Tomáš Studeník: S nástupem AI nám zůstane jen hloupost

V rozhovoru se dozvíte více o tom, jak může být hloupost motorem inovací, proč není zdravé snažit se všechno udělat hned a perfektně a jaký je recept Tomáše Studeníka na inovace.

Obsah videa

Odkaz se otevře v novém okně na příslušném místě.

• 01:05 – Hloupost jako motor inovací?
• 11:06 – Jak využít svých chyb a selhání
• 15:04 – V čem spočívá umění neúspěchu
• 22:10 – Úspěšný (nejen) radikální inovátor je když…
• 35:17 – Umělá inteligence je pouze nástroj

Zpět na začátek

To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo

Tomáš Studeník v rozhovoru vysvětlil, proč si myslí, že hloupost je přirozenou součástí lidské povahy a že je to právě ona, která vede k inovacím. Lidé jsou totiž podle něj od přírody hloupí, nejsme racionální bytosti, máme pokřivené mozky a uvažování. Často se bojíme, že uděláme chybu, a proto se snažíme všechno udělat perfektně. Ale právě tohle nás může brzdit ve snaze inovovat, myslí si Tomáš Studeník. 

Svůj názor zdůvodňuje tím, že díky hlouposti se lidé nebojí experimentovat a zkoušet nové věci. „Kdybychom byli všichni dokonalí, tak bychom nikdy nic nového nevymysleli,” říká. Je to podle něj právě hloupost, která nás nutí zamyslet se nad věcmi jinak a najít nové řešení.

Tomáš Studeník si myslí, že hloupost může vést k inovacím tím, že:

• Pomáhá lidem vidět věci z jiného úhlu,
• pobízí lidi k experimentování a zkoušení nových věcí,
• vede k náhodným objevům.

Výmluvné jsou podle něj konkrétní příklady toho, jak hloupost a neúspěch vedly k zásadním inovacím. Mimo jiné:

• Isaac Newton přišel na zákon gravitace, když mu na hlavu spadlo jablko.
• Alexander Graham Bell vynalezl telefon, když se snažil vylepšit telegraf.
• Thomas Edison vynalezl žárovku, když experimentoval s různými materiály.

Neúspěch jako odrazový můstek

Studeník dále zdůrazňuje důležitost neúspěchu v procesu inovací, považuje ho za součást života. „Každý z nás se někdy potýká s neúspěchem. Ale je důležité se z něj poučit a nedat se odradit.” Tomáš Studeník tvrdí, že neúspěch je často důležitější než úspěch, protože nám ukazuje, co nefunguje a můžeme se díky němu něco naučit a zlepšit se.

A jaký je recept Tomáše Studeníka na inovace?

• Nebát se chybovat. Chybovat je lidské.
• Nesnažit se všechno udělat hned a perfektně. Nechat si čas na experimentování.
• Být odolný vůči neúspěchu. Neúspěch je součástí procesu inovací.

Pokud jde o druhý bod, tedy nesnažit se všechno udělat hned a perfektně, Tomáš Studeník zmínil příklad herce Hugh Jackmana, jehož pravidlo je, že všechno dělá „jenom” na 85 %. Podle Studeníka je to velmi užitečná, protože současná doba nás neustále nutí něco dělat, dotáhnout či dostat na trh čím dál rychleji, což často vede k tomu, že se lidé pod tímto tlakem hroutí. To, že někdo jede na 85 % neznamená, že by to bylo horší, ale že pořád ještě 15 % pro sebe. Je hrozně důležité, aby každý z nás, pokud chce žít, a nejenom něco přežít, si nechával rezervu, aspoň těch 15 %, myslí si Tomáš Studeník.

Umělá inteligence? Spíš statistika

V další části rozhovoru pro BusinessInfo.cz moderátor Martin Zika s Tomášem Studeníkem hovoří o jeho nedávno vydané knize Umění neúspěchu. Tomáš Studeník knihu napsal společně s bývalým rektorem Univerzity v Jindřichově Hradci Josefem Hynkem. Oba autoři jsou označováni za zakladatele vědy o selhání v Česku a v knize nabízejí netradiční, vědecko-zábavný pohled na život včetně desatera, jak jej žít šťastně. Namísto slepé honby za úspěchem doporučují přijmout a vytěžit náhody, nehody a vlastní chyby.

Tomáš Studeník se také vyjádřil k tématu chyb a neúspěchu v kontextu umělé inteligence. Konkrétně k tomu, zda umělá inteligence může poskytnout odpovědi na důležité a obtížné otázky. Zpochybnil tento předpoklad a zdůraznil, že pro něj je umělá inteligence spíše statistikou závislou na vstupních datech. A že tedy kvalita odpovědi závisí na tom, co uživatel do systému vloží.

Umělá inteligence podle něj nemá schopnost chápat neúspěch ani emocionální složitost chyb. Jako cestu k řešení chyb a neúspěchu Tomáš Studeník proto doporučuje aktivní přístup k životu, tedy vymanit se z digitálního světa a hledat inspiraci v přírodě. Tato změna perspektivy totiž podle něj může přinést inovativní myšlenky.

Martin Zika

Zpět na začátek

Přepis rozhovoru Martina Ziky s Tomášem Studeníkem

Tomáš Studeník je nejspíš známý zejména jako propagátor důležitosti neúspěchu a chyb v životě. V rámci první epizody nového společného projektu Týdne inovací ČR a portálu BusinessInfo.cz jsme si s Tomášem povídali o tom, proč by lidstvo mělo do budoucna stavět na své přirozené hlouposti a nedokonalosti, proč není zdravé snažit se všechno udělat hned a perfektně nebo o tom, jaký je Tomášův recept na inovace. Užijte si poslech.

