Trochu jiné učiliště. Musíme si pomoci sami, na stát nespoléháme



Škola Václava Tichého praská ve švech. V Liberci šéfuje komplexu Škola Kateřinky, který sdružuje hned tři vzdělávací zařízení. Učí se zde 680 žáků, a co je důležitější, třídy s učebními obory jako truhlář či čalouník se daří obsazovat ze sta procent. Celostátní průměr se přitom pohybuje kolem 60 procent. Některá učiliště dokonce musejí pro nezájem zavírat.

Jaký je jeho recept na fungující střední školu? Václav Tichý myslí na uplatnění svých absolventů na trhu práce. Ilustruje to na konkrétním případě. „Pořídili jsme špičkové číslicově řízené dřevoobráběcí centrum Homag z Regionálního operačního programu. Pro výuku oboru truhlář ani nadstavbový obor sice není CNC stroj podmínkou, ale už před osmi lety jsme věděli, že vývoj půjde tímto směrem. A pokud jsme chtěli dobře připravovat žáky pro firmy, bylo jasné, že musíme žáky učit i nejnovějším technologiím,“ vysvětluje ředitel školy.

„I když jsme museli připlatit ještě 1,7 milionu ze svého a museli jsme si vzít úvěr, šli jsme do toho. Nyní za námi jezdí zástupci a majitelé firem ze širokého okolí a mají zájem o naše absolventy,“ dodává ředitel.

Dalšími atributy libereckého školního zázraku jsou podle ředitele svědomitý, empatický, ale i náročný pedagogický sbor a dlouhá tradice školy v regionu.

Musíme si pomoct sami

Kvalitu místních učňů potvrzuje také to, že jejich výrobky jsou již během studia srovnatelné s produkcí na trhu. „Běžně děláme zakázky pro občany i firmy zejména v truhlářské a čalounické výrobě. O výrobky našich žáků je mimořádný zájem. Svědčí o tom i fakt, že v současné době přijímáme zakázky na prosinec 2016, přestože naše ceny jsou srovnatelné s ostatními výrobci,“ konstatuje Václav Tichý.

Důležitou součástí motivace je také stipendium, které škola vyplácí žákům s dobrým prospěchem. To poskytuje, přestože jako soukromé zařízení má přiděleno z veřejných zdrojů méně peněz.

„Dotace od státu na mzdy a provoz dostáváme každý rok zhruba o 5,3 milionu nižší, než kdybychom byli školou krajskou. Na všechno ostatní, větší opravy, strojní vybavení, drahé počítačové programy, rekonstrukce a podobně, si musíme vydělat sami. Navíc musíme splácet úvěr za odkoupení areálu školy až do roku 2020 ve výši 1,6 milionu korun ročně. S určitou nadsázkou říkám, že máme výhodu v tom, že jsme si vědomi, že nám nikdo nepomůže a že si musíme pomoci sami,“ popisuje ředitel školy složitou finanční situaci.

Přitom školné od studentů vybírají pouze u tří maturitních oborů a to ve výši 800 až tisíc korun měsíčně.

Ani pro liberecké zařízení přitom není získávání uchazečů do prvních ročníků snadné. Aby zvýšila zájem o řemesla, představuje školu i jednotlivé obory na akcích, z nichž většinu si i sama pořádá. Prezentuje i mimořádné úspěchy svých žáků v celostátních i v mezinárodních odborných soutěžích, kde patří liberečtí žáci mezi nejlepší v České republice. Pro získání zájemců je podle Tichého nutné, aby se zúčastnili Dne otevřených dveří a viděli, případně si vyzkoušeli některá řemesla.

„Mohou se jít také podívat s rodiči do různých firem, kde mají šanci najít po vyučení uplatnění. Naši absolventi oboru čalouník mají možnost mimo jiné pracovat v čistém, klidném prostředí bez stresu a v příjemném kolektivu, kde průměrná mzda na dílně je 24 tisíc korun měsíčně. To je prakticky stejný plat, jaký mají učitelé s vysokoškolským diplomem,“ porovnává Václav Tichý.

