V Poděbradech s podnikateli nebojujeme



V posledním ročníku ostře sledované soutěže Město pro byznys obsadily Poděbrady ve Středočeském kraji druhé místo. Přitom v roce 2008, když soutěž začínala, byly na posledním 26. místě. Co se stalo?
Tak já vidím dva důvody. Dříve město žilo tak nějak jen pro sebe. Bývalí otcové města se věnovali víc politikaření než běžnému životu, běžným starostem. A protože tady byla od devadesátých let neměnná velká koalice, přirozeně vznikaly i jisté vazby. Když jsme přišli na radnici po volbách v roce 2010, tak jsme si naplno uvědomili, jak ohromný nevyužitý potenciál z hlediska turistiky a cestovního ruchu město mělo. Poděbrady byly trochu stranou zájmu. Hodně lidí jen profrčelo kolem po dálnici. Nezastavili se. Dokonce jsem zažil, že si nás občas pletli s Pardubicemi.

To snad ne?
Bylo to tak. A byl tu také velký rozdíl mezi jarem a létem, kdy je ve městě vrchol sezony a podzimem a zimou. Přitom i v tenhle čas má město ohromnou atmosféru. Prostě jsme si uvědomili, že město se musí stát mnohem atraktivnější turisticky, přitažlivou destinací po celý rok. Na tom ostatně staví celý západočeský lázeňský trojúhelník. Tam jsme brali poučení a šli jsme za tím.

A jaký byl druhý důvod?
Druhým momentem bylo uvědomit si, že podnikatelé jsou partneři, ne nepřátelé. A podle toho se k nim chovat. Bohužel zákon o veřejných zakázkách nám neumožňuje naplnit všechno z toho, s čím jsme šli na radnici. Třeba jsme chtěli, aby místní podnikatelé byli zvýhodňováni při veřejných zakázkách. Ale my můžeme dát bez výběrového řízení zakázku jednomu podnikateli za dva miliony během čtyř let. Což je v průměru 500 tisíc korun ročně. Třeba na opravu chodníků, přebudovávání úřadu. To není nic. Takže i kdybych chtěl, tak mi zákonné normy neumožňují podnikatele přímým způsobem podpořit. Můžeme tedy na ně působit nepřímo. Jenže to byl zpočátku problém. Uspořádali jsme s nimi hned v prosinci 2010 vánoční setkání. Přišlo kolem čtyřiceti místních podnikatelů. Ze zvědavosti. Na další setkání – mimo čas vánoční – už dorazili jen tři.

Proč? Nevěřili vám?
Chvíli to trvalo, než poznali, jaké máme záměry. Nejprve jsme proto vytvořili platformu, kdy jsme se pravidelně jednou za dva měsíce potkávali na pracovním obědě s největšími podnikateli v Poděbradech – s představiteli lázní, skláren, mlékáren, Poděbradky respektive Karlovarských minerálních vod. Výsledkem kromě dobré spolupráce bylo ale i to, že začaly řeči, že někoho zvýhodňujeme.

A jak jste tedy získali důvěru těch drobných?
Snad jsme je přesvědčili naším přístupem. Otevřeností. Nemůže se stát, že by podnikatel, který přijde s rozumnou věcí, u nás neuspěl. Snažím se taky, aby i státní správa, kterou ze zákona neřídím, podnikatelům vycházela vstříc. Já si myslím, že ta moje funkce tady na radnici, a nejenom ve vztahu k občanům, i podnikatelům, je taková, že bych měl být ombudsmanem vůči úředníkům. Protože když ti jim nevyhoví, tak starosta by měl jít a ptát se úředníků, proč jsme jim nevyhověli. V čem byl problém? 