Martin Zika: Naším hostem ve studiu je dnes Tomáš Studeník. Tomáši, dobrý den. Děkuji, že jste přijal naše pozvání.

Tomáš Studeník: Dobrý den.

MZ: Vy jste hodně známý jako propagátor důležitosti neúspěchů a chyb v našich životech, pokud to tak můžu říct, a nezobecňoval bych to jenom na profesní kariéru z toho, co jsem četl z vašich materiálů. Ale přesto mě překvapil název přednášky nebo semináře, který povedete v rámci Hlavní události Týdne inovací, která proběhne 10. října, a ten název zní „Přirozená hloupost jako motor inovací“. Prozradíte, v jakém smyslu může být hloupost motorem inovací?

TS: Tak ten název je samozřejmě clickbait, protože všichni čekají, že to bude umělá inteligence jako motor inovací. Dnes má člověk pocit, když si otevře jakoukoliv sociální síť nebo digitální médium, tak všude „umělá inteligence, umělá inteligence buď zničí svět, zachrání, postaví nám byznys, vymyslí nám byznys, vymyslí nám život, napíše nám všechno“. Ale často se zapomíná, že ta umělá inteligence je odpovědí na něco.

Na co? Proč ji potřebujeme? Protože lidé jsou od přirozenosti nikoliv inteligentní, jak si myslí Aristotelés, ale já si myslím, a tady se s kolegou Aristotelem trošku lišíme, že jsou od přirozenosti hloupí. A nemyslím to nějak pejorativně hloupí. Hloupý Honza je spjato s českou náturou a s tím narativem. Vždycky přišel ke štěstí a vyhrál ten hloupý, nikoliv ten chytrý nebo inteligentní. To je jakýsi mudrc, to je postava veskrze negativní, mudruje, vymýšlí. Ne, to je ta přirozená hloupost, někdy selský rozum.

Já to beru tak, že aby vůbec měla umělá inteligence smysl, tak nejdřív musí být někde ta přirozená hloupost. Nějaký problém, někdy, kdy narazíme, kdy se něco nedaří, kdy to nejde, kdy se to všechno rozsype a najednou se zastavíme: „Aha, proč to nejde? Potřebujeme inteligenci“. Takže já si myslím, že musíme vycházet z toho, jak lidé jsou spíš hloupí, jak jsou stádovití. Všichni teď „umělá inteligence, naskakujeme, investujeme“, ale třeba to bude zase bublina.

Jak máme pokřivené mozky, uvažování, nejsme racionální bytosti, jsme prostě někde odněkud evolucí vyvinutí z nějakých mloků a je to tak, že spíš než racionálními argumenty si usnadňujeme život zvyky. Chceme slyšet jenom pozitivní, bráníme se negativnímu. Myslíme si, že jsme něco víc než ostatní, že na nás záleží atd. Čili jsme hloupí tisíce způsoby a v té svojí přednášce chci zdůraznit, že toto je ten počátek nějakého nového inovativního řešení. Ne se zaměřovat na umělou inteligenci nebo lidskou inteligenci. Těžko už definovat, co to je. Ale podívat se spíš na to, jak jsme a vždycky budeme oproti strojům hloupí. A tam podle mě leží jádro budoucích úspěšných startupů, budoucích unicornů, budoucích úspěšných inovací.

MZ: Takže v širším smyslu to vaše základní téma je, mně to přišlo i z četby vaší knihy, kterou můžeme za chvíli představit, jakýsi pokus o to podívat se na ty věci z jiného pohledu, z širšího pohledu a hledat tam trošku jiné věci, než možná vypadají na první pohled. Chápu to správně?

TS: Přesně tak. Já jsem se třeba díval na způsob, jak vznikla celá řada technologických inovací a má to prapůvod ve válce, v armádě, v nějakém konfliktu. Jak říká Hérakleitos, boj je otcem a vládcem všeho, tak stejně i inovací. Když se podíváte na to, co vzešlo z válek a z celého úsilí, tak asi vás napadne internet, napadne vás možná suchý zip a podobně. Čili už to, že něco vzniklo z války, která je podle mě veskrze hloupá záležitost. Těžko říct, že to je inteligentní řešení rozporů.

Neznám nikoho, možná znám pár jedinců, kteří řeknou, že ano, ale jinak si myslím, že to je veskrze hloupá věc. Ale když se podíváte, kolik se do ní investovalo v minulosti, v současnosti a bude čím dál tím víc, tak to, co z ní nakonec vypadne, je vlastně výsledkem veliké hlouposti, ale jsou to věci, které potom používáme naštěstí i k jiným účelům. Další věc, co si myslím, je takový mýtus, že ta inteligence nějak souvisí s jakýmsi soustředěným úsilím něco řešit. Nějaký problém, něco zapeklitého, a že člověk musí aplikovat všechny svoje dovednosti, ty svoje šedé buňky, nějakým strukturovaným, koncentrovaným způsobem. Něco vyřeší a je chytrý.

Ale ukazuje se z výzkumu mozku, že aby vůbec mohlo člověka něco napadnout, takový ten Aha moment, aby přišel na inovaci v Týdnu inovací, ideálně, tak se potřebuje zbavit tady toho zaměření na nějaký cíl. Musí tomu nechat trochu volný průběh. Potřebuje se projet na kole lesem nebo si jít lehnout. Dokonce mnoho z největších nápadů a inovací vzniklo právě tady v těch stavech, kdy naopak nejsme v tom módu racionálního řešení jedince nebo skupiny, která se snaží něco řešit v laboratoři, na schůzce ve startupu, ale naopak, když máme tady chvíli, kdy vypustíme tu snahu něco dělat. Například před spaním, najednou vás napadají ty věci, často ve sprše, třeba nemůžu něco dlouho vyřešit, lámu si hlavu, inteligence selhává a pak najednou to přijde „Aha, jo takhle“.

