Co vede člověka těsně před penzí k tomu, aby se postavil na vlastní nohy a začal s vlastním podnikáním?
Důvod, proč jsem začal podnikat, je nesmírně prozaický, i když ne úplně běžný. S manželkou jsme nemohli mít děti, tak jsme si těsně před odchodem do penze osvojili tříletou holčičku. Věděli jsme, že nám přibudou výdaje a že vyjít s penězi nebude jednoduché, proto jsem se rozhodl, že odejdu ze zaměstnání a zkusím se – jak říkáte – postavit se na vlastní nohy. Nápady jsem měl a troufnu si říct, že i dost zkušeností. A myslím, že jsem také něco uměl.
Byla adopce dcery jediným důvodem?
Posledních dvacet let před revolucí jsem pracoval v materiálovém výzkumu v OP Škoda Plzeň, kde jsem se de facto podruhé vyučil. Původně jsem totiž keramikem. A protože jsem byl celý život keramice, kterou mám rád, nevěrný, říkal jsem si, že pro ni musím něco udělat. Firmu na výrobu elektrických pecí jsem založil v roce 1990 ještě s jedním společníkem a bývalým kolegou z výzkumáku. Můj společník měl sice výborné nápady, ale nedokázal je realizovat, proto jsem se v roce 1992 osamostatnil. A vidíte, vydržel jsem pětadvacet let a ještě se mi nechce končit. Energie mám dostatek. Možná mi pomohla jóga, kterou cvičím dodnes, osvojil jsem si 13 asanů.
Ten, kdo chce podnikat, ovšem potřebuje vstupní investici…
Se ženou jsme měli spoření k důchodu, tak jsme ho zrušili a vybrali z něj každý sto tisíc korun, se kterými jsme jako vstupní investicí začínali. Muselo nám to stačit. K výrobě pecí potřebujete v podstatě běžné nářadí. Podle svých výkresů jsem si nechal vyrobit u zámečníka kovové pláště a konstrukce pecí a mohli jsme začít.
Většina lidí začíná podnikat v mládí. Vaše generace byla o tuto možnost ochuzena. Nechtěl jste si po revoluci vlastně jen vynahradit „ztracená léta“?
Naše generace opravdu podnikat nemohla, takže nám nezbývalo nic jiného než pracovat pro znárodněný průmysl. I kdyby nenastaly ty objektivní okolnosti, o kterých jsem mluvil, stejně bych zřejmě se svojí náturou s vlastním byznysem začal. Od mládí jsem neustále něco kutil a měl nápady, které jsem toužil realizovat sám.
Uvedete příklad?
Ještě na průmyslovce jsem to zkoušel s jemnou mechanikou. Spravoval jsem hodiny pro jednoho hodináře. Těsně po měnové reformě ve třiapadesátém roce jsem za jednoho spraveného budíka dostal dvacet korun a vydělal jsem si sto korun za týden, což byly tehdy neuvěřitelné peníze, za které jsem mohl pozvat celou třídu do Continentalu. Nebýt nástupu komunistů v 48. roce, skutečně bych asi nezakládal firmu až v pětapadesáti.
Neříká si naopak člověk těsně před penzí: dřel jsem celý život, tak si teď budu užívat volno?
V šedesáti má ještě člověk elánu dostatek. O tom, jak dlouho mi podnikání vydrží, jsem na počátku vůbec nepřemýšlel. Jen jsem měl nápad a chuť ho realizovat. S tím odpočinkem to možná u mnoha lidí funguje tak, jak říkáte, ale není to můj případ. Na počátku mě navíc inspirovalo vysílání Hlasu Ameriky, které jsem za komunistů poslouchal.
Povídejte…
Každou neděli byl na Hlasu Ameriky pořad redaktora, který cestoval po Spojených státech a představoval tamní život Evropanům. Několik relací bylo i o podnikání. A jako by to bylo dneska, slyším jeho dobré rady: Když s podnikání začínáte, prvních tři až pět let nemyslete na dovolenou, obrňte se trpělivostí. A především nesmíte klást na první místo touhu rychle zbohatnout. Nejdůležitější je mít nápad a za jeho realizací vytrvale jít. Já jsem skutečně v prvních letech nevěděl, co je dovolená, a vlastně nemám moc volného času dodnes.