Můžete být konkrétní?
Třeba teď řešíme něco ohledně parkovacího systému. Správně by úředník měl dostat výpis z živnostenského rejstříku, aby všechno založil do desek. Jenže když se to obnovuje, tak proč to lidé musejí nosit znovu? Přece to sem nebudou nosit podruhé, potřetí. Je to v počítači. Banální věc. Ale musí to někdo tomu úředníkovi říct. Protože když tam ten úředník je a někdo mu to seshora neřekne, tak on na tom bude trvat. Tak vstupuji do jednání. Nebo je tady jeden velký prodejce aut, který působí už i v Praze a dalších městech. V určitých intervalech vždy přihlašuje velké množství aut. Jsme domluveni tak, že přijde se všemi doklady na odbor dopravy a oni mu to ve speciálním režimu vyřídí. Nemusí čekat, chodit s každým autem zvlášť. Je na to vyčleněný jeden úředník a ten to za jeden den udělá. Dále je tu hodně historických domů. Ústav pro památkovou péči rovněž neřídíme, ale snažíme se pomáhat věci předjednat, podnikatele sídlící v těchto domech podporovat. Další je daň z nemovitosti. Máme ji nastavenou mírně, abychom podnikatele nelikvidovali, ale naopak jim pomáhali.

Jak vysoký koeficient jste stanovili?
V úzkém centrálním pásmu je to tři a půl v ostatních částech města dva a půl.

Tak to není moc. Třeba ve srovnání s Mladou Boleslaví, která se loni rozkmotřila s automobilkou, když koeficient zdvihla překvapivě na čtyři…
Přesně tomu se chceme vyhnout. Dále jsme podnikatelům třeba vyšli vstříc v čase po krizi s nájmem v nemovitostech patřících městu. Drželi jsme je nízko. A bylo toho více. Zmínil bych i to, že všechny děti od tří let v Poděbradech mají zajištěnou mateřskou školku. Za těch šest let jsme počet nových tříd rozšířili o sedm.          

V minulých letech ustoupilo lázeňství v Česku poněkud do pozadí. Jak se to projevilo v Poděbradech?
Jsem členem rady Sdružení lázeňských míst České republiky, užšího orgánu vedení. Snažili jsme se působit na ministerstvu zdravotnictví, na vládě, aby se změnil indikační seznam. Ten je totiž limitující pro zaměstnanost nejen v Poděbradech. V podstatě to vychází tak, že na jednoho lázeňského zaměstnance, kterých je tady kolem tří set, se váže dvě a půl dalšího pracovního místa. V době, kdy byla lázeňská krize, se snižoval Hegerovým zákonem počet léčebných dnů a snižovaly se i další věci a čistý zisk lázní byl kolem devíti milionů. Teď už mají přes 40 milionů.

Úpadek lázeňství zasáhl i podnikatele ve městě?
Samozřejmě. Stalo se, že i polovina obchodů v centru byla prázdná. Teď můžu s velkým potěšením konstatovat, že ve středu Poděbrad kromě jediného obchodu – a možná i ten už je v těchto dnech obsazený – nemáme žádný volný. A to je mimo hlavní sezonu.

O kolik více podnikatelů v Poděbradech máte?
V rámci celého regionu Poděbradsko v roce 2010 jich zde bylo 6775, loni 7250. To je slušný nárůst.

Odborných kritérií, podle kterých se v soutěži Město pro byznys rozhoduje, je třicet čtyři. Pozitivně bylo hodnoceno kvalitní hospodaření města, stejně jako výrazný nárůst podnikajících malých a středních firem, včetně jejich spokojenosti s podnikatelským prostředím a přístupem veřejné správy. Čeho si ceníte nejvíce vy?
Hodně toho, že nejsme zadluženi. Máme trvale vyrovnaný rozpočet, nikdy jsme nebyli ve schodkovém rozpočtu. Vždycky končíme naše hospodaření přebytkem. A jediný dluh, který je historický, máme čtyři miliony roční splátku na kanalizaci za 120 milionů, která se dělala v roce 2006. A v 360milionovém rozpočtu čtyři miliony, to není nic. Máme velmi nízkou dluhovou službu.

