Unikátní „kontaktní čočky“ českých vědců vyléčí děti z rakoviny

Implantáty svým tvarem připomínají trochu větší a hlubší kontaktní čočky. Toto přirovnání je o to trefnější, že vznikají na tomtéž pracovišti, kde působil vynálezce měkkých kontaktních čoček Otto Wichterle. A dokonce se k jejich výrobě používá i stejný materiál.

Má to fungovat poměrně jednoduše. Při snadném zákroku, který by měl zvládnout každý oční chirurg, se implantát položí na zadní část oka. Pak už se jen nechá působit účinná látka, která nádor zlikviduje. Pokud to bude nutné, implantát se několikrát vymění.

Oproti současnosti půjde o mnohem šetrnější způsob léčby. A co je snad ještě důležitější – díky nízké ceně a zmíněné snadné proveditelnosti se dostane i k dětem v rozvojových zemích, pro které je současná drahá léčba nedostupná.

Speciální hydrogelový implantát vyvíjejí vědci z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd České republiky (ÚMCH) ve spolupráci s Fakultní nemocnicí Motol v Praze. Implantát se skládá ze dvou částí. Vnitřní hydrofilní část do sebe vsákne cytostatikum. To se pak postupně uvolňuje do oka, čímž zahubí nádorové buňky. Vnější hydrofobní část pak zamezuje uvolňování cytostatika do okolních tkání. Díky tomu působí jen tam, kde má.

„Podle dosavadních zvířecích modelů se zdá, že implantát nijak neomezuje fungování oka a organismus ho velice dobře snáší,“ ujišťuje chemik Jakub Širc z ÚMCH, který se snaží najít co nejrychlejší cestu k uvedení implantátu do klinické praxe.

„Vnější vrstva je z 2-hydroxyethylmethakrylátu. Je to polymer, ze kterého byly vyrobeny první kontaktní i nitrooční čočky,“ dodává. Vědci by samozřejmě mohli vyvíjet zcela nový materiál, který by měl pro léčbu retinoblastomu lepší vlastnosti, například by mohl lépe vsakovat a následně i uvolňovat potřebné cytostatikum. Jenže nová látka by potřebovala projít náročným, zdlouhavým a drahým procesem certifikace, která zaručí zdravotní nezávadnost.

Dlouho používaná látka už certifikaci má, a přestože její vlastnosti pro použití v protinádorovém implantátu nejsou stoprocentně ideální, pořád jsou velmi dobré. Pro výrobu vnější vrstvy vědci používají 2ethoxyethylmethakrylát. „Přestože neobsahuje prakticky žádnou vodu, je to velice měkký materiál, takže mechanicky vyhovuje měkkým očním strukturám a tkáním okolo oka,“ objasňuje Širc.

Šance pro tisíce dětí

Retinoblastom je nejčastějším očním nádorem u dětí. Každý rok se u nás objeví v průměru u osmi pacientů. To na první pohled nevypadá nijak hrozivě, ale musíme si uvědomit, že se bavíme o osmi případech ročně v desetimilionové populaci. Pokud vezmeme v úvahu celosvětovou populaci, čísla budou vypadat rázem jinak.

Lékař Karel Švojgr z Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Motol navíc upozorňuje na tzv. efekt zakladatele. Polovina případů retinoblastomu vzniká kvůli genetickým předpokladům. Kdysi někdo, kdo tyto předpoklady měl, přišel do Argentiny. A kvůli němu teď současní obyvatelé této jihoamerické země mají tytéž genetické předpoklady, a proto je tam výskyt retinoblastomu častější než jinde.

Před smrtí lze pacienta s retinoblastomem zachránit vyjmutím postiženého očního bulbu. Problém je, že nádor často napadá obě oči… Dítě přežije, ale slepé.

Současná medicína se snaží zrak nemocných dětí zachovat, a tak se retinoblastom likviduje chemoterapií a dalšími náročnými zákroky. Dostupné jsou jen v těch nejmodernějších zdravotnických zařízeních a provádí je úzce specializovaní lékaři. Ve vyspělých zemích to až takový problém není, ale v chudých rozvojových zemích se děti k tak nákladné léčbě nedostanou.

„Léčba pomocí tohoto implantátu by neměla vyžadovat tak obrovskou expertízu. Měl by to zvládnout běžný oftalmochirurg i v rozvojovém světě.

Retinoblastom se velmi dobře léčí, šance na přežití při včasném záchytu přesahuje 98 procent. Naším cílem je dětem zachovat co nejlepší zrakové funkce, ať jsou schopné chodit do školy a žít plnohodnotným životem. Díky našemu implantátu se ta nejvyspělejší léčba dostane k tisícům dětí, které nemají to štěstí, že se narodily v západní Evropě, Spojených státech či Kanadě,“ sní onkolog Švojgr a připomíná, že i „naše“ děti ocení šetrnější léčbu bez těžkých vedlejších účinků způsobených chemoterapií.

Vědci nový implantát zkouší zatím na králících a prasatech. K tomu, aby se implantáty dostaly k lidským pacientům, povede ještě dlouhá cesta. „Problém je, že vývoj našeho implantátu nezapadá ani do základního, ani do aplikovaného výzkumu. Agentury, které financují základní výzkum, argumentují, že náš výzkum je příliš aplikovaný. A naopak agentury financující aplikovaný výzkum nám říkají, že náš výzkum je příliš obecný,“ popisuje úskalí Jakub Širc.

Vědci se tak snaží najít komerčního partnera, s jehož pomocí by mohli získat podporu z Technologické agentury ČR nebo Ministerstva průmyslu a obchodu. Díky využitelnosti po celém světě a následným nízkým výrobním nákladům vědci věří, že se investice do klinických studií vyplatí. Navíc by se tím opět zvýšila prestiž české vědy a českých firem, a to snad ani nemusíme zdůrazňovat…

Převzato z časopisu Komora. Autor článku: Daniel Mrázek