Takže to přesvědčení, že ať už to bude umělá inteligence, nebo lidská inteligence, a budete se neustále snažit něco nového vymyslet a inovovat, tak takhle nefunguje. Je to vždycky v nějaké opozici nebo jako odpověď na tu stránku, která je bez cíle, nezaměřená, volná, možná někdy hloupá, stupidní. A o tom ta přednáška bude, že nemá ultimátně, nebo v základu, cenu se podívat na umělou inteligenci a všechny nástroje bez toho, aniž bychom pochopili, jak se snaží zlepšit náš život.

Jak můžou pomoct tomu, jak jsme vyrobení, jak nás evoluce možná blbě, možná dobře, evoluce nemá inteligenci, nikam nejde, nic neví, netuší, jak nás udělala. Já si myslím, že čím dál tím víc v budoucnosti, jak ty technologie, umělé virtuální světy a umělé inteligence budou vznikat, tak by se měly zaměřit na to, že jsme z masa a kostí, že se bojíme, že máme hlad, že toužíme po lásce, po uznání, jsme poseroutkové, jsme hlupci, jsme stádovití, ale to se nezmění, to pořád budeme. A tam si myslím, že je třeba napnout síly v inovacích.

MZ: Ještě zůstanu u toho semináře. V rámci anotace k tomu semináři píšete, že tam mimo jiné také představíte fascinující příběhy toho, jak tvůrci dějin využili svá selhání jako odrazový můstek k budoucím úspěchům. Vy o tom i hodně píšete a mluvíte. Je nějaký jeden příběh, který vás fascinuje nejvíc?

TS: To není jeden. Já si myslím, že právě musíme posluchače motivovat se podívat na ten seminář. Nechci prozradit všechno, ale například už to, jak Galileo nebo Newton přišel na zákon gravitace. Je to sice báchorka, ale nebyl v laboratoři na Trinity College, kde by něco intenzivně řešil. Šel si lehnout pod strom a najednou mu to došlo, když mu spadlo jablko na hlavu. Stejně tak Friedrich August Kekulé, zakladatel organické chemie, tomu se dokonce zdálo to benzenové jádro jako jakýsi had, který si požírá svůj vlastní ocas.

Týden inovací je největší tuzemská událost v oblasti inovací, průlomových technologií a originálních řešení z různých oborů. Pravidelně už osm let představuje špičkové osobnosti ze světa i domácí scény a také prezentace inovativních projektů z oblasti moderních technologií a umělé inteligence. A to v rámci své Hlavní události, která se skládá z mezinárodní konference, inovačního veletrhu a inspirativních seminářů. Součástí týdne inovací je také celá řada doprovodných událostí v mnoha českých městech.

To jsou momenty, kde se ukazuje, že ta inteligence bez těchto nudných… Kdybyste se báli nudy a někde si ani nechtěli odpočinout, chvíli jen tak přemítat, koukat na oblaka jako Newton, kdybyste se pořád báli prokrastinovat, tak nakonec tyto momenty nevzejdou. Samozřejmě těch případových studií je víc. Já si myslím, že na semináři se dostaneme k něčemu, co se víc týká byznysu nebo toho, co většinu návštěvníků Týdne inovací bude zajímat, ale je to podobný princip. To znamená, jakmile předpokládáte, že jsou lidé inteligentní, inteligentně směřujete za nějakým cílem, tak čím víc snažíte, tím spíš toho nakonec paradoxně nedosáhnete.

MZ: Hodně veřejně vystupujete. Ať už jsou to různé semináře, přednášky atd. Dokázal byste říct dvě tři věci, které na seminářích, když mluvíte o neúspěchu a jeho významu pro náš život, lidem radíte nebo doporučujete nejčastěji? Dalo by se to takhle zhutnit, nebo je to příliš zjednodušující? Co vám třeba přijde jako nejdůležitější, když bychom to vzali kolem a kolem?

TS: Určitě se dá všechno zhutnit a zestručnit a rád dám pár rad, které třeba dávám svým dětem. První věc je, že chybovat je lidské a nebát se udělat chybu. Samozřejmě za předpokladu, že si z toho člověk něco vezme. Další věc je, že nakonec bychom si měli uvědomit, že o nic nejde. Nebo někdo říká, všechno je tak, jak má být. Prostě jste jenom shluk atomů, který se pohybuje na, dejme tomu, kusu železa, někde ve vakuu. Takže jakmile se někdo ve mně snaží vyvolat pocit, že musím teď rychle něco začít dělat, tak člověk nemusí.

Zrovna dneska ráno na mě vyskočil příspěvek někde na Instagramu. Hugh Jackman, herec, který shodou okolností učil tělocvik na škole, kde jsem studoval na střední – je vidět, že i tělocvikář může změnit kariéru zcela zásadně – říká, že jeho pravidlo je, že jede jenom na 85 % ve všem. A ta doba, která neustále mě nutí něco dělat, se snažit dodělat, dotáhnout, dostat na trh čím dál rychleji, pořád vidím, jak někde jsou nějaký IPO valuace, investice, tak mě nutí všechno se snažit dotáhnout do maxima.

Je zajímavé a myslím, že to je velmi užitečné, když někdo řekne: „Podívejte, já ve všem jedu na 85 %“. To neznamená, že by to bylo horší, ale mám tam pořád ještě 15 % pro sebe. A to, že se lidé budou hroutit ze všeho, speciálně z té digitální doby, která je strašně rychlá, strašně nekompromisní vůči nějaké prodlevě a zaváhání, tak myslím, že je hrozně důležité, aby vždycky každý z nás, pokud chce žít, nejenom něco přežít nebo užít, tak by si měl nechávat rezervu, aspoň těch 15 %.

