě ta poměrně vysoká byrokratičnost evropských automotive firem asi povede k tomu, že nestihnou moc zareagovat na ten trend. 

RŠ: Máme problémy uvnitř automobilek a máme problém v tom legislativním prostředí. Zase jeden příklad za všechny – využívání osobních dat. Potřebujete s nimi pracovat, abyste se mohl učit na velkých datech a zlepšovat umělou inteligenci. 

Třeba já jezdím Teslou a vím, že Tesla sbírá z reálného provozu informace ze svých aut, aby mohla zdokonalovat své systémy. Tak jsem to vypnul, abych nepodlamoval nohy evropskému automobilovému průmyslu. Přišlo mi super, že mi Tesla bez problémů nabídla možnost vypnutí, ale zároveň mě upozornila: „Dobře, ale nebudeš dostávat navigaci v reálném čase.“ Jakmile jsem to zjistil, zase jsem to zapnul a znovu posílám data Elonovi. 

O Číně ani nemluvím – tam neexistuje nic jako ochrana osobních dat. Američané? Doufám, že aspoň nějak anonymizují, ale jistý si tím nejsem. Ale Evropa je prostě opačný extrém. Tím, jak znemožní firmám pracovat s těmi osobními daty, strašně handicapuje vlastní firmy. Vyhněme se těm extrémům. Nebuďme Čína, kde žádné soukromí neexistuje a veškerá data slouží růstu Číny. Nebuďme ani opačný extrém, kde firmy nemají přístup k datům, která potřebují pro vývoj nových technologií, systémů a umělé inteligence, protože to pak škodí. 

Pojďme najít nějakou zlatou střední cestu. Pojďme sbírat data, ať s nimi podniky můžou pracovat, anonymizujme je maximálně, aby nebyla zneužitelná, ale pojďme s tím nějak pracovat. Nepřehánějme tu regulaci, neradujme se, že jsme kontinent, který zreguloval umělou inteligenci. Spíš buďme kontinent, který ji nejlíp využívá. 

MZ: Když se o tom bavíme, jak vidíte budoucnost evropského automotive? Zvládnou firmy chytit ty trendy anebo opravdu tady za chvíli nebude kámen na kameni?

RŠ: Bude docházet k velkým změnám. To určitě. Je to opravdu těžké. To, co se děje, si žádá několik věcí. Automobilky se musí zlepšit samy uvnitř, a je dobře, že třeba Volkswagen kriticky a sebekriticky hodnotí, co se stalo. Kdyby to nedělaly, měl bych o ně mnohem větší obavy. Takhle, když říkají, co je špatně, a vypadá to, že mají odvahu udělat nějaké bolestivé kroky, je to super. Bez toho by to absolutně nebylo možné. Automobilky musí odvést spoustu práce samy, regulace nesmí být nesmyslná, jako je třeba Euro 7 a podobné šílenosti. Pokud jim příští rok vytáhnou z kapes pár miliard eur na pokutách, bude to s nimi fakt špatné. O tom bychom se taky měli určitě pobavit. Je potřeba jim připravit prostředí, které jim spíš pomůže, než aby jim to komplikovalo situaci. 

My na tom nejsme tak špatně. Technologie máme, jen je neumíme vyrábět za ceny, za které to dokážou Číňané – a to z různých důvodů, třeba proto, že jsme si nedokázali zajistit nerostné suroviny a kupujeme je od Číňanů. Ale máme příležitost, a proto jsem optimista.  

Evropa má na svém území obrovské množství vzácných kovů – ve Finsku, Švédsku, Španělsku – které potřebujeme. Nemusíme je kupovat všechny z Konga nebo Číny. České firmy mají technologie, které umožní těžbu těchto vzácných kovů na evropském území mnohem čistší a ekonomičtější formou, než bylo v minulosti zvykem. Takže zase české firmy na tom můžou vydělat. Například ty, které dokážou nahradit kyanid za glycin. Akorát musíme začít těžit. Zrychlit povolovací procesy a přestat být tolik závislí na třetích zemích. Vždyť je to úplně ostudné. 