Jeden klempíř nestačí

O dvě stě padesát kilometrů dál, na severomoravském Bruntálsku, zakouší místní učiliště zcela opačnou situaci. V Horním Benešově letos po devatenácti letech končí Soukromá střední škola Praktik. Chybějí jí žáci. Na celém Bruntálsku počet přihlášek na učiliště i střední školy každoročně klesá.

„Je těžké udržet školu, když se vám do prvního ročníku přihlásí dva žáci,“ říká smutně Hana Havlíková, zástupkyně ředitele pro ekonomiku a provoz. A nejde jen o to, že se škola nachází v malém městečku se dvěma tisíci obyvatel.

12 týdnů praxe. Firmy a školy projednávají takzvaný duální systém. Ten by měl poslat žáky z lavic do reálných provozů.

„V Opavě se do prvního ročníku na učiliště přihlásilo tuším jen jedenáct zedníků, jeden klempíř, jeden pokrývač… Vezměte si, jak je Opava velká, a těch vesnic okolo ve spádové oblasti,“ upozorňuje Hana Havlíková na to, že problém naplnit třídu má i učiliště ve městě s více než 176 tisíci obyvatel.

V regionu se potkávají hned dva negativní trendy. „Je to jednak klesající demografická křivka a pak dlouhodobé vysídlování v Moravskoslezském kraji. Vysokoškoláci se nevracejí. Bohužel i řemeslníci odtud odcházejí. V jiných částech republiky dostávají výrazně vyšší platy než u nás,“ tvrdí Hana Havlíková.

Prázdno před katedrou

V Severomoravském kraji bojují o záchranu nejen učiliště, ale i střední školy s maturitními obory. A ty se pak předhánějí v tom, aby přilákaly děti se slabým prospěchem. „Žákům se moc nechce pracovat, i s horšími známkami jdou na maturitní obory, protože školy slevují ze svých nároků. Pak studenti neudělají státní maturity, ztratí čtyři roky a skončí bez vzdělání,“ dokresluje situaci Hana Havlíková.

Havlíková naráží na demografický problém středního školství. Nejsou studenti. Jak se školy snaží naplnit lavice, snižují své požadavky na zájemce. Podle výroční zprávy České školní inspekce za školní rok 2014/2015 je průměrná naplněnost středních škol v České republice 61,6 procenta. V Ústeckém, Karlovarském, Libereckém a Královéhradeckém kraji je přes 40 procent volné kapacity na středních školách. Přitom ve zprávě pro školní rok 2006/2017 byla obsazenost středních škol na 74 procentech. Řešil se ale i problém, že ve školách je více dětí, než má být.

Podle pedagogů šlo před rokem 1989 do učebních oborů 60 procent populace. Nyní je to necelých 20 procent. „Učil jsem obor truhlář, na který se ještě v první polovině 90. let přijímali žáci s maximálně dvěma trojkami. Byla to radost učit, kluky obor bavil, hodně se ptali, zajímali a nutili tím i mne neustále něco studovat. Dnes, kdy se na učební obor dostane úplně každý, je to mnohem horší. Dříve žákům záleželo na známkách, dnes je jim to úplně jedno,“ popisuje svoji zkušenost ředitel Soukromé střední školy Praktik Richard Havlík.  

Problém se táhne už od základních škol. Absolventům 9. tříd podle Havlíka chybí kromě manuální zručnosti i obyčejné logické uvažování. „Přestože měli matematiku devět let v základní škole a dále ji mají na učilišti, nejsou schopni v technologii spočítat spotřebu materiálu na výrobek, kubaturu betonu, metry čtvereční obkladu a podobně. A když už použijí správný postup výpočtu, mnohdy posunou desetinnou čárku a není jim vůbec divné, jaký výsledek jim vyšel,“ doplňuje Richard Havlík.