MZ: To je asi hrozně těžké v tom tlaku, o kterém jste sám mluvil. Tam podle mě musí být nějaký cílený krok, někde to mít neustále napsané nebo si to nějak neustále připomínat, aby člověk na to nezapomínal, protože jinak asi z toho soukolí moc nevyběhne. Jak vy to děláte?

TS: Já jsem se k tomu dostal metodou pokus omyl. Takže jsem si prošel samozřejmě stadiem, kdy člověk tomu dával všechno. Myslím, že se to nedá úplně jednoduše přijmout. Je to změna chování. Vždycky je jednodušší změnit názor nebo postoj, ale to, jestli člověk začne reálně něco dělat jinak, je vždycky těžký. Určitě o tom existuje spousta literatury, jsou na to povolanější lidé. Já osobně jsem využil příležitost covidové doby k tomu, že jsem si aspoň zkrátil pracovní týden. Takže to je třeba můj způsob a snažím se nepracovat po páté hodině.

MZ: Byl to dobrý krok? Jak to hodnotíte teď zpětně?

TS: Určitě. Já si myslím, že není všem dnům konec, že se dá ještě někde ustřihnout.

MZ: Jste spoluautor knihy Umění neúspěchu. Napsal jste ji společně s Josefem Hynkem, což je bývalý rektor Univerzity v Hradci Králové. Já jsem ji nečetl celou, ale část ano a přišlo mi, že je to takový hodně psychologický pohled na ty věci a pokus o náhled na ta témata z jiných úhlů, možná určité odlehčení těch témat. Vnímám to správně? Nebo co bylo cílem knihy?

TS: Já jsem tu knihu s sebou přinesl.

MZ: To je dobře.

TS: Takže pokud nás posloucháte jenom zvukově, tak si rychle zapněte obrazovou verzi, kde ji uvidíte. Je to knížka, na které jsme pracovali, nebo jsme se ji rozhodli dát dohromady po tom, co jsme začali učit vědu o selhání jako jednosemestrální kurz a přišlo nám, že ty myšlenky, ty diskuze byly tak zajímavé. Byly spíš obecnějšího charakteru, vztaženého nejenom na byznys život, ale na to, jak se nepodělat z té doby, jak si zachovat zdravého ducha a to, že jsou všichni kolem zdánlivě úspěšnější, že to tak asi není a že bychom se z toho neměli tak hroutit. Tak jsme sepsali tuto knížku, která je taková popularizační, aby byla čtivá i pro někoho, kdo se neorientuje ve všech teoriích a odborných pojmech.

Záměrně je to napsané ich formou čili z perspektivy i občas osobního života. Je to o fenoménech jako je diktát úspěchu. To znamená, musíš být úspěšný. Je to diktát statusu. Člověk chce být úspěšný, aby měl nějaký status, aby prostě všichni čuměli, co teda v životě dosáhl a všem to nandal a podobně. A fenomén dokonalosti. Takovéto za každou cenu ty věci dotáhnout. Člověk jako Hugh Jackman se nebojí jet na 85 %, ale spousta dětí, včetně mých, je ze školy drilovaná, že to musí to být bez chyby, jinak tu jedničku nemají, jinak selhaly.

Je tam fenomén jakési urputnosti. Takové to, jak se člověk zatne, a musí ty věci dotáhnout a uspět, i když všichni říkají ne. I když je jasné, že to nevyjde. Lidé se potom hroutí, spadají do závislostí, rozpadají se vztahy, je to opravdu smutná věc. Stejně tak jsou tam rady, kdy třeba člověk by měl nechat už nějakého projektu, například nového startupu. Jaké jsou signály, které mu ušetří spoustu stresu, nervů a peněz, které by jinak do toho zahučel. Takže to je tak obecně. Je to zamyšlení, taková esej nad tím, s nějakými konkrétními radami, jak neshořet, jak se nezničit úplně tou honbou za čímkoliv.

MZ: Já jsem pro zajímavost poprosil umělou inteligenci, aby mi vyjela nějaké rady, jak bojovat s chybami a nebrat si neúspěch osobně. A tam z toho vycházely věci třeba jako dopřejte si čas na prožití smutku, obrečte, co se vám nepovedlo, smiřte se s tím, že některé věci nezměníte nebo uzavřete minulost, můžete se směle vrhnout do malování své budoucnosti. Přijde mi to takové hodně na vodě. Vy jste samozřejmě odborník, tak mě zajímá, jestli se dá někomu konkrétně poradit, jak s těmi chybami opravdu bojovat? Nebo je klíčem se na to umět podívat opravdu z jiného úhlu, jiným pohledem?

TS: Mě zaujalo, a sám to zkouším, že člověk hledá odpovědi na těžké otázky u umělé inteligence. Já taky do Chat GPT zadávám ledacos, ale myslím, že umělá inteligence je špatný název. Pro mě je to spíš nějaká statistika. A asi už to nezměníme, ale to očekávání, že to je nějak inteligentní a že nám to zjednoduší život, je dost dané tím, jak se to pojmenovalo, jak se o tom píše, a máme pocit, že něco inteligentního z toho vypadne. Já si myslím, že je to jenom statistika, která predikuje nějaké další slovo.