Manželka vám celou tu dobu s byznysem pomáhala?
Byla mojí oporou a pravou rukou celých 25 let, bohužel loni zemřela, takže jsem na firmu i na domácnost zůstal sám. Manželka mi vedla veškerou agendu, řešila korespondenci, vyřizovala objednávky a poptávky, částečně mi pomáhala i s výrobou. Výrobu jsem postupně omezil, protože na to už sám nestačím. Ted se mi ale poštěstilo, že jsem sehnal šikovnou paní, která mi povede domácnost, a tak budu mít víc času na firmu.
Keramice, kterou mám rád, jsem byl celý život nevěrný.
Proto jsem si řekl, že pro ni musím něco udělat.
Co vaši zaměstnanci?
Ještě před pěti lety jsem měl tři zaměstnance, ale postupně jsem se s nimi rozloučil. Dneska už jsou tu jen dva lidé, kteří mi pomáhají udržet firmu. S jedním kolegou jsme domluveni na založení společného podniku, respektive společnosti s ručením omezeným. Výroba pecí by se měla přesunout od nás z Plzně do Jemnice, kde má dílny, a měla by se rozšířit. Tady v Plzni zůstane servisní a vývojové pracoviště.
Je pro vás tedy důležité předat vlastní byznys předal někomu, kdo v něm bude chtít pokračovat?
Mojí základní snahou je to, aby se mnou ta činnost neumřela, firma musí pokračovat dál. Jak podnik předám, přemýšlím už od doby, kdy jsem začal dělat smluvní servis pro jednu britskou firmu, která si od nás – poté, co jsme vyhráli v celosvětové konkurenci konkurz – nakoupila pece. Otázku nástupnictví řeším tedy asi deset let. Měl jsem několik nabídek a žádná se nerealizovala. Teď to vypadá, že mým následovníkem bude zmíněný kolega z Jemnice.
Co vaše dcera?
Dcera je spíše bohémský typ. Nevylučuje sice, že se bude věnovat podnikání, ale určitě ne v tomto oboru.
Mladým prý chybí nadšení porevoluční generace, která měla po letech socialismu hlad po soukromém podnikání…
Máte asi pravdu, že po revoluci byla chuť lidí podnikat větší, já ale vidím problém jinde. Hlavní chybou současnosti, je to, že se zapomnělo na učňovské školství. Když dneska dáte mladému člověku šroubovák do ruky, neví co s ním. Jednoduše ubývá těch, co umějí a znají řemeslo. Kvalita vyučujících ani dílen při školách už není taková jako dřív. V oboru, kde pracuju, jsem nezaznamenal, že by do toho mladí šli a vznikaly nové firmy.
Jak ostatně vnímáte podmínky pro podnikání v současném Česku?
Jako chybu jsem jako plátce daně z příjmů fyzických osob vnímal, když Nečasova vláda zrušila slevu na poplatníka pro podnikající důchodce. To už je naštěstí zpátky. Kdo začíná s výrobou, potřebuje investovat do zařízení, proto bych ocenil pro první roky nějakou výraznější úlevu pro podnikatele. Podporoval bych ale specificky výrobní sféru, nikoli obchodní. Podmínky pro podnikání by se také neměly rok od roku měnit, měla by se jednou stanovit pravidla a ta by měla vydržet, ani účtaři se v tom leckdy nevyznají. Zákony se řeší přílepky, což je naprosto nezodpovědná práce politiků. Jejich hlavní starostí je udržet si koryto a zákony jsou většinou paskvil.
Jiří Rumler (84)
Živnostník roku 2009 se vyučil keramikem. Věnoval se jemné mechanice, dvacet let pracoval ve Výzkumném ústavu v Plzni v materiálovém výzkumu. V roce 1990 založil firmu GR Pece, která vyrábí specializované elektrické pece pro testování materiálu.
Převzato z časopisu Profit. Autor článku: Jakub Procházka.