Celou situaci shrnuje ředitel úspěšného libereckého učiliště. „Žáci základních škol mají jistotu přijetí do zvoleného maturitního nebo učebního oboru střední školy a chybí jim motivace a úsilí k intenzivní přípravě k přijímacímu řízení na střední školu. Berou přijetí na střední školu jako samozřejmost a necítí potřebu k tomu jakkoli přispět a svědomitě se učit,“ popisuje Václav Tichý začarovaný kruh.

Nízký počet žáků v poloprázdných školách vytváří v dětech pocit, že jsou pro školu nezbytní, a nechuť školy se jich zbavovat způsobuje ztrátu jejich motivace ke studiu.

Mladí na vyhození

Celý problém s lenivými dětmi se následně přelévá i do firem. Žáci, kteří se vyučí, nejsou často schopni reálně pracovat.

„Kluci po vyučení přijdou a neumějí nic. V některých letech jsme jich vyzkoušeli i desítky a všechny jsme museli vyhodit,“ říká zakladatel a majitel nábytkářské firmy Art-Style Jan Bilý z Nových Dvorů na Kutnohorsku. A podobnou zkušenost neudělal jako jediný.

„Je jen pár jedinců, kteří jsou schopni v praxi obstát. Je nutné přestat nadhodnocovat všeobecné vzdělávání před praktickým zvládnutím potřebných odborných vědomostí a dovedností,“ zmiňuje umělecký kovář Zdeněk Slavata.

„O výrobky našich žáků je mimořádný zájem. Přijímáme zakázky na prosinec 2016,“ tvrdí Václav Tichý, ředitel liberecké Školy Kateřinky.

„Firmy si stěžují, že k nim přicházejí nepoužitelní absolventi, a v řadě případů to tak skutečně je. K nám do učilišť zase nastoupí zhruba deset procent nepoužitelných žáků,“ kontruje ředitel školního komplexu Kateřinky Václav Tichý. Nepoužitelnost podle něj nespočívá v tom, že by neměli znalosti nebo dovednosti ze základní školy. „Problém je, že těch deset procent z nových žáků nemá vůbec zájem o vzdělávání, a dokonce ani o pravidelnou docházku do školy,“ říká Václav Tichý.

Často nepomůže ani snaha řešit věc s rodinou. „Komunikujeme pravidelně s rodiči, ale v řadě případů ani to nepomůže a někteří rodiče kryjí neomluvenou absenci žáků dodatečnými omluvenkami. To všechno máme ošetřeno ve školním řádu včetně zákazu sebeomlouvání zletilých žáků. Přesto každý rok vyloučíme ze školy kvůli neomluvené absenci kolem sedmi žáků,“ dodává ředitel školy.

Na slabé úrovni mnoha absolventů se podepisuje i nepříliš šťastný přístup státu. Školy kritizují například praktickou část závěrečných zkoušek. „V jejím rámci je přímo předepsán výrobek včetně rozměrů. Po zkouškách tyto výrobky zůstávají často školám na skladě, protože jsou neupotřebitelné. Dříve jsme si na závěrečné zkoušky schovali pěknou zakázku, materiál uhradil zákazník a škola ještě něco vydělala. Zkouška byla většinou náročnější, než je nyní,“ podotýká Richard Havlík, ředitel Soukromé střední školy Praktik.

U speciálních oborů podle něj mnohdy zadání neodpovídají schopnostem žáků. Například u oboru truhlářská výroba jsou mnohé výrobky příliš složité. „Naopak u oboru pečovatelské služby je zkouška doslova primitivní,“ tvrdí Havlík.

Čas na duální systém

Hledání cesty ze začarovaného kruhu není jednoduché. Firmy proto doporučují ministerstvu školství, aby se inspirovalo v zemích, kde vzdělávání pro podnikovou sféru funguje o poznání lépe. Česko-německá obchodní a průmyslová komora (ČNOPK) před čtyřmi lety navrhla zavedení takzvaného duálního vzdělávání, které má podporu i u podnikatelů.