Vychází to z toho, co do toho nacpeme, to nám taky vypadne. To je taková ta krásná anglická poučka „shit in, shit out“. Myslím, že celé Chat GPT je toho krásná ukázka, že to, co se napsalo na internetu, jsou takovéto nic neříkající generické pravdy, takže se nedivme, že nám nedá nic jiného. Ten neúspěch si samy ty servery někde v cloudech neprožily. Ony neví, co to je, když jim vypneme proud. Ani kdybychom jim ho vypili, tak nejspíš žádná reflexe z toho nebude, takže se nebojí. Nepotřebují uspět před jiným operačním systémem, před jinou inteligencí, takže opravdu těžko můžeme hledat nějakou autentickou zkušenost, která by byla asi nesdělitelná, i kdyby existovala. Ale myslím si, že člověk spíš než trávit ten čas s hledáním odpovědí, by měl začít něco dělat hlavně jinak.

Člověk se buď může takhle donekonečna ubíjet otázkami a myšlenkami co by, kdyby, jak, ale nejlepší je něco začít dělat. Klidně běžte dělat marmeládu nebo houbařit. Úžasná inspirace je příroda. Například já mluvím o takových těch japonských keramických hrníčcích na čaj wabi sabi, že ta příroda je nedokonalost sama. Tam nevidíte dokonalé tvary, nevidíte nic, co by bylo dokonalé, takže je vždycky dobré jít do přírody. Oprostit se od digitální sféry.

Myslím si, že to vám umožní, tomu mozku i myšlení, trošku spočinout a ty nápady přijdou, ty se objeví samy. Takže to je asi moje odpověď na všechny jiné inteligentní odpovědi, že jakmile budu sedět u počítače a budu prostě si tím lámat hlavu a budu si s ním psát, tak dopadnu jenom hůř. Budu se cítit ještě ve větší depresi a budu mít blbý zrak. Takže běžte ven, běžte někam mimo.

MZ: Jste označován za experta na inovace, za průkopníka kreativní umělé inteligence a taky za radikálního inovátora. Mě zajímá, co znamená, že je někdo radikální inovátor?

TS: Inovátor už je kdekdo, tak jsem si řekl, že musím být trošku radikální. Tak jsem si řekl, budu radikální inovátor. Kde kdo je inovátor. Buď se věnuje určitému výseku, ono inovace je široký pojem, ale většinou je to takové to: dám vám nápad a jsem expert na nápady a jsem idea maker nebo jsem expert na prototypování, expert na designthinking, různé metody. Anebo jsou to inovátoři, kteří se pohybují v rámci nějaké firmy a firemní kultury, a prostě já jsem tady ve velké korporaci, inovuji a budu vymýšlet nové byznys modely a podobně. Radikální znamená, že já nemám žádná omezení. Snažím se nemít omezení, co se týká nějakého škatulkování, korporací.

Mě si občas najmou korporáty nebo firmy na to, abych tam právě vnesl tento vnější, úplně jakoukoliv politikou nezatížený, pohled. Je to něco, co už americká armáda dělá od doby útoku na Pearl Harbor. Mám korporaci, která má i svoji vlastní inovační strategii, ale ta doba je natolik jiná, ta krajina se mění, že i ta schválená oficiální inovační strategie nemusí přinést to, co se čeká. A proto my jdeme jako v té armádě, mají ten modrý tým, to je ta oficiální vojenská linie, kde jsou pod velením v rámci standardní armády a my jdeme jako červený tým, který je mimo, nemá žádná pravidla, nikdo neví, co a jak a snažíme se najít cestu úplně jinou. Takže se inspirujeme uměním, bavíme se hodně s teenagery, snažíme se zjistit, co ta tiktoková generace přinese pro další byznys.

Věnujeme se umělé inteligenci, jiným technologiím. Ta inspirace může být kdekoliv a máme na to takový, jak říkáme, hackerský přístup, to znamená, že nepotřebujeme na to miliony, budgety, cokoliv. Prostě se podíváme, co je k dispozici a snažíme se splnit nějaký úkol, něco zlepšit, přijít s novým nápadem. A ta kreativní umělá inteligence, to asi myslíte to, kdy před třemi lety jsme spolu s kolegy z Ústavu formální aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty v Praze a s Rudolfem Rosou a potom s ředitelem Švandova divadla jsme jako první na světě, vlastně Švandovo divadlo nastudovalo hru, kterou napsala umělá inteligence.

Tenkrát to bylo Chat GPT 2, takže to bylo ještě takové to legrační, jak měnil postavy, pohlaví postav, najednou úplně mimo. Bylo to trošku dada, ale byl to takový první krok, který ukázal světu, byla to světová premiéra, že i v tom kreativním odvětví: generování nápadů, románů, divadla a dalších, nás ta umělá inteligence možná taky trošku ohrozí. Všichni říkali, no, ale tak umělá inteligence bude řídit auta, všechno, ale nám zůstane to, že budeme tvořit, že budeme všichni malovat, hrát divadelní hry a psát je.

No, a teď se ukazuje, že ty obrázky taky už umí docela dobře. Takže co zůstane potom člověku, kde si bude moct říct, pořád ještě máme navrch? Takže to byl takový velký výzkumný experiment. Tenkrát i TA ČR nám na to dal grant. Byl to dvouletý výzkumný projekt, velmi zajímavý. Jsem rád, že se povedlo zase připomenout světu, kde se ta umělá inteligence, kde se slovo robot vůbec vzalo. Teď zažíváme neskutečnou explozi kreativní umělé inteligence.

MZ: Jen připomeňme, nevím, jestli jste to zmínil, že to bylo ke stému výročí vzniku Čapkovy hry RUR. Je to tak?

TS: Ano. V roce 1921 byla premiéra v Národním divadle, tedy ta oficiální. Stejně tak my jsme to udělali po 100 letech, v roce 2021.