Závislost Evropské unie na Číně v oblasti lékových substancí a těch aktivních látek je naprosto šílená. Nechápu, jak se politici neprobouzejí každé ráno zpocení hrůzou při představě, že kdyby došlo ke konfliktu mezi Čínou a Západem, lidé by najednou neměli přístup k lékům. To není jako obava, že při válce na Ukrajině možná bude zima. Tady se bavíme o závislosti, která znamená, že kdyby nastal problém, nebudou antibiotika. Tohle by měli politici sakra řešit jako prioritu – zajistit lidem přístup k takhle klíčovým lékům. 

MZ: Děje se v tomto něco? Pokud jde o vzácné zdroje surovin a tak dál. 

RŠ: Ano. Evropa přijala Critical Raw Materials Act, což by mělo urychlit povolovací procesy. Firmy mají možnost testovat technologie, ale kvůli tomu mindsetu české firmy, které opravdu mají technologie schopné disruputovat světový těžební průmysl, pracují s Australany a Jihoafričany, protože evropské firmy mají pocit, že je to byznys, který se jich netýká, že se nemusejí moc snažit, nemusejí zkoumat nové věci a tak dál. Evropa má v tomhle šílený mindset – nezkoušet nové věci, jet dál tak, jak jsme byli vždycky zvyklí, dokud to jde, místo aby se hledala zlepšení. Není to ten americký přístup experimentování a neustálého hledání inovací. 

Můžeme se bavit o cenách energií, o nových zákonech, o přílišné regulaci, ale nakonec vždycky zjistím, že náš největší problém je strach z neúspěchu. Je to mindset „líp už bylo“. A právě proto jsou tak úspěšní lidé jako Zbyněk Frolík, Tomáš Čupr nebo Martin Vohánka – to jsou lidé, kteří tomuhle prostředí říkají ne, dokazují, že to jde dělat jinak, a ukazují cestu. Bohužel je to ale vzácný přístup. Jsou spíš výjimky potvrzující pravidlo. 

MZ: Když se bavíme o konkurenceschopnosti Evropy, teď to hodně rozvířily zpráva Enrica Letty a Draghiho zpráva. Vy jste někde řekl, že doufáte, že nová Evropská komise se k tomu postaví tak, jak by měla. Co konkrétně očekáváte, že se bude měnit? 

RŠ: Všechno, o čem jsem tady doteď mluvil. Budapešťský summit ukázal, že Ursula von der Leyenová tomu věří, že tohle jsou věci, které je potřeba dělat. 

A můj odhad – a můžete mě za rok konfrontovat a říct, jestli jsem byl úplně mimo, nebo jsem měl pravdu – je, že tak, jak jsou teď opravdu oslabené a vnitřními spory zmítané dvě země, které doteď představovaly motor evropské integrace, tedy Francie a Německo, tak ten leadership převezme Evropská komise. Ta bude opravdu říkat: „Tohle je potřeba dělat a musíme to udělat,“ protože je nutné hájit zájmy Evropy jako celku, nejen partikulární zájmy jednotlivých národních států. Dohoda Mercosur je dobrý příklad. Francie ji nechtěla. 

MZ: Proč? 

RŠ: Proč? Jednoduše protože francouzští a polští zemědělci a další byli proti. Ale pro Evropu jako celek je to super důležité. Tohle je typický příklad něčeho, co je klíčové pro celou Evropu, a ne jen pro partikulární zájmy jednotlivých států. 

Proto mě dneska úplně vytáčí, když někdo říká: „Musíme se vrátit k národním státům.“ Ježiši Maria, Česká republika je exportně orientovaná země – národní státy, koncert velmocí? Aby nás zase někdo někde namazal na chleba? To ani náhodou! 