„Duální systém reflektuje aktuální potřeby trhu a z velké části probíhá přímo v podnicích. U technického vzdělávání je to mnohdy jediná možnost, jak dostat žáky do reálného pracovního prostředí,“ vysvětluje Pavel Roman, viceprezident ČNOPK a vedoucí korporátní komunikace Bosch Group CZ.

Inspirací byl duální systém, který úspěšně funguje například v Německu, Rakousku a Nizozemsku a obsahuje minimálně padesátiprocentní podíl praxe přímo v podnicích.

„Navrhované systémové a legislativní změny z projektu již nekopírují duální systém našich sousedů, ale umožňují alespoň zavedení některých prvků, jako je praktická výuka středoškoláků v povinném rozsahu. Praxe nebo výcvik by měly probíhat v reálném pracovním prostředí firem, případně v modelovém prostředí. To vše při zapojení odborníků z praxe – ve firmách i ve školách. Také stáže učitelů ve firemním prostředí jsou dalším doporučením projektu,“ dodává Pavel Roman.

„Je těžké udržet školu, když se vám do prvního ročníku přihlásí dva žáci,“ říká Hana Havlíková, zástupkyně ředitele pro ekonomiku a provoz.

Některé z těchto prvků se objevily v pilotním projektu ministerstva školství nazvaném Pospolu. Ten trval od roku 2012 do roku 2015. „Firmy jsou nyní ve velkém očekávání, zda změny navržené v projektu Pospolu nezůstanou jen na papíře v rovině analýz a návrhů, anebo se skutečně promítnou do systému včetně změn legislativy a financování,“ líčí Pavel Roman.

Zatím podle něj není zavedený prvek minimálně 12 týdnů praxe, stejně tak se diskutují další důležité změny, jako je financování regionálního školství, optimalizace škol v krajích či kariérní řád učitelů. Ministerstvo školství slibuje, že podobné prvky vzdělávání jsou pro něj prioritou. „Osobně usiluji o podporu kvalitního technického vzdělávání a dalších oblastí vzdělávání, které jsou významné i pro uplatnění na trhu práce.

Na ministerstvu se snažíme také o podporu intenzivnější spolupráce firem a škol a principů duálního vzdělávání,“ uvedla ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřina Valachová.

I když školy i firmy slibují systému podporu, zdaleka se neshodnou na všem. Předpokládaný povinný rozsah praktické výuky 12 týdnů není podle podniků dostatečný, ale i tak naráží na odpor vzdělávacích zařízení. V současnosti se také diskutuje o změnách financování z příspěvku na každého žáka, například na příspěvek na třídu nebo na učitele.

„Složitě se prosazuje fakt, že každý obor má jiné nároky. A nám jde stále o ty technické, s největší nákladovostí. Modelové prostředí se nedá dlouhodobě ufinancovat bez injekcí z fondů. Co bude v době po fondech? Zbudou zase jen ty naše firmy, které jsou schopny udržovat inovační krok a školit žáky na stále moderním strojním vybavení,“ uvažuje Pavel Roman.

Celkový obraz českých učilišť nezáří těmi nejjasnějšími barvami. Příklady z Německa či Rakouska ukazují, že zlepšení lze dosáhnout. Ostatně i v českých učilištích v posledním roce sledují první důležitou změnu, která může vést k pozitivnímu obratu.

„Mnoho odborných škol hlásí zvýšený zájem rodičů a žáků o studium. Jestli je to efekt loňského Roku technického vzdělávání a průmyslu nebo jen logická reakce na nezaměstnanost absolventů škol s nepotřebným profilem, nemohu soudit. Ale je zde šance udržet alespoň naději českého průmyslu na přežití dna demografické křivky a silnějším ročníkům připravit kvalitní, zlepšený systém výuky,“ uzavírá Pavel Roman.

Převzato z časopisu Profit. Autor: Dalibor Dostál.