MZ: Když se vrátím k tomu, co jste teď říkal, co podle vás člověku zůstane? Mluvil jste o tom, že…

TS: Ta hloupost, ta stupidita. Je to tak, že umělá inteligence už bude schopná psát. Bude možná dělat lepší scénáře k filmům, lepší filmy, lepší obrázky, takže tam člověk už nebude mít šanci. Co nám zůstane, je ta hloupost. Pořád budeme mít ten mozek postavený jinak, než ho staví inženýři z MIT, že to je všechno dokonalé a jasné. My máme za sebou evoluci několika miliard let života, kterou ta umělá inteligence nemá. To je velká výhoda. Ona to dělá trochu jinak a to, co je ten náš asset, jak se říká, v těch investicích, a to, co je to naše aktivum, je evoluce.

To, že jsme prošli od nějakých nálevníků nebo krystalů, které se začaly hýbat až sem, tak to je ta naše síla. Samozřejmě, to je to, že mozky nám fungují trochu jinak, že máme emoce, že se bojíme, že pořád s někým musíme bojovat, máme hlad, žízeň. To je něco, co nám zůstane. Myslím si, že ta hloupost a to, že jsme smrtelní, to je další velký fenomén. Je to něco, v čem nás umělá inteligence nikdy nepředčí, nepochopí a měli bychom na tom stavět.

MZ: Čili z vašeho pohledu ta hloupost je jednoznačně aktivum?

TS: Ano. Kdybychom byli ze stejných čipů nebo nějaké neuronové sítě, podobně jako dneska je ta umělá inteligence, tak nebude žádný rozdíl. My jsme ale natolik jiný substrát té inteligence, který je tak provázaný s tou samotnou inteligencí, že není šance, jak AI může zopakovat nebo nějakým způsobem se přiblížit tomu, co se dělo, minimálně, teď abych nekecal, 3,5 miliardy let.

MZ: Já jsem se ještě chtěl vrátit k tomu, o čem jste mluvil před chvílí, kdy jsem se vás ptal na to, co to je radikální inovátor. Odpověděl jste mi, že inovujete zvenčí. Když bych se vás zeptal, jestli existuje nějaký postup, který „zaručí“, že řešíte daný problém originálně, že se na to prostě dokážete podívat originálně, ne být zaklesnutý v běžných přístupech atd., tak je odpovědí to, co jste říkal? To znamená opravdu hledat všelijaké možné druhy inspirace atd.? Je to ono, nebo tam je ještě něco dalšího?

TS: Ne, já si myslím, že na to máme určitou metodiku. Klasicky bych odpověděl, kdyby bylo víc času a peněz, kdyby to byl velký projekt, byl by čas to celé promyslet – což je už úskalí projektů, protože potřebujete to někde odprezentovat, dát dohromady, než to schválí, než se alokuje, už je půl roku pryč a nic jste ještě neudělal, jenom to projde nějakou mašinou. Ale to klasické je, že začnete s empatií. Začnete pozorovat lidi, zjišťujete trendy a pozorujete a teď design thinking, máte nějaké nápady atd., ale je to dlouhé.

My děláme metodiku tzv. hackathonů. Ne, že bychom hekali, často tedy hekáme hodně, ale jde o to, že dáme dohromady jak uživatele, tak experty, tak lidi úplně mimo, tak hackery, kteří nemusí být jenom IT, ale můžou to být – teď jsme dělali nedávno hackathon proti plýtvání jídlem – lidi, kteří třeba rozumí motivaci teenagerů a podobně. A dáme je dohromady na jedno místo, na den nebo na dva. Zavřeme je, dáváme tam pizzu, Coca Colu z jedné strany a pak chceme z toho nějaké nápady, které jsou už ideálně dotažené do nějaké fáze prototypů. Pokud jsou tam korporáty, aktéři, tak je tam také vezmeme, ať si to užijí, ať tam v noci s nimi něco „bastlí“, staví aplikace. Pak z toho něco vyleze a je to takový prvotní impuls, který potom pokračuje pipelinou.

Ale my spíš říkáme, ta doba je čím dál tím rychlejší, než projdete všechny korporátní schvalování, prezentace atd., tak konkurence nespí. Už se objeví a může vám to utéct. Pojďte rychle začít. Dáme dohromady partu dobrých lidí, kteří jsou velmi nekompatibilní, ale i to, že jsou nekompatibilní je součástí té metodiky. Protože když si tam budou všichni jenom pokyvovat a uvidí to ze stejného prostředí, tak nic nevymyslí. Takže z tohohle už máme nějakou metodiku, ze které pak vypadnou nápady, které se velmi rychle pak můžou dostat ven, třeba na trh.

MZ: Mě tedy zaujala ještě jedna věc a vy jste to už dneska taky zmiňoval, asi dvakrát nebo třikrát a všiml jsem si, že o tom mluvíte, i v knize jste o tom psal, a to je význam nicnedělání, toho bloumání. To mi přijde opravdu hodně zajímavé. Já jsem dokonce narazil v knize Cala Newporta Digitální minimalismus, on tam citoval ze studie nějaké psycholožky, že první generace, která má mobil a internet jako součást svého života v podstatě od narození, tak to dala do souvislosti s obrovským nárůstem depresí a psychických problémů. Právě z toho důvodu, že mladí lidé dneska nemají prostor na to jen tak chodit a přemýšlet sami o sobě nebo o svých věcech. Pořád něco řeší na mobilech. Tak mě to docela zaujalo. Přišlo mi, že to hodně souvisí s tím, co jste říkal.

TS: Já myslím, že to je velký problém, že člověk samozřejmě se snaží utéct z toho přemýšlení o sobě, o světě a taky to, proč jsme tady a co tady dělám. Ono to není nic příjemného. Dovedu si představit, že dřív to pro mě taky bylo složitější a tento útěk do jakéhosi… Ono se říká, že internet a sociální sítě všechny propojily a přenesly nás blíž, a přitom už je jasné, že spíš se zavřeme do bublin, které řídí nějaké algoritmy, které mají cíl z nás vyždímat pozornost, nakonec asi peníze, proč by to jinak někdo dělal, nebo nás dostat tam, kam potřebuje. To je asi všem jasné.