A doufám – nebo spíš věřím – že ten tlak bude přicházet ze strany Evropské komise. Samozřejmě ji musíme hlídat, protože občas taky vymyslí pěkné kraviny, ale myslím, že narazí hlavně na odpor národních států. Liberalizovat vnitřní trh na maximum? Státy se budou bránit. Vytvářet společný pilíř v rámci NATO? Zase se to někomu nebude líbit. Společná energetika, vysokorychlostní sítě? Každý bude mít výhrady – jen proto, že si státy navzájem nevěří. 

Seděli jsme s Lettou, byl na Globsecu, bavili jsme se s ním a on říká: „Tomu nebudete věřit. Mezi Francií a Španělskem byly dlouho koleje s jinou velikostí, aby – kdyby přišla invaze z jedné strany na druhou – nebylo tak jednoduché tu vojenskou mašinérii přetáhnout.“ 

A my pořád žijeme v takové Evropě! Jasně, stovky let jsme proti sobě bojovali, takže máme jinou velikost kolejí, aby invaze nebyly tak snadné. Ale už tenhle mindset musíme konečně opustit a začít spolupracovat. Jinak si nás rozdělí a namažou na chleba ti ostatní. Tohle přece známe: „Rozděl a panuj.“ 

MZ: Když mluvíme o nové Evropské komisi, váš kolega ze svazu, Petr Jonák, tuším, napsal na Twitteru, že za největší handicap považuje snahu hned na startovní čáře představit perpetuum mobile. A říká, že pokračovat v přísných klimatických opatřeních a cílech, a zároveň představit ten Industrial Deal… Jak se na to díváte vy? 

RŠ: Je potřeba revidovat. 

MZ: Takže to, co jste říkal? 

RŠ: Ano. To, co jsem říkal. Máme teď připravený materiál, kde jasně říkáme, v čem je Green Deal přehnaný, v jakých kapitolách, v jakých oblastech, kde to není reálné nebo by to bylo neufinancovatelné, a co se musí změnit. 

Takže znovu – nevylévat vaničku i s dítětem. Upravit to, a pak to přežijeme.  

MZ: A bude tam ochota to upravovat? 

RŠ: Když se podívám na Evropskou komisi, tak jsou tam lidé, kteří ve mně vzbuzují velkou naději. Ale také lidé, kteří ve mně vzbuzují velkou skepsi. Tak uvidíme, která strana převáží. A že to dobře dopadne. Co jiného nám zbývá. 

MZ: Důležité téma je určitě další rozpočet Evropské unie, protože se hodně mluví o tom, že se objevily nové priority, například obrana. Zároveň se diskutuje o tom, že pozice České republiky je poměrně zvláštní. 

Jedním z receptů má být přesun prostředků z kohezních fondů na tyto nové priority, ale Česko chce zároveň zachovat kohezní fondy ve stejné výši a přitom investovat více do těch nových priorit. Což je tak trochu začarovaný kruh. 

RŠ: Tak to asi podpoříme tu společnou evropskou půjčku, protože to jinak asi tedy nevidím. 

MZ: To se právě chci zeptat. Česko bylo často proti těmto věcem… 

RŠ: Určitě. Jak jsem říkal, pokud národní státy nebudou dělat to, co Evropa potřebuje, abychom mohli skutečně jezdit ze severu na jih a z východu na západ, tak je asi potřeba, aby to zajistila nějaká centrální autorita. 

Pokud evropské země nechtějí do těchto projektů investovat své prostředky, měly by si na to půjčit – po dohodě celé sedmadvacítky, protože všichni se shodnou, že kvalitní dopravní a energetická infrastruktura na evropské úrovni je nezbytná. 

Jinak to dopadne tak, že se peníze rozfrcají na cyklostezky v národních parcích v jedné zemi, v druhé půjdou do kulturních zařízení, třetí je sice investuje chytře do silnic, ale ty nebudou propojené s ostatními, protože jiné státy budou peníze vkládat do něčeho úplně jiného. 

