Studie: ČR se musí důkladněji chystat na nástup vodíkové ekonomiky

Až 270 tun zeleného vodíku ročně – tedy vodíku vyráběného elektrolýzou s využitím elektřiny z obnovitelných zdrojů – plánují k roku 2030 vyrobit ve frýdecko-místecké společnosti Veolia. Tamní projekt VOZARTEK je součástí širšího projektového aglomerátu, jehož cílem je pokrýt celý řetězec od výroby energie z obnovitelných zdrojů až po spotřebu vodíku.

Kromě samotné výroby v elektrolyzéru s výkonem 2 MW se bude testovat i poskytování služeb vyrovnávání sítě a využití zbytkového tepla z elektrolýzy ve stávající síti dálkového vytápění.

Zelený vodík v Česku: Mezi ambicemi a realitou

Podobných projektů je v ČR několik, spočítat je ale zatím stále můžeme na prstech obou rukou. Jak zjistila studie, kterou si u společnosti PwC nechal vypracovat Svaz průmyslu a dopravy ČR s podporou firmy ORLEN Unipetrol, plánované projekty svým rozsahem ani zdaleka nestačí na to, aby naplnily minimální podíly zeleného vodíku v průmyslu a dopravě. Tyto hodnoty jsou přitom určeny evropskou legislativou, konkrétně směrnicí o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, která určuje minimální podíly zeleného vodíku ve spotřebě vodíku v dopravě a průmyslu. Ambiciózní cíle pro využití vodíku také nastínila evropská vodíková strategie a nejnověji i sdělení Evropské komise ke klimatickému cíli pro rok 2040.

I když Česká republika má od roku 2021 vodíkovou strategii, v praxi není příliš naplňována a momentálně prochází aktualizací. „Vodík přitom pro naši ekonomiku představuje příležitost. Ze začátku bude sloužit primárně pro plnění závazných evropských cílů, ale s rozvojem vodíkové ekonomiky a snižováním ceny bude jeho využití mnohem širší. Stejně jako ostatní státy Evropské unie jsme se i my zavázali k tomu, že budeme postupně snižovat uhlíkovou stopu v dopravě a průmyslu, a právě vodík může v tomto směru sehrát velkou roli,“ říká Jan Rafaj, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR.

V současnosti se v tuzemsku vodík využívá de facto jen v chemickém průmyslu, a to jako surovina a meziprodukt pro výrobu čpavku či anilinu nebo v rafineriích. V dopravě dosud hraje jen minimální roli – v roce 2023 bylo v Česku registrovaných 24 osobních vodíkových vozidel. V energetice a teplárenství se nevyužívá téměř vůbec.

Většímu využití vodíku brání vysoká cena a chybějící infrastruktura

Mezi hlavní příčiny toho, že vodík v Česku zatím nenašel příliš uplatnění, patří především jeho vyšší cena a také chybějící infrastruktura. Veřejné vodíkové čerpací stanice máme v celé zemi prozatím pouze čtyři – v Praze, Litvínově, Ostravě-Vítkovicích a Mstěticích. Obdobně jako ve zbytku Evropy i v Česku zatím schází produktovody, kterými by vodík do země proudil ze zahraničí.

Zásadní bariérou je absence financování – první podpůrné programy na výrobu elektrolytického vodíku se mají spustit až v roce 2024. Přitom lepší podmínky pro výrobu (tzv. výjimky z adicionality) je možné využít jen pro projekty, které budou spuštěny do konce roku 2027. Rozvoj vodíkové ekonomiky si dle odhadů studie vyžádá kolem 115 mld. korun.

I když od roku 2030 budeme muset plnit povinné cíle Evropské unie, a měli bychom se proto zaměřit na to, abychom byli schopni si dostatek vodíku vyrobit i sami, aktuální situace v Česku tomu příliš neodpovídá.

„Česko zatím není dobře připravené. Pro rozvoj vodíku jsou zásadní dvě věci. Tou první je spolupráce českého státu a průmyslu, včetně toho, že se podílejí na investicích, a tou druhou dostatečné množství levné elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Bez levné a dostupné elektřiny z obnovitelných zdrojů nebude ani dostupný obnovitelný vodík,“ říká Tomasz Wiatrak, člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy ČR, a dodává: „Je nezbytné přesměrovat příjmy z emisních povolenek na výrobu a provozní podporu vodíku a elektrické energie z obnovitelných zdrojů.“

Jaké konkrétní kroky tedy studie navrhuje?

• Měli bychom umožnit výstavbu co největšího množství elektrolyzérů do konce roku 2027, aby bylo možné využít výjimky z adicionality. Tím bude výroba efektivnější, a tudíž i levnější.
• Je proto potřeba mít co nejdřív vytvořený komplexní legislativní rámec pro vodík, včetně certifikace, oblasti povolování apod. Rovněž se neobejdeme bez jasného plánu financování zelené transformace – a to až do roku 2030. Výhled na jeden či dva roky nestačí.
• Pro výrobu zeleného vodíku je zapotřebí mít dostatek instalovaných obnovitelných zdrojů. Délka povolovacích procesů je v tomto ohledu stále významnou překážkou. Do budoucna by pak ČR měla pracovat na tom, aby bylo možné využít pro plnění cílů i tzv. nízkouhlíkový vodík, vyrobený za použití jaderné elektřiny.
• V delším horizontu bude podstatný dovoz vodíku. Kromě dovozní strategie musíme pracovat i na repurposingu přepravní plynárenské soustavy a případných úpravách té distribuční.

Důležitá je také kapacita státní správy, která může posouvat celý rozvoj vodíkové ekonomiky vpřed, například zprostředkováním obchodních setkání, organizací misí a podobně.

Převzato ze speciální přílohy časopisu Svazu průmyslu a dopravy České republiky Spektrum (01/2024). Autorka: Zuzana Sádlová, manažerka pro energetiku