Teď se proti tomu bojuje, rodiče často na to rezignují, ty děti trochu mírnit, ale myslím si, že to je strašně na škodu. Ten digitální svět, to, jak jsou všichni shrbený u těch mobilů, usínají s nimi, probouzejí se s nimi, je to ta nejdražší věc, o kterou nemůžou přijít. Kdybych jim vzal mobil, tak je to ta nejhorší věc, co se může stát. Ale bude to mít svou daň. Pamatuji si, když přišly samozřejmě počítače, mobilní telefony. Člověk si najednou přestal pamatovat telefonní čísla, jak se ty mobilní telefony staly inteligentnější, nahrál si tam veškerou svou agendu, úkoly. Už vůbec vlastně nevím, co dělám, aniž bych se podíval do mobilu, co mě čeká.

Takže je to něco, co nám má usnadnit život, ale to, jak nám to vytváří nějakou virtuální novou realitu, kde si myslíme, že ti lidé, které tam vidíme, jsou skutečně od nás několik centimetrů, tak vlastně nejsou. Jsou strašně daleko. A i o tom v té knize píšeme, že pro nás je významných v životě tak cca 150 lidí maximálně. To jsou lidé, se kterými něco děláme společně. Známe je, zažíváme je v tom reálném světě a najednou, jak se nám ten pocit té blízkosti, který teď třeba mám tady s vámi, že jo, já nevím kolik, metr dvacet třicet, tak jakmile mám ten mobil, tak je mám ve svojí intimní zóně a mám pocit, že teda se známe, oni znají mě, jak já vidím je a je to naprosto zcestná věc. Takže uvidíme. Každý by měl dělat, co může pro to, aby to mělo nějakou rozumnou míru.

MZ: Chtěl bych se vrátit k umělé inteligenci, o které jste mluvil. Já jsem z toho, co jste říkal, spíš pochopil, že se na to díváte tak trošku negativně, možná to malinko přeháním, ale nepochybně ji používáte.

TS: Já myslím, že ne negativně, ale dívám se na ni jako na nástroj, o kterém je třeba vědět, k čemu je dobrý, v čem může pomoct, co je za ním. To, že člověk přijme velmi jednoduše, že tohle je umělá inteligence, všechno do ní pošlu, všechno, co mi řekne, je určitě inteligentní, protože se jmenuje umělá inteligence, nezajímá mě to, jaká pokřivení, jaké biasy, jak se říká, tam vznikají. Jak je možné, že si vymýšlí, že mi může dát zcestné informace, že to, co vygeneruje…

Já s tím pracuji denně, a když se snažím třeba zapojit AI do psaní nějakých věcí, tak hned člověku je jasné, že to, co se vrátí, není originální. Je to něco, co je přežvýkané. Je to dobře, je toho hodně napsaného, ale není to něco, co by bylo jiné. Je to jenom to, co už tady bylo akorát trošku semleté a zprůměrované. Nijak mě to neobohatí. Samozřejmě mi to usnadní práci.

Já vím, že spousta třeba mladých lidí ve škole bude psát bakalářky a práce, aby se prostě splnil počet slov, tak s využitím těchto nástrojů. Jakmile ale i tady tu činnost, kterou donedávna dělali sami, rozmýšlet se nad tím, nad každým slovem, být schopen strukturovat své myšlení, pošlou někde do serveru a budou čekat, že jejich vlastní myšlení, uvažování a argumenty jim budou strukturovat někde nějaké servery, které jsou naučené z poloviny na pornofilmech a z druhé poloviny na nějakých skandálních zprávách, když to zjednoduším, tak pak ani nechci číst, co mi dotyčný člověk pošle a bude to považovat za sebe sama.

MZ: A co si myslíte do budoucna, zůstane umělá inteligence na téhle úrovni, nebo se tam dá čekat nějaký výrazný kvalitativní posun?

TS: Bude se vyvíjet. Myslím si, že dojde k výrazným posunům. Bude čím dál tím těžší ji odlišit. Když budete volat třeba na call centrum, tak nejspíš budete už mluvit jenom se stroji. Objeví se tady v těch aplikacích, kdy ušetří peníze firmám. Na druhou stranu o to větší bude zájem, si myslím, o služby a o interakce jednak fyzické a jednak digitální, které budou mít razítko Human Only.

Já si myslím, že přijdou společnosti, které řeknou, no u nás, když se budete s někým bavit nebo vás bude vyšetřovat lékař nebo někdo, tak máme garanci, že to je člověk. A bude to dražší, bude to premium služba. Zatímco zbytek se bude odbavovat nějakým, pokud to bude možné, automatizovaným strojovým způsobem, což budou ty levnější a dostupnější služby.

MZ: Na Univerzitě v Hradci Králové vedete kurz Věda o selhání. To mě hodně zaujalo. Jaký je zájem o ten kurz mezi studenty a co je vlastně jeho smyslem? Co by si z toho měli odnést?

TS: My jsme s Pepou, nebo s profesorem Josefem Hynkem, s děkanem Fakulty informatiky a managementu na Univerzitě v Hradci Králové udělali tento jednosemestrální kurz zatím jednou. Pak jsme zjistili, že je o něj takový zájem, že v tom formátu, jak jsme to dělali, což bylo jak pro studenty univerzity, tak byl otevřený navenek, tak je to složité. Momentálně zvažujeme, v jaké formě ho udělat, protože zájem i outsiderů, když to tak řeknu, nebo byznysu, tak i studentů je vysoký. Zvažujeme, že ho uděláme v online formě, anebo ho začneme dělat i nejenom v Hradci, ale třeba v Praze, kde ta poptávka je vysoká.