Takže se opravdu obávám, že pokud chceme dohánět Spojené státy a Čínu, tak budeme muset centrální řízení strategických investic – samozřejmě po vzájemné dohodě – trochu posílit. 

MZ: No a co je pro vás reálnější? Že se třeba bude zvětšovat společný evropský rozpočet? Nebo že bude nějaká společná půjčka, nebo nějaká další? Nebo je vůbec něco z toho reálné podle vás? 

RŠ: No, já doufám, že ano. Teď to ale reálně nevypadá, protože se už samozřejmě vyjádřily země jako Německo, které to moc nevidí. A tak dál. Já ale moc nevidím jinou cestu, kterou bychom se mohli vydat. 

MZ: Když se ještě vrátíme k tomu, co jste už zmiňoval, a to je vnitřní evropský trh – hodně se mluví o tom, že de facto neexistuje. Co je na něm špatně? 

RŠ: Netarifní bariéry. Evropská integrace naštěstí odstranila možnost národních států chránit své firmy před konkurencí z jiných zemí zaváděním celních bariér. To je nesmírně důležité, protože v minulosti mohli například Francouzi bránit Škodovce v získávání zákazníků ve Francii jednoduše tím, že zvýšili cla – a česká automobilka byla v háji. Dnes už to nejde, což je svatý grál evropské integrace. 

Mimochodem, dnes jsem s někým na Twitteru diskutoval o euru a jeho významu. Jak vlastně vzniklo? Je to podobná situace, protože v minulosti národní státy mezi sebou vedly nejen celní války, ale i měnové války, aby poškodily konkurenci. Přesně proto vzniklo euro – jako nástroj, který znemožňuje státům v Evropě navzájem si ubližovat celními a měnovými opatřeními. To je hrozně důležité a nikdo o tom nemluví. 

Představa, že by někomu prospělo, kdyby v Evropě znovu existovalo 27 různých měn, je naprostý nesmysl. Nejhorší noční můra jakéhokoliv exportéra nebo firmy je, když musí řešit 27 různých regulačních systémů a 27 měn. To je regulační peklo. 

To, že Evropská unie sjednotila pravidla, umožnila homologovat jedno auto a prodávat ho po celé Evropě, je obrovské zjednodušení. I kdyby Evropská komise vymýšlela jeden nesmysl za druhým, trvalo by roky, než by tím dokázala dorovnat výhody jednotného trhu.  

Ano, je to byrokratická struktura a občas produkuje nesmysly, proto ji musíme kontrolovat. Ale existenci jednoho trhu je potřeba vnímat jako zásadní deregulační výhodu. Ale je potřeba na tom pracovat, protože státy jsou chytré.  

Když přišly o cla a měnové manipulace, neustále hledají cesty, jak zavádět netarifní bariéry. Takže nestačí jen začít někde něco prodávat, protože třeba musíte být členem místního cechu. A členem místního cechu se můžete stát až po pěti letech a jen pokud máte 70 procent místních zaměstnanců. Pořád se vymýšlejí takové šílenosti. 

MZ: Tady v tom se bude něco měnit? 

RŠ: V tomhle je Česká republika velký šampion. Liberalizace vnitřního trhu – až na pár výjimek v minulosti – byla vždycky něco, co jsme podporovali. Vždycky jsme patřili mezi ty „like-minded“ státy, které chtěly v tomto směru postupovat dál. Pochopitelně, protože my se potřebujeme dostat na velké západoevropské trhy, zatímco západní země se toho spíše obávaly a šly proti tomu.

Očekávám, že Evropská komise, jak to už má sepsané ve zprávě Enrica Letty, bude přicházet s tím, že je potřeba v tomto pokračovat. A já doufám, že se najde dostatek států, jako je Česká republika, které jí to pomůžou protlačit. 

MZ: Vy jste velký zastánce Evropské unie, to je o vás známo. 