Dnes je ale docela výhodné půjčit si peníze. Nemyslíte?
To je pravda. A možná se do něčeho většího pustíme. Schází nám společenský sál, nemáme městský plavecký stadion. Ale zase máme rozlehlý a na údržbu náročný centrální lázeňský park. Teď se ale naskytla možnost dostat se ke společenskému sálu v jednom objektu. Tak na to jsme v případě potřeby připraveni si vzít i úvěr, popřípadě to zvládneme i bez něj.

Jedním z kritérií soutěže Město pro byznys je spokojenost podnikatelů s prostředím a dostupností veřejné správy. V tomto ohledu jste byli hodnoceni hodně vysoko…
Když by spokojenost nebyla, tak by se mi to dostalo na stůl. Já si vybavuji tak dvě vážné stížnosti za šest let. Snažím se v tom jít sám příkladem. Nemám úřední hodiny, že bych řekl, dneska přijímám, zítra nepřijímám. Prostě když někdo chce přijít, tak přijde. I bez ohlášení. Mám-li možnost, přijmu každého. Dveře jsou vždycky otevřené.

První jste byli i v testu elektronické komunikace. Jak se vám to podařilo?
To bylo změřeno naprosto objektivně, dělali testy, volali, psali maily. Prosazuji, a je k tomu i příkaz starosty, že každý mail musí být zodpovězený do 24 hodin. Samozřejmě s tou výjimkou, když je úředník na dovolené, školení či nemocný. Chvíli to ale trvalo, než se to naučili. Občas jsme museli krátit i osobní ohodnocení.  

A když odpověď okamžitě neznají?
Odpovědí, nezlobte se, problém je složitý, ale zareagují. Musejí to řešit. Tazatel musí vědět, že se s ním komunikuje.

K minusům patřily vysoké stavební poplatky…
S tím nic nenaděláme. Poděbrady jsou lázeňské město, dobrá adresa a podnikatelé toho využívají.

… a dále vysoké poplatky za pobyt.
Ty jsou standardní ve srovnání s jinými lázněmi. Máme patnáct korun za lázeňský pobyt na den. A šest korun za hotelový pokoj. Vybereme tak 2,5 milionu korun ročně. Ale jen lázeňský park nás stojí šest milionů. Údržba zeleně a úklid města nás stojí ročně kolem 40 milionů. Což při 360milionovém rozpočtu není zanedbatelné. Jsou i někteří zastupitelé, kteří říkají, zda tady nevyhazujeme peníze. Nevyhazujeme, odpovídám. Lázně musejí být čisté. A příznivou odezvu máme. Lidé říkají, že Poděbrady jsou oproti jiným městům uklizené nadprůměrně.

Loni se o Poděbradech hodně hovořilo v souvislosti s prvním ročníkem Soundtrack festivalu. Koho napadlo jej uspořádat? Někoho z místních podnikatelů?
Ne, to bylo trochu jinak. Vždycky jsem toužil přivést do Poděbrad nějaký velký kulturní festival. Takový, který by nebyl jenom o tom, že „teď tady budeme zpívat, tančit a radovat se“. Ale aby měl raison d´etre. A stal se malý div. Vzhledem k mé dřívější profesi, kdy jsem se pohyboval v kulturní oblasti, se na mne obrátil Michal Dvořák z kapely Lucie. On a další přišli s projektem uspořádat v Poděbradech festival zaměřený na filmovou hudbu. Sami si město vybrali. A nebyla to podle jeho slov náhoda. Měli tři důvody. Poděbrady jsou na dálnici, což je významné samozřejmě i pro místní podnikatele, jsou tedy snadno dostupné. Dále město se jim moc líbí a získali jsme v poslední době na jméně, jsme dobrá adresa. A třetí důvod byl, že Poděbrady byly pro mnoho lidi pořád nepoznané místo. To samozřejmě zabodovalo u místních podnikatelů, protože takový festival je pro ně významný finanční bonus. A už se všichni těší na letošní druhý ročník.

Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jaroslav Matějka. Foto: Tomáš Novák.