My jsme se dozvěděli o tom, že ten kurz byl studenty hodnocen velmi dobře. Měli jsme ho hodně postavený na praktických případových studiích. To znamená, že nám tam přijeli přednášet hosté. Byl tam Lubo Smid se STRV, Tomáš Šebek se svými příběhy o lékařském selhání. Takže bylo to hodně prakticky orientované a myslím si, že tohle je důležité, že trošku té teorie je v knížce, ale je důležité potom slyšet příběhy konkrétních lidí a jejich zkušenosti.

A to si myslím, je něco, co se snažím třeba dělat i na FuckUp Nights. I když FuckUp Nights tady v Praze už letos skončí a bude poslední před Vánoci a pak už je v Praze nebudu organizovat, ale je to z toho důvodu, abych se mohl věnovat a tu energii dát právě do nějakých kurzů a dalších způsobů, jak tu misi zbavit Čechy strachu z neúspěchu, předposranosti úspěšně realizovat.

MZ: Vy jste o sobě říkal, že jste člověk, který dává dohromady správný tým, který přijde s tím nápadem. Ale já jsem u vás četl, že jste letos v srpnu absolvoval na Oxfordu letní školu kreativního psaní. Jaké to bylo a co vás napadlo se do toho pustit?

TS: Já každý rok potřebuji cca dva týdny nebo aspoň týden vypadnout úplně ze všeho, a to znamená také utéct ze země někam. A prostředí oxfordské univerzity je to, co jsem zatím našel, jako nejvíc stimulující. Loni jsem tam strávil asi 10 dní studiem scénářů budoucnosti, jak je dávat dohromady. To není o předpovídání z nějakých trendů, ale o tom, co je představitelné, jak třeba za jednu generaci může svět vypadat. A to jsem potom přivezl sem a třeba se společností ČEPS jsme dávali dohromady upgrade strategie po roce 2030 na vývoj a rozvoj elektrické přenosové soustavy.

Stejně tak jsem se chtěl posílit v tom, jak člověk dokáže oslovit anglosaský trh, psát v angličtině a potkat zase úplně jiné lidi. Protože si myslím, že storytelling má pravdu v tom, že když chce člověk něco říct, musí to mít nějaký příběh. A když chcete oslovit hodně lidí, musíte psát v angličtině nebo mluvit v angličtině. Takže jsem se chtěl zdokonalit jak v tom psaní příběhů, tak trošku víc poznat ten anglosaský trh, aby třeba v budoucnu, příští rok, někdy, se člověk ty nezdary nesnažil ukázat jenom tady v malé krásné, milované zemi, ale zkusil mít větší globálnější dopad.

MZ: Jaké to bylo?

TS: Bylo to naprosto úžasné. Pořád z toho těžím. Bylo fajn se potkat s lidmi, kteří se věnují fantasy literatuře na světové úrovni nebo psychologickým thrillerům, protože obojí se vám hodí do toho, když se snažíte někoho o něčem přesvědčit, něco napsat, vykreslit to, jak ta budoucnost může vypadat. Myslím, že jak psychologie, tak i fantasy světy je něco, co mě prostě vzalo za srdce a neskutečně mě to zajímá.

MZ: A bude tedy kniha v angličtině?

TS: Já věřím, že ano, ale je možné, že ne. Jakmile si dáte cíl a pak už budete žít jenom proto, abyste ho splnili, že jste se k tomu zavázali, tak to je jedna z věcí, která nás potom všechny vyšťavuje. Takže já doufám, že ano, ale je možné, že na té cestě mě osloví něco jiného a bude něco jiného, anebo nebude nic. Což taky není na škodu. Protože spousta lidí má pocit, že musí něco být a myslím, že ne všichni by se měli soustředit na zmnožování entit.

MZ: A víte už v tuhle chvíli, že bude něco nového, zajímavého? Máte nějaké konkrétní plány?

TS: Já se teď věnuji jednomu projektu, o kterém vím, že bude. Myslím si, že je, dejme tomu, na pomezí právě kreativity, inovací a zdraví, protože já se věnuji ve většině pracovního týdne tomu, abych podporoval startupy v oblasti zdravotnictví, aby tady rostly Healthtech startupy a šly do světa. Chystáme takový osvětový seriál o civilizačních chorobách, které nás nejvíc zabíjejí a ničí: od diabetu přes chronické onemocní ledvin, selhání srdeční, rakoviny apod., ale bude to takovou zábavnou formou. Ale tak zábavnou, že doufáme, že se budete řehtat, ale současně vás zamrazí a včas se objednáte třeba na preventivní prohlídku.

Takže chystám projekt, říkáme tomu Medcom, medicínský sitcom, který má vyburcovat k tomu, aby Češi přestali být na chvostu všech těch statistik, kdy jsme ti nejhorší, pijeme, kouříme, kašleme na sebe. Je to taková snaha trochu se posunout a probudit. Samozřejmě marná, ale prostě mě to baví dělat. Myslím si, že to dává smysl.

MZ: Kdy se můžeme těšit na nějaké první výsledky, výstupy?

TS: Pilot bychom měli mít natočený ještě na podzim, takže doufám, že nejpozději začátkem příštího roku se to někde objeví a bude to naprosto kultovní věc, která přebije cokoliv, co tady kdy bylo i ve světě na poli zábavného medicínského formátu.

MZ: Tak já vám přeji, ať to vyjde, a ať vyjdou plánované i ty neplánované věci a děkuji za rozhovor.

TS: Tak já děkuji a přeji všem spoustu inovací a krásné dny.

MZ: Díky.

Zpět na začátek