RŠ: Já jsem její velký kritik a zároveň velký zastánce, což mnoho lidí nechápe. V té veřejné debatě u nás máte lidi, kteří si myslí, že Evropská unie je úplně fantastická, nikdy neudělá žádnou chybu a všechno je skvělé. To je, řekl bych, stejně hloupý přístup jako ta druhá strana, která tvrdí, že všechno, co dělá Evropská unie, je k ničemu, je to nesmysl a musíme okamžitě odejít. 

Tohle je opravdu bolest veřejné debaty u nás. A když pak jste někdo, kdo říká: Nevidím jinou alternativu, speciálně pro zemi a ekonomiku, jako je ta česká, než evropskou integraci. Nevidím jinou alternativu pro Evropu v té brutální globální soutěži, než je jednotná a silná Evropa. Ale tohle se dělá špatně, tohle je potřeba změnit, tak jste dost nečitelný pro obě strany, a musím říct, že to není úplně přijatelná pozice. 

Jinými slovy, jak jsem teď slyšel hezké německé přísloví: Kdo se snaží stavět mosty, na toho se střílí z obou břehů. A to, myslím, docela sedí. 

MZ: To je hezké. Nicméně pokud jde o budoucnost, tak prosazujete víc Evropy, to znamená federalizaci. Je to reálné? 

RŠ: Teď určitě ne, ale myslím si, že do budoucna je to nevyhnutelné. A co znamená federalizace? Znamená, že věci, které je rozumnější a efektivnější dělat společně, se dělají společně, a věci, které se mohou dělat na úrovni národních států, se prostě dělají na úrovni národních států. 

A takhle si myslím, že by měla Evropa fungovat. Měli bychom mít společnou armádu, protože sami si to asi neufinancujeme. Měli bychom mít liberální vnitřní trh, společný, protože to je strašně důležité. A jestli pak, nevím, máslo někde v Čechách bude mít jiný název než ve Francii? Ať si to klidně rozhodují národní státy, to je mi úplně jedno. 

MZ: To se chci zeptat, protože často slyším kritiku, když se mluví o prohlubování federalizace, že je důležité zachovat tu mnohost, různorodost atd. No, ale to si asi neodporuje, že? 

RŠ: To si vůbec neodporuje, ale zase v té veřejné debatě – federace, Ježíši Kriste! To znamená, že budou všude stejné daně, všechno bude úplně jednotné atd. No, to není ani ve Spojených státech. Ať si někdo nastuduje americký federalismus a pochopí, co je federace. Prostě na čem se shodneme, že dává větší smysl dělat společně, budeme dělat společně, a kde to smysl nedává, ať to dělají národní státy samy. To je, myslím, naprosto fér a jinou cestu Evropa nemá. 

Teďka je to nefunkční hybrid – nejsme ani federace, která se rozhoduje rychle a strategicky jako Amerika právě díky tomu, že je federací, nebo Čína se svým centrálním vedením, ale nejsme ani jen shluk národních států, které spolu obchodují. Je to prostě nefunkční hybrid a musíme se rozhodnout, jestli půjdeme zpátky. Já si myslím, že to by bylo zničující – zase se uzavřít do národních států, to bysme byli úplně vyřízení. Anebo jít dopředu. A já věřím, že musíme jít dopředu. 

MZ: Na závěr. Podobná otázka jako na začátku – co vás v roce 2025 čeká? Na co se těšíte, co důležitého plánujete? 

RŠ: Nic.

Ne, vážně, naučil jsem se žít v dnešní době, která je specifická tím, že jediná jistota je, že nemáte vůbec žádnou jistotu. Snažím se dělat co nejlépe to, co dělám, protože jsou to věci, které mi dávají smysl, a jsem připravený na to, že zítra může být všechno jinak, všechno se může změnit. Takže žádné výhledy, předsevzetí ani přání na příští rok vůbec neřeším. 

MZ: Každopádně přeji, ať se v novém roce daří, a moc děkuji za rozhovor. 

RŠ: Nemáte zač. Děkuji. 

Zpět na začátek